Sionismus 9

Když nejde hora… Na mezi (1)

Napsal Lev Veršinin
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

sio 9

Takže se pomalu dostáváme k tomu, čemu se nedá nijak vyhnout. Dnes, dva a půl pokolení poté, to samozřejmě není aktuální, vše se příliš změnilo. Ale. Kdyby se k řešení otázky, cloumající v polovině minulého století Palestinou, nějakým zázrakem podařilo získat jako finálního arbitra, řekněme, Marťana –  a ještě lépe někoho z Alfy Kentaura – zcela postrádajícího emoce, ale s přebytkem chladné logiky, vynesl by, podle mého názoru, tento tvor verdikt ve prospěch Arabů. Z toho prostého důvodu, že ti lidé si žili, nikoho si nevšímali, když tu jim náhle z ničeho nic spadl na hlavu se záměrem dělit hospodářství bůhvíkdo a – z pohledu naší bytosti neznající pozemské eposy, pozemské teorie a pozemskou politiku – bůhví proč. Přesněji na základě toho, že ho někde nechápou a že tady kdysi žila prababička. A potom následoval ještě zástup, kterému kdesi kdosi ublížil. Kdepak, to by náš Marťan nepochopil. Jenomže tady žádná logika nefunguje, na čemž se spálili „teritorialisté“, včetně největšího z nich, Josefa Stalina, přidělivšího „národu bez země zem bez národa“ tam, kde teče Bira s Bidžanem, kde půdy a klima jsou ideální – podstatně lepší než v Palestině – a nikde kolem nejsou žádní zlí sousedé. Všechno celkem správně, jenom to nezafungovalo. Protože na rozkaz se takovéto věci nedějí. Aby se projekt zrozený z čistého rozumu dal „rozehrát“, je zapotřebí jiskra fanatizmu, a ještě je třeba dříví, aby ta jiskra nepohasla. Mimochodem, náš Marťan by se asi dost těžko prodíral tou houštinou asociací, a kdyby po dlouhém vyptávání cosi pochopil, potřeboval by asi vysvětlit: no dobře, dejme tomu, „národní dům“ je potřeba, ale co s tím mají společného Arabové, když pálili a dusili Němci? Jako že když už, bylo by logické vyžadovat a zabrat – jako penále – nějaké to Sasko, nebo Bavorsko. A ještě, jestli celá ta vatra vzplanula od starodávných mýtů, bylo by asi logické, aby všichni těm mýtům svatosvatě věřili. Jsem si víc než jist, že právě takto by uvažoval návštěvník z hvězd, a nejspíš právě proto nebyl vybrán za arbitra.

…Takže, teď byla na tahu OSN. Pokoušejíc se pochopit situaci, vytvořilo Valné shromáždění zvláštní komisi, UNSCOP, do které byli nominováni zástupci dvanácti neutrálních států. Diplomaté z Kanady, Československa, Holandska, Guatemaly, Peru, Švédska, Uruguaye, Iránu, Indie, Jugoslávie, a Austrálie vyrazili zkoumat situaci do terénu, byli vlídně přijati Židovskou agenturou a docela neuctivě proignorováni Nejvyšší arabskou radou. Z hlediska Arabů bylo všechno stejně jasné, nicméně tento přístup byl hrubou chybou, členové komise nebyli lidé úplně bez ambicí a urazili se, což nahrávalo Židům. Kromě toho se stalo něco, co nikdo nemohl předpokládat: vyslanci OSN se stali svědky událostí kolem „Exodu“ – jedné z lodí převážející nelegální emigranty (Židovská agentura při vší své „političnosti“, byla v otázce „shromažďování Židů“ důsledná a nesmiřitelná). Angličané se snažili takovéto lodě zastavovat a posílat zpět, což se ne vždy dařilo, ale „Exodus“ měl zrovna smůlu, a tak zámořští hosté měli to potěšení sledovat deportaci 4 500 plačících lidí, z nichž většina prošla koncentráky, a mezi nimiž bylo mnoho těhotných žen. K urážce od Arabů přibyl prostý lidský soucit a výsledkem toho bylo, že, ne jednohlasně, ale většinou hlasů bylo rozhodnuto, že Palestinu je přeci jenom nutné rozdělit na tři části, židovský stát, arabský stát a „mezinárodní sektor“ (Jeruzalém) pod správou OSN. Tato varianta zcela vyhovovala sionistům, jejichž jedinou výhradou bylo to, že projekt předpokládal celkem dlouhé přechodné období, což znamenalo, že mandát, i když s jiným názvem, zůstane v platnosti, proti čemuž ostatně protestovaly obě komunity.

