Antisovětismus, Ukrajina a magie…

21.5.2014

Napsal anlazz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

Dnes je již zřetelně vidět, že procesy probíhající na Ukrajině, jsou svoji podstatou totožné s procesy, které probíhaly v Náhorním Karabachu, Podněstří, Jižní Osetii a v místech dalších postsovětských konfliktů. Tatáž mimořádně rychlá eskalace nenávisti, kdy nálady do té doby charakteristické pro nepatrné skupiny marginálů zachvacují celou zemi. Tatáž situace, kdy lidé po desetiletí žijící společně zjišťují, že jsou vlastně odvěkými nepřáteli. Tatáž situace, kdy armáda může střílet na ještě nedávno svá vlastní města. Tatáž situace, kdy včerejší sousedi se neočekávaně stávají nejzarytějšími nepřáteli.

Skutečnost, že na Ukrajině něco takového proběhlo až po 23 letech od rozpadu SSSR, znamená pouze to, že tehdy působící protiklady nejsou dodnes vyřešeny. Ukrajinská krize ukazuje, že postsovětský prostor se stále ještě nachází v tom stavu, ve kterém se ocitl počátkem 90. let minulého století. Navzdory všem očekáváním, v průběhu uplynulého téměř čtvrt století, nebyla vypracována žádná nová ideologie, která by mohla vyvést postsovětský svět z nekončící krize. Jedinou „metaideologií“, základem. na kterém se staví ideologické konstrukce současného světa, zůstává ta celkem specifická soustava, která by se dala nazvat „antisovětismus“, protože je postavena na aktivní negaci sovětských hodnot. Nejednou jsem psal na toto téma, ale zdá se, že je zapotřebí to dělat znova a znova. Jde o to, že opakování stále stejných variant krize, má, stejně jako před dvaceti lety, za následek smrt lidí.

Jako první krok k odporu, je proto důležité pochopení podstaty antisovětismu. Bohužel, na podstatu této „metaideologie“ není příliš často brán zřetel. Místo ní se do popředí staví akce tak zvaných vnějších sil jako jsou CIA nebo State Departament a zrada elit. V období těsně po rozpadu SSSR to byl v prostředí patriotických sil mainstream. Jenomže ve skutečnosti je zrada, stejně jako působení nepřátelských sil, naprosto normální jev ve všech politických systémech existujících v rámci třídní společnosti. Je proto třeba je považovat za konstantní faktor a hledat odpověď na otázku proč za určitých podmínek (řekněme SSSR v 50. letech minulého století) tento faktor není podstatným, kdežto v jiných podmínkách – je rozhodujícím.

Samozřejmě, úplný rozbor postsovětské „metaideologie“, nemluvě už o prozkoumání geneze tohoto fenoménu a jeho zdrojů, je značně složitá práce. Ale i aniž bychom pronikali příliš do hloubky lze uvidět strukturu tohoto jevu a jeho základní části. Jako určující skutečnost lze konstatovat fakt, že antisovětismus se zformoval, ač se to může zdát paradoxním, v SSSR. A v okamžiku jeho rozpadu již byl v plném rozkvětu a plodil celé spektrum „druhotných ideologií“, jednu za druhou. Nehledě na všechny rozdíly mezi všelijakými nacionalismy, „liberalismy“ nebo konservatismy (například u monarchistů), jedno měly společné – krajní nenávist k „totáči“. Dokonce i ty síly, které bychom mohli považovat za levé (například anarchisté), měly jasně vyjádřené antisovětské zabarvení.

Nešlo jen o „formální negaci“ sovětského socialismu. Všechny tyto postsovětské proudy měly společná východiska, která si zachovaly i do budoucna. Nedávno jsem v článku „Zužitkovatelé“ rozebíral jeden důležitý rys ideologií, postavených na antisovětském základu. A tím je – orientace na konkurenci, při dělení existujících zdrojů. Tedy, z hlediska antisovětčíka je výroba – nesmyslná a zbytečná záležitost, se kterou nemá smysl se zabývat, hlavní je – urvat „co nejtučnější kousek“. Původ této zvláštnosti je jasný: sovětská ekonomika byla v okamžiku svého konce tak velká, že se dostala mimo rámec každodenního vědomí. Její „kanibalizace“, jež započala v roce 1991, pokračuje dodnes a ještě i dnes může přinášet nemalé zisky, převyšující zisky ze zavádění jakýchkoliv nových výrob.

