Děvčátka

Napsal mercaptan

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.  

devcatka

„Vždyť my jsme šly na frontu úplně mladičké. Holčičky. Já jsem v průběhu války dokonce vyrostla. Máma to doma změřila… Vyrostla jsem o deset centimetrů…“

„Organizovali kurzy zdravotních sester a otec nás, mě a sestru, tam odvedl. Mně – patnáct let, a sestře – čtrnáct. Řekl: „To je vše čím mohu přispět k vítězství. Mými holčičkami…“ O ničem jiném tehdy nepřemýšleli. Za rok jsem se dostala na frontu.“

„Naše máma neměla syny… A když byl obklíčen Stalingrad, šly jsme dobrovolně na frontu. Společně. Celá rodina: matka a pět dcer, otec tehdy již bojoval…“

„Jely jsme mnoho dní… Na jakési stanici jsme s děvčaty vylezly s kýblem, nabrat vodu. Ohlédly jsme se a nestačily se divit: Vlaky jely jeden za druhým a v nich samá děvčata. Zpívají. Mávají nám – některé šátky, jiné pilotkami. Bylo to jasné: chlapi nejsou, padli. Jsou v zemi. Nebo v zajetí. A teď my, místo nich… Máma mně napsala modlitbu. Schovala jsem si jí do medailonku. Možná to pomohlo – vrátila jsem se domů. Vždy před bojem jsem medailonek políbila…“

„Jednou v noci prováděla průzkum bojem na úseku našeho pluku celá rota. Za svítání ustoupila a ze země nikoho se ozývalo sténání. Zůstal tam raněný. „Nelez tam, zabijou tě,“ – zadržovali mě vojáci – „vidíš, už svítá“ Neposlechla jsem a lezla. Našla raněného a táhla ho osm hodin přivázaného řemenem za ruku. Dovlekla jsem ho živého. Dověděl se to velitel a v rozčilení mně napařil pět dní basy. Ale zástupce velitele pluku reagoval jinak: „Zaslouží si vyznamenání“. V devatenácti jsem dostala medaili „Za odvahu“. V devatenácti jsem zešedivěla. V devatenácti, v posledním boji, mně prostřelili obě plíce, druhá kulka prošla mezi obratli. Ochrnuly mně nohy… Mysleli si, že jsem mrtvá… V devatenácti… Dnes mám devatenáctiletou vnučku. Dívám se na ni – a nevěřím. Dítě!“

„První medaile „Za odvahu“… Silná palba. Vojáci zalehli. Povel: „Vpřed! Za Vlast!“, ale oni leží. Znovu povel, znovu leží. Sundala jsem si čepici, aby viděli: holka se zvedla… A všichni vstali a šli jsme do boje…“

„Pod Makejevkou v Donbasu mně ranilo do beder. Zalezla tam taková střepinka, jako kamínek, a sedí si tam. Cítím – krev, složila jsem obvaz a šup ho tam. A dál běhám a obvazuji. Stydíš se to někomu říct, ranilo děvče, ale kam – do hýždě. Do zadku… V šestnácti letech se to stydíš někomu říct. Je ti to trapné. No a tak jsem běhala a obvazovala, dokud jsem díky ztrátě krve neztratila vědomí. Byly jí plné holinky…“

„A mně se to stalo poprvé v životě… To naše… Ženské… Uviděla jsem na sobě krev a zařvala jako tur:
– Jsem raněná…
V rozvědce byl s námi felčar, už postarší mužskej. Povídá:
– Kam ranilo?
– Nevím kam… Ale krev…
A on mi to, jako táta, všechno pověděl…

„Na průzkum jsem po válce chodila ještě patnáct let. Každou noc. A sny: selhal mi samopal, nebo nás obklíčili. Vzbouzíš se a skřípeš zubama.
Snažíš se vzpomenout – kde jsi? Tam nebo tady?“

„Vzpomínám si, dostala jsem opušťák. Na cestě k tetě jsem se stavila v obchodě. Před válkou jsem strašně milovala bonbóny. Říkám:
– Dejte mi bonbóny.
A prodavačka na mě kouká jako na blázna. Já jsem to nechápala: co jsou – potravinové lístky, co je – blokáda? Všichni lidé ve frontě se otočili ke mně, a já mám pušku větší než já sama. Když nám je dávali, koukám na ní a pomyslela jsem si: „Kdy já do téhle pušky dorostu?“ A najednou všichni začali prosit, celá fronta:
– Dejte jí bonbóny. Vemte si naše lístky.
A dali mi“.