A teď se nakonec vyjádřil Sovětský svaz. Dříve – již jsme si o tom povídali – Moskva nemohla sionismus, coby „reakční nacionalismus“ a „nástroj Velké Británie“ ani cítit, ovšem ve světle pokračující anglo-židovské války začala tou dobou hodnotit situaci z jiného úhlu. Jestliže se Židé, usoudili v Kremlu, chovají jako důslední nepřátelé Angličanů, kdežto všechny arabské státy, bez výjimky, jsou naopak těsně provázány s Londýnem a kategoricky odmítají vznik židovského státu, plyne z toho, že sionisté objektivně vedou antiimperialistický boj a tudíž i samotný sionismus, i když jde samozřejmě o „buržoazní nacionalismus“, ovšem ne reakční, ale revoluční, a tudíž pokrokový. Z čehož přímo vyplývalo, že původní odmítání myšlenky rozdělení Palestiny, ze strany SSSR, se přežilo. Určitou roli sehrál i jeden náhodný, velice zábavný případ: nedlouho před tím, 30.března, vyhodili židovští bojovníci do vzduchu v Haifě zásobníky nafty Anglo-Irácké ropné společnosti, strategicky důležité pro Angličany, a zničili tím ohromné množství paliva. Na místě výbuchu byly objeveny kterýmsi z bojovníků namalované srp a kladivo a něco o velikém Leninovi. To dříve nebývalo a ohromená Moskva se prostřednictvím Jiřího Dimitrova dotázala obou hlavních židovských komunistických stran (vzájemně se těžce nesnášejících): kdo jsou ti hrdinové?  Ani jedni si nedovolili zalhat, čestně Kremlu oznámili, že komunisté s tím nemají co do činění, a hrdiny že je třeba hledat v „Lechi“, kde, jak již jsme si říkali, bylo od každého božího tvora po páru. Moskva promptně dospěla k závěru: jestliže dokonce krajně radikální sionisté, jak se ukázalo, se „vyvíjejí směrem k marxismu“, pak to znamená, že židovský stát by měl vzniknout co nejdříve, samozřejmě bez jakéhokoliv prodlužování mandátu.

Výsledkem toho bylo, že k posouzení Valnému shromáždění OSN byl předložen projekt rezoluce en bloc, na základě návrhu komise, včetně sovětského pozměňovacího návrhu. Angličané si byli jisti, že USA vystoupí proti, rozhodování se zadrhne a tím se platnost mandátu prodlouží. Jenomže se spletli. Státy měly své vidění situace a ne o všem informovaly Londýn. Takže i když debaty, započaté 25.listopadu, se táhly celé čtyři dny, výsledné rozdělení podle rezoluce No181/II ostrovany znejistělo: 25ti hlasy „pro“, 13ti „proti“ (muslimské státy plus z jakéhosi důvodu Kuba), při 17ti „zdržel se“ a dvou chybějících Palestinu přece jenom rozdělili. Židům (33% obyvatelstva), ovládajícím v ten okamžik 7% území mandátu, majíce na zřeteli budoucí příjezd emigrantů, přiřknuli 56% sporného území, přičemž ta země nezela prázdnotou, takže v budoucím státě by židovské obyvatelstvo tvořilo jen něco málo přes polovinu. Při tom sporný Jeruzalém zůstával pod správou OSN a na území budoucího židovského státu se vydělovalo město Jaffa, nacházející se hned vedle Tel Avivu, ale obývané Araby. Co se Angličanů týče, ty zavázali opustit Palestinu nejpozději 1.srpna 1948. Pro Židy to byl triumf (protestovali pouze „Irgun“ a „Lechi“, prohlásivše, že neuznávají ten „lupičský plán“, ale nikdo je neposlouchal). Byl to úder zasazený Arabům, kteří plán vyhodnotili jako „katastrofu“ pro všechny muslimy, jak pro ty, kteří se octnou „pod židovským jhem“, tak pro ty, kteří získají „nezávislost na těch nejhorších půdách“ (ty lepší se skutečně dostaly Židům, ale že podstatná část těch „lepších“ byla zkultivována Židy, pro Araby nehrálo žádnou roli). Smířit se s takovýmto dělením nehodlali. Džamail Al Husejni zastupující předsedu NAR (formální předseda muftí Amin, generál SS, uniknuvší jen tak tak vydání do Jugoslávie a šibenici, seděl tiše a ani nedutal), čestně prohlásil z tribuny OSN, že „Palestina bude zachvácena ohněm a krví, jestliže Židé získají jakoukoliv její část“.

