Dějiny Ruska a „Princip stínu“. Část 3. Jako Fénix z popela…

Napsal anlazz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud

stín 3 1

Veliký a strašlivý byl rok 1917. Zcela neočekávaně – pro vnějšího pozorovatele – se veliké Impérium zhroutilo. A jeho trosky se rozletěly na všechny strany, smetajíce všechny, kteří se snažili jim vzdorovat. Žádný z pokusů udržet zemi v nějakém provizorním stavu se ani jedné z politických sil nezdařil: ani kadeti, ani monarchisté, ani eseři s menševiky nedokázali zastavit to, co bylo určeno dějinami. Entropie akumulující se v průběhu staletí v základech státu prorazila tenký civilizační povlak a zaplavovala zemi mocným proudem chaosu a rozkladu. Zdálo se, že ty nejchmurnější prognózy se více než naplnily – a že Ruska již nikdy více nebude.

Ale zcela neočekávaně, v posledním okamžiku, se našla síla schopná zabránit jeho zničení. Když v roce 1917 na Prvním Všeruském sjezdu Sovětů dělnických a vojenských zástupců na repliku menševika Cereteli: „…V tomto okamžiku není v Rusku žádná polická strana, která by řekla: předejte nám vládu, odejděte, my zaujmeme vaše místo…“ V.I.Lenin odpověděl „Taková strana existuje!“, prakticky všichni to považovali za nemístný vtip. No, řekněte, co vlastně reprezentovali bolševici – marginální ideologie, nevelký počet členů a naprosto nejasná perspektiva – být stranou proletariátu v zemi, kde 80% obyvatel tvořili rolníci. Dokonce i na tomto sjezdu byli bolševici v menšině: měli 105 delegátů, podstatně méně nežli menševici (248) nebo eseři (285).

Ale právě tato marginální partaj ukázala se býti tou silou, jež dokázala nejen uchopit moc v zemi, ale ukázala jí i cestu ven z krize. Později, v dobách sovětského „zbožštění“ Revoluce a osob, které ji uskutečnily, vše co se stalo začalo vypadat naprosto přirozeným a zákonitým – i úspěch v říjnu, i vítězství v občanské válce, i poválečný rozvoj. „…Pod moudrým vedením Lenina (a Stalina) proletariát dokázal…“, no atd.

Jenomže takovýto přímočarý pohled nám situaci leda zkomplikuje. Nevysvětluje totiž, proč vyhráli právě bolševici. Proč jiné politické síly – od cara až po esery – nedokázaly vykonat to, co vykonali oni. Genialita jejich vůdců je vysvětlení přece jenom nesmyslné, už kvůli tomu, že i ten nejgeniálnější vůdce se musí opírat o jemu odpovídající masu podřízených. To chápali dokonce i sovětští ideologové a proto nikdy nepřipisovali zásluhy o revoluci pouze Leninovi (nebo Stalinovi). Revoluci provádí proletariát pod vedením bolševiků. Jenomže pak otázka, proč se jim povedlo to, co se nepovedlo jiným, zůstává nezodpovězenou.

Pravda, sovětští ideologové se k řešení tohoto problému přiblížili docela blízko, zdůrazňujíce „pokrokovost“ bolševiků. V čem ale tato záhadná „pokrokovost“ spočívala, to nevysvětlovali. On to po nich ani nikdo nevyžadoval. A teprve nyní, zkoumajíce příčiny „Ruského zázraku“ – východ Ruska z kruté krize – můžeme uvidět ty mechanismy, které se skrývají za tou tajemnou „pokrokovostí“. A jak se lze domyslet, tyto mechanismy souvisí právě s tim „stínovým“ původem Ruského Impéria, o kterém jsme si povídali v první kapitole.

