O tom, jak se papež chtěl stát císařem. Část první

Kapitola 7.

Napsal bossjak

Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

 

V druhé polovině IX. století, po smrti císaře Lothara I., se území říše definitivně rozpadlo na řadu samostatných feudálních států. V té době za pomoci Ludvíka II. usedl na papežský stolec Mikuláš I. (858-867).

Mikuláš I. pocházel, jako obvykle, z velmi významného římského aristokratického rodu. Ambiciózní a panovačný, opravdový státník, pustil se energicky do upevňování autority papežské moci, potažmo Říma.

Od počátku své vlády byl papež Mikuláš I. výrazným propagátorem myšlenky centralizované papežské moci. Byl to on, kdo vnesl tezi, podle které jsou práva papeže božského původu a tudíž ho nikdo nemůže těchto práv zbavit: „Sám bůh vložil na papežova bedra úkol pečovat o církev a učinil ho jejím neomezeným vládcem“. Podle Mikuláše I.: papež – živý zákon, jeho slovo – slovo boží, jeho dílo – dílo boží. Církev je – jednotný organismus, jehož duší je – papež; a tudíž je vměšování zvenčí v církevní záležitosti nepřípustné. Do Krista, tvrdil Mikuláš I., existovalo spojení duchovní a světské moci v rukách panovníků, ale Kristem se tyto dvě moci oddělily a od té doby si císař nesmí přisvojovat roli pontifika, stejně jako papež práva císařova. Ježíšem provedené rozdělení mocí bylo, podle slov Mikuláše I., provedeno k poučení světské moci: křesťanští císařové potřebují papeže kvůli životu věčnému, zatímco papežové používají císaře a krále jenom kvůli záležitostem pozemským. Vycházeje z takovýchto představ o papežství, vyžadoval Mikuláš I. všeobecné uznání své autority. Církevní synody proměnil v němé svědky papežových rozhodnutí, jež, podle jeho slov, měla nezpochybnitelnou platnost v celé církvi; papež uchovává víru a vykládá její dogmata, přisvojuje si práva nejvyššího cenzora stejně jako právo nemilosrdně trestat odpadlíky od víry „pravé“.

Řím vzal kurs na uskutečnění „království božího“ a nezastavil se ani před tím, že vyhrožoval těmi nejpřísnějšími tresty dokonce i králům. Takováto smělost Mikuláše I. se dala do značné míry vysvětlit slabostí neschopných Karlovců, usilovně trhajících na kusy říši, nestihnuvší se ještě pořádně znovusjednotit.

Ovšem velmi brzy se ukázalo, že dokonce slabá královská vláda je silnější než pontifik, pokud ten nemá podporu císaře. Desátek si ber, ale do politiky nos nestrkej. To je nejslabší místo kteréhokoliv parazitního finančního fondu – nemůže se postavit válečníkovi, neboť není bojovníkem. Zbývají metody jako – uplácení, plášť a dýka, v krajním případě jed ve sklenici, kdežto tak přímočaře řešit problémy – na to nemá; potřebuje věrného a silného císaře. Chyběla-li solidní silová opora, schopná „přijít a potrestat“, mohl pontifik prskat jak mu bylo libo, ale kterýkoliv provinční panovník na něj zpravidla zvysoka kašlal.

Nicméně, Mikuláš I. se zostra pustil do boje s jeho činy nespokojenými církevními magnáty a podařilo se mu trochu uspořádat záležitosti alespoň uvnitř korporace samotné.

Budeme-li to hodnotit z hlediska pseudo-pavlovské interpretace křesťanství, pak si Mikuláš I. přídomek „veliký“ rozhodně zasloužil. Nezastavil se ani před exkomunikací arcibiskupa Ravennského, ani před zrušením rozhodnutí arcibiskupa Remešského atd. Leč, nehledě na demagogická prohlášení o oddělení moci světské a duchovní, s potěšením se vměšoval do světských problémů ve snaze dosáhnout uznání nadvlády moci duchovní nad světskou. Pokusil se donutit Lothara II., císařova bratra, aby se rozešel se svoji druhou ženou Waldradou, a vrátil se ke své první ženě Theutberze, přestože sňatek s ní byl uznán za zákonný nejen dvěma arcibiskupy, Kolínským a Trevírským, ale i církevním sněmem v Cáchách.

