Dějiny Ruska a „Princip Stínu“. Část 1.

Napsal anlazz

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

dějiny1

„Princip stínu“ je jedním z principů, kterým se řídí vývoj složitých systémů.

Říká, že méně entropický (tedy vyspělejší) systém má vliv (Stín) na více entropický (tedy méně vyspělý) systém, se kterým je v kontaktu. Což vede k tomu, že se tento systém začíná chovat, jako by byl vyspělý. Začíná v sobě reprodukovat struktury, které jsou při dané úrovni entropie „zakázané“.

K demonstraci tohoto principu v případě společenského vývoje uvedu nejvýstižnější příklad „Principu stínu“ v dějinách. Budete se divit, je to historie Ruska.

Sama existence tohoto státu je v podstatě dána dvěma faktory. Za prvé jsou to přírodní podmínky, jejichž důsledkem je značně nízká biologická produktivita ekosystémů na jeho teritoriu. Je celkem pochopitelné, že je to právě tento faktor, jež je v podmínkách tradiční společnosti určujícím pro společenský rozvoj. Neboť jediným zdrojem k zajištění existence celé složité společenské struktury je nadvýrobek, který je možné odebrat rolníkovi. V Rusku je velice malý.

A to může znamenat jen jedno – národ obývající dané území nemá možnost vytvořit nějak zvlášť složitou společnost a tím spíše nemá možnost konkurovat „bohatším“ (těm žijícím v přijatelnějších podmínkách) národům. Rusku se ale kupodivu podařilo stát se nejen jednou z vůdčích sil na naší planetě, ale i silou určující historii lidstva ve XX. století. Jak se to mohlo stát?

Zde vstupuje do hry druhý faktor ruské historie. Právě ten „Princip stínu“. Jde o to, že Rusko hraničí s nejrozvinutější, v průběhu několika posledních století, civilizací – evropskou, s „Křesťanským světem“. Na tom není nic překvapujícího – máme-li nějakou vyspělou společnost, pak musí mít nějaké hranice. A za nimi se prostě musí někdo nacházet? Proč by se tedy v roli tohoto souseda nemohlo ocitnout Rusko? Tím spíše, že Západní Evropa, jako určité společenství, má také v rámci tradiční společnosti zcela zdůvodněné hranice, dané již výše zmíněnou biologickou produktivitou ekosystému. Nepřekvapí nás proto, že růst a teritoriální rozšiřování této společnosti se po dosažení určité hranice prakticky zastavilo.

Pravda, pouze do času. Uběhlo několik století, a Evropa jako taková zesílila a rozvinula se natolik, že dostala možnost vyjít za hranice svého obvyklého areálu. Nastala epocha kolonialismu. A v tomto okamžiku, zdálo by se, byl osud Ruska jednoznačně dán. Fakta jsou následující: nízká produktivita daná nízkou složitostí společnosti a tomu odpovídající nižší stabilita daného společenství. Žádné šance při střetu s Evropou. Té nemohlo nic zabránit udělat si z Ruska svoji kolonii.

Ale stalo se něco úplně jiného. Rusko se nejenom nestalo kolonií, nebo souborem kolonií evropských států, ale samo se stalo jednou z rozhodujících sil v Evropě a potom i ve světě. Zafungoval „Princip stínu“. Jde o to, že stín vržený nejmocnější civilizací byl tak velký, že se stal rozhodujícím faktorem ruské society. Místo endogenní evoluce v Rusku probíhala evoluce exogenní, určovaná ne vnitřními faktory, jako byla již zmíněná biologická produktivita a nadprodukt rolnického hospodářství, ale střetem s evropskou civilizací.

Jinými slovy, Rusko se ocitlo před nutností čelit evropskému tlaku. A v této situaci jedinou možnou cestou bylo vytvoření svých vlastních struktur, podobných těm evropským.

Proč jedinou možnou je jasné – protože jinak by žádné Rusko nebylo, byl by, jak už bylo řečeno výše, souhrn evropských kolonií. Kdyby bylo bývalo Rusko mocným státem s vysokou zemědělskou produktivitou, jako Čína – mohlo by postavit proti Evropě svůj projekt (a zaručeně by prohrálo, tak jako prohrála Čína!). Ale Rusko bylo podstatně slabší, než Evropa, a tak dostatečně velký počet jeho obyvatel začínal chápat, že jedinou správnou strategií je napodobování silnějšího. Jestli pro drtivou většinu obyvatel Říše středu byli okolní lidé nerozumnými barbary, mezi Rusy bylo nemálo těch, co nepovažovali za ponižující učit se od Evropanů. Zůstávajíce při tom Rusy a zachovávajíce si svoji identitu.

