Noticka IV – Jak se pozná blahobyt

Napsal Brok

Co si pořád stěžujete, nevidíte ty plné vozíky u pokladen v super/hyper marketech?

Takto a podobně někteří lidé na různých diskusních fórech odbývají kritiku současných poměrů v Čechách.

Tato argumentace je zřejmě hrubou vulgarizací velmi subtilní látky. Kolikrát už jsem chtěl si něco přečíst, zapřemýšlet a formulovat si sám pro sebe jak chápat pojmy jako životní úroveň, blahobyt, kvalita života a podobně, ale cítil jsem obavu, že to nedokáži promyslet a zpracovat. To téma je náročné, protože tam se setkávají skalární veličiny i vektory s pocity, osudy a názory ryze individuálními a pro mě je těžké dvojnásob, protože jsem v této oblasti naprostý laik. Nevyznám se v sociologii, zapomněl jsem počet pravděpodobnosti a jiné nástroje statistiků, psychologům se vyhýbám a psychiatrů se bojím, ti jsou nebezpeční. Ale nemohu to nechat jen tak.

Takže jsou mezi námi lidé, kteří posuzují stav společnosti podle obsahu vozíků v marketech. Největší vozíky jsem viděl v centru Napoleon, blízko průsečíku, v němž se setkávají hranice Německa, Švýcarska a Francie, u dálnice na Paříž. Vozíky dokazují, že Francouzi jsou na tom nejlíp, neboť jejich vozíky jsou velké jako dědův žebřiňák. Francie příští rok překročí rozpočtové výdaje o 3% HDP plus 50 miliard Euro. Pohled na droboučkou Francouzku, jak před sebou tlačí takový kolos, naložený, že přes něj téměř nevidí, je komický a smutný současně. Bože můj, co jsi to dopustil!

Tohle zvolání nepomáhá: buď není, nebo je mu to jedno, nebo to tak chtěl.

Jinde boží děti umírají hladem.

Plný vozík je někdy obyčejný nákup ale také symbol. Symbol konzumní společnosti v její deviantní podstatě. Jak to je s těmi smrtelnými hříchy? Není tam něco o obžerství? Ale nejde jen o žrádlo. Jeden můj známý učí na univerzitě. Jednou mi vyprávěl, jak dopadl, když se studentů optal, co chtějí dosáhnout a co od života chtějí, a oni mu řekli: UŽÍT SI.

Obzor chovanců ústavu. Zvaného univerzita.

Prožil jsem mnohé, jak to přináší život, něco si pamatuji, něco zapomněl, ale nejde teď o události. Já vím, že se mi několikrát stalo něco zvláštního, uvědomil jsem si párkrát pocit ŽIVOTNÍ POHODY a pamatuji se i na situace, kdy se to stalo.

Tyto věci člověk normálně nevnímá, není-liž pravda? Říka se, že chvilku štěstí člověk rozezná, až když skončí. Možná je to tak i s pocitem pohody. No ale občas přijde výjimka, něco jako malé dejavú, jste současně objektem dění i jeho subjektem.

No a co vím, ten prchavý závan v mysli nikdy nesouvisel s vozíkem superhyper, ani se značkou auta dole v garáži. Nebojte, nepůjdu do podrobností.

Natrefil jsem na jednom reklamním letáku v čekárně u zubaře na slib: nějaký lektvar mi měl bleskem zlepšit kvalitu života. Ten pojem, kvalita života, se mi zalíbil; je zřetelně obsažnější než míra životní úrovně. Míra životní úrovně je výpočet poměru příjmů a výdajů domácnosti/individua , kupní síly a složení spotřebního koše, výše úspor a dluhů a tak. Její výhodou je, že se dá stanovit, nevýhodou, že je vám nanic. Za prvé je to údaj abstraktní, průměr z množiny domácností. A za druhé, je vám na draka mít 6 televizorů, když třeba dcera/syn je na detoxe.

Už víte, proč jsem psal o životní pohodě? Podle mne, je to projev, že kvalita života, který vedete, odpovídá v daném čase – a třeba jen v tom okamžiku – vašim potřebám. A není přítomen jed, zvaný strach.

Hovořím o stavu mysli, ne sporožíra. Naše skutečné potřeby jsou jedinečné, tak jako je jedinečný, nesdělitelný obraz světa, který vytváří náš mozek. Samozřejmě, mohou podléhat nátlaku reklamou, podprahovými informacemi, okolím… ale to znamená, že na nich člověk může pracovat. Možná žasneme, jak málo člověk skutečně potřebuje.