„Zakryla od střepiny miny milovaného člověka. Střepiny letí – snad – zlomky sekundy… Jak to stihla? Zachránila poručíka Péťu Bojčevského, milovala ho. A on žil dál. Po třiceti letech Péťa Bojčevský přijel z Krasnodaru a našel mě na setkání veteránů. Jeli jsme spolu do Borisova a našli tu paseku kde Toňa zahynula. Vzal zem z jejího hrobu… Nesl jí a líbal… Nás bylo pět, konakovských děvčat… A jenom já jsem se vrátila k mámě…“

„Naši uniformu bylo skoro zbytečné čistit: pořád zakrvácená. Můj první raněný – nadporučík Bělov, můj poslední raněný – Sergej Petrovič Trofimov, seržant minometné čety. V sedmdesátém roce mě přijel navštívit a já jsem ukázala dcerám jeho zraněnou hlavu, na které je doteď velká jizva. Celkem jsem zpod palby vynesla čtyři sta osmdesát jednoho raněného. Nějaký novinář to spočítal. Celý pěší prapor… Tahali jsme na sobě chlapy dvakrát až třikrát těžší než my samy. A ranění jsou ještě těžší. Táhneš ho, a jeho zbraň, a ještě plášť a holinky. Naložíš si osmdesát kilogramů a táhneš. Shodíš… Jdeš pro dalšího, a znova sedmdesát-osmdesát kilogramů… A tak pětkrát až šestkrát za jeden útok. A ty sama máš čtyřicet osm kilo – baletní váha. Dnes se tomu již nechce věřit…“

„Pod Sevskem na nás Němci útočili sedm-osmkrát za den. A i ten den jsem vynášela raněné i s jejich zbraněmi. Připlazila jsem se k poslednímu, a on má úplně přeraženou ruku. Houpe se na kouscích… Na žílách… Celý v krvi… Je nutné mu okamžitě odříznout ruku, aby se to dalo zavázat. Jinak konec. Ale já nemám ani nůž ani nůžky. Taška se mi na boku dřela až se prodřela a vypadly. Co dělat? Zubama jsem hryzala tu tkáň. Přehryzala, zavázala… Obvazuji, a raněný: „Rychleji sestro. Já si ještě zabojuju“. V horečce…“

„Jdeme… Dvěstě děvčat a za nimi dvěstě mužů. Vedro. Horké léto. Pěší přesun – třicet kilometrů. Šílené vedro… A za námi rudé skvrny na písku… No, ty věci… Naše… Jak tady něco schováš? Vojáci jdou za námi a dělají, že nic nevidí… Že se nedívají pod nohy… Kalhoty na nás usychaly a byly jako ze skla. Řezaly. Byly tam rány a všude byla cítit krev. Nic jsme totiž nefasovaly… Hlídaly jsme: kdy si vojáci pověsí na křoví své košile. Pár jsme jich šlohly… Oni si to potom domysleli, smáli se: Staršino, vydej nové prádlo. Holky to naše sebraly“. Vata a obvazy nestačily ani na raněné… A ne aby… Ženské prádlo se objevilo až asi za dva roky. Chodili jsme v mužských trenýrkách a nátělnících… Tak jdeme… V holínkách! Nohy také upečené. Jdeme… Došly jsme k převozu, čekáme na prámy, a tam nás začali bombardovat. Strašné bombardování, chlapi se všichni nějak poschovávali. Volají na nás… A my to bombardování neslyšíme, raději do řeky. K vodě… Voda! Voda! A seděly jsme tam dokud jsme se neodmočily… Pod střepinami… Totiž… Stud byl strašnější než smrt. A několik děvčat v té vodě zahynulo…“

„Nakonec nás přidělili. Přivedli mě k mému družstvu… Vojáci si mě prohlíží: někteří posměšně, někteří dokonce zle, jiný tak trhne rameny – hned je to jasné. Když mě velitel praporu představil, jako že tady je váš nový velitel čety, všichni zavyli: “ Ú-ú-ú-ú-ú-ú….“ jeden si dokonce odplivl „Tfuj!“ A za rok, když mě předávali řád Rudé Hvězdy, mě tihle kluci, kdo zůstal naživu, nesli na rukách do mé zemljanky. Byli na mě hrdí“.

