Umění a informace (Komprese 1)

Napsal Anlazz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

k1 1

Jednou z podstatných charakteristik dneška je obrovské množství mediálních informací, dostupných člověku současnosti. Na rozdíl od doby ještě docela nedávné dnes nikoho nepřekvapí několik set v televizi dostupných kanálů. Nebo existence ohromných videoték obsahujících stovky filmů, které se při tom vejdou do nevelké skřínky. Nebo možnost poslouchat stovky hudebních skladeb pomocí přehrávače velikosti krabičky zápalek. Za všechno to bohatství videa, hudby a fotografií vděčíme jedné jediné věci – stlačení, neboli kompresi signálu. Pouze jí vděčíme za to, že dokážeme dostatečně kvalitní signál přenášet pomocí spojovacího kanálu s omezenou přenosovou kapacitou, jakým je například televizní kanál, nebo kabel. Nebo ho nahrát na kousek plastu menší, než byly staré gramofonové desky.

Komprese signálu znamená takovou proměnu (transformaci) dat, díky níž se podstatně zmenší jejich objem. Metody komprese jsou buďto bezeztrátové, nebo ztrátové. Při bezeztrátové kompresi dochází podle určitých pravidel k přeměně původního signálu, přičemž takto stlačený signál poté lze dekomprimovat (expandovat) do původního stavu. Při ztrátové kompresi probíhá kromě toho také výběr té části původní informace, která je nejdůležitější pro její vnímání příjemcem (většinou člověkem), a ostatní – se zahazuje. Taktéž podle nějakých pravidel. A to je důvod, proč právě ztrátová komprese je daleko efektivnější a používá se pro práci s videosignálem.

k1 2

Podrobný rozbor metod a algoritmů, jež jsou jejich základem, zde nemá smysl, neboť je to velmi odborné téma, v jehož základech se nachází solidní matematický aparát. Jsou o tom napsány nejen tisíce článků, ale i stovky odborných monografií. My si ale budeme povídat ne o technických zvláštnostech té či oné metody, ale o některých jiných jejich aspektech. Jenom je třeba si uvědomit, že banální funkce toho či onoho „hejblátka“ představuje fakticky velice složitý a komplikovaný proces.

Ve skutečnosti se komprimuje nejenom video. Například nejoblíbenější formát fotografií -„JPEG“- představuje právě ztrátový formát. Podobně se stlačuje také zvuk. Prakticky kterýkoliv dnes používaný formát hudebních souborů je formátem ztrátovým, což umožnilo přejít z velikých vinilových desek na miniaturní mp3-přehrávače. Vlastně jakýkoliv digitální přístroj pracuje s komprimovaným signálem.

Ono nejde ani tak o digitalizaci. Staré analogové magnetofony nebo videokamery nahrávající signál na magnetickou pásku ho také komprimují. Vždyť z celé té plejády barev a zvuků mikrofon nebo světlocitlivý senzor vybírají právě to spektrum, které podle konstruktérů těchto zařízení obsahuje potřebnou informaci o tom, co je třeba nahrát. Provádí tedy operace podobné algoritmům ztrátové komprese!

Což je pochopitelné. Dokonce ani to nejdokonalejší zařízení nedokáže zvládnout celé spektrum. Trochu tu „pomáhá“ omezenost samotného lidského vnímání – jak oči, tak uši vnímají pouze určitý omezený rozsah. I když ten je velmi široký – například oko je schopné reagovat málem na jednotlivé fotony. Aparatura této úrovně, kdybychom ji chtěli sestrojit, byla by velice složitá a neskladná.

k1 3

Ovšem zde na pomoc člověku přichází jeho mozek. Je to právě on, kdo umožňuje existenci celého toho mediálního průmyslu. Právě on totiž dokáže obnovit (rekonstruovat) neúplný signál do určité „původní“ úrovně. To je důvod, že do určité úrovně zhoršení signálu ztrátovost nahrávky neregistrujeme. Dokonce stará, místy vybledlá, poškrábaná černobílá fotografie se bez problémů asociuje s nějakým původním obrazem, přestože z něj na ní zůstala jen nepatrná část. Nebo stará gramofonová nahrávka, na které se zpěvákův hlas sotva prodírá praskáním a šramotem, nám dává představu o síle jeho hlasu a o tom jak to vlastně zpíval před sto lety.

k1 4

Ale věc je ještě zajímavější. Gramofonové desky a černobílá fotografie nepředstavují vrchol komprese informace. Existují ještě účinnější metody, dosahující mnohonásobně lepších výsledků. A přitom jsou používány od pradávných dob, kdy ještě nic neslýchali nejen o digitální, ale ani o analogové aparatuře. Jsou založeny na stejných výše uvedených principech – na tom, že mozek dokáže rekonstruovat původní informaci z nepatrných dostupných drobečků. Jestliže vezmeme tutéž fotografii a ještě více ji zjednodušíme, dostaneme kresbu. Ano, malba či grafika plní tutéž funkci, jako klasická nebo digitální fotografie – umožňuje přenést složitý původní obraz kanálem s omezenou přenosovou kapacitou. Několik čar – a máte před sebou zvíře, dům, nebo člověka. Fakticky je to neskutečně mohutná komprese – žádný počítač není schopen rekonstruovat z většiny kreseb původní obraz.

Ale dokonce i pračlověk, hledě na barevné skvrny, jež namaloval na stěnu jeskyně, dokázal lehce ve své představivosti rekonstruovat scénu úspěšného lovu. Což je, jak se říká, ilustrace toho, že žádná technika zatím nedokáže překonat lidský mozek. Co se týče současného člověka, tak ten lehce „rekonstruuje“ ve své hlavě obrazy skryté i pod značně nestandardními piktogramy.

Ovšem obrázkem to nekončí. Samozřejmě, malba dokáže předat velice složitou informaci, například obraz bitvy u Borodina, ale při tom je, nehledě na ohromný záběr prostoru, silně omezen časový rozsah této informace. Série obrázků (jako krajní případ – animace) situaci zlepšuje, ale zvětšuje objem, protože v takovém případě ke třem prostorovým souřadnicím přidává ještě časovou. Kolik je zapotřebí obrazů, abychom zobrazili průběh Borodinské bitvy?

k1 5

Existuje ale způsob, který to umožňuje provést podstatně efektivněji. Tolstého „Vojna a mír“ zabírá v textovém formátu méně než 1 MB informace. Což je objem, který přibližně odpovídá 1 amatérské fotografii průměrné kvality. Ovšem informace předávaná románem je skutečně obrovská. Ona Borodinská bitva, například, zabírá nepatrnou část „Vojny a míru“, ale je v románu zachycena dynamicky, s vývojem všech událostí. Žádný obraz, žádný film (dokonce ani „Vojna a mír“ Bondarčuka), to nedokážou lépe, než to dokázal sám Lev Nikolajevič. Právě text představuje nejnapěchovanější balení informace, řádově převyšující všechno, co se používá v technice. Používajíc text, lidstvo dokáže předávat neskutečně složitou informaci pomocí velmi omezených kanálů.

Pravda, je k tomu zapotřebí vysoce výkonného prostředku k „rozbalení“ – lidský mozek. „Rozbalování“ textu nejenom že zatěžuje lidský mozek více, než „rozbalování“ grafického zobrazení, ale vyžaduje od „rozbalovače“ také určité znalosti. Člověk neznající význam slov těžko pochopí nejen „Vojnu a mír“, ale i pohádku „Koblížek“. Ovšem rekonstrukce původní informace „zabalené“ Tolstým, vyžaduje, na rozdíl od „Koblížka“, od člověka kromě chápání významu slov také znalost mnoha pojmů a atributů, které spisovatel použil. Což znamená, že „rozbalit“ „Válku a mír“ je schopen ne jakýkoliv „držitel mozku“, ale pouze poměrně školený čtenář.

V podstatě se není čemu divit: čím silnější je komprese, tím složitější je algoritmus rozbalení. To je také důvod, proč se v oblasti techniky stal přenos video/audio signálu ve vysoké kvalitě možným teprve tehdy, když se objevily dostatečně výkonné přístroje umožňující provádět jeho rozbalení. Počítač nutný k přehrávání mp4 souboru je výkonnější než ten, s jehož pomocí počítali let na Měsíc. Ovšem rozbalení textu výpočetní technikou (t.j. chápání textu) je zatím zcela nemožné, a nevíme kdy počítače dosáhnou této úrovně.

To ale znamená, že „mozkový“ systém „rozbalování“ informace musí odpovídat „mozkovému“ systému „komprese“, t.j. intelektuální úroveň čtenáře by měla přibližně odpovídat úrovni spisovatele. Jinak ohromný masiv informace, který text obsahuje, nebude dekomprimován. V praxi to je – naprosto triviální situace, kdy čtenář knihu „nechápe“. Vzhledem k banálnosti takové situace jsme zvyklí si toho nevšímat, a při tom je to právě tato situace, která nejlépe ze všeho charakterizuje text jako způsob předávání informace.

k1 6

„Nechápat“ se dá nejenom kniha. Obrazu se také dá nerozumět. Principy zobrazení na plátně také nejsou úplně samozřejmé, nehledě na jejich všednost, a příliš silně stylizovaný obraz je k divákovi docela náročný. Týká se to například všelijakých náboženských maleb, řídících se občas velmi složitými kánony, což je činí z jedné strany lehce pochopitelnými věřícími dotyčného náboženství, kdežto z druhé – z venku nepochopitelnými nebo chybně chápanými. Naopak množství diváků chápajících akademickou malbu bude jistě vyšší. Tedy malba jako taková má různé nároky na vnímajícího ji člověka, stejně jako text.

Dá se říci, že z tohoto hlediska je umění jako takové podobné systémům přenosu informace, a že pracuje stejným způsobem. Tedy že snímá vstupní data tak, aby je bylo lze přenést omezeným přenosovým kanálem. Malíři a spisovatelé se tím zabývají od vzniku příslušné záznamové techniky již tisíce let, používajíce velmi nedokonalé nástroje a svůj mozek k přetváření (transformaci) informace a papír (pergamen, papyrus) či plátno (omítku, dřevěnou desku) jako přenosový kanál.

Což však také předpokládá, že i rozbalení (rekonstrukce), tedy chápání této informace není pasivním, ale aktivním procesem. Divák nebo čtenář musí to, co dostává pomocí těchto specifických kanálů, zrekonstruovat zpět do toho, co viděl spisovatel nebo malíř, co chtěl vyjádřit. Což znamená, že konzument umění musí mít ve svém vědomí tentýž „filtr“, přes jaký „propouštěl“ tento „signál“ tvůrce.

No a právě v těchto „filtrech“ spočívá problém. Jestliže se u tvůrce a konzumenta neshodují, výsledkem je naprostý nesmysl. Jako filtr většinou fungují základní kulturní stereotypy, slovní zásoba, nejčastěji používané metafory v literatuře nebo standardizované způsoby zobrazování v malířství atd. Přitom čím složitější obraz má být předán, tím větší problémy musí řešit tvůrce.

Díky maximálnímu „stlačení“ je tento problém výraznější v literatuře než například v malířství. Realisticky namalovaný obraz pochopí každý pravděpodobně správně, kdežto správné chápání literárního textu – není triviální záležitost. A v případě děl vzdálených od nás v čase nebo prostoru, napsaných velmi dávno nebo velmi daleko, nemluvě již o situaci kdy jsou napsány jiným jazykem, je to úkol ještě těžší. Proto je literatura, jako krajní případ, nejpříhodnější ke zkoumání otázky komprese/rozbalení informace v umění.

k1 7

Z tohoto pohledu leží před každým spisovatelem velmi netriviální úkol: z jedné strany je nutné vložit do díla co nejvíce obsahu, učinit ho co nejvíce různorodým a složitým. S druhé strany je žádoucí obsáhnout co nejširší auditorium, schopné rekonstruovat přenášené informace.

Evidentní protimluv, který se každý spisovatel pokouší řešit svým vlastním způsobem. Výše zmíněný Lev Nikolajevič Tolstoj, například, to řeší důkladným vylíčením hrdinů a situací, přičemž se snaží používat maximálně srozumitelný jazyk, takže jeho díla jsou aktuální i dnes. Pravda, důsledkem toho je katastrofální zvětšení objemu díla. Jiní k tomu nepřistupují tak skrupulózně, naopak se snaží vpravit do svých děl maximum místního, lokálního kontextu, což je činí podstatně lehčími k „rozbalení/dekompresi“ právě v daném místě a v daném okamžiku. Za to je však třeba zaplatit tím, že po nějaké době se tato díla „rozbalují“ značně obtížněji.

Ve výsledku můžeme literaturu na základě „komprese informace“ rozdělit do tří „směrů“:

-*- Jednoduché texty, lehce „komprimovatelné“ i „rozbalitelné“. To je drtivá většina literatury, nazýváme ji zábavnou nebo též lehkou. Přičemž nelze říci, že by to byla literatura nekvalitní – patří sem například „Tři mušketýři“ Alexandra Dumase, kniha to v mnohém typická. Ale o ní by bylo třeba hovořit zvlášť.

-*- Složité texty, lehké k „rozbalení“, ale těžké ke „kompresi“. To je to, co se nazývá klasikou. Opět, lehkost při „rozbalování“ neimplikuje lehkost pochopení – týž L.N.Tolstoj rozhodně není lehké čtivo. Jenomže složitost spočívá v tom, že se autor snaží předat značně složitou informaci, nikoliv v tom, že je těžko pochopitelná. Takže, v případě spisovatelů, kteří si vybrali mimořádně závažná témata (výchozí informace je velmi rozsáhlá) mohou být s lehkostí chápání určité problémy, přesto, že se spisovatel snažil psát maximálně jednoduše. Nu což, s tím se nedá nic dělat, složitost výchozí informace má také velký vliv.

-*- Složité texty, „těžké“ při rozbalování, ale lehké v „komprimaci“. To může být naprosto cokoliv, ale hlavně tzv. módní literatura, ony slavné bestselery. Jsou psány s cílem co nejrychlejšího vstupu „na trh“, a při kódování využívají maximum kulturního prostředí existujícího v okamžiku jejich napsání. Krajním případem – je začlenění do textu maximálního počtu skutečných osob a událostí. Opět, sem může patřit jak zábavná díla (například většina „bulvárního čtiva“ XIX. století, jako například „Tajnosti Paříže“, které se dnes v podstatě nedají číst), ale též vážné věci, které byly ovšem psány se zaměřením na současný okamžik. Ač je to překvapující, k tomuto směru patří veškerá dnešní „vážná literatura“, jako například Pelevin.
Probírat texty složité jak na „zabalení“, tak na „rozbalení“ nemá smysl, protože to není literatura ale spíše nějaký druh kulturního masochismu. Taktéž lze říci, že vzhledem k tomu, že jelikož vše výše uvedené se vztahuje ne k literatuře jako takové, ale pouze k přenosu informace, lze daná kritéria aplikovat na jakýkoliv jiný druh umění. Například na malbu, kde analogem „klasiky“ bude, samozřejmě, malba akademická a analogem zábavné literatury – knižní ilustrace.

k1 8

No a poslední kategorie je také jasná – je to takzvané „moderní umění“ v čele se slavným „Černým čtvercem“. Co jím chtěl Malevič vyjádřit se dá pochopit teprve poté, když se dostatečně hluboce ponoříme do uměleckých sporů počátku XX. století. Mimochodem, s tím je spojen i vztah k danému dílu – pro profesionálního teoretika umění nepředstavuje „Černý čtverec“ žádnou záhadu, je mu stejně tak srozumitelný jako obrazy Rembrandta nebo Levitana. Z hlediska prostého pozorovatele nenese žádnou informaci – „filtr“ nutný k dekompresi informace je do té míry složitý, že 99% lidí ho prostě nemá. Současné malířství je ale zvláštní téma.

Celkem se dá říci, že – v umění metoda předávání komprimované informace nejen že předchází objevení se podobných metod v technice, ale podstatně je překonává i v efektivnosti. Pochopitelně, tím se význam umění jako takového nevyčerpává, mimo rámec zkoumání zůstávají otázky výchozí informace, které jsou velmi složité, přičemž problém komprese a přenosu informace je pouze jednou z jeho funkcí. Ale i zkoumání této lokální funkce umožňuje získat velmi zajímavé výsledky. O nich bude řeč později…

Advertisements

27 comments

  1. Janika

    To je úžasné téma, Hamilbare, hned mě to vzalo, i když jsem se zpočátku zalekla, že autor hodlá řešit technické problémy. Tenhle přístup je mi mnohem bližší.

    Myslím, že jsem našla odpověď na otázku:

    – proč umělci, především je to známo o malířích, jsou za svého života nepochopeni

    – proč mi nic neříkají všeobecně uznávané knižní i filmové a seriálové bezcelery, takové ty módní – prostě jsem jinde, nejsem „in“, a nechci být, a doufám, že se „viegweighové“ propadnou na smětiště dějin.

    Přitom důvod pro neschopnost dešifrovat obojí může být stejný – neznalost, neinformovanost. Ale uznejte, že poctivost skutečného umění je pravděpodobnější u umělce, který tvoří, přestože jeho díla nikdo nekupuje a on živoří v bídě, než u šikovného vykuka, který vyhmátl poptávku a těží z toho.

  2. Kamil Mudra

    Mno… Ještě je tu jedna kategorie: Tvůrce nevloží žádnou informaci, tedy ani nepoužije žádný filtr a příjemce tedy nemá šanci cokoli rozbalit. Většina příjemců si však není ochotna přiznat že filtr postrádá a raději si vymyslí informaci vlastní. Další neudělají ani to a vymyšlenou informaci prostě jen papouškují.
    Tvůrce má pak možnost přikývnout na některou z těch vymyšlených a nebo se „učinit záhadným“ a „skromně mlčet“. Ba najdou se i takoví kteří přímo staví svá díla na svobodě příjemce v rozbalování informace. Vyskytuje-li se mezi těmi kdo si vymýšlí „autorita“, má tvůrce vyhráno. Občas se přistihnu při myšlence, že výskyt takovýchto „tvůrců“ je poměrně hojný.

  3. Antimon

    „Staré analogové magnetofony nebo videokamery nahrávající signál na magnetickou pásku ho také komprimují. Vždyť z celé té plejády barev a zvuků mikrofon nebo světlocitlivý senzor vybírají právě to spektrum, které podle konstruktérů těchto zařízení obsahuje potřebnou informaci o tom, co je třeba nahrát. Provádí tedy operace podobné algoritmům ztrátové komprese!“

    Dovolím si nesouhlasit. V tomto případě se nejedná o kompresi ale o selekci. Daná zařízení mají (měla) omezenou šířku pásma, kterou dokázala zpracovat. Tedy „vybrala“ ze širokého spektra jenom jeho určitou část. Tak jako my vidíme pouze viditelné světlo a nikoliv celé spektrum elektromagnetického vlnění od radiových vln po gama záření. Také neprovádíme kompresi. Komprese znamená, že obsáhneme celé spektrum byť ho nějakým způsobem degradujeme. Laicky řečeno „zahustíme“. Ale jak naše oko, tak „stará“ analogová zařízení provádí selekci. Nikoliv kompresi.

  4. Sio

    Hmm, vím, jak to asi vyzní, ale mám pocit, že autor moc nerozumí ani kompresi a ani umění. Viz poznámka nahoře o kompresi analogového zápisu, souhlasím s Antimonem. Kromě toho mi nějak nesedí pojem „komprese signálu“, já vždy myslel, že jde o kompresi dat.
    Pravda, myšlenka, že složitost umění je pozitivně závislá na stupni komprese signálu je vskutku originální. Pro znalce regulárních výrazů (barbaři to nepochopí) se tedy odvažuji předložit jedno z největších a nejkomplexnějších postmoderních děl. Vejde se do ní vše. Viz níže:

    .*

  5. embecko

    No nevim, zas sem napisu neco kritickeho a hamilbar mi vynada…moc se mi do toho nechce :o)
    Pokud se neco bali a rozbaluje, pak to predpoklada, ze zabalite a rozbalite stale ten stejny predmet. To by pak nesouhlasilo s tim, ze kazdy si spolecne nahlizeny umelecky kus (20 lidi se diva na Jested) rozbaluje po svem a nachazi tam pokazde jiny predmet.

    Videl bych to spis jako parafrazi na antimonuv postreh: umelecke dilo (umele, kunststoff- umela hmota) selektuje z reality ruzne casti a predklada nam je coby zastupce celku. Umeni je trosku fetisismus, cast celku predklada jako uceleny dojem o celku. Tak z jedne krajinky- jednoho stromu a jedne tune muzeme soudit na celou krajinu a naladu vecera. Netreba nic rozbalovat, naopak umelec nam predklada jiz vycisteny, opucovany a nalesteny kousek primo na stribrnem podnose.

    • Janika

      „Tak z jedne krajinky- jednoho stromu a jedne tune muzeme soudit na celou krajinu a naladu večera“

      A o tom to je – my můžeme, náš lidský mozek, ale už ne počítač. A taky ne člověk z doby kamenné, nebo Tuareg z pouště, co nikdy neviděl les. A já zase podobně „nedokreslím“ do „celku“ (za to slovo bychom to slízli, podobně jako za realitu :-) zvíře z jeskynní malby.

      • Sio

        Mozek je jen (pravda kvalitativně) lepší počítač. Ale i ten dnešní počítač si dovede ledacos „dokreslit“. Jen ne tak komplexně, jako člověk. :-)

    • Kamil Mudra

      V tom je právě ta nadčasovost pravého umění, saxi. Hele, my i po patnácti tisících letech poznáme v Altamiře býka. Umělec ho prostě kvalitně „zabalil“. Ale mám obavu, že to s naší generací skončí, protože se už asi dnes najde hodně dětí které řeknou: „To že má být bejk? Kdepak! Ten přece musí být fialovej, jako kráva.“
      Ale možná že to zvíře v jeskyni je buvol. Tak ten by měl šanci ještě nějakou dobu zůstat nadčasový protože toho jsme (alespoň pokud vím) ještě nestihli přebarvit :-)

      • embecko

        No nevim, Kamile, ze clovek pozna po tolika letech byka jeste neznamena, ze umeni je nadcasove. Abys neco poznal jeste neznamena, ze to musi byt umeni, v otistenem listu plavune v nejakem sedimentu take rozpoznas list plavune.

        Autor amozrejme velmi spravne pise o zhustovani a rozbalovani informaci, ale ze to dava za vysadu jen umeni, tomu nerozumim. Co treba navysost antiumelecka zalezitost jako navigace v aute? Pracuje presne jak autor popisuje, ale umenim nesmi byt ani nahodou, presne to se od ni nechce.

        Mam zato, ze pokud si rychle nevymezime hranice, terminy a predmety hovoru, debata se stane zmatecna :o)

        • Kamil Mudra

          Myslím že autor zhušťování a rozbalování informací, nedává za výsadu jen umění ale že umění pouze využívá jako příklad na kterém demonstruje onu provázanost „balitele“ a „rozbalovače“. Vzhledem k tomu že aktivita je předpokládána u obou, nelze do takového děje zahrnovat i náhodně otisknutý list plavuně, jehož rozpoznání je záležitostí pouze příjemce informace – tedy jde o aktivitu jednostrannou.

          Já jsem příklad toho býka použil jako něco, co je tvůrci i příjemci dostatečně známé, aby informace o něm nepodlehla zkreslení šumem, nebo se nestala nečitelnou vlivem ztráty dat. Chtěl jsem tím říct, že pokud se autor díla zaměří na téma a pojmy dostatečně rozšířené mezi jeho konzumenty a do té míry zakořeněné aby neutrpělo zubem času, má vysokou šanci že jeho dílo bude bez obtíží „rozbalováno“ po mnoho generací.

          Samozřejmě souhlasím s tím že se ten proces vůbec netýká pouze umění i když u něj se vyskytuje v tak široké škále že je pozorovatelný větším procentem populace než třeba psaná díla z oblasti vědy. Pokud máš ohledně auta na mysli dopravní značení, pak ano – to je i dle mého mínění typická ukázka velmi kompresované informace.

  6. Astr

    zabalovani, rozbalovani, komprese dekomprese, chapani vyznamu ,
    Bez ohledu jak hluboce ci povrchne budeme rozumet I tomuto samotnemu clanku
    muze fungovat sice jako sice nepresna informace o kompresi dekompresi ci chapani nechapani
    ale I jak zde jeden z komentatoru obcas pripomene IQ 80 a nize,
    I pro hodne nize muze clanek fungovat a myslim ze dokonale objasnuje na jakych principech funguji nedorozumeni mezi lidmi.
    Prikladu nepocitane:-(
    Dovolim si jeden ukazkovy a velmi jednoduchy na pochopeni tedy k rozbaleni.a spravnemu uchopeni.
    Staci dnes nejen v CR rici jedno slovo .
    Treba RUSKO.
    Nekomu se vybavi Tolstoj a jeho Vojna a mir v clanku uvadene,
    zato jine kategorii lidi se pri tom vybavi predstava Putina jak macka rudy knoflik k odpaleni nuklearnich raket ve snaze znicit cely svet.
    Neco predchazelo tomuto spravnemu neoconskemu rozbaleni. Brainwashing v podobne tisickrat opakovane lzi
    To predvadi massmedia nejen v CR ale celosvetove ukazkove.
    Tak dlouho je Rusko spineno kapku po kapce, naposledy Obama v Brisbane opet pripomel nebezpeci az nakonec pro mnohe staci uz nerikat nic staci jen jedine slovo a obraz se vybavi presne poskladan z tisice predchozich informaci.
    Plati nejen pro jedine slovo jako Rusko, plati I pro mnoha jina slova ,
    V CR dnes pry pro nektere lidi staci rici jen ZEMAN!
    Nastesti computer neumi rozbalení textu výpočetní technikou (t.j. chápání textu), jinak by jiz davno do PC nainstalovali zarizeni na jedine spravne rozbalovani!
    Zatim to o nahrazuji jen slogany o tom koho spravne volit to protoze jen On ma k lidu blize:-)
    Po 25 letech mluveni stejnou reci jen jedinne slovo a spravny obraz se vybavi.
    Pokud ani pak neni stejne spravne vnimano jak napano a pokud by spravny obraz u prijemce nebyl
    pak nezbyva nez kontatovat ze prijemce signalu je nechapavy debil.
    howk

    • Sio

      To chápání textu jde těžko i některým lidem, s tím jsem smířen.

  7. BARON LE SAMEDI

    no, já bych Janiko neřekl, že Rembrandt byl vykuk, jenom proto, že jako malíř měl za svého života úspěch, Na druhé straně někteří impresionisté, třeba van Gogh, byli i na tehdejší podmínky lůzři, protože probendili v akvavitu, který byl ještě s pelyňkem majetek, musela je podporovat rodina, a oni si „jen řezali uši“. Což jsem záměrně přehnal. Byli to perfektní malíři, stejně jako člověk z Altamiry, který tura nakreslil tak, že skála mu tvoří vyklenutou hru%d. Jaksi to při té kompresi a dekompresi není vidět :-/ Zajímavé je, že Leonardo také nebyl vykuk, Raffaelo také ne, takže ta fikce o neúůspěšných malířích- géniích, nemusí sedět. Je Gott a Ringo Čech malíř? No mazalové to jsou, ale mají vtip, protože neprodávají jen sebou samými podepsané vlastní fotografie. A tak bychom mohli pokračovat. Ještě se ale dotknu Putina, když už se tu o něj někdo otřel. Napsal jsem přesný článek o podpisu čínsko ruské smlouvy, který Janica i já, tedy oba, jsme skrečovali. Zhruba píšu !v květnu! že podpis je zrada, protože Rusko na tom prodělá. Dnes, kdy je cena plynu vázána smlouvou na ropu, a ropa klesla o pětadvacet dolarů na barel oproti podpisu smlouvy, je jasné, že Rus prodělá v horizontu padesáti let i rubášku, neb ceny se tak brzy sanovat nebudou, a staví se teď, do roku osmnáct. Putin do Brisbane letěl přes Vladivostok, kde mu ukázali rozestavěný závod na lodě na ropu a kapalný plyn, který už nedostaví /odpis investice / a jakési obludárium, také nedokončené, tedy oceánografický ůstav. Rybáři nalovili obludy, stavbaři nestihli dostavět a předat, proto nebyli přijati zoologové mořští a ošetřovatelé, a v meziboxech, zatím mořští savci zahynuli. Brežněvovská klasika: poručili, no něudalos. A na Urale je několik desítek tisíc dělníků bez práce, a Rusko má kursové ztráty, a několik tisíc miliard rublů promrhal ministr obrany Serďukov, za kterého si půjde sednout tato jeho milenka http://www.youtube.com/watch?v=XI2SDYj9RR4, neb sám jest s Putinem spřízněn. A zdravotnictví se šnajderizuje, nebo- zjulínkovává.

    • Sio

      Moc nerozumím té části o ceně plynu. Znamená to predikci, že když je cena ropy teď nízká a tudíž i cena plynu je nízká, bude taková i příštích padesát let? Vždyť pokud ne, což bych jako laik u ceny ropy předpokládal, tak s novým zvýšením cen ropy vzroste zase i cena plynu?

      • BARON LE SAMEDI

        problémem je, že Rusové musí stavět teď, onu sílu sibiři. Navíc, jistě se cena ropy o těch x dolarů- při podpisu byla jednostodevět, dnes osmdesát dva zvedne. Putin už podepsal, že projekt do pokladny státu nic přinést nemusí. Jde o to, že čínské banky se úvěrově angažují nyní, co bude za padesát let, je nezajímá. Zatím to dobře nevypadá, ale jistě se to zlepší. Kdy a jak, toť otázka.

        • Sio

          Aha, už jsem myslel, že je to znění smlouvy na nějakou nízkou fixní cenu na 50 let. Stejně si myslím, že se Rusové a Číňané budou v situaci, jaká je, potřebovat navzájem víc a víc, protože jeden bez druhého jsou zranitelní. Ale kdoví, třeba do 20 let bude Čína světovým hegemonem i co se zbraní týče a pak budou Rusy potřebovat soudruzi z US a EU … zní to neuvěřitelně, ale … co myslíte?

  8. taras2

    Je ještě jeden literární způsob komprese a dekomprese, když autor zdánlivě nepochopitelně zašifruje pointu nebo fórek tak, že ho pochopí jenom ten, kdo je poučen, vzdělán, zkušený a navíc má i jisté speciální senzory na vstupu. Příklad: Heller ve svém Goldovi popsal jednu vdavekchtivou nevěstu velmi přibližně takto: „Byla hezká, bohatá, její otec zastával pro nastávajícího zetě velmi významné a výhodné postavení ve vládě, ovládala několik jazyků, tenis a golf a byla frigidní. Zkrátka – ideální nevěsta.“ K rozbalení takové šifry musí mít člověk na čele hodně vrásek.
    Svého času jsem do článku zašifroval odpor k jisté protivné a vývojem neustále protivnější lidské vlastnosti. A i když jsem si myslel, že je to zřejmé, pochopil to málokdo. Když jsem přemýšlel proč, tak jsem dospěl k názoru, že ona vlastnost asi není pro většinu lidí tak protivná, jako je pro mě.
    http://www.kaaden.ufouni.cz/pub/Kniha/str29.htm

    • Kamil Mudra

      Řekl bych, tarasi, že je přece jen rozdíl mezi šifrováním a kompresí i když co se týče „balení“ a „rozbalování“ podobnost by tu byla.
      Ale co se týče tvé povídky, pokud nemáš na mysli určitou formu nezdravého zápalu, hraničícího s fanatismem, tak musím poctivě přiznat že jsem tu protivnou lidskou vlastnost také nedešifroval.

      • taras2

        Hysterické slavení bezvýznamného „úspěchu“. Člověk má strach, že se ti fotbalisti/hokejisti při slavení zraní, s jakou vervou se to děje. Čím jsou mrazivější, asociálnější a zvlčilejší normální vztahy mezi lidmi, tím víc se předvádí sounáležitost na věci, která nic nestojí a nezavazuje. Kdo neskáče, není Čech. Že někteří Češi skákat nemohou (babička, které nezbývají peníze na jídlo, doktory a léky), to je směšné, protivné a není to cool. Fuj!

        • Antimon

          Přesně. Z té povídky to přímo trčí. Řekl bych Tarasi že máte střevo přímo básnické :) Pěkně jsem se pobavil a přímo viděl některé scény jako živé. V našem „oupn spejsu“.
          Ono je to, podle mně, o tom, že chybí obecná schopnost empatie a přiměřených emocí. Lidi jsou otrlí tak, že se emoce musí hrát a přehrávat. Ať to jsou scénky popsané v Tarasově povídce, nebo hraní emocí při jakékoliv tragédii. Okamžitě svíčky a čím víc tím víc Adidas … co to tárám… tím více emo. A přidáme květiny a plyšáky a ….. člověka jsme neznali, včera jsme mu sice ani nedali přednost ve dveřích, ale dneska mu zapalujeme svíčky a nosíme květiny a plyšáky a STRAŠNĚ nás to dojímá …. ach jooooo …..

          • taras2

            Tak jest, Antimone. Skutečná ochota soucítit a hlavně ochota pomoci je vidět na tom, kolik lidí ujíždí od nehod, které zavinili a kolik jich je ochotno zastavit a pomoct. Skákat, pokládat věnce a okázale brečet a truchlit (což je v případě smrti neznámé osoby demonstrativní leč neupřímný počin) nic nestojí.

        • Kamil Mudra

          Tak to mne těší že jsem to dešifroval správně. Asi máme, v duchu článku, ten podobný filtr který je pro úspěch podmínkou :-)

          • taras2

            No vidíš, že to nebylo těžký, já zas nejsem tak složitej. S tou kompresí a dekompresí a šifrováním a rozšifrováním máš pravdu, při kompresi v článku popsané se část informací nenávratně ztratí, což by pro nás špijóny bylo nepřijatelné.

        • Sio

          Taras:
          Dobrá povídka, pěkně vykresleno a působí velmi autenticky. Vida, já to dešifroval jako laskavý nadhled autora, který má pochopení pro to, že se i dospělí lidé občas chovají jako děti. Lidi v práci, v odlidštěném pracovním prostředí uvítali příležitost si zaskotačit. Co je na tom špatného?

          • taras2

            Vždyť jsem to už řek, lidem většinově to hysterické slavení sportovních úspěchů nevadí a pochopí to jenom ti, které to taky čílí. Ono se to ale už rozlejzá i mimo sport.