Takže, aniž by si toho povšimla, přetvořila Evropa svým tlakem v lesích ztracené Moskevsko v Ruské Impérium. Jenomže, kromě jiného, měla výstavba Impéria za následek zformování zvláštní sorty lidí, spjatých téměř výlučně s modernizovanou částí společnosti. Tou se měla podle Petrova záměru stát ruská šlechta, aristokracie ve státních službách. Právě šlechta byla nositelkou toho „evropského ducha“ který tak neočekávaně získala naše zem.

stín 3 2

Jenomže kromě toho „evropského ducha“ si šlechta samozřejmě zachovala i spojení s původním „substrátem“, primitivním zemědělstvím. Což mělo za následek určitou dvojakost v životě šlechty, která se z jedné strany dotýkala nejpokrokovějších tendencí moderny, kdežto z druhé strany, existovala díky barbarskému despotismu – nevolnictví. Přitom čím dál pokračoval rozvoj Ruského Impéria, tím více se rozevíraly tyto „nůžky“: z jedné strany probíhala značná evropeizace šlechtického stavu, kdežto z druhé strany probíhal proces znevolňování rolníků. „Entropický gradient“ v životě šlechty stále stoupal. A jestliže v XVIII. století si průměrný představitel tohoto stavu mohl dovolit klidnou a harmonickou existenci, pak ve století XIX. to začalo být podstatně komplikovanější.

Pro vzdělaného a aktivního člověka existoval v Ruském Impériu fakticky pouze jeden způsob realizace svých schopností: státní služba. Mimo státní mašinerii jeho „vyspělost“ nebyla zapotřebí. Jestliže v Evropě bylo možné najít své místo ve „společnosti“ – bylo možné začít svůj byznys, bylo možné pustit se do umění, stát se spisovatelem nebo básníkem, dalo se, nakonec, odjet do kolonií – pak v Ruském Impériu si člověk nic takového nemohl dovolit. Puškina můžeme brát jako prvního „občanského“ (nespojeného s povinnostmi vůči státu) básníka, ale ani on se nedokázal „uživit“ svým „řemeslem“. Jeho panství byla dokonce tak chudá, že jejich výnos nepokrýval básníkovy dluhy – a při tom bohatý petrohradský život potřeboval stejně jako vzduch.

Pouze carova protekce umožnila básníkovi získat po čase službu odpovídající jeho naturelu a nevadící jeho literální tvorbě. Puškin zastával funkci historiografa. Ale vždyť Puškin – to je geniální a mocí protežovaný básník. A co říci o ostatních? Literální „trh“ Impéria byl příliš chudy, než aby nakrmil všechny zájemce vydělávat si na živobytí svoji tvorbou. Jako alternativa státní službě se proto nemohl brát v úvahu. A co tedy čekalo mladého šlechtice ve službě, ať už vojenské nebo civilní?

O tom bylo již leccos napsáno a podrobně se tím zabývat nemá smysl. Byrokratický aparát je všude stejný a Ruské Impérium nebylo výjimkou. Postup po kariérním žebříčku vyžadoval poněkud jiné vlastnosti, než měli mladí „ruští Evropané“. Pouze ve vzácných okamžicích, například v době války roku 1812, se jejich vzdělání, obětavost nebo odvaha mohly stát stupni na cestě vzhůru. Ale jinak se musel mladý šlechtic prodírat slizkou byrokratickou pavučinou, ztráceje postupně nadšení a zápal, stával se postupně šedivým úředníkem, přemýšlejícím pouze o tom jak dosáhnout povýšení nebo zvýšení platu.

Jediný způsob, jak opustit tento „slizký svět“ bylo „odjet na vesnici“, na své panství. Ale ani zde nečekalo mladého šlechtice nic dobrého. Na panství se mladý šlechtic nořil do téže rutiny existence, v onen známý „idiotismus vesnického života“. Jednoduché životní radosti jako lov nebo whist se stejnými sousedy-poměščiky rychle vytlačovaly poslední zbytky vysokých směřování. Vzdělaný „ruský Evropan“ byl totiž ve své podstatě příliš „složitý“ pro „takový“ život. Jeho postavení bylo naprosto nepřirozeným. Primitivní ekonomika země, která je, jak známo, základem všeho, ho k ničemu nepotřebovala.
Tento fenomén byl zpozorován již v XIX. století, kdy také dostal název „zbyteční lidé“ (pravda bez vysvětlení podstaty). Ale právě tito „zbyteční lidé“, o kterých se tak nerad učil sovětský školák, se ocitli na počátku cesty, která vedla k Ruskému zázraku.