„Pohřbívali jsme ho… Ležel na maskovacím dílci, právě ho zabili. Němci po nás střílejí. Je třeba ho rychle pohřbít… Teď hned… Našli staré břízy, vybrali tu, co stála vedle starého dubu. Tu největší. Vedle ní… Snažila jsem se to zapamatovat, abych se mohla vrátit a najít to místo. Vesnice tu končí, tady se cesta rozdvojuje… Dá se to vůbec zapamatovat? Jak si to zapamatuješ, když jedna bříza před našima očima už hoří… Jak? Začalo rozloučení… Řekli mi: „Ty – první!“ Až se mi srdce zastavilo, pochopila jsem… Co… Takže o mé lásce všichni věděli. Všichni to vědí… A najednou taková myšlenka: a možná i on věděl? Tedy… On leží… Právě teď ho zakopají do země… Zakopají… Zasypají pískem… Ale já jsem se strašně zaradovala té myšlence, že, možná, on také věděl. A co když jsem se mu líbila? Jako kdyby byl živý, a teď mně něco odpoví… Vzpomněla jsem si, jak mi na Nový rok dal německou čokoládičku. Měsíc jsem ji nejedla, nosila jsem ji v kapse. Dnes to nechápu, celý život vzpomínám… Tu chvíli… Letí bomby… On… Leží na maskovacím dílci… Ta chvíle… A já se raduji… Stojím a usmívám se. Bláznivá. Raduji se, že možná o mé lásce věděl… Přistoupila jsem a políbila ho. Nikdy předtím jsem nelíbala muže… Tenhle byl první…“

„Strávila jsem s ním celý den, potom druhý a rozhodla: „Jdi na štáb a ohlaš to. Já tu s tebou zůstanu“. On šel k nadřízeným a já ani nedýchám: no, co když řeknou, aby tu po mně do čtyřadvaceti hodin nezůstalo ani stopy? Tady je přece fronta, to dá rozum. A najednou vidím, – k zemljance jde velení: major, podplukovník. Všichni mi tisknou ruku. Potom jsme si, samozřejmě, sedli v zemljance, a každý něco řekl, že žena našla muže v zákopech, a přitom skutečná žena, má na to dokumenty. To je ale ženská! Nechte nás pohlédnout na takovou ženu! Říkali taková slova, všichni plakali. Já na ten večer vzpomínám celý život… Co jiného mi zbylo?

„Zařadili mě jako sanitářku. Chodila jsem s ním na průzkum. Pálí minomet, vidím – upadl. Napadlo mě: mrtvý nebo zraněný. Letím tam, minomet pálí, a velitel řve: „Kam se ženeš, zatracená ženská!!“ Připlazila jsem se – živý… Živý!“

***

P.S.: Poznámka překladatelova. Autor to nikde explicitně neuvádí, ale z diskuse pod článkem se dá vytušit, že zdrojem mu byla kniha-dokument Světlany Alexejevič „Válka nemá ženskou tvář“. Tu však překladatel bohužel nečetl.

 

Reklamy

33 comments

  1. Janika

    Tak tady jsem na korektury překlepů moc neviděla, bulím u toho a slzy mi kapou na klávesnici…

    Nemohla jsem si nevzpomenout na film A jitra jsou zde tichá. Tohle je moje oblíbená scéna, nezapomenutelná, jak ona běží, střílí a zpívá a láká hitlerovce od raněné kamarádky.

    • merlin

      tenhle film jsem neviděla tak dlouho, že už jsem ho skoro zapomněla, děkuju za připomenutí.
      Ten trend mainstreamu znehodnocování těch kteří trpěli nebo zemřeli v boji za svobodu se nedá ani slušně komentovat

    • dixi

      Ráda bych si přečetla tu knihu : Válka nemá ženskou tvář : Taky jsem byla při čtení těchto úryvků dojatá a zároveň zděšená, že by se ty hrůzy měly opakovat. Vůči tomu, že už se dnes jinde dějí jsem bezmocná. Mohu jen doufat, že se lidé probouzejí, jen jestli není pozdě.

    • Janika

      Taky moc pěkný film, podívám se. Vidím tam známou tvář – Stierlitz :-). Už to dlouho nedávali, a přitom těch blbin v televizi.