Všichni chápali, že nemluví jen tak do větru: zatím co zachovávali „neutralitu“, shromáždili Arabové dostatek sil a zajistili si podporu sousedů, což vyhovovalo Británii, které se vůbec nechtělo odcházet, ale za to se jí chtělo dokončit výstavbu vojenské základny, jež měla být největší na Blízkém východě. Angličané, jak je jejich zvykem, nešli do toho hrudí, nýbrž jednali distingovaně a pro začátek oznámili, že nemohou pomáhat komisi OSN, která měla dle příslušných regulí vyrazit na místo a kontrolovat provádění rezoluce, a že nejsou bohužel ani schopni zaručit jí bezpečnost. V důsledku čehož komise do Palestiny nejela – všichni věděli co se tam děje a zcela logicky se báli – a vláda nad regionem zůstávala v rukách sirů a peerů. Kterým se výbuch vášní velice hodil, protože se, minimálně, mohl stát záminkou pro opětný vstup armády k navedení pořádku. Maximálně – a tím si byli londýnští analytici jisti – v případě opravdu velké války zvítězí Arabové, kterých je podstatně více a za zády mají jakés takés, ale přece jenom pravidelné armády sousedních zemí. A pracovat s arabskými politiky Britové uměli a nepochybovali o tom, že potřebné smlouvy – ve věci „zajištění bezpečnosti koridoru od Rudého moře přes Negevskou poušť a Gazu ke Středozemnímu moři“ a upevnění „převážně anglického vojenského a politického vlivu v oblasti mající velký strategický význam“ – z nich vyrazí bez větších problémů.

Nejvíce se v těchto plánech spoléhalo na starého Abdalláha, emíra Zajordánska, nejvěrnějšího a nejuvědomělejšího spojence Velké Británie, navíc disponujícího ještě i „Arabskou legií“ – vytvořenou a řízenou Britem Johnem Glubbem (Glubb Pašou). Abdalláhovi navrhli, aby ihned po odchodu britských vojsk „vzal pod kontrolu“ západní břeh Jordánu s Jeruzalémem a starý beduín samozřejmě neodmítl. Ovšem, a to je zajímavé, byvše dítětem XIX. století, „nový nacionalismus“ neschvaloval, jeho vztah k Židům byl blahovolný a tak se spojil s vůdci sionistů. Jak je popsáno v memoárech Goldy Meierové, která s ním o tom jednala, moudrý král upozornil hosty na to, že válka je nevyhnutelná, že se do ní vmísí sousedé, včetně, kam by se také poděl, jeho samotného, a navrhl, aby ihned, dokud není pozdě, uznali židovská území za součást Zajordánského království. Za sebe monarcha garantoval plnou autonomii židovské části království a účast sionistů v politickém životě státu, což by bylo dobré pro všechny. Návrh nepostrádal logiku, tím spíše, že ten nejhorší problém – problém uprchlíků – tehdy ještě neexistoval, a Židovská agentura, jak píše pí. Meierová, dosti dlouho zvažovalo, zda ho nepřijmout za základ dalších jednání. Nakonec ovšem převážilo stanovisko těch, kteří považovali zcela suverénní „národní dům“ za absolutní prioritu. A Britové tou dobou, ještě před stanovenou lhůtou, již naplno stahovali svá vojska, vyklízejíce ring.