Mikuláš projednával věc před svým vlastním tribunálem. Arcibiskupové Gunther Kolínský a Tedgod Trevírský, kteří schválili druhý sňatek a tím porušili církevní zákon, byli odsouzeni a odvoláni s funkce. A když papežští legáti podplacení císařem podpořili rozhodnutí sněmu, Mikuláš I. vyobcoval z církve jak arcibiskupy, tak Waldradu i samotné legáty.

Jenomže rozzuřený císař poslal svá vojska na Řím a papež byl nucen navrátit zlobivým arcibiskupům jejich diecéze. To byl citelný úder po prestiži římského stolce. Papežovi jasně ukázali meze jeho pravomocí.

Současně s tím se neodbytný Mikuláš I. zapletl do konfliktu s východním patriarchou. I když v průběhu zápasu se všechny rozpory většinou snažili svést k náboženským rozdílům, ve skutečnosti se jednalo o zájmy čistě politické a teritoriální. Papež vystoupil proti konstantinopolskému patriarchovi Fotiovi, který vzdoroval papežské expansi na Východě, domáhal se jeho odvolání a snažil se odejmout byzantské církvi Bulharsko, kde tou dobou probíhala úspěšná mise bratří Konstantina (známějšího spíše pod jménem Cyril, které přijal při vstupu do kláštera) a Metoděje. Boj o Bulharsko, započatý Mikulášem I., následně čím dál tím více zesiloval neshody mezi západní a východní církví a přibližoval tak jejich definitivní rozchod. Tím spíše, že skutečná tvář západní církve byla již současníkům Mikuláše I. dobře známa, a žádná země, kde papežské legáty nemohly podporovat císařské meče, katolictví nepřijala. Ani Bulharsko ne.

My si skutečnou povahu římské Svaté stolice můžeme přiblížit podle činů Mikulášových nástupců. On sám, přestože byl tvrdým a nesmiřitelným politikem, byl v samotném Římě ctěn a vážen za asketismus a zbožnost, takže na všechny jeho občasné neúspěchy lze pohlížet s jistým nadhledem. Ovšem jeho nástupci narazili již na skutečné problémy.

Papežský trůn zůstával nejvýnosnějším místem v říši, a proto kolem něj vřely skutečné vášně. Ta patricijská rodina která se ukázala býti silnější, ta také dosazovala svého papeže. Nemaje solidní politické opory, stával se pontifik loutkou pánů tusculumských, spoletských, neapolských či beneventských, z nichž každý se snažil o zvětšení svého dominia a dokonce občas pořádal i loupeživé nájezdy na Papežský stát.

V průběhu 93 let, od roku 872 do roku 965, se na papežském stolci vystřídalo 24 pontifiků. V průměru trval každý pontifikát tři až čtyři roky. Čelné senátorské rodiny Říma, zastupující zájmy hlavních feudálních rodů Itálie, pomocí intrik a machinací přiváděly do Lateránského paláce své chráněnce, které v případě potřeby zase odstraňovaly. Omezenost a útržkovitost informací o papežích té doby napomohly vzniku těch nejneuvěřitelnějších legend, – například o tom, že svého času byla papežem žena.

Zajímavý je v tomto ohledu příběh započavší za papeže Jana VIII. (872-882). Nehledě na jeho nesporné zásluhy, skončil tento papež velmi nehezky.