      • jafa

        Pár Pěkných věcí z archivu tam prý bylo.
        Až budou zase párkrát Flojdi, bude výměna systému:-) a možná i peněz :-)

  2. BARON LE SAMEDI

    Mne oslovuje tento epizodický film, zde i s kapitalistou….k vítání Vlků na Slavíně jen jediné: kdyby Beneš nepodepsal 13.12.43 smlouvu se Stalinem, a 5. dubna 45 by v Košicích nevznikla vláda Národní fronty, Slovensko by, jak fašistický stát, zle skončilo. Ostatně, Slováci měli po celou válku k dispozici jižní ovoce. Čtete správně: lístkový systém ve slovenském státě neexistoval….to až po válce se s ním museli smířit.

  3. Slobo

    03.05.2015
    23:29 od Slobo* ( *poprosi presunut ) ..namisto abych…. bojujem TU; spismenkåma)) a …
    Re: Noční vlci na Slovensku
    http://motoride.sk/?P=phorum&tema=lentak&tid=69709&ORDER=v

    ▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄

    :-(( secko ze seckym suvisi
    -evropský král je nahý (?)-

    Merkelová:
    ❥Je velmi důležité, abych v Moskvě uctila oběti světové války
    (bez ohledu na současné vztahy s Ruskem.)
    3.5. 2015 – 07:33
    http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/merkelova-je-velmi-dulezite-abych-v-moskve-uctila-obeti-svetove-valky/

    * * *
    Tragikomický strach evropské politické reprezentace z několika ruských motorkářů
    prozrazuje krizi evropských politických struktur, evropského politického systému

    Nenechme si proto namluvit,
    že kocourkovský boj s Nočními vlky je významným počinem v boji proti agresivnímu Rusku.
    Je výrazem slabosti. ( evropský král 【ツ je nahý ) ..?)

    Stanislav N.
    Komentář: Noční vlci
    2. 5. 2015 15:29 Zobrazeno: 3326
    http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta

    * * *
    Jak to, ze to tu neni…

    [img]https://fbcdn-sphotos-e-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xfa1/v/t1.0-9/s480x480/11188257_1136454299701826_4751609618392023106_n.jpg?oh=b96545312fdf191f7a23010f8d33d78c&oe=55DB1DB3&__gda__=1439974968_e0e827c66060ee1564413de5373c8a33[/img]
    fbc
    Ktož jsou,.. Tí [dobre] lidé

    * * *
    Na Slavíne samý ruský agent…
    By Juraj Poláček
    2. 5.

    Postreh
    „vyše 500 ľudí“ ( zdroje odjinud: -z inej planety Aasi-
    700, ..az 3-tisic (ct24. !! vcera. Dnes ? clanek je „aktualizovan“)

    Smutné a znepokojivé ( napisane pod obrazkem)
    Åno. Suhlas -od Slobo
    ..precitam clanok,.. pod dojmom .. zaujaty
    (preskocil som video. Hovorim si,. to bude to co je u Janiky (to iste je aj u A.i Možnajest)
    a Boh vie kde kade este.

    Pozeram obrazek
    Prve co ma napadne… to kade isli.. druhe drapaky.. pozeram motorky.
    Kdo to len ~ ~ ͡๏̯͡๏ ~ ~ ͡๏̯͡๏ ~ ~ ͡๏̯͡๏ ~ ~ ͡๏̯͡๏
    moze byt… dumam (z Lanzhot – Slavin, operacie)

    Stacilo napisat pod obrazek FOTO ilustr. (!)
    ked uz nie – rosyjscy motocykliści w braniewie
    ( … Åno mam jedy. Aji ,, nepokoj )

    Video
    (5:45) prvych do 1:55 … aj text .. to-je-to, co som hladal. DIK [dobre]
    http://medzicas.sk/na-slavine-samy-rusky-agent/

    * * *

    @@@ Mno, strycu Jane. Slobo Banana / pro pametniky ten krat Jabucko, /
    dau s K.Krylem .. o par piv våc.. jak sVåma.

    Skoda, ze odeseu. (1944 Kroměříž — ✞ r.94 Mnichov)
    eTO (texty po r.94) _ mohli byt hoodne _ zaujimave.