Všechno to začalo jakoby v jediném okamžiku, okamžitě po oznámení výsledků hlasování, a začali, – i když se to někomu možná nebude líbit, ale fakta jsou fakta – arabové. Již ráno 30.listopadu ohlásil starosta Nabulusu začátek džihádu a po celé zemi se ozvaly výstřely. I když, upřímně řečeno, kdyby byli bývali jen chvilku počkali, prvenství by připadlo Židům: jestli Židovská agentura a „extremisté“ se v něčem shodovali, tak v tom, že k okamžiku vyhlášení nezávislosti je nutné ovládat co největší území. Nicméně zaútočili Arabové, převážně silami místních venkovských a městských domobran, roztroušených po všech osadách; současně s tím rod Al-Husejní ohlásil formování Armády Svaté války, ve které se měly spojit všechny domobrany nacházející se v oblasti Jeruzaléma. Všeobecnou mobilizaci vyhlásila i „Hagana“, ale zpočátku žádné aktivní akce nepodnikala, neprováděla dokonce ani protiútoky po úspěšných obraných akcích. „Principy odplaty“ (strategie povinných odvetných úderů, a v určitých případech i „agresivní obrany“) byly zformulovány až o měsíc později. Celkem se dá říci, že síly Židovské agentury se této linie držely, což konstatovali i jejich protivníci (například generál Ismail Safwat dokonce ještě v březnu, kdy už padly všechny zábrany, hlásil velení, že jednotky „Hagany“ skutečně útočí jen na ty vesnice, jejichž obyvatelé je provokují). Existuje názor, že takováto linie souvisela s potřebou nabrat síly, ale nemohu vyloučit, že vůdcové jišuvu chápali, že jak „Irgun“, tak „Lechi“ si na hodné hochy hrát nebudou, a pokoušeli se hodit tu první, nejšpinavější práci na „extremisty“, uchovávaje svoji vlastní reputaci co nečistší. No a současně podlomit síly konkurentů.

Ať už to bylo jakkoliv, odpověď „revizionistů“ byla rychlá a strašlivá. Nehodlali sedět v obraně a nijak se neomezovali ve výběru prostředků, vysvětlujíce to tím, že „cílem arabského velení je – zastrašit Židy, z toho vyplývá, že našim cílem musí být – zastrašit Araby ještě více“. Nehodlám tu vypočítávat všechny potyčky a střetnutí, které velmi brzy – po objevení se v Palestině nám již známého Fawzí al-Kawukdží a jeho Arabské osvobozenecké armády, a potom i „muslimského bratrstva“ a dobrovolníků ze sousedních zemí – přerostly v opravdové boje s využitím ze zahraničí dovezené techniky. Bylo jich mnoho. Velmi mnoho. A jejich urputnost rostla, vtahujíc další a další lidi, včetně těch, kterým se bojovat vůbec nechtělo. 30.prosince 1947 nějací idioti z „Irgunu“ hodili bombu do davu u vrat rafinérie na předměstí Haify, kde čekali na práci pomocní dělníci ze sousedních vesnic. Město bylo všeobecně považováno za vůbec nejklidnější, Arabové a Židé tam žili svorně, leč odkudsi se objevili snajpři lovící Židy, a Beginovi lidé se rozhodli jim dát za vyučenou. Výsledkem bylo šest zcela nevinných arabských dělníků roztrhaných na kousky, v odpověď na to arabští dělníci umlátili 39 dělňasů židovských (bylo by jich více, ale kádroví dělníci-Arabové, schovávali své přátele-Židy, a Arabští odboroví předáci dokázali zastavit eskalaci konfliktu), načež „Hagana“ důrazně odsoudila „Irgun“ za extremismus (později byl jeden z autorů akce u rafinerie dokonce zastřelen), nicméně sama provedla „akci odplaty“ a provedla nájezd na vesnice, odkud pocházeli účastníci pogromu a zastřelila všechny, které dokázali identifikovat. Dalším výrazným detailem v obraze narůstající nesmiřitelnosti se stal věhlasný „masakr Dejr Jásin“.