Počínaje rokem 840 zesílili na jihu Apeninského poloostrova muslimští piráti plenící pobřeží. Přičemž domácí situace byla tak žalostná, že pouze úplatky a dary dokázal Jan zabránit spojenectví knížat Jižní Itálie s Araby. Za své vlastní peníze vybudoval loďstvo a v roce 867 v námořní bitvě u mysu Kirke piráty porazil.

Jan neopomíjel ani vnitřní záležitosti a zahájil kampaň boje s korupcí. Klíčové posty v Římské církvi se tehdy nacházely v rukách aristokratické skupiny provázané mafiánskou závislostí. Mezi dalšími zkorumpovanými úředníky okrádali církevní pokladnu též primicerius Řehoř, secundicerius Štefan a jeho švagr, vrah a nevěrný manžel v jedné osobě Jiří Aventinský. Do té party patřil též kardinál Portu, Formosus, Janův hlavní konkurent v posledních volbách. Nad celou tou bandou držel ochrannou ruku Ludvík II., ale po jeho smrti všichni z Říma utekli před spravedlivým papežským hněvem, vzavše s sebou, pravda, mnohočetné církevní poklady.

Jak vidíte, po určitou dobu odrážel papež Jan VIII. úspěšně jak vnitřní, tak vnější hrozby. Ale ani tyto, ani další jeho zásluhy ho nezachránily, když v důsledku oslabení císařů zvedli hlavy vévodové z rodu Spoleto, v té době nejsilnějšího v Itálii. Jednaje jakoby v zájmu Karlovce, ucházejícího se o císařskou korunu, Lambert ze Spoleta obsadil Lombardii a chutí se pustil do papežských držav. V roce 878 Lambert obsadil Řím a zajal samotného Jana, který po osvobození prchl do Francie. Tam se papež pokusil zorganizovat sněm k potrestání svých „utlačovatelů“, jenomže na sněm v Troyes přijelo jen málo biskupů. Načež Jan slíbil císařskou korunu zpočátku vévodovi Bosonovi z Provence. Toho ale nepustili do Říma a Jan byl nucen hledat jinou oporu. Tu našel v Karlovi Tlustém, který pontifikovi pomohl vrátit se do Říma. Ovšem, nehledě na tělesné rozměry, v očích římské šlechty se tento císař ukázal býti zcela bezvýznamným, a tak, jakmile opustil Řím, papeže Jana napojili jedem. Jed byl však nedostatečně účinný a tak problém vyřešili úderem kladiva do hlavy. Byla to první vražda pontifika, z dlouhé řady dalších.

Nový papež, Martin I. byl jmenován okamžitě, ještě v den Janovy vraždy, a první co učinil. bylo, že zbavil všech obvinění partičku kolem Formosy. Což nám dává plné právo na názor, že se papež Jan stal nešťastnou obětí vlastního boje s korupcí.

Sám Marin vládl necelé dva roky a o příčinách jeho smrti není nic známo. Jeho nástupce Hadrián III. vládl ještě kratší dobu a zemřel v Modeně po cestě do Wormsu, kde hodlal s Karlem Tlustým projednat otázky obsazování Svatého stolce a boje se Saracény. Někteří mají za to, že papež byl otráven, což by zcela odpovídalo duchu té doby. Kdosi silně nesnášel ty papeže, co vedli jednání s Karlem Tlustým.

K určitému uklidnění došlo v Římě za vlády dalšího patricije Štěpána V. (885 – 891). Šest let – to je prakticky rekord tohoto období. Ovšem tajemství úspěchu tohoto papeže bylo jednoduché – Štěpán byl spojen s rodem Spoleto a v roce 891 korunoval svého adoptivního syna, vévodu Wida (Guido) ze Spoleta císařskou korunou. Za jeho vlády se však již zřetelně projevovaly důsledky krize nadvýroby Karlovců a papežská pokladna byla již téměř prázdná. K tomu se ještě přidala invaze sarančat, nestal hlad, a papež byl nucen místo dělby kšeftů sáhnout do pokladnice vlastní rodiny, aby nakrmil bujný plebs a zachránil vlastní hlavu.