Jednou se to prostě muselo stát. Velkolepý vzlet Impéria, projevivší se vítězstvím nad Napoleonem, vyvolal v ruské společnosti růst očekávání. Leč povznést se nad základnu se nepodařilo – Rusko i tak příliš vysoko vzlétlo nad svoji primitivní bázi. Fiasko těchto očekávání mělo za následek objevení se prvních ruských revolucionářů – lidí, kteří se vědomě připravovali na změnu společenského zřízení země. Samozřejmě, vládu v Rusku měnili i do nich. Lze vzpomenout třeba známý případ smrti Pavla I. na následky „záchvatu mrtvice“ tabatěrkou po hlavě. Jenomže teď Rusové poprvé začali přemýšlet ne o tom, jak prostě vyměnit nejvýše postavenou personu, ale i o tom, jak změnit státní zřízení. Děkabristé snili o tom, změnit Impérium ze světa „evropského stínu“ na „prostě evropský“ stát.

stín 3 3
Povstání 14.prosince 1825 skončilo porážkou. Příčiny porážky jsou také dávno známy. „Úzký je okruh těch revolucionářů. Strašně vzdáleni jsou lidu.“ O reálném Rusku měli povstalci jen mlhavou představu, podstatu systému nechápali. Věděli, s jakou lehkostí se v zemi nedávno měnili monarchové a předpokládali, že stanoveného cíle dosáhnou. Jenže rozdíl mezi gardovým převratem a revolucí spočívá v tom, že převrat se nedotýká zájmů většiny lidí a zachovává stávající společenský konsensus, kdežto změna státního zřízení vyžaduje změnu myšlení širokých vrstev. A právě to dělat se neplánovalo. Lid nic nepochopil. Špička tajných společností byla popravena, členstvo se ocitlo ve vyhnanství. Zdálo se, že vše je jako dřív.

Ale povstání mělo přece jen svůj význam. Děkabristé učinili zjevnými skryté myšlenky existující v ruské společnosti. Jestli do té doby „podivnost“ Impéria neřešili a považovali ho za „normální“ evropský stát, pak nyní mnozí pochopili, že tomu tak není. Skrytý, možná zatím podvědomý diskomfort, který pociťovali mnozí vzdělaní lidé, se nyní stal zjevným.

„Děkabristé probudili Gercena“. Gercen patřil k téže vzdělané šlechtické vrstvě jako oni, jenomže na rozdíl od povstalců, Gercen pochopil, že tak lehce se revoluce nedělají. Nárůst reakce, probíhající po porážce povstání, ho donutil, stejně jako mnoho mladých a vzdělaných lidí, obrátit svůj zájem k filosofii. Mladickou důstojnickou bravuru vystřídalo pochopení důležitosti vědění. Nové plány se nyní promýšlely ne „mezi Château Lafitte a Clicquot“, ale mezi Hegelem a Feuerbachem. A Gercen nebyl sám. Byl jen nejtalentovanější z mladých revolucionářů své doby. „Epická bitva“ mezi slovanofily a západniky, která se nám nyní zdá být bouří ve sklenici vody, byla ve skutečnosti formováním ruského revolučního myšlení, jež nečekaně objevilo – svoji svobodu.

Ta svoboda znamenala velmi mnoho. Ruské myšlení přestávalo být „funkcí stínu“ evropského myšlení. Zatím jen velmi nesměle se v „kroužcích“ rodily ty myšlenky, které později dají bohaté plody. Okruh revolucionářů se rozšiřoval. Reforma vzdělání, spuštěná Alexandrem I., znamenala, že vzdělaní lidé se začali masově vyskytovat i mimo hlavní města. Vojenské a technické záležitosti potřebovaly vzdělané kádry, což, přes všechny snahy reakce, vedlo k růstu opozičně naladěných jedinců. Tento růst, kromě jiného, přispěl ke vzniku plnohodnotného knižního trhu, na kterém si byl píšící literát schopen vydělat na živobytí i bez státní služby. Proto je toto období – v podstatě, obdobím zrodu myšlenky agitace. Gercen, Bjelinskij, Černyševskij a další myslitelé a literáti hodně píší – a jejich díla se všemi možnými způsoby šíří po celé veliké zemi.