O této události vyprávějí všelijak – stala se totiž symbolem pro „al Nakba“ (útěku Arabů z Palestiny), v důsledku čehož se názory na ni ostře dělí na černé a bílé, bez odstínů šedi – ovšem já osobně, vzhledem k tomu, že operaci začali „revizionisté“, kdežto „Hagana“ přišla později (při té příležitosti se Židovská agentura znova distancovala od „extremismu“), se přece jenom přikláním ke klasické verzi událostí. I když pravda je i to, že arabská strana (jako celek, ne ultra) byla od samého počátku v mnohém příkladem. I když se osvícení Arabové často pokoušeli krotit zvěrstva, „ulice“ a rolníci spíše naslouchali muftímu Aminovi, sedícímu v bezpečném Libanonu a vyzývajícího „všechny pravověrné“ aby nepotlačovali své emoce. No a tak je nepotlačovali. „Zabíjeli a mrzačili každého Žida, který jim padl do rukou.“ – vzpomíná na jednání křesťanské domobrany účastník tehdejších událostí Uri Avnery, „patriarcha“ všech izraelských ultralevých a pacifistů a ostrý kritik sionismu – „Všichni jsme viděli fotografie na nichž byly useknuté hlavy našich soudruhů, vystavené na odiv na ulicích Starého města v Jeruzalémě“. A podle názoru Benny Morrise, který nevynechá žádnou příležitost kopnout si do sionistů, byla vytrvalost Arabů v bojích o Jaffu dána tím, že „předpokládali, že s nimi Židé provedou polovinu toho, co by oni, v případě že by vyhráli, provedli s Židy“.

Ať už to bylo jakkoliv, právě po Dejr Jásin začali Arabové prchat, a protože více vítězili Židé, potok uprchlíků stále houstl. Nenávist se pomalu stávala smyslem života, rukou teroristů (tedy, ne v průběhu bojů) zahynulo za půl roku více než sto Arabů a zhruba dvěstěpadesát Židů, a to se spirála násilí teprve počínala roztáčet. Přitom převaha byla přece jenom na straně Židů: obě strany byly sice zhruba stejně vyzbrojeny, na rozdíl od Arabů měl však téměř celý jišuv za sebou vojenský výcvik a lidé si uvědomovali, že za zády mají pouze moře. A kromě toho, velitelé hlavních arabských uskupení, ASV a AOA, spolu příliš nevycházeli (každý se snažil přetáhnout peřinu na sebe). V důsledku čehož sporná (i nesporná) města přecházela do rukou židovských formací – a arabské obyvatelstvo znovu prchalo do neznáma. Což, podle dnešní oficiální ideologemy, bylo výsledkem cílevědomé politiky Židovské agentury, která si přála očistit pokud možno co největší území od „nepotřebného etnického živlu“.

Je to tak nebo ne? Nevím. Je známo, že útočný „plán Dalet“, který přijalo velení „Hagany“, skutečně předpokládal převzetí „dočasné kontroly“ nad všemi arabskými osadami, u kterých to bude možné, aby po vyhlášení nezávislosti bylo o čem smlouvat. Ovšem s vyhnáním je to složitější. Například když obsadili docela velké město Safed (80% obyvatelstva – Arabové), jak uvádí jordánská badatelka Banu al-Hat, „Židé byli šokováni, když se město ocitlo v jejich rukách bez jediného arabského obyvatele“, a proč se tak stalo, vysvětluje nikdo jiný, než sám Mahmúd Abbás, současný palestinský president. „Opustili jsme město v noci,“ – píše ve svých memoárech – „a pěšky jsme se vydali k řece Jordán (…) Lidé měli motivaci utíkat. Báli se odplaty ze strany sionistických teroristických uskupení, zvláště pak těch, které byla aktivní v samotném Safedu. Ti z nás, kteří žili v Safedu, se obávali, že se nám Židé budou chtít pomstít za to, co se dělo v době povstání roku 1929. To bylo v paměti našich rodin a rodičů. Ti pochopili, že došlo ke změně rovnováhy sil a město bylo opuštěno na základě racionálního rozhodnutí – zachránit naše životy a majetek“. Je taktéž zadokumentováno – též Araby a Angličany – že při kapitulaci Haify trvala židovská strana na tom, aby arabské obyvatelstvo nikam neodcházelo, garantujíc postoj k muslimům, jako ke „svobodným a rovnoprávným spoluobčanům“, a mnozí tomu uvěřili a zůstali spokojeně žít ve městě. Většina se ovšem neodvážila vzepřít se vůdcům komunity a vystěhovala se. No a samozřejmě není žádným tajemstvím, že města, snažící se dodržovat neutralitu, nijak neutrpěla – například po útěku oddílů AOA ze slavného města Nazaretu odejít do vyhnanství nemusel ani jeden z jeho obyvatel (pravda, tamější Arabové vyznávali převážně křesťanství).