Po Štěpánově smrti v roce 891 byl papežem zvolen navrátivší se kardinál Formosus, který okamžitě korunoval Lamberta, syna Wida ze Spoleta. Z čehož bychom mohli učinit závěr, že Karla Tlustého neměla ráda právě knížata ze Spoleta, a že je docela dobře možné, že papež Jan VIII. se stal právě jejich obětí.

Formosus, maje na paměti osud svých předchůdců, svou hru řádně promyslel a tajně se obrátil s žádostí o pomoc k Arnulfovi Korutanskému. Arnulf sám nebyl nijak nadšen klukovinami vévodů ze Spoleta a zahájil proti nim válečné akce. V únoru 896 se ocitl pod hradbami Říma, město obsadil a tam ho také Formosus korunoval císařskou korunou. Jenomže v průběhu tažení císaře neočekávaně ranila mrtvice a tak byl nucen se stáhnout. Brzy po této smůle stejně „neočekávaně“ zemřel papež Formosus. A na jeho místo „zvolili“ Bonifáce VI., který v ten moment neměl ani hodnost jáhna.

Ale již za 15 dní bylo oznámeno, že Bonifác zemřel, údajně na podagru, a, konečně, na papežský stolec dosedl echt člověk z rodu Spoleto, papež Štěpán VI. Ten obnovil vládu svého příbuzného, krále Lamberta, nad Římem a v lednu 897 na naléhání zbytku rodiny uspořádal soud nad mrtvým Formosem.

Tato událost byla později historiky nazvána „Synoda mrtvých“, i když podle mého, studovat by ji měli spíše psychiatři. Soudní jednání, jemuž podobného nenalezneme ani v análech „věčného města“, ani ve světové historii, se odehrávalo v Lateránské bazilice. Papež-spoletánec nařídil posadit na trůn rozkládající se mrtvolu svého předchůdce a podrobil ji posmrtnému výslechu, v jehož průběhu za nebožtíka odpovídal, imituje jeho hlas (proč???), za trůnem schovaný jáhen. Přičemž byla proti Formosovi vznášena obvinění, která vznášel již Jan VIII., tedy z doby kdy sám Formosus byl protežé spoletských vévodů a jednal na jejich příkaz. Konkrétně věrolomnost, přechod z jedné biskupské stolice (Porto) na druhou (Řím), přes zákaz ustavený Nikejským koncilem, a taktéž provádění jím, laikem, církevních svátostí. Kromě toho se Formosovi kladla za vinu, korunovace císařem „nemanželského“ Arnulfa za života zákonitých (legitimních) císařů Wida a Lamberta. Totální komedie.

Výsledkem synody bylo prohlášení zvolení Formosy papežem za neplatné, jeho výnosy zrušeny a prsty, kterými dělal znamení kříže useknuty. Napůl rozložené tělo Formosy, bez oděvu a jakýchkoliv příznaků papežské důstojnosti vlekli ulicemi „věčného města“ a zakopali v hromadném hrobě pro cizince. Později však bylo vykopáno (pravděpodobně hřbitovními zloději očekávajícími značnou kořist) a s přivázanou zátěží shozeno do Tibery.

Tím však smutný příběh Formosovy mrtvoly nekončí.

Štěpánovi brzy též pomohli zemřít, a nový papež Roman z Formosovy party prohlásil „Synodu mrtvých“ za neplatnou, přikázal vytáhnout z Tibery Formosovo tělo a pochovat ho. Pravda, za čtyři měsíce byl tento papež svržen spoletovci.

