Sionismus 5

Když nejde hora…(5). Čelem proti čelu (1)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Členové speciální noční čety v kibucu Ein Harod, 1938

Členové speciální noční čety v kibucu Ein Harod, 1938

Přistupujíce k výkladu extrémně delikátního (i když tak jednoduchého, že jednodušší snad ani být nemůže) tématu židovsko-arabských vztahů po vzniku sionismu, je nutné, jak se zdá, začít z toho, že obvyklý a známý pojem „Arabové“ je v podstatě chybný. Je to podobné jako kdybychom řekli „Slované“ a dále bychom hovořili o Češích, Bulharech a Rusech jako o jakémsi jednotném celku, se společnou historií a stejnými tužbami…

Nikdo se nepře o to, že kultura – v první řadě literární jazyk – a chápání sebe jako nějakého společenství sjednocují, ale fakticky je ten termín velmi podmíněný. Ve skutečnosti „Arabové“ – to je obyvatelstvo Poloostrova a k němu přiléhajících polopouštních území, hlavně kočovní a polokočovní Beduíni. Nepochybně v průběhu arabské expanze mnohé klany a kmeny migrovaly na všechny světové strany a usadily se všelijak různě, od Maghrebu do Střední Asie, ovšem státy, ve kterých se usadili, se proto nestaly „arabskými“ v plném smyslu toho slova. Arabové, i ti nebohatí, se na neformálním hierarchickém žebříčku nacházeli nahoře, být pokládán za Araba bylo prestižní a elity (kromě jejich nejmoudřejších představitelů, jakým byl například Saladin) se o to vždy snažily, ovšem „děti země“ – ti, kteří orali, pásli a seli – se takovýmito ptákovinami příliš nezabývali. Jim stačilo, že jsou muslimové. Jenomže podvědomá, odvěká paměť společenství nikam nezmizela, a v XIX. století (a to nemluvím o století dvacátém) se vznikem jakés takés buržoazie a následně inteligence se tato paměť začala drát na povrch. Zhruba řečeno, při všem vědomí kulturní jednoty potomci obyvatel Ta-Kem žijící na březích Nilu se distancují od potomků Babylóňanů a starověkých Syřanů a potomci Numidijců Alžíru, Garamantů Mauretánie a Maurů Maroka jsou svým způsobem života a jeho chápáním daleko bližší svým předkům, než svým jakoby „bratrům“. No a tak dále.

Výjimkou nebyla ani Palestina, patřící tehdy Turkům, leč žijící svým vlastním životem. V té době byla podstatně větší – nynější Izrael, PA plus Jordánsko – podstatně méně obydlená, ale přesto se značně komplikovanou strukturou. Byla tam Gaza – malé udržované a útulné městečko, kolem kterého se toulaly, migrujíce po Negevské a Sinajské poušti, beduínské kmeny, jež se pokládaly za pupek světa, jenomže víc už tam skoro nikdo nebyl, takže Turci tam museli na všelijaké práce dovážet a usídlovat lidi odevšad, odkud se jen dalo, až po jižní Sudán. Byly tam kamenité pouště na východ od Jordánu, kde se také potulovali Beduíni a civilizace téměř nebyla – snad jen přístřešky pro karavany v oázách. Bylo pobřeží, prakticky nevhodné pro život, ale s několika důležitými přístavy, ve kterých se v průběhu staletí mísily desítky krví. Byly tam nakonec bohaté, do posledního centimetru obdělané oblasti (nyní jsou součástí Izraele a tzv. „Západního břehu PA“), obydlené, ať si kdo chce co chce říká, právě těmi „dětmi země“, přímými potomky původních národů (včetně, jestli ne převážně, i starověkých Židů), kteří za cenu mnohokrát změněného náboženství vydrželi v zemi předků. Obyvatelstvo žilo tradičně velkými rodinami-klany (neplést s kmeny), též prastarými, z nichž největší byli Al Husejni a Našašibi, které po staletí vzájemně soupeřily o vliv. V XIX. století se Turci definitivně opřeli a Al Husejní a Našašibi si zapamatovali křivdu, do času – nikam neutečeš – ji snášejíce.

Zakončím tím, že tehdejší palestinskou, stejně jako syrskou, egyptskou a ostatní arabskou elitu lze nazývat všelijak, ale divoši to v žádném případě nebyli. „Ulice“ a beduíni – ti ano, ti žili ve světě, který zastydl v dávném středověku, ale elity, i když tradice samozřejmě také dodržovaly, byly k novým tendencím vnímavé: učili se jazyky, objednávali si knihy z Londýna a Paříže, biflovali módní teorie a snažili se jimi řídit, i když ne vždy je zcela chápali. Takže „jitro národů“ dorazivší z Evropy na Blízký východ neminulo ani Svatou zemi. Arabové, po staletí snášející nadvládu Turků, s objevením se vlastní, byť slabounké buržoazie začínali o sobě dávat vědět a přirozeně vzniklá inteligence, jak už to tak bývá, odívala nejasné tužby do výrazných formulací. Zvláště v nejrozvinutějších arabských oblastech, jako byla Sýrie a Libanon, to vyvolávalo vážné konflikty s Istanbulem, kde vládli nacionalisté, velmi dobře chápající míru nebezpečí, kterou představovaly všechny ostatní nacionalismy, kromě tureckého. V roce 1916 stovku zvláště aktivních národních buditelů dokonce pověsili – v podstatě za nic, jestliže budeme za „nic“ považovat řeči v době války, ovšem probíhající proces toto opatření samozřejmě nezastavilo. Vřelo to všude a Palestina, i když v tempech se opožďující, nebyla výjimkou. Omlouvám, se jestli je to dlouhé a zamotané, ale bez pochopení toho všeho nelze pochopit podstatu toho, co bude následovat.

Již nejednou jsem psal, že objevení se sionismu přijali Arabové s vlídnou lhostejností, kdežto plány sionistů co se týče vztahů s „bratranci“ byly od počátku plné optimismu. Plánovalo se nejen se snášet, ale přátelit se a vzájemně si pomáhat, něco učit, ale něčemu se také učit. Pokoušeli se tak žít, nacházejíce z počátku plné pochopení ve vyšších vrstvách arabské společnosti, orientovaných na „pokrok“ a „evropské hodnoty“. V roce 1916 dokonce Chaim Weizmann podepsal s jistým šejkem Fejsalem, vrchním představitelem palestinských muslimů, oficiální smlouvu o přátelství a vzájemné spolupráci obou komunit. Leč přesto se v arabském prostředí začala objevovat jakási mlhavá nevole. To, že došlo ke změně demografických poměrů (v průběhu čtvrtiny století se podíl židovského obyvatelstva zvýšil ze 4% na 25%) narušovalo rovnováhu vzniklou v průběhu mnoha staletí a lámalo stabilizované tradice, což bylo proti zájmům arabských elit. Jestliže byli dříve židé bráni jako „dhimmi“ (uznávaná náboženská menšina) o politiku se nezajímající, sionisté naopak vstupovali do politiky velice aktivně a nejen že se při tom neohlíželi na názory šejků, ale velmi často jednali v rozporu s těmito názory. Což se těmto nikterak nelíbilo a po skončení Velké války se jim to přestalo líbit definitivně. Poté, co zmizeli Turci, elity hledíce na sousedy z Egypta, Sýrie a Iráku se vážně připravovaly k převzetí moci (úplně stejně jako sionisté) aby se „staly rovnoprávnými členy mezinárodního společenství“. A právě ta slabounká buržoazie ještě navíc zjistila, že nedokáže konkurovat aktivnějším a přizpůsobivějším Židům, jejichž továrníčky ničily místní řemeslnou výrobu.

