Sionismus 8

13.1.2014

Když nejde hora…(8) Kinžálníci (2)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Je třeba uznat, že lavírovat vedení sionistů umělo. Někteří, stejně jako anglofil, a nejen to, Weizmann, tupě věřili, že Velká Británie dříve či později dodrží slovo, a věřili dokonce i tehdy, když bylo jasné, že Londýn má své vlastní plány, ovšem většina, stejně jako Ben Gurion, měla za to, že v politice, stejně jako na trhu, zevlouny prostě oberou. Existovalo dokonce takové rčení, že: „Budeme bojovat s Hitlerem tak, jako kdyby neexistovala Bílá kniha, a s Bílou knihou budeme bojovat tak, jako kdyby neexistoval Hitler“. Dalo by se dokonce říci, že chytrý strejda leccos vycítil ještě do Bílé knihy. Sergej Ščevelev se domnívá, že navazovat styky se Státy začal, obcházeje při tom formálního vůdce Židovské agentury, již v roce 1938, důsledkem čehož byl Biltmorský program, přijatý v New Yorku v roce 1942, ve kterém stálo, že „Palestina (čímž se rozuměla celá Palestina) se musí stát židovskou komunitou, integrovanou do struktury nového demokratického světa“. Což, berouce do úvahy nesouhlas Londýna s touto variantou, znamenalo počátek formální přeorientace sionismu z Velké Británie na USA a, v podstatě, politický krach Weizmanna, připraveného do nekonečna vést jednání, jen aby Britové byli spokojeni.

Jak se ukázalo, plebejec viděl dále než švihácký aristokrat. Poté, co byla vládou Jejího Veličenstva (v roce 1943) zřízena funkce komisaře pro rekonstrukci Palestiny, bylo jasné, že Angličané se nechystají mandát předávat. A že je tedy nutné hledat patrona, schopného na ně zatlačit. Možnosti byly pouze dvě: USA nebo SSSR, jenomže Moskva považovala sionismus za „úskok anglického imperialismu“ a budoucnost Palestiny viděla ve „sjednocení mas židovských a arabských pracujících Palestiny a vytvoření jednotné fronty všech pokrokových antifašistických (jak Arabských, tak židovských) sil“, což vylučovalo vytvoření vlastního „národního domova“ a tudíž bylo pro sionisty kategoricky nepřijatelné. Pravda, americké elity zatím hledaly svou pozici a vůbec to pro ně nebylo jednoduché. Roosevelt lavíroval, z jedné strany nabíraje židovské voliče, z druhé uklidňuje arabské monarchy a celkově uznávaje prioritu anglických zájmů. Zato Truman, bohabojný protestant, byl naladěn podstatně judofilněji. Vyzval ke zrušení „Bílé knihy“, neboť nebyla schválena Společností národů, a k otevření dveří Palestiny pro uprchlíky z Evropy. Díky jeho nátlaku byl Londýn, obávající se Stalinova zájmu o blízkovýchodní otázky, nucen souhlasit v listopadu 1945 s vytvořením „Anglo-amerického výboru k otázkám Palestiny“, který, pravda, spíše podpořil Angličany, když konstatoval, že jakákoliv varianta nezávislosti území, ať už s rozdělením, nebo bez něj, je horší, takže nejlépe by bylo prodloužit působnost mandátu.

Pravda, Yankees navrhovali povolit vstup do Palestiny alespoň 100 tisícům Židů, tomu se ovšem Britové vyhnuli s tím, že příchozí by mohli rozšířit řady bojůvek. Což v podstatě odpovídalo skutečnosti – tou dobou tam zuřila krutá válka, nikoliv občanská, spíše antikoloniální: Židé proti Angličanům za neutrality Arabů. Kompromisní plán, nazvaný podle vedoucích jednotlivých delegací výboru „Plánem Morrison-Grady“, navrhoval vytvořit v Palestině „tetrarchii“: dva kantony pod přímou britskou správou, autonomní arabský kanton, zcela zbavený Židů, a autonomní židovský, kam by mohlo přijet jakékoliv množství židovských emigrantů. Hlupáků však nebylo a tak plán v dojemné shodě odmítli jak Arabové, tak sionisté, a vedení Židovské agentury pochopilo, že vláda Jeho Veličenstva je bude natahovat, co jen to půjde, a že je tudíž potřeba vycenit zuby. Pravda, samotným se jim to, z celé řady důvodů, dělat nechtělo, ovšem pro takové případy byli k dispozici „revizionisté“. Samozřejmě, smrtelně ukřivdění za „Loveckou sezónu“, ovšem připraveni, když jde o nezávislost, když už ne odpustit, tak alespoň odložit na lepší časy všechny osobní účty.

