Na téma geopolitika

11.4.2014

Napsal anlaz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Nemám geopolitiku příliš v lásce. Představa světových dějin coby boje států o ovládání toho či onoho území je příliš zjednodušená. Nebere v úvahu vnitřní strukturu společnosti a její změny, nevyhnutelné v průběhu historického procesu. Proto je jakýkoliv geopolitický rozbor historických jevů vždy krajním zjednodušením. A tím méně je geopolitický model vhodný ke zkoumání událostí, probíhajících v průběhu dlouhého času.

Takže vše uvedené níže berte prosím jako čistě myšlenkový experiment v rámci uvedeného přístupu. Při tom jediné, co lze uznat za naprosto nevyhnutelné je to, že nekonečné pokračování současnosti v budoucnosti, Fukujamův „konec historie“, se konat nebude. To je to jediné, o co nemusíme mít strach. Vše ostatní se silně liší podle toho, jaký model pro své zkoumání zvolíme.

 

Budeme-li uvažovat v rámci geopolitiky, vidíme, že v současné ukrajinské bakchanálii je jeden nesporný vítěz. Je jím Čína. Něco takového vypadá podivně – vždyť za Janukoviče měla Čína na Ukrajině obrovské množství společných projektů, kdežto teď, jak to vypadá, jsou všechny zlikvidovány. Ale to jenom na první pohled. Jestliže se na situaci podíváme šířeji – samozřejmě v rámci geopolitického modelu – vidíme, že výhra Číny je podstatně vyšší, než její ztráty. Jde o to, že ztrativše řadu preferencí na Ukrajině, dostala Rusko…

Samozřejmě, může se zdát, že takovéto srovnání není správné. Rusko – je stát podstatně silnější, než Ukrajina, a těžko Číně může nabídnout ty možnosti, které měla na Ukrajině. Navíc Čína i tak vede aktivní spolupráci s Ruskem v různých sférách a dostat vice, než v současném stavu, může jen stěží. Ale to jen na první pohled. Jde o to, že dnešní Čína – to je země, která už dávno přerostla svůj status „regionální supervelmoci“ a „natvrdo“ míří k úrovni světové nadvlády. Mluví se o tom již dlouho, ale teprve nyní začíná být jasné, že situace bude dříve či později vypadat právě takto.

Co to ale znamená. Znamená to, že v první etapě bude prostě Čína muset začít „přeformátovávat“ svět k obrazu svému. (Bavíme se o úvahách v rámci geopolitických představ.) Což znamená, že svět se bude dělit na vojensko-politické bloky, podobně jako tomu bylo ještě nedávno (s jistými odlišnostmi, samozřejmě). A v této situaci Rusko těžko může stát stranou. Byť by si to sebevíce přálo, stát se něčím jako byl Sovětský svaz (z geopolitického hlediska, samozřejmě) se mu již nepodaří. Co se dá dělat – taková už je specifika novoruské ekonomiky. Degradace devadesátých let minulého století zasáhla ruskou společnost natolik, že hovořit o nějaké ekonomické explozi je nesmyslné. Za současného stavu ekonomiky maximum, čeho může Rusko dosáhnout, je role „regionálního hegemona“, o čemž jsem psal nedávno, v článku o ruském imperialismu.

Něco jiného je – Čína. Soudě podle tempa růstu čínské ekonomiky a, což je ještě důležitější, podle strukturálních změn v ní probíhajících, směrem ke stále složitějším a na bázi posledních vědeckých poznatků založeným technologiím, dá se říci, že dříve či později dosáhne úrovně Západu obecně a USA konkrétně. A jestliže z počátku Čína operovala pouze na pro hlavní hráče „nezajímavých“ částech trhu, nyní je zřejmé, že čím dál tím více proniká do těch sfér vlivu, které jí původně nebyly určeny. Poté, co rozvinul výrobu automobilů, přeje si „Rudý drak“ rozvinout výrobu letadel, což jednoznačně znamená vpád do oblasti, jež je pro Západ kritická. Jestliže se bude výroba letadel rozvíjet stejnými tempy jako výroba automobilů, pak je celkem pravděpodobné, že by se Čína mohla stát konkurentem západu v nejbližších 10-15 letech.