Vážné důvody vznikaly i „dole“. Čím více bylo emigrantů, tím více bylo třeba půdy, ale všechna podřadná půda byla již od latifundistů žijících mimo Palestinu vykoupena a s počátkem „Třetí Alije“ (nemluvě již o „Čtvrté“, kdy se tento jev stal masovým) započalo vykupování kvalitnějších pozemků, na kterých z pokolení na pokolení žili dědiční nájemci. Hotovost nabízená Židovskou agenturou byla vyšší, než příjem z pronájmu za mnoho let a bohatí Arabové ochotně rušili prastaré smlouvy. A protože princip „Židovská práce na židovské půdě“ byl tvrdě dodržován, mnohým arabským nájemcům nezbylo nic jiného, než odchod do měst, kde se usídlovali na jejich okrajích a přežívali díky nepravidelným náhodným výdělkům. Ještě včera ne snad bohatí, ale pevně stojící na vlastních nohou vážení lidé pociťovali silný diskomfort z dramatického snížení životní úrovně, ztráty perspektivy (ceny půdy výrazně stouply, ušetřit na svůj pozemek nebylo reálné) a (což je také velmi důležité) ztráty sociálního postavení. Kritické množství se hromadilo i díky arabským migrantům. S objevením se sionistů vznikla i potřeba v pomocných pracovních silách a do dříve nepříliš atraktivní Palestiny vyrazili hledači štěstí z ostatních arabských zemí, ve kterých už vůbec chyběly pracovní příležitosti. Zde mohli alespoň uživit sebe a své rodiny, ovšem (k údivu „nových Židů“) žádný vděk za to nepociťovali, protože pracovat na pána (pokud se nejednalo o funkce správce nebo osobního strážce) se považovalo za ponižující a nebyl-li pán muslimem, tím hůře. A o to více, že šlo o drobné, umožňující pouhé přežívání. Zostřovaly se i problémy beduínských klanů: „staří Židé“, tak, jak určovala tradice, bez odmluvy platili „pokorné dary“ za ochranu, kdežto „noví“ to považovali za vyděračství, neplatili ani haléř, a což bylo nejvíc k vzteku, dokázali si to vynutit. Svoji vlastní složitou hru vedla samozřejmě i rodina Al Husejní, jejíž vliv se po odchodu Turků zachvěl a pro jeho upevnění bylo potřebné zostření situace (lovit rybku v kalné vodě je vždy pohodlnější). A hovořit o tom, že velmi nehezký obrázek, přímo protivořečící elementárním normám Islámu, se rýsoval před očima duchovenstva, je myslím zbytečné a duchovní, v prvé řadě venkovští a pouliční, nevynechali žádnou příležitost, aby to svým ovečkám vysvětlili.

Poprvé vřed praskl počátkem roku 1920, brzy po začátku „Třetí Alije“ a to, což nepřekvapuje, v Jeruzalémě. Zpočátku se „ulice“ prostě bouřila, poprvé vykřikovala dříve neslýchaná obvinění Židů, všech Židů, nejen těch „přivandrovalých“, ale v dubnu to už bylo skutečně vážné. Formálně bylo příčinou jedno Žabotinského vystoupení, v němž se neopatrně vyjádřil v tom smyslu, že teď nás bude hodně a my budeme ti hlavní. Nebylo žádným tajemstvím, že za Vladimírem Jevgenijevičem stojí nepatrná menšina „nových Židů“, ale nikdo se nehodlal zabývat detaily. Vůdce klanu Al Husejní, Amin, mladý, ale již velmi vlivný teolog (mimochodem jeden z prvních, klasickým evropským způsobem „správných“ arabských nacionalistů Palestiny) vyzval masy, aby Židům, jejichž vinou se život stal tak těžkým, ukázaly, kdo je v domě pánem a město se na dlouhé čtyři dny ocitlo v chaosu. Zcela zpustošit Židovskou čtvrť se nepodařilo – Židé dokázali zorganizovat obranu, ale krve vyteklo dost, nemluvě o materiálních škodách. Další se samozřejmě přiživili. Současně, poté co se doslechli o tom co se děje, obyvatelé vesnic, cítíce se ponižovanými a uráženými, zaútočili na několik městeček a kibuců, z nichž některé dobyli a vyplenili (při obraně jednoho z nich zahynul i nám již známý nositel nejvyššího stupně řádu sv. Jiří, Josef Trumpeldor). Angličané sice zjednali pořádek relativně snadno, ale s nikým se při tom nemazlili: spolu s účastníky pogromů se před soudem ocitl i Žabotinský (coby „podněcovatel“) a vyfasoval 15 let žaláře. Pravda, vzhledem k zásluhám zakladatele Legie za tři měsíce omilostnili, ale že idylka skončila, bylo naprosto jasné a vůdcové jišuvu došli k závěru, že je nutné přetvořit chatrnou domobranu „Ha-Šomer“ („Stráž“) v něco podstatně organizovanějšího a bojeschopnějšího, což bylo nazváno „Hagana“ („Obrana“) a vybudováno jako armáda.

Právě včas. Již v roce 1921 došlo k „Jaffským bouřím“, což byla zjevně reakce na prudký vzestup počtu přijíždějících cizáků, které stály život více než stovky židů. Důsledkem toho bylo rozhodnutí Angličanů o rozdělení mandátu. Od Velké Palestiny oddělili téměř dvě třetiny území a na východ od Jordánu, kde žili převážně kočovní Beduíni, vytvořili emirát Zajordánsko, kde se dle Emírova příkazu židé usazovat nesměli. Židovská Agentura chvíli sténala – původně se přeci počítalo s tím, že „národním domovem“ se stanou všechna území zmíněná v Bibli, – ale pak se smířili, tím spíše, že „za řekou“ se ještě nikdo usadit nestihl. Rozhořčili se, pravda, revizionisté, – asi v tom smyslu, že „Jordán má dva břehy a oba patří nám!“, ovšem jejich názor jen málokoho zajímal, hlavně že se situace trochu uvolnila. Na několik let vše utichlo (tedy relativně, protože konflikty pokračovaly nepřetržitě), ale v srpnu 1929 se po celém území a zvláště po těch nejsvatějších místech přehnala vlna mimořádně krutých (selské bouře jsou vždycky kruté) pogromů. Tentokrát zabíjeli s cílem zabít co nejvíc, hlavně bezbrané ortodoxy (zaútočit na kibucy, kde se dala lehce koupit kulka, si útočníci tentokrát netroufli). Rozsah násilí byl takový, že „Hagana“ nedokázala být všude, i její početní stav byl zjevně nedostatečný, a než z Egypta poslaná armáda navedla pořádek, zahynulo přibližně 500 lidí, většinou žen a dětí.

