U NÁS TAKÁ OBYČAJ, SEKYRU SI POŽIČAJ /slovenská lidová/

2.5.2015

 Napsala merlin

Se značnou dávkou despektu jsem si přečetla slova našeho multikulturního humanisty a vzdělance, liberálního šlechtice, exministra zahraničních věcí. Údiv ve mně vzbuzuje fakt, že mu k tomuto názoru pléduje celá vládní koalice v čele s lidovci.

 ,,Česká republika bohužel zmeškala šanci přijmout uprchlíky, kteří by nám byli kulturně blízcí, tedy křesťany ze Sýrie. Takže nakonec můžou přijít kvóty a pak už nebudeme mít na výběr. Takže svou nechutí, neochotou a lakotou se nakonec můžeme dostat do horší pozice, než kdybychom to řešili vstřícně a aktivně,“ řekl ParlamentnímListům.cz předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Buď se  intelekt těchto pánů pohybuje v pásmu těžké subnormy nebo by měli okamžitě vyhodit svoje poradce. Vnímání problému z jejich strany je velmi simplexní a zcela nesprávné.  Celá tato problematika vůbec není postavená tak, jak se nám ji snaží předvádět.

Lze jistě říct, že v Sýrii žijí šiíté, sunnité a křesťané. Větší zjednodušující nepochopení ale už není vlastně možné

Asi jen stvoření zvané český politik totiž může apelovat na pojem kulturní blízkosti a dělat kulturní rozdíly mezi syrskými alawity, drúzy, sunnity, jezídy, a dalšími Araby hlásícími se např. k východní syrské církvi /správně Svaté apoštolské katolické asyrské církvi východu/, syrské pravoslavné církvi /je známá též coby jakobité/, z které se pak vydělila Koptská pravoslavná církev /neunávající christologii chalkedonského koncilu 451/. Pak tu  máme třeba malabarskou církev. Ti si  říkají také křesťané svatého Tomáše, údajně ji založil tento apoštol. Po příchodu Portugalců je donutili r. 1599 sjednotit se s Římem, ovšem většina z nich při nejbližší příležitosti /1653/ od této unie ustoupila a část z nich se spojila se Syrskou jakobitskou církví a od 60 let 20. st. se stala nezávislým katolikátem s dvanácti metropolemi /v Indii a jednou v New Yorku/. Další část se znovu sjednotila s Římem jako syromalankarská církev. Nestoriáni, kteří v unii s Římem zůstali, vytvořili syromalabarskou církev, ze které se pak opět větší část zřekla unie s Římem, přihlásila se k původnímu nestoriánství a od r. 1905 vystupují jako tzv neonestoriáni. Že se nakonec v Syrii /jakožto i všude jinde/ objevili lidé přinášejí letnická a jiná protestantská hnutí, to je naprosto zanedbatelné. Všechny tyhle církve jsou z hlediska katolické a pravoslavné církve u nás ve své podstatě hereze nejhrubšího zrna. Jde o hutné a pestré směsky, kde je více či méně dominantním prvkem zoroastrismus, jazdanismus, manicheismus, nestoriánství, atd., někde nacházíme i prvky hinduismu, mithraismu a súfismu. A dokonce šamanismu.

Obecně vnímaná ,,západní,, představa dělení muslimského  obyvatelstva vyznávajícího islám je na sunnity a šiíty. Sunnitů je většina 80 až 90 %,  uznávají legitimitu čtyř prvních chalífú. Po smrti Muhammada si získal postavení chalífa Abu Bakra. Ale chalífem se chtěl stát i Ali, Muhammadův bratranec. Slovem šiíté byli označováni stoupenci čtvrtého chálifa Alího ibn Alí Táliba. Alí byl bratrancem a zároveň zetěm proroka Muhammada. Stoupenci Alího šli do opozice a vládu Abu Bakra neuznávali. Alí se nakonec přece jen chalífou stal, ale až čtvrtým v řadě. Po jeho násilné smrti odmítli šiíté nového chalífu a místo toho uznávali jen potomky Alího jako pravé vůdce. Těchto potomků imámů bylo 11, včetně Alího 12. To je jen pro velmi základní představu. Ještě k islámu jedna velmi důležitá poučka, která se u nás zcela opomíjí. Každý mumin je muslim ale ne každý muslim je mumin. Muslim je člověk, který žije z nejrůznějších příčin pod křídly islámu, přijal ho nebo se v něm narodil  a vyznává jeho doktrínu /většinou ale v rovině: islám´= tradice jeho předků./ Mu´min je muslim, který víru přijímá srdcem, bojí se jen boha a vždy dodržuje učení koránu. A teď zpět k Sýrii.