stín 3 4
S rozvojem trhu s tiskem se nakonec stává možnou i emigrace – a spolu s ní i svoboda od „zlořečeného režimu“. Pravda, konkrétně pro Gercena znamenala velmi zajímavou zkušenost: ocitnuvše se ve vytoužené Evropě, on, stejně jako mnohé jiné „děti stínu“ uviděl, že zvenku tento svět vypadal podstatně lepší, než byl ve skutečnosti. Evropa sama kypěla protiklady a plála revolucemi, rodily se v ní a rozkvétaly ty nejroztodivnější ideje. Ruští emigranti se ocitli v houštině intelektuálního a politického života. Byly doby, kdy se Kateřina chlubila tím, že si psala s mnoha tehdejšími filosofy. Ona ale byla nejenom původem německá princezna, ale navíc i nejvýše postavená osoba ve státě. Teď to ale bylo možné i pro „řadového“ ruského emigranta. Michail Bakunin mohl osobně oponovat Karlu Marxovi, a i když teď už víme, že pravdu měl Marx, sám ten fakt o lecčems svědčí.

Ve sporech slovanofilů a západníků vznikla i idea „narodničestva“ – ideologie stavící na první místo obnovení spojení s lidem. Ač to zní překvapivě, ale naivní představa narodniků o roztržce mezi ruským státem a původním rolnickým „substrátem“, byla naprosto správná. Aniž by chápali podstatu této roztržky, dávali si za cíl uvést „nadstavbu“ do souladu se „základnou“. Tedy zlikvidovat ten strašný protiklad mezi úžasnou složitostí Impéria a zoufalou bídou rolnického hospodářství.

Pravda, nepochopení charakteru tohoto protikladu, sehrálo s narodniky zlý žert. Pochopivše, že celá moc Impéria stojí na rolníkovi, narodnici bezděčně idealizovali formu rolnického života. Myšlenka, že vesnická občina se může stát řešením všech problémů, protože nejen že umožňuje rolníkovi jakž takž přežívat, nehledě na strašlivý tlak státu, ale navíc je ve své podstatě prakticky hotovou variantou socialismu, byla pro revolucionáře příliš přitažlivá.

Tato chyba, spojená s neschopností používat dialektiku – a kdo jí tehdy uměl používat – byla pro narodniky osudovou. K ideálu „občiného socialismu“ mohly vést dvě cesty. První – lidové, tedy rolnické povstání. A k tomu bylo potřeba aktivizovat rolníky. Ale to mělo háček: rolník nechápal ty složité myšlenky, které se mu pokoušeli přinést agitátoři. Rolníkům, žijícím podle norem tradiční společnosti, prostě chyběl k tomu potřebný pojmový aparát. Neúspěch revoluční agitace tak stále častěji vedl narodniky na druhou cestu – cestu individuálního teroru.

Ve skutečnosti to byl ústup, cesta zpět od myšlenky masové agitace a masových akcí. Co ale zbývá, jestliže lidé, k jejichž osvobození jsou vynakládány ohromné síly, úporně nechtějí jít k revoluci. V takové situaci se „bombismus“ zdá být jediným východiskem, neboť dává alespoň jakousi naději na změnu. Pochopitelně, není to východisko, ale v situaci, kdy chápání mrzkosti ruského bytí dosáhlo určitého bodu, návrat „zpět“ do „bahna“ měšťanského života se stával nemožným. Tento kolosální vnitřní konflikt byl příčinou tragedie „ruských teroristů“ – v prvé řadě členů organizace „Narodnaja volja“ – jdoucích na v podstatě nesmyslné oběti – na smrt, do vězení, vyhnanství a na galeje, aby dostali alespoň jakousi iluzorní naději na změnu situace v Rusku.

stín 3 5
Jenomže bombami se systémové problémy řešit nedají. Násilí, nehledě na jeho mimořádnou přitažlivost, je pouze nástroj, nikoliv cíl. Ani agitátoři ani bombisté nedosáhli, co se týče změny státního zřízení, ničeho. Železné zákony dějin byly podstatně silnější než ta nejsilnější vůle. Ale přes to, ani tato cesta nebyla marná. Nevedla sice k vítězství, ale zato tříbila ten typ ruského charakteru, který se stane základem další etapy revolučního boje.