Angličané zneklidněli. Prozkoumavši situaci, došla zvláštní komise k závěru, že nebude klid, dokud nepřestane imigrace Židů a zvláště pak skupování půdy. S těmito závěry souhlasila i arabská šlechta, která dorazila až do Londýna, leč pochopení tam nenašla. Angličané trvali na tom, aby se dvě komunity přece jenom domluvily, třeba za zprostředkování klanem Našašibi, se kterým se mezitím stihli domluvit a učinit ho protiváhou ke klanu Al Husejni, odstrčenému od kormidla. Leč běda. Vzájemné porozumění se nedařilo. Sionisté, je třeba uznat, se snažili, seč mohli. Scházeli se s uznávanými arabskými činiteli, s nimiž měli, mimochodem, velmi slušné vztahy a znovu objasňovali svůj postoj, připomínali smlouvu se šejchem Fajsalem – leč všechno to nepřineslo ani náznak úspěchu. Usmívali se na ně, pili s nimi kávu, vyjadřovali jim osobní sympatie, ale při tom jim naprosto čestně říkali, že žádné ústupky nebudou. Protože včera není dnes, doba se mění a Arabové jsou rozhodnuti státi se pány svého osudu. A Židé… Nu což, ať žijí, nikdo jim nic zlého nepřeje, i když v poslední době je jich nějak moc, ale vlézt s pomoci známého svalovce do cizího domu a dělat si zálusk na nejlepší pokoje, to jim nikdy nikdo, i kdyby to mělo trvat tisíc let, nedovolí. Tím spíše, že to není vůle Alláhova. A prolomit tuto stěnu – je o tom hodně napsáno v memoárech, jak židovských, tak anglických – se nedařilo.

Situace se dále vyhrocovala. Arabští vůdci se pokusili zlomit jišuv bojkotem. Nepodařilo se. Pokusili se tlačit na Angličany pomocí stávek a demonstrací. Ani to se nepodařilo, Britové přílišným sentimentem netrpěli a bouřící se davy jednoduše rozháněli. A mezi tím, zatím co se „ti nahoře“ zabývali politikou, „ulice“, dříve jimi považovaná za pouhý nástroj, se učila samostatnosti. V Haifě, kde komunity žily bok po boku, promíchané, se okolo svými ctnostmi vyhlášeného mully jménem Izz ad-Dín al-Kassám zformoval svého druhu „zájmový kroužek“ tvořený bývalými zemědělci, kteří přišli o půdu, stali se bezdomovci a byli zlí na celý svět. Kdo za to může, to jim bylo jasné – přirozeně, Židé. No a jasná zpráva, Angličané, kteří jim všelijak nadržují. Ale Židé víc. A vážený autorita srozumitelně objasňoval ubožákům, že všechno neštěstí pochází z toho, že lidé zapomněli na Alláha a dovolují, aby se „dhimmi“ chovali jako páni. Přitom se, pravda, poznamenávalo, že „přivandrovalci“ nejsou vlastně žádní židé, protože, jak každý ví, opravdoví židé mají Boha v úctě, chovají se mírně a neporušují pravidla, kdežto tihle noví ani Boha neuznávají. Z čehož jasně vyplývalo, že „staré“ židy není za co vinit, kdežto ty „nové“ by bylo potřeba vyhladit, načež se Allah smiluje a navrátí půdu. Takže věc byla jasná i bez jakékoliv politiky a závěry vyplývaly samy sebou. Okolo roku 1930 se „klub“ změnil na bojové uskupení, jež si vybralo výmluvný název „Černá ruka“ – a už to jelo. Za dva a půl roku hoši mully Izeddina zaútočili na několik desítek židovských osad, sem tam někoho zabili, mnohé zmrzačili a poničili spoustu majetku. „Hagana“ ne vždy reagovala včas, a navíc právě v této době jí opustili „revizionisté“, kteří založili svoji vlastní vojenskou organizaci „Irgun“ naladěnou podstatně nemilosrdněji. Navíc, včerejší felláhové velmi dovedně konspirovali. I když o „Černé ruce“ všichni věděli (Arabové ji obdivovali, Židé šíleli, Angličané se pokoušeli s ní bojovat), nic konkrétního o složení nebo vedení skupiny se ani úřadům, ani jišuvu dlouhou dobu nedařilo zjistit, a „ulice“, jestli něco věděla, mlčela jako zařezaná – a když už přeci jenom přituhovalo, teroristé, vycítivše nebezpečí, zaléhali na dno. Teprve v říjnu 1935, po sérii zvláště odvážných akcí nasadivše armádu, dokázali Angličané po horké stopě najít mullu, příliš se spolehnuvšího na svoji nepolapitelnost a kazatel byl v přestřelce zabit spolu se svými nejbližšími žáky. Londýn vyjádřil uspokojení, následovala vyznamenání těm, co si je zasloužili, ale radost z úspěchu pokazil dojem z pohřbu zabitých bojovníků: k uctění památky padlých se do vesničky Balad Aš Šejch shromáždily tisíce rolníků nejen ze sousedních vesnic. S kým sympatizují „ti dole“ bylo nad slunce jasnější.

Jinými slovy byla to jasná výzva. Ovšem jak podle mého názoru správně píše Josef Faruki „úřady mandátního území byly znepokojeny, ale ne vystrašeny. Nové reálie jim dávaly více možností k provádění arbitráže a posílení svých pozic.“ Ovšem Židé museli začít vážně přemýšlet o tom, o čem se jim dříve přemýšlet nechtělo. V podstatě vůdcové jišuvu mnohé chápali. Oni – přece jenom byli socialisty, přitom zapálenými, s úchylkou mechanického chápání věci – četli i Marxe, kterého si vážili všichni, i Lenina, kterého si vážili velmi mnozí, i Trockého a Stalina, a v nejužším kruhu si dovolovali o tom i hovořit. „My“ – psal Ben Gurion – „vidíme situaci jediným pro nás možným způsobem. Arabové vidí něco zcela protikladného tomu, co vidíme my. A vůbec není důležité, jestli to vidí správně. Důležité je, že to tak vidí. Vidí imigraci gigantických rozměrů, vidí, jak se Židé ekonomicky posilují. Vidí, že nejlepší půda, přitom není důležité jak a proč, přechází do našich rukou a že Anglie se ztotožňuje se sionismem. Oni se nebojí ztráty půdy, ale ztráty vlasti arabského národa, ze které chce někdo jiný učinit vlast národa židovského“. Jinými slovy, vedení sionistů mělo dostatek intelektuální odvahy k tomu, aby si minimálně dokázalo přiznat, že jejich národní vzestup narazil na národní vzestup těch, se kterými dříve nepočítali. Ovšem říkat takové věci nahlas nebylo možné, tím spíše, že samo přiznání toho faktu naprosto nic nemohlo změnit. O idei Návratu se nepochybovalo. Měnilo se pouze zaměření: jestliže dříve byla drtivá většina jišuvu naladěna na těsné přátelství s Araby, pak nyní se problém dostal do roviny, jak se vyjádřil Žabotinský „My zde, oni tam“ – do úplného vítězství, nebo záhuby.

