O tom, jak se papež chtěl stát císařem. Část druhá

Kapitola 7
Napsal bossjak
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

cluny

Hlavními důsledky Otova tažení do Itálie byl vznik nového útvaru – Svaté říše římské a počátek svazku trůnu a oltáře. Jako v každém svazku, hlavní je vždy ten silnější.

Pravda, v samotném Římě v prvních desetiletích po Otovi nedošlo k žádným závažným změnám. Pontifikové se stále oddávali hýření a neřestem, jenom teď byli častěji dosazováni německým císařem a ne místními patriciji. Jediné co se začalo měnit, byla materiální situace papežství. Nastolení míru v říši dalo brzy své plody.  Nastala etapa ekonomického růstu a do Říma se počaly stékat finanční potůčky.

O ekonomickém vzestupu hovoří i to, že se výrazně oživil obchod. Což plyne kromě jiného i z toho, že v roce 1045 byl papežský trůn prodán židovi Řehoři VI. Jan Gratián (Giovanni Graciano) pocházel z bohaté židovské rodiny, která využila simonii k tomu, aby pro svého člověka koupila vysoce výnosné místo arcikněze farnosti kostela Svatého Jana (San Giovanni a Porta Latina). Dále se Gratián stal kmotrem Teofylakta Tuskulského, pozdějšího papeže Benedikta IX. Když se v roce 1045 Benedikt rozhodl opustit Svatý stolec, protože se hodlal oženit, nebo proto, že se prostě bál o život, prostě prodal Janovi papežský titul za dva tisíce stříbrných dinárů.

Samozřejmě, někdo by v tom mohl vidět opravdové židovské spiknutí, ovšem takovéto myšlenky vznikají pouze z neznalosti historie. Ale my jsme si zde již vyjasnili, že i sám vznik židovské sekty neproběhl zcela nezávisle na zákulisních manipulacích silných tohoto světa. A zatím není žádného důvodu podezírat židovský projekt ze samostatnosti.

Začneme s toho, že Židům bylo ve středověké Evropě kategoricky zakázáno vlastnit půdu, zastávat administrativní funkce a dokonce nosit zbraň. Zpočátku Židy pronásledovali při každé alespoň trochu vhodné příležitosti: v VI. a VII. století všechny „bohem vyvolené“ jednoduše vyšoupli z Burgasu, Clermontu, Marseille a dalších měst, což pro Židy, nemající možnost živit se z půdy, bylo v podstatě rozsudkem smrti.

Církev se je snažila násilně křtít. Probíhala řada církevních synod, na kterých se přijímala antižidovská usnesení, která potom přecházela do zákonů. Například byly zakázány sňatky mezi židy a křesťany, stejně jako společné přijímání potravy. V roce 581 byla zavedena další opatření: Židům zakázali vstup do klášterů, Židé museli v přítomnosti kněze stát, zakázali jim řešit spory mezi křesťany a mnoho a mnoho dalšího.

To vše kladlo na celý ten židovský rod v Evropě značná omezení. Za prvé, Židé mohli žít pouze ve městech, a za druhé, jediným způsobem jak se uživit bylo osvojení si čistě městských profesí: řemesel a obchodu.

No a právě obchod šel židům skutečně dobře. Zvláště bavíme-li se o mezinárodním obchodě. Již od dob Tobiáše představovaly židovské komunity svého druhu transnacionální síť – takový židovský internet. A sektářský model té organizace dělal tu síť mimořádně pevnou, i když přinášel její periodická narušení.

Díky své organizovanosti se Židé vždy dobře orientovali v otázkách nabídky a poptávky a proto nepřekvapuje, že v návaznosti na růst ekonomiky a zvětšení objemů obchodu stávali se židovští finanční poradci nedílnou součástí všech ekonomických struktur. Celkově lze říci, že židovský obchodní kapitál byl vždy mimořádně efektivní, díky též známému omezení na druh zaměstnání. Židy dva tisíce let učili kroutit se a vykrucovat, tak proč se divíme, že se to naučili nám na zlo.

Prakticky všechny činnosti, kromě některých řemesel, obchodu a léčení byly pro Židy nedostupné.  No tak tedy obchodovali. A protože obchodovali velice úspěšně, v obdobích ekonomického rozkvětu se u nich často vyskytovaly peníze. Což se vždy převelice hodilo všem vládnoucím. Ti měli jako první prospěch z židovského obchodu a finančních operací, přinášejících oživení trhu, ale hlavně přísun peněz do jejich pokladen.

Když se to hodilo, židovské obchodníky dokonce povzbuzovali. Dostávali privilegia a záruky svobodného obchodu, ale také osvobození od placení cla. Židé byli nedílnou součástí každého většího středověkého města Evropy. V rámci městských hradeb, či biskupské rezidence se židovští obchodníci nacházeli pod ochranou moci.

Ochota držitele moci bránit židovskou komunitu vyplývala ze zájmů vládnoucího. Vznikala jakási symbióza moci a židovského obchodního kapitálu, jež podstatně přispíval do pokladny jakéhokoliv vládce. Ovšem i sami židé dostávali možnost prosperovat, nehledě na podstatná omezení. Tedy, vše přesně tak, jak je to popsáno v příběhu o Josefovi.