Navzdory tomuto statisticky neuchopitelnému pojmu „kvalita života“, zkoumají lidé možnost přece jen nějak rozšířit množství parametrů, jimiž by hlouběji popsali situaci průměrného reprezentanta určité skupiny lidí.

V USA zkusili změnit pohled na měření životní úrovně a definovat namísto toho parametry socioekonomického rozvoje (nazývají to Štěstí) takto:

1. Ekonomická situace pomocí přímého zjišťování a měření ekonomických ukazatelů, jako jsou spotřebitelské úvěry, vztah průměrný příjem k indexu spotřebitelských cen, způsob rozdělení příjmů

2. Životní prostředí pomocí přímého zjišťování a statistického měření environmentálních ukazatelů, jako je znečištění, hluk a doprava

3. Fyzikální situace pomocí statistického měření fyzikálních zdravotních ukazatelů, jako je výskyt závažných onemocnění

4. Duševní situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření ukazatelů v oblasti duševního zdraví, jako je používání antidepresiv a vzestup nebo pokles psychóz

5. Pracovní situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření práce a dále jsou to žádosti o podporu, změny zaměstnání, stížností a žaloby v pracovních sporech

6. Sociální situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření sociálních ukazatelů, jako je diskriminace, bezpečnost, rozvodovost, stížnosti, domácí konflikty a rodinné spory, veřejné žaloby, kriminalita

7. Politická situace pomocí přímého zjišťování a statistického měření politických ukazatelů, jako je například kvalita místní demokracie (?), svobody jednotlivce.

No, řekl bych, že je to dost potrhlé. Ale já bych, když už, tam přidal míru ponížení člověka společensky pěstovanou lží.

Soudím, že kvalita života jednotlivce je záležitost společensky těžko uchopitelná, protože její tvorba a hodnocení jsou z principu individuální, subjektivní a v čase proměnlivé. Míra životní úrovně nevypovídá nic o životním pocitu jednotlivce. Nejmenší společní jmenovatelé – potrava, bydlení a oděv a societa – zdaleka nevystihují potenciál, poskytovaný schopnostmi člověka dosáhnout vlastním přičiněním životní rovnováhy, aby mohl nakonec říct: Vím, co je občas žít v pohodě.

3. 11. 2014

 

Reklamy

33 comments

  1. BARON LE SAMEDI

    nechci Vám brát iluze, Broku. Ve Francii je pět a půl milionu Francouzů s afroarabským pozadím, abych byl prudce korektní. U nich nakupují muži, a jak možná víte, v Arábii i jinde je normální nakupovat tak po pětikilech. Také dvacet kilo rýže, křebas, by mohlo vyvolat paniku….nevím jak v Praze, ale v jiném velkoměstě jsem měl sousedy, kteří se chodili do obchoďáku zchladit/ohřát…

    • Brok

      Nemám žádné iluze. Já v tom centru byl a ze zvědavosti jsem sledoval, jak to tam chodí. Nesedí to s Vaším názorem. Především, v té části Francie je zřejmě podstatně méně imigrantů než na jihu nebo v Paříži. Za druhé, nakupovaly většinou ženy, někdy i s dítětem, no a za třetí to centrum je v poli a není tam nic jiného – žádné lákadla jako kino a pod.
      Byl začátek podzimu, mírné počasí. Co jste mi to vlastně chtěl sdělit?

  2. J. Hruška

    Jistě. Zkusit najít, na čem opravdu záleží. Je vzácné, že se o to někdo pokouší.

    • Janika

      Jene, spíš je zvláštní, že se o to v našich upachtěných životech nepokoušíme víc… Ale tu otázku si jistě každý už položil.

  3. Janika

    Obavu, že něco nedokáži promyslet a zpracovat pociťuji skoro u všeho, tomu dobře rozumím. Ale tohle zamyšlení se mi líbí a vystihuje, myslím, něco důležitého.

    Pocit štěstí a životní pohody také někdy zažívám, to jsou ty chvíle, při kterých si přejeme, aby trvaly navždy, jak praví básník. Zvláštní je, že tyto chvíle, tato životní období, nebývají totožná s těmi, na které později jako na krásná vzpomínáme.

