Asterix a byrokrati. Část třetí

Kapitola 9

Napsal bossjak
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

(Předchozí díl)

A nyní se projevila všechna špatnost středního řídícího článku impéria Karla z Anjou. Usilovná administrativní činnost sicilského krále mluví o tom, že problém skutečně chápal, ale jak se zdá nedoceňoval jeho rozsah. Jeho kontrola úředníků byla důsledná, ale nebyla dostatečně hustá. I na Sicílii bylo konec konců třeba pohrabat se ve špinavém prádle kvůli ponaučení. Vždyť jestliže na pevnině Karel zvládal zmírňovat napětí za cenu hlav nerozumných úředníků, pak na Sicílii jeho náměstci, na které Anjouovci již nezbývalo sil, žili zjevně značně uvolněně a v pohodě a příliš se nestarali o blaho jim svěřených domorodců. Taková prkotina. Jenže tato drobnost ukázala se býti právě tím motýlem, jenž zlámal hřbet tomu nejtažnějšímu ze všech tažných koní.

Koncem roku 1280 se před císařem Michalem rýsovaly velmi chmurné perspektivy. Byl vtažen do války s Turky v Asii. Ze strany Evropy mu hrozilo mimořádně silné spojenectví nepřátelských sil v čele s velkolepým sicilským králem. Michalova církevní politika, díky níž přišel o podporu svých poddaných, skončila naprostým krachem, a papežství, s jehož pomocí počítal, opět Byzanc zradilo a jen popohánělo její nepřátele. Kdyby bývala ohromná armáda, kterou budoval Karel, zaútočila na Konstantinopol, Palaiologův stát by neměl ani tu nejmenší šanci. Když tu náhle se u Michala objevil naprosto neočekávaný spojenec.

Když začaly válečné akce na Východě, Karel ustanovil jako svého bailli a generálního náměstka v Achájském knížectví Francouze, Galerana d’Ivry. Šest let před tím byl Galeran senešalem právě na Sicílii. No a pokud měl tento administrátor vůbec nějaký talent, pak to byl talent na to, jak dohnat své podřízené ke vzpouře. Sotva se ocitl na Peloponesu, zavyla dokonce i místní šlechta (mimochodem, francká). Okamžitě naplnil administrativu svými kámoši a jeho vojska beztrestně loupila řecké vesnice po celém knížectví. Bylo to až tak zlé, že v roce 1280 delegace achájských aristokratů vyrazila do Neapole, aby dosáhla odvolání Galerána. Není těžké si představit, co všechno dokázal v průběhu šesti let na Sicílii, když za pouhý rok dovedl do bílého žáru knížectví Achájské.

Jiný Karlův papaláš, velitel loďstva v Egejském moří, Marco II Sanudo, vévoda Naxoský, sloužil Karlovi ještě obětavěji. Nenašel žádný lepší způsob jak udržet bojového ducha svých vojáků a jak pro ně zajistit vše potřebné, než pomocí kolem plujících obchodních lodí. Jinými slovy, tento udatný admirál používal Karlovy lodě k provozování pirátství, přičemž byl daleko úspěšnější při olupování lodí latinských, nežli lodí řeckých, neboť ty latinské žádný útok neočekávaly.

Nicméně, kromě podobných vládních činitelů uvnitř Karlova tábora, měl sicilský král i úplně normální protivníky. Například Janovany. I když podstatně větší nebezpečí představoval jiný hráč, ukrytý prozatím ve stínu Pyrenejských hor – byl to Aragon, království Basků.

Jde o to, že před dvaceti lety, v roce 1262, provdal král Manfred svoji dceru Konstancii za infanta Petra, staršího syna aragonského krále Jakuba I. Manfred tehdy ještě pevně seděl na svém trůnu a jeho přátelství mělo pro předvídavého aragonského krále značnou cenu. Poté co byl Manfred zabit, Konradin sťat a nemanželští Manfredovi synové v zajetí, byla infantka Konstancie jedinou dědičkou Hohenštaufů! A její manžel jí byl oddán a pyšnil se jejím původem: na jeho dvoře získala Konstancie titul královny několik let před tím, než sám Petr vstoupil na trůn svého otce.