Revolucionáři-intelektuálové formovali ty normy, jež se stávaly základními pro ohromné masy vzdělaných ruských lidí. Jestliže děkabristé „postavili“ problém „mrzkosti ruského bytí“ (a nutnost jeho řešení), pak intelektuálové zafixovali v etice ruských inteligentů lid jako nejvyšší hodnotu. Jde o to, že inteligence jako taková – tedy lidé zabývající se duševní prací – má velmi silné „kastové“ vědomí. Je to spojeno s tím, že ač nejsou ve skutečnosti vládnoucí třídou – tedy, nedisponují majetkem – přesto se pracovníci zabývající se duševní prací nacházejí na vrchu spotřební pyramidy a mají daleko větší příjmy než dělníci nebo rolníci. A toto celkem vratké postavení vyžaduje velice pevnou ideologickou oporu.

Proto také inteligence vždy a všude „nemá ráda“ lid a staví se proti němu. Tak tomu bylo, například, v Evropě, tak tomu mělo být i v Rusku. Jenomže tomuto „přirozenému“ stavu dokázali ruští inteligenti postavit svoji, jinou etiku, jež stavěla inteligenta ne do postavení pána, ale naopak služebníka lidu. A i když přirozené aspirace na elitářství byly také značné – a kam se také podít od systémových vlastností? – přesto, tato sice nevelká, ale přece jen odchylka, dodávala ruské inteligenci docela „zvláštní“ vlastnosti. Rusko, jak již bylo řečeno výše, bylo značně „nenormálním“ státem, ale ruský inteligent byl svým způsobem ještě „nenormálnější“.

A týkalo se to nejenom revolucionářů. Takto zformovaný etický systém si získal ohromné množství lidí z nejrůznějších oblastí. Vědci, lékaři, inženýři, učitelé, profesoři, malíři, muzikanti, ti lidé mohli pracovat v nejrůznějších oblastech, ale jedno měli společné – za svoji práci nevyžadovali žádný osobní prospěch. Pracovat pro lid – přání pro nás v současnosti poněkud „podivné“. Když učitel Ciolkovskij, aniž by za to kdy viděl jedinou kopějku, ve svém volném čase vytvářel všelijaké létající aparáty a řešil ty nejsložitější problémy.

stín 3 6
Když jel lékař léčit mor do Střední Asie, nejen že opustil výnosnou praxi, ale i svůj vlastní život vystavil značnému riziku. Když profesor Vernadskij opouštěl čisté a pohodlné přednáškové sály a místo toho aby přednášel studentům a po večerech chodil do divadla, křižoval téměř celou zem, hledaje radioaktivní materiály, jejichž užitečnost pro Rusko bylo třeba teprve dokázat. Zkrátka, když si člověk místo přirozené touhy po pohodlí a klidu vybíral službu věci zlepšení života lidí – „pracovala“ právě ta „nenormální“ etika.

Právě ona se stala hlavním prvkem toho procesu, který dokázal změnit směr pohybu země pryč od nevyhnutelné katastrofy. Ovšem samotná etika nestačila. Přes všechny své přednosti měli revolucionáři a inteligenti obecně jeden velmi podstatný nedostatek – bylo jich příliš málo. Industrializace Ruského Impéria měla od samého počátku v podstatě zcela nepřirozený charakter – jejím hlavním cílem byla výroba pušek, děl a podobných prvků „moderny“, včetně látek na vojenské pláště a parádní uniformy. Tudíž každá další etapa rozvoje průmyslu „navazovala“ na další stupeň modernizace evropské. Konec XIX. století nebyl výjimkou.

V tomto okamžiku evropská – a přesněji, nyní již západní – civilizace započala svůj vzlet do závratných výšin, výroba rostla jako na steroidech a pokrok kráčel takovým tempem, že člověk to nestíhal ani sledovat. Plachetnice nahradily parníky, jejichž tonáž neustále rostla a brzy přesáhla 10 tisíc tun. Spolu s civilními parníky se proměňovaly i válečné lodi – po celá staletí vládnoucím mořím dřevěných řadových lodích a fregatách již dávno nebylo ani památky. Ocelové stuhy železnic spojovaly státy a celé kontinenty v jedinou síť. Telegrafní linky procházely nejen kontinenty, ale i oceány, v čerstvých novinách položených na stůl v Paříži jste se mohli dočíst, co se stalo včera v Tokiu. Kulomety nahradily kartáče a ráže děl neustále rostla, děsíce občany hrůzami příští války a inspirujíce Julese Verna k napsání svého slavného románu „Do měsíce“.