    Pohled na štěstí made in USA je podivný. U nich mě to nepřekvapuje, taková povrchnost, zavádějící rozumně a racionálně otázku někam, kde já osobně odpověď nehledám. Před časem běžel několikadílný americký seriál na téma sex-apeal. Byla jsem moc zvědavá, tohle téma mě zajímá, čistě teoreticky jsem se vvždycky zajímala o to, proč Jean Gabin je víc sexy, než John Wayne. Ta jména jsou jen příklad. Jenže v pojetí Američanů je nejvíc sexy mladý svalovec či vyvinutá blondýna. Vyřešili problém, důkladně to rozebrali – a mně to neřeklo vůbec nic :-). Tenhle jejich rozbor blahobytu na mě působí zrovna tak.

    • Brok

      Janiko, tomu nerozumím. Říkáte: „že tyto chvíle, tato životní období, nebývají totožná s těmi, na které později jako na krásná vzpomínáme“. Mohla byste to trochu vysvětlit? Fakt zajímavá poznámka.

      • Janika

        Myslela jsem, že tohle je známý úkaz :-). Typickým příkladem je, jak se po letech vzpomíná třeba na vojnu, nebo na školu. Člověk by to rád vrátil. Nebo třeba vzpomínám, jak jedeme naloženým autem někde po jihu, je strašné vedro, zastavíme v nějakém cizím městě, prohlížíme si to tam a něco kupujeme atd. – a přesně to je případ, kdy jsem zrovna v tu chvíli celá zpocená a unavená jako pohodu nevnímala. Prostě to nepohodlí momentálního života v tu chvíli převážilo, ale po čase zůstalo jen to krásné ve vzpomínkách.

      • Janika

        Ještě mě napadá jedna důležitá věc, pro kterou častěji vidíme jako hezké období to, co už minulo. Je to tím, že už je uzavřené, nic v něm nehrozí, nic zlého se nemůže stát. V prožívané současnosti, byť příjemné, míváme sklon se bát, že se něco stane, že to příjemné skončí. Ve třídě se spolužáky byla legrace, ale mohla bych být vyvolaná a slíznout špatnou známku. Moje děti jsou roztomilé a miluju je, ale mohly by být nemocné, bojím se, že se jim něco stane. A teď, máme se dobře, rozumíme si, nestrádáme, ale při pohledu na Ukrajinu vidím, jak snadno o to můžeme přijít.

    • Brok

      Safra práce, mě nepřijde sexy ani jeden z nich. Jak to?
      Janiko, ještě k pojmům pohoda a štěstí. V mém chápání je štěstí jenom okamžik, velmi vzácný, zřídkavý okamžik. Třeba i dojemný, jako když se zasměje dítě. Pohoda je pro mne taková mírnější a někdy i chvíli trvá. Je to jako rozdíl mezi bleskem a zapadajícím letním sluncem.

      • vittta

        Hlavně si to musíme uvědomit-že máme ten okamžik štěstí.
        Když to člověku dojde až po letech,není to nějak ono…

      • dixi

        Taky se pocity štěstí pohody, jejich vnímání potřeby, mění s tím, jak přibývají léta.

  4. Seal

    GNH; Gross National Happiness. Okopčili to od Bhútánu, který to zavedl někdy v 70. letech. V tom původním bhútánském textu se k tomu píše: „Blahobyt zahrnuje i takové věci jako psychickou pohodu, existenci důvěryplných, emocionálně podporujících vztahů, dostupnost zdravotní péče, vzdělání a bydlení, uchování kultury a ochranu ekologické pestrosti… Hromadit stále více peněz je prázdná hodnota. Štěstí je pro nás důležitější než bohatství.“
    V tom dnešním našem světě to spíš působí jako zjevení, ale tím spíš by to rád podepsal: https://www.youtube.com/watch?v=Inz0Np4zqOo

    • dixi

      Vděla jsem pořad o Bhůtánu, opravdu to působí jako zjevení, nezbývá než doufat, že k takovému pojetí života v budoucnu přistoupí i zbytek světa.

      • merlin

        souhlas s Bhůtánem, taky vyjímečná příležitost souhlasit se sealem :-) – s dixi souhlasím velmi často :-) . Jen bych ráda ještě věděla, proč se Broku tak bojíte psychiatrů. Já se jich teda bojím ze všech doktorů nejméně, u tohoto oboru je prakticky nulová možnost, že Vás omylem někdo zabije. Posuzuju z hlediska bývalé profese. Navíc k nim celý život fakt nemusíte, když nechcete. Bez zubaře se neobejdete, bez psychiatra klidně.