Proto můžeme učinit závěr, že fakt prodeje papežských pravomocí židovi-simonitovi Řehoři VI. naznačuje, že ekonomika Evropy byla v polovině století XI. již dlouhou dobu na vzestupu, za což, rozhodně, bylo třeba poděkovat dvou saským králům: Jindřichovi a Otovi.

Postupně byly země, zpustošené v průběhu vnitřních válek a nájezdů Vikingů, opět zorány a ve městech a v klášterech vznikla potřeba zbožní výroby. Mělo to ale i druhou stranu. V polovině XI. století v Německu opět nezbývala žádná volná půda k expanzi, ale počet obyvatel dále narůstal.

Prostě, úroveň demografického tlaku vzrostla. T.j. na vrcholu společenské pyramidy zesílily nároky jednotlivých feudálů vůči sobě navzájem ohledně pozemkového vlastnictví, neboť museli někam usídlit své rozmnoživší se poddané. Dole pak započal masový odchod rolníků postrádajících půdu do zesílivších měst a kvetoucích klášterů, kde začali tiše nadávat a dělat neplechu. Jenomže jakmile kvas jednou začne, sám od sebe nikdy neskončí. Jakmile se lidé jednou utrhnou, opakují to pak znova a znova.

V první řadě se tato vynucená aktivnost projevovala v tom, že téměř současně byla ve městech a v klášterech, t.j. tehdejších průmyslových centrech, kam zamířili zbídačení rolníci hledající práci nebo alespoň almužnu, vznesena na pořad dne otázka simonie. Dá se říci, že otázka prodeje církevních obročí mnohým nedopřávala klidu již dlouhou dobu a duševní kvas z tohoto důvodu trval již nejedno století. Ale teprve nyní se objevila možnost začít s tímto nesporným zlem boj.

Jde o to, že hlavními bojovníky se simonií se stali mniši. Což nepřekvapuje. Simonie v klášteře je – něco naprosto absurdního. Představte si, že jste mnich. Od rána do večera listujete v knihách, malujete ikony, děláte barvy, tkáte látky nebo vyrábíte jiné potřebné věci, přičemž vy sami žijete podle nejpřísnějšího rozvrhu dne, stojíce u pracovního stolu, nebo klečíce v kapli. Když tu, hop, kdosi si koupil hodnost vašeho opata a, hajzl jeden, vodí si do seníku každou noc poddaná děvčata. A nejen že ten šmejd vám nedá spát, ale ještě žere za čtyři. A celý tento svátek těla, mimochodem, platí z prodeje vaší bohabojné práce.

A je třeba říci, že bohabojná mnišská práce přinášela ohromné příjmy. Jednotliví feudální magnáti, města, zemědělské komunity, králové a císaři zakládali kláštery, neboť v nich viděli nejlepší prostředek k naplnění své pokladny. Místo opata výhodně umístěného kláštera, obdařeného značnými obchodními privilegii, se prodávalo za vysokou cenu, kterou v některých případech platila dokonce skupina jedinců, jež se poté stávala kolektivním opatem kláštera.

Kupec často nebyl řeholníkem a neměl žádný vztah ke klášternímu životu. V klášteře viděl pouze příjmovou položku a stával se svého druhu nájemcem vykořisťujícím „svaté bratry“. Dole se nacházeli řadoví mniši, často hladoví a nucení žít asketickým životem; nahoře se nacházel opat a jeho nejbližší pomocníci, přijíždějící do kláštera inkasovat „svatou daň“ a vyrazit z něj rentu, kterou musely přinášet prostředky vložené v hodnost opata.

No a tak když se na základě ekonomického růstu podstatně zvýšilo bohatství klášterů, coby hlavních produkčních středisek, zcela zákonitě si početné mnišské bratrstvo začalo klást otázku: „Jak dlouho ještě?“. Jako první všeobecnou nespokojenost zformulovali mniši Humbert a Petr Damián a brzy se uvnitř církve zformovalo skutečné reformní křídlo.

A u tohoto reformního hnutí se objevil vůdce – klášter Cluny. Přestože to bylo celkem mladé opatství, stihlo se již proslavit díky energii svých opatů, snažících se reformovat klášterní život, obnovit morální pilíře společnosti a dosáhnout nezávislosti duchovenstva na světských vládcích. Tento klášter byl díky moudré politice jeho opatů skutečným příkladem zbožnosti a řeholního asketismu.

Autorita tohoto kláštera byla tak velká, že papež Lev VII. svého času využil autoritu Odona, opata Cluny, aby dosáhl uzavření míru mezi znepřátelenými aristokratickými rody. Opatovi se podařilo dosáhnout uzavření míru, což svědčí o tom, že jeho slovo mělo vliv dokonce na nejvyšší světské panstvo. Jako poděkování za pomoc, obdařil Lev VII. klášter Cluny celou řadou privilegií.

A sto let po těchto událostech započali mniši z Cluny reformu celé římské církve. Posledním v bláznivém zástupu papežů-pornokratů můžeme nazvat Benedikta IX. (1032-1044). Stejně jako Jan XII. a někteří další jeho předchůdci, pocházel tento papež z rodu knížat Tuskulských, a proto nepřekvapuje, že jeho pontifikát nebyl o nic méně ostudným.