    @@ http://motoride.sk/?login=rp76 Kolko casu hodziny ukazovali
    2. decembra 1944,
    keď ..
    http://zahorie.sme.sk/c/7528618/rodaci-spominaju-na-velke-bombardovanie-sastinskeho-lesa.html
    a,
    Sinagoga ?.. byua naprodaj, ( r07, 08 ?? ) od vtedy sem tam nepåcheu. Tak nevim

    @ ku prisp. 03.05. 10:05, jeho 2/2
    A proto, MRide SKo,, mjeuo ten sklipek -kupit.

    http://outsidermedia.cz/tajna-zakladna-nato-koupena-ruskem-za-cenu-prumerneho-moskevskeho-bytu/
    Kritiserer Nato-Jens for billigsalg av ubåtbase
    Publisert 25. april 2015,
    http://www.dagbladet.no/2015/04/25/nyheter/pluss/nyheter_pluss/innenriks/jens_stoltenberg/38860812/

    :-}
    Ještě před příjezdem na Slovensko
    na rekonstruovaném úseku české dálnice :-O špatně odbočili, na správnou cestu
    je pak navedlo civilní vozidlo s modrými majáčky, jaké používá policie. ( Chåa )

    [img]http://img.ct24.cz/cache/616×411/article/65/6487/648669.jpg[/img]
    ct24.cz
    Noční vlci na Slovensku
    http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/309806-uvitani-chlebem-a-soli-nocni-vlci-uctili-padle-na-slavine/

    ku FOTO`s
    „a co keby naky specnaz Levarski,. zautociu. Sekeråma“
    Co by spravili „majaky“ ?.. -VIME- Chranili by mensinu
    ( koment od 【ツ】
    ptkF㋡Xan Agency
    (nositel Zlateho doutniku Monči Lewinskej a`poslednej krabicky Chesterfield )

    video
    (vcera, po uverejneni – bolo prespikovane, REPORTem z Terespolol / Brest)
    teraz, je ine zo sprav CT
    1:21 [dobre] gesto / .. modry plkac z rusku vlajku – biela prilba
    Chlapik na cele kolony (Kdo to je….. ss prosim)

    ale povim ti, Habanka,
    :-) mjeu sem strach (prisp. v teme 15:13)
    -trochu sem sa pozapomjeu,.. venku-
    a,
    kuknem (Možajev pred 16 min) ze „na Slavine zasah“
    strach nee za Vadima,.. temu nech naloža, :-@ -reku
    Ale za synovca (to by potom jeho mater naložiua, zas mne)
    ,za Ch.McGregora… -byu by maler/nacciirač,.. s dolamanyma hnåtama. Eh

    * * *

    Chåaa
    Ďouba lík bez servitku

    【ツ】Hloupí politici, 【ツ】nenávistní presstituti a ( a,a…..)
    ve škole nedávali pozor a nevědí, že „zakázané ovoce nejvíc chutná“
    -autor Petr Ďoubalík-

    v clanku
    2 videa ze včerejšího Slavína
    z předchozích příspěvků o Nočních vlcích, 4x video

    V Bělotíně krásné přivítání,
    ale policajti vlky kontrolovali dvakrát, jednou při příjezdu, vše v pořádku a podruhé když odjížděli, zdlouhavá prohlídka a pokuta 50 euro za zapomenutý pas.
    To by mě fakt zajímalo,
    odkdy policajti na Moravě vybírají pokuty v eurech, pr.sata.

    Fotky z Bělotína
    ..v Brně… – video v clanku

    Překlad (Nočnye Volki, V kontaktě):
    2. květen se stal přelomovým dnem v jízdě Nočních vlků.
    v EU se objevily spřízněné země.

    děkujeme !

    Celkem 92 % Rakušanů se postavilo za to,
    aby bylo Nočním vlkům umožněno projet přes rakouské území.

    V sobotu 2. května
    Noční vlci v doprovodu spřátelených rakouských klubů dojeli do Vídně. _____ B[ciel]
    ( skraceno )
    Přijeli v 19.30 a položili věnce k památníku sovětských vojáků na Schwarzenbergplatz
    ( skraceno )
    v tentýž den, brzy ráno u památníku proběhla i druhá akce,
    Rakušané sem přišli uctít památku obětí zavražděných před rokem v Oděse.