No a tak zatím co Karel připravoval tažení na východ, stejným směrem mířil aragonský král Pedro ve spojenectví s Janovem. Jenže pro Karla byla východem Konstantinopol, kdežto pro Pedra – Sicílie, i když to maskoval šťastnou shodou okolností a oficiálně prohlašoval, že míří na křížovou výpravu do Tunisu.

Byzantské zlato dokázalo sjednotit janovské obchodní zájmy a aragonské ambice a agenti spiklenců zaplavili Sicílii. Ovšem samotné zlato nikdy k úspěchu nestačí. Fakticky se nejdůležitějším článkem v tomto příběhu stala ta každodenní mravenčí práce, kterou na Sicílii odvedli samotní Francouzi, konkrétně legendární guvernér Galeran.

Je třeba říci, že na poli správy Sicílie senešal Galeran d’Ivry nedřel sám. Nadutost a hamižnost Francouzů byly opravdu nebetyčné. Dokonce se ani nepokoušeli učit jazyk svých podřízených, které pravděpodobně ani nepovažovali za lidi. Důsledkem toho bylo, že v roce 1282 Francouze upřímně nenáviděli dokonce i v Itálii, kde jejich manýry omezovala Karlova aktivní činnost.

Například v Pavii dokonce útočili na naprosto nevinné Francouzské poutníky, jenom kvůli jejich národnosti. A jeden dominikánský klášter byl vypleněn pouze proto, že několik jeho mnichů se neprozřetelně narodilo jako Francouzi. A jestliže v Jižní Itálii, po které Karel létal jako splašený a osobně vyprašoval kožichy svým rozežraným náměstkům, neexistovala nějaká mimořádná nespokojenost, pak na Sicílii Francouzi zvedali své brady do výšin přímo nepředstavitelných. Jenže nafoukanost, bratři, vede říše do záhuby.

Zřejmě to mělo co do činění se samotným vzhledem franckého nosu, ale, v každém případě, dále než na špičku svého nosu si Francouzi neviděli. Půda jim hořela pod nohama, ale oni stále žili dnešním dnem. To je ten čertovský materialismus.

Ohromná armáda Karla z Anjou byla již připravena na kotvách v přístavu Messiny. Královi agenti v poklidu jezdili po ostrově a nehledě na chmurnou nespokojenost rolníků konfiskovali veškeré zásoby zrní, které dokázali najít, odváděli krávy a prasata a při tom, ne tak docela bez zištných úmyslů, přeplňovali zásobovací plány již-již odrážejícího loďstva. Králův náměstek, Herbert Orleánský, guvernér ostrova, lelkoval ve své rezidenci v Messině, v zámku postaveném před sto lety Richardem Lví Srdce. V Palermu justiciarius Jean de Saint-Rémy noblesně hodoval v bývalém paláci normanských králů. Nikdo z francouzských úředníků a nikdo z vojenských posádek, rozmístěných ve dvaačtyřiceti hradech ovládajících venkov, si nepovšiml žádných mimořádných projevů nepřátelství ze strany domorodců. Nepřátelství bylo stejné jako vždycky, t.j. přesahovalo všechny meze.

Stalo se to 29. března. Na Velikonoce. Náměstí před kostelem Svatého Ducha bylo přeplněné, lidé se bavili a zpívali v očekávání bohoslužeb. Když tu náhle se objevila skupina francouzských úředníků, kteří se také chtěli zúčastnit. Byli samozřejmě přivítáni chladnými nepřátelskými pohledy, ale to pro Francouze nebylo nic nového a tak se umíněně snažili zapojit do oslav.

Francouzi byli opilí a o to lehkovážnější; brzy si dovolili chovat se příliš důvěrně k mladé ženě, což rozzuřilo horkokrevné Siciliánce. Něco takového se zřejmě stávalo častěji a tak hrdí frankové nevzali výkřiky sedláků vážně. Mezi úředníky byl jakýsi královský seržant jménem Drouet, který neomaleně vyvlekl z davu mladou vdanou ženu a mořil ji svým dvořením.

