Muammar Kaddáfí, pět let od zavraždění
Pět let uplynulo a otazníky stále zůstávají. Jak to doopravdy bylo, se stále jen dohadujeme. Když zemřel, říkalo se, že pravdu o jeho smrti se dozvíme až za deset let. Tak nezbývá, než čekat.
Ale o tom dnes nechci psát. Vzpomínám dnes na toho velkého muže a zamýšlím se nad jeho neuvěřitelným strhujícím osudem. Kladu si v souvislosti s tím jednu otázku, kterou položím i vám. Pokud budete mít chuť, odpovězte, prosím.
Kdybyste si mohli vybrat ze dvou možností, jakou byste zvolili:
a) prožít život velmi úspěšný a šťastný, a v jeho závěru velké utrpení a krutou smrt, nebo
b) prožít krušný život plný strádání, neštěstí a proher, v jehož posledních letech čeká velké vítězství a štěstí a pokojný, smířený odchod.
Která z těchto dvou možností je lepší…
***
Upd.: Toto napsal Lev Veršinin:
Člověk prožil dlouhý, zářivý život, byl mnohými milován a mnohými nenáviděn, ale těch milujících bylo více, na vlastní oči viděl uskutečnění svého snu, bránil ho, nepadl na kolena před stokrát silnějším nepřítelem a zemřel tak, že samotná jeho smrt se stala hanbou pro jeho vrahy, a vedle něho až do poslední chvíle stály jeho děti, z nichž nikdo v těžké chvíli svého otce nezradil.
Víc si člověk, když je mužem, nemůže přát – a smrtelní jsme všichni.
Ostrov Janiky 
Nedá mi to nesrovnat dva muže a jejich osudy – Kaddáfího a Zemana. Jeden v šedesáti devíti letech všechno ztratil, druhý zažil v tomtéž věku velké vítězství.
Žádná z nabízených možností mne neláká. Být to jen na mě, volil bych od nynějška to štěstí, později velkolepou a slavnou smrt.
Žel, většinu z nás čeká celoživotní, stále se zhoršující mizérie s krutou a nezajímavou smrtí na konci.
(Zemřít s vědomím, že mé celoživotní úsilí leží v troskách, jako Muammar Kaddáfí … opravdu nevím, zda bych to chtěl zažít.)
„Západ má na vybranou mezi mnou a teroristickým chaosem….pokud budeme destabilizováni, tisíce lidí vtrhnou do Evropu z Libye. Tam bude nikdo, kdo by je zastavit “
Toto proroctví se naplnilo. Tak velké prázdno, které Vůdce zanechal, zaplnil ihned nepředstavitelný chaos, před kterým varoval. Kdo „zaplatí“ za tak zločinnou neprozřetelnost ?
Myslím, že se dá téměř s určitostí říci : Sám Kaddafi by svůj život a osud za ten opačný neměnil.
..volil by som b.) .. v podstate by sa moc nezmenilo a aspoň by bola istota,že ten „happyend“ naozaj príde :-) .. nie,kecám :-) život je fajn a že nemáme možnosť takejto voľby je na ňom možno to najlepšie .. ako by sme inak rástli ?
..plukovníka nekomentujem.. neviem.. pamätám,že aj za socíku bol pre súdruhov taká ,ako sa dnes hovorí – kontroverzná osobnosť .. na druhej strane by bolo logické z toho,že pre druhý tábor bol tiež kontroverzný (až na smrť) vydedukovať,že bol pravdepodobne dosť slobodný a nezávislý.. ..hold,tie veže..
Mno…. bráno „na dřeň“ – nestojí život za to aby se jím člověk zabýval.
Pokud existuje něco po smrti – je jeden život celkem bezvýznamně krátkou epizodou jakých ještě bude mnoho a nebo případně žádná – ale namísto něj bude následovat, kdoví jak dlouho jiný druh existence.
Pokud smrtí vše končí – nic si sebou ze života nevezmeme a vůbec nezáleží na tom jak jsme život prožili – nebudeme mít ani možnost uvažovat nad tím, jak se na nás asi vzpomíná.
Nejlépe by jistě bylo prožít život velmi úspěšný a šťastný v jehož posledních letech čeká velké vítězství a štěstí a pokojný, smířený odchod. Takové štěstí má ovšem málokdo a není ani v nabídce výběru.
Takže se mi jeví z těch dvou nabídnutých možností, coby optimálnější varianta a) protože ten ošklivý závěr se dá „předběhnout“. Nadarmo se neříká že ten koho bůh miluje umírá šťastný a nečekaně.
S tím „předběhnutím“ (z vlastní vůle) mám problém pouze pro případ že by po smrti bylo nějaké pokračování, protože v takovém případě by zřejmě šlo o porušení pravidel. Ne nadarmo je vše živé vybaveno pudem sebezáchovy.
