Ublíženost

23.1.2014

Napsal Jan Hruška

Lidé většinou rádi slyší, že jim bylo upřeno nějaké jejich právo, nebo že jim bylo jinak ublíženo. Ve správných souvislostech je to dobré, protože smysl pro spravedlnost a volání po ní je jednou ze základních vlastností člověka. Jenže jako vše dobré, i tohle se dá snadno zneužít. Zneužít mnohými způsoby. V dalším textu bych chtěl popsat jeden z nich.

Příklad, který má ozřejmit, co mám na mysli, jsem se snažil zvolit tak, aby nikoho předem nepopudil: Po první světové válce se Němci mohli právem cítit ukřivděni. Vina za její vyvolání se jim hodila na hlavu, přestože se před tím na válku třásly vlády všech velmocí. Asi budete souhlasit, že to vůči nim nebylo fér. Jenže stačilo dvacet let jim to připomínat, všelijak to propagandisticky zveličovat a upravovat, no a z velké části Němců se staly zrůdy, ochotné vraždit kohokoli, hlavně Rusy a chudé Židy, kteří za to vůbec nemohli. Stalo se to před sedmdesáti lety a byl bych velice nerad, kdyby si někdo myslel, že vás popouzím proti Němcům. Naopak. Chci ukázat, že to není vlastnost jednoho národa a přesvědčit vás, že je hloupost opakovat stejnou chybu.

Další příklad je samozřejmě čerstvější. Míním lidi, kteří se ještě dneska oddávají bolestínství, jak trpěli za komunistů. Příklad za mnohé: Slyšel jsem nedávno manžele, statné důchodce jak s velkou sebelítostí vzpomínali, že za komunistů, když se děti po prázdninách vracely do školy, museli si vzít ve spořitelně půjčku. Pamatuji si je jako lidi, kteří se žádné hospodě nevyhnuli… Rozumějte, nejde mi o to, jestli trpěli mnoho nebo málo. Koneckonců byli i lidé, kterým bylo ublíženo nesporně a hodně. Jde o to, že se to stalo někdy před čtyřiceti lety. Zlo má průběžně mizet do nenávratna a za normálních okolností také mizí. Tenhle život v ublížené minulosti ale zlo zadržuje. Způsobí přinejmenším to, že řešíme zločiny minulosti, zatímco zločiny přítomnosti, které nejsme pro minulost schopni vidět, přerůstají Himaláje. Nebo se už těšíme, jak po dalším převratu budeme řešit pro změnu „zločiny reálného kapitalizmu“?

Tím samozřejmě nechci říct, že máme na minulost zapomenout. Jde o to, nedat se jí zavalit či zotročit. Jinými slovy – chovat se jako boxer, který byl sražen, ale vyskočí a bojuje dál. Tento postoj – nedat se zničit prohrami a hledět dopředu byl jednou ze základních vlastností svobodného člověka. No a byly časy, kdy byli lidé zbavováni svobody pomocí pout, ponižování, mučení a dalších podobných pomůcek. V minulém století byla vynalezena lepší metoda. Stačí lidi naučit, aby se začali litovat, a máme otroky jedna radost. Buď otroky ubulené, nebo agresivní, ochotné útočit na toho, na koho propagandista ukáže – už proto, že jsou přesvědčeni, že je pan propagandista musí mít rád, když jim tak pěkně vyložil, jak jim bylo ublíženo.

Napsáno Janika Rubriky: Napsal Jan Hruška Tagged with Autor: Jan Hruška