        • Brok

          Protože se bojím o své kostlivce ve skříni. Kdo ví, co se takovému psychiatrovi honí hlavou, když na mně kouká. Jinak, je to nadsázka, samozřejmé.

          • vittta

            Ale zase je výhoda,že tušíte,že se mu něco hlavou honí.
            U jiných to člověk tušit nemusí….a už jsou jeho hnáty i s botama v lednici!

  5. Kamil Mudra

    Vrchovatý nákupní vozík se kterým odjíždím od pokladny ve mě pokaždé vyvolá pocit pohody. To proto že mám před sebou alespoň tři týdny během kterých nebudu muset to kličkování mezi regály absolvovat.
    Pocity pohody zažívám často:
    Na procházce se ženou a synkem když si jdeme jen tak, synek se učí na kole a my nemáme nikam na spěch, kam dojdeme tam dojdeme, nemá nám co ujet ani cestou domů.
    Při posezení třeba u toho občerstvení, úplně nahoře v Pražské ZOO, s nádherným výhledem na na město.
    Při cestě do práce přes park kde rostou ořechy a já se klidně zdržím s jejich sbíráním protože nedělám „za píchačkama“.
    Při mnoha dalších situacích i při těch sporadičtějších, jako třeba na řece s pádlem v ruce. Nehltáme kilometry, netrháme rekordy, prostě si jen tak pohodově plujeme, po tom co jsme bez jakéhokoli spěchu ráno vstali, „lang sam“ sbalili stan a v klídku odrazili od břehu – kam doplujeme tam doplujeme.
    Ale pohodu zažívám i když přicházím domů a žena se na mě usměje a zeptá se: „Dáš si kafe?“
    A pokaždé si to užívám, pokaždé si tu pohodu uvědomuji, pokaždé si ji vážím, protože si pokaždé uvědomuji že by mohlo být i jinak – mnohem hůře.

  6. taras2

    To je pěknej článek, Broku, myslím ale, že štěstí je pojem individuální, každej to má trochu jinak, takže si lze představit i šťastlivce, co oprašuje a leští v garáži speciální značku. Dokonce i úchylové mají právo na svůj šťastný okamžik, to když někoho okradou nebo mu rozbijou hubu.

    Pokud ale chceme tuhle prchavou záležitost nějak definovat, tak jednak nepřichází z čistého nebe, o šťastné chvíle se většinou musíme zasloužit, jednak je tam i závan altruismu, pozitivního obsahu, na rozdíl od těch garážových leštilů.

    • merlin

      To je sporné, tarasi, má právo na svůj šťastný okamžik podivný fetišista sbírající do mrazáku lodičky i s nohama majitelek? Třeba. A jsou i horší lidi Tak nevím.

      • taras2

        No dobře, detailistko, tak nemají na to právo, ale nemůžete zabránit tomu, že štěstí je přitom oblévá, když otevřou tu ledničku. A kuk, lodička…

    • Kamil Mudra

      Tak za prvé, Tarasi, pokud jsem to správně pochopil, článek je spíše o pohodě nežli o štěstí.
      Za druhé – sleduj:
      Uvařil jsem si kafe, bylo kde má být, už se těším jak vychladne do pitelnosti – pohoda.
      Elektřina přichází, komp funguje, mohu si tu v klidu ťukat do klávesnice – pohoda.
      Ráno nemusím brzy vstávat – pohoda.
      I to čisté nebe může být zdrojem pohody ve chvíli kdy si hodlám užít slunění na pláži.
      Pohoda není nic jiného, než schopnost uvědomit si v ten správný okamžik co dobrého ti v tu chvíli život přináší a nenechat si to pokazit „odbočujícími“ myšlenkami.

      Za třetí – štěstí si vůbec zasloužit nemusíš:
      Už několik let dělám práci která mne baví, za absence byť jen jediné osoby, která by mi nějak „kazila vzduch“ a působila špatnou náladu (včetně nadřízeného).
      Víc než dvacet let žiji se ženou, se kterou jsem se za celou tu dobu „nestihl“ ani jednou pohádat a to nejsme žádní flegmatici.
      Oba tyhle fakty považují za štěstí. Ale že bych si to nějak zasloužil?
      O své současné práci jsem se tehdy náhodou dozvěděl tři dny před plánovaným nástupem na pracoviště, které jsem od počátku považoval za nouzové řešení a už dopředu věděl že tam spokojený nebudu.
      Svou ženu jsem potkal úplně náhodou v časech, kdy jsem žádnou ženu ani nehledal.
      Fakt tedy netuším, čím jsem si zasloužil jedno či druhé.