Nyní se ale chci zaměřit na jinou, neméně důležitou součást antisovětismu. Jde o magické myšlení. V základech magického myšlení leží pevná víra v to, že pomocí toho či onoho symbolického jednání, myšlenek, rituálů atd., lze ovlivnit materiální realitu. Pročež se toto symbolické jednání stává podstatně důležitějším, než nějaké změny v realitě. Rozkvět magického myšlení v dobách pozdního SSSR bylo možné pozorovat na neobyčejném rozmachu všeho esoterického a okultního. Zdá se, že bylo jen málo lidí, které tato „nákaza“ nezasáhla.

Inženýři, lékaři, učitelé a další příslušníci intelektuálních profesí stavěli vodu „nabíjet se“ před televizory kde účinkoval další v pořadí „extrasens“. Kandidáti věd smrtelně vážně diskutovali o podstatě uhranutí, stejně vážně vás lékaři (i když jen soukromě) poslali „k bábě“ a časopis „Technika mládeži“ více než polovinu obsahu věnoval popisu všelikého „nadpřirozena“. To byl ovšem pouze vrcholek ledovce. Horoskopy a zaříkáváním od uhranutí to bohužel nekončilo. Přesvědčení o maximální důležitosti symbolického jednání pronikla do všech sfér života společnosti. Víra v důležitost rituálů a myšlenek v mnohém přivedla k hlavnímu výsledku antisovětismu – myšlence, že odmítnutí socialismu zemi automaticky přivede k rozkvětu. K pochopení této zvláštnosti je však nutné udělat malou odbočku.

Ve skutečnosti magie není nic až tak mimořádného – naopak je to prastará forma poznávání světa. Získaje rozum, člověk neočekávaně objevil tak zvané kauzální souvislosti, tedy vztah příčiny a následku. Když to velmi zjednodušíme, tak mu náhle došlo, že to, co se děje kolem, neděje se jen tak nějak, ale že to má svou příčinu. Kámen padá ze svahu, protože do něj někdo strčil, oheň hoří, protože ho někdo zapálil a jelen umírá, protože byl zasažen kopím. Tento objev byl bezesporu tím nejdůležitějším ze všeho, co člověk kdy udělal za celou dobu své existence, neboť nejen že ho vyrval z pout nespočetných podmíněných reflexů, ale zároveň vložil do jeho rukou nejefektivnější nástroj k proměně světa.

Ovšem pro drtivou většinu jevů nebyla povaha příčiny a následku známa. Jestliže například s kamenem bylo všechno jasné, pak vysvětlit let ptáků (proč pták nepadá jako kámen?) nebo růst rostlin, pochopit odkud se bere voda v řece nebo proč se střídají roční období, člověk nedokázal. Vytvořit systém kauzálních vazeb, jež vedou k těm či oněm složitým jevům, bylo možné až po nespočetných stoletích vývoje člověka, jež ho přivedl k vytvoření vědy a vědeckého myšlení. Proto nepřekvapí, že vysvětlení, jenž fungovala při objasnění jednoduchých jevů, se člověk pokoušel uplatnit v jakékoliv situaci.

Tak výše zmíněný jednoduchý a zjevný fakt úspěchu lovu cestou zásahu kořisti kopím byl příkladem triumfu vztahu příčiny a následku. Ovšem sám o sobě je vrh kopí pouze finálem docela složitého a celý kmen pohltivšího pracovního procesu, jakým je lov. Jeho organizace a provedení není vůbec triviální záležitost. Kdo první vymyslel imitaci této činnosti formou rituálního zásahu nakreslené kořisti, není známo. Člověk, jak se domnívají mnozí badatelé, původně nerozlišoval mezi skutečností, představou a zobrazením, takže by se dalo říci, že tento rituál vznikl přirozenou cestou. Ale ať už to bylo, jak to bylo, zrodivší se rituální tance nebyly ničím jiným, než „pilováním“ budoucího procesu, v jehož důsledku efektivita lovu prudce stoupla.

