Libye mě znovu probudila k životu

LM1 mohamed

Napsala Leonor Massanet
Překlad Janika, převzato odtud.

 

Děkuji Libyi a Libyjcům za připomenutí, co je štěstí, a za pomoc při svém probuzení.

Vyrůstala jsem v rodině se šesti dětmi, žijící na okraji města. Ani autobus nepřijížděl k našemu domu, k nejbližší zastávce jsme museli jít 500 metrů. Hráli jsme si v zahradě a na ulici, kde žili sousedi, hráli jsme si na schovávanou, nebo jsme jen tiše seděli, povídali si, dokud nás maminka nezavolala k obědu nebo večeři.

V létě jsme byli každý den na pláži v plavkách a bez bot, nemuseli jsme se o nic starat. Stačilo přejít ulici a pěšky asi padesát metrů. Domů jsme se vraceli v době oběda.

V okolí domu byl jen jeden obchod s potravinami, holičství, mlékárna, lékárna, bar a něco málo dalšího. Vše ostatní byla soukromá obydlí.

Měli jsme základní oblečení, které jsme nosili, dokud se neopotřebovalo nebo nám nebylo malé, a nikdy jsem necítila potřebu mít něco jiného.

Jednou za rok, když město osvětlila vánoční světla, nás maminka vzala na procházku po městě, dívali jsme se na obchody s hračkami. Vánoční atmosféra byla úžasná, bylo to jako sen, vzpomínám na pocit naprosté blaženosti a potěšení vidět všechnu tu radosti, světla, hračky a mnoho obchodů. Nechtěli jsme nic kupovat, protože sama procházka byla již nádherným darem, a nevzpomínám si, že bych chtěla něco kupovat já ani některý z mých bratrů. Pak přišly Vánoce a každý den byl magický, zvláštní, odlišný, jídla jiná než po celý rok, speciální nádobí, třpyt sklenic… a magický vrchol, který přišel, když jsme spali.

Šli jsme do postele a vzrušeně přemýšleli o tom, co dostaneme, neboť jsme v dopise vždycky psali „co jejich Veličenstva chtějí“, protože nám maminka řekla, že vědí lépe než my, co potřebujeme a co si přejeme. Kdo se brzy ráno první probudil, volal ostatní a společně jsme šli do jídelny, kde jsme nechali svou botu. Tento nádherný okamžik, kdy jsme šli dolů po schodech a otevírali dveře místnosti, mám ve své mysli a ve svém srdci navždy. Všichni jsme se radovali ze svého daru, jediného v roce, protože jsme pak neobdrželi po celý rok žádný jiný.

Kolem postupně vznikala konzumní společnost, ale my jsme díky konkrétním cílům, studiu, sportu, přátelům a rodině nežili ponořeni do svých myšlenek nebo nakupování.

Byla jsem sportovkyně, šampionka naší provincie, a přesto jsem nikdy neměla tretry a nemyslela jsem, že je potřebuji.

Šla jsem studovat do Barcelony a tam mezi studiem, láskami, sportem a prací jsem neměla čas přemýšlet o nakupování, takže jsem měla jen dvoje kalhoty a dva svetry.

Možná jsem byla ovlivněna svou matkou, která na sobě nikdy neměla make-up, a říkala, že krásná žena je krásná dokonce i oblečená v pytli, a také nám říkala, že krása vychází zevnitř, a čistota a cvičení je to nejlepší, co můžeme udělat.

V době, když se narodila moje dcera, začala jsem si přát, aby měla všechno, co potřebovala a po čem toužila do té míry, že mi teď připomíná tu doby a říká mi, že hračky se mi dělaly větší radost, než mým dětem.

Je to více než čtyřicet let, kdy jsem vstoupila do konzumní společnosti a pocítila touhu a potřebu naplnit svůj dům věcmi, jaké mají ostatní, šperky, ozdobami, sportovními potřebami, oblečením pro dopoledne, pro odpoledne, na noc, na procházky, na výlety…

Nyní, po více než 20 letech prožitých v tomto konzumentarismu, ve kterém jsme všichni ponořeni, chci říci, že je to lež.