      Za čtvrté – jsem zvědavý co mi na to povíš :-)

      • taras2

        K námitce pohoda x štěstí odpovídám, že „V USA zkusili změnit pohled na měření životní úrovně a definovat namísto toho parametry socioekonomického rozvoje (nazývají to Štěstí)“ – to napsal Brok, a uznáš, že socioekonomický rozvoj vypadá mnohem vznešeněji, než ta tvoje pohoda.

        Co se týče pohody i štěstí, jsou to jevy vysoce individuální a záleží na mnoha okolnostech. Použiju tvoje příklady. Pro někoho by dvacetileté soužití s jednou ženou znamenalo pobyt na Ďábelských ostrovech, a to by ani nemusel nosit peníze v prdeli. Zrovna tak tvoje drobné pohodové radosti vyblednou v případě současné velké osobní tragédie, nebudu radši jmenovat.

        Na tvé námitky, že si člověk štěstí vůbec nemusí zasloužit, odpovídám ano, ale jistě i ty uznáš, že se mu dá významně pomoct, třeba jenom pílí nebo racionální volbou.

        A to už nemluvím o osobních dispozicích, některému depkařovi to nevymluvíš, ani kdyby ses rozkrájel.

        Takže je to se štěstím složitý, nejednoznačný a závisí taky na tom co se nám odehrává pod čupřinou nebo pod pleší. A je to pojem velice relativní, dám příklad: minulý týden mi „kopla“ zpátky cirkulárka a klacek mi praštil do prsteníčku, mám modrej nehet. A teď: měl jsem smůlu nebo štěstí, vždyť při nepříznivější shodě okolností moh ten prst bejt zlomenej nebo pryč?! A zase: kdybych nebyl línej a neřezal čtyři nerovný klacky současně, vůbec by se to nestalo. Neboli pílí jsem mohl štěstí vyjít naproti.

        A navíc vnímání toho, co je štěstí se šíleně mění s časem, závisí na věku. Jsou doby, kdy nás rozepnutá podprsenka přivádí na práh ráje. To pravil klasik.

      • Antimon

        No Kamile, nejsem sice taras, navíc ten už Vám odpověděl, ale taky bych si troufnul …. :)
        Vždycky a všechno si člověk zaslouží. To je moje přesvědčení. Záleží na tom, jaký je, jestli se snaží být lepší, jestli je egoista nebo ne, jak se chová ke svému okolí … atd. …atd. Tedy není to zásluha tzv. „přímá“, ve smyslu cíleně o něco usilovat, ale nepřímá. Něco na způsob jak praví básník: „… mám radost, že jsem zůstal jaký jsem“ :)

        • Kamil Mudra

          Hmm… Možná proto je tolik dobrých lidí „po zásluze potrestáno“ a hajzlíci vládnou světu. Zdá se že ona „nepřímost“ dělá vše pro to aby byla „přímosti“ maximálně vzdálena. A tak individuálně opravdu nezbývá jedinci nic jiného, než ona radost básníka – pohříchu málokdy vnímaného.
          Ale jo. Ta písnička poměrně dobře vystihuje můj pohled na svět. Včetně toho jak „pozorně“ je na tomto záznamu sledována posluchači. :-)

          • Antimon

            No, když si najdete zbytek písniček z toho stejného koncertu, tak jsou stejně „pozorně“ sledovány i ty ostatní. Halt pívo dělá divy, navíc je-li prokládáno něčím výživnějším :)
            Ale jinak myslím máte pravdu („Možná proto je tolik dobrých lidí „po zásluze potrestáno“ a hajzlíci vládnou světu.“). Dobrý člověk má skurpule, hajzlík nikoli. No a tím je vše dáno….

            • Kamil Mudra

              Mno… Je to „radost“ hrát takhle „vyživenému“ publiku. Proto jsem vždycky tak nerad hrával v hospodě. Jsem „rozmazlený“ od ohňů u kterých se ještě dodržovala prohibice (snad s výjimkou rumu do čaje, v zimě).
              Inu časy se mění a hodně lidí s nimi. :-(

          • dixi

            V mé rodině jsme odjakživa hráli a zpívali , už tomu není, kytara visí na stěně, prsty změkly. Ale vnoučata dorůstají, zase se bude zpívat a hrát. Alespoň o prázdninách.

            • Kamil Mudra

              Přeji vám, dixi, aby vnoučata nedorostla spíše do videoher než do té kytary :-)