Benediktovi IX. bylo, podle různých zdrojů, od 12 do 20 let, když ho jeho otec dosadil na stolici svatého Petra. Tento papež byl do té míry zhýralým, že překonal dokonce Jana XII. spolu se všemi ostatními dohromady. Obviňovali ho z lupičství, homosexualitě a zoofilii. A svatý Petr Damián ho nenazval jinak nežli „démon pekla v kněžském rouchu“.

Celkově byl tento pontifik do té míry odporným, že v roce 1044 ho Římané, pobouření jeho mimořádnou nemravnosti, sami vyhnali z města a místo něho zvolili Silvestra III. Benedikt utekl ke svým příbuzným do Tusculu, brzy se vrátil s vojskem a prohlásil volbu Silvestra za neplatnou.

Ale jednou vypuknuvší vztek Římanů nehodlal opadnout. A tak Benedikt, obávající se o svou hlavu, sňal z ní papežskou tiaru a prodal ji za dva tisíce dinárů ve stříbře Židovi Janu Gratianovi. Zjevně usoudil, že bez tiary je jeho hlava méně cenná kořist.

Jenomže to už byla ona příslovečná poslední kapka. Nyní se do věci otevřeně vložili mniší-clunijci a získávali čím dál tím větší podporu. Na naléhání opata Cluny, Odila, byl Řehoř VI. (jméno které přijal Gratián) sesazen. Je zřejmé, že pokud byli řeholníci z kláštera Cluny něčeho takového schopni, byly to asi osobnosti s mimořádnou autoritou.

V podstatě volali po zcela rozumných věcech – po odluce moci církevní a světské, a v souladu s tím po zákazu prodeje církevních hodností. Boj se simonii byl vůbec duchem té doby a výzvy k reformě církve, spočívající v jejím oddělení od světské moci, lahodily sluchu většiny biskupů, které tížila jejich vazalská přísaha králům a císaři. A když lidová nespokojenost se služebníky církve začala masově nabývat závažných forem, až do pogromů, pak růst vlivu clunijců v Lateránském paláci byl prostě nevyhnutelný.

Proto prakticky okamžitě po sesazení Benedikta XI. obsadili papežský trůn reformátoři-clunijci. V prosinci 1048 přijal císař Jindřich III. ve Wormsu biskupa Toulu, hraběte Bruna von Egisheim-Dagsbur a za přítomnosti římských delegátů ho jmenoval papežem. Tato procedura plně odpovídala závislosti, ve které se papežství nacházelo na německých císařích po Otově vítězství.

Jenomže Bruno si přál být zvolen na papežský stolec v souladu s prastarými zvyky, a proto, obklopen několika sty rytíři a mnichy, vyrazil do Říma. Na cestě ho provázeli i dva jeho budoucí spolupracovníci: Opat kláštera v Cluny, Hugo a již tehdy velmi známý mnich Hildebrandt, jako jeho sekretář. Dorazivše do Říma, sňal Bruno sandály a bosky zamířil ke hrobu sv. Petra. Odtamtud oznámil Římanům, že ho k nim posílá císař, že však nehodlá zůstat, pokud by jim nebyl milý. Římané ho však přijali a tak arcijáhen římské diecéze pronesl tradiční frázi: „Svatý Petr vybral Bruna“.

Jakmile bylo formalitám učiněno zadost, pustil se papež Lev IX. do reformy papežské administrativy. Jeho věrnými spolupracovníky se stali Humbert Burgundský (Humbert de Silva Candida) a Fridrich Lotrinský (budoucí papež Štěpán XI.) a Hugo, opat z Cluny. Ti se zabývali otázkami řízení církve. Tvrdého asketu Hildebranta vybavili titulem kardinála-jáhna a nechali ho zabývat se otázkami majetku a financí.

Tak začala možná jediná etapa v dějinách církve, za kterou se nemusí stále červenat.

Počínaje papežem Lvem IX. (1049-1054) se na římském trůnu objevují v podstatě papežové clunyjské školy. Sám Lev IX., Štěpán IX. (1057-1058), Mikuláš II. (1059-1061), Alexandr II. (1059-1081), ti všichni byli důslednými a tvrdými stoupenci reformy církve.

Již za papeže Mikuláše byl na Lateránské synodě v roce 1059 přijat dekret o tom, že od nynějška se jedinými voliteli papeže stávají kardinálové-biskupové. Světští oligarchové byli hozeni přes palubu. Což samozřejmě vyvolalo tu nejopravdičtější válku, která začala již za pontifikátu Alexandra. Leč ten, nehledě na všechnu vratkost svého postavení, důsledně pokračoval v reformách započatých Lvem IX. Alexandr přísně trestal prodejné biskupy a nemravné kněze. Dokonce mocný německý arcibiskup Anno byl dvakrát předvolán do Říma na základě obvinění ze simonie a bos prosil papeže o odpuštění.

Apogeem reformy církve se stala vláda Hildebranta, který již za Mikuláše II. fakticky korporaci řídil. Sám Hildebrant vystřídal Alexandra II. na trůnu jako papež Řehoř VII. Tento papež, dokonale zosobňující ideu císaře-pontifika a primát moci církevní nad světskou, také započal otevřený boj za nadvládu moci papežské nad císařskou.