Nedalo mi to více štěstí, než v době, kdy jsem měla jen to nejnutnější. Nikdy jsem nebyla šťastnější proto, že jsem měla více, a nádherné okamžiky mého života se vztahují spíše k prožitkům než věcem. Právě naopak, dům plný věcí, spousty oblečení, obuvi, majetku se staly zátěží, která mě omezuje, a nedovolí mi dobře žít.

Podlehla jsem konzumu, aniž by si to uvědomila, po narození svých dětí a také díky zlepšení své ekonomické situace, protože jsem si neuvědomila jejich manipulativní vliv.

K mému probuzení z této skutečnosti došlo v Libyi, když jsem žila v poušti a spala na koberci z písku, s sebou absolutně nic, jen vak s oblečením.

Poté jsem žila v domě své libyjské rodiny v Sebha, kde byly ve velkých pokojích jen koberce na zemi a na stěnách a jinak nic jiného. Všechny místnosti byly plné dětí, dospívajících, mladých i starých, všichni se dívali při rozhovoru zpříma do očí.

Nevím, jak se to stalo, ale neměla jsem ani čas volat své rodině. Děláte to tak, že? Nevím. Mohu jen říci, že jsme byli vždy s lidmi a skoro s žádnými věcmi.

Když jsem se vrátil domů ke své rodině, zjistila jsem najednou, že na mě dům padá. Cítil jsem potřebu všechno prodat nebo dát pryč a zůstat u minima, ale moje rodina měla jiné pocity a nechápali mě, takže jsem nemohla rozhodovat a co následovalo, stalo se proto, abych se z toho způsobu života vymanila.

Je mi líto, že útok na Libyi a její zničení také znamená vstoupit do konzumní společnosti s jejími drogami, zbraněmi a všemi západními nečistotami. Často myslím na to, že velký libyjský poklad, jedinečný v celém světě, byl ztracen. Byla to země, kde lidé byli vysoce vzdělaní, protože vysoké školy a univerzity byly zdarma a byly přístupné všem Libyjcům, zároveň měla kmenovou společnost a jedinečnou kulturu, která nebyla dosud zasažena konzumní společností. Možná západní tlak způsobil větší izolovanost Libye, která Libyjcům prospěla.

Děkuji Libyi a Libyjcům za připomenutí, kde je štěstí, a za pomoc opustit brázdu konzumní letargie.

Zařízení místnosti libyjského domu v Tripoli, fotografováno po bombardování.

Zařízení místnosti libyjského domu v Tripoli, fotografováno po bombardování.

Advertisements

41 comments

  1. Janika

    Leonor mě zaujala počátkem roku 2011, když jsem hledala něco o Libyi. Měla překrásný blog, nabitý zajímavými informacemi o Libyi, současném životě i historii. V průběhu války podávala denně informace přímo z bojiště, blog se změnil a byl nesmírně smutný. Potom ho z bezpečnostních důvodů zrušila. Dnes zase začíná psát.

    Ten pokoj na obrázku mě fascinuje. Představuji si, jak je plný lidí, kteří se mohou pohodlně usadit v lenoškách a křeslech. Žádné skříně narvané věcmi, žádné výstavky nashromážděných zbytečností, jen malé stolky a prostor k usazení se. Může přijít na návštěvu i víc lidí a mají si kam sednout.

  2. avespasseri

    Také mi nejvíc daly pobyty ve státech, které jsou z našeho hlediska „chudé“, „nevyspělé“ atd. Člověk si za prvé uvědomí, jak moc vlastně má. A za druhé si uvědomí, že nejde o to, co má, ale o to, jak se k němu lidé chovají. A přestože (koneckonců i v případě Libye) šlo v některých případech i o muslimské země, tak něco spousta lidí, kteří hned všechno, co se se nějak pojí s islámem (třeba slova „muslimská země“) háží do koše jako „děsnou kulturu“, nechtějí slyšet. Třeba právě to, o čem je řeč v tom článku o Libyi. Když budu vyprávět o tom, jak se mi to líbilo, spousta řekne: „no, tak si tam mezi muslimy běž, až tě ukamenujou, budeš mluvit jinak“. Spousta lidí na druhou stranu právě kvůli tomu na islám prý přestupuje. Jako by to mělo něco společného s islámem. Ne, má to hodně společného „jen“ s tím vnímat, co je opravdu hodnotné a co vůbec… a tohle na Západě nějak neumíme… .:-(