Syrští Drúzové jsou sice v podstatě sekta vzniklá na platformě šiítského islámu. Ale zda je lze ještě vůbec považovat za muslimy je velmi diskutabilní. Sami sebe nazývají monoteisty  – al Muwahhidún. Na počátku 11 století vládnul v severní Africe panovník šíitské fátimovské dynastie al Hákim bi amri lláh, kterému se tehdy podařilo  rozšířit území o syrský emirát v Aleppu. Tenhle chalífa má přezdívku šílený. Vztaženo na jeho dobu. Měnil v různých údobích naprosto nevyzpytatelně chování k různým náboženským skupinám na svém území, jednou pronásledoval sunnity, jindy křesťany a židy, jezdil prý také sedm let jen na oslu a nestříhal si vlasy ani nehty, mnohdy prý vydával podivné a nesmyslné rozkazy. Jeho chování a zjev byly velmi výstřední,  projevovaly se u něho radikální náhlé změny v  chování s dopadem do státní politiky, v  osobním životě byl extrémní asketa. Je popisován jako nesmírně mstivý, krvelačný a  brutálně bezohledný v jednání s nejvyššími úředníky jeho vlády. S až  obsedantní  posedlostí potlačoval všechny znaky korupce a nemorálnosti ve veřejném životě.  Také nařídil veřejné vysílání kleteb proti první třem chalífům /Abu Bakr, Umar a Usman ibn Affan/  a proti oblíběné manželce Muhammada  Aiše,.

V jedné etapě své vlády podnikl dobře mířený pokus o likvidaci křesťanů a vyzýval k systematickému ničení všech křesťanských svatých míst na Blízkém východě, která vyvrcholily rozbořením Chrámu Svatého hrobu v Jeruzalémě. Načež následovalo  jeho zbožštění extremistickou skupinou ismailitů, která se stala zakladatelem drúzského náboženství.

V roce 1016 se Hákim v káhirských mešitách vyhlásil za vtělené božství. Hlavním šiřitelem této zvěsti se stal jeho pobočník Muhammad ad Darází. Káhirští obyvatelé jeho kázání odmítli, proto Darází uprchl do Libanonu, kde v roce 1019 na víru v Hákima obrátil jednu libanonskou komunitu, které pak propůjčil i své jméno. Mezitím si Hákim vybral za vezíra perského mystika Hamzu ibn Alí ibn Ahmada, jenž se pak stal hlavním architektem drúzské věrouky a ten Darázího nechal coby heretika zavraždit. Krátce nato, roku 1021, Hákim při vyjížďce v okolí Káhiry beze stopy zmizel. Soudí se, že byl úkladně zavražděn svými náboženskými odpůrci. Hákimovi přívrženci nicméně věří, že byl vzat do nejvyššího nebe a tam nadále žije v skrytosti. Na konci světa přijde spolu s Hamzou nastolit drúzskou světovládu.

Drúzské náboženství je silně ovlivněna novoplatónskou filosofií. Al Hákima  považují za čistou božskou podstatu, která na sebe přijala pomíjivou lidskou podobou. Věří v několik božských inkarnací před Hákimem, ale už ne po něm – je totiž definitivním projevem božství. Vezír Hamza se prohlásil za vtělení tzv. univerzálního Rozumu, čímž si zabezpečil hned druhé místo po Hákimovi. Drúzské náboženství je esoterické; věřící se dělí na zasvěcence, ti jsou tvrdým jádrem drúzského kléru, a nezasvěcené laiky.. Drúzové zásadně nikoho na svou víru neobracejí, konverze k drúzskému učení ostatně ani není možná. Ženy mezi Drúzy užívají rovnoprávné postavení, a ve srovnání s muži jsou dokonce považovány za vhodnější k zasvěcení. Místo pěti sloupů islámu Drúzové dodržují sedm povinností stanovených Hamzou ibn Alím: patří mezi ně pravdomluvnost, starostlivost o bratry, odmítnutí jiného náboženství, uznání Boží jedinosti a podrobení se Božím příkazům. Součástí drúzské věrouky je rovněž učení o převtělování. Přestože žijí v několika státech, považují za svou povinnost bojovat vždy za územní celek, ve kterém žijí a být k němu oddaně loajální.