Všechno to se obvykle redukuje na fenomén Petra. Odedávna je v ruské historiografii Petr líčen jak kolos, který sám samojediný, jenom svoji vůlí „vzepjal Rusko“. Tato představa je jistě velmi romantická, ale pochopitelně nemůže být správná. Jeden člověk, byť by to byl car, toho může jen málo. Tím spíše, že historii je známo, co se dělalo s těmi cary, kteří se rozhodli jít proti vůli všeho ostatního obyvatelstva, počínaje egyptským Achnatonem. Petr přece, na rozdíl od výše jmenovaného, nejenom že nebyl zabit nebo svržen, ale naopak, stal se zakladatelem etapy v dějinách země.

Ve skutečnosti onen „Stín“ působil dlouho před Petrem. Již Ivan Vasiljevič (ne ten co dostal přídomek Hrozný, ale jeho děd) byl přívržencem zapojení evropských specialistů do modernizace země. Dokonce sám slavný Kreml byl postaven jako evropská pevnost té doby (jako protiváha „dávným“ tradicím roubených opevnění). No a v dobách po Smutě byl vliv Evropy, hlavně pak Polska naprosto očividný. Již Petrův otec, Alexej Michailovič Romanov, započal cílevědomou „evropeizaci“ země, když zformoval pluky „nového útvaru“, zkoušel postavit ruské válečné námořnictvo (loď „Orel“) a povolil kompaktní usídlení cizinců ve svém hlavním městě („německá sloboda“).

Takže mladý Petr vyrůstal v naprosto konkrétní atmosféře očekávání modernizace. Jiná věc je, že v podmínkách tradiční společnosti existoval i velký odpor proti této modernizaci. „Evropeizace“ země probíhala pomalu, s neustálými návraty zpět, k „ruské tradici“, k „pramenům“. Le Chatelierův princip nikam neschováš. Ale stejně nebylo před působením „Evropského Stínu“ kam utéct, jeho vliv rostl a sílil, tak jak rostl tlak Evropy na Rusko.

Petrův nástup na trůn, spojený s tragickými událostmi (co se dá dělat, Smuta ještě nebyla zapomenuta) se, jak se ukázalo, stal tím aktem, který převedl souboj dvou faktorů, vnitřní struktury, dané ekonomickými, a ve své podstatě přírodními faktory, a „stínové struktury“, způsobené evropským „Stínem“, do „aktivní fáze“. Výsledkem bylo vítězství více vyvinutého „stínového“ faktoru. Nebezpečí ztráty všech zisků, a toho, že budou opět zahnáni hluboko do nekonečných rovin, zdálo se být značné části ruské elity natolik závažným, že dala přednost tomu, zapomenout na všechny „odvěké“ snahy a souhlasit s jakýmikoliv „reformami“, jen aby tomu zabránila. V pozadí násilného „holení brad“ a „evropského šatu“ stál Karel XII. se svoji hrozbou uvrhnout Rusko do výhně nové smuty. To si nikdo nepřál a tak, skřípajíce zuby, bojaři dali přednost tomu, snášet výstřelky svého cara.

Ukázalo se, že to byla správná volba. Karel byl poražen, ruské pluky vstoupily do Pobaltí, vyšly k vytouženému moři, ruská válečná flotila byla spuštěna na vodu, a v ústí Něvy vyrostlo nové hlavní město, zhmotnění „evropského Stínu“ v kameni. Město, postavené podle jednotného plánu, město mající jednotný vzhled, město, které nevyrostlo přirozeným způsobem z malé osady, ale bylo stvořeno výhradně z vůle monarchy. Město Sankt-Peterburg se může zdát výlučně ruským fenoménem, ale není tomu tak. Stavba měst „na zelené louce“ – je celoevropským jevem, majícím svůj počátek, zdá se, v době renesance, kdy se výstavba měst přestává řídit čistě pragmatickými faktory a starými kánony a stává se cílevědomou činností.

Znovu postavená a zcela přestavěná města – symboly „vlastní vůle“ – reprezentovala činy monarchů, coby náměstků „Velkého Architekta“ na Zemi. Od Madridu až po Londýn, znovu postavený po požáru v roce 1666 – tam všude Evropa zkoušela své síly, v pro sebe nové funkci cílevědomé proměny světa. Přímé ulice a pravidelná zástavba, to jsou požadavky spíše geometrické mysli, než přírody nebo obchodu. A v tom je Sankt-Peterburg spíše pravidlem, než výjimkou.

Pravda, nové město bylo postaveno tam, kde evropská města, zdálo by se, být nemohou. Tam, kde nebyla k ničemu zapotřebí. Povstavši „ze tmy lesů, z hlubokých bažin“, nové hlavní město zdálo se býti nijak nespojeno se zbytkem země, s obvyklým rytmem jejího života, založeného na chudinkém a slabém rolnickém hospodářství. Máme-li být upřímní, tak ve srovnání s tímto životem i ten předcházející „moskevský“ systém vlády s jeho prikazy (pozn.překl. orgán centrálního řízení, „ministerstvo“), djaky (pozn.překl. vedoucí prikazu) a ostatním „samoděržavím“ vypadal poněkud nadbytečným (byl fakticky stejně „stínový“, jen na podstatně nižší úrovni). Ten nový, s jeho „kollegii“ a evropskou byrokracií, zdálo by se, neměl vůbec žádný vztah k realitě. Jaká, ksakru, De Science Akademie, když zem ryjí dřevěným rádlem, stejně jako před tisíci lety?!