Program pontifikátu Řehoře VII. byl vyložen v dokumentu s názvem „Diktát papeže“ (Dictatus papae). Řehoř VII. rozhořčeně odmítal, jako nebezpečné kacířství, myšlenku, že moc pozemská by mohla nebýt podřízena moci „náměstka“ Božího na zemi a prohlašoval, že jestliže byla někomu dána moc zavírat a otevírat nebesa, tím spíše může podle svého uvážení rozhodovat všechny pozemské záležitosti. „Ani zlato není o tolik dražší nežli olovo,“ – říkal Řehoř VII. – „o kolik je moc duchovní výše moci císařské“. Nebo jiný jeho výrok: „Přijďte, nejsvětější a nejblahoslavenější Petře a Pavle, aby celý svět mohl pochopit a uznat, že jestliže můžete vážit a hodnotit na nebi, můžete to také činit na zemi, a dle zásluh každého člověka dávat a odebírat říše, království, knížectví, marky, vévodství, hrabství a vše, co mohou držet lidé“.

Podle záměru Řehoře VII. měli být všichni králové závislí na Svatém stolci a pouze a jedině papeži mělo náležet právo jmenování, odvolání a převodu biskupů, řešení závažných právních sporů, svolávání synod, právo soudit a trestat císaře a panovníky církevními tresty osvobození poddaných od přísahy věrnosti „hříšnému“ císaři či panovníkovi, korunovace císaře korunovačními klenoty atd. Při čemž, a to je zajímavé, nikdo nemá právo soudit samotného papeže, a vládci jsou povinni líbat papeži nohu na znamení všeobecné podřízenosti tomu, jenž je náměstkem Krista na zemi a pokračovatelem díla apoštola Petra, jenž byl prvním římským biskupem.

Z jedné strany zákaz simonie a boj za mravnost v řadách církve našly mnoho příznivců i mimo církev. Nakonec bylo to z vůle německého krále Jindřicha III., zastánce církevní reformy, že se papežem stal první clunijec Lev IX.

Ovšem odebrat právo investitury, a konkrétně právo monarchy samostatně jmenovat biskupy, nebylo vůbec jednoduché. Ve své podstatě to bylo nereálné už z principu. Přinejmenším proto, že právo jmenovat biskupy v Německu nebylo prostě drahé, bylo příšerně drahé.

Císařové v průběhu celého století odevzdávali do správy církve ohromné pozemkové fondy a poskytovali jí různá privilegia, čímž vytvářeli protiváhu velkým feudálům. Tak ještě Jindřich I. přenechal vybírání městských daní biskupovi z Toulu, a Ota I. učinil totéž ve vztahu k arcibiskupům Magdeburku, Mohuče a Kolína; frejsingenskému arcibiskupovi věnoval důchody z celého hrabství Cadore.

Cadorský dar byl počátkem darování církvi celých hrabství, občas několika, jednomu biskupovi. Zpočátku hovořily darovací listiny pouze o důchodech, ale postupem času biskup vytlačil hraběte a biskupské „výnosové“ teritorium se proměňovalo v soudní okrsek se svou vlastní jurisdikcí. Ota III. pro něj používal nový termín – regimen, tedy státní řízení. Brzy byl tento termín nahrazen termínem „knížectví“. Tak vznikla církevní knížectví, nejen biskupská, ale i opatská (klášterní). V podstatě byli biskupové a opati stejnými vazaly jako kterýkoliv jiný kníže a byli povinni sloužit osobně i svým majetkem císaři. Například hamburský biskup Adaldag nemohl navštívit své biskupství v průběhu pěti let, neboť císař ho potřeboval na válečných taženích nebo v paláci. Mohučský a kolínský biskup museli, jeden každý, do války vypravit 100 rytířů. Opati Verdunu, Lutychu, Fuldy a Lorchu byli povinni vyslat do války po 60-ti těžce vyzbrojených rytířích.

Na jmenování biskupů císařem existoval dokonce příslušný ceremoniál: při jmenování do funkce císař osobně předával kandidátovi berlu, jako symbol moci v církevním knížectví. Tento ceremoniál se nazýval investiturou. Kromě berly předával císař biskupovi též prsten a přijímal od něj přísahu věrnosti.

Celkem se dá říci, že ztráta investitury byla pro císaře smrtelnou ranou a proto se také o ni rvali jako o život. Ať už před volbou říkali o investituře cokoliv, okamžitě po korunovaci se stávali jejími zuřivými obhájci. A na tom není nic překvapujícího – postavení zavazuje. Jakmile člověk stane v čele jakéhokoliv fondu, není podstatné, zda nacionálně-státního či finančně-mafiozního, stává se do značné míry loutkou zájmů organizace, v jejímž čele stojí. A protože v tomto případě císařská státní pokladna zcela závisela na investituře ani jeden císař by právo jmenovat biskupy Římu nedal, dokonce ani v tom případě, že by s tímto nápadem sympatizoval.