Proč stoupla efektivita, je jasné: každý lovec lépe chápal, co se od něj ve skutečnosti požaduje. (Dnešní analogií rituálních tanců by se daly nazvat oblíbené „výrobní porady“.) Ovšem pro pravěkého člověka by podobné vysvětlení bylo příliš složité. Vnímal souvislost mezi zásahem kořisti namalované a zásahem kořisti skutečné, podloženou úspěchem lovu, jako důsledek přímé spojitosti zobrazení a skutečnosti. Zásah zobrazení znamenal zásah kořisti. A máme naprosto pochopitelnou vazbu příčina-následek. Tak se zrodila magie.

Samozřejmě, nelze s určitostí tvrdit, že ten proces probíhal tak, jak je popsáno výše, leč přesto v základech magie leží právě hledání jednoduchého vysvětlení složitého procesu. A nezapomínejme, že v podmínkách dostatečně jednoduchého života prvobytně pospolného kmene bylo toto vysvětlení (o spojení mezi zobrazením (symbolem) a skutečností) zcela postačující. Ve skutečnosti, jak bylo řečeno výše, tato spojitost se dosahovala pomocí složitých procesů zajišťujících pracovní činnost (lov), ale protože si svoji existenci mimo tuto činnost pravěký člověk nedokázal představit, přenášel podobné souvislosti na celou Oikúmené. Je to logické – svět té doby existoval pouze jako okolí života kmene a vše, co se tam nevešlo, pro pravěkého člověka prostě neexistovalo. A právě tyto poměry posloužily jako živná půda pro rozšíření magických představ na celý svět.

Představa světa jako složitého systému magických vztahů se uchovala v mýtologických systémech. Čím dále šel vývoj, tím více jevů tyto magické systémy popisovaly a tím propracovanějšími a složitějšími se stávaly. Ovšem podstata zůstávala stále táž – jejím základem byly jednoduché vztahy, analogické těm, které člověk viděl ve svém bezprostředním životě. Nakonec magické vidění světa dospělo natolik, že dokázalo porodit náboženství – další etapu vývoje myšlení, vedoucí k hledání ještě obecnějších zákonitostí. Ale i poté zůstal pro magické myšlení dostatek „prostoru“. Bohové byli kdesi tam, v empyreu, řešíce nejdůležitější a nejsložitější procesy, jako vedení válek nebo nástup morové epidemie.

Kdežto magie – byla dobře známá, „naše“, „domácí“. Včleněná ve složitém systému tradic, byla magie naprosto „kompatibilní“ s jinými formami myšlení, religiozním, a dokonce i vědeckým. Hmotnost lidského mozku představuje pouhá 2% hmotnosti člověka, ale dokáže spotřebovávat až čtvrtinu vší energie člověkem produkované. Vystačí-li člověk s jeho menším namáháním, rozhodně to bude dělat. A magické myšlení je to nejjednodušší, neboť používá velmi jednoduché řetězce kauzálních (příčina-následek) vztahů.

Proto byli, řekněme ještě před sto lety, vesničtí čarodějové běžným jevem, stejně jako rozsáhlý systém magických rituálů prostupujících celý život rolníka. Z nichž mnohé byly podstatně starší, než i ty nejstarší státy. Rolník byl do té míry přesvědčen o správnosti své „každodenní“ magie, že úspěšně odrážel všechny snahy o její vykořenění. Boj Církve a mnoha osvícených dvořanů s „pověrami“ byl naprosto neúčinný. Ve skutečnosti je to jednoduché: doopravdy rolníkovi je naprosto jedno, způsobuje-li blesk Ilja Prorok metáním svého kyje po čertovi, nebo výboj atmosférické elektřiny. Ta první varianta je dokonce přijatelnější, neboť rolník ví, kdo je to Ilja Prorok, čert a co je to kyj. A ztrácet čas na pochopení toho, co je to atmosféra, nebo snad elektřina, nemá pro rolníka naprosto žádný smysl, v první řadě proto, že zvýšit produktivitu jeho práce a úroveň jeho života mu to nikterak nepomůže.