A vůbec, není to jednoduché. I když, vyznat se v tomto problému do nejmenších podrobností, a tím spíše ozvučit reálnou skutečnost si budou moci dovolit leda tak naši vnuci, a možná až pravnuci. Pro nás je v tomto okamžiku podstatné to, že „hodina H“ se nazadržitelně blížila. Mimochodem, právě v té době si starý Abdalláh našel čas k setkání s delegací Židovské agentury, na kterém jí učinil nabídku, která jak již víme nebyla přijata, a 14.května, poté co překonal odpor skeptiků jak v Palestině, tak v zahraničí, David Ben Gurion vyhlásil nezávislost Státu Izrael, „národního domova Židů rozptýlených po světě“. Text Deklarace vyzýval arabské obyvatelstvo „zachovávat mír, účastnit se výstavby státu na základě úplné občanské rovnoprávnosti a úplné reprezentace ve všech jeho orgánech, dočasných i stálých“. Co se týče sousedů, těm „podávali ruku k míru“ a „nabízeli dobré sousedské vztahy“. Málokdo si ovšem dělal nějaké naděje: za několik hodin armády pěti sousedních států překročily hranice, nyní již ne mandátního území, a muftí Amin Al Husejní ze své bejrútské dálavy vyhlásil fatvu v níž se obracel k věřícím: „Vyhlašuji svatou válku, bratři! Zabíjejte Židy, zabíjejte je všechny, všechny, všechny!“ O něco později, generální tajemník LAS, egyptský diplomat Azzam-paša, oficiálně informoval OSN o počátku invaze, jejímž cílem je „obrana obyvatel Palestiny před sionistickou agresí, v důsledku které bylo čtvrt miliónu Arabů vyhnáno ze svých domovů“ a „vytvoření jednotného demokratického státu, ve kterém si budou všichni obyvatelé rovni před zákonem“.

O jaký „jednotný stát“ šlo, to se neupřesňovalo, ale na toto téma bylo již dávno vše řečeno. O něco konkrétněji, tak říkajíc pro vnitřní potřebu určený výklad situace týž pan Azzam prezentoval v interwiev káhirskému rozhlasu: „Bude to rychlá válka. Bude to válka na vyhlazení, blesková jatka, na která budou vzpomínat stejně jako na mongolské vraždění, nebo křižácké války“.

Pokračování.

Reklamy

10 comments

  1. Janika

    Chtěla jsem napsat, že Marťané možná dorazí sem, ale není to pravda – ještě kolikrát bych byla vděčná za Marťany :-).

    Každý další díl tohoto seriálu mě utvrzuje v dojmu, že nenávist mezi Židy a Araby, tedy těmi lidmi, kteří tam žili a chtěli ve shodě žít, byla podněcována zájmy zvenčí (Angličané a nejen oni) a pak si na tom dělali kariéru různí soupeřící velitelé a „vůdci“, co přitom seděli v bezpečí, jako „muftímu Amin, sedící v bezpečném Libanonu a vyzývajícího “všechny pravověrné” aby nepotlačovali své emoce.“
    Tohle jsou pozoruhodné poznámky:
    „Město bylo všeobecně považováno za vůbec nejklidnější, Arabové a Židé tam žili svorně, leč odkudsi se objevili snajpři lovící Židy, a Beginovi lidé se rozhodli jim dát za vyučenou. Výsledkem bylo šest zcela nevinných arabských dělníků roztrhaných na kousky, v odpověď na to arabští dělníci umlátili 39 dělňasů židovských (bylo by jich více, ale kádroví dělníci-Arabové, schovávali své přátele-Židy, a Arabští odboroví předáci dokázali zastavit eskalaci konfliktu),“