    • Janika

      Avespasseri, to jsou moudrá slova, krásně napsáno, děkuji. Přiznám se, že když jsem článek překládala, vůbec mi nepřišlo na mysl, jakou roli v tom hraje islám. Jakou roli může hrát v tom, že některé skupiny lidí, snad národy i říše, nepodléhají konzumnímu způsobu života? Myslím, že to není zásluha islámu jako takového, v různých zemích z něj lidé přijímají různé aspekty. Něco je ještě před tím, osobní nastavení, nepokřivení, přirození lidé. Schopnost vnímat, co je opravdu hodnotné – to je výstižně řečeno.

      • avespasseri

        Já také nemyslím, že je to zásluha islámu, ačkoliv muslimové jsou o tom přesvědčeni. Podobný přístup jsem zažila i na Srí Lance, kde je muslimů minimum. Tohle je západní přístup. Nejhorší na tom je, že východ se často v tomto našem způsobu života zřejmě zhlíží. Jsme pro ně ten ráj. Touží stejně tak mít značkové oblečení a kabelky (prý mladé Japonky) nebo mít stejný „blahobyt“ jako my. My máme výhodu v tom, že jsme už (snad) pochopili, že jsme za něj dali příliš…

        • Janika

          Obávám se, že to lidé nepochopili, možná jen někteří. Blahobyt je měřítkem úspěchu, a to už od dětství. O tom se ani nechce psát :-).

            • Janika

              Tak to Vám závidím.
              On ten boj probíhá uvnitř nás, je součástí nás samých, nejde to jen tak si říct, že se člověk změní. Například já bych měla problém vzdát se hezkého oblečení.

              • avespasseri

                Každý máme něco, čeho se těžko vzdáváme :-) Já třeba různých koláčků :-)) Kdybych neměla problém vzdát se hezkého oblečení, manžel by měl nejspíš velkou radost :-) ALe mě tohle nikdy moc nebralo. Paradoxně nejvíc jsem nakupovala oblečení právě na té Srí Lance :-) Podle mého vkusu, kvalitní a levné :-)

                • Janika

                  Myslím, avespasseri, že by se manželovi nelíbilo, kdybyste chodila v ošklivých hadrech 😊. A vůbec to není o penězích, stačí vkus a trocha šikovnosti. V tomhle souhlasím s Leonor jen co se týká zbytečného množství oblečení. Vždyť se parádí i ženy přírodních kmenů, tohle není výdobytek civilizace.

  3. Tribun

    Únava z konzumu je něco jako civilizační choroba, luxus, který by si většina lidí ráda alespoň vyzkoušela. Chudoba je devastující, nelze být chudý a zároveň šťastný. Chudým teď ovšem myslím bez vzdělání, bez potravy, bez lékařské péče. My si můžeme dovolit zchudnout, ale většina lidí musí zbohatnout.

    • Nerevar

      Tentokrát musím konstatovat, že s Vámi do písmene souhlasím. Skromnost není nedostatek.

    • Janika

      „Chudoba je devastující, nelze být chudý a zároveň šťastný.“
      Leonor popisuje, jak byli chudí a šťastní. Myslím, že je to o něčem jiném, a sice o jistotě, že to málo nutné k přežití bude stále.

      • Tribun

        Pak nebyli doopravdy chudí, jenom žili skromně. Víte, já to klišé „chudí, ale šťastní“ považuji za velmi nebezpečné, protože smiřuje lidi s chudobou a vede je k tomu, aby byli ochotní v chudobě zůstávat. To nepovažuji za správné.

        • Janika

          Tak je to přesnější – žít skromně. Chvála chudoby, to určitě ne, tak to myšlení nebylo ani od Leonor, ani já to tak nevnímám. To by zavedlo smysl článku úplně jinam a díky, že jste to připomněl, Tribune. Nebo možná ani ne tak skromně, ale bez závislosti na spoustě předmětů a věcí.