Leč přesto, nové „peterburgské“ Rusko, Ruské Impérium, ukázalo se býti zcela životaschopným. Kdyby nic jiného, velkým úspěchem bylo již to, že země si udržela svoji samostatnost. Není podstatné to, že Petrovo námořnictvo shnilo beze stopy – splnilo svůj úkol. Švédsko utrpělo porážku a nestalo se pro Rusko tím, čím se stala Británie pro Indii. Evropa byla zastavena ve svém tlaku na Východ, a navíc se překvapivě střetla s novou silou, kterou sama zrodila. Místo vítězného postupu evropských armád do zemí „severních barbarů“ započal „obrácený proces“: Evropa uviděla ruské pluky u sebe, ve svém výchozím „areálu“.

Bylo to do té míry překvapivé a natolik to odporovalo všemu ostatnímu, že Rusko bylo prohlášeno za strašnou záhadu, jež převrací všechny představy o světě a podstatě věcí a nutí člověka přemýšlet o čemsi nadpřirozeném. Podobné představy však vyplývaly pouze z neznalosti těch zákonů, kterými se řídí složité systémy, a z nemožnosti vyjádřit všechen pohyb hmoty pomocí věhlasného zdravého selského rozumu.

Ostatně, i v samotném Rusku vznikla podobná situace. Samozřejmě, „oficiální“ verze, počínaje zřejmě samotným Petrem, tvrdila, že země se dokázala stát jednou z osvícených, vyspělých zemí, že vstoupila do velké evropské civilizace. To byla ovšem pouze oficiální verze. Ve skutečnosti stačilo opustit třpytící se překrásné imperiální hlavní město a bylo hned jasné, že nic není jasné. Ubohé domky bez komínů až příliš kotrastovaly s majestátním imperiálním leskem. Zřejmě ne náhodou se úplně prvním dílem, které znepokojilo novou ruskou mysl, stala Radiščevova „road story“ „Putování z Peterburgu do Moskvy“. A proto také moudrá Kateřina prohlásila o jejím autorovi, že je to „povstalec horší než Pugačov“. Projevil se v tom její strach z velikého ruského tajemství, které se německá princezna, jež se stala ruskou carevnou, snažila pochopit, a zároveň se bála tak učinit.

Mimochodem, i mnozí „původní“ představitelé ruského národa měli tytéž pocity. Situace se zdála být nepochopitelnou – jak mohou v jedné zemi vedle sebe existovat okamžiky nejvyššího vzletu lidského ducha, projevující se ve vědě, vojenství nebo v umění, a zároveň to nejtemnější „asijské“ otroctví. Lidský duch, teprve začínající poznávat systém uspořádání světa, v tom viděl kolosální protimluv. Něco takového nemohlo existovat – ale ono to existovalo.

Pochopitelně, problém je ve výše zmíněném „Stínu“, který na nás vrhala čím dál tím více se vzmáhající evropská civilizace. Šlechtičtí statkáři se svými nevolníky k ničemu nepotřebovali vědce a vynalézavé inženýry. K čemu jsou zapotřebí tam, kde je nevolnická práce laciná a dostupná? Neexistovaly stimuly ke zvýšení produktivity práce a zvýšení domácího produktu. Byli ovšem nutně potřeba aby bylo možné vyrábět potřebné zbraně, které zabraňovaly příchodu nového panstva. Armáda potřebovala děla a pušky – a tak se na Urale stavěly závody tavící železo a otevíraly se tam nové dílny a manufaktury. Armáda potřebovala gramotné důstojníky – a tak se rozvíjel systém vzdělávání. A když máme vzdělání – potřebujeme i spisovatele a básníky.

Zapotřebí byli i diplomaté, aby vedli komplikovaná jednání s Evropou – a tak se v Carském Sele otevírá slavné Lyceum. A i když se Alexandr Sergejevič Puškin nevěnoval diplomatické kariéře, i tak byl produktem výše zmíněných vládních snah. Kdežto druhý Alexandr Sergejevič – Gribojedov, absolvent Moskevské University, se přece jen, kromě své literární kariéry, dokázal zabývat i tím k čemu ho připravovali – být diplomatem.

Pravda, tento „stínový vzlet“ Ruska neměl jenom kladné důsledky. Zázraky se, jak známo, nedějí, a zákon o zachování obejít nelze (s jednou malou, zato však velmi důležitou výjimkou, o které bude řeč níže). Za vzlet Impéria bylo třeba platit. Všechny tyto zázraky evropeizace stály nemálo reálných prostředků. Přitom stát je neměl odkud brát, kromě z toho i beztak chudého a slabého rolnického hospodářství. Byl to rolník, kdo platil za velikost Impéria, jeho nádheru a moc. Čím silnějším se stával státní aparát, čím vyšším byl kulturní a vědecký vzlet země, tím více prostředků bylo odebíráno vesnici.