Rok 1945 byl pro Angličany noční můrou. Vedení jišuvu umožnilo „Irgunu“ reorganizovat síly – a pak to začalo. Akcí bylo najednou mnoho a byly různorodé, až do ničení letadel na letištích. Krvi se již nevyhýbali, i když zabíjení samo o sobě nebylo cílem. Represe, přesto že byly čím dál tvrdší, nepomohly. A pak se do akce zapojili i „Lechi“ a to už byl úplný svátek. Pravda, síly Šamirových hochů stačily tak akorát na „exi“ a na odstraňování jednotlivých provokatérů – což se také stalo hlavní náplní činnosti „ultras“, čímž se starším soudruhům uvolnily ruce na důležitější věci. O něco později, v listopadu, se k tomu okouzlujícímu páru přidala i „Hagana“: Ben Gurion usoudil, že Angličané jsou skutečně rozhodnuti zůstat nadlouho a vzal vážně proces přeorientace na USA, současně s tím dal svým spolupracovníkům za úkol dokázat jišuvu, že nejlepší bojovníci přece jen nejsou pravičáci, ale socialisté. Pravda, jednotné „Židovské hnutí odporu“ existovalo všeho všudy devět měsíců – poté vedení jišuvu udělalo několik kroků vzad, ponechávaje prát se „revizionisty“, kteří by se stejně prali, a začalo „jednat politickými metodami“. Ovšem v průběhu uplynulých měsíců se operace rozvinuly do měřítek téměř armádních. „Cíl válečných akcí Hagany“ – vzpomínal později velitel židovských útvarů Jigal Alon – „nespočíval ve zničení britských sil v Palestině, ale v tom, jednou pro vždy přesvědčit Whitehall o tom, že bez souhlasu Židů nemůže Anglie držet Palestinu coby spolehlivou základnu v tomto důležitém regionu“. A důkazy na sebe nedaly čekat. Téměř okamžitě po zformování ŽHO 1. a 2.listopadu následovala grandiózní společná operace: do povětří bylo vyhozeno 200 klíčových úseků železnice mezi Jerusalémem, Haifou a Tel Avivem, potopeny tři hlídkové čluny v přístavu Haifa a zničeno několik vojenských táborů.

Dále události jenom eskalovaly. Ani jeden den se neobešel bez alespoň malého překvapení, bojovníci hynuli, ale jejich řady byly okamžitě doplňovány. Žádným úsilím, počínaje zákazem vycházení až po hromadné zatýkání všech podezřelých, se Angličanům nedařilo dát situaci alespoň jakžtakž do pořádku, o to více, že navíc ještě zpřísňovali opatření k zabránění nelegálnímu přistěhovalectví, což ještě více stupňovalo vášně. „Myslím si“ – psal v dopise své ženě major James Oak – „že jestliže přežijeme tento prokletý rok bude lépe. Hůř už být prostě nemůže“. Mýlil se. Rok 1946 byl pro Brity podstatně horší a svého vrcholu dosáhla válka (už to nazývali právě takto, nejenom v tisku, ale i v oficiální korespondenci) v červnu. Na celém území, kde žili Židé (Arabové zůstávali ostentativně stranou, nikoho nepodporovali, na nikoho neútočili), se vedly rozsáhlé boje, které nakonec kulminovaly „Černou sobotou“ 29.června, ve které úřady nasadily všech 80 tisíc vojáků umístěných v Palestině (včetně 17 tisíc v elitních jednotkách, za podpory tanků), obsadily všechny kibucy tak či onak podporující „Haganu“. V průběhu čtyřiadvaceti hodin byla zkonfiskována prakticky všechna těžká výzbroj, všechny archivy, zatčeny tisíce členů „Hagany“ a jejích „úderných rot“, a hlavně – za mřížemi (na něco takového se dříve nedalo ani pomyslet) se ocitlo celé vedení Židovské agentury, samí slušní a seriózní lidé, kromě Ben Guriona, který měl to štěstí, že byl v té době právě ve Francii.