V souladu s praxí se měnila i teorie. Nezávisle na tom, co psal Ben Gurion, formálně byly arabské bouře definovány jako pogromy, tím spíše, že vnější znaky, emigrantům dobře známé, byly přítomny (vzpoury rolníků a lumpenů, zopakuji, jsou strašné), Arabové, ještě nedávno chápaní jako „blízké příbuzenstvo, přátelé a žáci“, byli nyní definováni jako „zrození bez morálky“, „divoši“ a dokonce „nacisti“. Nové myšlení jasně zformuloval Chaim Weizmann. „Z jedné strany“ – vysvětloval – „se zvedly síly ničení a pouště, ale na druhé straně pevně stojí síly civilizace a tvoření. Válka mezi civilizací a pouští je prastará, ale nás nezastaví“. Fakticky – i když by si to p.Weizmann a jemu podobní nepřiznali ani sami sobě, znamenal tento pohled na problém, že sociál-sionisté uznávají, že pravdu má jejich věčný oponent Vladimír Žabotinský, který se čestně nazval kolonizátorem a který odmítá možnost vzájemného pochopení se s Araby.  Tento pohled měl, bezesporu, své plusy – pomáhal zahodit škodlivé iluze a maximálně se mobilizovat. Měl však i své mínusy: válka se stávala normou života, od nynějška navždy.

Pokračování následuje.

60 comments

  1. Janika

    Napíšu jen stručně, jak na mě tenhle díl především působí – vstřícnost a oboustranná dobrá vůle, která byla z počátku vidět, nezmůžou nakonec vůbec nic, když se projeví neslučitelné, protikladné zájmy.

    „My vidíme situaci jediným pro nás možným způsobem. Arabové vidí něco zcela protikladného tomu, co vidíme my. A vůbec není důležité, jestli to vidí správně. Důležité je, že to tak vidí. Vidí imigraci gigantických rozměrů, vidí, jak se Židé ekonomicky posilují. Vidí, že nejlepší půda, přitom není důležité jak a proč, přechází do našich rukou a že Anglie se ztotožňuje se sionismem. Oni se nebojí ztráty půdy, ale ztráty vlasti arabského národa, ze které chce někdo jiný učinit vlast národa židovského”.

    Je to smutné a bezvýchodné. Ale je také nesmírně zajímavé sledovat počátky toho všeho dnes už bezvýchodného a hledat nebo spíš jen snažit se vytušit, jestli přece jen neexistovala možnost, jak se tomu dnešnímu stavu vyhnout, nebo jestli to bylo vzhledem k okolnostem zákonité.

    Taky je zajímavé, že vždycky je v pozici silnějšího ten, kdo přijde, a domácí obyvatelstvo je v nevýhodě a prohrává.

    • Davidan

      „Oni se nebojí ztráty půdy, ale ztráty vlasti arabského národa, ze které chce někdo jiný učinit vlast národa židovského”.
      Bohužel tutéž obavu mám ohledně národa českého, když vidím kolem sebe, jak je potlačováno vše české a obdivováno a protlačováno vše židovské. Václav

        • ;-)))

          Divejte se pozorne, budete prekvapena… Napr. Radiozurnal by se klidne mohl prejmenovat na radio telaviv a CT totez. Nove jejich okate masirovani nevycitam, je soukroma, je to jeji vec

  2. ;-)))

    Lsti a klamem zni heslo Mossadu.
    Provadet gigantickou imigraci … v porozumeni mozna verili naivove, nicmene plat byl jasny a uspesny … UKRAST SI CIZI ZEM
    Dnes pokracuje a zemi pribyva, jen metody se meni

    • Janika

      Myslím, že tenhle seriál je pro ty, kdo chtějí od jednoduchých proklamací postoupit k spatření toho skutečného, co je za tím, nejrůznějších lidských osudů, živých lidí, celých rodin s dětmi, kteří hledali v nové zemi naději a záchranu. To jako kdybyste na rodinu, stěhující se někdy v předminulém století do Ameriky, řval, že tam jedou ukrást zemi a vraždit Indiány.

      • ;-)))

        A ne? Bylo to jinak? Serial dokresluje detaily velmi dobre, na globalu nic nemeni.
        Ano, odpad evropy vyrazil do ameriky, tam spachal genocidu na indianech, dohazel si otroky a zachazel s nimi v podstate hur nez nacisti aby se pak vzajemne servali mezi sebou o moc ve valce severu proti jihu.

        • Kamil Mudra

          Mno… Zrovna „odpadem“ bych „plošně“ všechny ty lidi co se do Ameriky vydali, nenazýval. Mnoho z nich, ba většina, tam bylo nalákáno jako do „země zaslíbené – nikým nevlastněné“, kde si každý bude moci žít po svém a na svém, což už tehdy, v rozparcelované Evropě (i Británii), bylo pro ně nedosažitelné. Ti lidé za sebou spálili mosty, prakticky si cestu k návratu odřízli a pak byli postaveni před tvrdou realitu, mnohdy na hony vzdálenou od toho co jim bylo malováno.
          Po tom co mnozí tvrdě narazili ve snaze realizovat své sny, se stali snadno manipulovatelnými těmi, které bych už, s čistým svědomím, tím odpadem nazval.

          • ;-)))

            Tak jo, tak tedy dobrodruzi a trestanci, lide kteri v evrope nemeli budoucnost sly a vyradali se na cizim kontimentu, ktery ukradli

            • Kamil Mudra

              Ale, no tak smajlíku :-) Myslím že oba víme že těchhle lidí jsem se nezastával. I když… dobrodruzi mohou být různí. Třeba A.V.Frič, O.Batlička, J.London… Takových bych se určitě zastal. Ale měl jsem na mysli spíše ty rodiny zmiňované Janikou, případně i jednotlivce, kteří se vydali do Ameriky za poctivou obživou s čistými úmysly. Ostatně i dnes je v Evropě mnoho lidí, na které se budoucnost zrovna neusmívá i když nejde o trestance. Jen už nemají kam cestovat.