Na celém světě žije celkem asi jeden milion Drúzů. Většina z nich obývá hornaté kraje na severu Izraele, na jihu Libanonu, v Sýrii a v Jordánsku. Považují se za Araby. Zvláštní skupinu tvoří izraelští Drúzové. Žijí především v okolí Karmelu a v Galilei, asi 18 tisíc také na Golanských výšinách, které Izrael okupuje od roku 1967. Jako na jediné Araby  /kromě beduínů/ se na ně – ale na jejich vlastní žádost – vztahuje povinná vojenská služba v izraelské armádě. Drúzové rovněž sehráli významnou úlohu během libanonské občanské války v letech 1975-1990, v níž bojovali spolu se sunnitskými, šíitskými a palestinskými milicemi proti falangistickým jednotkám maronitských křesťanů.

Další skupinou, aktuálně v Sýrii významnou, jsou alawité. /odhadem cca 12 procent obyvatelstva Sýrie/. Alavitské náboženské hnutí  vzniklo v 9. stoletíí a je dost vzdálené základním principům islámu. Jeho zakladatelem je Muhammad Ibn Nusair, šíitský muslim, pobočník jedenáctého imáma. Božskou moc reprezentuje trojice, tvořenou Alím, Muhammadem a Salmánem al-Farísím, perským vyznavačem zoroastrismu hledajícím pravdu. Tato trojice představuje tři stránky božství: podstatu, projev a poznání. Alavité mohou pít víno, slaví mnoho křesťanských svátků a ctí křesťanské svaté. Ženy nemusejí nosit závoj a obecně mají větší svobodu pohybu než ženy muslimské. Náboženství obsahuje učení o reinkarnaci duší.  Nemají kostely, modlitby konají v soukromých domech, obvykle s náboženskými vůdci. V Sýrii představují po sunnitech druhou největší náboženskou skupinu . Osmani s nimi zacházeli jako s nemuslimy, podobně jako s Židy a křesťany, museli platit daň. Po povstáních proti Osmanům v letech 1806, 1811 a 1852 dostali omezenou samosprávu. Po 1. SV byl v roce 1922 ýrie se stala federací, sestávající ze dvou států, Damašku a Aleppa, oba s většinou sunnitů, a dvou autonomních území, Aluitského a Druzského. K nim se později přidal Sandžak, kde žili Turci, kteří se v r. 1939 připojili k Turecku. Sjednocení těchto dílčích států do jedné Sýrie pro ně znamenalo obavy z převahy sunnitů v politice. Alavitští důstojníci sehráli v převratech v roce 1963 a 1966 klíčovou roli. Jejich význam razantně stoupl až po nástupu Háfize Asada. Ten v roce 2000 přenechal vládu synovi Bašárovi. V současnosti je proti nim stále ještě vedena zprostředkovaně válka  polofeudálními sunnitskými monarchiemi podporovaných USA i EU jak zbraněmi, tak financováním syrských sunnitů. Tažení proti Asadovi nyní   zkomplikoval vznik tzv. Islámského státu. Alavité jsou celkem logicky pevně seskupeni kolem Asadovy rodiny. V případě prohry je čeká osud, který si při vzpomínce na doby jejich pronásledování sunnity v minulých století rozhodně nemalují narůžovo.