Proto se ruská vesnice pohybovala opačným směrem, než zbytek světa, včetně ruského státu. Ruský rolník poloviny XIX. století žil hůře než ruský rolník století XVII. Tento stav vyvolával velmi nepříjemné procesy – jestliže v „lokální perspektivě“ Rusko vyhrávalo, zůstávajíc, navzdory všem zákonům, nejen nezávislým, ale vytvářejíc i kulturu světové úrovně, pak v perspektivě „globální“ nebyl stav státu vůbec záviděníhodný. Nadvýrobku bylo i tak málo, jenomže teď byl jeho přírůstek záporným, což zcela znemožňovalo přechod k následujícímu společenskému zřízení.

A čím dál tím více se nevhodnost feudálního uspořádání státu stávala jasnou všem. Již Kateřina viděla brzdu nevolnictví a chtěla ho zrušit – ale nemohla. Protože jasně chápala, že se zrušením supervykořisťování mužika zmizí i Impérium jako takové, země se vrátí do původního ubohého stavu, a její uchvácení a zničení bude jednoduchou záležitostí i pro tu nejslabší evropskou mocnost. Pravda, nechat to být znamenalo jen přenos problému do budoucnosti. Dříve či později se musel stát fatálním – a vyvolat katastrofu. Pročež každý na trůn nastupující monarcha se ocital před tímto strašným tajemstvím – před „zákazem“, který příroda naložila na samotnou existenci Ruska. A je zbytečné obviňovat cary z toho, že dělali totéž co Kateřina – tedy, že odkládali problém do budoucna.

Nakonec se přece jenom Alexandr II. pokusil převzít odpovědnost a tento problém vyřešit. Ovšem jeho řešení bylo, ve své podstatě, řešením jenom velmi podmíněně. Zničit poměščiky tvořící základ Impéria nemohl a tak osvobodil rolníky velmi „specifickým“ způsobem, ponechav je v podstatě týmiž nevolníky (dočasně povinnými). Leč i takovéto řešení ukázalo se býti rozhodujícím pro slabé ruské zemědělství. Formování kapitalistických vztahů totiž probíhalo velmi pomalu. Kdežto ruinování ruské šlechty naopak velmi rychle.

Výsledkem toho bylo období destabilizace ruské společnosti, které se, přitvrzením státní politiky, marně snažili potlačit za Alexandra III. Nepomohly ani pokusy naplnit ruskou ekonomiku cizím kapitálem místo svého vlastního. Výsledek je znám: všechna základní odvětví země, která byla schopna generovat zisk, se ocitla v rukách zahraničního kapitálu. A veškerá politika byla rozdělena buď na bezzubé a slabé legální síly, nebo na nelegály, mající velmi negativní vztah k Impériu.

Zdálo by se – tak to je konec. Přišel čas zaplatit za vzlet státu v XVIII. a první polovině XIX. století. Zaplatit za Poltavu, za „Kateřininy orly“, za Napoleona, za Lomonosova a Mendělejeva, za Puškina, za Turgeněva a Tolstého, Čajkovského a Borodina, za „město Petrovo“, a vůbec za všechnu tu velikou kulturu stvořenou pro „svět ruského statku“. Zdálo se, že osudu zkrátka neutečeš, a že ten ubohý úděl, daný tvrdými přírodními podmínkami země, kterému se po celá století vyhýbala, ji teď zastihne s desetinásobnou silou. Zdálo se, že to strašné ruské tajemství se blíží ke svému konci.

Zázraky se nestávají. Ale existuje jedno „Ale“. Jde právě o tu výjimku, kterou jsem slíbil výše. Zákon zachování samozřejmě platí, leč výhradně ve statistické podobě. Nikdo nezakazuje „zakázanému“ stavu po nějakou dobu existovat – jak bylo řečeno výše, dříve nebo později ho Historie zahubí. A kdyby bylo všechno jenom tak, byl by osud Ruska zpečetěn. Jenomže dějiny dělají lidé. Nositelé rozumu. A lidský rozum, to je věc, z pohledu přírodních zákonů, velmi, velmi specifická. Dalo by se dokonce říci, že se jim vymyká – to ale pouze na první pohled, rozum se jenom těmito zákony řídí na poněkud vyšší úrovni.

A něco podobného zem zachránilo. „Evropský stín“ plodil nízkoentropické struktury různých úrovní. Některé z nich byly natolik silné, že dokázaly přejít na „další úroveň“. Úroveň organizace těchto struktur se zvýšila do té míry, že se staly nejen nezávislé na zplodivším je „Stínu“, ale dokázaly samy zplodit samostatné „lokusy budouctnosti“, které se staly základem pro „překonstruování“ Ruska v průběhu krize. Ale o tom si budeme povídat ve druhé části našeho vyprávění.

