Libye mě znovu probudila k životu

23.5.2016

Napsala Leonor Massanet
Překlad Janika, převzato odtud.

 

Děkuji Libyi a Libyjcům za připomenutí, co je štěstí, a za pomoc při svém probuzení.

Vyrůstala jsem v rodině se šesti dětmi, žijící na okraji města. Ani autobus nepřijížděl k našemu domu, k nejbližší zastávce jsme museli jít 500 metrů. Hráli jsme si v zahradě a na ulici, kde žili sousedi, hráli jsme si na schovávanou, nebo jsme jen tiše seděli, povídali si, dokud nás maminka nezavolala k obědu nebo večeři.

V létě jsme byli každý den na pláži v plavkách a bez bot, nemuseli jsme se o nic starat. Stačilo přejít ulici a pěšky asi padesát metrů. Domů jsme se vraceli v době oběda.

V okolí domu byl jen jeden obchod s potravinami, holičství, mlékárna, lékárna, bar a něco málo dalšího. Vše ostatní byla soukromá obydlí.

Měli jsme základní oblečení, které jsme nosili, dokud se neopotřebovalo nebo nám nebylo malé, a nikdy jsem necítila potřebu mít něco jiného.

Jednou za rok, když město osvětlila vánoční světla, nás maminka vzala na procházku po městě, dívali jsme se na obchody s hračkami. Vánoční atmosféra byla úžasná, bylo to jako sen, vzpomínám na pocit naprosté blaženosti a potěšení vidět všechnu tu radosti, světla, hračky a mnoho obchodů. Nechtěli jsme nic kupovat, protože sama procházka byla již nádherným darem, a nevzpomínám si, že bych chtěla něco kupovat já ani některý z mých bratrů. Pak přišly Vánoce a každý den byl magický, zvláštní, odlišný, jídla jiná než po celý rok, speciální nádobí, třpyt sklenic… a magický vrchol, který přišel, když jsme spali.

Šli jsme do postele a vzrušeně přemýšleli o tom, co dostaneme, neboť jsme v dopise vždycky psali „co jejich Veličenstva chtějí“, protože nám maminka řekla, že vědí lépe než my, co potřebujeme a co si přejeme. Kdo se brzy ráno první probudil, volal ostatní a společně jsme šli do jídelny, kde jsme nechali svou botu. Tento nádherný okamžik, kdy jsme šli dolů po schodech a otevírali dveře místnosti, mám ve své mysli a ve svém srdci navždy. Všichni jsme se radovali ze svého daru, jediného v roce, protože jsme pak neobdrželi po celý rok žádný jiný.

Kolem postupně vznikala konzumní společnost, ale my jsme díky konkrétním cílům, studiu, sportu, přátelům a rodině nežili ponořeni do svých myšlenek nebo nakupování.

Byla jsem sportovkyně, šampionka naší provincie, a přesto jsem nikdy neměla tretry a nemyslela jsem, že je potřebuji.

Šla jsem studovat do Barcelony a tam mezi studiem, láskami, sportem a prací jsem neměla čas přemýšlet o nakupování, takže jsem měla jen dvoje kalhoty a dva svetry.

Možná jsem byla ovlivněna svou matkou, která na sobě nikdy neměla make-up, a říkala, že krásná žena je krásná dokonce i oblečená v pytli, a také nám říkala, že krása vychází zevnitř, a čistota a cvičení je to nejlepší, co můžeme udělat.

V době, když se narodila moje dcera, začala jsem si přát, aby měla všechno, co potřebovala a po čem toužila do té míry, že mi teď připomíná tu doby a říká mi, že hračky se mi dělaly větší radost, než mým dětem.

Je to více než čtyřicet let, kdy jsem vstoupila do konzumní společnosti a pocítila touhu a potřebu naplnit svůj dům věcmi, jaké mají ostatní, šperky, ozdobami, sportovními potřebami, oblečením pro dopoledne, pro odpoledne, na noc, na procházky, na výlety…

Nyní, po více než 20 letech prožitých v tomto konzumentarismu, ve kterém jsme všichni ponořeni, chci říci, že je to lež.

Nedalo mi to více štěstí, než v době, kdy jsem měla jen to nejnutnější. Nikdy jsem nebyla šťastnější proto, že jsem měla více, a nádherné okamžiky mého života se vztahují spíše k prožitkům než věcem. Právě naopak, dům plný věcí, spousty oblečení, obuvi, majetku se staly zátěží, která mě omezuje, a nedovolí mi dobře žít.

Podlehla jsem konzumu, aniž by si to uvědomila, po narození svých dětí a také díky zlepšení své ekonomické situace, protože jsem si neuvědomila jejich manipulativní vliv.

K mému probuzení z této skutečnosti došlo v Libyi, když jsem žila v poušti a spala na koberci z písku, s sebou absolutně nic, jen vak s oblečením.

Poté jsem žila v domě své libyjské rodiny v Sebha, kde byly ve velkých pokojích jen koberce na zemi a na stěnách a jinak nic jiného. Všechny místnosti byly plné dětí, dospívajících, mladých i starých, všichni se dívali při rozhovoru zpříma do očí.

Nevím, jak se to stalo, ale neměla jsem ani čas volat své rodině. Děláte to tak, že? Nevím. Mohu jen říci, že jsme byli vždy s lidmi a skoro s žádnými věcmi.

Když jsem se vrátil domů ke své rodině, zjistila jsem najednou, že na mě dům padá. Cítil jsem potřebu všechno prodat nebo dát pryč a zůstat u minima, ale moje rodina měla jiné pocity a nechápali mě, takže jsem nemohla rozhodovat a co následovalo, stalo se proto, abych se z toho způsobu života vymanila.

Je mi líto, že útok na Libyi a její zničení také znamená vstoupit do konzumní společnosti s jejími drogami, zbraněmi a všemi západními nečistotami. Často myslím na to, že velký libyjský poklad, jedinečný v celém světě, byl ztracen. Byla to země, kde lidé byli vysoce vzdělaní, protože vysoké školy a univerzity byly zdarma a byly přístupné všem Libyjcům, zároveň měla kmenovou společnost a jedinečnou kulturu, která nebyla dosud zasažena konzumní společností. Možná západní tlak způsobil větší izolovanost Libye, která Libyjcům prospěla.

Děkuji Libyi a Libyjcům za připomenutí, kde je štěstí, a za pomoc opustit brázdu konzumní letargie.

Zařízení místnosti libyjského domu v Tripoli, fotografováno po bombardování.

Napsáno Janika Rubriky: LEONOR Z LIBYE, LIBYE Tagged with Autor: Janika