A teprve když je rolnické hospodářství nahrazeno průmyslovým zemědělstvím, se magie stává neaktuální. V industriální společnosti je prastará forma jednoduše nemožnou. Za vysokou efektivitu bylo nutné zaplatit sníženou odolností k chybám. Jestliže rolníkovi může být jedno, jestli začíná pršet na základě složitých vzájemných interakcí cyklon a anticyklon, nebo na základě provedeného obřadu vyvolávání deště (protože v obou případech jde o čistě náhodný proces), v průmyslové výrobě takovéto legrácky neprojdou. Špatně smontovaný stroj prostě nebude fungovat, nezávisle na počtu obřadů k jeho „napravení“ a počtu obětí mu přinesených.

Proto je v průmyslové společnosti magie a ji odpovídající magické myšlení vytěsněno z hlavního „společenského hřiště – z výroby. Pravda, ve všedním životě zůstává magické myšlení stále akceptovatelným. Nejen to, rozdělení světa na „práci“ a „soukromý život“, umožňuje soukroménu životu býti svého druhu „rezervací“ archaického myšlení. Důvodem je výše uvedený princip „ekonomie myšlení“. Pravda, v průběhu času dochází k „vymývání“ magického myšlení i z této sféry, ke „zkulturňování“ života přenosem forem „vyšší úrovně“ z výrobní sféry.

Zdálo se, že už nic nemohlo zabránit zániku magického myšlení a magie jako takové. Pro mnohé to byl velmi smutný proces, říkali, že ze života odchází pohádka, že lidé přestali věřit v zázrak. Leč, jak se říká, chválili den před večerem. Pohádky a zázraky se vrátily, přičemž takové, až oči přecházely…

Rozvoj pokrokovějších způsobů myšlení, jako např. vědeckého, souvisel, jak již bylo řečeno výše, s rozvojem průmyslové výroby. Priorita výrobní činnosti před soukromým životem jak se zdálo, nebyla nikým zpochybňována. Do určitého okamžiku. Jenomže koncem sovětské epochy se situace změnila. Nemá smysl rozebírat tento problém zde, i když právě on je zdrojem všech našich problémů a trápení. Pouze poznamenám, že odchod od zrychleného rozvoje SSSR, přechod k orientaci na stabilitu, k tomu co bylo později nazváno stagnací, byl, jak se ukázalo, chybou. Problém nebyl v ekonomice – ta se úspěšně rozvíjela až do samého konce. I na konci 80. let minulého století rostl HDP, i když podstatně pomaleji, než se plánovalo. Problém byl v něčem jiném.

Zvláštnost pozdněsovětského života spočívala v tom, že bylo garantováno zajištění všech základních potřeb. A současně v docela velkých problémech při pokusu „vyskočit si“ nad toto základní zabezpečení. Při tom problém nespočíval ani tak v penězích – zrovna peníze šlo vydělat – problém byl v postupu v rámci společenské pyramidy. A nešlo ani tak o funkce či hodnosti, ale o ztrátu možnosti svobodné tvůrčí práce, kterou celkem dobře ukázali Strugačtí ve svém „Pondělí“. Tedy jestliže ještě nedávno si mladý vědec nebo inženýr mohl být jist, že se bude zabývat řešením světových problémů a že to bude „hustý“, nyní se tato možnost uzavírala. Pobírej svých 120 rublů, seď si v tom svém ústavu a nevyskakuj. Když budeš mít kliku – za deset let budeš starším vědeckým pracovníkem a potom vedoucím laboratoře. Atd. atd.

To je vůbec velké téma a bylo by třeba ho rozebrat zvlášť. Zatím se spokojím s tím, že hlavním výsledkem této transformace, kromě růstu „šedé ekonomiky“, bylo zvýšení hodnoty soukromého života. Když nemělo smysl dosahovat něčeho v práci, dosahování se logicky přeneslo do soukromí. Přesun aktivity do oblasti „prostých každodenních radostí“ zaregistrovaný již koncem 70. let minulého století, jak se zdálo, vyhovoval jak lidu, tak vládě. Jenomže pro stát byl tento všem vyhovující kompromis kritickým.