Miluju referendum..mate 2 nerealne moznosti, vyberte si mensi zlo! Skoro jak volby, zvlast ty „vetsinove“…skoda ze se nikdo nezamysli nad tim, kdo a proc podporuje tenhle falesny pocit svobody…ale to sem nepatri, takze, vzhledem k malemu poctu platnych hlasu svuj neplatny taky pridam; verim, ze tady se to muze a nasledujici parafrazi snad moc neprestrelim:
rozil jsem krušný život plný strádání, neštěstí a proher a hlavně podrazů podlých lidí, v jehož posledních letech pochopitelně nemohu čekat nic než velké utrpení a krutou smrt, s vědomím, že mé celoživotní úsilí leží v troskách. Ale jako asi každý bych se v tomhle samozřejmě rád pletl.
Přesto jsem rád za čistý vhled, nezkalený kupčením na vlastní triko/účet s tím, nad čím mi byla osudem svěřena odpovědnost a také věřím, že s ohledem na prožité několikanásoné včasné osudové „zatípnutí“ plodných období realizace na běžné lidské -ve smyslu společenské/občanské- úrovni, charakteristických i jistou (zemanovskou) výmluvností a přesvědčivostí danou nadhledem nad malicherností věcí tohoto světa, přirozeným smyslem pro spravedlnost a etickou čistotou, po kterých mi bylo v závěru vyčerpávajícího maratonu podobně dáno i krátké období návratu k přírodě a k tomu podstatnému co můžeme a máme v rámci pobytu v mase seznat a realizovat skutečně lidského, mne snad nečeká perioda prachšpatné ultrasmutné senility, anu by využité bandou šikmookých hladovců jimž není svaté vůbec nic, nezastaví se absolutně před ničím a kteří se bez mého vědomí se svými středoevropskými a blízkovýchodními nohsledy schopnými vyměnit za 30 stříbrných kohokoli, podělí o dálkové ovládání na moji živoucí mrtvolu naloženou do špiritusu a/nebo/asi i další chemky (úsměvné to zvát štěstím a vítězstvím:).
Ovšem nejsem svatý, každý se dá něčím „koupit“ a těžko by se mi odmítala třeba nabídka empírového hradního skleníku s plantáží modrých leknínů, ayahuasky, menším delfináriem a třeba soukromých sezení s dalajlámou ‚na zavolanou‘, pokud by přišla z jiných kruhů, než těch (zpravidla ropných, finančních a energetických), z nichž jedině takové přijít mohou; ty ovšem potkávají jiné, s jinými preferencemi, aspiracemi a minulostí, takže to je čistě hypotetická spekulace obsahující zcela neslučitelné předpoklady, v rámci níž by se svět musel následně smířit s odnaftěním, odpeněžením, odhladověním, odreklaměním a třeba bezdrátovým přenosem energie, no a takovému světu bude v první řadě předcházet změna zkostnanělého (ekonomicko-společenského) paradigmatu vzájemného ‚soutěžení‘ přežívajícího v srdcích jeho obyvatel a pochopitelně i následná eliminace pár stovek těch, kdo ho v tak zoufalém stavu v rímci svých egoistických zájmů násilně drží… :-)
Finis coronat opus… Volím b), klidně i bez toho vítězství. Možná i proto, že už taky začínám zřetelně vidět na konec života a tu horší půlku jsem si zřejmě vybral na jeho začátku. (Bylo to k lecčemu velmi užitečné. Např. mě to dobře připravilo na skromný život českého důchodce. Přesto mi i tak zbývá – řečeno slovy jednoho internetového kolegy z Velké Británie – more spare money than spare lifetime.) Kromě toho, to smíření s koncem je asi z celého života nejtěžší. V antice ho moudřejší lidé trénovali celý život a ne vždy se jim to dařilo. Dnes ho většina lidí celý svůj čas vytěsňuje a tím víc jsou pak vykolejení, když se to blíží.
Každý by se měl snažit žít v míru sám se sebou a co nejméně ubližovat ostatním.
„Každý by se měl snažit žít v míru sám se sebou a co nejméně ubližovat ostatním.“
Ano, takhle jednoduché to je. Jakékoli další dodatky by už byly navíc.
… když se nám zdá, že to horší už máme za sebou, a zatím to ve skutečnosti nic tak strašného nebylo, ve srovnání s tím, co má přijít.
(Smíření s koncem by bylo o to snadnější, kdybychom o něm jednou mohli vyprávět.)