Samozřejmě, slabá místa měl i císař. Vezměme například to, že byl volen. Na tom papežství hrálo odnepaměti. Navíc papež mohl nyní počítat s podporou mnoha německých biskupů a arcibiskupů, připravených císaře zradit. Ti se cítili býti již dostatečně velkými a silnými aby si přisvojili o něco více suverenity. V oslabení světské moci viděli tito činitelé nejlepší způsob upevnění svého postavení, zatímco posílení moci papežské je neznepokojovalo; papež se nacházel za Alpami a předpokládali, že jeho vměšování do německých církevních záležitostí nebude příliš aktivní. „Vzdálený patron“ byl méně nebezpečný než blízký.

A k tomu ještě končilo sto úspěšných let od okamžiku vstupu na trůn krále Jindřicha, v jejichž průběhu byly znovu osídleny a zorány v dobách zmatků opuštěné země. Takovou situaci je zvykem nazývat demografickou krizí. Počet obyvatel dosáhl jakéhosi bodu nasycení, započal proces jejich zbídačování díky zmenšování výměrů jejich půdy. Nenacházejíce práci na vesnici začali zaplavovat města. Hlavním důsledkem tohoto vyčerpání potenciálu svobodné půdy, bylo zostření vzájemných vztahů mezi feudály, jak velkými, tak i malými, což také hrálo ve prospěch pontifika.

Rozhodující střetnutí oltáře a trůnu se událo za vlády Jindřicha IV. v Německu a Řehoře VII. v Římě. Někteří demografové tvrdí, že obyvatelstvo Evropy v té době již přestalo bouřlivě růst a jeho počet byl zhruba stabilní. Což znamená, že půdní fond byl již zcela vyčerpán, a že velcí feudálové, pozemkoví vlastníci, již mohli začít určité vzájemné pošťuchování.

Hildebrant, byvše ještě kardinálem-ierodiakónem, přivezl do Lateránského chrámu mrtvé tělo Alexandra II. a lid přítomný v chrámu začal živelně vykřikovat: „Hidebranta papežem“. A zatímco celý Řím vynášel na papežský trůn hlavního ideologa reformy západní církve, musel král Jindřich v Německu válčit se saskými knížaty za přerozdělení půdy v pohoří Harz.

Celkově se protivníci: jak císař, tak pontifik – ukázali býti jeden druhého hodni. Byli, takříkajíc, uvědomělí, ideoví. Oba bojovali za centralizaci, ale z opačných konců. No a dobojovali se. Řehoř umřel ve vyhnanství a Jindřicha IV. odstranil od kormidla jeho vlastní syn.

Ve skutečnosti byl takovýto výsledek naprosto zákonitý. Požadavek primátu moci církevní – to je opakování téže chyby, která se probírá hned na počátku dialogu Krista s Pokušitelem. Kdepak kluci, žádná takováto jednostranná konstrukce nebude fungovat, dokonce ani když pontifikové budou tisíckrát asketové. Kdyby se Řehořovi VII. podařilo dosáhnout svého, stejně by se císařství rozpadlo, neboť sám pontifik by se byl okamžitě bezbranným proti ambicím místních patricijů, kteří by v Římě odstartovali nové kolo pornokracie.

Clunijci měli určitě spoustu kladných vlastností, ale byli to fanatici. A fanatismus – to je spánek rozumu. I když, jak se zdá, již v jedenáctém století nezůstalo z racionalismu Ježíšova učení již vůbec nic a tudíž to jediné co mohli reformátoři vymyslet – byl pořád tentýž asketismus pro asketismus, bezpodmínečný primát církve a tečka. A kdo není s námi je proti nám. A když se zde vrátíme k logice dialogu ducha a těla, pak se po clunyjské reformě Západní říše musela nutně vrátit k materiální logice těla. Reformátoři z clunyjského opatství udělali fundamentální chybu: neuznávali zájmy světské říše, na které sami zcela záviseli.

Asi se vám ta analogie bude zdát podivnou, ale osudy papeže Řehoře VII. a Lva Trockého mají něco společného. Lev Davidovič také nechtěl pochopit, že se v něčem silně mýlí. A pochopit to měl již po katastrofě na Visle a událostech, které následovaly, když právě ten proletariát, na který tolik spoléhal, vystoupil proti němu. Nebo ho nakonec měla přesvědčit naprosto zmatená a nesmyslná činnost Kominterny. Ale kdepak, vzpíral se až do konce. A proto, jak se zdá, také skončil s cepínem v hlavě. Papež Řehoř, samozřejmě, měl více štěstí, ale také zemřel ve vyhnanství.

Po smrti Řehoře VII. boj mezi oltářem a trůnem pokračoval, ale nakonec byl dosažen z podstaty naprosto nevyhnutelný kompromis – Wormský konkordát, který zavedl něco jako dvojitou investituru: nově zvolený biskup nebo opat byli investováni jakoby duchovně a světsky.

Před investiturou probíhala volba biskupa. V Německu byly volby biskupů prováděny za přítomnosti panovníka, nebo jeho zástupce, který ve sporných případech určoval, po poradě s klérem, kterému z pretendentů na biskupský úřad bude dána přednost. Kromě toho, v Německu světská investitura předcházela té duchovní a vysvěcení se provádělo až po té, co byl zvolený biskup císařem uveden v držbu světských statků.