Při tom je třeba si uvědomit, že ta země provádí velmi „specifickou“ politiku co se týče autorských práv a patentů. Což dále šetří čas a zdroje potřebné k dosažení úrovně komerčního využití na vědu náročných technologií. Tedy, letectví, kosmos, námořnictvo, elektronika atd. – zkrátka všechno to, co představuje moc západní civilizace – včetně sociálních sítí. Mimochodem, „specifický“ vztah Číňanů k autorskému právu představuje velmi důležitý trumf, který může být ještě vynesen.

Současná Čína vůbec připomíná Druhou Říši před První světovou válkou. Německo také začínalo výrobou levného a ne příliš kvalitního zboží – kdy značka „vyrobeno v Německu“ měla zhruba stejnou funkci jako má dnes „vyrobeno v Číně“. Bouřlivý rozvoj průmyslu, růst koncentrace kapitálu a využití centrálního plánování, současně s vytvořením určitého systému sociálního zabezpečení – toho, čemu marxisté říkali „pruský socialismus“ – v podstatě odpovídá současné Číně. Včetně toho, že se mění pohled na Číňany, stejně jako se měnil pohled na Němce, kteří se ze sentimentálních obyvatel „země filosofů a básníků“ počátku XIX. století, proměnili na obchodníky a úředníky, agresivní a naprosto materialistické vyznavače „ordnungu“, a tak byli vnímáni o sto let později.

Při tom, pochopitelně, zpočátku málokdo vnímal Německo jako evropského hegemona. Přirozeně, porážka Francie u Sedanu znamenala, že představy o něm jako o shluku nejednotných knížectví, obývaném „filosofy a básníky“, není úplně správná. Nicméně Evropané věděli, že vojenská vítězství ještě nemusí nic znamenat. Vždyť přece nevolnické Rusko svého času dokázalo porazit nejsilnější armádu své doby. Ale následný bouřlivý růst ukázal, že podobné představy byly chybné.

Stejně tak se představy o současných Číňanech vzdalují od představy obyvatel daleké východní země, kde je „Konfucius a Šaolin“, taoismus a pomalu tekoucí život naplněný prastarými ceremoniály (nebo řekněme Mao s jeho citáty a boj s vrabci) a přecházejí k dynamickému obrazu obyvatel země, kde mrakodrapy rostou jako houby po dešti a výroba všech světových novinek tam začíná hned druhý den ráno po jejich vzniku. „Stará Čína“, a je jedno jestli císařská, nebo komunistická, odchází do minulosti, transformujíc se v efektivní systém nové mythologie, nezbytný při budování buržoazního státu.

Takže Čína jde cestou „klasické“ imperialistické supervelmoci, kterou svého času šlo Německo, nebo tytéž Spojené státy. V praxi to znamená zřeknutí se politiky „izolace“ a vzestup do úrovně aktivního přerozdělování světa. A hlavně, přerozdělování světového trhu. Již dnes se Čína snaží překročit tradiční hranice svého světa, „stavíc mosty“, například do Afriky nebo Latinské Ameriky. Přitom provádí celkem vyváženou a rozumnou finančně-kreditní politiku, nezávislou na nejrůznějších amerických nástrojích vlivu, jako je například MMF. Mimochodem, právě v této sféře se možná nachází ta hranice, po jejímž překročení začne Čína vytvářet svou vlastní sféru vlivu. V situaci permanentní krize dolarového systému může juan vypadat docela přitažlivě…

Právě nějaký takový krok bude znamenat „rukavici“ hozenou USA. To je důvod proč se ten proces snaží neuspěchat. Čína se zatím necítí být dostatečně silnou k přerozdělení světa. Ale dříve nebo později bude podobný krok učiněn. Spolu s úsilím o převahu ve všech výrobních sférách to prakticky nevyhnutelně vytvoří situaci, ve které se Čína a USA ocitnou v podmínkách blízkých válce. (Na rozdíl od takového Ruska, které nemůže vystupovat jako soupeř USA ani v ekonomické, ani ve finanční oblasti, a tudíž válka s ním je nepravděpodobná).