              • Janika

                Přiznávám se, že jsem nečekala, že se tady na tomto blogu objeví něco tak blbého, jako předvádí Smajlík, a že si s tím opravdu nevím rady.

              • dixi

                Kolik jich tam zemřelo, udřelo se na Jatkách, při stavení železnice , rozšířili řady městské chudiny, počet těchto oklamaných zbídačelých nikdo nespočítá. Štěstí mělo jen málo z nich, z těch opravdu chudých, kteří vycestovali za lepším.

                • hank

                  Do Ameriky především na začátku z Anglie a Nizozemí odcházely typy lidí, které by dnes média, orgány činné v trestním zřízení, tajné služby a zřejmě i většina veřejného mínění nazvaly extrémisty, teroristy, fundamentalisty, radikály, lidi, kterým šla především anglická a (v Nizozemí) habsbursko-španělská státní moc po krku a které tehdejší mainstreamové veřejné mínění z velké části považovalo za ideologicky nespolehlivé (což tehdy znamenalo především politicky nekorektní až nežádoucí vztah k oficiálnímu způsobu provozování víry, za což jim většinu šlo o krky), za podvratné živly nebo přímo za zločince. Nechci mluvit za smajlíka, ale řekl bych, že měl na mysli právě tohle, tj. období před lety 1776-83.

                  Teprve až později utíkali do USA chudáci, aby vůbec nějak přežili nebo aby utekli před nějakou lidskoprávní persekucí – třeba Irové za „bramborového“ hladomoru nebo ruští židé před pogromy.

                  • Astr

                    Doplnim hanka.
                    Bida byla v Evrope velka a to byl I duvod proc tolik lidi odeslo
                    Odeslo v nadeji a za lepsim zivotem. Bida na Slovensku byla jeste vetsi nez v zemich ceskych a proto I vice Slovaku odeslo !
                    Dobrodruznejsi povahy sli co nejdale, treba jak popisuje London az za zlatem na daleky Sever.
                    Pokud tu kdokoli napise ze priliv pristehovalcu je svym zpusobem pro puvodni obyvatelstvo pohromou, pak ma pravdu a je jedno zda pravdu ci Pravdu Hamilbare!
                    Praotec Cech ustoupil pred Chazary do mist kde zili prevazne Keltove a byl to jejich zanik . Podobne to dopadlo s Indiany. Ted muze kdokoli vyskocit s prohlasenim ze zadny zanik, ale ale ale co je dnesni stav kdy jsou v nekolika reservacich proti puvodnimu stavu kdy zili svobodne po celem uzemi? Podobne zdev Klokanii s puvodnim obyvatelstvem! Take neziji tak a tam jako pred prichodem lidi z Evropy a nyni pristehovalcu z celeho sveta. Podoba populace a celeho sveta se meni a proto pravdive i Pravdive s Velkym P Hamilbare ji popsat by melo byt samozrejmosti pro kazdeho kdo yypusti I jen jedinne pismenko ci cismenko z klavesnice :-)

                  • Kamil Mudra

                    No je fakt, hanku, že když to vezmu hodně od začátku, tak musím uznat že španělští conquistadoři i francouzští korzáři byli převážně zločinné nátury. Takový sir Walter Raleigh který r. 1584 založil první anglickou osadu ve Virginii také zřejmě nebyl žádné nevinňátko. Nevím jací byli Holanďané co založili osadu Nový Amsterodam (dnešní New York), ale Britové co připluli na Mayflower byli zřejmě také s domácími pravidly na kordy… atd.
                    Takže, pokud by měl smajlík na mysli tuhle ranou (a dost dlouhou) etapu dalo by se s ním souhlasit.

        • vittta

          To mě přijde zajímavé…
          Chovali se hůř než nacisti….
          Nikdo se nemohl chovat hůř jak nacisti-pokud toto označení použiju v tom smyslu,v jakém se to podává-tedy v likvidaci milionů lidí v naprosto rozumu se vymykajících podmínkách.

          Ale jinak-nebyl nacista jako nacista,ne každý,kdo byl přesvědčeným nacistou byl také příznivcem podobných kousků.
          Ostatně-tohle vraždění bylo z hlediska národního socialismu úplně zbytečné.
          Tohle ale řekl Göring….

          Smajlíku,nejsou jednoduchá řešení.
          Nejsou ani jednoduchá označení.
          To o tom odpadu nebudu hodnotit,už to tady zaznělo-ale myslím,si,že by člověk musel mít jejich „boty“(těch,co tam odjeli) aby pochopil,co je k tomu vedlo.
          V teple domova s plným“panděrem“ se to chápe dost těžko……

  3. ratka

    V televizi běží velmi zajímavý seriál o Jeruzalémě. o jeho historii i současnost. Myslím že včera dávali 19 díl. Už je to víceméně o současnosti. Ale i díly z minulosti byly víc než zajímavé. Všichni mají zájem o toto město. Židé, muslimové i křesťané. Pro všechny je svaté – je kolébkou jejich kultury a esencí jejich historie. Musí se mězi sebou dohodnout. Ani jeden nechce město zničit, všichni ho chtějí mít pro sebe. Jsou dokonce ochotni se dohodnout když to bude městu k prospěchu. Tak jako u historky Šalamounovy který musel rozhodnout která žena je matkou dítěte. Napřáhl meč že dítě rozetne aby ho měly obě. A ta pravá se ho v ten okamžik vzdala. Je to milované město. Všemi.

    • dixi

      Je to zajímavé čtení, ledacos z toho člověk během roků dozvěděl, ale spousta informací chyběla. Já jsem vždycky srovnávala s tím, jak jsme se cítili v době protektorátu . Také po 68 roce jsme nelibě nesli přítomnost sovětských vojsk, a to tady byl vcelku klid. S tím, co se děje v Jeruzalémě a s tím, jak žijí palestinci se to nedá vůbec srovnávat.Problém spočívá myslím v tom, že chci li spravedlnost, tak pro všechny, ne jen pro vyvolené. Tolikrát už se to v dějinách opakovalo, zabírání cizího území. Zbídačení původního obyvatelstva. Následné bouře a krutosti. A ti, kteří rozhodují, kdo má právo bojovat proti útlaku, neměří stejně. Jedni jsou pro ně hrdinové, jiní teroristi. Tragické a nemá to konce.

      • ratka

        V Jeruzalémě si žijí všichni tak nějak dobře a pospolu. Inertně se míjí a vzájemně respektují. Takhle nějak to je i historicky dané, pokaždé se museli nějak vzájemně podělit. Dlouhá léta patřil Jeruzalém muslimům, kteří si dokonce na nejposvátnějším místě Židů postavili mešitu a židy i křesťany tolerovali. Občas si to prohodili s křesťany.Tak nějak spolu museli vyjít.
        Jeruzalémští Palestinci si žijí celkem dobře – viz muslimské čtvrti Jeruzaléma, jsou spokojeni. Horší je to s Palestinci za zdí, kteří se jen tak lehce do města nedostanou – jen přes Checkpointy na propustku. Ale taky dovnitř chtějí – za prací.