Vždyť to znáte, Sicílie. Něco takového manžel té ženy nemohl strpět, dokonce ani kdyby chtěl. Takže vytáhl nůž, skočil na Droueta a zapíchl ho. Francouzi vyrazili svého kamaráda pomstít, když tu náhle uviděli, že – nejsou doma. S obrovským překvapením zjistili, že jsou obklopení davem rozzuřených mužů, ozbrojených kinžály a podobnými zajímavými zbraněmi. Francouzské brachy prostě roztrhali na kusy. A zvon kostela Svatého Ducha a zvony všech ostatních kostelů Sicílie zazvonily k večerní pobožnosti.

Pod zvuky zvonů se rozparádění účastníci pranice rozeběhli po městě, šíříce velice lákavý návrh pokračovat v zábavě. Ulice se okamžitě zaplnily rozezlenými a ozbrojenými lidmi, vykřikujícími „Smrt Francouzům“ svým sicilským dialektem, který místní administraci nestál za to, aby se ho naučila. A tak se na cestě davu objevovali další a další Francouzi a Siciliáni zabíjeli každého, kdo se buď nepřidal, nebo neutekl.

Siciliáni vtrhli do zájezdních hospod navštěvovaných Francouzi i do jejich domů a nešetřili ani muže, ani ženy, ani děti. Dokonce i sicilské ženy vdané za Francouze umíraly spolu se svými muži. Vzbouřenci vtrhli do dominikánských a františkánských klášterů, vyvlekli všechny mnichy-cizince a přikázali každému říci slovo „Ciciri“, pro Francouze nevyslovitelné. Všechny, kteří tímto testem neprošli, okamžitě zabíjeli. Justiciar Jean de Saint-Rémy se stihl zabarikádovat ve starobylém královském paláci, ale většina jeho posádky byla na vycházce ve městě a z této vycházky se nikdo nevrátil. Nakonec musel utéct do hradu Vikari a Palermo se prohlásilo komunou.

Ovšem to, že zvěst o povstání se okamžitě roznesla po celém ostrově, bylo zřejmě zásluhou početných agentů Aragonu, Byzance a Janova. Poslové z Palerma spěchali krvavou nocí z pondělka na úterý, aby vzbouřili všechna města a vesnice, než se Francouzi vzchopí k odporu.

V úterý se muži z Palerma pustili do útoku na hrad Vikari, kde se skrýval justiciarius se svými přáteli. Posádka hradu byla příliš slabá než aby mohla dlouho odolávat a tak justiciarius nabídl kapitulaci, s podmínkou, že mu bude umožněno odejít k pobřeží a odplout na lodi do rodné Provence. Když jednání začalo jeden z oblehatelů vypustil šíp a justiciara zabil. Je možné, že to byla záměrná provokace, protože to posloužilo jako signál k masakru, ve kterém byli pobiti všichni, kteří se nacházeli v zámku. Ovšem v každém případě ti, kteří své svěřence nepovažovali za lidi, neměli nárok očekávat lidskost od nich. V průběhu týdne explodoval prakticky celý ostrov. Je naprosto zřejmé, že na takovou bouři by byzantské zlato ani spolu s aragonskými agenty nestačilo. Francouze tehdy Sicilané milovali asi tak stejně jako Iráčané dnešní Američany, kterým by neškodilo studovat skutečnou historii a neukolébávat se pohádkami o osách a impériích zla, zatímco se jejich vůdci zaplétají do naprosto neužitečných avantýr na východě.