A sociál-sionisté zařadili zpátečku. Potom to Ben Gurion vysvětloval nedostatkem lidí a zbraní, jenomže „Irgun“ i „Lechi“, kteří toho i onoho měli ještě méně, prohlásili, že budou v boji pokračovat. Tato varianta vedení Jišuvu zcela vyhovovala: odteď, kdyby něco, bylo vždy možné prohlásit, že za to můžou extrémisté, kdežto „Hagana“ je čistá a bílá jako lilium. Až po mnoha desetiletích vešlo z memoárů současníků ve známost, že za mnohými událostmi, jež se dále odvíjely, kromě „revizionistů“ stála i Agentura, jenomže Begina i Šamira neustále prosili „vzít odpovědnost na sebe, aby se nekompromitovalo politické vedení“ – a ti souhlasili. Mimochodem, největší z takovýchto operací byl proslulý výbuch v hotelu „Král David“ 22.července – odpověď na „Černou sobotu“ – v jehož důsledku zahynulo mnoho lidí různých národností a vyznání, jak ve válce zúčastněných, tak i naprosto nezúčastněných; „Irgun“, který se k němu přihlásil, tím opět potvrdil svou reputaci „tlupy zlosynů“, zatímco Židovský výbor, který se akce nejen zúčastnil, ale který ji objednal, zůstal formálně mimo, což mu umožnilo zaujmout pozici „uvážlivé a zákon ctící instituce“ jež pouze náhodou a nakrátko šlápla vedle.

A na tomto místě se zastavím. Dalo by se dlouho vyprávět o historii konfliktu, jenž se stával s každým dalším dnem zuřivější a zuřivější. Lze žasnout nad krutostí židovských bojovníků (k čemuž je dostatek důvodů, a co by určitě udělali znepokojení) nebo se lze nadchnout pozoruhodnými příklady šlechetnosti, sebeobětování a hrdinství (kterých je také spousta, a které by určitě připomněli ti z druhé strany). Leč nic podobného se tady dít nebude, analogické příběhy lze vyprávět i o Irsku, Alžíru, Rusku a dokonce i o Haliči s jejími Banderovci. Pro nás jsou důležitá fakta a proto se omezím na citát z „ha-Arec“ jež shrnuje výsledky roku 1947: „Teror pokračoval a byl daleko krutější, než v minulém roce, téměř bez přestání… Nebylo dne, aby se po celé zemi nerozléhaly zvuky výstřelů, výbuchy min… Iniciativa přešla z rukou volených orgánů sionistického hnutí k organizacím „odpadlíků“. Právě tak to bylo. Jenomže akce „odpadlíků“ byly právě těmi „volenými orgány“ schvalovány, ale o tom noviny, orgán to Židovské agentury, nic neříkají.

Přitom ani „Lechi“, ani „Irgun“ nebyli ničími loutkami. Zhluboka kašlali na svou pověst, role zástěrky jim nevadila, ale v žádném případě nehodlali hrát roli šachových figurek. Britové přitvrdili a zavedli výprasky vězňů – Begin odpověděl stejnou mincí, unesl a zpráskal čtyři anglické důstojníky. „Čtyřista let“ – uvedl v mimořádném prohlášení – „jste beztrestně bili domorodce ve vašich koloniích. Díky své hloupé domýšlivosti považujete i Židy za takové domorodce. Mýlíte se. Židé nejsou Zuluové. Nebudete bít Židy v jejich vlasti. A za každého zbitého dostanou dva britští důstojníci veřejně výprask“. A výprasky přestaly. Britové začali věšet – Begin nezůstal nic dlužen, jako odvetu za poslední popravu pověsil dva britské seržanty. Načež do všech tiskovin v zemi dorazilo oficiální sdělení, že „dva britští občané stanuli před soudem na základě obvinění z (1) Nezákoného vstupu do země, (2) Služby v zločinecké teroristické organizaci, známé jako okupační britská armáda, odpovědná za mučení, vraždy a deportace, (3) Nezákoné držení zbraně. Ve všech bodech obvinění byli shledáni vinnými a odsouzeni k pověšení. Žádost o milost byla zamítnuta. Není to msta za popravu třech židovských vojáků, je to obyčejný soudní případ“. Udělalo to dojem. Na všechny. V Anglii běsnily tlupy patriotů požadující „strašnou pomstu“. Stejnou píseň pěl i parlament. Arabští vůdcové se škodolibě chichotali do dlaně a komentovali to způsobem  „nás také věšeli, ale máme pochopení“. Rozzuřený Weizmann a vylekaný Ben Gurion zburcovali na hledání „mrzkých vrahů“ celou „Haganu“. Co se týče Begina, ten dočkal času a podal vysvětlení, tentokrát svým jménem: „My neuznáváme dvojí pravidla pro vedení války. Jestliže se Britové rozhodli, že jejich odchod se bude odehrávat na pozadí šibenic a za hlasitého pláče otců, matek, žen a milovaných, postaráme se o to, aby v tom nebyla žádná rasová diskriminace. Šibenice nebudou mít pouze jednu barvu. Za každou bude zaplaceno v plném rozsahu“. A Britové přestali popravovat. A když přece jenom odsoudili k smrti dva židovské bojovníky, Begin vyhlásil, že odpoví popravou šesti britských důstojníků, a rozsudek byl zrušen.