Ano, většina lidí volí tu druhou možnost. Nemusí to být ani tak vyhraněně formulované. Tuhle otázku položila kdysi nějaká herečka, myslím Marie Rosůlková – jaký chceš prožít život – nejdřív v mládí šťastný, a v závěru ve stáří nešťastný, nebo obráceně. Všechny ženy volily možnost být šťastné ve stáří. Ale možná proto, že už byly starší :-). V patnácti nevím, to mě stáří ještě nezajímalo.
http://www.fort-russ.com/2016/10/good-bye-my-commander-motorola.html
Moc smutné, tohle odcházení mužů, kteří bojovali…
Vzpominka na 😃💕 Merlin
Tak že:
“Viva Colombia
– vhodná destinace nejen pro motorkáře,
– dovolená s celou rodinou,
všude koka
pohoda klídek
noví kámoši
a všichni jsou boží,..
no
opravdu nevím“
od slobo 24.10.2016
7:00
Re: Dominika na ceste – Južná Amerika
http://motoride.sk/?P=phorum&tema=turistika&tid=74074&todo=added&p=last
Přiznávám, že se nechytám, netuším, co má společného merlin s Dominikou a Jižní Amerikou :-).
Bola to Merlin
čo komentovala „Kačkinu -zasponzorovanu- Libyu“
na OM ( nezostalo to tam.
Tiez niekolko inych pozoruhodnych prispevkov, tam uz neni. Skoda )
„FREE LIBYA
– vhodná destinace nejen pro motorkáře, dovolená s celou rodinou.
Děti si zablbnou třeba v Syrtě, zaskejtujou, zavýskají,
všude hašiš pohoda klídek
noví kámoši a všichni jsou boží,
no opravdu nevím.“
Ja som to prekopal na Kolumbiu.
ps
este teraz wiki sk nema ani pår slov
o
nositeľ Nobelovej ceny za mier
2016 Juan Manuel Santos
títo hajzli pôjdu dole . jak hovori Vasky
ææææææææææææææææææææ
Aha, už jsem to pochopila, díky za vysvětlení, Slobo :-).
„HAHA“
Baron LS vie, co sa tam deje
-ale nepovie
エル・ディアマンテの拠点にいるFARCの戦闘員
RAUL ARBOLEDA VIA GETTY IMAGES
https://www.nrk.no/emne/nobels-fredspris-2016-1.12829142
Nevybral bych si ani jedno, život mimo zdraví či nějaké vrozené indispozice, lze (alespoň dnes) ovlivnit tak, aby nikdo nemusel strádat materiálně (alespoň v našem geopolitickém okruhu) a otázka štěstí a spokojenosti, je na každého vlastním přičinění. Umění být šťastný, se leckdy daří více lidem „jednodušším“, takže jestli ti více k sobě i okolí „náročnější“ si přidělávají více starostí, je už jejich volba a možná že u nich, to není o svém štěstí, ale o nikdy nekončící cestě ke kultivaci sebe sama a svého okolí, a to může být tou podstatou štěstí co se obvykle dostaví až na konec, v době, kdy hledáme síly jak odejít ze života a potřebujeme k tomu především své okolí…Lidé příliš vnitřně hrdí (či snad pyšní ve stylu, já nikoho nepotřebuji, já to zvládnu sám) budou vždy spíše nešťastní..
Těžká volba … třetí možnost nemáte …?
Ale vážně.
Každý život má smysl, pokud má budoucnost – kdo nemyslí a nepracuje pro budoucnost je vlastně už mrtvý. Životu dává smysl jeho pokračování – jak v tom svém vlastním – tak i po smrti.
Jsou tři zásadní roviny ve kterých se obvykle snaží o svoje pokračování – nejlépe o svoji „nesmrtelnost“¨:
1. Rovina genetická – tedy pokračování vlastních genů
2. Rovina materiální – zanechat po sobě trvalý hmotný důkaz své existence a svého života.
3. Rovina duchovní – odkaz myšlenek a činů na které nebude zapomenuto.
Myslím, že Muammar Kaddafi svojí smrtí jen naplnil svůj nesmrtelný životní otisk.
Můj názor je podobný.
Život šťastný i život nešťastný jsou pojmy relativní. Není symetrie mezi „štěstím“ a „neštěstím“. Zatímco o neštěstí máme dost přesnou představu, co znamená být šťastný ? Pro většínu lidí být šťastný = „nebýt nešťastný“.
„Štěsti“ je do velké míry závislé na tom, jak se kdo se svým tragickým lidským ùdělem dovede smířit, příjmout ho,
I na tom, co je schopen udělat (z toho, co záleží na nás a co můžeme ovlivnit) pro to, aby čas, který je mu vymezen, naplnil tak, aby ho stálo za to žít.
Život končí smrtí, což mu dává jeho hodnotu. A nám, lidem smrtelným, možnost, dát mu smysl.
„Muammar Kaddafi svojí smrtí jen naplnil svůj nesmrtelný životní otisk.“ To je velmi výstižně řečeno.
„Život končí smrtí, což mu dává jeho hodnotu.“
Zajímavé, pěkné, útěšlivé…
Rovina materiální bývá nejvíc pomíjivá – mocné říše často hynou se svými zakladateli. To je velmi poučné. Kdežto odkaz myšlenek a činů přetrvá věky. Souhlasím s MaB, výstižně řečeno.