        Kdyby Židé zavřeli průchody tak Palestinci venku by to měli moc těžké. Velmi. Byli by odkázáni na pomoc zvenčí. Jediný jejich přechod je myslím s Jordánskem.

        • ratka

          Takže i to je důvod proč Palestinci váhají s vyhlášením samostatné Palestiny. Takhle jak to je, jim to „zatím“ vyhovuje – teda tento prozatimní stav. Žít oddělení zdí by se jim moc nelíbilo. Když jsme mluvili o samostatné Palestině (s nějakým představitelem neznám jméno) tak bylo jasné že to nemá řešení. Všechna okupovaná území by se vrátila Palestině to by bylo OK. Ale už si nedokáží si vůbec představit že by naopak měli Palestinci opustit židovská území – to je obrovské množství lidí. Tam je to velmi zamotané.

      • Janika

        Samozřejmě máte pravdu, dixi, pokud chceme posuzovat události z odstupu, z „globálního“ pohledu. Taky jsem to takto zjednodušeně viděla a dokonce napsala článek, za který se teď docela stydím https://janica9.wordpress.com/2012/11/20/mohl-by-byt-izrael-v-nemecku/
        Když se zamyslíme nad lidskými osudy pod těmi „jasnými“ proklamacemi kde je jasné, co je dobro a co zlo, zesmutníme, zvážníme, zdráháme se se už tak jednoznačně soudit. Aspoň já po pečlivém čtení těchto článků ztrácím chuť honem honem zaujmout nějaké stanovisko a označit „viníka“.

        • ratka

          A co by jsi třeba teď Janiko viděla jinak než v tom předcházejícím článku. Pro mě to bylo jako zjevení když jsem chodila po Jeruzalémě a viděla tam tu barevnou mozaiku všech kultur. Vůbec netuším jak by tohle rozdělili. Podle jakého klíče. Hlavní dělící čára mezi Izraelem a Palestinou (vysoká zeď) vede skrze město přičemž uvnitř Izraelské části žijí mraky Palestinců. Izraelských Palestinců. Kam by šli?

          • Janika

            Ratko, nevidím to ani tak „jinak“, jako spíš složitěji. To je dobrý způsob, podívat se přímo na to místo. Jak bys to řešila ty?

            • ratka

              asi nijak :-) z toho co jsem viděla tak jsem porozuměla jen tolik, že ten stav který je teď je rovnovážný. že ani jedna strana to nechce měnit.

              • dixi

                Neustále se objevují různé informace, já z toho vypozorovala, že kdykoli má dojít k mírovým rozhovorům a nějaké dohodě, někdo, někde odpálí bombu, či odpraví nějakého pohlavára .Nemyslím, že by tam lidem bylo nějak moc dobře. Strach, kdy a kde se odpálí sebevražedný atentátník, nebo, že mi odstřelí horkokrevného syna, který háže kamením. Obyčejní lidé toho mají jistě plné zuby. Těm tyto půtky ku prospěchu nejsou.

                • ratka

                  to nejsou a ani jsem to neměla na mysli. jakože to někomu vyhovuje když se občas někdo odstřelí nebo odstřelí toho druhého. Spíše není řešení. Teda každé řešení je horší (nebo spíše vypadá hůře) než to co je teď. A tak se váhá… neví se co co udělat. Takový pocit jsem z toho měla. že je lepší neudělat nic než něco.

                  • ratka

                    Z pohledu zvenčí se říká, že třeba Palestincům je bráněno si udělat svůj stát. Ale tam je všecko nachystané k tomu aby se to udělalo. Obří zeď odděluje židovské od palestinského a může se okamžitě neprodyšne uzavřít. Ale co pak? Co s Palestinci z Izraelské části? Zůstali by v Izraeli? Asi by je Izrael nechtěl. Domnívám se že jsou dva velké důvody a potvrdil mi to i jeden představitel autonomní Palestiny
                    1. Je spousta Palestinců žijících na Izraelské straně v míru s Židy a spousta Palestinců kteří jezdí do Izraelské části pracovat.
                    2. Samostatná Palestina by neměla dostatek Zdrojů, nemá přístup k moři a má jediný přechod k „civilizaci“ a to přes Jordánsko. Myslím že ani nemá vlastní letiště. Byla by vydíratelná. Židé by mohli průchody kdykoliv zavřít, oni by osamostatnění přežili. Palestinu by musel někdo podporovat. Jordánsko?

                  • ratka

                    taky bych chtěla doplnit že mám jen velmi kusé informace. že nejlepší je projet si to a podívat se kudy vede hraniční linie. kde jsou Palestinci a kde Židé. Jak to tam mají teď organizované a jak by hranice musely být vedeny. Jednotlivá území jsou propletená jedno druhém. Ti kteří žijí z turistického ruchu třeba jako třeba Betlém mají obavy že to byl jejich konec kdyby vznikl samostatný stát a Izrael se uzavřel. Teď panuje čilý obchodní a turistický ruch ve vztahu k Jeruzalému. Denně projíždí stovky autobusů do Jeruzaléma a zpět. viz. autonomie
                    http://cs.wikipedia.org/wiki/Palestinsk%C3%A1_autonomie

                  • Janika

                    Takový pocit jsem z toho měla. že je lepší neudělat nic než něco.“ Zlatá slova, ratko. A díky za věcné a přemýšlivé komentáře.

                    • Saul

                      Zkuste si vygooglit roční populační růst Palestinců a Izraelců.
                      Jak dlouho a komu ještě bude stačit nedělat nic?

                    • ratka

                      NO asi se nakonec budou muset oddělit. ale nechce se jim do toho kousnout. kdyby chtěli, už dávno by to udělali.

      • vittta

        Ještě to je často vyšperkováno tím,že hrdina se průběžně mení na teroristu-a naopak.
        V tom Izraeli to má vůbec hodně politický náboj.
        Mě ti Palestinci nepřipadají jako nějaké oběti izraelské zvůle.
        Jsou to spíše oběti politických čachrů odpůrců Izraele,ti si je tam vydržují jako rukojmí,nebo pátou kolonu…
        Také si myslím,že obyčejní Židé a Palestici mají toho blbnutí plné zuby a klidně by se s chutí dohodli….
        Možná to bude znít blbě..(jako hasbara) ale na Izrael je vyvíjen poměrně silný (a někdy dost nereálný) tlak,aby opustili tkz,okupovaná území a dokonce izraelské buldozery srovnali se zemí nejendu osadu svých bližních.
        Nic podobného ale nevidím třeba v Kosovu……

    • Janika

      To je hezká poznámka, ratko, díky.