Vysvěcení vybraného kandidáta do hodnosti biskupa a jeho obdaření duchovními statky bylo prováděno arcibiskupem nebo metropolitou, který předával novému biskupovi prsten a berlu, symbolizující duchovní investituru. Udělení světských statků a světských privilegií, které využívali vysocí církevní představitelé, bylo prováděno císařem, předáním žezla a složení novým biskupem lenní přísahy.

Výsledkem byla jakási dvouhlavá konstrukce, jak se to nakonec muselo stát v souladu s výchozím dualismem křesťanského učení. Ovšem protože obě strany si naprosto nic z lekce udělené jim samotným životem nevzaly, po nějaké době jejich soupeření, tak tíživé pro ně samotné, začalo znovu.

Vedoucím prvkem se postupně stával tu papež, tu císař, podle toho, kdo byl v daném okamžiku silnější. Ale je zcela zřejmé, že sny clunijců o výhradní světové vládě pontifika byly principiálně neuskutečnitelné. Přičemž je stejně tak zřejmé, posílení přímé vlády císaře v Římě vedlo jen k degradaci společnosti a v důsledku toho k rozmachu korupce, až do úplného rozpadu systému

Advertisements

36 comments

  1. Janika

    Kacířská myšlenka – ta první várka papežů raného středověku připomínala zvrhlé římské císaře. A pak, s nástupem toho pravého „temného“ středověku přišla doba kulturnější a světlejší. „Tak začala možná jediná etapa v dějinách církve, za kterou se nemusí stále červenat.“ Jedinou dobou církve, za kterou se nemusí červenat, byl ten nejhlubší středověk.

    Zajímavé jsou poznámky o Židech.

    • vittta

      Kdy podle tebe začal pravý temný středověk a kdy končil?
      To je fakt divný názor…

      • Janika

        Myslím, že snažit se o nějaké přesné vymezování nemá smysl. Asi tak zhruba do roku 1000 se děly ty různé pornokracie, pak nastoupila doba solidnější. Klidně ji můžeme považovat za rozkvět středověku.

        • vittta

          Hmmm….solidnější doba až k Janu Husovi, kdy byli papežové pro jistotu dva a tou dobou byl jedním Baltasar Cossa, což je Čechům dobře známo. Byl to pirát a vrah, nic extra.
          Jan Hus navázal na reformátora 14 století Wycliffa, který také nebyl reformátorem jen tak, pro srandu králíkům.
          Myslím, že si děláš dost marné naděje na nějaké středověké světlo…

  2. embecko

    Je- li tu historicke okenko, dovolim si male OT:
    Ted se casto mluvi o tom, ze si CCCP zacal 2 svetovou valku a napadl mirumilovnou Treti risi…v te souvislosti jsem narazil na velmi zajimavou poznamku v jedne diskuzi:

    „V roce 1703 založil Petr I. Sankt-Peterburg, který se o devět let později stal hlavním městem. Čeho? Vždyť až do roku 1721 ležel na území Švédska! Nicméně západní mocnosti jej plně podporovaly, a tak skrze něj začal nově útok na Rusko.“

    A rikal jsem si „ze by az tak“? Ze by az tak nic noveho pod sluncem, ze by nastrcene NGO operovaly uz tehdy?
    Tak jsem se podival do mapy: a opravdu Petrem zalozene mesto stalo na uzemi Svedske rise…to je velmi zvlastni, ze ano…navic v zone boju, na spornem a velmi exponovanem uzemi (spojeni vlastni rise s Pobaltim skrze siji pod Ladozskym jezerem, tedy velmi strategicke misto). Ze by si tam Svedove nechali postavit od nepritele tak obrovskou pevnost? Ze by to Rusum dovolili nechat stavet 10 let a pak, v roce 1712 ho nakonec nechat vyhlasit jako hlavni mesto Ruske rise, stojici na uzemi Svedske rise? To preci neni mozne.
    Mapa je tady, odkaz na historii Petrohradu nedavam, to lze lehce dohledat.

    Zajimave, ze ano?

    • Janika

      O tu oblast se často bojovalo, v dějinách to spíš patřilo Rusku, pokud vím. Petrohrad byl založený na dobytém území: „Na podzim 1702 ruští vojáci dobyli švédskou pevnost Noteburg (dříve novgorodský Orješek) situovanou na ostrovně, kde Něva začíná téct z Ladožského jezera. Petr Veliký pevnost přejmenoval na Schlusselburg – pevnost se měla stát klíčem k Evropě. Na jaře 1703 ruská armáda postupovala dál podél Něvy a dobyla Nienschantz. Na obranu oblasti byla blíže k moři postavena nová pevnost na ostrově Zajačyj, na počest patrona cara – svatého Petra – nazvaná Sankt – Pitěr – burch. Posléze bylo okolo rostoucí město pojmenováno Sankt Petěrburg a pevnost byla, podle katedrály svatého Petra a Pavla, přejmenována na Petropavlovskou pevnost. 27. květen je považován za den založení města. “

      Chci říct, že to s tím Švédským královstvím nebylo nic stabilního a ta mapa mohla- měla vypadat jinak. Spíš by mě zajímalo, proč vypadá takhle.