Zkrátka, všichni chápali, že zaostávání znamená smrt. V paměti ještě byly opiové války, kdy hrstka Angličanů dostala na kolena obrovské impérium, a jen těžko by se v Rusku našel někdo, kdo by nechápal, co to znamená. Ač se ruská elita snažila sebevíce zůstat v rámci konzervativního diskursu, se všem tím „pravoslavím, samoděržavím a národnictvím“, představa ocitnout se na místě Číny nepřinášela příliš radosti. Nutnost rozvoje průmyslu nikdo nezpochybňoval a vláda šla na jakékoliv ústupky nejen pro vlastní, ale i pro zahraniční kapitál, hlavně nezmeškat vývoj. Proto v zemi rostly továrny a budovaly se železnice.

Spolu s nimi rostla a formovala se nová sociální třída – dělnická třída. Průmysloví dělníci Impéria byli v drtivé většině stejně umělým a nepřirozeným jevem jako inteligence. Pravda, bída rolnického „substrátu“ činila práci v Rusku velmi levnou – proto dělníci nežili o mnoho lépe než rolníci a v mnohém si udržovali spojení s vesnicí. Leč přesto dokonce i v tomto případě byli již součástí ekonomie moderny a opouštěli svět tradic. Právě dělníci se stali tím prvkem, který chyběl revolucionářům. Dělnická třída poskytla to, co tak zoufale chybělo – masovost. Byvše představiteli moderny, dělníci dychtivě lapali ty útržky vědění, kterých se jim dostávalo, proto zde agitace padala na úrodnou půdu.

stín 3 7

 

Takže se dá říci, že dělníci a revolucionáři se vzájemně našli. Tak začala poslední etapa rozvoje osvobozeneckého hnutí v Rusku. Pravda, chápání toho, že právě dělníci, a ne rolníci, se musí stát zdrojem revolučních změn, nešlo zlehka, leč přesto v průběhu času počet chápajících vzrůstal. Teror, jenž se stal „hřbitovem revoluce“, neboť ji stál spousty životů těch nejlepších a nejobětavějších lidí, mohl teď být odhozen.

„My půjdeme jinou cestou!“ – fráze, která se obyčejně přisuzuje mladému Voloďovi Uljanovovi, který se prý po popravě bratra rozhodl odmítnout cestu teroru a přejít na cestu proletářské agitace. Ve skutečnosti, pochopitelně, asi těžko v tak mladém věku přemýšlel o tak závažných problémech. Jiná věc je, že Uljanov-Lenin ocitl právě v tom novém trendu, o kterém byla řeč výše. A samozřejmě, je třeba nezapomínat, že Vladimír Iljič byl pouze jedním z mnoha mladých inteligentů, jež se ocitli v revolučním hnutí. I když třeba nejtalentovanějším, spíše dokonce geniálním. V postavě Uljanova-Lenina jsou vidět všechny ty aspekty, jež formovaly charakter ruského inteligenta-revolucionáře.

Je to vášnivá touha po poznání – právě to „Učit se, učit se a ještě jednou, učit se!“ – jež se stalo maximou celého pokolení. Člověk, který nehodlal propadnout „teplému bahnu buržoazního života“, všem těm hodnostem, zvyšování platu, pohodlí a krémovým závěsům, stával se fanatickým přívržencem vědění. Všichni četli, a četli všechno, včetně nejnovějších prací z oblasti vědy a filosofie.

Je to naprostý nezájem o vlastní pohodlí – Lenin nikdy netoužil po „maloměšťáckém štěstí“, protloukal se po nájemních bytech, a i v emigraci se snažil šetřit na všem, kromě knih.