Jako první příkladu Palerma následovalo město Corleone nacházející se dvacet mil jižněji. Po vyvraždění Francouzů Corleonci také vyhlásili své město komunou. 3. dubna kapitán Corleone, Bonifacio, vyslal do Palerma tři vyslance, aby navrhli postupovat dále společně. Dvě komuny se poté rozhodly vypravit své domobrance třemi směry – na západ k Trapani; na jih ke Caltanissettě; a na východ k Messině – aby vzbouřili celý ostrov, a postupovat nadále společně. Jak se povstalci blížili k jednotlivým místům určení, Francouzi buď utekli, nebo byli pobiti. Ušetřili je pouze ve dvou městech. Vice-justiciar Guillaume de Porcellets žijící v  Calatafimi byl tou výjimkou, která bývá z pravidla. Získal si úctu Sicilanů díky své laskavosti a spravedlnosti. On i jeho rodina byli s poctami doprovozeni do Palerma, odkud jim dovolili odjet do Provence. V táboře Sicilanů se také našla vrána bílé barvy. Město Sperlinga, nacházející se uprostřed ostrova, pyšnící se nezávislostí svých názorů, nezpůsobilo francouzské posádce žádnou újmu a umožnilo ji ustoupit do Messiny.

V Messině žádné povstání nebylo. Místodržící, Herbert Orleánský, měl k dispozici příliš silnou posádku a v přístavu stála ohromná flotila Karla z Anjou. Messina byla jediným městem na ostrově, kterému francouzská vláda věnovala alespoň nějakou pozornost a nejvlivnější rodina ve městě, Rico, podporovala vládnoucí režim. Jenomže v Messině žila také spousta lidí původem z Palerma, kteří se tam přestěhovali, když se hlavní město ostrova přemístilo z Palerma do Messiny. A revoluční nadšení pomalu zachvátilo i Messince. Jediné co mohl Herbert Orleanský učinit – závorou ještě pevněji uzavřít bránu hradu. A celé Karlovo loďstvo se ocitlo v rukách vzbouřenců. No-o… Karlův sen vzplál. Bylo to asi velmi působivé, ale on to neviděl. Vztek a zloba Sicilanů byly neovladatelné, oč moudřejší by bylo celou flotilu si ponechat, leč lodě tupě spálili. Požár to byl až do nebes, ale podle mého to byla naprostá hloupost. Ovšem dokonce i dnes tak můžeme pocítit celý ten žár nenávisti Sicilanů.

Karel z Anjou se nacházel v Neapoli, když ho počátkem dubna vyslanec arcibiskupa Montrealského informoval o masakru v Palermu. Karla samozřejmě popadl vztek, neboť to znamenalo, že bude nutné na nějaký čas odložit pochod na Konstantinopol. Ha! Na nějaký čas… To ještě nevěděl o táboráku v Messině.

A jak se to děje vždy a všude, hlavní usoudil, že to jsou lokální nepokoje, se kterými si jeho náměstek, Herbert Orleánský, bude schopen poradit sám. Takže Karel pouze přikázal viceadmirálovi Matteovi Salernskému vzít čtyři galéry a zaútočit na Palermo. Tento rozkaz byl dán až 8. dubna a tak poté, co doplul do místa určení, narazil Matteo, když se blížil k přístavu na messinskou eskadru. Messinské lodě zaútočily na Mattea a zmocnily se dvou jeho galér. Se zbylými dvěma loděmi urychleně ustoupil do Neapole.

Povstání v Messině a zkáza jeho loďstva přivedly Karla k pochopení rozsahu katastrofy. A zde bych rád zdůraznil, že skutečná velikost člověka se projeví pouze v neštěstí, nikoliv v úspěchu. Nikomu svůj názor nevnucuji, ale pro mě by bylo těžké nevážit si tohoto krále. „Pane Všemohoucí!“ – zvolal Karel – „Přeješ li si mě svrhnout, dovol alespoň, abych šel dolů malými kroky“. A okamžitě začal přijímat opatření k tomu, aby ty kroky byly opravdu veeelmi malé.

Karlův sen – tažení na Konstantinopol – byl spěšně pohřben, aby nepřekážel. Místo toho, lodě spolu s vojáky shromážděnými v italských přístavech, byly staženy k Messinské úžině, a sám Karel se postavil do čela armády, která měla potlačit povstání na ostrově. Karel měl plnou podporu papeže. Když v dubnu dorazil do Orvieta posel z Palerma prosit Nejsvětější Stolec, aby vzal novou komunu pod svou záštitu, papež Martin mu odmítl udělit audienci. Místo toho vydal papež bulu o exkomunikaci vzbouřených Sicilanů a všech, kdo by je podporoval.