Připomenu, že magické myšlení bylo charakteristické právě pro „chování všedního dne“. Proto v podmínkách přesunu hlavních aktivit právě do této části „světa“, se magické myšlení neočekávaně stalo rozhodujícím. Tím spíše, že v rámci toho bezpečného a sytého (i když ne až tak blahobytného) světa, kterým byl pozdní SSSR, žádná skutečná nebezpečí nepřinášelo. V sovětském životě bylo skutečně velmi těžké udělat „osudovou chybu“, tedy jednat tak, aby důsledkem byla životní katastrofa. Pokud se z vás tedy nestal alkoholik nebo kriminálník. (Ale dokonce ani vězení neznamenalo v pozdním SSSR konec normálního života. Třeba takový Janukovič. Za mlada seděl, no a co, je z něj člověk.) Ale všechno ostatní – jak je libo. Ano, mohli vás řešit na schůzi, udělit napomenutí, a třeba ho i zapsat do kádrových materiálů. Ale obecně bylo téměř nemožné člověka zničit.

Výsledkem toho bylo, že miliony sovětských lidí mohly předvádět příklady magického myšlení a… nežili o nic hůře než ti, co se pokoušeli skutečně se ve věcech vyznat. Počínaje alkoholikem, který se mohl mezi dvěma protialkoholními léčbami celé týdny nalévat a konče inteligenty řešícími v kuchyni problémy státu, kterým rozuměli zhruba stejně jako ten alkoholik. K čemu jim také potřebovali lépe rozumět, když od toho stejně nic nezáviselo, a dokonce kdyby v těchto kuchyňských disputacích přišli k závěru, že vlády se zmocnili marťané, stejně by se nic nezměnilo. Ne, vážně, jak bojovat s mimozemšťany, vyhodit Kreml do vzduchu? Jenomže možnost organizace rozsáhlého (i nerozsáhlého) teroristického útoku byla natvrdo zablokována příslušnými orgány, a při prvním pokusu nechat vybuchnout pekelný stroj by se všichni promptně ocitli tam, kam by skutečně také patřili. Ovšem pokud jen žvaní – koho by to zajímalo?…

Stav ve kterém se pozdněsovětský člověk nacházel: z jedné strany, myslet si můžete, co chcete, z druhé téměř úplná nemožnost jednat (kdyby každý nenávidějící „totáč“ dostal možnost proti němu vystoupit se zbraní v ruce, jejich řady by značně prořídly) vedla k paradoxní situaci: právě člověk s magickým myšlením měl výhodu. No vážně, nejen že šetřil síly, ale navíc měl před očima krásný a jednoduchý obrázek, kterým mohl klidně získat i ostatní. Samozřejmě, kdyby mu to dovolili. A když to dovolili, tak právě to se také stalo. Na rozdíl od výroby, v politice neexistovaly prosté a jasné metody pochopení toho co funguje a co ne. Dokazovat, že hezoučké obrázky „mágů“ nemají žádný vztah ke skutečnosti, nebylo těžké, jenomže ty důkazy nikoho nezajímaly.

Zafungovala právě ta „ekonomie myšlení“ o které jsme se bavili výše. Jestli od toho co se říká nic nezávisí – a po desetiletí od toho skutečně nic nezáviselo – nikdo nebude plýtvat silami na prověrku toho, co se z tribun povídá. A není podstatné ani to, kdo co říkal, zda to byla „hloupost nebo zrada“. Podstatné je to, že v podmínkách stabilní, bezpečné a syté společnosti si člověk prostě nedokázal představit, že to, co bylo řečeno, může ovlivnit jeho život. A to nejenom formou konkrétních, byť i nepříjemných změn, jako že „zdraží vodka“, ale často i formu prosté nemožnosti další existence. Kromě toho je nutné si uvědomit, že mnozí „solidní lidé“, tedy nositelé jiných typů myšlení, prostě nepovažovali politiku za sféru hodnou jejich zájmu. No, zabouřili jsme si, pokřičeli – a co z toho? V důsledku čehož se náhle ve veřejné sféře vlády chopili lidé s nejvíce rozvinutým magickým myšlením.