A následovaly už vůbec podivuhodné události. Brzy po období „Synody mrtvých“, počínaje papežem Sergiem III. začalo období s ještě veselejším názvem – „pornokracie“. A zde, mám li být upřímný, se bojím jít do podrobností, co kdyby to třeba četly děti. Kdepak. To si nastudujte sami.

pornokracie

Dá se řícíi, že v Římě znovu začal normální civilizovaný život, kdy se všichni perou se všemi o tunelování rozpočtu, ale v důsledku toho ani v hrobě nenacházejí klid. Pochopitelně o nějaké centralizaci v samotném Římě bylo zbytečné uvažovat, pokud tato neproběhne někde jinde.

A takovýmto místem ukázalo se býti Německo. Co se vleče, neuteče. Nasycení, neboli saturace – to není prostě nějaký virtuální pojem nebo fyzikální princip. Nasycení – je jedním ze stěžejních zákonů univerza.

No a v Evropě právě tehdy nastal okamžik pravdy. V určitém okamžiku se důsledků vlastní hlouposti a zvůle přejedla drtivá většina účastníků hry na politického blba. Neboť výsledný rozklad byl neradostný naprosto pro všechny. Ekonomika byla zcela zdevastovaná. Z východu prováděli nájezdy Maďaři. Ze všech ostatních směrů lezli neskutečně drzí lupiči Normané a podobní Dánové s Nory.

A vždyť všechno co se po lidech od života chce, je trochu přemýšlet, no a krapet zdravého selského rozumu. Ovšem z nějakého důvodu lidé začínají přemýšlet teprve tehdy, když je dosaženo nějaké naprosto šílené hranice. No a jak se zdá počátkem X. století bylo této hranice nakonec dosaženo. Jinak se prostě nedá vysvětlit to, co se stalo těsně před smrtí německého krále Konráda I.

Umíraje, v roce 918, přikázal Konrád svému bratrovi a následníkovi ve Frankách, Eberhardovi a ostatním německým velmožům zvolit za nového krále Německa svého  p r o t i v n í k a, Saského vévodu Jindřicha Ptáčníka. Jeden z kronikářů té doby dokonce vkládá do úst krále následující slova: „Nebylo nám dáno při narození do vínku, nejsme dostatečně zruční ve vládě – to bylo dáno Jindřichovi Ptáčníkovi a na něm nyní záleží všeobecný blahobyt“. Konrád dokonce vzal od Eberharda čestné slovo, že sám předá Jindřichu Ptáčníkovi odznaky královské moci – meč a korunu franckých králů, svaté kopí a královský purpur.

Sami jistě chápete, že když hluboké poznání toho, že takhle dál žít nelze, dochází dokonce umírajícímu králi, kterému by už mohlo být všechno jedno, pak takové prozření nemůže nepřinést výsledky. A Jindřich skutečně nezklamal naděje do něho Konrádem vkládané a zanechal svému nástupci Otovi velmi solidně rozpracované dílo. Nový král musel samozřejmě poněkud přistřihnout křidélka některým zvláště drsným frajerům, majícím za to, že zárodky ekonomického růstu jsou dostatečným důvodem k lumpačení. Ale Jindřichův syn Ota udržel reputaci rodu saských vévodů, vydobytou jeho otcem, byl váženým a ctěným králem a rozhodně si zasloužil svůj pozdější přídomek „Veliký“.

Je zajímavé pohlédnout, kam až tou dobou dovedla pornokracie hlavní město říše v okamžiku, kdy její východní polovina nabrala druhý dech.

Když Ota definitivně udělal pořádek v Německu, na papežském stolci v Římě byl mladíček, naprosto neznající míru – Jan XII., vlastním jménem Oktavián, kníže tuskulský. Tento papež byl tak hrozný, že když čestný katolík Ota dorazil udělat pořádek do Itálie, byl natolik překvapen místními mravy, že se dokonce pokusil umluvit mladého pontifika kát se a jít cestou nápravy.