Karel nyní nespěchal, hromadil síly, aby udeřil na jistotu. Současně s tím vedl jednání s povstalci. Přiznal, že byl nevšímavý k úplatkářům, a vydal velký edikt, reformující správu ostrova. Královským úředníkům se od tohoto okamžiku zakazovalo vydírání, ať už v jakékoliv formě; ne přísně, ale naprosto kategoricky se zakazovalo konfiskovat zboží, skot nebo lodě bez náhrady; nutit města a vesnice přinášet dary; zavírat Sicilany do vězení na základě nedostatečných důkazů; přivlastňovat si jejich půdu. Tímto ediktem se Karel v podstatě omlouval za to, že v dobách předcházejících povstání se děly strašné zlořády. Ale slib těchto reforem nechával Sicilany lhostejnými. Karel se prostě probudil pozdě, bylo nutno nebudit rudého kohouta – dvorního šaška, protože když ucítil vůni svobody, není se s ním už prostě o čem domlouvat. V takovém případě existuje jenom jedno řešení – udělat z kohouta polévku. Ale ani to už Karel nestihl udělat.

Povstání na Sicílii bylo překvapením i pro Pedra Aragonského, kterému by se více hodilo zaútočit na Karla až poté, co odtáhne s vojskem na východ. Na to ale rozhodně nehodlal čekat císař Michal, takže hlavními účastníky událostí byli nejspíše právě jeho agenti, než agenti někoho jiného. Ale když už se to stalo, aragonský král musel jednat. Pustil se do toho s takovým zápalem, že ani varování od Karlova příbuzného, Filipa III. Francouzského, že by si mohl naběhnout, na něj nijak nezapůsobilo. Pedro, jako by se naprosto nic nedělo, žoviálně prohlásil „Já táhnu do Tunisu“. A vysadil se na Sicílii.

Odpovědět na to byl pro Karla problém, neboť Aragonci byli podstatně lepšími námořníky a messinská flotila se nedala vrátit. Přes všechno úsilí se Karel nedokázal na Sicílii vysadit. A co více, zatím co ve svých francouzských državách shromažďoval vojsko, byl zajat jeho syn, Karel Salernský, poté co porušil nejpřísnější rozkaz nikam se necpat. Jenomže princ, aniž by vyčkal příjezdu otce, vyplul na otevřené moře, aby rozbil blokádu Neapole a jak se dalo předpokládat, byl od Aragonců těžce bit. Asi stojí za to, na tomto místě připomenout jiný příběh. Svého času Josef Džugašvili odpověděl na návrh vyměnit svého syna za polního maršála Pauluse, že vojíny za maršály nevyměňuje. Je příznačné, jak stejně si v určitých situacích vedou někteří lidé. Karel z Anjou prohlásil poté, co se dověděl o zajetí syna: „Kdo ztratil hlupáka – neztratil nic. Proč nepadl, když už nás neuposlechl?“

Když se tohle všechno stalo, byl Karel již příliš stár, než aby stihl vyřešit všechny problémy, které se na něj svalily, Dokonce i železný Anjouovec měl své limity. Ale i v posledních měsících svého života byl činný a aktivní. Stihl vydat několik výnosů, mezi nimiž je pro nás nejzajímavější ten poslední. Karel byl opravdu šokován, když se dozvěděl, že někteří jeho úředníci převáděli kvůli snížení daní svůj majetek na církev. 2. ledna 1285 vydal přísný výnos, zakazující tuto praxi a za pouhých pět dní, 7. ledna 1285, Karel z Anjou zemřel ve věku padesáti osmi let a jeho tělo bylo převezeno z Foggie do Neapole a pochováno v mramorové hrobce. Byl to bezesporu veliký vládce, v jehož silách bylo ovlivnit chod dějin, ale ani on nedocenil schopnosti svých úředníků.

