Kuba, první čtyři díly seriálu

Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud 1, 2, 3, 4.

Konspirologie. „Jak to je. Jak to bylo.“ – 1

K čemu jsou Americe základny v Anglii? Skutečnost, ve které žijeme je natolik zamotaná, že tato otázka může vyvolat neporozumění. Zeptám se tedy jinak – k čemu jsou Angličanům americké základny v Anglii?

Co znamenají americké základny v Německu, Japonsku, Itálii či Jižní Koreji, to víme všichni. Evropa a Japonsko v letech 1939 – 1945 prohráli otevřený střet; byli okupováni a jsou okupováni až dodnes.

Co znamenají americké základny v Kuvajtu a Pákistánu, to také chápeme. Jakož i to, co to znamená pro Panamu či Afghánistán.

Rozumíme tomu, proč je základna na ostrově Guamu, a také lze pochopit americké přání mít základnu v Kolumbii nebo Paraguayi.

Stručně – pro existenci amerických základen v tom, či onom bodě na povrchu zemském, můžeme najít uvěřitelné, logické a nepopiratelné důvody.

Přesto v dlouhém seznamu zemí, kterým se dostalo té cti uvítat tak drahé hosty, existuje jedna výjimka, kterou obhájit není vůbec jednoduché, pokud vycházíme z poválečných, oficiálně deklarovaných reálií.

Co myslíte, co znamená existence amerických vojenských základen, anebo mám-li se vyjádřit vznešeným „analytickým“ jazykem, americká vojenská přítomnost na území Velké Británie?

Konspirologie. „Jak to je. Jak to bylo.“ – 2

Svět, jenž nás obklopuje, je iluzorní. To vědí všichni a všichni s tím souhlasí. Dopadá to ovšem tak, že některé iluze se stanou stereotypem natolik se opakujícím, že nazvat je iluzemi je pro davovou psychiku nepředstavitelné. K jednomu z takových stereotypů, pečlivě vypěstovaných a láskyplně hýčkaných, patří mýtus o jakési anglosaské civilizaci.

Pod tímto pojmem si obyčejně představíme současné USA a Velkou Británii. Velká Británie pochopitelně ano, ale jak se to má s „anglosastvím“ USA? Amerika je velká, bohatá a mimořádně silná. Je to tak, jenže – můžeme ji označit coby „staršího bratra“ Anglie? (někteří se domnívají, že ano, usuzujíc, že Anglie souhlasí se svou pozicí mladšího bratra v družné anglosaské rodince) Anebo ji označíme jako více či méně blízkého příbuzného? Jak se vyrovnat s tím, že jen 7,7% Američanů pokládá za své předky Angličany? 7,7 procent! A těchto 7,7 % nejsou pokrevní Angličané, jen se za ně považují. Nakolik je to odůvodněný předpoklad? Kým doopravdy Američané jsou, je možno celkem lehce definovat, pokud v libovolném místě otevřeme tamní „Zlaté stránky“, americký telefonní seznam a budeme posouvat prstem po stránce. S kolika příjmeními se tam setkáme! Objevují se i odvěká anglická jména, což o to. Jen bychom měli mít neustále na paměti, že za těmi Jacksony, Browny, Carmichaely atp. se povětšinou skrývají buď „afroameričané“ nebo Židé, kteří nemají ani nejmenší vztah k Anglosasům. Nikoho ani nenapadne nynější Ruskou federaci pokládat za mladšího bratra Kazachstánu jen proto, že tam žije pár miliónů Rusů.

Amerika a Anglie nejenže nejsou bratry, ale nejsou to ani přátelé. Jsou to odvěcí nepřátelé. Nepřátelé strašní a nesmiřitelní. To, že někdy vystupují společně, by nemělo nikoho obelstít. Pouze se někdy stává, že se shodují zájmy ne Američanů a Angličanů, ale států, nazvaných USA a Velká Británie. Konec konců v historii najdeme dost příkladů, jak okolnosti donutily spojit se proti společné hrozbě včerejší nesmiřitelné nepřátele, tak jako Anglii a SSSR ve 2. světové válce. Byli nepřátelé, stali se přáteli a pak opět nepřáteli. Lehce. Tomu se říká život. Zásada, že Anglie nemá své stálé přátele, pouze své stálé zájmy, se objevuje (nijak překvapivě) i ve vztazích jakéhokoliv státu. Jakéhokoliv. Bez nejmenší výjimky. Od Guiney-Bissau po Francouzskou republiku, tak mnoho trpící a těžce zkoušenou na své cestě. Každý stát je nepřítelem jiných států.