  4. MaB

    Vše bylo velmi pěkně vyjádřeno, není co dodat. Také se vracím z cest s podobnými pocity a pokaždé si říkám, o co vnitřně bohatší než my jsou mnohdy ti, kteří nevlastní prakticky nic. A jak mylná je představa o naší spotřební společnosti, která, viděna z dálky, některé přitahuje jako Ráj.
    Otázku, jakou prázdnotu v sobě potřebujeme horečnou konzumací zaplnit, si nás klade stále vic.
    Často se mi vybaví ta pověstná, v poledne rozsvícená lucerna, se kterou Diogénes marně hledal Člověka, ale viděl jen lidi.

    Nádherně to vyjádřil již v r. 1993 zpěvák Alain Souchon. Jsme „sentimentální dav“, kterému je jako dítěti stále opakováno, že štěsti je mit, mít plné jarmary a chtít, stále víc a stále nové…
    Zatímco my tolik žízníme po hvězdách a po cestách…

    Alain Souchon — Foule Sentimentale – YouTube

    Souchon’s song „Foule Sentimentale“ is aimed against the cruel …. thank the author of the clip. beyond …

    • Seal

      Pardon MaB, ale nádherně je to v r. 1993 vyjádřeno především díky tomu, že to video splňuje prvky už zavedené estetizace. Ta samozřejmě umí oslovit (je to její účel; takže třeba tímhle klipem asi už těžko někoho urazíte), nicméně ta dnešní francouzská „sentimentalita“ se myslím už pár let nachází z té či oné strany někde úplně jinde: https://www.youtube.com/watch?v=oewRadlyrHo

      • MaB

        Seale, video je novejsi. Vyborna Keny Arkana se k Suchonovi hlasi a je jednou z formem té „foule sentimentale“ .
        Její „žízeň po Ideálu“ v „Rage du Peuple =Vztek lidu, přesahuje hranice. Jde o militantní přistup, podle ní pozitivní hněv lidu, který federuje, prínáši změnu a naději. Její ideal je Marcos. altermondialismus, neo-zapatismus, filosofie Waltra Benjamina…

        • Seal

          Asi spíš Chávez… Napadla mě v souvislosti s českými komentáři rakouských voleb, ve kterých jakoby jižní Evropa (kam napůl řadím i Francii) vůbec neexistovala. Není v tom přitom žádný c. a k. sentiment, ale jednoduchá skutečnost, že v jižní Evropě to klasické dělení na levici a pravici pořád ještě existuje. Zkrátka nějaké podobné vidění vůbec nezapadá do té středoevropské hauptlinie, na které má běžet podle představ hlavních protagonistů především staronový spor mezi nacionálním konzervatismem a evropským liberalismem. To, že oba tábory se přitom přou o obsah ideálních hodnot tomu dává z pohledu nízkopříjmových vrstev spíš hodně pikantní nádech. Aspoň, že u vás dál běží ty velké protesty proti zákoníku práce, protože u nás je teď třeba i to OKD jaksi zastíněno mnohem zásádnějším sporem o to, jestli není důležitější chránit národní hranice, které jsou ovšem z hlediska odlivu kapitálových zisků a přílivu levné pracovní síly pomocí různých agentur hodně děravé. Jde halt zkrátka o ten správný pohled :-) Mimochodem, tohle je taky Francouz, i když tak trochu klame svým songem: https://www.youtube.com/watch?v=AewP_ZelObo

          • MaB

            Seale, psala jsem ve spěchu, tak upřesňuji:
            Rafael Sebastián Guillén Vicente, alias „Subcomandante Marcos“ je mexický antiglobalizační aktivista, který byl mluvčím Zapatovy armády národního osvobození, nikoli tedy (jak se mohlo zdat) Ferdinand Marcos, prezident Filipín.

            Manu Chao, je velmi důležitá postava francouzského rocku a hudby latino, měl skupinu Mano Negra, teď má kapelu Radio Bemba. Jeho žánr je rock alternatif, Ska, Punk rock, Reggae, Rock alternatif latino, Salsa
            Je jednoznačně umělec levicový (blízký (PCF) a angažovaný, anti-globalizační trend,:

            V le Monde řekl: „Mám štěstí, že mám platný cestovní pas, mohu cestovat kamkoliv. Líbí se mi to, je to jako droga. (…) Cítím se jako doma kdekoli. Předtím jsem říkal, že jsem občanem světa. Dnes se cítím zcela občanem přítomnosti. “
            „Alter“ mají rádi moje písně, ale nejsem ani symbol ani mluvčí. Jsem muzikant. “
            Pro mnohé rapéry je ale stále vzorem. Jako pro Keny Arkanu.