A dál – započal svého druhu autokatalytický proces. Jelikož magický obrázek se lehčeji „osvojuje“, začal ve společenském vědomí převládat: osvojiv si ho, člověk mající určitý podíl magického myšlení, mohl ho nyní efektivně předávat druhým. S každou další iterací „magičnost“ společenského vědomí stoupala, dokud ho nezaplnila více než po okraj. Základní rozdíl tohoto „nového magického vědomí“, proti tomu co bylo dříve, spočíval v tom, že magie je v tradiční společnosti „zabalena“ do přísného rámce tradic. Což za prvé zajišťuje určitou selekci představ a domněnek – ty, jež se příliš odchylují od skutečnosti, byly již dávno odvrhnuty. Za druhé to umožňuje i existenci myšlení „vyšší úrovně“ aniž by se dostávalo do konfliktu s magií, podobně jako v předrevolučním Rusku existovala dostatečně moderní věda. V době „nové magie“ podobná možnost neexistuje. Magie zcela vytlačuje vědu ze sféry společenského vědomí, a časem je zaměněna na magickou „pseudovědu“ jako je teorie étéru nebo Petrikových filtrů. Mimochodem, věda v postsovětské společnosti – to je zvláštní téma.

Takže můžeme učinit závěr: magické myšlení bylo tím „nejefektivnějším“ typem myšlení na konci sovětského období. V podmínkách syté a bezpečné společnosti, poklesu důležitosti výroby (ve společenském vědomí) a popírání smyslu rozvoje jako takového, a s přihlédnutím ke zvýšené informační provázanosti společnosti (umožňující rychlé šíření idejí), vytěsňuje všechno ostatní a stává se základem „nového magického myšlení“. Přitom většina lidí to prostě nevidí, protože společnost je stále ještě organizovaná racionálně, stále ještě jsou zachovány struktury „předcházejícího období“, které po určitou dobu umožňují existenci v „předcházejícím režimu“. Například na Ukrajině trval tento stav více než 20 let.

Stejně jako v případu „zužitkovatelství“, spočívají kořeny „nové magičnosti – ve zvláštnostech pozdněsovětské společnosti. Samozřejmě, tato „nová magičnost“ nemůže objasnit všechny zvláštnosti antisovětského diskursu, ale stojí za to s ní počítat. Může například vysvětlit rychlost eskalace, jež zachvátila postsovětský svět, který dokázal prakticky v okamžení přecházet z mírového stavu do stavu války. Standardní vysvětlení tohoto jevu pomocí propagandy nefunguje: eskalace často probíhala v průběhu několika málo měsíců. Přirozeně, propaganda se vedla, ale jak vysvětlit, že toto nacionalistické zpracování bylo podstatně efektivnější než desetiletí trvající agitace „za družbu národů“?

Ukrajinskou krizi lze nyní snadno vysvětlit tím, že „nové pokolení vyrostlo pod vlivem nacionalistické agitace“, jenomže přece v gruzínsko-osetinském konfliktu hlavní zúčastnění ještě nedávno chodili do stejných škol a poslouchali stejné pionýrské vedoucí. Jak vysvětlit, že bývalí sovětští důstojníci začali náhle po celé zemi mířit hlavněmi tanků na včerejší sousedy? Ovšem z hlediska magického vědomí na tom není nic divného. Nikoho přece nepřekvapuje, že v dobách náboženských válek konflikt někdy vzplane kvůli nepatrnému rozdílu ve výkladu Písma. No vážně, co je tak hrozného ve filioque – a přece ten konflikt trvá tisíc let. Nebo, proč je tak strašný problém, kdo měl následovat po Prorokovi, Abu Bakr nebo Ali – ale způsobilo to rozkol v Islámu a dlouhé náboženské války.

Jde o to, že kacířem se z hlediska magického myšlení může stát kdokoliv – důležité je to, že jeho hereze znamená pro člověka skutečné nebezpečí. Je to narušení Boží vůle (nebo jiných mystických norem), což hrozí porušením Světového Řádu a těmi nejapokalyptičtějšími důsledky. Nikoho nepřekvapuje, že upalovali ženy obviněné z čarodějnictví – protože člověk s magickým myšlením nepochybuje o tom, že svými kouzly mohou způsobit svému okolí skutečnou škodu. Hlad, chlad a mor – to všechno mohlo přinést i nepatrné porušení kánonu, nemluvě už o jeho úmyslném porušování. Proto také namohlo být žádného slitování.