      • embecko

        Mapa vypada vzdycky takhle, Janiko, oblast se jmenuje/ jmenovala „Svenska Ingermanland“ a lze ji dohledat na wiki v anglictine jako „swedish ingria“, at nemusim davat odkaz, uz se bojim, ze sem naskacou vsechny obrazky na svete.
        Pisi tam temer to same, co ja nahore, byla to oblast zvlastniho zajmu svedske rise:
        „Sweden’s interest of the territory was strategic: as a buffer zone against Russian attacks on the Karelian Isthmus and present-day Finland“

        No nic, myslel jsem, ze se chytne nejaky konspirativec, napadlo mne totiz, zda- li uz tehdy nemohla byt nemecka kolonizace akci nikoliv Rusu, ale Nemcu (ci sirsiho evropskeho komplotu) a zda- li nahodou nebyli Petr s Katerinou takovymi soft- agenty. A kdyby momentalne neexistovaly US, zda by nahodou EU nevytvorila podobny scenar, Putin je preci take „Nemec“.

        Za NEPu to bylo trosku podobne: Rusko obsadily velke zapadni korporace a vyvazely ze zeme miliardove zisky. Myslim, ze dobyt a obsadit Rusko v puvodnim slova vyznamu nikdo nikdy nechtel, podobne, pokud si vzpominam, sam Hitler tvrdil, ze az CCCP dobije, ponecha Stalina na jeho postu.

        • Janika

          Ale vždyť to znáš, saxi, aktuálně se stačí podívat na mapy Ukrajinců a opolčenců, každá strana si to přihne ke své potřebě. Netuším, kdo vytvářel tu mapu nahoře a jí podobné, která ze stran, a kdo to v dnešní době a s jakým záměrem používá. Dělali tu mapu Rusové? Je někde jejich mapa?

          • embecko

            No a ted si predstav, ze Rusove zrusi jako hlavni mesto Moskvu a prestehuji ho se vsim vsudy do Luhanska :o)

          • hans

            Vždyť mapa je Janiko v souladu s vaším výkladem („Na podzim 1702 ruští … atd.). Akorát na ní chybí titulek – stav hranic k roku 1700, pozdější změny nejsou vyznačeny.

      • Hamilbar

        No, já bych spíše řekl, že v zemích „Euroatlantické civilizace“ v rámci tradic rozvinuté demokracie si každý může malovat mapy jaké chce. Ty mohou, ale nemusí, mít nějaký vztah k historickým událostem. Upřímně, nevidím v tom nic co by stálo za řeč. Pokud tedy člověk není fanda na mapy.

        Výhodou tohoto přístupu je to, že člověk si může vždy vybrat z více map, dle svých preferencí a svého naturelu. Téměř vždy najde mapu která mu vyhovuje.

        • embecko

          No prave, Hamilbare, zkuste mi najit jinou mapu, kde patri Karelska sije ruskemu imperiu (myslim rok 1700- 1721).

          • Hamilbar

            Ale vždyť to přeci znáte Saxi. Nesmí se okatě lhát. Ta mapa zřejmě víceméně odpovídá stavu v roce 1700. Tento stav, mám ze to, se však fakticky změnil dávno před uzavřením míru v roce 1721 kterým vysoké smluvní strany legalizovaly ruské výboje.

            Nakonec, máme li věřit mapám je Krym stále součástí Ukrajiny.

            I když o žido-bolševickém spiknutí by se také dalo uvažovat.

            P.S. Jak vložit obrázek do komentáře?

            • embecko

              Jak vlozit adresu obrazku, aniz by se zobrazoval, netusim. Treba zkusit dat pred a za nej hvezdicku, aby byla pro robota adresa „necitelna“.
              Ja si jinak za tim svym vykladem nestojim a urcite to nebudu nejak prosazovat, ale jako uvaha mi to neprijde marne, jak nahore pisi, cekal jsem, jestli se nekdo prida na stejne note, pokud nekdo tvrdi opak/ nesouhlasi s tim, tak mu to samozrejme vymlouvat nebudu.
              Ovsem to, ze Putin je liberalni snad az prilis, to je nasnade a ze za tim muze stat egregor :o) davnych casu, to je mozne. A treba ne egregor, ale pouhy zvyk, tradice, kontinuita kadru.

            • Janika

              K tomu vložení obrázku, Hamilbare – wordpress je v tom dost nepředvídatelný. Někdy stačí vložit adresu a obrázek se zobrazí, jindy to uděláte, a nezobrazí se. Takový Slobo by mohl vyprávět, v jednom komentáři se něco ukáže, a něco ne :-). Pokud si to budete Vy nebo kdokoliv jiný zkoušet nebo se něco nepovede, tak to na požádání upravím/odstraním.

      • embecko

        Slava, jafo, tak ted jste mne opravdu potesil, velke diky….takze by Ruska rise byla zapadnim projektem proti autentickym Rusum? Toyota, nic neni nemozne…ba to dokonce do sebe trochu zapada.
        A vysvetlovalo by to i ten zasadni nesoulad v mapach, jak pisi.
        Na oplatku hezky obrazek:

            • jafa

              Přišli pozdě, filozofické střevo shořelo na přelomu tisíciletí :-)
              ale tojsme ještě neměli tolik info na klikanec.