Co znamená přítomnost cizích ozbrojených sil na území kteréhokoliv suverénního státu? Nic menšího než ztrátu suverenity. Jestli úplnou či částečnou, to už posuďte jak vám libo. Poznamenávám jen, že neúplná suverenita neexistuje. Buď je, nebo není. Je to jako s panenstvím, ztratíš ho jednou provždy, ovšem i tady existuje rozumná a méně rozumná varianta. Nemáš rozum, počítej s následky. Všichni si ještě vzpomeneme na události těsně před válkou. Velké země držely v šachu Polsko, aby v případě napadení Československa Německem, nepustilo přes své území Rudou armádu. Západ byl ve svém přístupu pokrytecký, podezřívám z pokrytectví i Stalina, ale ať tak či tak, Poláci stejně odmítli pustit Rudou armádu přes své teritorium. Vykašlali se na jakákoliv odůvodnění. A měli pravdu. Někdy má pravdu i hlupák. A to tehdy, když je pravda na jeho straně. Cizí voják s puškou znamená okupaci. Jakkoliv krásná slova by přitom zněla, jakkoliv ušlechtilé důvody by to objasňovaly, cizí armáda – to je okupace.

Americké základny v Anglii znamenají právě to, americkou okupaci. To, že se v očích veřejnosti, americké, anglické či světové takhle nejeví, svědčí pouze o promyšlené a účinné propagandě, dosahující nebývalé úrovně. Zkuste nečíst jen obvyklou titulkovou verzi událostí, nenechte se ošálit propagandistickými cingrlátky, nedovolte, aby váš mozek sytil někdo jiný, nasyťte se sami.

V letech 1941-1942 se nejdříve v Anglii objevilo americké letectvo, později i americké vojsko. Hodně vojska. Zhruba půl miliónů vojáků. Aby nebyla Anglie okupovanou Evropou, kapitulovala před USA. V těch letech si Anglie prohrála bitvu o Anglii. Anglie prostě prohrála 2. světovou válku. Oficiální verze, podle které se americká vojska objevila v Anglii, byla, že se jednalo o záchranu demokracie a podobné slátaniny. Pouhé propagandistické krytí. To, co se ve skutečnosti Anglii přihodilo, je zasloužená platba Osudu za to, co Anglie provedla Rusku. Dějiny se tu zopakovaly v podobě úděsné frašky – hodně lidí se dnes domnívá, že Rusko neprohrálo 1. světovou válku proto, že neprohrálo na bitevním poli se svým oficiálně vyhlášeným protivníkem – Německem. To, že Ruské impérium prohrálo válku svému „spojenci,“ se do hlav prosťáčků nevměstnalo a dodnes nevměstnává. Tak jako nikdo nemůže pochopit věc jasnou a strašnou ve své prostotě (strašnou pochopitelně pro Angličany) – Anglie, přesně tak jako tehdy Rusko, prohrála válku. Neprohrála ji s Třetí Říší. Za prohru Evropy zaplatila Anglie svou vlastní prohrou. Anglie si vydloubla oko, aby Evropa oslepla na obě.

Konspirologie. „Jak to je. Jak to bylo.“ – 3

Na čem je založena americká přítomnost ve Velké Británii? Oficiálně? To, co sice nebylo, ale přece jen aspoň vypadalo jako oprávněné v letech 2. světové války, nesnese ani nejmenší kritiku dnes. Tehdy Amerika jakoby potřebovala letecké a námořní základny, ze kterých mohla vést plnohodnotné boje, bojujíc s kontinentální Evropou, ale proč jsou její základny potřebné dnes, když válka dávno skončila? Evropa je poražena a je okupována. Dejme tomu, po válce začala studená válka a potřeba vojenských základen na východní polokouli nezmizela, dejme tomu. Vtip spočívá v tom, že když USA prohlásily svým protivníkem SSSR a rozmístily své základny prakticky v každé západoevropské zemi, proč si ponechaly základny i na území svého jakoby spojence? K čemu v nových podmínkách jsou?