      Jo a ty ikonky jsou „přidělované“ systémem náhodně, nemůžu to nijak ovlivnit. Přesto je zvláštní, co komu připadne, například nad ikonkou Tarase jsem se až zarazila, jak je to trefné :-).
      Samozřejmě každý se může zaregistrovat například u Gravataru a vytvořit si ikonku sám, jakou chce. Svou vlastní ikonku má takhle Kamil, merlin a snad ještě někdo další.

  4. ;-)))

    Napis na PAMATNIKU Dr. Barucha Goldsteina v Izraeli, ktery v roce 1994 zastrelil 24 modlicich se muslimu a 125 jich zranil:

    „ZDE LEŽÍ SVATÝ, Dr. Baruch Kappel Goldstein, požehnaná je vzpomínka na spravedlivého a svatého muže, Bůh pomstí krev toho, kdo věnoval svou duši Židům, židovskému náboženství a židovské zemi. Jeho ruce jsou nevinné a jeho srdce je čisté. On byl zabit jako mučedník boha na 14. Adar, Purim, roku 5754.“

    • dixi

      Ještě bych chtěla dodat, že podle mého izraelské vedení se chová nepřiměřeně, dáme-li dohromady informace, jak se chová USA , NATO, tajné služby v různých zemích, dost se to podobá. Nějak se pozapomnělo na to, že při odvetách vraždili i ženy a děti. čím se liší palestinské akce od atentátu na Heydricha ? Jen tím, jak se to momentálním vládcům hodí. Takový mám z toho všeho dojem. Se sebevražednými atentáty nesouhlasím, samozřejmě. Jsou to zmanipulovaní neštastníci, oběti jejich činu jsou další nevinní. No a některé činy jsou podle mne vymyšlené a vykonané tajnými službami, kterým chaos a strach vyhovuje, a vyhovuje jim i možnost odvety.V jiných zemích se dělo a děje totéž. Jižní Amerika, Jugoslávie, Afrika , Afganistán, Čečensko, snaží se o to v Rusku, atd. Vždyť je to stále stejný scénář, boj o zdroje, zisky a nadvládu. Pod záminkou demokracie, hájení lidských práv, rozvracejí ,vraždí.Každou dobrou myšlenku zneužijí. Nedělám si iluze, lidé je nezajímají, jsou pro ně obtížný hmyz, který je třeba omezit, umravnit, jakýmkoli způsobem. Servítky si neberou.

    • dixi

      No a proto, jak psala Merlin, máme novou generaci psychologů, aby nám trpělivě a s nadšením vysvětlovali, že je to tak správně. Nevzdělaní se lépe ovládají, chceš-li z toho ven, zaplať, nemáš.li čím, tvoje smůla.

    • Janika

      Je tolik způsobů jak překroutit skutčnost.

      Nemám ráda tyhle jednostranné účelové elaboráty. Vždycky je třeba vyslechnout obě strany, než se odsoudí jedna z nich.

      • ;-)))

        jenze tady nejde o odsuzovani, jak je vidite dnes a denne v tv, napr. dnes pani redaktorka kdyz sdelovala jako fakta sve nazory na vietnam a jeho cenzuru internetu ci onde pani novinarka co sdelovala svou tklivou obsesi putinem jak je zy kdyz dal milost zlodeji.

        Tady jde o pohe konstatovani faktu, ktere se skladaji a bohuzel zapadaji do sebe.
        Je otazka kolik z toho vseho se sbiha v centrale, ale obecne plati ze centrala vytvari medialni a politicke podminky a uzitecni idioti, zoldaci, prestituti a jidasi realizuji…
        A tak se treba rozvrati pul sveta a privadi valka bliz a bliz eu, aby se museli nakupovat hadejte ci zbrane…
        http://wertyzreport.com/2013/12/21/nova-armada-eu/

        Zamer, nahoda? Prilis dlouho se pohybuji v businessu abych veril na nahody.

      • dixi

        No právě, já jsem k určitému názoru dospěla až po letech vstřebávání různých zpráv ,nejdříve z novin, TV, pak z internetu a si nemohu být jista, je-li správný. Skutečné pozadí odtajňují po letech. Srdcem jsem na straně všech ponížených a utlačovaných.

        • vittta

          Dixi,to je na tom nejhorší,že ti ponížení a utlačovaní jsou pokaždé jiní….
          To je ten balvan,co jsem tady nedávno zmínil.
          Prostě se nejde vlastně postavit na žádnou (politickou) stranu.
          Když někdo stojí na straně ponížených a utlačovaných…

          • dixi

            Vždyť já vám rozumím, z vašich poznámek je to znát, ta bezmoc, jak naučit své děti slušnosti a přitom aby se uměly bránit, ale neubližovat. Soucítit, ale nenechat se zneužívat. Hledat, dozvídat se, nenechat se ohlupovat. Na víc v běžném životě ani nemáme.V tomhle světě, který se stále zhoršuje. Když samotní dospělí s tím mají problém.

    • ratka

      to je velmi těžké posoudit zvenčí, zejména pohled „nároku“ na svoji učitelku, klid ve třídě a bezproblémovost mi přijde celkem nebezpečné. Lidé začnou určovat koho chtějí a kdo už otravuje a vylučují celé skupiny obyvatel ze svého středu. Vytvářejí zdi.

      Pamatuji si jako děcko že jsme chodili do školy s různými „vejlupky“. Ale pokaždé se to dařilo nějak porovnat. Kamarádili jsme i když jsme se prali, všichni se všemi. a občas tekla krev na obou stranách.

      Sama to znám z druhé strany. Moje děti patřily do znevýhodněné skupiny těch zdržujících, hloupých, co nic nevědí a jsou příčinou poklesu úrovně třídy. Byli cizinci a neuměli řeč (vůbec) a přesto dokázali učitelé s obrovským nasazením a obětavostí moje děti podporovat až k maturitě a studiu. A nebyl nikdo ze spolužáků kdo by pomohl.

      Je mi jasné že je to trochu jiná situace, moje děcka nebyla agresivní, spíše tichá ale patřila k vyloučeným. Bez učitelů a jejich pomoci by neměla žádnou šanci.

      Poučení z toho všeho je to, že děcko se odmala musí učit „poprat se“ s takovou situací jaká je. Ta nebude v reálném životě nijak růžová. Pokaždé se tam najdou „ti druzí“ co otravují, zdržují a chtějí se prát. Buď se děcko naučí se s tím porovnat nebo se nenaučí a bude naříkat jak mu je ubližováno a že ten druhý zlý. Přitom ten druhý je jen jiný. Není nárok na klid ve třídě, na hodnou učitelku a skvělé spolužáky. A je dobré to pochopit co nejdřív že život se nemazlí. A že se dá situaci postavit čelem, zabojovat. A pokud to nepůjde tak hledat jinou školu. ale nic není ztraceno, člověk neví k čemu mu zkušenost poznání jiné mentality bude dobrá. Jak ho to poučí a třeba mu i pomůže v dospělosti se s některými situacemi lépe vyrovnat. Nebát se.