Karel prožil svou poslední noc za církevních obřadů a přesvědčený o svém spasení. Říkali, že když umíral, šeptal modlitbu: „Pane, jelikož věřím, že Ty jsi vskutku můj Spasitel, prosím Tě, smiluj se nad mou duší. Ty víš, že jsem dobyl království Sicilské pro blaho Svaté Církve nikoliv pro svůj vlastní prospěch. A proto promineš mé hříchy“. Jak vidíte, Karel byl člověkem ideje. Věřil, a proto nezahálel. Zahálka vyvolaná materialistickou živočišnou logikou mu byla cizí. Ovšem většina prostých úředníků-tichošlápků, uchlácholených zvrácenou logikou církevního dogmatu, již naplno pracovala na uspokojování vlastní tělesnosti a úspěšně organizovala korupční schémata dokonce přímo pod nosem jednoho z nejenergičtějších administrátorů všech dob.

* * *

Je naprosto zřejmé, že křesťanská ideologie ve výše probrané variantě byla naprosto nevěrohodná již v dobách pornokracie a nezafungovala ani teď. Ale ať to zní sebepodivněji, za svůj vzlet Evropa vděčila právě rozporuplné myšlence o primátu církve, vždyť z počátku to vypadalo jako předání mocenských kompetencí do rukou nejlepší části společnosti – asketických, t.j. schopných sebeomezení a vzdělaných mnichů, osob  duchovních. A skrze ně delegovat moc nejlepším představitelům z množiny králů. Jenže tato idea mohla fungovat pouze dokud byl pontifik skutečně autoritou. Ovšem svoji autoritu dokázalo papežství velmi brzy monetizovat. Evropští králové nyní pohlíželi na římského biskupa pouze jako na další figuru na politické šachovnici.

A tak to viděli nejen Fridrich Hohenštauf, nebo Karel z Anjou. Téhož Jakuba Aragonského za jeho věrolomnou invazi na Sicílii exkomunikoval papež Martin z církve. Pak byla proti němu vyhlášena další křížová výprava. Ale přestože se nacházel v takto obtížné situaci, když se aragonský král dověděl, že jeho žena Konstance chce uzavřít spojenectví s basileem, prostě šílel. Tak to by stačilo, nepotřebujeme toho císařského schizmatika. A to přesto, že byzantská finanční pomoc by se Aragonu hodila jako nikdy, neboť jeho protivníky nebyl jen tak někdo, ale Karel z Anjou a jeho příbuzný, francouzský král Filip III. Zajímavá logika, nezdá se vám? Exkomunikace nebo křížová výprava nebyly pro aragonského krále útokem na předmět jeho víry a sám král zůstával přesvědčeným katolíkem.

Takže co nám z toho vlastně vychází? Budovali Evropu, budovali, ale co to vlastně vybudovali? Králové se přetahují o peřinu, neboť neexistuje přesvědčivý společný cíl a pontifik již nemá reálný vliv. Ve skutečnosti Řím do té míry tonul v intrikách, že roli smírčího soudce nakonec hrál francouzský král. A potřebujeme takového papeže v roli hlavy celé Evropy? Samozřejmě že ne.

A podíváme-li se na další stupně mocenské pyramidy, uvidíme ještě smutnější obrázek. Krále přece jenom postavení zavazuje cosi dělat, dokonce i když chybí jiné motivy, nežli tělesné rozkoše. Neboť budete-li příliš zneužívat své postavení a pouze se oddávat zábavám, jak to dělal například Manfred Hohenštauf, tíhnoucí k radovánkám ještě více než jeho otec, pak k vám velmi brzy dorazí nějaký Anjouovec a nedá vám jinou možnost než si ušlechtile rozseknout hlavu o meč nějakého rytíře, v nějaké bitvě u jakéhosi Beneventa.