            Jinak jsou Francouzi věční rebelové, nereformovatelní a nezvládnutelní. V tom asi nemají obdobu nikde. :)

            • Nerevar

              To jim (rebelantským a nezvádnutelným) Francouzům nezabránilo si poměreně nedávno zvolit jistého Sarkozyho.

                • Nerevar

                  Ano, před časem. Oni Francouzi – o něco dřív – taky dokázali vymyslet Komunu, Výbory veřejného blaha. I v jiných věcech byli napřed, ale o jejich vrozených disposicích k rebelantství a nezvládnutelnosti bych byl rozhodně opatrnější. Koneckonců – v bombardování Libye byli také na špici.

                  • MaB

                    Nerevare, dost dobře nechápu, co tím, že byl Sarkozy před 9 lety zvolen, chcete dokazovat nebo vyvracet.
                    Ironie osudu je v tom, že byl zvolen diky tehdy svému „drahému příteli, Vůdci Kadhafimu“, který financoval jeho prezidentskou kampaň (prý ho to stálo, podle syna Islama) 50 milionů.
                    S. se v r. 2011 sebejistě domníval, že vyhraje díky Kadhafimu, tentokrát „krvavému tyranovi“ i další volby v r. 2012.
                    A jak známo, mýlil se. Porazit ho naprostý outsider Hollande.

                    • Nerevar

                      Že i Francouzi, při správné motivaci, umějí pochopit, že proti větru se snemočí. A že Vámi vyslovené „Jinak jsou Francouzi věční rebelové, nereformovatelní a nezvládnutelní. V tom asi nemají obdobu nikde.“ může být jen iluze.

                    • MaB

                      Už 3 dny není nafta, tak chodíme všude pěšky a věřte, že to není iluze.
                      Jen malá ukázka probíhajících stávek a od kdy. To je, myslím, v době výjimečného stavu důkaz jisté „výjimačnosti“…:)

                      Les grèves en cours
                      • Depuis le 23/05/2016 : Grève au CHU d’Angers à partir du 23 mai 2016
                      • Du 23/05/2016 au 27/05/2016 : Grève dans les écoles de Bègles du 23 au 27 mai 2016
                      • Depuis le 20/05/2016 : Grève au Centre Hospitalier de Mayotte depuis le 20 mai 2016
                      • Depuis le 18/05/2016 : Grève nationale reconductible SNCF – prévisions 25 et 26 mai 2016
                      • Depuis le 17/05/2016 : Grève dans les raffineries de carburant depuis le 17 mai 2016
                      • Depuis le 16/05/2016 : Grève des transporteurs routiers à partir du 16 mai 2016
                      • Depuis le 12/05/2016 : Grève chez Air Tahiti depuis le 12 mai 2016
                      • Depuis le 10/05/2016 : Grève des facteurs de Hauts-de-Seine depuis le 10 mai 2016
                      • Depuis le 09/05/2016 : Grève au collège Branly au Grand-Quevilly dès le 9 mai 2016
                      • Du 09/05/2016 au 27/05/2016 : Grève au centre des impôts de Perpignan depuis le 9 mai 2016

                    • Nerevar

                      V tomto se s Vámi nepřu. Ale proti protesty proti Sarkozyho „reformám“ byly svého času mnohem rozsáhlejší – bez větších úspěchů. A to si ho předtím sami zvolili. Připisovat celému národu nějaké kvality je zkrátka zcestné.

                    • Seal

                      Moje poznámka se samozřejmě týkala toho, že nejenom ve Francii, ale i ve Španělsku, Itálii a Řecku se politika běžně odehrává na ulicích, a to nezřídka hodně divoce. Je to zkrátka jiný kulturní okruh, než to „mírné klimatické pásmo“, do kterého v ČR patříme.

                    • MaB

                      Pozor, Nerevare, To nejsou vždy „kvality“, někdy to mohou být nedostatky..
                      Byl to Charles De Gaulle, který v rozhovoru s W. Churchillem pry řekl:
                      „Un pays qui produit 365 sortes de fromages est ingouvernable.“ Zemi, která produkuje 365 druhů sýrů, se nedá vládnout.
                      (a od té doby jich je v katalogu 1600 ! :).