 

 

Reklamy

58 comments

  1. Janika

    Přečetla jsem jedním dechem, díky, Hamilbare. Naprosto nový, objevný pohled na dějiny. K něčemu takovému jsme díky ideologickým brýlím neměli oficiálně ve školách přístup ani dříve, ani nyní. Moc se těším na další pokračování. Je to opravdu napínavé odhalování tajemného a záhadného. Rusko je takové, fascinující země.

    Trochu mě v to vyprávění rozesmutnilo, že pokrok země jako celku znamenal zhoršování života těch nejchudších a nejzranitelnějších – mužiků na ruském venkově. To je smutný důsledek tamnějšího pokroku. Myslím, že například rozkvět u nás za Karla IV. byl přesným opakem – venkovu se dařilo lépe.

    Některé termíny jsem si musela vyhledat, například tohle jsem neznala:
    Smuta, nebo Období zmatků, také Vláda samozvanců je období ruských dějin z let 1587 až 1613. V té době vymřela v Ruském carství dynastie Rurikovců a po ní nastoupili Romanovci. Mezitím však vládli samozvanci, kteří prohlašovali, že jsou legitimní držitelé carského trůnu.
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Smuta

    • Hamilbar

      No Janiko, za Karla IV se u nás venkovu vedlo tak dobře, že brzy po jeho smrti vypuklo peklo. My mu říkáme Husitská revoluce. A bylo to peklo tak strašné, že zatřáslo celou Evropou. Modernizace něco stojí. Stojí reálné hodnoty které je třeba odněkud brát.

      Cituji zpaměti, takže s mohu mýlit, ale tuším, že to byl Jan Milíč z Kroměříže kdo vmetl Karlovi do tváře: „… a vůbec nevíš jak vypadá život za hradbami tvého paláce. A nevědět je pro panovníka hřích!“. Milíč v Karlovi viděl přímo Antikrista. No řekněte sama, kdo jiný než Antikrist by ruinoval svou vlastní zem?

      • brtnikvbrlohu

        Větu o modernizaci co něco stojí si dosazuji na Stalinovo Rusko 30tých let. (Tím ho neomlouvám!)

    • hans

      No, ono je otázka, zda za zhoršování stavu venkova mohl pokrok. Třeba v západní Evropě roční spotřeba masa na obyvatele od 16. do 19. století klesla z více než 100 kg na necelých 20.** Pokrok, ať už tím myslíme cokoliv, za to určitě nemohl…

      ** Tuším Goethe a spol. při cestě po jihoitalském venkově jednou upytlačili slepici a v místní vesnici nebyli schopni najít nikoho, kdo by jim ji připravil – Taliáni netušili jak se s takovou exotikou nakládá :-)

  2. brtnikvbrlohu

    Ale učili Janiko – sice ne v této podobě, ale v myšlenkové metodě kterou autor použil – Zákon jednoty a boje protikladů, zákon přechodu kvantity v kvalitu.
    Napadá mne – co takle aplikovat princip stínu na současnou Čínu.
    A ještě jedna „poučka“ – Doba a podmínky si vynutí změnu a zdvihnou i osobnost které je udělá.
    A v souvislosti s tímto článkem si znova poslechnou úvod O. Krejčího o geopolitice – tu úvodní část – jenom.

  3. merlin

    Jsem zvědavá na pokračování. Ve výběru se nezapře technické vzdělání autora. Nejste energetik? To by bylo tak nejblíž :-)

    • Hamilbar

      Autora bych tipoval, podle toho co jsem od něj přečetl, na nějakou rádiofakultu, nebo fyziku el.mag. pole. Jestli se ptáte na mé vzdělání tak ČVUT-FEL slaboproud.

      • merlin

        Dík za odpověď. Jsem si myslela, podle toho co píšete a překládáte, že jste inženýr energetik, tak jsem sekla jen trochu.

  4. jednooký

    Tak pán Hamilbar, vďaka za dobrý článok. Núti človeka premýšľať.

    • vittta

      Mě se na takových líbí,že oni jsou jiní.
      Oni se zajímají o to,“jak to vlastně je“ a nejen to-oni to vědí.

      Tak:
      USA poslaly do Evropy 600 vojáků.
      To je nepochybně na obranu před Ruskem málo-to pan Dolejší ví.
      Teď jde jen o to,jestli si USA dělají ze svých spojenců legraci,nebo
      jestli USA nepovažují ruskou hrozbu za nějak nebezpečnou a tedy jen uklidňují hloupé spojence,kteří naopak ruskou hrozbu jako nebezpečnou vidí,nebo
      prostě jen nevědí,kam by je jinam poslali.

      Také mohl nějak doložit,kolik těch „levičáků“ z těch 600 vojáků šílí,jak zjistil,že jsou to levičáci a také jestli-v případě,že to levičáci jsou-z těch 600 vojáků nešílí i pravičáci či střeďáci.
      Takhle to pomalu vypadá,že pan Dolejší nemá levičáky rád-nebo rovnou,že levičáci jsou idioti,kteří prostě jen nehledají pravdu-a aby toho nebylo málo-tak jí nehledají proto,že na to prostě nemají.
      Mohl i přidat vysvětelní,jestli je Zaorálek levičák-když z těch 600 vojáků nešílí…

      Ten tam patří…na BL,bez něj by tam bylo smutno..

  5. Janika

    Probírala jsem včera ten článek s kamarádkou, která studovala dějepis za minulého režimu. Sama jsem se na reakce na Hamilbara a Brníka se svým středoškolským dějepisem (a ještě proflákaným :-) necítila.

    K tomu brtníkovu, že tenhle pohled odpovídá pohledu marxistickému a tudíž nic nového se kamarádka vyjádřila, že kromě zmínky o tom, že jedinec mnoho nezmůže atd. (odstavec 11) v tom nic marxistického nevidí. Ale podle mě to není tak důležité. Tohle nálepkováni mi připadá strašné. Člověk něco řekne podle vlastního rozumu, něco jednoduše logického a rozumného – a ejhle, je uzemněn nějakou vědeckou teorií :-).

    Zajímavější, než se přít o teoriích, mi připadá pohled na život venkova.
    Za Petra I. proběhla daňová reforma, která spočívala v tom, že se snižovalo nnožství drahého kovu v mincích. Jednorázově účinné, ale nejde to dělat donekonečna.
    Petr zavedl řadu nových poplatků, např. z lázní, lodic, komínů, úlů, žádostí k úřadům (kolky), rakví, svateb, a zvláť kuriozní – z nošení brady :-). Nebyl to zas takový osvícenec, jak je vidět :-).
    Dosavadí daň z usedlostí byla změněna na daň z hlavy neboli z duše (teď nevím – týkalo se jen mužů?). Sečetli se miži od novorozenců po starce a vesnice či město platilo stálou daň z jednou zjištěného počtu duší (z toho pojem „mrtvé duše“).
    Takže to bylo Rusko. A teď u nás za Lucemburků: daň se platila z půdy. Platila ji i šlechta, ale církev nikoliv (proto tak narostl její majetek). (Jestli v Rusku platila ty strašné poplatky i šlechta, to nevím).
    Už z tohoto je zřejmé, že u nás se vesničanům žilo nesrovnatelně lépe, než ruským mužikům. Husitské války jako důkaz toho, že se u nás žilo za Karla IV. taky bídně, to se mi od počátku nezdálo. Jednak uplynula mezitím dost dlouhá doba a potom – těžko říct, jestli ke vzpouře vede zbídačení obyvatelstva. Někdy je tak zbídačelé, že už ani na vzpouru nemá sílu.

    • vittta

      S tím souhlasím.
      To už by se člověk musel konkrétním obdobím dost podrobně zajímat,aby se mohl nějak fundovaně vyjadřovat.

      A myslím si,že husitská revoluce nevznikla vysloveně proto,že by se „lid“měl nějak extra špatně po fyzické stránce.
      Zřejmě strádal spíše psychicky,jestliže v silně nábožensky založené společnosti církev zrazuje svoje ovečky až příliš okatě,nedělá to dobrotu.

      Navíc hranice,kde shořel Mistr Jan Hus byla německá….

    • hans

      Daň z nošení brady byla naopak osvícenská – kdo si oholil bradu po (osvíceném) evropském způsobu, nic neplatil.

      Sama o sobě daň z půdy nezaručuje lepší život než daň z hlavy (imo u daně z hlavy byly větší daňové úniky – duše zatajíte snadněji než půdu). Pochybuji, že šlechta platila daň z půdy, obzvlášť za Lucemburků – poddaní platily odvody z každého lánu šlechtě, platili (nepravidelnou, pouze při výjimečných příležitostech) berně panovníkovi, ale že by šlechta platila nějaké daně, chmmm, maximálně vybírala berně od poddaných.

      U husitů těžko říct, v každém případě byli Češi dost přemnožení a to dobrotu nikdy nedělalo (a ostře kontrastovalo s vylidněnými kraji západně); no a nadprodukce kléru stabilitě společnosti taky nepomohla.

      • Janika

        Tak vidíte, Češi byli na začátku husitství přemnoženi, to by mohlo být známkou toho, že se jim do té doby nežilo tak zle.
        K těm bradám, no, nevím, jak čemukoliv prospěje být oholen :-).

    • brtnikvbrlohu

      Nebráním se diskusi – záleží na úhlu pohledu a dané disciplíně, v dějepise jsem také diletant, ale beru to spíš filosoficky – snažím se vycházet z Bondyho (a ten se neučil) – možná jsem se špatně vyjádřil, měl jsem místo toho maxistického použít dialekticko materialistického pohledu.
      A teď čekám kdo si na mne smlsne. :)

      • brtnikvbrlohu

        Janiko – proč uzemněná, kdo přemýšlí a snaží se polemizovat není uzemněný!

    • Magnus Maximus

      Ale u nás to bylo podobné. Platila se dan z hlavy, dan z Židů, komínová dan atd. Velký rozdíl nebyl.

      • Janika

        Za Karla IV daň z hlavy a komínová? Odkud máte tu informaci, Magnusi?
        Co se týče Židů, tak náš slavný panovník byl srovnatelný s Hitlerem, podle toho, co jsem se dočetla na wikipedii. Tedy ne doslova, samozřejmě, koncentráky nebyly.

    • Janika

      Ještě jsem si teď vzpomněla, že ta moje kamarádka (učitelka dějepisu) byla pobouřená slovy o „nízké biologické produktivitě ekosystémů“ v Rusku. Abych řekla pravdu, také mě to zarazilo, je to přece obrovská úrodná zem.

      • Astr

        Abych řekla pravdu, také mě to zarazilo, je to přece obrovská úrodná zem.

        Janiko I tu „obrovskou úrodnou zem.“ zem musite nejak obdelavat. Urodna puda je jen prvni predpoklad k uspechu.
        Cim primitivneji tim mene ekonomicky a o tom je v clanku rec.
        Jeden ze znamych navstivil nedavno Podkarpatskou Rus a napsal mi ze se tam hospodari stejne primitivne jako kdysi kdyz to bylo jeste Ceskoslovensko, stale tam oraji drevenymi pluhy :-(
        Prikladem opaku budiz USA. Jeste pred cca 100 lety tam pracovalo v zemedelstvi 30 millionu lidi, dnes zemedelskou vyrobu zvlada pouze 3 milliony lidi.
        3 ku 300 ! Jeden“zemedelec“ uzivi 100 lidi! Ba dokonce vice, jeste maji nadprodukci a mohou posilat chudym zemim !
        S drevenym pluhem a problemem ze take casto neni kdo nebo, co by ho tahalo, tam takova efektivnost neni mozna !
        Co nejlevneji co nejefektivneji plati a rozhoduje o deni ve svete TRHu dnes !
        Vysledek tohoto Trzniho smeru vidime kolem sebe!
        Proto se vetsina vyroby presunula do levne Asie !

        • vittta

          Tam je napsáno „biologická produktivita ekosytémů“,což bych si osobně jako prokuktivitu práce nepřekládal.
          Navíc-kdyby v nějaké zemi 16-17 století uživil zemědělec 100 lidí,pak by zbytek mohl najít uplatnění buď v rozvíjejícím se průmyslu-nebo u armády.
          To může být i důvod,proč Evropa měla prostředky na výboje a Rusko ne.
          Takový uzavřený kruh,z kolonií přijíždělo zboží vč.potravin-a příslušné země měly volné zdroje pro další výboje,které byly umožněny i průmyslovou výrobou vojenského materiálu.

          Já si myslím,že průmyslová revoluce nebyla ve středověku 10-14století vůbec možná,protože by dělníky nikdo neuživil.
          Což je tedy ten příklad Ruska,které bylo na úrovni středověku ještě v 18 století.

        • jednooký

          Treba sa ale pozrieť aj na inú stranu veci – americký farmári hospodária v zemepisných šírkach, kde v európe leží Stredozemné more… (New York je zhruba na zemepisnej šírky Madridu).

  6. Antimon

    Nejsem rovněž nijak silně kován v historii či dějepise, byť se trochu zajímám o starověké civilizace. Nějak se mi ale ta „teorie stínu“ nepozdává. Byť je bezesporu zajímavá, ale předpokládá jednu zásadní věc. Ten kdo je „ve stínu“ je ten horší, méně vyvinutý, zkrátka „béčko“. To ale myslím si není pravda. Tak to může pouze vnímat ten kdo ten „stín vrhá“ (dle svého přesvědčení). Mně to spíš přijde že zde dochází ke střetu s barbarem. Tím barbarem ale není Rusko (či někdo jiný), nýbrž onen „pokročilý západ vrhající stín“. Jistě že ne barbarem ve smyslu dosažené ekonomické a technické úrovně, ale barbarem morálním. Stejně barbarsky postupoval v Americe (obou Amerikách) a i jinde ve světě. Šířením té „správné kultury, víry a pokroku“ ohněm a mečem. Tomu bylo nutno čelit. Někdo tu sílu a zázemí měl a stimulovalo ho to k pokroku, jiný ji neměl a zanikl (téměř). Tedy tomu „stínu“ rozumím tak, že jde o něco, co „zakrývá Slunce“ a čemu je nutno čelit, nikoliv to napodobovat.

    • Janika

      Antimone, to „horší“ či „lepší“ bych z toho vynechala, zrovna tak řeči o barbarech, ať už je jimi označován kdokoliv. Prostě cokoliv, co zavání něčím moralizujícím, nemá v těchto úvahách místo.

      • Antimon

        Janiko nezlobte se, ale tomu nerozumím…. vyloučit morálku z dějin přeci nejde. Ale faktem je, že jsem technik a nikoliv filosof.

      • Kamil Mudra

        Ten „stín“ možná není nejlepší výraz protože jde o působení něčeho co vytváří onen méně entropický systém a emituje do svého okolí. Tedy nejde o nějaké zakrývání něčeho ale o vlastní „vyzařování“. Možná by se více hodily výrazy jako „aura“ nebo „osvětlení“.

        Ale souhlasím s Antimonem že vynechat z dějin morálku toho či onoho času v konkrétním civilizačním seskupení nelze. Určuje přece vždy ve velké míře pravidla kterými se daná společnost řídí, ovlivňuje její jednání a to se promítá i do toho jak ovlivňuje své okolí.

        Možná jste měla, Janiko, na mysli neaplikování současné morálky na časy minulé? Tomu bych rozuměl.

          • Astr

            Janiko jak to myslite ?
            :-)
            V dejinach ledstva rozhodne mene nez ve vztazich osobnich
            Tam hraje moralka proclate hodne a nekdy jeste vic !

            Tak sakra proc ne I ve vztazich „mezinarodnich“ a tedy I v dejinach ?

          • Kamil Mudra

            A nezaměňujete, Janiko, morálku s charakterem?
            Opravdu si myslíte že společnosti nikdy nebyly ovlivňovány šířením morálky náboženských a ideologických fanatiků? Nebo že se na pádu římského impéria nijak nepodílel úpadek platební morálky, tedy nedostačující výběr daní? Že se do prosperity společnosti nijak nepromítá pracovní morálka? Nebo morálka té části společnosti která ji řídí? Domníváte se že morálka společnosti nemá žádný vliv na to jaké jedince společnost generuje do vedoucích pozic?

            • Hamilbar

              Pane Mudra tuším co chcete říci, ale počkejte si na třetí díl. Tam se o něčem takovém píše, i když já bych pro to termín „morálka“ asi nepoužil.

              • Janika

                Já to moc netuším a ať se dívám, jak se dívám, za jednáním světových politiků žádné morální motivy nevidím. Což neznamená, že jsou nemorální. Jsou prostě mimo-morální :-).

                Považovat ustálené spojení „platební morálka“ za morálku, to mě opravdu dostalo :-). Prosím Vás, Kamile, co je morálního na tom odvádět daně do kapes gaunerům, kteří rozkradou a prohýří, co mohou? Podle „mé“ morálky by bylo „morálnější“ je odtamtud vypráskat.

                • Kamil Mudra

                  Například za jednáním třeba Huga Cháveze morální motiv vidím, protože se snažil naplnit to co od něj jeho voliči očekávali. Plnění slibů je ve shodě s mojí morálkou. A on tak určitě nejednal ze strachu nebo z donucení. Jiný než morální motiv mne u něj nenapadá.

                  Já bych naše gaunery, Janiko, také nejraději vypráskal. Ale ne za to že daně vybírají ale za to jak s nimi nakládají. Ovšem, poctivě odvádět daně státu u kterého nárokuji plnění závazků vůči svým občanům, považuji za morální. Pokud by s těmi daněmi zacházel stát tak jak má, tedy k mému (a nejen mému) prospěchu, odváděl bych je ochotně, mimo jiné i proto abych se necítil jako nemorální parazit.

              • Kamil Mudra

                Já, Hamilbare, nikam nespěchám :-)
                A to, že bude mít článek více než jedno pokračování, je pro mne potěšující zpráva.

  7. Janika

    Když byla řeč o ruské vesnici, neodolám, abych sem nedala tuhle písničku, při které lidi v sále plakali. Už nějaký čas přemýšlím nad tím, proč je to vlastně tak vzalo. Zanedbaná vesnice, pole leží ladem, nikdo nepracuje – kdo za to může?

      • Janika

        Kamile, nějak nechápu souvislost…
        Do těch ruských lidí, co pláčou, se dokážu vžít. Bydlím na vesnici, kde před rokem 89 bylo prosperující JZD. Byl tu kravín, teletník, slepičárna, pole a louky byly udržované a oseté. Pracovaly tam rázné ženské, co se nebály práce a pro slovo nešly daleko, taky moje babička. Po polích jezdily traktory a kombajny. Teď je tu zanedbaná pustina a mně je z toho smutno. Je to jenom nostalgie za minulým? Myslím, že nejen to. Fungující systém na vesnici, to je přece krásná životní jistota, je to ten nejlidštější způsob života.

  8. Tribun

    Reblogged this on Tribun and commented:
    Rusko – mocnost zrozená z evropského stínu. Podle mě základní text pro pochopení Ruska.

  9. Tribun

    Výborný text, osvěžující. Nabourává zažitá (zarezlá) schémata myšlení, otevírá nové obzory, inspiruje… škoda, že je o takové jen pramálo zájmu.

    • jednooký

      To je práve ten problém, nabúráva zažité schémy myslenia, inšpiruje, otvára obrzory – a núti myslieť, nabúráva presvedčenie. A myslenie bolí…
      Už som to tu raz písal, ale zopakujem: Človek sa ľahšie vzdá svojho majetku, postavenia či slobody, než svojho presvedčenia.