A bylo čemu se divit: mladý papež proměnil Lateránský palác v ten nejopravdovější veřejný dům. Říkají, že se nestyděl znásilňovat poutnice přímo v chrámu svatého Petra, a že do té míry zhanobil Svatý stolec neřestí a zločinem, že ti současníci, kteří se ještě považovali za zbožné, nenazývali ho jinak než jako vtělení ďábla.

Po spásném pro duši rozhovoru s císařem, slíbil Jan XII. Otovi polepšit se a nemít nic společného s jeho nepřáteli. Ale jen co se císař vrátil do Německa, rozletěly se z Říma dopisy s výzvami povstat proti Otovi. Přičemž se Jan spojil nejenom s místními italskými vládci, napsal i Maďarům a do Byzance. Je naprosto nejasné, na co papež-gigolo spoléhal, neboť část těchto dopisů byla dle oficiální verze zadržena, ale spíše prostě předána císařovým lidem, a brzy musel Jan XII. prchat. A na Římský trůn Ota, který už měl až po krk pánů pornokratů z místních šlechtických rodů, posadil svého člověka – Lva VII.

Jenomže císařova vláda v Itálii byla ještě labilní, římští oligarchové viděli v čele říše pouze sebe a ne nějakého německého rychlokvašku. Takže pornokraty v osobě Jana XII. brzy do Říma vrátili. Pravda Jan se ze svého vítězství dlouho neradoval. 26.února 964 se vrátil do funkce, ale již koncem května definitivně abdikoval z důvodu úmrtí.

Janova smrt naprosto odpovídala jeho životu. Podle jedněch zdrojů zemřel papež na ránu utrženou během milostných záletů (podle drbů ho zabil žárlivý manžel dámy, které se nezakrytě dvořil). Častěji se ale badatelé kloní k názoru, že zemřel na infarkt v průběhu soulože. I když, upřímně, splněny jsou všechny předpoklady i pro verzi „tabatěrkou po hlavě“. Rozhodně si to zasloužil.

Reklamy

23 comments

  1. Janika

    Hm… „Sám bůh vložil na papežova bedra úkol pečovat o církev a učinil ho jejím neomezeným vládcem“, pravil Mikuláš I. Škoda, že to ničím neprokázal, prostě to tvrdil.

    Jinak žasnu – žila jsem v představě o alespoň formální a zdánlivé důstojnosti této instituce – církve a papeže. Že to byla zase až taková sebranka není samo o sobě divné, divné je to, že i přes to se ten symbol až do dnešní doby udržel a je v povědomí lidí symbolem čehosi dobrého.

    • vittta

      To se nijak nevylučuje, Janiko.
      Formální důstojnost instituce a její faktická extremní zvrhlost.
      Tehdy nebyl svět tak velký jako dnes, běžní lidé se tohle vůbec nedozvěděli, vyjma těch, v nejbližším okolí.
      Já cokoliv jsem četl o komkoliv..a nebyl to zdaleka jen středověk, tak to byli samí úchyláci, alkoholici, feťáci, marnotratníci, psychopati, loutky a zároveň loutkaři…….
      Je to asi logické, moc a peníze 99% lidí naprosto zničí…