Další u nás již známější a v poslední době medializovanější  skupinou jsou Ja/e/zídové. Podle historických pramenů tvořili Jazídové 2 000 let př.n.l. významnou složku Sumérů, Babyloňanů, Asyřanů a Židů / tehdy patrně převzali i některé prvky judaismu/. Sami o sobě tvrdí, že jsou nejstarším náboženstvím na světě a dokládají to historickým náboženským kalendářem starším než je křesťanský, ale i  židovský.  Už prý v době, kdy příslušníci jazídismu žili na území Indie, byli známi jako Jazídové. Název je také velice blízko perským slovům Jazdan –Bůh a Janata -božský nebo andělský. Jiní zase uvádí, že název byl odvozen až od muslimského chalífy z Umajjovské dynastie Jazída ibn Mu’áviji, člena islámské sekty Harigite. Podle Jazídů  tento muslimský vládce /680-683/  konvertoval k jazídismu a známý je z historie svým vojenským útokem na Husajna, syna Alího ibn Abí Táliba. U města Karbala v Iráku proběhla klíčová bitva, ve které Husajn padl. Pro šíity se  tak Jazíd stal symbolem zla .

Jazídské komunity tvoří kmeny v čele s kmenovými vůdci. Jazídové nepovolují sňatky s osobami jiného náboženství, protože jezídové pocházejí z Adama na rozdíl od zbytku lidstva, které pochází z Evy. Jazídské učení spolu s obřady je drženo v tajnosti. Základní spisy jsou psány arabsky a myslím že i v kurmándží a jsou jimi Kniha zjevení, kterou napsal šejch Adí, a Černé písmo, sepsané mystikem Hasanem el-Basri. Jezídové uctívají Meleka Táúse jako padlého anděla a vládce tohoto světa.

Jezídové věří v reinkarnaci duší.Za nejvýznamnější reinkarnaci je považován šejch Adí, který se pokládal za vtělení Meleka Táúse a který je uctíván jako nejvýznamnější jazídský učitel. Mimo jiné zavedl pravidlo, že Jazídové nesmí konvertovat k jinému náboženství a ani se Jazídem nemůže stát příslušník jiné víry.

Stovky let byli Jazídové ve válce a pronásledováni  nejen  šíity, ale i sunnity, kteří prohlásili, že základní principy jazídismu  – zejména Táús Melek – jsou satanské a že jazídové nejsou lidé knihy.  Prapůvod tohoto sporu je s největší pravděpodobností ve shodnosti jmen Melek Taus, Tawúsé Melek, který byl v příběhu z Koránu  ztotožněn s představitelem Šajtana, anžto se odmítnul poklonit Adamovi.

 

V roce 2007  byla ve městě Bašika nedaleko Mosulu ukamenována a ukopána jezídy sedmnáctiletá dívka Du’a Chalil Aswad za to, že byla viděna příslušníky svého kmene ve společnosti  sunnity.

 

 

Vzhledem k tomu, že si Jazídové svůj čin pilně točili na mobily a rozesílali do světa, aby tento zvěděl, že jejich čest byla zachráněna a je opět bez posvrny, byla logickým výsledkem jen další krvavá vlna bezuzdného zabíjení a násilí.

Celý ten povyk kolem by ovšem nenastal, kdyby dívka byla ukamenována a její ,,zločin,, nesouvisel se sunnitským muslimem. Prostě kdyby se to celé odehrálo jen uvnitř jazídské komunity dle zvykového práva – tak jako jindy.

Nezmiňuji se o tom, protože bych snad chtěla vyvolat nelibost či nenávist k Jazídům, kteří se právě nachází v opravdu velmi politováníhodné situaci. Jen chci na tomto příkladu demonstrovat, že zvykové právo a tisícileté tradice obyvatelstva Arabského poloostrova a přilehlých oblastí se nepromítly a nepromítají jen do islámu. Jak se většina evropských obyvatel velmi naivně domnívá. Krevní msta, vraždy za obnovení cti rodiny a kmene a obřízka jsou nejviditelnějšími projevy místních zvyklostí obyvatelstva v podstatě všech skupin arabského poloostrova. Včetně těch, které my, ..západní lidé,,,  nazýváme z mnohdy celkem nejasných důvodů křesťanskými.

Napsáno Janika Rubriky: Napsala Merlin Tagged with Autor: Merlin