Takže i v našem případě, zdánlivě překvapivé dělení na „naše“ a nepřátele bylo naprosto přirozeným. Skutečně, z pohledu „mága“ dávají smysl dostatečně jednoduché kauzální (příčina -> následek) řetězce. Stejně jako z hlediska středověkého člověka byl hlad a mor důsledkem čar a kacířství, byla z hlediska postsovětského „mága“ jeho svízelná situace (skutečná či zdánlivá) nahlížena jako důsledek „totáče“. (Prý kdyby nebylo „totáče“ žili bychom jako v Německu.) Ovšem „totalita“ sama o sobě nemůže existovat, stejně jako nemohou existovat čáry bez čaroděje. Tudíž musí existovat její nositel. Většinou na „roli“ nositelů „totality“ vybírali Rusy, ale mohly to být i jiné národnosti (například Azerbajdžánci pro Armény a naopak). Zničení nepřátel, včetně všech jejich rodinných příslušníků, v rámci dané ideje – je naprosto logickým řešením. Uřezané hlavy a rozpáraná břicha – nejsou vraždou, nýbrž uvedením Harmonie Světa do původního stavu.

Ještě nedávno tak nevinně vypadající magické myšlení nám neočekávaně ukázalo svůj temný rub. Dokud šlo o nevinné kuchyňské diskuse, o publikace v tisku a dokonce i o řeči na mítincích – nikdo neviděl v tom, co se děje, nic strašného. Automaticky se mělo za to, že hranici, dělící slova od činu, nikdo nepřekročí. Že si v každém případě společnost zachová zdravý rozum. Jenomže právě to byla ta chyba. Neboť v podmínkách explozivního růstu magického myšlení nejen že o nějakém zdravém rozumu nemůže být ani řeči. Dokonce ani pochopit to, že „jsme někde špatně odbočili“, není, jak je vidět, možné. Prostě náhle bylo jasné, že je třeba navrátit „řád světa, porušený před mnoha desetiletími“.

Právě s tím je spojena vysoká odolnost ideje antisovětismu. Leží-li v jeho základu magické představy, pak jím může těžko něco otřást, stejně jako ani církev, ani věda nedokázali otřást vírou rolníka v domácího skřítka. Magické myšlení může být překonáno pouze objevením se oblasti, ve které je nepoužitelné, tak jako se to stalo při vzniku průmyslové výroby. V jakémkoliv jiném případě bude vybráno na základě principu „ekonomie myšlení“, neboť v podmínkách, kdy na výsledcích myšlení nic nezávisí, není účelné používat „nákladnější systém“. A mimochodem, přihlédnutí k této závislosti dává nový pohled na starou marxistickou představu o roli dělnické třídy – jako nejméně „magické“ části společnosti. I když samozřejmě podstata marxistické koncepce v tom nespočívá…

A samozřejmě je třeba pochopit, že pokusy „přehrát“ antisovětismus na jeho „hřišti“, na hřišti magického chápání, nejsou příliš smysluplné. Svého času, na přelomu tisíciletí bylo mnoho diskusí, jak by se to dalo udělat, které celkem zákonitě nevedly k žádnému výsledku. Myšlenky levých o tom, že „když se naučíme pracovat v symbolickém prostoru, dokážeme získat masy“, skončily naprostým krachem. Současná ukrajinská krize naopak ukazuje na totální převálcování „symbolických levých“ jinými, jednoduššími a tudíž i lehčeji „stravitelnými“ idejemi z obou stran konfliktu. Lze konstatovat prohru „levé magie“, což je logické – v podmínkách zjednodušení vždy vyhrávají ty nejprimitivnější ideje (t.j. pravé).

Napsáno Janika Rubriky: ANLAZ (přeložil Hamilbar), UKRAJINA Tagged with Autor: Hamilbar