  2. BARON LE SAMEDI

    Kdykoli v arabských tekutých píscích zmizí některý z našich spoluobčanů, člověk si představí sukces Mozartovy opery Únos ze serailu, rozuměj: sultánova palácového harému, který končí tak, jak končí. Turecký sultán, který jediný v opeře má pouze mluvené slovo, ze šlechetnosti propouští (ovšem až v závěru třetího dějství, dá rozum) ze svého harému dvě křesťanské panny, o něž se spolu se svým snad správcem harému, ovšem nevykleštěným, ucházel. Italští nápadníci, z nichž jeden je synem sultánova ůhlavního nepřítele a obě netknuté panny, nasedají pak na loď, která kotví v Cařihradu, a s vlhnoucím pohledem popatřují na sultána, správce paláce a bandu janičářů, kteří v opeře zpívají poslední, totiž třiadvacátou árii. Mozartova opera, líčící sultána osmanského jako hodného člověka, by měla být detailně studována českými multikulturalisty. Pramen je, ostatně, zde: http://libretto-oper.ru/mozart/pohischenie-iz-seralya. My normální ovšem tušíme, že nic takového, jako osmanská, muslimská či arabská šlechetnost neexistuje, a proto pro nás jsou popsané jevy spíše záležitostí seriálovou, než sladkobolně serailovou, neboť seriály, jak učí Američané, mohou být i děsivé. Své by o tom mohly asi říci dvě naše spoluobčanky, Hanka a Tonča, které byly přede dvěma lety ukradeny z pákistánského busu i s podivným pákistánským „janičářem“, a od té doby o nich nevíme, nebo víme snad, z tristního videa, jakou smrt si přejí. Přes proklamace ministerstva zahraničí ČR žádná rychlá akce k záchraně obou dívek nebyla provedena, a veřejnost tak netuší, co s oběma nešťastnicemi, je. To na druhé straně už dva dny po únosu jiného českého občana ve střední Libyi zasedají štáby štábů, a směr Libye, zřejmě přes turisticky zajímavou Džerbu, kde už sídlí rakouští diplomaté, míří diplomaté čeští. Co český občan v Libyi, teritoriálně rozdělené na šest celků, v níž vládnou dvě vlády, ale de facto islamisté, dělal, je pro českého čtenáře záhadou. Vzhledem k tomu, že spolu s ním byl zajat poddůstojník rakouského Bundesheeru, který se tamtéž- kde dlel i Čech- zabýval ostrahou a řízením pro Value Added Oilfield Services, lze mít představu, co bylo náplní „hodnotu přidávajících prací“ obou Evropanů. Rakušák z Lince, otec dvou holek, byl před týdnem na návštěvě v Rakousku, a unesen byl 6.3.15 dvě hodiny poté, co naposledy telefonoval s domovem. Jeho minulost, zdá se, dosvědčuje i to, proč tam byl i Čech, prý, podle rakouských zdrojů, bývalý voják v misích OSN. Jméno našeho spoluobčana neznáme, ale buďme rádi, že Černínský palác dělá více, než je doručování nót (nikoli operních not…). I tak mám vážné podezření, že k aktivizaci českého bezpečnostního teamu došlo jen proto, že si Rakušáci zpřesňovali národnost svého občana, který se zove Dalibor S. Tedy, výrazně neněmecky. Buď jak buď, něco se hýbe. V titulce dnešních novinek.cz jsem se dočetl, že do Pobaltí hned dnes přibylo sto amerických tanků, a tak uvidíme, zda tyto zaútočí z Rigy přímo na Tripolis. Vždyť je to stejně logické, že zaútočí, jako to, že jakýsi radar u nás v Brdech měl chytat odrazy severokorejských raket, které zpravidla létají směrem na východ, nad Japonsko, nikoli na západ. Svět se smršťuje, tvrdí ostatně islámští millenialisté. A tak radím: vyčkejme věcí příštích. Zřejmě nikoli posledních.. Baron

    • vittta

      Hmm,….já už jsem kolikrát přemýšlel, co jste vlastně zač, Barone.
      Nechcete mi to asi alespoň naznačit, že ne…
      No ale legrace s vámi tedy je, to se musí nechat.
      A kdybych uměl cizí řeči, byla by ještě větší, protože kostrbatý elektronický překlad některých odkazů opravdu moc neřekne, takže se o to vlastně ani moc nesnažím…

  3. BARON LE SAMEDI

    Fejeton se nazývá únos ze seriálu nebo serailu, a jako obvykle ho dissidentsky publikuji jako příspěvek. S nesmysly, které přeložil pan HamilBar o 9. století nemá nic společného, ale zato je aktuální. Zdravím své zamlčené a umlčené příznivce :-!!