      • Saul

        Pokud nemáš agresivní děti,tak tě to ctí Ratko,ale v tom článku je o agresivitě psáno.
        My dostali v 8 do třídy dva polocikány,nikdo se s nima nebavil,oni si chodili čuchat Toluen,chlastat a kouřit a my jsme měli svoje zájmy.
        Všechno bylo v pohodě,ale kdyby někdo z těch dvou jen zkusil být agresivní,nastoupili by ti fyzicky a psychicky zdatní(a já mezi ně nepatřil),kteří by mu ještě větší agresivitou vysvětlili,že to není z jejich strany vhodné chování.
        Obávám se,že dnes je agresivita tím pravdosláskařským vymýváním mozků natolik tabu,že i ti zdatní by si nechali dát na držku a přemýšleli o tom,kde udělali chybu.

        • ratka

          Myslím že jsem psala už u sebe, jak paní učitelka povzbuzovala mého nejstarší ať se brání. Ať bojuje. A když se poprvé popral, tak mě gratulovala. Prý konečně :-) Ono záleží na učitelích, zda připustí konfrontace a hlavně zda připustí aby si to děcka mezi sebou samy vyřídila. aby konflikt došel k nějaké eskalaci a dořešení na místě. To u nás v Česku žádný učitel nepřipustil, chtěl jen ticho a klid a poslušnost. Tam to bylo naopak, nutily děcka ať si to vyřídí. Ať si to vyřídí hned. Přede všemi, ať se postaví tomu druhému. ZA „hodnost a držení pusy“ nebyla pochvala. Naopak. To bylo jakože špatně. Učitelé pořád po děckách chtěli ať se prosazují, ať argumentují, ať se nenechají zahnat do kouta. Na ty moje zvyklé z Česka poslouchat to byl dost velký šok. Teď najednou to bylo naopak, nikdo je nechválil jak poslouchají, naopak :-)

          • ratka

            taky bych chtěla říct že je jinde běžné mít ve třídě 25-30 procent cizinců nebo děcek nemluvících řečí v které se vyučuje a je jasné že tato děcka jak turci tak Kazašští Rusové (přesídlenci) třídu nijak nepovznáší naopak dělají bordel. Ale tak to je. Jasně že si rodiče stěžují třeba, že jejich děti snášejí to nebo ono, ale to neznamená že děcka přistěhovalců spojí do jedné třídy a oddělí je od ostatních. teda moje zkušenost. Když učitel zjistí že tam má žáka který má zájem a učí se, tak je rád :-) Je to vzácnost.

              • ratka

                to mi je jasné že z „ho… bič neupletou“. rozumím tomu. jsem z učitelské rodiny a uznávám že jsem už z toho byla neurotická, to jsem jenom s rodiči žila. řešení to nemá. když se někdo učit nechce tak ho k tomu nelze nijak donutit. tatínek pocházel z velmi chudé části Oravy. Byli jen dva za historii vesnice kteří šli do školy. Ten první se měl stát farářem ale utekl z ústavu, a ten druhý vystudoval v Bratislavě za pomoci státu. Nelze donutit děcko aby se učilo. Nechce se učit tak se neučí. Ten kdo se učit chce a třeba chce dále studovat si musí najít cest ke vzdělání. Uznávám že v cikánské třídě to asi nepůjde. že bude muset jít dál, jinam. i jestli je to cikán co má zájem se učit tak musí jít pryč z prostředí kde mu jen podráží nohy. Ale to nevyřeší stát, to je věcí komunity. jak si to mezi sebou pořeší.

            • Saul

              Na rozhlase 2 byla tento týden zajímavá reportáž o výuce romských dětí v UK.
              Mají prý daleko lepší výsledky než u nás a já o tom nepochybuji.
              Vypadalo to,že všechno fungfuje dokonale,ne ze všech jsou geniové,ale „všichni“ se tam nějak vlezou.
              Ale právě to řešení těch agresivních dětí mi tam nějak chybělo.
              Jako by ani nebyli(a je jedno,jestli bílé,nebo …..)
              Nicméně tam měli jednu žlutě vymalovanou zeď,kam si šikanované dítě stouplo a tím o ně prý bylo postaráno.
              Ani o tom nepochybuji,ale pořád nechápu,jak bylo postaráno o to dítě,které ho šikanovalo?
              Kařdopádně z té reportáře bylo jasné,že kdyby tam přišla nějaká maminka vyfackovat spolužáka svýho syna,tak by to prostě nešlo!!!!

              • ratka

                asi by učitelé neměli mít nějaké představy co všecko mají cikánské děti umět. Přitom stačí aby se naučili něco. co si pamatuji, agresivní děti musely „na hanbu“. Teda ke zdi :-) A když to nefungovalo tak opravdu musely pryč, jinam.

                • ratka

                  ale nejdřív absolvovaly několik psychologických sezení placených obcí, zkoušelo se zjistit proč jsou agresivní. teprve když dostaly posudek, že jsou nemocné směla je škola vyloučit (dostat do speciální školy)

  5. Saul

    Takový placený posudek bych mylím dostal jedna dvě a neměl já genius ani tu maturitu:-)
    Být“ nemocný“ nedává nikomu právo zbavit dotyčného čehokoliv.
    Řeč byla o agresivitě.
    A toť otázka,co nám dává právo a možnost zbavit se agresivních jedinců.
    A hlavně jak!

    • ratka

      zažila jsem to teda v první třídě s nejmenším, protože chlapeček byl prý nezvladatelný a bil děti. můj syn měl z toho oči na vrch hlavy a teprve na schůzce jsem se dozvěděla že je to problém. po půl roce tam nebyl. nevím . fakt nevím. akorát to řešil ředitel a poté byl klid. řekli nám všem že byl nemocný. takže tak nějak se to pořešilo. vím že děcka se rvou, hádají, kradou si věci a pak se nimi mlátí po hlavě. ale prý tohle bylo patologické. fakt nevím. agresivita děcek přichází z přetlaku z domu. učitelka nám rodičům furt kladla na srdce ať je necháme doma vyblbnout a vykřičet, a´t nechodí s přetlakem do školy. jakože doma mazec a děcko v pozoru, a ve škole je divý zákeřný neurotik.

    • dixi

      No, někteří jsou agresívní proto, že cítí, že jsou vyloučení a znevýhodnění už předem.K tomu agresivita všude kolem, rady, ať se každý stará sám o sebe, špatné příklady ,koneckonců, agresivní bývají i děti z takzvaně lepších rodin, gakže příčin je víc. Tady by dala fundovannější odpověď Merlin. Rušení zvláštních škol je chyba ( Alespoň dokud nebude dost asistentů a sociálních pracovníků ) i tam mohly děti vyniknout v učivu, na které stačily. chybí navazující učební obory. Je toho hodně, co se zbořilo bez adekvátní náhrady.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s