Když Amerika potřebovala v Evropě umístit své rakety středního doletu, objevily se nejprve ve Velké Británii. Přičemž ve Velké Británii nebyly prostě jen méně potřebné než v ostatních státech Evropy, Velké Británii nebyly potřebné vůbec. Anglie nepotřebovala americký jaderný deštník. Měla svůj vlastní. I z čistě vojenského hlediska umístění raket, dejme tomu v Západním Německu bylo daleko oprávněnější než v Anglii. Raketa Thor, vyslaná z Anglie, by doletěla do Moskvy, to ano, ale tatáž raketa, vzlétnuvší z Německa, by mohla zasáhnout jakýkoliv cíl v evropské části SSSR až po Ural. Nejednou jsme slyšeli, že rozmístění raket středního doletu v Německu, zabránily nějaké důvody citlivého charakteru, týkající se složitých americko-německých vztahů. Podobné nesmysly lze bez váhání odmítnout. Co tak složitého může být ve vztahu vítěze a poraženého? Americe žádné důvody „citlivé povahy“ nebránily, když roku 1955, tj. čtyři roky předtím, než instalovala rakety středního doletu v Anglii, neobyčejně snadno rozmístila v Německu taktické jaderné zbraně v podobě raket, min, bomb a dělostřeleckých granátů. Každému hlupákovi bylo jasné, že pokud válka v Evropě započne, pak brzo přeroste ve válku atomovou a hlavním dějištěm bojů bude nevyhnutelně Německo, ať už tam jaderné zbraně budou či nebudou. Pokud nebudeme brát do úvahy otevřenou propagandu a zdánlivě objektivní analytické materiály, určené pro podporu té samé propagandy a zkusíme vyčlenit podstatu tehdejších událostí, nelze nevidět následující: Amerika, která jednala dle svých, velmi úzce chápaných amerických zájmů, chtěla mít zbraně prvního úderu. Volba padla na rakety středního doletu, a ty byly rozmístěny v roce 1959 v Anglii a dále roku 1961 v Turecku a Itálii. Pro Ameriku bylo mnohem snadnější umístit rakety v „přátelské“ Anglii, než ve fakticky okupované Itálii nebo bezvýznamném Turecku! Šup a byly tam. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou. Potřebovala prostředek vojenského, ale i politického nátlaku na SSSR a současně přeměnila svého „spojence“ v rukojmí americko-sovětských vztahů. Američané jsou velmi schopní žáci, hodně se toho naučili v období mezi světovými válkami. Měli na to čas a nepromarnili jej. Probojovali se, abych tak řekl, mezi premianty.

A co tedy Anglie? Seděla s rukama v klíně a dívala se, jak se činí její „starší bratr“? Takové příbuzné by Angličané nejraději viděli v rakvi. Rozmístění raket na jejich území, se opravdu nelíbilo ani Italům, ani Turkům, stejně tak jako se Němcům vůbec nelíbila představa, že Německo bude dějištěm Armagedonu, a to tím méně, že v němčině se taková blízkovýchodní slovíčka nevyskytují. Jenže věci se mají tak – prohrál jsi, plať! A Evropa platila. Platila sebou, svým právem na život. Platila a držela jazyk za zuby. A co naše Anglie, poražená Anglie, Anglie, se kterou si vítěz dělal, co chtěl? Přestože byla zticha taky, našla v sobě sílu kopat, vyhazovat. A někdy kopla pořádně. Až strýček Sam bolestí nadskočil, syčel, prskal a na jedné noze skákal.