  4. BARON LE SAMEDI

    President Zeman náhle a zničehonic začne lézt okolo Pražského hradu a sbírat kamínky. Nemluví, leze, sbírá. Vyšetří ho, na nic nepřijdou. Volají do Washingtonu, Pentagonu, Štrasburku, Bruselu, nikde neví, jak pomoci. Až někoho napadne zavolat do Moskvy. Z telefonu se ozve: „Cože dělá ?“ „No, leze po zemi a sbírá kamínky.“ „Tak, to je jasný. Při poslední aktualizaci jsme vám do něj omylem nahráli software pro Lunochod .

  5. BARON LE SAMEDI

    http://www.msk.kp.ru/daily/26352/3234677/ tohle je dobrý textík, borec koupil starou vládní audinu za šest set tisíc rublů (vloni) a dnes prodal její reg. značky potažmo spz za deset milionů rublů. Auto prodává zase za šest set tisíc, a pokud ho někdo koupí, má chlapec zisk deset milionů. Přirozeně, musí se dělit s mafiánem, který mu to zařídil. SPZ je v Moskvě zlatý důl, protože- jednak vás nikdy nezastaví gaišnik, neboli dopravák, a nebudete muset dávat úplatky, a druhak, na auťák s vládním číslem si lze hodit modrý maják, a pak sbohem omezení rychlosti a polovina pravidel sil provozu. Den parkingu v Mosvě také stojí půl tisíce rublů, ovšem s vládním číslem si tyto údaje ušetříte. Bylo by to sousto pro odésáky. Ale modří ptáci v Moskvě asi nepůsobí. Není je slyšet, naštěstí, ani tady :-))) Asi nepřiletěli z teplých krajin. Deset milionů vydělá ruský lékař za třicet let služby…jen tak mimochodem.

    • BARON LE SAMEDI

      minule jsme vařili plov, dnes si upečeme ruský bílý chléb. třeba se to bude někdy hodit. Příště bychom se mohli naučit vázat onuce. Tedy, když tady čekáme na informace, jak dramaticky to probíhalo v devátém století po Kristu, kdy se papež chtěl/měl stát císařem.:-))))

  6. merlin

    Já jen že Jan XII nebyl obyčejný gigolo, ale sadista, deviant, bisexuál, opilec, idot a vrah Patří mezi jednoho z mých nejoblíbenějších zástupců božích zde na zemi :-) Škoda, že nepadla zmínka o dvou profesionálkách, které celé toto období vlády prostitutek několika papežů /od segia III./ provázejí. Rozhodně stojí za to :-)

    • Janika

      Také mi u tohoto zástupce božího nesedlo to označení gigolo. Ale na druhou stranu zase tento zvrhlík neznásilňoval chlapečky. Takže je těžké se rozhodnout, která doba byla takzvaně „lepší“. Na první pohled se sice zdá, že se zástupci boží polepšili, ale osobně je mi sympatičtější kněz s prostitutkou, než s chlapečkem. Možná by ale docent Putna vysvětlil, že se mýlím.

      Ty dvě prostitutky, to byly Théodora a její dcera Marozie? Jiná jména se mi nepodařilo najít. Připadaly mi celkem spořádané.

      • merlin

        byly to ony, tak je otázkou, co považujeme za spořádaný život. Asi uměly dobře intrikovat – silné argumenty zřejmě :-)

      • Kamil Mudra

        Putna je mi putna. Ale kněz s prostitutkou je mi stejně sympatický jako opilý předseda klubu abstinentů. To že ten předchozí byl navíc ještě kuřák, toho stávajícího v mých očích nijak nepozvedne.

  7. BARON LE SAMEDI

    realita budoucích Evropanů, nikoli umělost problémů papežství

    • BARON LE SAMEDI

      ukrpitomce máme na východě, musulmany na jihu, babá Merkelovou na západě a na severu Poláky, kteří nám čórují 909 arů půdy, čehož si všiml i Guardian, Ó my se máme :-(((