              • embecko

                Ja to neberu jako filosofii, ale jako mozne odhaleni dalsi ze zatajenych historickych „pravd“. Na pozadi toho, co se ted deje a jak je to vykladano lze predpokladat, ze v minulosti to nebylo jine. Navic bychom se mohli dostat i k realne pozici soucasne Moskvy, proc treba i prez sankce vzajemny obchod s USA stoupa, ci proc stale funguje ruska centralni banka na zaklade basilejskych („liberalnich“) dohod, uzavrenych jeste za Jelcina ci proc Putin ted zrusil zakon o NGO a jejich financovani ze zahranici.
                Ci proc Syriza prijala ta sama opatreni Trojky, jako Samaras, kteremu to vycitala.

              • jafa

                To jsme na tom dost podobně, mně by zajímalo, jestli ten telefon z Moskvy už za bolševika neměl náhodou mikrofon až u Ročilda v kanclu :-) a ukazuje se, že byl bezdrátový k nějakým ufonům :-) Jestli Putina získali nějací pokročilejší, uvidíme, co z toho vyleze :-)

                • embecko

                  Ty ufony vam prenecham, tady zas nepodporim ja vas, ackoliv me bavi o tom cist (ne pro vysmech, ale opravdu bavi).
                  Ted je zajimavy ten moment, proc ruska policie odhalila jako pachatle atentatu na Nemcova hluboce nepravdepodobnou figuru, spojenou s Putinovym spojencem Kadyrovem- skoro se zda, ze v Moskve se rozpoutala valka klanu a policie stoji proti Putinovi. To je zvazny moment. tady je jeden z komentaru z Masarykovy univerzity:

                  „Roman Kristen · Masaryk University
                  Mně se to jeví jako rozbuška boje o moc jedné frakce proti té stávající, jejímž konečným cílem je odstranění Putina a dosazení na jeho místo nikoli někoho proamerického či „prodemokratického“, ale naopak osobu, která bude jménem této skupiny vystupovat nejen proti Západu mnohem radikálněji. Pokud se to povede, dost možná někteří začnou litovat nálepky „Putin – nový Hitler“, a místo toho se bude hlásat „Putine, vrať se!“. Viz téma dne „Co je s Putinem“ na portálu Novoje vremja. Illarionov či Piontkovskij tam spekulují, že záměrem je nejprve odstranit Kadyrova (Putinova patrona), prohlásit Druhou čečenskou válku za neúspěšnou, současnou situaci na Kavkaze za neuspokojivou, v brzké době si vymoci odstoupení Medveděva (ještě dříve se má uskutečnit odsunutí Sečina a Kolokolceva), na jeho místo dosadit „uraženého“ Sergeje Ivanova a Putina poslat na zasloužený odpočinek z důvodu přepracování a zhoršení zdravotního stavu, o němž už nějakou dobu konkrétní lidé z jeho okolí vypouštějí roztodivné drby. O boji v plném proudu pak má svědčit fakt, že Putin se již delší dobu neukázal nikde na veřejnosti (jeho projevy k MDŽ byly předtočené), odvolal taky návštěvu Kazachstánu (a že v poslední době navštěvoval vzdálenější státy jako na běžícím pásu)…, takže je o čem spekulovat.“

                • jafa

                  Pokud tohle beru podle exoinfo, jde o boj východního a západního klanu stejných předků, trvající tisíce let.
                  Být Putinem, tak se také schovám, byť bych měl nejlepší ochranku světa. Ale to měl JFK také. Teď nemohu najít to video, Japonci odhalili, že ho střelil a poté otrávil jeho řidič. Kdo si začne dělat banku bez kontroly Ročildů, je zlikvidován. A Putin si žačal. Napoleon, Hitler, JFK, Husajn, Kadáfí.

  3. Astr

    Vynikajici cteni ktere mimo potvrzeni stale stejneho boje o moc, boje cirve o majetky. ukazuje jak maly je rozdil mezi drive a dnes
    a jak si je svet mezilidskych vztahu pred 1000 lety a dnes podobny :-(
    Informace tohoto druhu by mely byt povinnou cetbou ve skolach
    Vice lidi by to osvitilo ve vice hlavach by se rozsvitilo
    vo co go
    kdyz kdyz dnes jako drive do valek lidi stvou.

    • Janika

      Máte pravdu, Astře, je to pořád stejné, jen ty vzdálenější události vnímáme poklidněji, bez emocí, díváme se na ně jako na zajímavý film. Ono prožívat to na vlastní kůži je o něčem jiném.
      Co se týče povinného dějepisu, tak je zvláštní, že ty zjednodušené výklady, které jsme se museli biflovat zpaměti, jsou otravné, a takováhle podrobná a barvitá vyprávění jsou naopak zajímavá. Ano, takhle by se měl učit dějepis :-).

        • brtnikvbrlohu

          Problém je v tom že ani to zajímavé – jaksi z principu – část žactva nezajímá – a udržet alespoň zdání „vyučovacího procesu“ nejde jinak než přes to biflování nahrkaných frází ze sešitu, kam se to diktuje, aby třídu nebylo slyšet do ředitelny. Když se k tomu přidá syndrom vyhoření u vyučujícího …………..

          • brtnikvbrlohu

            A má to ještě jedno úskalí – vyučující se lehko může dostat do konfliktu s věrchuškou za nevhodné názory – dřív za to bylo přeložení do horní dolní, dneska pracák a černá listina.