    Anonymní ( !!! NEOVERNE )
    3. května 2015 9:16
    【ツ】
    V Bělotíně se dozvěděli policisté, že jeden z Rusů
    zapomněl pas na hotelu (na vstupní kontrole pas měl – dostali hlášku),
    tak místo toho aby na to upozornili,
    tak využili možnosti je „zb.zerovat“ nechali je hodinu i s dětmi v autě čekat do ověření totožnosti a zinkasovali si si „svých 50 euro“.
    Asi příznivci Pravého sektoru u nás.
    vyslo
    neděle 3. května 2015 / Noční vlci – Bratislava 2. 5. / autor P.Ďouba.
    http://www.novarepublika.cz/2015/05/nocni-vlci-bratislava-2-5-2015.html

    !!!
    P.Ďoubalík v 22:26

    Kolonu, která směřovala do Mnichova, prohledává policie se psy.

    „Z dálnice nás odklonili do „kapsy“ a obklopilo nás více než 20 policistů se psy.
    Zatím kontrolují doklady!“ Tato zpráva přišla z kolony, která směřovala do Mnichova…
    „Následovalo vyšetření pod záminkou hrozby terorismu.“
    … …

    Mnichov. Zadržení. V tuto chvíli (21:50)

    Mezi zablokovanými auty na příjezdu do Mnichova je ruský konzul Dmitrij Zacharov.
    Policie s někým neustále mluví po telefonu. Koordinují svou činnost.
    Nyní se situace mírně uvolnila.

    Povolili vystoupit z auta.
    Účastníci motocyklové akce komunikují s policií, ale ta jim nic nevysvětluje.

    Vedení tiskové služby Nočních vlků se spojilo s prvním tajemníkem ruského velvyslanectví v Berlíně. Berlínské velvyslanectví projednává současnou situaci s Dmitrijem Zacharovem.

    V koloně jelo jedno auto jako doprovod, ve kterém byly dvě děti a tři dospělí.
    Také jela jedna motorka a na ní rakouský občan.

    Vzadu dva vozy s ruskými diplomaty.
    Policie tuto kolonu vedla dlouho před vstupem do Mnichova.

    Ale jak se přiblížilo město, začali provádět manévry na silnici.
    Nejprve jedno auto oddělilo jezdce od doprovodných vozidel.
    Tak od nich oddělili diplomaty.
    Celá kolona – čtyři vozidla. Motocykly ihned obklíčili.

    Dokumenty vzali všem, dokonce i diplomatům.
    Policie nic nevysvětluje, říkají, že čekají na instrukce z Berlína.

    Nedaleko jsou novináři, ale těm nedovolí přiblížit se ke kordonu.

    Zadrženým nedovolí fotografovat ani mobilním telefonem.
    Novináři se snaží fotit z dálky.
    V tuto chvíli všichni sedí v autech, čekají volání z Berlína.

    ze ZDROJ -u
    nightwolves, [shake] [shake]
    poslední dvě zprávy na stránkách Nočních vlků
    překlad: Ď
    Vystavil Petr Ďoubalík v 22:26:00
    t.c. 4 komentáře
    http://www.novarepublika.cz/2015/05/nocni-vlci-3-5-2015-mnichovska-zrada.html#more

    [img]http://cs622221.vk.me/v622221790/2f9f1/rfupztaLijU.jpg[/img]

    ▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄▀▄

  4. Janika

    Ještě mi to nedá neodpustit si poznámku, povzdech – oni nepotřebovali žádný branný zákon i pro ženy. Jenže za co a proti čemu chtějí nahnat do války nás…

    • Kamil Mudra

      Za co, Janiko?
      Za záchranu dolaru.
      Proti čemu?
      Proti čemukoli co by mohlo pád dolaru uspíšit.

    • ;-)))

      Rekl bych ze mi taky nepotrebujeme, jsem si naprosto jisty ze se najde velmi , velmi malo pitomcu ochotnich jit bojovat do ciziny za fasisticke teroristicke NATO, majetek nenazrane klerofasisticke cirkve a politiky ritolezce.
      NASRAT, nakonec ja jsem zadnou prisahu ceske fasisticke republice neskladal.