    Ještě k té úvodní větě, že dneska už je to jedno, jak to tenkrát všechno bylo – tak to si nemyslím. Vždycky, po celou dobu, co jsem byla schopná dění kolem Izraele vnímat, už od četby Dity Saxové kdysi v mládí, jsem měla velkou touhu dobrat se počátků tohoto konfliktu. Naivně jsem věřila, že potom se budu moct sama pro sebe rozhodnout, na čí straně je Pravda, kdo je v právu. Přece když se posuneme na samotný začátek, tak to poznat musíme. Tak si to se zájmem pročítám, kde bych se nadála, že se někdy dostanu k něčemu takhle kvalitnímu – ale stejně v tomto smyslu k žádnému konečnému stanovisku nedocházím :-).

    Zajímavá poznámka Karla Dolejšího na BL: „Heidegger byl rozhodně antisemita, ačkoliv jiného druhu, než nacisté. Nesnášel to, čemu říkal „židovské myšlení“.“ http://www.blisty.cz/art/71747.html#sthash.FeEl3gOD.dpuf
    Tak to by mě zajímalo, co myslel tím „židovským myšlením“.

  2. merlin

    Každý další díl je minimálně stejně dobrý a zajímavý jako ten předchozí, opravdu jsem moc ráda, že ho Hamilbar zprostředkoval, Takže mu za to rozhodně velký dík. .

    • vittta

      To je takový systém,jako byl tady v 50 letech.
      Pokud systém neukázal přímo do určitého bodu,(tam pak bylo zle)byla obecně mezi lidem pohoda,jak jsem slyšel.
      V překladu-useknutá ruka sousedova mě fakticky nebolí,alespoň ne fyzicky.
      Kdyby v 50 letech nebyly občasné excesy,doba přála určité reálné možnosti chaosu až náznakům občanské či dokonce světové války.

      Já jako pamětník třeba dobře vidím,co bylo třeba zaplatit za určité bezpečí za reálného socialismu.
      Všudypřítomná lehká buzerace každému lezla na nervy.
      Dnes buzerace reálsocialistického střihu není-ale vzniká naprostý chaos,ze kterého vyvěrají buzerace jiné,horší těm socialistickým.(to byly třeba časté kontroly občanek,poměrně jisté v nočních hodinách apod.)

      Takže jak se uvolňuje ideologické sevření světa (především v islámských zemích),vznikají neustále nové a větší nároky konzumentů“svobody“.
      Za příklad uvedu třeba homosexuály.
      Zatímco před 100 lety by jim stačilo,aby si jich nikdo nevšímal,před 50 lety už chtěli být respektováni.
      Dnes je jim málo registrované partnerství,chtěli by děti a aby byli bráni jako normální a nejen to,aby byly také jako NORMA prezentování,klidně i ve slabikářích.

      Lidé v dříve chudých zemích se dnes doslova urvali ze řetězu a nějaká forma kontroly a globální vlády je zřejmě nutná,vč.násilí a válek.
      Mě se to nelíbí a vraždění nevinných mě děsí.
      Jenže planeta neunese 7 000 000 000 štastných a sytých a bydlejících se slachovacím hajzlem a teplou vodu.

      Takže máme všichni problém.
      Zatím morálního rázu-ale to se může z čista jasna změnit na praktickou verzi.

  3. ;-)))


    Izraelský ministr financí Ya’ir Lapid mezitím otevřeně prohlásil: “Musíme se Palestinců zbavit.”

    17.února v debatě v Tel Avivu podle Ynet řekl:

    Říkáme, že mír není problém, potřebujeme se zbavit Palestinců. Ohrožuje nás to, škrtí. Izraelský stát nemůže pokračovat, když absorbuje čtyři miliony Palestinců. Nakonec řeknou: “Pokud nám nedáte naši vlastní zemi, nechte nás hlasovat.” A pak, když je necháme hlasovat, tak to bude konec židovského státu. Pokud je nenecháme, bude to konec demokratického Izraele a to já nedopustím.

    http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4477946,00.html
    http://wertyzreport.com/2014/01/20/musime-se-zbavit-palestincu-izraelsky-ministr-lapid/

    … lebensraum

    • Janika

      Smajlíku, koukám, že Vy jste se sem infiltroval jako komunisté do Ústavu pro studium totalitních režimů… ;-).