Jak to reálně vypadalo? Takhle: Máme tu trojku, svázanou historií raket na jednom provaze – USA, SSSR a Anglie. USA drží prst na spouštěcím knoflíku, USA drží bank, jsou – jak se jim jeví – nahoře, situace pro ně nemohla být lepší, sedí a radují se. Další dvě strany milostného trojúhelníku horečně uvažují: co podniknout, jak se zabezpečit? A víte, jak to chodívá – popřemýšlíš, najdeš možné řešení a provedeš ho. Není divu, Američané jsou mladí, ale docela zkušení, tady ti Rusové s Angličany jsou sice trochu postarší, ale ještě o trochu zkušenější, a dokonce mají tolik rozumu, že ví co druhým nebrat. Nebezpečí, ohrožení, strašné a děsivé riziko je svedlo dohromady a našli čarovný zlatý klíček ke zdánlivě neotřesitelné americké pozici. Klíček nebyl, po pravdě řečeno, klíčku vůbec podoben, spíše připomínal šperhák, ba i jeho název byl jako z kriminálního slangu. Náš šperhák se jmenoval – Kuba.

Kuba – kubický – kostka…

 

Konspirologie. „Jak to je. Jak to bylo.“ – 4

Ameriku bylo třeba trochu popíchnout, aby své rakety z Anglie stáhla. To bylo společným zájmem jak Anglie, tak i SSSR. A dosáhnout toho bylo možné podobným ohrožením, tj. přesně takovými raketami někde za rohem Ameriky. Pro rozmístění raket středního doletu na západní polokouli bylo nutné mít jakési předmostí. A ono se našlo. Bylo potřeba od roku 1958 a objevilo se roku 1959. Tak nějak to bývá. A našlo se jakoby samo od sebe – Amerika v právě vhodnou chvíli udělala chybičku, a bylo by hříchem ji nevyužít.

Amerika byla zrovna náramně sama se sebou spokojena. Všechno ve světě se jí dařilo. Ovšem tento stav oslabuje. Bylo velkým omylem podcenit Fidela a bohorovně přehlédnout jeho ruku, nabízející přátelství. A tento omyl hned využily státy, které těžký osud naučil nejen neodpouštět takové chyby, ale zároveň hned vytvořit takové podmínky, za nichž bude jejich protivník svou chybu ještě zhoršovat. Zkušenost, dítě podobných těžkých chyb, to je ohromná věc. Jakmile Amerika svou chybu rozeznala, pokoušela se ji napravit. Vypadalo to následovně – eisenhowerovská administrativa byla zaměněna za vládu Kennedyho, a ta veřejně vyhlásila, že předcházející vláda nedocenila dění na Kubě. A že kubánská revoluce je nevyhnutelným důsledkem tohoto podcenění, že tamní revoluce byla vlastně dobrá a správná, jediné, co je na ní nesprávné, je osoba Fidela Castra, jenž tuto správnou revoluci zradil. Než takhle opravovat chyby, bylo mnohem lepší do ničeho se nepouštět…

Věc spočívala v tom, že Američané viděli Fidela jako loutku v rukou „mocného muže“ kubánské revoluce, Che Guevary, a tak zatímco se domnívali, že tím vylepšili svou politiku ve vztahu ke Kubě, ve skutečnosti zesílili původní omyl. Síly, které uchvátily na Kubě moc, byly různorodé, reprezentovaly v sobě konglomerát lidí nejrůznějších přesvědčení. Dnes už je známo, že CIA podporovala přinejmenším dva „vůdce“, připojené k revolučnímu hnutí a pokládala kandidaturu obou za alternativu k Fidelovi, jehož předem jako hlavu státu odepsala.

Po revoluci bylo kubánské vedení zpočátku kolektivní. Fidel se houževnatě držel středu. Ať už o tom Američané smýšleli, jak chtěli a ať by se ještě i dnes vymýšlelo jakékoliv propagandistické vysvětlení, pravda je taková, že v tehdejším kubánském vedení byli komunisté pouze dva – Che Guevara a Raúl Castro. Přičemž se dá říci, že ti dva svou stranickou příslušnost nejenže nevystavovali na odiv, naopak se tomu při každé příležitosti vyhýbali. Fidel Castro opakovaně ujišťoval, že komunista není a vliv komunistů na jím představované hnutí, že je zanedbatelné. Kromě toho Fidel jednal rozvážně, nikam nepospíchal. Nehledě na jím vyvolávaný dojem vášnivého romantika se ve skutečnosti ukázal člověkem, jenž umí čekat.