  5. Pingback: Děvčátka | Outsider Media
  6. Pingback: Děvčátka | ALMANACH
  7. Janika

    Nějaký Svoboda, co neúspěšně kandidoval na prezidenta, před chvílí žvanil v tom smyslu, že ty padlé máme vidět v souvislostech, rok 1945 s rokem 1968. Asi by radši dneska posuzoval souvislosti s heidrichiádou a Lidicemi. Německy. Ten by se jistě uchytil.

    • Tribun

      Však on ten Hitler nakonec posmrtně vyhraje. Ti, co věděli a zažili, postupně umírají a těm budoucím zůstanou jen učebnice dějepisu napsané vítězi.

  8. Nikdo

    Měl bych dotaz na překladatele. Co mu bránilo v tom, přeložit i posledních pět odstavců? Jejich obsah není zrovna moc hezký. Alespoň jak jsem to pochopil já s mou, dnes již mizernou ruštinou. Kdo umíte dobře rusky, přečtěte si je. Vypovídají, mimo jiné o mentalitě lidí. Prostě po válce lidé v ni neviděli válečnou hrdinku, ale „ženskou“ mezi chlapy – vojáky – jenž tam byla pro potěšení chlapů. Zejména poslední odstavec mluví za vše:

    “Это потом чествовать нас стали, через тридцать лет… Приглашать на встречи… А первое время мы таились, даже награды не носили. Мужчины носили, а женщины нет. Мужчины – победители, герои, женихи, у них была война, а на нас смотрели совсем другими глазами. Совсем другими… У нас, скажу я вам, забрали победу… Победу с нами не разделили. И было обидно… Непонятно…”

    Co se pak stalo s naši ctí po třiceti létech – pozvánka na schůzku. Po prvé jsme byly zticha, také žádná vyznamenání jsme na sobě neměly. Muži ano, ženy ne. Muži – vítězové, hrdinové, mladí kluci, jejich byla válka a na nás se dívali úplně jinými očima. Zcela jinými…….U nás, řeknu vám, ukradli nám vítězství…..Vítězství snámi nesdílejí. To byla hanba…..nerozumím tomu.

  9. Tribun

    No jo, válka je vůl. Ale vykládejte to lidem, kteří ji znají akorát z Ramba a amerických pajánů. Nejvíc mě štve, že se dnes učíme na ta děvčátka nevzpomínat, ale zapomínat, a když vzpomínat, tak s pohrdáním a nenávistí.

  10. hauptmann

    Pokud čtu nebo poslouchám podobné vzpomínky, nemám žádné otázky. Je to tak živoucí, komplexní a jednoduché. Člověk se zdráhá cokoliv vyslovit, protože jakákoliv slova vyzní jako trapný patos.

    Když vzpomíná můj strýček na odboj, všichni mlčí a pozorně naslouchají. My dospělí. Mládeži to bývá často směšné, ale já se potichu usmívám s nimi, byl jsem stejný. Jak jsme nenáviděli povinné návštěvy kin na filmech o válce! Jak se ten čas dal strávit smysluplněji, třeba randěním se spolužačkou….

    „Vojnu i mir“ jsem četl dvakrát. Jednou v sedmnácti a pak v dospělosti asi před osmi lety. Byl jsem překvapen, jak výběrová moje paměť byla, a to se nedá říct, že bych byl zrovna hlupák. V sedmnácti jsem si popisovaných válečných událostí a událostí, jež k nim vedli, skoro ani nevšiml, nezajímalo mě to. Kdo by se taky v sedmnácti zajímal o válku a ještě k tomu tak dalekou. V dospělosti jsem všechno vnímal už úplně jinak. To samé platí i pro události relativně nedávné.

    V rodině máme spoustu mládeže, přesně v tom věku, jako dívenky v článku popisující svoje válečné zkušenosti. Při pohledu na ně, na naše děti, na jejich bytostný vztah k životu, na tu rozjařenost, jejich plány a naděje… kolik to stálo úsilí, než jste takového člověka vychovali. Vzít zbraň a bránit vlast v mém věku beru jako povinnost, ale neumím si představit, že by měli nastoupit oni. Přitom kousek od nás to je už realitou.

    Nechtěl jsem tak pateticky, ale občas mě pochytí touha sebrat první tvrdý předmět, co mám po ruce, a rozbít jím hlavu všem válečným štváčům a jejich pomahačům. Vědomým štváčům, účelovým, i těm hloupým. Nemám strach, ale od událostí v Oděsse se ve mně hromadí stále větší a větší vztek.