                      Také jistě víte, že málokdo lže tolik, jako politik v předvolební kampani. A Sarkozy vie cigánit‘, až sa hory zelenajú,
                      ( Volila jsem proto Segolène )

                    • Nerevar

                      Francouzi naletěli masivní propagandě. Jako většina lidí z jiných národů.

                    • MaB

                      To je opět zjednodušení, které se právě na Francii nehodí.
                      1/ je to pravicový stát (ze 7 prezidentů 5. Republiky (od r. 1958) bylo 5 pravice, 2 levice
                      2/ tzv. “ latinské národy“ jsou mačistické

                      Proto Segolène Royal, i když jasně lepší než Sarkozy, měla hned dva handicapy:
                      je socialistka a navíc žena !

                    • Nerevar

                      A opět se dostáváme k nezbytnému patriarchálnímu utlaku; když jsem s přečetl Vaši poslední poznámku plus to, jakého resortu se Royal(ová) ujala, vychází mi, že oportunismu říkáte rebelantství, nezvladatelnost a nereformovatelnost. Naše souřednicové systémy se poněkud liší, jinak se ovšem shodujeme.

                    • Seal

                      Opakem oportunismu je doktrinářství, což není nic jiného než jedna z forem demagogie.

                    • Nerevar

                      Seale, také pamtuji časy,k kdy se nálepka „oportunista“ používala hlavně k umlčení oponentů. Ale pro vyprázdnění pojmu „levice“, aby je bylo možno naplnit pravicovou agendou, je jméno „oportunismus“ z těch mírnějších.

            • Seal

              MaB, dík za upřesnění, protože se zapatismem se zatím úspěšně míjím. Ten skutečný je pro mě hodně vzdálený, no a ten evropský, resp. český, řadím spíš někam mezi mládežnické romantiky a prodej triček s chytlavými motivy. To nemyslím samozřejmě jako odsudek, ale ta módnost u toho zájmu o zapatisty je myslím docela hodně vidět.

    • Janika

      Alain Souchon je zpěvák podle mého gusta, takhle se mi líbí poslouchat francouzštinu :-).

    • MaB

      Co Vy na to, pane Werichu ?
      – Žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů — tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí …
      Z posmrtné sbírky autorových kratších útvarů Listování (2003)

      • Janika

        Ano, jakoby s tím počítal, že ho budou jednou takhle zneužívat.
        Stejně by mě ale zajímalo, jestli se vyjádřil třeba k islámu. Určitě by to bylo moudré, jako všechno, co kdy řekl a napsal. Nevíte o něčem, MaB?

        • MaB

          Janiko, i když se zde pan Werich vyjadřuje o antisemitismu, jistě je to myšleno i obecně.

          „Byli a ještě dlouho budou antisemiti.
          Když v minulém století pan profesor Tomáš Garrigue Masaryk se angažoval v takzvaném Hilsnerově procesu, vyčítali mu někteří čeští hlupáci, že je zaprodanec Židů. Masaryk jim prý odpověděl, že to nedělá proto, aby chránil Židy, ale aby chránil českého člověka před hlupákem. Těžko by se to dalo říci lépe.
          Antisemitismus je avantgarda fašismu. A činem obojího je násilí. Útlak. A to jest imperialismus.

          A proto si myslím, že budeme muset začít rehabilitaci sami v sobě, naučit se myslet demokraticky, protože jsme to částečně zapomněli a částečně jsme neměli čas se to učit. A to musíme proto, abychom měli svobodu. Ale svobodu takovou tu lidskou, svobodu, co nosíme a máme nosit každý v sobě. Potom snad bude jasnější, že antisemitismus je nepřítel svobody a že svobodní nebudeme – ani my, ani Slováci, ani nikdo jiný, dokud nebudou na světě plnoprávní lidé, to znamená i Židé. Pokud Židé po celém světě si nebudou jistí svým životem a svou existencí, nebude na světě svobody.“
          Jan Werich, Poklady z archivu

      • Janika

        No, omlouvám se tímto také, Vlkovi, měla jsem mu to napsat do mailu a ne takhle. Jenže, chápete, vzhledem k fackování zleva zpráva bývám už dopředu v defenzívě :-).