A čekat nebylo pro něj zrovna lehké. Když se vrátil z Ameriky, vrátil se, přes nadšení se kterým ho vítali, s prázdnýma rukama. V kubánském vedení okamžitě začal boj o moc. Navenek to vypadalo jako diskuse o organizaci nové, revoluční armády, které velel jeho bratr Raúl Castro. Nejtěžší „váhou“ v kubánském vedení disponoval Che Guevara, jenž se ovšem ze známých příčin – nebyl Kubánec – nemohl stát hlavou státu. Přesto mohl sám o sobě velmi posílit tu či onu skupinu ve vládě. Che se otevřeně postavil na Raúlovu stranu. Aby se vyhnuli rozkolu, bylo na mimořádném zasedání kolektivního vedení rozhodnuto, že se Che Guevara vydá za hranice jako zplnomocněný představitel nové, revoluční Kuby a obchodní vyslanec v jednom. Che odcestoval z Havany na dlouhé dva měsíce.

Formálně vypadala jeho dočasná rozlučka s Fidelem jako dobře odůvodněná. Připomínám, že to vše probíhalo roku 1959. Jakmile přišla k moci, začala se revoluční vláda Kuby zabývat otázkou znárodnění. Podnikajíc tento krok, Kubánci nevyhnutelně očekávali odpovídající odezvu americké strany. A odezva jistě musela být pro Kubu neobyčejně bolestivá. A to proto, že v souladu s mezinárodní dohodou byla Amerika na roky dopředu odběratelem kubánského cukru. V roce 1959 Kuba vyprodukovala přibližně 7 milionů tun cukru za rok. Tři miliony tun kupovala Amerika, 1 milion SSSR (ano, SSSR už dlouho před Chruščovem, a také dlouho před Castrem, byl jedním z hlavních odběratelů kubánského cukru), 300 tisíc tun odebíralo Japonsko a zbytek byl rozprodáván drobným odběratelům. Kuba se držela nad vodou díky okolnosti, že Amerika kupovala cukr za vyšší ceny, než byly tehdejší ceny světové.

Chápu, že je to veliké překvapení pro inteligentní liberály s naprosto vymytými mozky, ale skutečnost prostě byla právě taková. Víte, loajálnost je v našem světě drahá, svět je totiž postaven tak, že za všechno se musí platit. A Amerika platila. (Mimochodem, asi tak za rok po těchto událostech byla mezi Kubou a SSSR uzavřena obchodní smlouva, podle které SSSR kupoval kubánský cukr LEVNĚJI, než byly světové ceny a kromě toho, jen pětinu kubánských dodávek platil valutami, ostatní tvořila barterová výměna, v níž lvím podílem figurovaly sovětské zbraně. SSSR byl poněkud uvážlivější v utrácení peněz. Zdravím inteligenci kuchyňského rozhledu)

Pak už následuje Hamilbarův díl…

Reklamy

One comment

  1. Janika

    Děkuji Samovi za překlad úvodních dílů seriálu o Kubě, který před časem přeložil Hamilbar.
    Myslím, že jsou neméně zajímavé. Jak jsem je četla, od překvapující úvahy na počátku o smyslu vojenských základen ve „spřátelené“ zemi, snažila jsem se najít nějakou mapu amerických vojenských základen v současnosti, zatím si nejsem jista tou nejaktuálnější, snad ji někdo doplní.
    Jako nejvýznamnější poznatek mi připadá uvědomění si skutečnosti, jak důležitá byla existence Kuby pro mír v Evropě, nebo vůbec pro světový mír. To by si měli uvědomit všichni, co osočují Fidela Castra z toho, jaký je zlosyn a diktátor. Že mu nemůže přijít na jméno prezident USA je pochopitelné. My jsme ale na jiné lodi. Házet na Fidela špínu je od Evropanů přinejmenším nesmírně hloupé.