Je to zřeknutí se vlastní kariery – při tom v Rusku se advokáti cenili – a dá se říci, že kdyby se stal advokátem, určitě by nezůstal nepovšimnut. Leč místo skvělé kariery advokáta si Vladimír Iljič vybral nejistý život revolucionáře – vyhnanství, vězení, emigraci. A první pokusy v oblasti filosofie, politické ekonomie a ekonomie, které ukázaly, že má i na docela složité problémy. I tady bylo stále ještě možné „vystoupit“ – stát se respektovaným představitelem ruského myšlení, spočinout v tichém přístavu akademické vědy a časopiseckých publikací. Lenin ale místo toho volí boj.

Přitom boj s naprosto nejasným výsledkem. „My, staří, se možná rozhodujících bitev nastupující revoluce nedožijeme“ – psal ještě v lednu 1917. A co asi cítil dlouho před tím, kdy se zdálo, že nic nemůže otřást mocí Impéria?

stín 3 8
A kolikrát se zdálo, že všechen ten boj je zbytečný, že se stejně nedá ničeho dosáhnout. Přesto zůstával své cestě věrný. Dějiny pak ukázaly, že ten boj nebyl zbytečný.

Stejně, jako nebyla zbytečnou činnost tisíců a tisíců ruských lidí, všude – od revoluční činnosti až po vědu a umění, snažících se jak jen to šlo zlepšit život lidu. Ve své podstatě to byla ta nejčistší antientropická činnost, jakou si jen lze představit, kdy boj s entropií byl cílem a ne vedlejším efektem vlastního přepychu, jak tomu bylo doposud. A právě tato antientropická podstata znamenala, že ruská inteligence byla odsouzena.

Jakákoliv změna znamenala zničení této anomálie, neboť v revoluci, i bez toho vysoký gradient entropie roste nade všechny meze. Už Puškin psal o tom, že „vláda – to je jediný Evropan“, maje na mysli právě tu „stínovou zvláštnost“ naší země. Pouze majíc stát coby buffer, mohla inteligence spolupracovat s lidem, žijícím v podmínkách obrovské entropie. Chytří lidé to pochopili hned po revoluci v roce 1905 a přešli do tábora kontrarevoluce, instinktivně chápajíce, že revoluce je zahubí. Ovšem toto instinktivní chápání, ten zdravý selský rozum, v tomto případě znamenal nejenom porážku. Znamenal konec, neboť Rusko bylo i tak fenoménem příčícím se zdravému rozumu.

Jenže právě naprosto nesprávný postup těch, kteří odmítli tuto výzvu, ozvučenou ve sborníku „Věchi“ (Mezníky), ukázal se býti tou cestou vedoucí ke spáse. Dlouhé roky agitace a osvěty mezi dělníky stvořily právě ten locus budoucnosti, jež dokázal překonat rozvrat a rozpad roku 1917. Kdyby dělníci, vedení revolucionáři, prokázali jen o něco málo menší iniciativu – stát by přestal existovat. Kdyby buržoazním hodnotám dovolili sehrát jen o něco málo výraznější roli – žádného Ruska by více nebylo. Ale nedovolili. Ocelové sevření dělnické třídy, nehledě na to, že se může zdát nicotným ve vztahu širému moři rolnického chaosu, uchránilo zem od zkázy.

Tito revoluční dělníci se stali základem nového, Sovětského Ruska. Právě oni šli do útoku na bodáky v Občanské válce, byli jádrem Rudé armády, oni pracovali ve vymrzlých dílnách v období rekonstrukce po Rozvratu. Oni, hladoví a roztrhaní, se šli učit do nevytopených přednáškových sálů, pociťujíce radost ze samotného procesu získávání vědění, stávajíce se základem budoucí industrializace. A za nimi se stahovalo i rolnictvo, jež se právě začalo pozvedávat ze staletých okovů tradice.