Nakonec se pro Angličany život stal peklem. Již se ani nepokoušeli opouštět „bezpečné zóny“, čtvrtě připomínající pevnosti, ale lidé z „Irgunu“ a „Lechi“ pronikali i tam.  „Britská armáda byla před očima celého světa vystavena posměchu“ – „odlil do bronzu“ Churchill, zlomyslně upozorňuje labouristy na to, že za něho se nic takového nedělo. Armádě se skutečně nedařilo. Takže počátkem roku 1947 úřady evakuovaly ze země více než dva tisíce civilů a schválily přeložení vojáků a policistů, odsouzených židovskými bojovníky k smrti za mimořádnou krutost, do metropole. Ale ani to nepomohlo: válečné akce se přenesly i tam, kde je nikdo neočekával. V Londýně vybuchl důstojnický klub a hlavní budova Ministerstva kolonií, v Římě – budova anglického velvyslanectví, v Rakousku vykolejili britský vojenský vlak. Šířily se fámy o nadcházejících bombových útocích v Londýně a lid jim dopřával sluchu. Anglickým úředníkům, včetně ministrů, začaly docházet balíčky s překvapením; jeden z takovýchto dopisů, zaslaný jistému Johnu Faranovi – policistovi, který při výslechu umlátil mladého ilegálního pracovníka, ale stihl utéci – roztrhal na kusy jeho staršího bratra. Britský premiér Eden a velící generál Barker vyvázli jen se štěstím.

A nakonec, když už bylo jasné, že události již nelze zastavit, anglické noviny, ještě nedávno požadující „krvavou odplatu“, změnily tón a jedny za druhými začaly požadovat odchod Británie z Palestiny. Noviny začaly přesvědčovat Angličany, že výsledek nestojí za tu námahu, že 100 miliónů liber vyhozených z okna za pouhé dva roky je přece jenom příliš, že krev anglických hochů je důležitější, než jakákoliv strategie, a hlavně, že nemá cenu kvůli tomu všemu si kazit vztahy s Amerikou. Tisk v té době hrál tu roli, kterou dnes hraje televize, a obyvatelstvo metropole, které bylo již špatnými zprávami unaveno, četlo takovéto materiály velice pozorně. Bereme-li do úvahy již tehdy velmi těsné vztahy londýnských vydavatelství s jejich zaoceánskými partnery, tato zvláštním způsobem zkoordinovaná kampaň v podstatě znamenala to, že americká intrika, mající za cíl změnu konfigurace regiónu, vstupuje do závěrečné etapy. Ať už to bylo jakkoliv, řešit „židovský“ problém vlastními silami Angličané nemohli a jednoznačnou podporu Američanů nezískali. Doufat v pomoc Arabů nepřicházelo do úvahy (ti sice mlčeli, ale odchod Angličanů si přáli stejně jako Židé).

Pro jistotu to, pravda, zkusili ještě jednou zahrát podle starých not a předložili nový plán, „plán Bevina“. V něm se navrhovalo prodloužit mandát o pět let, a potom vytvořit pro celé území společný parlament, který všechno vyřeší. Opět byli všichni proti. Arabové byli čekáním unaveni, chtěli nezávislost ihned, Židé vůbec netoužili být menšinou ve „společném parlamentu“, čemuž se nedalo vyhnout, protože v celé Palestině tvořili pouhou třetinu obyvatelstva. Takže v únoru 1947, ihned poté, co od obou stran obdržel nesouhlasné stanovisko, kabinet Jeho Veličenstva oznámil, že přijal rozhodnutí „předat otázku o budoucnosti Palestiny k rozhodnutí OSN“. Kalkulujíc s možností hry na očividně se zostřujících protikladech mezi SSSR a USA, ponechávala tato varianta Londýnu jakýs takýs prostor k manévrování a nyní se politici přeli pouze o možných variantách. „Irgun donutil Angličany utéct.“ – shrnul to již výše zmíněný Churchill – „Dali nám tak zakouřit, že jsme byli nuceni poslat do Palestiny 80 tisíc vojáků, abychom situaci jakžtakž zvládli. Ale úplně se to nezdařilo a náklady na válku byly příliš vysoké. A Irgun nás dorazil“.

Pokračování.

Napsáno Janika Rubriky: LEV VERŠININ, SIONISMUS (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar