Artefakty (Komprese 2)

Napsal anlazz
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 
Pokračování článku Umění a informace (Komprese 1).

k2

Při sledování videofilmů nebo při prohlížení obrázků občas vidíme jakési podivné objekty, které by se tam teoreticky neměly vyskytovat. Mohou to být například různobarevné čtverečky, moaré nebo něco jiného. Tyto objekty se nazývají artefakty.

Artefakt (z lat. arte factus, uměle udělaný) je termín, který označuje libovolný objekt nebo proces, který vznikl lidskou aktivitou, na rozdíl od předmětů přírodních (píše Wiki).

Artefakty se v obraze objevují proto, že původní širokopásmový signál bylo nutné přenést docela úzkopásmovým přenosovým kanálem, ať už jde o pásmo rádiových vln, nebo záznam na kompaktní disk. Původní signál je nutno stlačit (komprimovat), a protože stlačení musí být velmi velké a videosignál je značně chaotický, je nutné použít „ztrátové algoritmy“, které pracují na principu odstraňování některých „zbytečných“ prvků, které jakoby nemají vliv na vnímání. A potom zpětně „rekonstruovat“ celistvý obraz, opíraje se o znalosti toho, jak člověk vnímá. V průměru, samozřejmě. Čím dokonalejší metoda, tím jsou tyto transformace složitější.

Je ale jasné, že úplně obnovit původní videosignál nelze. Tím spíše, že v některých okamžicích se jeho parametry značně odchylují od průměrných. A tehdy se místo požadovaného obrazu objevují ony artefakty.

Ovšem podobný jev je charakteristický nejen pro přenos videosignálu. V předcházejícím článku jsem vysvětloval, že umění jako takové nutně obsahuje způsoby „stlačení/komprese“ výchozí informace, nutné pro přenos výchozího obrazu od tvůrce ke spotřebiteli. A že v případě tohoto „stlačení“ se jedná o kompresi ztrátovou. Z čehož samozřejmě vyplývá, že vznik artefaktů je v takovém případě nevyhnutelný.

Ovšem, věc je ještě složitější. V případě umění předpokládá „zpětná rekonstrukce“ původního obrazu přibližně shodnou úroveň vědomostí tvůrce a příjemce. Pokud to neplatí, rekonstrukce není možná. Ale na rozdíl od techniky místo černé obrazovky, zrnění, či bílého šumu dostaneme něco jiného – takzvaný „falešný obraz“. A protože mozek vždy „dopočítává“ „obrázek“ do více či méně přijatelné podoby, bude tento obraz naprosto „živý“ a může být považován za tu skutečnost, kterou chtěl autor vyjádřit. Ovšem jestliže v případě artefaktů v systémech přenosu dat je člověk schopen rozpoznat, že to je – defekt, a to nejhorší co se mu může stát je pokažený obrázek, pak v případě „artefaktů v umění“ je tento falešný obraz brán jako skutečnost a dále se s ním pracuje jako se skutečnou, akceptovanou realitou.

Jak je vidět z výše uvedeného, nejpravděpodobněji dostaneme „falešnou realitu“ v případě, kdy autor uměleckého díla předává obrazy a myšlenky, se kterými se obyčejný člověk málokdy setkává. Vypráví například o životě v rovníkové Africe, nebo o Trojské válce. I když v takovém případě není vše ztraceno – zkrátka většina normálně vzdělaných lidí chápe, že představy vytvořené na základě uměleckého díla se poněkud liší od toho, co by je mohlo čekat, kdyby se skutečně do oněch míst dostali. Pouze děti a dospívající mládež, nemající ještě zkušenost s poznáváním reality, se vidí coby hrdinové Boussenarda, Coopera nebo Julese Verna.

Ovšem v případě, že popisovaná skutečnost se podle názoru průměrného člověka příliš neliší od naší každodennosti, je situace podstatně horší. Ve skutečnosti je v dějinách spousta případů, kdy beze změny „lokace“ se člověk může dostat do situace kardinálně se lišící od toho, na co je zvyklý. Tyto epochy velkých zlomů jsou z hlediska jejich zobrazení v umění ty nejproblematičtější, neboť standardní způsoby předávání obrazů prostě přestávají fungovat.

Nejznámější takovýto případ je samozřejmě Velká vlastenecká válka. Riziko zvyšuje ještě i to, že toto téma je široce prezentováno v uměleckých dílech, a vzniká tak iluze, že z celé té masy alternativních pohledů lze složit objektivní obraz „tehdejší reality“. Vezmeme-li navíc v úvahu, že účastníci té války jsou naprosto obyčejní lidé žijící mezi námi, pak se „filtr objektivity“ totálně vypne. A právě to, a ne jakési pikle či intriky nepřátel, je základem všech těch „rezunismů“ a podobného svinstva, které zaplavilo naši zemi. Prostě určitá specifičnost šíření informace…

Podívejme se na některé z artefaktů vznikajících při pohledu na Velkou vlasteneckou válku prostřednictvím uměleckých děl. Vojenská věda například zná poměr ztrát způsobených různými druhy zbraní v těch či oněch typech válek. V případě průmyslové války vysoké intenzity hlavní druhem ztrát jsou ztráty způsobené palbou dělostřelectva. V První světové tvořily 60-70%. Ve Velké vlastenecké byly o něco menší, ale zato k nim přibyly ztráty způsobené letectvem. Podíl ztrát způsobených kulkou je podstatně menší, – zhruba 20-30%. Navíc, většinu ztrát způsobených kulkou tvoří ztráty sanitární, t.j. ranění. Což je celkem pochopitelné – ve válkách takovéto intenzity je hustota střelby dělostřelectva mimořádně vysoká, kdežto možnosti cílené střelby z ručních zbraní velmi omezené.

Přestože se to může zdát divné, právě to vytváří opačné vidění situace samotnými účastníky událostí. Neboť ten, kdo byl raněn a přežil to, může o událostech vypovídat, kdežto roztrhaní dělostřeleckým granátem nebo bombou tuto možnost nemají. Ale jestli přeživší bude vytvářet umělecké dílo, pak k tomuto zkreslení přibudou ještě i zvláštnosti tohoto „způsobu přenosu informace“. Zákony žánru vyžadují vyprávění o individualitách, osobnostech, o jejich životě a smrti. A samozřejmě „práce dělostřelectva po plochách“ není v takovém případě tím nejvhodnějším způsobem vyjádření. A tak se stalo, že smrt vojáka kulkou v útoku je tou hlavní formou používanou v umění.
Situace je ještě horší má-li být dílo zfilmováno. Nejenom, že je obtížné zajistit masovost válčících stran (statisté v počtu jedné divize přivedou na mizinu kteroukoliv produkci), ale nelze ani adekvátně ukázat nebezpečnost dělostřelby nebo bombardování (kdežto efektní pád zkoseného kulkou zahraje kterýkoliv student herectví).

Proto je člověk, znající válku jenom z filmů, přesvědčen, že hlavní ztráty tvoří vojáci zabití kulkami v průběhu útoku. Což by zase nebylo tak hrozné, kdyby se z toho nedělaly dalekosáhlé závěry. Například o tom, že sovětští generálové neuměli bojovat, když hnali vojáky proti kulkám. O tom, že každý boj probíhal způsobem „zavalení živou silou“. O tom, že kvůli jakýmsi budoucím výhodám se generálové snažili „dobývat výšiny k výročí“ bez ohledu na životy vojáků.

O tom, že většinu ztrát má na svědomí dělostřelectvo, a zalehnuvší na bojišti rota je pro něj vynikající cíl, nikdo nepřemýšlel. Ani o tom, že masová bitva v industriální válce je ohromná vícevrstevná a víceúrovňová operace, které se účastní ohromné množství lidí a při níž právě dobytí potřebné výšiny umožňuje šetřit životy. Atd. atp.

Nebo vezměme například ty nekonečné protiútoky z roku 1941, ve kterých zahynulo ohromné množství vojáků. Proč to proboha dělali, místo toho aby organizovali plnohodnotnou obranu? – přemýšlí náš současník. A dostává odpověď: protože buď neuměli bojovat, nebo se prostě chtěli zavděčit náčelníkům, smýt krví vojáků hanbu toho, že Rudá armáda ustupuje. Tato odpověď není výmyslem nepřátel, toužících zkompromitovat obraz naší vlasti. Nikoliv, to je přirozený výklad reality zalomený prizmatem pohledu vojína-poručíka z okopu, a předávaný pomocí literatury nebo, nedej Bože, pomocí filmu. Ve skutečnosti mohla obrana v podmínkách blitzkriegu znamenat pouze jedno – ulehčit Němcům obklíčení našich armád. Je-li hustota vojsk protivníka na ostří „klínu“ desetkrát větší, než hustota vojsk obránců, žádná obrana to není schopna vydržet. Mechanizované divize projdou průrvou a přeruší spojení vojsk s týlem. Jediný způsob, jak alespoň nějak vzdorovat blitzkriegu, spočívá v protiútocích z křídel. V podmínkách masivního útoku protivníka to není vůbec jednoduché, ale dává to alespoň nějaké šance.

A vůbec, charakteristickou zvláštností zobrazování Velké vlastenecké války je, překvapivě, nebrání Němců na vědomí. Je to pochopitelné, neboť cílem většiny uměleckých děl je popis života našich lidí. Bylo by divné, kdyby se zaobírala osudem nepřítele. Ovšem při rekonstrukci reality Války v hlavách těch, co nebojovali, to provedlo zlý žert – Němci byli z této reality naprosto vyloučeni. Díky tomu se vysvětlení bídné situace našich armád, gramotnými a dobře naplánovanými akcemi protivníka, ocitlo „mimo rozsah“ běžného vnímání a všechny problémy Rudé armády byly připsány jejímu velení.

Příkladů, podobných výše uvedeným jsou spousty. Můžeme třeba zmínit i naprosto pochopitelnou absenci zobrazení ztrát protivníka v umění, v důsledku čehož vznikla představa, že ve válce umírali pouze Rusové a o ztrátách „jedna ku deseti“. Nebo o tom, jak úpravně oblečení fašisté čelí špinavým Rusům ve vatovaných kabátcích – právě proto, že Němci jsou zobrazováni jako vojáčci bez tváře, kdežto Rusové jsou naopak zobrazováni s neobyčejnou důkladností a z ní vyplývající špíny (hračky nebývají špinavé). Atd.

Ve skutečnosti dokonce z pouhého faktu, že jsme dokázali fašisty porazit, vyplývá, že bojující armády se nijak mimořádně jedna od druhé nelišily. Navíc musí být jasné, že vítěz překonával poraženého v mnoha věcech. Jenomže z filmu, dokonce natočeného s těmi nejlepšími úmysly, to není vidět. Umění, zobrazující sovětského hrdinu, nedisponuje prostředky pro předání toho skutečného zázraku – masového hrdinství té války. Naprosto a žádným způsobem. Prostě proto, že od samého počátku umění existovalo za účelem zobrazení „individuálních hrdinských činů“ hrdinů a králů a zatím si nevypracovalo příslušný instrumentář. Masové, epické obrazy byly vždy jen pozadím k popisu velikých individualit.

Vyjádření obecného pomocí konkrétního, které jsou nuceni provádět autoři uměleckých děl, je bohužel konzumentem vnímáno jinak, než autor zamýšlel. Konzument prostě nemá tu zkušenost, která je k tomu zapotřebí.

V důsledku toho sovětský konzument, vychovaný válečnou prózou a válečnými filmy, naprosto nechápal podstatu války. A přitom byl přesvědčen o tom, že všechno chápe a všechno ví. Nebyl dokonce ani schopen uvědomit si svou neznalost, přijímaje tyto kulturní artefakty za objektivní realitu. A právě proto tak lehce přijímal koncepce Rezuna a podobných autorů, kteří vysvětlovali historii vycházejíce právě ze zvláštností takového vnímání.

Mimochodem, dnes je situace ještě horší. Jde o to, že nové pokolení autorů píšících o válce používá coby zdroj své tvorby… právě ty „sekundární výtvory“ zmíněné výše. V takovém případě k chybám transformace prvního a druhého typu se pouze přidávají další chyby. Při tom vlastní postoj nebo ideologie už nehrají naprosto žádnou roli. Natáčí-li se film nebo píše-li se kniha ve snaze „ukázat pravdu“ či „k poučení budoucím pokolením“, nepovede to k ničemu dobrému. Všechna díla budou v té či oné míře lživá.

Samozřejmě, obrátíme-li se ke zdrojům, zvláště pak k archivům, můžeme se pokusit minimalizovat faktické chyby – a to je dobře. Ovšem chyby zobrazení se minimalizovat nepodaří, ať už bychom si to přáli sebevíc. Jestliže se však problém minimalizace artefaktů ani nenastoluje, jestliže se autor řídí heslem „já to tak vidím“, „to není historie, ale pověst“ atd., pak dostáváme něco, co k Válce, k dějinám a k lidem jako takovým nemá naprosto žádný vztah.

Přičemž věc se dále komplikuje tím, že dříve podobné „pověsti“ fungovaly, zvláště když se autor sám války zúčastnil, a totéž platilo i pro diváky. Mnohé z velkých sovětských filmů o válce patří právě do této kategorie. Jenomže přesvědčit autory, nemající ani tušení o principech transformace informace o tom, že nyní to už není možné, se nepodaří. Takže jediné co zbývá – přijmout fakt, že jakákoliv současná „pověst o válce“ – je automaticky ptákovina, nezávisle na osobnosti autora. To je ale již jiné téma…

A ti autoři, kteří by chtěli udělat něco užitečného, musí hledat jiné téma než Velká vlastenecká válka. Bližší současníkovi.

Nicméně, vzniku artefaktů v oblasti vjemů nic nebrání i v jiných situacích, podstatné je to, že je nutný velký rozdíl mezi tím, co popisuje autor, a tím, na co je zvyklý spotřebitel. Jako zábavný příklad lze uvést nechápání sovětskými lidmi velkého počtu míst v ruské klasice, když se jednalo o specifiku třídní společnosti. Kdežto dnes pochopení „Mrtvých duší“ nebo „Historie jednoho Města“ nepředstavuje problém. Stejně jako „Na dně“ Gorkého. Dnes stačí prostě jen vzít z poličky staré knihy, které se nám dříve zdály být nudnými a nepotřebnými, a najít v nich popis našich současných problémů.

A hlavně, je třeba začít chápat specifika přenosu a formování informace, a snažit se co nejvíce potlačit chyby a artefakty, vznikající při přenosu.

Reklamy

80 comments

  1. Sio

    Je to velmi, velmi zjednodušené, polopravdivé nebo spíše neodpovídající realitě. Jednak po válce bylo v každé rodině několik mrtvých a raněných, a ti, co se vrátili, nebyli zticha. Filmy nebyly jediným zdrojem informace. A pokud vím, byly filmy i knihy, zvláště ty sovětské, které popisovaly kolektivní podstatu vítězství velmi dobře. Zdá se, že jsem viděl jiné filmy, než autor a četl jiné knihy. Nebo má autor poněkud jiné filtry. Celé pojednání není o kompresi, ale o filtrování informace.Zrovna příklad s Velkou vlasteneckou válkou, tak, jak jej autor popisuje není o žádné kompresí, ale je to o filtrování. Při ztrátové kompresi zůstává vždy nějaká informace o každé skutečnosti, jen je poněkud odfiltrována. Ale filtrace musí být v tom případě víceméně rovnoměrná. Pokud komprimuji obraz, nemohu na většině plochy prostě nechat bílé místo a zobrazovat třeba jen děla a hrdinu.

    • Janika

      No a kde je to popsáno nezjednodušeně a pravdivě? Myslím knihu, článek, která oblast výzkumu se tomu věnuje a podobně.

      To, že v každé rodině někdo zahynul ve válce neznamená vůbec nic. Muž mi může vyprávět, jak se brodil blátem v dešti a kolem vybuchovaly granáty. Ale kdyby padl, jeho zážitkyy se už nedozvím. Nikdo se nedozví, co prožívají před svou smrtí zabití. Můžeme si to jen představovat. Ale radši si to nepředstavujeme v zájmu svého zdraví.

      No a potom je tu válka jako „celek“, a to je naprosto nesdělitelné. Nedá se to poskládat, ani kdyby teoreticky všichni zúčastnění popsali své pocity a zkušenosti. Vojevůdci, který řídí bitvu, to bude nanic.

      Musím se přiznat, že ač nenávidím válku lidských bytostí mezi sebou nejvíc ze všeho, tak mám velký obdiv k mužům, kteří se v této „realitě“ dokáží orientovat a smysluplně reagovat. Jako například Strelkov. Mohli se naučit dílčí znalosti vedení boje, to je pravda. Ale už žádnou zkušenost poznání celkové situace dřívějších bojů nemohou mít, protože takové sdělení neexistuje, nemůže existovat. A ta jejich aktuální situace je navíc zcela nová a jiná.

      Jinak myslím, že o technických termínech to není, komprese, filtrace – ani by mě nenapadlo chytat autora za slovíčko. Jde přece o to interpretaci skutečnosti, o její nemožnost. Mám popsat či namalovat krajinu v dešti, na kterou se dívám z okna. Všechno nezachytím, nejde to, ani když ji vyfotím nebo nafilmuju – něco tam chybí – ten dívající se a vnímající, jeho pocity, co bylo a bude – okamžik je vytržený z kontextu. V tomto trochu nesouhlasím s autorem, jestli tedy jeho tvrzení dobře rozumím – právě umění, to skutečné umění, zachytí v jistém smyslu alespoň to podstatné, když už ne všechno.

      • Sio

        Janiko, díky za diskusi, pokusím se to vysvětlit. Autor i vy tu říkáte něco, co jsem poprtvé četl v nějaké učebnici, možná i na základce, nejpozději na gymplu. Nevím proč, se ten psychologický termín nazýval lom, ale néšť, psychologové jsou zvláštní zvířátka. V podstatě šlo o to, že stejnou informaci si různí lidé nejen vyloží jinak, ale vlastně ji i vidí jinak, přesto, že jejich oko uvidělo z hlediska informatiky identický obraz. Proč ne, je to otázka interpretace a každý mozek je neopakovatelný a upraví si to jinak.
        A pak tu jde, a to nejen z hlediska informatiky, o elementární fakt, že nikdo a za žádných okolností nemůže získat kompletní informaci o realitě, ve které se nachází. Jednoduchý příklad. Větší část světelného spektra nevidíme, než vidíme. Jinak bych při pohledy na spanilou tvář prncezny viděl její lebku jako pod rentgenem. Čili filtrace informace probíhá neustále, mozek by se ostatně asi také zahltil.
        Omlouvám se, pokud je to složité. Ale s technickými termíny a principy přišel sám autor, jasně popisuje kompresi dat v počítačích a zmiňuje algoritmy. Takže to JE o dilematu filtrace kontra komprese. To je přece v názvu a je to hlavní myšlenka článku. Podle mého názoru chybná. Jinak jde jen o banality. Snad každý selským rozumem ví, že nikdo nemůže postihnout realitu v celé složitosti, nebo ne? Proto samozřejmě filtrujeme a filtrujeme, ať už chceme nebo ne, jak jsem výše popsal na vnímání světelného spektra.
        A umění? O jakou kompresi nebo filtraci tam jde? Autor mluví o kompresi (spíše fitlraci) v umění jakoby uměním byl každý výcuc z reality, který vypíše nebo vykreslí v bodech realitu. Nějak jsem si nevšiml, že by se zmínil o tom, co je pro umění nejcharakterističtější. A totiž, že umění používá předávanou informaci k předání emocí, Fakta jsou pouze jakýmsi nosičem informace, která se na nich veze – EMOCE. Jinak by největším uměním zobrazujícím válku byly reportážní fotografie a vůbec, obraz by byl tím lepší, čím více by se blížil k fotce. A o tom, jakou informaci přenáší hudba by se dalo diskutovat opravdu dlouze.

        • Janika

          Ale vždyť se s článkem to, co píšeš, nijak výrazně nerozchází, myslím. „nikdo a za žádných okolností nemůže získat kompletní informaci o realitě“ – a v článku se říká, pokud dobře rozumím, že ji nelze sdělit.

          „umění používá předávanou informaci k předání emocí“ – dost málo. No, napíšu to jen orientačně, diskutovat o tom nebudu – umění se snaží o návrat k bytostnému ve zvěcnělém světě.

        • koloděj

          Sio, neber to zle, ono komprese – pokud ji bereme v širších souvislostech – ( každý mozek si pod tímto pojmem představí něco trochu jiného ) – to skutečně je .. ztrátová komprese … obraz války – událostí řekněme 8 měsíců je zkomprimován – jak časově, tak obsahově – so 90 minut. ani všechny dojmy a postřehy autora (který dejme tomu tento děj i skutečně prožil) nestihne smysluplně předat.
          Ztrátová komptrese (obrazu, zvuku) funguje podobně. jakýsi balík dat – který nezkomprimovaný potřebuje k přenosu kapacitu 1GB/s (za jednu sekundu 25 snímků 1980×1080, každý pixel 4 bajty, k tomu stereo zvuk) – je potřeba protlačit do éteru s propustnosí 320kB/s. Tady obyčejná komprese nestačí, je potřeba zanechat ve zvuku nebo obraze jen ty nejvýraznější části (semelou se sousedící pixely v minimálně odlišným odstínem, ořízne se zvuk nad 15kHz a podobně). I tady se k divákovi dostává v podstatě výcuc z původního obrazu.

          Co se týče filmů a knih, popisujících ty méně zdůrazňované okolnosti – padlé Němce, davovou podstatu války – je jich opravdu pomálu. Sám jsem žasl v 16-ti letech za tuhého totáče, když jsem si přečetl Hodina mrtvých očí. Napsal to Bondarenko, tak asi Rus. Popsal tam Němce jako lidi z masa a kostí, jejich boj proti Rusům, natolik lidsky a široce, ža jsem nechápal, jak tohle můžeme mít ve školní knhovně. Takových pohledů (ač nakonec vyznívá příběh tak, že hrdinové pohopí, že jejich úsilí – tady vyhodit 15 náklaďáků do vzuchu, tam zničit most – je pro sílu, proti které stojí naprosto zanedbatelná věc – a nakonec je semelou vlastní jednotky ) jsem tedy opravdu zaznamenal málo.

          • taras2

            Koloději, souhlas se vším, jenom by mě zajímalo, jak jste si u Hodiny mrtvých očí udělal ztrátovou kompresi, ze které vám místo Harry Thürka vyšel jako autor Bondarenko. Ale nic si z toho nedělejte, četl jsem to před desítkami let a nepamatuju si ani fň.

            • koloděj

              no vida … psal jsem to popaměti, a neověřil správnost svých vzpomínek .. tak asi ten Bondarenko napsal Hořící sníh ? Nějak se mi nechce googlit :D

            • koloděj

              hja, a ne Bondarenko, ale Bondarev, no příště budu kontrolovat..

        • Remcal

          Zajímavý článek i vaše společná diskuze :)

          Jen drobný komentář k jednomu detail:
          „Snad každý selským rozumem ví, že nikdo nemůže postihnout realitu v celé složitosti, nebo ne? “
          Ne. Naprostá většina lidí žije v představě, že ji nejen svým vnímáním (včetně dokreslování mozkem) postihuje, ba co hůř, domnívá se, že jejich jeden zlomek skládanky je plně reprezentativní pro celek a všichni, kdo mají jiný dílek ze skládačky kousek vedle, jsou v bludu žijící pitomci.

  2. Janika

    A něco pro potěšení, doufám, Saxe, a snad i Kamila a Zooma a dalších, slovníkové heslo REALITA:
    http://web.archive.org/web/20060207075046/http://geon.bloguje.cz/227106_item.php

    Realita je funkční celek dílčích věcí, a tedy v zásadě: generální věc.
    Něco takového můžeme směle říci, protože i přes to, že realita jakožto funkční celek věcí je značně nepřehledná (to jest nelze jí „jen tak“ přehlédnout — a to ani z žádné rozhledny), tak je stále jakožto tento celek celkem konečným, omezeným a vymezeným. Přesto ovšem, obzvláště v našem stavu reality, již nemůžeme ani zdaleka říci, že realitu můžeme uchopit jako jakoukoli věc dílčí, jež je do celku jejího fungování námi začleněna.

    Pro snadnější pochopení:
    … vezměme si pro náš dnešek velmi vhodnou exemplární věc: počítač.
    Každý základní kurz výpočetní techniky začíná vcelku jednoduchými definicemi a rozlišeními — třeba tím, že máme dvě základní a význačné „vrstvy“ takového osobního počítače, totiž hardware a software. Ale každý adept takového kurzu poznenáhlu zjistí, že „věc“ není zas tak jednoduchá — množí se další vrstvy a mezi vrstvy a skládají se vedle sebe další subsystémy se svými jinými vrstvami a podvrstvami. A to jsme tatím pouze u „statických“ definic. Když dospějeme k popisům samotného fungování, pak se může velmi brzo „ztratit“ nejenom adept kurzu, nýbrž i jeho učitel. A to nikoli proto, že by tento učitel nebyl dostatečně kvalifikovaný na vedení takového základního kurzu, nýbrž proto, že věc je prostě složitá — i když se to na první pohled nemusí zdát.

    Realita je jakožto celek komplexní strukturou funkčních poukazů — či chceme-li věcných funkcí.
    … z definice věci tušíme, že věci jsou si vzájemně, v možných prolínajících se vrstvách a vektorech, funkčním vstupem a výstupem. Právě tyto funkční vztahy tvoří z reality onen výše zmíněný celek — každá věc „se“ vztahuje na straně jedné ke svým vstupům a na straně druhé ke svým výstupům. Věc je tak do svých funkcí pevně začleněna a tvoří svá zřetelná funkční rozhranní, podél kterých pak můžeme relativně velmi přesně určovat, „kde“ jedna věc „končí“ a kde „začíná“. Je tomu tak jednoduše proto, že dílčí celky reality, to jest jednotlivé věci, jsou naším výtvorem, a tudíž je dokážeme relativně přesně „dislokovat“ právě podle rozhranní, která jsme sami vytvořili. I když tedy nejsme schopni okamžitě přehlédnout celek reality, tak jsme velmi bezpečně schopni sledovat její „cesty“ — její funkční vektory „od“ jedné věci k druhé, od jednoho subsystému k druhému, což je samo nezbytné k tomu, aby realita jakožto celek vůbec mohla existovat, protože z definice věci víme, že nemá žádné své bytí a bytí tím a tím, a tudíž musí být stále v tomto svém bytí a bytí tím a tím udržována, čili: „opravována“ a ve svých částech nahrazována. Odtud realita musí být „u-držována-při“ svém bytí, jinak se nutně rozpadá a zaniká.

    Realita je jakožto celek původně a přirozeně podřízena bytosti, jež jí vytvořila a která jí udržuje při její existenci.
    … realita jakožto generální věc není sama „od“ sebe a „v“ sobě. Je „od“ nás a „veskrze“ nás. Je nám tudíž původně a přirozeně — ontologicky podřízena. Realita je tak v zásadě, původně a přirozeně ontologicky „slabší vrstvou“ jsoucího, přičemž sama tato „slabost“ je uvnitř reality zjistitelná jako rozčleněná a hierarchicky odstupňovaná. A to nás vedě k další definiční tezi.

    I člověk samotný je součástí reality, kterou vytvořil a vytváří, a to nikoli náhodně, nýbrž vzhledem ke své vlastní přirozené bytostnosti — nutně.
    … člověk je primárně začleněn do své reality jako její tvůrce — jakožto základní a výchozí funkční vstup. Ovšem není jediným takovým vstupem. Je zde ještě druhý, neméně významný — totiž: ostatní bytosti, se kterými se předchůdně setkáváme v přirozeném světě. Ty jsou totiž „materiálem“ našeho vytváření věcí. Přetváříme jiné bytosti přirozeného světa ve své věci — zmocňujeme se jejich vlastních bytostných sil, kterých se nám samotným nedostává, a ohýbáme je k sobě jakožto účelu. Nezabíjíme tedy pouze jiné bytosti tak, jak to činí ony — za účelem absorpce jiného „těla“ jakožto zdroje „materiálu“ a „energie“ potřebných k reprodukci jejich vlastního bezprostředního života. Naším prostředečním „cílem“ je zmocnit se nejdříve jejich bytostných sil v jejich „běhu“, v jejich vynakládání, tak abychom si teprve prostřednictvím těchto cizích ovládnutých bytostných sil obstarali to, co si všechny jiné bytosti obstarávají bezprostředně a přímo.

    Proč takto činíme? No protože jinak nemůžeme — naší specificky lidskou silou je totiž jen a pouze právě tato „schopnost“, takto „síla“ ohýbat k sobě, a tedy zcizovat, bytostné síly jiných.

    Jakožto „tvůrce“ tak člověk stojí na samotném počátku funkčního řetězce celku reality, a odtud i jakožto její konečný účel, ke kterému se jak celek, tak jednotlivé „proudy“ reality až na „atom“ jednotlivých věcí, „ohýbá zpět“. Ovšem to samozřejmě není jediná „pozice“ člověka ve své realitě — je zde ještě druhá.

    I když je člověk vždy primárně původním funkční vstupem a konečným účelem reality, pak nutně vstupuje i do funkcí, v nichž je nejenom vstupem, nýbrž i výstupem, a tudíž účelem pouze prostředečním a zprostředkujícím.

    Práme se: „Jaký je účel této věci?“, či: „K čemu tato věc je?“ – a pokud se nám dostane odpovědi, pak nám to zpravidla stačí — Kladivo je k zatloukání hřebíků. Slepice ke snášení vajec a na maso. Ovšem už si neuvědomujeme, že tyto účely jsou jen prostředeční a že konečným účelem kladiva i slepice jakožto věcí jsme my sami, protože jsme to my, kdo potřebuje zatlučené hřebíky a kdo potřebuje ona vajíčka a maso. Tyto řetězce zprostředkujících účelů mohou být velmi dlouhé a spletité, skroužené vzájemně do sebe do korelativních celků, avšak jakožto konečný účel stojí vždy člověk. U věcí uvnitř těchto funkčně-účelových „toků“ se tak vždy pohybujeme v interpretační dualitě — můžeme kteroukoli věc buď myslet jako dílčí účel vzhledem k jejím vstupům, anebo jako cosi čemu je účelem vzhledem k jeho výstupům, a to aniž by se tyto interpretace jakkoli vylučovaly. Platným však stále zůstává, že jediným, kdo takto dualitně být interpretován nemůže je pouze a jen člověk samotný — ten je koneckonců vždy jen účelem a vstupem něčeho jiného, a nikdy výstupem jiného, jež by mu bylo účelem.

    I člověk může být věcí — totiž subjektem.
    Máme tedy primární rozhranní, totiž rozhranní mezi bytostí a věcí, a tedy mezi přirozeným světem a realitou. Vyvstává mám zde však další diference, další rozhranní, a to v realitě samotné. Skutečnost, že člověk je vždy již a předchůdně tvůrcem reality, a jakožto takový není jakožto přirozená bytost žádnou věcí, totiž nijak nevylučuje, aby se „stal“, aby sám sebe přetvořil ve velmi specifickou věc, jež se od ostatních věcí zásadně liší. Takovouto věcí však bude vždy již až následně, a tedy druhotně — to jest věcí sebe sama.

    Mluvíme tak o „subjektu“ (pod-mětu) a „objektu“ (před-mětu). Obojí je jakýmsi „*-jektem“ — to jest „vrhem“ či „mětem“ od slovesa „metat“. Jsme to my, kdo obojí tvoří, vytváří, a tedy „vrhá“, avšak zásadně odlišným způsobem. Jestliže „ob-jekt“ vrháme „před-sebe“, a to tak, že se tím ocitne před námi, pak sebe jakožto „sub-jekt“ vrháme „pod-sebe“, a to tak, že se takto, jakožto subjekt ocitáme nikoli „před“ sebou, nýbrž jaksi „pod“ sebou. Toto „pod“ značí, že narozdíl od objektu, nemáme subjekt „na očích“, že k němu nejsme „přivráceni“. Naopak: je mimo naše „zorné pole“.

    Subjekt je v zásadě „prázdný svazek“, „svorník“ našich věcných funkcí uvnitř námi vytvářené reality, a jakožto tento „prázdný svazek“ a jen jakožto on jsme uvnitř reality věcí — to jest čímsi, co je nejenom účelem, nýbrž i jiná věc (anebo také my sami či jiný člověk) je jeho účelem, a co je nejenom funkčním vstupem, nýbrž i funkčním výstupem. Subjekt je tak naším zvěcnělým „jino-bytím“, jež není „v“ sobě samém a „ze“ sebe samotného, nýbrž jen a jen „z“ nás a prostřednictvím nás jakožto přirozených bytostí.

    Máme tak základní rozhranní mezi bytostí a věcí, a tedy mezi přirozeným světem a realitou jakožto celkem. Avšak „ukázáním se“ subjektu a objektu nám vyvstává další důležitá diference a rozhranní uvnitř reality samotné. Subjekt jakožto specificky lidská věc totiž zaujímá jakousi „středovou“ polohu v hierarchii ontologické „síly“ mezi bytostí a a objektem — prostředeční polohu jak v interpretaci funkční, tak té účelové. Subjekt je věc, která zprostředkovává bytí a bytí tím a tím objektu, a nikoli naopak, že by objekt totéž zprostředkovával subjektu. Objekt je tak věcí ontologicky „slabší“, než je „subjekt“ — subjekt je zakládán objektem a jakožto takový je subjekt účelem objektu a objekt funkcí subjektu, a nikdy opačně.

    I subjekt může být objektem.
    Ale aby to nebylo tak jednoduché. Subjekt „nevidíme“ — musíme si ho učinit objektem, abychom ho „uviděli“. Musíme takříkajíc „pohlédnout-pod-sebe“ a dostat tak to, co je „pod“ námi, „před“ nás. Je to podobně :-), jako když máte něco přímo pod nohama, také se musíte sklonit a případně a pravidelně ustoupit. Ovšem takto se dostáváme k sobě samotným jakožto k subjektům — k subjektům po výtce: svou tvořivou sebe proměnou v objektivizovaný subjekt.

    Ovšem takto samozřejmě nejsme, jakožto věci v kontextu reality — to mějme na mysli — pro druhé lidi, ani tak nejsou druzí lidé pro nás. Druzí lidé a my pro druhé lidi jsme naopak subjektivizovaným objektem. Přikládáme druhým lidem stejnou subjektivitu, kterou objevujeme „pod“ sebou, když ji učiníme svým objektem.

    Hierarchie reality se nám tak dále rozrůstá a zpestřuje — tentokrát ovšem v samotném obecném „poli“ subjektivity. Je vždy, pro nás jakožto přirozenou bytost, jeden jediný „čistý“ subjekt — totiž my sami. A tato velmi specifická věc, je nám pak přístupná jakožto subjekt objektivizovaný, což každý provádíme v tom aktu, který nazýváme slovem: „reflexe“ — to jest v onom „ustoupení-a-pohlédnutí-pod-sebe“, jež jsme zmínili výše. Teprve toto „odhalení“ nám pak otevírá „vidění“ druhých lidí jakožto subjektivizovaných objektů, jež se liší od objektů „čistých“ — to jest věcí ne-lidských a mimo-lidských.

    Člověk nemůže být „čistým“ objektem stejně, jako jím může být, být v něj přetvořena, jen a pouze bytost ne-lidská a mimo-lidská.
    Hmmm … není to divné, takový „čistý“ objekt? Jistě, že je. Zde se projevuje ná druhový „šovinismus“ a „rasizmus“ — všem ne-lidskému a mimo-lidském onu subjektivizaci upíráme. Nepřikládáme mu jí. Subjektivita, lhostejno v jaké „síle“ na ontologické „stupnici“ („čistý“ subjekt->objektivizovaný subjekt->subjektivizovaný objekt), dle nás patří pouze a jen člověku, a její absence pro nás značí „čistou“ věc jakožto „čistý“ objekt.

    Tento náš druhový „šovinismus“ a „rasizmus“, je dán samotným rozhranním mezi bytostí a věcí. Člověk jakožto bytost totiž potencionálně proměňuje ve své věci cokoli, avšak sám se jakožto tvůrce věci ve věc proměnit nemůže. Člověk tak eo ipso ve své možnosti zvěcnit cokoli vyhrazuje bytostnost pouze sobě samotnému a identifikuje ji s lidskostí. Odtud naše lidské představy o sobě jakožto privilegované bytosti, jakožto o bytosti, jež jediná má „duši“, „rozum“ a tak podobně. To vše, vzato do důsledku je jakousi přirozenou lidskou „ideologií“. Ale to je již jiná „vrstva“, kterou se budeme v budoucnosti zabývat v hesle: „Kultura“.

    Na druhé straně ovšem zdaleka vždy, za všech okolností, neplatí to, že člověk nikdy zcela nezvěcňuje jiného člověka do podoby „čisté“ věci. O tom nás lehko přesvědčí lidské dějiny i naše aktuální současnost. Ovšem i to je „písnička“, kterou se budeme zabývat opět v jiném hesle našeho Slovníčku, totiž v hesle: „Civilizace“.

    … protože civilizace a kultura nám budou dalšími základními „vrstvami“ reality.

      • taras2

        Sax má Vánoce, a já, když si přečtu libovolnou větu, např. „Subjekt je tak naším zvěcnělým „jino-bytím“, jež není „v“ sobě samém a „ze“ sebe samotného, nýbrž jen a jen „z“ nás a prostřednictvím nás jakožto přirozených bytostí.“, tak mám na konci každý oko jinam a u nosu bublinu. Ty sis to zarchivovala?

        • Janika

          :-))) Máš správné reakce.
          Tohle zůstalo v paměti google. Zalistuj si v odkaze, možná to u tebe vyvolá i další zajímavé fyziologické kreace :-).

      • Sio

        Tohle, milá Janiko je hloupý exhibicionismus pramenící z bezmocnosti autora při popisu toho, co je realita. Bez váhání to označím jako slovní průjem, který je v praxi naprosto nepoužitelný. Dost mi připomíná jednoho z diskutérů na OM, kterého Stan zabanoval.
        Taky se pokusím definovat, co je to realita, ostatně, proč byste nemohla i vy? Zkuste to.
        „Realitou nazýváme souhrn nekonečného počtu dynamických entit propojených nekonečným počtem dynamických interakcí nacházejících se v nekonečném prostoru.“
        A můžeme se hádat, čí definice je lepší. Autor té předchozí je přece zrovna tak člověk jako já, tak proč zrovna ta jeho? Každopádně si myslím, že ta moje, pokud ji budou psát do učebnic bude šetřit naše lesy a čas ubohých žáků, který by mohli strávit něčím zábavnějším. :-)

        • embecko

          „hloupý exhibicionismus pramenící z bezmocnosti“
          Naopak, ten clovek to ma uzasnym zpusobem pevne v rukach a jde uspornym zpusobem primo k jadru veci. :o)

          Tim jsem ukoncil obranu Geonovu, a to i prez vsechny ty nadavky, jimiz mne castoval :o)

          • Sio

            No, začínám chápat, že je to asi jen vtip. Halt ty neandertálské geny, jsem trochu pomalejší …

        • merlin

          sio, zrovna jsem se chtěla rozepsat o Husserlových habitualitách a Husserlových ideích jako jednotkách smyslu z říše idealit/ ireálna, které napsáním nebo vyslovením /řečí dostávají určitý způsob existence a zmínit se o ideacích jako zřeních podstat – eidetické analýze a pak jsem si vzpomněla, že víš kde bydlím a to tvé zvíře, co pozřelo neandrtálce by se mohlo se zubatou tlamou a drápy obrátit proti mé osobě, takže jsem se rozhodla být hodná a vůbec se tě nesnažit vytočit ještě víc. Cheche. – Stačí ti málo, tak málo :-)

          • Sio

            Nekecej, přeješ si, abych přišel, tvoji bernardýni už trénují na mých slipech, co se mi ztratily na Letinách … :-)

    • embecko

      Hele, to sis mela nechat na vanoce :o) ….a mam po darkach, vubec jsem totiz netusil, ze to existuje, domaci kdysi vyhrozoval, ze to smaze (coz se snad stalo- ale jak vidno, zaroven nestalo).
      Diky moc!

      • embecko

        Ale at neodchazim, aniz bych sam obdaroval…vcera jsem cetl Sternovu esej Dejinnost, v niz se zaobira duvody, proc Neandertalci, soubezne zijici s Kromanonci, vyhynuli, kdyz byli zrejme nejen silnejsi, ale i chytrejsi.
        *
        Nejdrive parafrazuji: u Kromanonce doslo z dosud neurcenych duvodu (teorie jsou) ke vzniku psyche, kdy se pudova energie otiskla do nove vznikle abstraktni matrice a prez tento otisk vznikl „negativ“ iluze psychicke energie.
        Dale original:
        „Kromanonci zrejme tento prival sebenenavistne a sebeznicujici energie prudce a okamzite prepolovali a provedli prvni projekci a urcili tak prvy cil prave lidske bezpricinne nenavisti: Neandertalce, bytost tak podobnou, ale odted cizi.
        Zrodil se tak clovek nenavistny, schopny nenavidet sobe podobne bytosti a vytvaret z nich odosobnene veci. Odted ve vsech valkach prestalo platit pravidlo duvodnosti a uspornosti (boje zvirat jsou ritualni). Reknemez to otevrene: v pripade vymizeni cloveka Neandertalskeho ze sceny slo o prvni genocidu…vsichni jsme deti vrahu.“
        *
        :o)
        Zaujalo mne to proto, ze termin zvecnovani, kteremu jsem doposavad rozumel jakz takz, spise intuitivne (Geon o nem rikal, ze je nase zbran namisto drapu a tesaku) se konecne dostalo jasneho prekladu (bezpricinna nenavist nasledovana bezpricinnou agresi), coz mne rozradostnilo, protoze takhle je to zcela jasne.
        Jako bonus male vysvetleni mechanismu vzniku dle Sterna, me to uplne marne nepripada, alespon mam jakous takous historickou predstavu.

        • Sio

          Když čtu takové vysoce intelektuální žvásty, začínám chápat, jak vznikl třídní boj. Být neandrtálcem, popadnu palici a … :-)

          • merlin

            cheche tvé vlohy coby dítěte vrahů se konečně budí ze spánku. Probuďte bestii v sobě, ať ji poznáte :-)

              • merlin

                Přes krkavcovité neprojdeš tam a přes bernardýny zpět. Budou si myslit, hned jak začuchají, žes mi vykrad akvárka a vynášíš ,,jejich,, jídlo pryč :-)

        • Janika

          Hm, tak chytré to je určitě, s těmi Neandertálci a Kromaňonci, je to i zábavné, jestli to je ale pravda, to neposuzuji :-).

          Definici zvěcňování jsem hledala také, dlouho a marně, myslím takovou, která by umožnila komunikaci, aby každý rozuměl. Protože si myslím, že představu, co to je, mám celkem jasnou. A tentokrát musím napsat, že „bezpricinna nenavist nasledovana bezpricinnou agresi“ – tak to asi ne :-). Zvěcněné můžeme přece i milovat, to dokonce častěji.

            • Janika

              Aha, tak to pak ano :-). Jenže lidi tomu tak neříkají, takže taková definice vede k dalšímu nepochopení.

        • vittta

          Já jsem jednou sledoval jakýsi dokument,na jehož konci jsem se měl dozvědět,kam zmizeli neandrtálci.
          Hodnu čekám-a výsledek byl až bulvární.
          Smísili se,prostě se smísili.
          No to je mi novinka,řekl jsem si….to napadne každého člověka,který pochopí princip sexu jako první možnost.
          Jenže tím dokument končil a mě napadlo,že smíšení není tak úplně konečný verdikt-protože my tu jsme a neandrtálci ne.
          A víš co mě napadlo?
          Multikulti doby kamenné.(tedy pravý opak genocidy-alespoň na první pohled)
          Protože jak zmizí jednou běloši?
          Velice snadno.
          Když má černoch dítě z bílou-dítě je černé.
          Když má černoška dítě s bělochem,dítě je také černé.
          Ať se budou běloši mísit s černými jak chtějí,nikdy nevznikne nic,než černoch,dítě nezbělá,kdyby se dělalo,co chtělo…
          Podobně dopadnou asiaté….
          Možná jsou některé jevy vysvětlitelné snadněji,než se může na první pohled zdát…..

          • Sio

            Naši předkové je sežrali, ještě prý máme ve výbavě stopy jejich genů …

          • Seal

            Tedy, ne že bych se chtěl vracet k té naší „debatě“ o OSVČ (kterou jste mimo vlákno nejmíň už třikrát připoměl), ale kde berete tu jistotu, že třeba vy nejste genticky tím zmizelým neadrtálcem!? Proč si myslíte, že „když má černoch dítě z bílou-dítě je černé“ a „když má černoška dítě s bělochem,dítě je také černé“? Možná v nějakém africkém státu bych nečemu podobnému měl i snahu „kulturně“ porozumět, ale zrovna v zemi, kde se do výzkumu dědičnosti zapsal nějaký Mendel (a která navíc byla i křižovatkou různých národů a kultur), mě podobné „prostopravdy“ přijdou, eufemisticky řečeno, hodně absurdní. A to si nepřejte ani vědět, co by vám asi řekla moje žena, která za vším tak moc vidí člověka, že hlavně lásku považuje pro narození dítěte za to nejdůležitější (Ve zkratce řečeno: V rodině jde vždycky především o vztah mezi rodiči, tedy mezi mužem a ženou, a ten je tak rozhodující, že před ním dokáže vyblednout i to úžasné teoretické dilema: černý nebo bílý).

            • merlin

              V dřívějším světě ty tzv. jiné nebo smíšené nebo jak to nazvat asi dlouho nevydržely, si myslím,soudě podle býv. jugošky, kde bylo moc hezky vidět, jak málo stačilo k tomu, aby ty životní lásky šly nejen rychle od sebe, ale navíc si pak šly ještě po krku navzájem. Proklamace žen o jednom životním partnerovi, vztahu, lásce atd jsou hezké, ale snaží se jen s prodlužujícím se věkem podržet si partnera, i když už nejsou fertilní a tudíž v podstatě nezajímavé z hlediska přírodního výběru. A protože chlapi zlaté miliardy jsou postupně čím dál více kastrovaní vnějším působením životního prostředí a taky nezdravou filosofií společnosti, kladou čím dál menší odpor. Vlastně už skoro nekladou.
              Já si vzpomínám, jak moje babička dlouho přemýšlela, jaký zvolit náhrobek pro sebe a dědu /mít připravený hrob patřilo v té generaci ještě k druhu sociální statusu a zabezpečen/ a nakonec to nechala udělat tak, aby se tam vešlo jen její a dědovo jméno/bez data narození/. Když mi ho ukazovala, tak mi vysvětlila, že je to proto, kdyby umřela dřív a on si našel jinou, aby se tam ta druhá nevešla :-)

              • vittta

                To moje teda-šlechtična-tam nechala hodit oba.
                Mého (pokrevního) strýce nikdy nepřestala milovat-ač jí několikrát prohrál v kartách a když relativně brzo umřel,nebylo jejího většího přání,než ležet jednou vedle něj.
                Leč,být sama není nic záživného a tak se vedle strýce ocitl nejprve ten druhý-a až potom ona teta-jak je dobrým zvykem,přežila je oba….

              • Sio

                Jak tak pozoruji ve svém okolí, strach ze samoty je oboustranný. Nejen ženy se bojí být samy. Spousta chlapů se žení, třeba i poprvé (někdy i potřetí a ještě si pořídí potomka) kolem čtyřicítky nebo padesátky, asi je to i tím, že mají větší šanci, ale když se jich ptám, tak říkají, že v důchodě nechtějí (překládám si – bojí se) být sami.
                To ani nemluvím o mamáncích, kteří si po odchodu z domu udělali maminku za své družky a ani ty ponožky si nevyperou sami. Ti jsou prostě neschopni žít samostatně.
                No a co ekonomická stránka věci? Dva sdílejí byt a tím mají přece jenom víc prostředků.

              • Seal

                Pokud jde o ta smíšená manželství, tak se dá vystačit i s tuzemskými příklady. Nejde přitom jenom o tu okupaci, kdy árijci byli tlačeni k tomu, aby se rozváděli s neárijci. Po válce existoval podobný tlak i na česko-německá manželství. Mě spíš zajímají ty pozitvní příklady, protože se našlo hodně párů, které tomu „společenskému“ tlaku (legislativní normy, morálka, předsudky) nepodlehly. Právě ty hraniční, průnikové případy jsou hodně zajímavé, protože společnost v reálu není ničím jiným, než soustavou vztahů, která se neustále reprodukuje. Jinak u nás se ten problém náhrobku pojednal už dřív hodně jednoduše. Napsalo se na něj jenom „Rodina xxxxxova“. Dnešní feministky by proti tomu možná protestovaly, ale moje jinak hodně emancipovaná babička s tím žádný problém neměla. Je to zkrátka místo, kde se ukládají ostatky jedné rodiny, takže ten šutr žádné další konkrétní biografické údaje ani neobsahuje.

                • merlin

                  seale, u nás se sice někteří rozváděli a někteří ne, ale většinově se rozhodně nechovali jak Hrušínský ve Spalovači mrtvol, kdežto v Jugošce to tam dovedli a ještě o kousek dál.

                  • Seal

                    Nemyslel jsem to jako poměřování národů v tom zlém, ale ten princip je stejný: Pokud národy vedle sebe žijí v míru, tak vám vznikají smíšená manželství, protože konkrétní původ není rozhodující. Tak to přeci bylo původně i v té Jugoslávii.

          • embecko

            Ja videl taky takovy porad, vittto, tam to zas uzavreli tim, ze byli neschopni, kromanonci jim vsechno vylovili a oni umreli :o)
            Multikulti je mozna teorie, proc ne.
            Take existoval jisty jihoamericky kmen Huari a ti to zapichli podle vykppavek velmi cestnym zpusobem: opili se, rozbili vsechny sve veci a rozesli se kazdy jinym smerem :o)
            A nebyl to jen kmen, nybrz cela kultura.
            To mi prijde na urovni!

            • Sio

              To u nás na v hospodách lidi dělají také, ne? :-) Akorát si často pro velký úspěch dávají reprízu. :-)

            • vittta

              To mi bez legrace na úrovni přijde.
              To je prostě grácie.
              Tu by měli mít někdy ti tvůrci těch dokumentárních pořadů……

            • merlin

              Lachtaní Mendel v akci : na ostrově Marion zaznamenali velmi podivné chování tamních lachtanů antarktických (Arctocephalus gazella). Tito ploutvonožci opakovaně znásilňovali samice tučňáka královského. Nico de Bruyn tuto podivnost zaznamenal na stejném místě již v roce 2006, tehdy jí ovšem nepřikládal zvláštní vážnost.
              Nové pozorování ovšem naznačuje, že se rozhodně nejednalo o výjimku, vědci totiž potvrdili nejméně čtyři nové incidenty. Vysvětlení pro to zatím nikdo nemá. Lachtaní samci přitom v průměru váží 135 kilogramů, dospělý tučňák jen 6 kilogramů.

            • merlin

              Tomu moc nevěřím, že by jim všechno vylovili. Mohli jinam. Tak přemnoženo jak dnes nebylo. Pravděpodobnější je, že menší část nějak asimilovali, větší část pobili.

  3. taras2

    „Všechna díla budou v té či oné míře lživá.“

    Samozřejmě, nelze v jednom díle, navíc uměleckém, postihnout všechny fazety války a připadá mi, že tohle autor právě požaduje. Ale to je přece nesmysl, od uměleckého díla očekávám nějaké sdělení, podané ve formě umění, tedy v jakési zkratce, která by posluchače chytila za srdéčko. Od historického pojednání zase očekávám fakta, zasazená do jistého rámce. Od dokumentárního filmu o tomtéž čekám třeba výpovědi svědků. Obraz reality války pak skládám v hlavě ze všech těchto střípků, a tento obraz je skutečně jenom můj, subjektivní, ale limitně se blížící jakési objektivní realitě.

    Příklad: vrstevníci jistě pamatují na film Osud člověka, Bondarčuk režie i hlavní postava. Silný film, který jistě mnohé řekne o životě za války. Přesto se Bondarčuk vyhnul jedné reálii, která potkala většinu vojáků, kteří padli do zajetí: Stalin je po válce šoupnul do Gulagu. Z politických důvodů tedy Bondarčuk zkreslil popis reality, tedy – přísně nahlíženo – film zkresluje realitu, přestože je z uměleckého hlediska zcela mimořádný. Ale právě od toho máme hlavičky, abychom se o věci snažili dozvědít co nejvíc a tu realitu v nich si pak složili z mnoha údajů ve formě co nejvíce odpovídající skutečnosti.

    • Janika

      „Od dokumentárního filmu o tomtéž čekám třeba výpovědi svědků.“ – zůstanu jen u téhle věty, i když bych mohla probrat všechny. Představila jsem si ty svědky v dokumentárním filmu a to mě odrovnalo, sestry Pajerovy a Martin Mejstřík :-).

      • taras2

        Proč jsi zúžila volbu na pohled Pajerky a Mejstříka? Normální je poslechnout si, co o věci říká třeba Zifčák, Lorenc, Adamec, Krejčí, Kocáb, Uhl, Havel, Mlynář, Hegenbart, Jakeš, kníže, Zeman, atd., atd., přečíst si dokumenty a složit si pak v hlavičce odpovídající obrázek. Strašně se ochuzuješ, s tou Pajerkou.

        • merlin

          to ani nemusím všechno vidět, jistě se dozvím, že všichni byli fakticky velcí pašáci :-)

      • Sio

        Cože, ony jsou dvě? Asi znovu zvážím emigraci do Ruska. Včera jsem jednu viděl a asi ji budu muset zažalovat, utrpěl jsem z té svazačky psychickou újmu.

        • merlin

          Ty neznáš druhou zakomplexovanou sestru úspěchem první. tak se druhá snažila, oblézala různá hnutí myslím Y basta ve španělsku a leccos jinýhi a ž na to kápla a te%d je z ní biomasa . už víš která to je ta druhá?

          • Sio

            Tos mi neměla dělat!Už jsem na ni skoro úspěšně zapomněl. To je ta, co ji kanec Burpsík volal „Silou Katuško, silou… „, že?

    • merlin

      Orální historie se dočkala zvláště pak rozvoje v Americe asi před 50 lety v souvislosti s rozvojem techniky, aby adorovala.Vůbec to není seriózní pramen

      • merlin

        a konečně nám sděluje spoustu věcí o vypovídajícím, to je fakt, ale o předmětu výpovědi podstatně méně. To je jak se svědky vražd nebo nehod, každý vidí něco jiného a někdo dokonce nic, páč to vytěsní. Nebo si to upraví, nebo i vymyslí. Různě. Dle osobnosti vypovídajícího :-)
        Z tohoto pohledu je historie smutná záležitost, protože nám ji zprostředkovávali lidé, kteří se potřebovali blýsknout, aby vypadali sami dobře i za situací, kdy tomu tak s jistotou býti nemohlo.

        • taras2

          Je mi blbé odvolávat se na sebe coby autoritu, ale tak to prostě je, musíme se s tím smířit. Tady
          http://www.kaaden.ufouni.cz/pub/Kniha/str13.htm
          jsem o jedné orální historii napsal fejeton. Samozřejmě jsem o věci četl v historických pojednáních, viděl o konci války mnoho dokumentů, ale ten dojem bezprostřední účasti, lidskosti a mnohovrstevného významu věci dodá právě jenom výpověď pamětníka. Nelze směšovat s tím, že svědci vypovídají o detailech sledované události nepřesně až zmatečně. Pro tu dámu to jistě nebyl detail.

      • Sio

        Dost trapná nahrávka na smeč. A když historikové vycházejí z archivních análů, to je co?

        • merlin

          Promiň jsem si všimla až teď : no, ty jsou nejpravdivější, jsou objektivizovatelné, lze znovu zpětně dohledat pramen a zkoumat jeho výklad. Prameny jsou notářské zápisy, zápisy z úředních jednání, dopisy, dědická pořízení, pořízení panovníků, výnosy panovníků atd. /i tam všude mohou být samozřejmě falza/ Ne třeba dle mého názoru klášterní kroniky – to je jak kronika tajemníka OVKSČ:-) Archeologické vykopávky mohou anemusí být pramenem pro historii, pro archeologii jistě, ale pro historii ne vždy

    • hans

      Musím se, tarasi, Bondarčuka zastat. To vy jste zpitoměý antikomunistickou a antistalinskou propagandou, kdežto Bondarčuk pan tvůrce.

      V číslech: podle ofic. současných údajů (Krivošejev) se ze zajetí vrátilo 1 836 562 vojáků a z nich bylo do gulagů posláno 233 400, tedy jen ti co se skutečně „vyznamenali“. V gulagu dokonce nebyla ani spousta těch, co měli nárok na provaz za přechod na stranu nepřítele…

  4. jednooký

    Sledujem… to hlboké nepochopenie podstaty.
    umenie, či už literárne alebo filmové rozpráva príbehy. V tom je jadro – v rozprávaní príbehu. A je celkom jedno, či je to dráma, alebo dokument, vždy je to rozprávanie nejakého príbehu.
    Lenže príbeh nie je realita, dokonca ani nemôže byť – vždy je zdeformovaný prinajmenšom autorom, rozprávačom príbehu, a vždy odzrkadluje názory a postoje rozprávača k udalosti o ktorej rozpráva svoj príbeh.
    Odtiaľto pramenia skratky, zamlčané a vynechané časti a detaily udalostí, a tiež to, čo autor článku nazýva kompresia a artefakty.
    Druhým zdrojom skratiek, kompresie a artefaktov v príbehu je „nedostatok času“ – rozprávanie o udalosti jednoducho nemôže trvať príliš dlho, na príliš dlhé rozprávanie príbehu nemajú čas ani poslucháči – a vlastne ani rozpávač.

    • merlin

      Již chápu, proč Hamlet pronesl the rest is silence a skonal. zahaluji se v mém případě zahanbeným mlčením a odcházím od počítače :-)

  5. embecko

    S dovolenim jedno male OT pro Barona:
    Kdesi dole jsme nastinili 3 moznosti vyvoje: vyhraji bud USA, anebo Rusko, anebo USA+Rusko a prohraje Evropa. Otvira se mi jeste 4. moznost: vsichni se dohodnou (EUSA + BRICS).
    Ale to jen tak naokraj, byt promysleni Ukrajiny pod timhle prismatem neni nezajimave.

  6. Seal

    Nevím (a asi bych si to měl nechat až po přečtení všech těch částí), ale to spojení informace a umění mě zatím přijde poněkud nešťastné. Je asi v tomhle případě jedno, jestli použiji slovo realita nebo skutečnost, protože v těch autorových případech jde o to, jak nějakou původní ohromnou soustavu (prvků, vztahů, dílčích událostí) vtěsnat do nějakého „transportního“ rámce. Tady pro mě začíná už první problém, protože lidský mozek není počítač, takže to obrovské množství dat, co původně přijímá, nějakým určitým způsobem současně vyhodnocuje. A ten algoritmus samozřejmě není u všech lidí stejný, takže někdo subjektivně preferuje třeba blondýny, jiný má raději cestování vlakem, a ten třetí patřil například v nějaké bitvě k poraženým. Tím chci říci, že předávané informace typicky zrovna v umění jsou především o subjektivním vnímání, resp. o tom, jak autor zpětně vytváří obraz nějaké reality. No a pak je tu ta otázka vlastního přenosu a následné rekonstrukce těchto informací. Klasické umění k tomu jako nosnou vlnu používá nějakou výtvarnou techniku a konkrétní styl. Tady už dopředu bude ztracen každý, kdo nemá tzv. estetické vnímání, takže např. kubisty automaticky zařadí rovnou mezi mazaly. No a teprve po tomhle „technickém“ rozklíčování může nastat nějaké souznění (nebo naopak naprosté neztotožnění) s nějakou sadou informací, které pak člověka zpětně ovlivňují, protože, když stály za zapamatování, tak si je v mozku zařadil do toho pomyslného šuplíku vědomostí. Jinak ta narážka na novou generaci autorů mi přijde univerzální, protože z té skutečné, uplynulé minulosti nemohou noví autoři vytáhnout vlastně ani nic víc, než jenom „obrazy nějakých jiných obrazů“. Samozřejmě v tom lepším případě, protože současně existuje třeba hromada historických filmů, které se sice odehrávají v nějakých konkrétních dobových kulisách, ale ten příběh je přitom tak dnešní, že kdyby jej autor posadil třeba o dvě stě let někam jinam, tak by se nestalo vůbec nic. Ale jak už jsem napsal na začátku: Jsem zvědav hlavně na závěrečný díl.

    • Sio

      Myslím, že jste, to pojal dobře, jen ten mozek „počítač“ je. Jen kvalitativně úplně jiný, jeho morfologii a oblasti sice známe, ale architekturu (z hlediska kybernetiky, informatiky) zatím neznáme, jen se domýšlíme něco o neuronových sítích. Možná by se dalo mluvit o automatu, ale zase je tu ten problém. Informatik (teď nemyslím běžného IŤáka, spíše teoretického informatika) chápe to co píšu tady ve zkratce jinak, než většina ostatních lidí.

      • Seal

        Mozek má narozdíl od počítače jednu důležitou vlastnost: Dar zapomínání nebo alespoň upravování vzpomínek – čili prožité reality. V podstatě se jedná o funkci, která umožňuje zachování integrity, resp. obnovování identity. Zkrátka v tomhle případě se nejedná o čistý křemík, ale naopak o bioorganickou hmotu, jejíž soudržnost a funkčnost vyžaduje určité podmínky, které si klidně můžete představit jako potřebu stabilizovaného napájení. Takže mozek se současně chová jako inteligentní zdroj, který také dokáže vyrovnávat určité výkyvy. Jenom halt oproti tomu křemíku není nejenom tak odolný, ale ani cíleně jednosměrný. Mnohem snadněji se dá tak, na rozdíl třeba od toho počítče, přepólovat až k úplnému zničení.

        • Sio

          Promiňte, trochu se cítím blbě, když s vámi diskutuji i něčem, na co se specializuji skoro 40 let a vy jste nejspíše v nevýhodě. Nechci, aby to vyznělo nějak nadřazeně, určitě to tak nemyslím, ale může to tak působit, toho jsem si vědom.
          Jak říkám, mozek je počítač, ale kvalitativně jiný. Nejde o křemík nebo uhlík, obecně o „železo“. První automaty, daly by se také označovat jako počítače, byly mechanické.
          Obecně si nejsem jist, co je odolnější, zda křemíkový počítač nebo mozek, vsadil bych spíše na počítač, ale dalo by se o tom diskutovat, uznávám, třeba vůči čemu je odolnější atd.
          Zapomínání a vzpomínky umožňuje počítač taky, i ten křemíkový, myslim, že to se děje běžně, do paměti se zapisuje, maže se v ní skoro stále. Také by se to dalo rozvinout na vyšší vrstvy, tj. softwarové systémy a subsystémy. I ty si pamatují a zapomínají tu „svou“ informaci, z hlediska principu je jedno kde.
          Dále programy se dnes píší robustně, což znamená, že ne každá chyba je položí, mají své části kódu, která chyby ošetřuje. Na dnešních kompech běží desítky až stovky programů najednou, které si žijí svým životem a jsou mezi nimi interakce. Musí se podělit o zdroje (paměť, čas procesoru, vstupní a výstupní zařízení). Také tam existuje hierarchie, podobně jako ve společnosti, je to, zjednodušeně řečeno stromová struktura, dole jsou programy „dělníci“, třeba takový, co pracuje s klávesnicí nebo zajišťuje komunikaci po síti atd. A nahoře jsou aplikace, třeba Word nebo Excel, kterým ti „dělníci“ slouží. Chci tím říci, že i to (oproti mozku samozřejmě ne) je už docela složitý systém, celá činnost je sofistikovaně koordinována operačním systémem, což je zjednodušeně řečeno, ten souhrn „dělnických“ programů.

          • Seal

            V pohodě, řeč přeci není jenom o počítačích. Nepopírám, že počítače a jejich programy se vyvíjejí závratným tempem, ale i když v mnohém připomínají mozek, tak se určitě ještě nepropracovaly na úroveň, kterou by šlo označit za oduševnělou hmotu.

  7. vittta

    Možná lehce mimo téma-ale i zde se o artefakty jedná.
    Tak jsem se dozvěděl,že Strelkov poskytl rozhovor ruskému médiu.
    Dozvěděl jsem se to z více zdrojů-jeden můj ideový odpůrce mi dal odkaz na Blesk..ale zde se problematikou zabývá persona non+ultra,Kája Dolejší.
    http://www.blisty.cz/art/75560.html
    Dobře….o propagandě se toho už namluvilo dost,zejména o té ruské,která-ač nikde oficiálně není-má přímo zhoubný vliv na nebohé a hloupější české občany,kteří pak třeba pomateně podporují prezidenta Miloše Zemana.
    Ale mě zaujala jiná tématická část tohoto Strelkovova rozhovoru,která je v českých (a možná i jiných) médiích neprávem opomíjena.
    Tedy-svoboda slova v Rusku.
    Vyzval jsem tedy v krátké reakci pana Dolejšího,zda by na toto téma nenapsal do hloubky jdoucí článek.
    Tak,jak on to umí..chytit se tématu jako lovecký ohař.
    Tak se nechám překvapit.
    Minule jsem mu navrhnul,aby se zabýval oficiálními výsledky ukrajinských voleb-když tak oduševnělě hodnotil jejich odhady….a nic.

      • dixi

        Taky myslím, zatímco tady na ostrově se cítím být články i příspěvky obohacena, čtením k.dolejšího bych byla pouze znechucena. Stačí , že jsem otrávena dnešní realitou.

    • Janika

      O tom rozhovoru Strelkova jsem letmo četla, je to myslím zhruba o tom, že Strelkov přiznává, že za válku na Ukrajině může on. Přišel a začal okamžitě bojovat za nově ustanovené republiky. Kdyby to neudělal, povraždili by pár desítek lidí, ale k válce by nedošlo, bylo by už zřejmě po všem. Včetně zřejmě genocidy Rusů, dodávám já. Důležité je, že Strelkov přiznává svou osobní odpovědnost, ne tedy že v tom má prsty přímo vláda Ruska.

      Přelétla jsem letmo to, co píše KD, ale brodit se tím manipulativním hnojem nemám chuť.

      P.S.: Není ten rozhovor někde celý přeložený, nevíte někdo? Původně jsem si naivně myslela, že ho tam snad mají přeložený BL. Jo, to určitě, že jo…

      • hans

        Jaké k válce by nedošlo? A co Lugansk, kde v té době měl Bolotov víc zbraní (pro několik set ozbrojenců) než lidí? Co Mozgovoj tamtéž (s hodně lidmi a mizernou výzbrojí)? Blbost.

        • Janika

          Hansi, on to jistě nemyslel takhle doslovně. K něčemu by možná došlo, ale už by to skončilo. A ty detaily – myslela jsem, že Mozgovoj byl v téže partě, a řada dalších. I když tohle je vždycky těžké posuzovat, co by bylo, kdyby se věci nechopil jeden muž.a právě on. Napoleon, Lenin, Hitler, Kaddáfí :-)… Někdy na tom tolik nezáleží, okolnosti běží samy a jen si „osobnost“ vyberou. Nebyl by Havel, byl by jiný. Ale už ne „nebyl by Žižka“, oni ti muži, co dokáží bojovat, jsou taková úzkoprofilová sorta.

      • vittta

        V Blesku prý…
        Ale já bych si toho nevšímal.
        Kdyby to bylo tak důležité,nikdo by se to nedozvěděl….nebo by se to naopak dozvěděli všichni s velkou pompou.
        Tenhle rozhovor je ale jaksi mimo mediálně-politické dění…což tedy je,to si musíme přiznat,celkem zajímavé.