To už ale byla úplně jiná země. Země, jež vyrostla právě z toho locusu budoucnosti. Staré Impérium, založené na „stínu“ Evropy, zemřelo, aby se znovuzrodilo v podobě Sovětského svazu. Na rozdíl od té předcházející se nová Sovětská společnost vytvářela na jiných základech a měla úplně jiné vlastnosti. Místo kolosálních rozdílů mezi společenskými vrstvami byl nyní základem existence naopak krajně nízký gradient entropie. Ale to je – již úplně jiný příběh…

Advertisements

6 comments

  1. Janika

    inteligence jako taková – tedy lidé zabývající se duševní prací – má velmi silné „kastové” vědomí. Je to spojeno s tím, že ač nejsou ve skutečnosti vládnoucí třídou – tedy, nedisponují majetkem – přesto se pracovníci zabývající se duševní prací nacházejí na vrchu spotřební pyramidy a mají daleko větší příjmy než dělníci nebo rolníci. A toto celkem vratké postavení vyžaduje velice pevnou ideologickou oporu“ – zajímavé, že? I to, co následuje, o tom, že hybatelem revoluce byla in teligence, ne „lid“.
    Jen bych si nebyla jistá motivací – byla opravdu tak ušlechtilá, jak se píše v článku? Pochybnost máme v sobě hluboce zakořeněnou. Pak se ale podívám na Veršinina a ostatní ruské autory, na jejich každodenní práci převážně myslím zdarma, vášnivé prožívání toho, co považují za dobré a správné, obrovské nasazení. Asi to bude znít pateticky, ale jak to říct jinak – na vlastní oči vidím, jak tito lidé dávají do své činnosti pro ostatní lidi celé srdce.

    • jednooký

      Dobrý preklad – vďaka.

      Janika – to čo vyzdvihuješ, je, myslím, pomerne známa vec. Je to „Odriekanie v mene ídeí“.
      Je to jev v princípe rovnaký ako mnísky rád a/lebo misionárstvo – jedinec sa bezvýhradne (alebo takmer bezvýhradne) dáva do služieb „vyššej ideje“, nech je to už abstraktný boh, alebo naopak zdanlivo konkrétny ľud či národ (zdanlivo konkrétny preto že ľud i národ je v konečnom dôsledku tiež len abstraktný pojem).
      A je tu jeden dôležitý moment – väčšine týchto ranných ruských intelektuálov sa v detstve a rannej mladosti dostalo (brané našimi merítkami) celkom prísnej náboženskej výchovy. To zanechá v človeku isté stopy. Ideu náboženstva možno odvrhnúť, ale nemožno odvrhnúť samotnú potrebu nejakej „riadiacej ideje“, pretože človek takto „predpripravený“ by stratil zmysel svojej existencie. Takže u tej časti „veriacich“, ktorý z rôznych dôvodov odvrhnú službu bohu ako najvyšší cieľ, stále existuje silná psychologická potreba „služby vyššiemu cieľu“, a pri správnom, dostatočne presvedčivom impulze, sa práca „pre väčšiu slávu božiu“ zmení na prácu „pre väčšiu slávu vlasti / národa / ľudu“. Pokiaľ k tomu dôjde, nie je v ich vytrvalosti, obetavosti a schopnosti znášať príkoria a utrpenie žiadny rozdiel v porovnaní s mníchmi či misionármi.

      Za povšimnutie stojí, že v dejinách národného obrodenia rôznych národov (napríklad aj slovenského, ale zrejme je to všeobecný jav), v jeho najrannejších fázach, tvoria akýsi predvoj kňazi, ktorý pracujú aj pre slávu božiu, aj pre slávu či pozdvihnutie „národa / vlasti / ľudu“. Zrejme je to dané práve tou „psychologickou prípravou misionára“, ktorá v zabehnutej (či skostantenej) cirkevnej organizácii nenachádza dostatočné uplatnenie a nutkavá potreba „evanjelizácie okolia“ sa zamerá na najbližší vhodný cieľ, ktorým je obvykle prostý ľud, s ktorým je kňaz v úzkom každoddennom kontakte. Zvlášť výrazný je tento jav tam, kde je kňaz jeden z mála jedincov v širokom okolí s aspoň nejakým formálnym vzdelaním. A je okolnosťami vyhradený pre jedincov s „nadbytkom“ intelektuálnej kapacity.

        • Hamilbar

          Je mi líto, ale to je poslední díl. Autor toho už více nenapsal. Tedy k této problematice.

      • merlin

        Mě strašně fascinuje složitost a pravidla tvorby intelektuálních hradeb, které si zbudovali lidé ve jménu nejrůznějších – ismů a náboženství, aby oddolali útokům těch ,,nevěřících,,