A dál – dál už může být cokoliv. „…Nějaká hloupost na Balkáně…“ – přesněji tam, kde se zájmy obou soupeřů střetávají nejostřeji (možná v Koreji) – a vše bude jako před sto lety. Pravda, mnozí si všimli, že obě strany mají jaderné zbraně, což buď dělá válku nemožnou, nebo jí dovádí do stavu naprosté apokalypsy, ve kterém žádné geopolitické cíle již nejsou nemožné. Ovšem nehledě na zdánlivou „neprůstřelnost“ tohoto argumentu, není tak absolutní jak by se zdálo. Ve skutečnosti v dějinách již byl případ, kdy strašlivá zbraň – prakticky „zbraň soudného dne“ nebyla ve světové válce použita. Mluvíme o chemických zbraních a Druhé světové válce.

Proč to tak vyšlo? Z jednoduchého důvodu- jde o to, že chemické zbraně, při všech svých přednostech, nejsou zase až tak efektivní coby „zbraň bojiště“. Přesněji, jsou efektivní, ale zhruba na úrovni jiných druhů zbraní, a nejsou cestou k získání naprosté převahy. To se ukázalo již v První světové válce. Ale ještě důležitější je to, že chemické zbraně byly mezi světovými válkami vyvíjeny jako zbraň hromadného ničení.

Existovala tzv. „Douhetova doktrina“ (nazvaná jménem italského generála, který ji vypracoval), podle níž bude v budoucnu zvláštní roli hrát letectvo, které rozsáhlým bombardováním měst chemickými a zápalnými bombami dokáže zničit průmyslový potenciál protivníka. Při tom se zdálo, že tato doktrína je vysoce efektivní a podstatně levnější, než „tradiční“ způsob válčení. Samozřejmě málokdo si troufl, podle Douheta, stvrdit svou touhu utopit protivníkova města v oblacích jedovatého dýmu, leč přes to vývoj chemických zbraní byl prováděn právě tímto směrem.

Jenomže daná doktrína, při všem svém antihumanismu, měla jeden nedostatek. Byla totiž doktrínou obranou. Jaký má smysl obrátit ve „spálené pole“ území které chceme dobýt? Jaký prospěch bude z kilometrů čtverečních jako takových, jestliže je tam zničeno všechno obyvatelstvo? A pro imperialismus, vidící smysl války v získání nových odbytišť, je něco podobného už vůbec nemyslitelné. Proto také žádný z účastníků války nerisknul začít „chemickou genocidu“ – prostě proto, že pro budoucnost to byl naprosto nesmyslný krok.

No a totéž se dá říci i o jaderných zbraních. Samozřejmě, mluvíme o strategických jaderných zbraních – o té „zbrani soudného dne“, jakou byly v „Duhetově doktríně“ chemické zbraně. Svět po jaderné apokalypse se nehodí nikomu, a těžko se asi najdou důvody pro její zdůvodnění. To ovšem neodstraňuje nebezpečí použití jaderných zbraní „bojiště“, ale mění je z „posledního argumentu“ na obyčejný nástroj války. Proti letadlovým lodím, například. Samozřejmě to není jediný důvod pro to, že existence jaderných zbraní zachrání svět od „obyčejného“ konfliktu, ale to je téma na trochu jiný článek.

Takže, apokalypsa se konat nebude. Ale ani věčný mír. Podrobně rozebírat strukturu hypotetického válečného konfliktu, použití různých druhů zbraní atd. je také třeba zvlášť. Ale dá se říci, že v každém případě, protože válka se povede v rámci industriální imperialistické struktury světa, bude velmi podobná (vcelku, samozřejmě, nikoliv v detailech) ostatním konfliktům podobného typu. Od střetnutí poválečného období se bude lišit tím, že oba protivníci se budou nacházet na stejné úrovni vyspělosti. No, a z toho také vyplývá, že tato válka se asi nebude skládat ze série blitzkriegů, ale že velmi brzy nabude vleklý charakter.

A zde začíná být jasné, proč vyhrála Čína. Samozřejmě jde, i když se to nezdá, o Rusko. Vleklý charakter války má za následek to, že do ní mohou být zapojeny všechny země světa. Mezi nimi i Rusko. A Rusko, jako země bezprostředně hraničící s Čínou, nemá příliš velký zájem na růstu její moci a vlivu. Proto, zdálo by se, je odsouzeno stát se spojencem protivníků „Rudého draka“ – tedy, spojencem USA. Což je situace velmi podobná té, jež donutila Ruské Impérium zvolit stranu Francie a Anglie před sto lety. Samozřejmě, tento faktor nebyl jediným, ale v té volbě hrál velmi důležitou roli.