Ti, co stoji ještě níže, už vůbec musí hledět do dálky. Protože když nevidíš důvody proč pracovat, pracovat nebudeš. Chybí-li přesvědčivá ideologická motivace, bude člověk pracovat výhradně na sebe. Pošťák bude roznášet poštu do nejbližší popelnice a tamtéž budou házet své letáčky i roznašeči reklam. A výsledkem toho bude, že všichni budou družně pracovat na popelnici, nepřemýšlejíce příliš o tom co dělat až bude popelnice přeplněná a machinace chytráků budou všem na očích.

Je zřejmé, že koncem XIII. století se popelnice v Evropě přeplnila a ti, jež se pokusili smetí vyvézt, shořeli na hranicích inkvizice. V důsledku čehož se nakupilo dostatečné množství rozporů na to, aby schopnost řídit společnost byla ztracena na všech úrovních. A když se rozpory kumulují, nikdo již nespěchá vniknout v jejich podstatu. I když závěry si dělají všichni, buďte v klidu. A ty závěry budou velmi jednoduché, například, že jsou to všechno blbci.

A právě v tom spočívá past negace. Vyhnout se ji zatím dokázali nemnozí. Někteří, jako Fridrich II. Hohenštauf, otevřeně prohlásí, že Buddha, Ježíš i Mohamed – byli podvodníci, ale většina bude mlčet a spokojeně dělat karieru. Například církevní: studovat právo a k tomu švindlovat, povyšujíce se nad to, co považují za hloupé předsudky. Nehledě na všechna přikázání nekrást a nesmilnit, budou krást a smilnit. Samozřejmě, nakonec to nedopadne dobře, – velmi brzy jednoduše nebude co krást a pak zazní nějaké heslo, jako „náboženství je opium lidu“. Které ale znamená jen to, že se pod ním žádné kšefty dělat nedají.

No a jestliže nyní dáme do kupy všechny výše uvedené příznaky totální zkorumpovanosti evropské společnosti, je nám zcela jasné, že idea navržená mnichy z kláštera v Cluny se koncem XIII. století již zcela vyčerpala a můžeme směle předpokládat, že nic dobrého v nejbližší budoucnosti Evropu čekat nemohlo.

Reklamy

One comment

  1. Janika

    Skvělý díl, přečetla jsem toto završení předchozích událostí jedním dechem. Leccos mě překvapilo, počínaje vzpourou na Sicílii proti hrabivým Francouzům. I to, že byla vlastně úspěšná a nebyla utopena v krvi. Kdo by to byl řekl, jak byli lidé svéprávní a kurážní v té „době temna“.

    Reakce Karla potvrzují jeho velikost, i když byl už příliš starý.
    „skutečná velikost člověka se projeví pouze v neštěstí, nikoliv v úspěchu. Nikomu svůj názor nevnucuji, ale pro mě by bylo těžké nevážit si tohoto krále. „Pane Všemohoucí!“ – zvolal Karel – „Přeješ li si mě svrhnout, dovol alespoň, abych šel dolů malými kroky“. A okamžitě začal přijímat opatření k tomu, aby ty kroky byly opravdu veeelmi malé.“

    Na několika místech působivá srovnání s událostmi doby přítomné nebo nedávno minulé. Srovnání reakce Karla na zajetí syna s reakcí Stalina v podobné situaci, to člověka dostane…

    Asi nejzajímavější mi připadá problém „spolupracovníků“ vůdce, který je stále platný pro všechny doby a všechny vládce. Jak je vybrat, jak je prověřit, jak je motivovat.
    „Půda jim hořela pod nohama, ale oni stále žili dnešním dnem. To je ten čertovský materialismus.“ – jak výstižné, nejen pro tehdejší události.

    A také tohle, o které je to vlastně době, odmyslíme-li si mnichy? – „Budovali Evropu, budovali, ale co to vlastně vybudovali?“ „No a jestliže nyní dáme do kupy všechny výše uvedené příznaky totální zkorumpovanosti evropské společnosti, je nám zcela jasné, že idea navržená mnichy z kláštera v Cluny se koncem XIII. století již zcela vyčerpala a můžeme směle předpokládat, že nic dobrého v nejbližší budoucnosti Evropu čekat nemohlo.“