Jenomže nyní, zdá se, se situace změnila. Politika vylučování Ruska ze západního aliančního systému ho v budoucnosti nevyhnutelně žene do čínské sféry vlivu. Pravda, zatím není známo, jak moc touží západ ztratit svoji strategickou výhodu kvůli nicotné ukrajinské zámince – zde situace překračuje rámec tradičních geopolitických představ. Je klidně možné, že po nějakém čase bude tlak na Rusko snížen. Jestli se to ale nestane, přechod pod vliv Číny bude nevyhnutelným.

Co to znamená pro Rusko? Znamená to velmi mnoho. Především je třeba chápat, že pro protičínskou koalici je Rusko zajímavé z jediného důvodu – jako potrava pro děla. Je schopno poskytnout vojáky, kteří ponesou „břemeno bílého muže“ na východ – no a budou vázat značnou část čínských zdrojů na sebe. Je jasné, že nic dobrého pro Rusko z toho nekouká. Dokonce i v případě vítězství může Rusko stěží získat něco podstatného, nemluvě o nevyhnutelném vyčerpání v důsledku války.

Co se týče Číny, nedostatek vojáků, zdá se, pro ni není charakteristickým. Nejen to, pro Čínu je přípustná i neúčast Ruska v přímém konfliktu a jeho využití jako „západní oddělovací bariéry“. Je samozřejmě jasné, komu se bude dodávat nafta a plyn, ovšem v porovnání k roli „kanonenfutru“ je to přece jen přijatelnější alternativa.

No a v případě vítězství Číny se Rusko ocitne v postavení čínské polokolonie, ale ani to není tak podstatné. Za prvé proto, že vyčerpání protivníků budoucí válkou mu může, zvláště ve výše uvedeném „poloneutrálním“ případě, umožnit dosáhnout více méně přijatelného postavení. A za druhé proto, že sama existence imperialistických států po takovém konfliktu je otázkou.

Ostatně, vítězství kterékoliv strany v nadcházející světové válce je velkou otázkou. Jde o to, že situace se začíná překvapivě podobat té, o které psal svého času Engels. Fantastické náklady na válku, přebudování světové ekonomiky pro potřeby války s nevyhnutelnou proletarizací příslušníků údajné střední třídy, téměř nevyhnutelný krach všech blitzkriegů a proměna války na vleklou poziční.

Za těchto podmínek je velmi vysoká pravděpodobnost růstu dělnického hnutí. Nevyhnutelná krutost potlačení jakýchkoliv akcí bude mít spíše za následek jeho radikalizaci, včetně zahájení ozbrojeného boje. Je také třeba si uvědomit, že každý z protivníků bude podporovat jakákoliv opoziční hnutí u protivníka, přičemž na to, vyznat se v jejich zvláštnostech, nebude ani čas, ani prostředky. „Předválečnou“ agenturu „vybijí“ hned z kraje a bude nutné ji organizovat od počátku. Tudíž místo pečlivého „pěstování“ potřebné opoziční struktury, jako v případě „oranžády“, nastane podpora kohokoliv, jako když za Druhé světové války západní spojenci podporovali komunistické protifašistické hnutí a Japonsko tratilo prostředky na podporu antikoloniálních sil.

Z toho je zřejmé, že globální válka může skončit tak, jak bylo předpovězeno před více než sto lety: „…všechno to skončí všeobecným bankrotem, krachem starých států s jejich rutinní státnickou moudrostí – takovým krachem, že koruny se budou válet na dlažbě a nebude nikoho, kdo by je zvedl..“

No což, Dějiny mají jistý smysl pro humor, a jestliže si lidstvo, jako nešikovný školák, přeje odmítnout svůj rozvoj, mohou ho klidně nechat „opakovat ročník“. A žádnými frázemi, že historie se podruhé opakuje jako fraška, se z toho nevykroutí. Kdepak, bude to stejná tragedie jako tehdy. Aby to došlo i těm zvláště nechápavým.

Leč opakuji, vše výše uvedené – je velmi silným zjednodušením. Takové cvičení intelektu v rámci navrženého modelu. Je velmi pravděpodobné, že žádná válka být nemusí, ale bude něco úplně jiného.

Napsáno Janika Rubriky: ANLAZ (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar