Vladimír Putin chce mít své přátele blízko a nepřátele ještě blíže

Přeložil Sam Elles, zdroj: http://www.nakanune.ru/articles/112468/

putin1V roce 2016 byly politické karty elit promíchány několika triky – počínaje momentálním přeskupením až po dřívější zadržení významného liberálního gubernátora a dokonce zatčení „gajdarovského“ ministra ekonomického rozvoje.

V létě došlo hned k několika změnám ve jmenování: z funkce zplnomocněného zástupce Severo-západního federálního okruhu byl přesunut Vladimír Bulavin a na jeho místo byl jmenován exgubernátor Kaliningradské oblasti – Nikolaj Cukanov. V Sibiřském federálním okruhu byl nahrazen Nikolaj Rogožkin za exgubernátora Sevastopolu Sergeje Menjalju. Poslední změna funkcí nastala v Severo-kavkazském federálním okruhu, kde místo Sergeje Melikova zaujal Oleg Belavencev, který předtím měl stejnou funkci v rozpuštěném Krymském federálním okruhu, ten je nyní součástí Jižního federálního okruhu. Hned po změnách zplnomocněných představitelů proběhla celá řada změn mezi gubernátory. Změny se dotkly i úrovně nejvyšší. V prezidentské administrativě zaměnil Anton Vajno Sergeje Ivanova. A na post prvního zástupce vedoucího Administrativy prezidenta byl jmenován Sergej Kirienko namísto Vjačeslava Volodina, „odcházejícího vést zvolené“, tj. do Státní dumy. (Государственная дума)

putin2

Anton Vajno, Sergej Ivanov, Vladimír Putin

Současně s tím proběhly i nucené odchody: 1) z funkce gubernátora Kirovské oblasti byl uvolněn Nikita Bělych pro ztrátu důvěry. 2) ke konci roku byl uvězněn nyní už exministr pro ekonomický rozvoj Alexej Uljukajev.

Tato uvěznění zanechala odpovídající ozvěnu mezi tzv. elitními liberálními kruhy, jakož i mezi širokou veřejností, někdo to dokonce spojoval s neformálním počátkem nadcházející prezidentské kampaně.

putin3

Vjačeslav Volodin, Sergej Kirienko

Kremelský Olymp prodělal vážné změny, ale zároveň tu zůstaly i pozice, jež vyvolávají otazníky. O těchto přeskupeních i o tom, k čemu se Kreml „chystá“ odpovídá v interview Накануне.RU (v překladu „Předešlého dne“ nebo „V předvečer“) novinář a politolog Vitalij Treťjakov.

Otázka: V roce 2016 jsme viděli, jak „kovaný“ liberál Sergej Kirienko nahradil na postu prvního zástupce vedoucího Administrativy prezidenta -Vjačeslava Volodina. Přesto tým bývalé hlavy „Rosatomu“ (Státní korporace pro atomovou energii) za ním nepřešel. Co to bylo za jmenování? Neuvidíme snad Kirienka vbrzku na jiném postu?

putin4Vitalij Treťakov: To je jedna z největších záhad a pro mě nepochopitelné zařazení. Liberální „manýry“ Kirienka jsou všeobecně známé, zrovna tak jako jeho odpovídající přátelské a jiné vztahy s okruhem lidí podobného zaměření – mám na mysli ty, kdo představují liberální opozici v naší zemi. Pokud tomu máme rozumět, pak je toto jmenování nejspíše provázáno se součinností s liberálními kruhy, opozičními i neopozičními skupinami – co do vztahu k Putinovi – v období před prezidentskými volbami v roce 2018.

Otázka: Zaznívalo mínění, že Sergej Kirienko byl do Administrativy prezidenta jmenován pro případ, že by ve volbách v USA zvítězila Clintonová, ale teď se tento scénář nepotvrdil?

VT: Předpokládat, že by v případě vítězství Clintonové Kreml nenašel jinou variantu možnosti nějak pracovat s její administrativou, než tu, že by jmenoval do významné funkce „ne čistého putinovce“, nespojeného se stranou „Jediné Rusko“ – to není dle mého správné. Je zbytečně složité škrábat se levou rukou za pravým uchem.

Komukoliv z administrativy by Putin svěřil odpovídající zplnomocnění pro takové kontakty, ten by se tím zabýval, přestože v té oblasti samozřejmě v první řadě působí Ministerstvo zahraničí. Takové podmínky si Američané stanovit nemohou, s kým budou, či nebudou jednat.

Více připadá do úvahy kalkul s volbami 2018, tím spíše, že Kirienko nastoupil na místo Volodina, který se už volbami a veškerou domácí politikou zabýval, coby první zástupce vedoucího Administrativy – to je mnohem pravděpodobnější. Známý putinovský algoritmus může upřednostnit kohosi podle starého hesla: přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíže. Podle toho je třeba si všechnu tu liberální opozici ve všech jejích projevech, od loajální až po absolutně neloajální, tak či onak, držet nablízku. A tím si uchovává možnost ji daleko více kontrolovat, než kdyby s ní neměl vůbec žádné kontakty. Ke Kirienkovi můžeme jistě přistupovat také z úhlu pohledu blížících se voleb 2018.

putin5

Otázka: Pak se zdá, že Vjačeslav Volodin zaujal místo předsedy Státní dumy ne kvůli „promíchání karet“, ale spíše s ohledem na to, co nás čeká v letech 2017, 2018? Držet si přátele blízko?

VT: To je dost výrazná možnost. Taková jmenování se v Administrativě prezidenta dělají na vysokých státních postech – a předseda Dumy k tomu jistě patří – nejen s ohledem na nynější situaci, ale i co se týká perspektivy. V Rusku se blíží prezidentské volby, a tak se můžeme v této věci přidržet hypotézy, že i sám Volodin může sehrát mnohem významnější roli – a to až do možnosti kandidovat jako Putinův nástupce.

Tato verze se už v odpovídajících kruzích dost intenzívně zvažovala. A pokud o tom víme my, nemůže o tom nevědět Vladimír Putin. A dále máme dvě možnosti: buď to je s jeho souhlasem, anebo ne. Ale fungovat na naší současné politické scéně, bez třeba i pasívního mlčenlivého souhlasu Vladimíra Putina, nebo bez narážky typu „co by kdyby“ a „kdoví jestli by“, je prakticky nereálné. Protože jinak by to připomínalo spiknutí proti prezidentovi nebo proti tomu, koho navrhne za svého nástupce.

Volodin, Putin, prezident

Volodin, Putin

Otázka: Nakolik je podle vás pravděpodobná kandidatura Vjačeslava Volodina? Jsou tu nějaké předpoklady?

VT: Nevím, nakolik doopravdy Volodin vidí sám sebe v budoucnu v takové roli, každopádně teď mu byla dána možnost projevit se ve veřejné politice. Funkce v parlamentu je opravdu zřetelně veřejná, takovou už dávno neměl, sedíce v kremelské administrativě. Nakolik bude úspěšný? No – zatím nabyl disciplínu v Dumě – ve smyslu účasti na všech těch zasedáních. To je sice pozoruhodná práce, ale neveřejná.

Teď ovšem začal také vyjíždět do zahraničí – do Kazachstánu jel jako oficiální představitel, jako hlava parlamentu – to už je veřejná politika, a to je teprve jen začátek. Uvidíme, jak si v této roli povede.

Otázka: Byl také na Kubě…

VT: Že jmenování Volodina do Státní Dumy je kalkulace s rokem 2018, příprava na volby, předvolební kampaň, a pak bude následovat „cosi“ po volbách v nové Putinově administrativě, pokud ovšem bude Putin kandidovat (což je vysoce pravděpodobné), to je celkem očividné.

Otázka: V roce 2016 jsme také viděli dvě okázalá zatčení „liberálů“ – exgubernátora Kirovské oblasti Nikity Bělycha a ministra ekonomického rozvoje Alexeje Uljukajeva. Můžeme je brát jako neformální počátek prezidentské kampaně?

VT: Tady se nám slévá několik proudů v jeden soutok. Za prvé to, že ve všech zemích úředníci, ať už více či méně skrytě, kradou (což se nazývá korupčními aférami), není pro nikoho tajemstvím. Rusko v tom není výjimkou. Někde je to ve větším měřítku než na Západě, jinde v menším. Ať už tak nebo tak, stát se s tím potýká a bude se potýkat i nadále – jiná věc je, až jak intenzívně. Ať už je to u nás vážným ekonomickým problémem a nakolik to také snižuje image země – vždyť nám neustále předhazují, jaká je v Rusku obrovská korupce, přestože ve skutečnosti nemá větší vliv než v jiných zemích – stát prostě nemůže nedělat příslušná gesta.

Za druhé, v předvolebním roce je to svého druhu vznešená záležitost – uvěznit před volbami do Dumy či prezidentskými volbami pár úředníků vyššího stupně, ministrů, gubernátorů. Pochopitelně to zvýší důvěru k vládě, k tomu, kdo vládu vede. V daném případě to můžeme vztáhnout přímo k Vladimíru Putinovi v očích podstatného množství voličů.

Za třetí, bývá občas celkem složité oddělit korupci od ne-korupce. Jsou však figury, lidé, obzvláště v provinciích, regionech, kteří jsou z jakýchsi příčin nedotknutelní. Jejich politická role je pro centrální vládu mnohem důležitější, než „špinavé peníze,“ než výstřelky, které vyvádějí. A pak jsou všichni ostatní – dnes to může být tento gubernátor, zítra jiný, pozítří další, na politickou situaci v zemi to nebude mít žádný vliv. Takových je většina.

A když někdo z nich začíná příliš zneužívat své postavení, bere nehorázně, otevřeně, pak takový člověk doplatí na svou přílišnou suverénnost, sebejistotu. To však nemluvím o Bělychovi nebo jiných gubernátorech, co jsou v současnosti uvěznění. Vše závisí od toho, co ta která politická figura /ne/znamená.

Šéf Ministerstva ekonomického rozvoje, Alexej Uljukajev

Šéf Ministerstva ekonomického rozvoje, Alexej Uljukajev

Otázka: Můžeme se domnívat, že prostřednictvím Bělycha a Uljukajeva byla dána výstraha nějaké skupině, části elity?

VT: Bělych byl ve spojení s liberálně-demokratickou „sešlostí,“ a tak vzniká verze, že ze všech, které bylo možno u něčeho takového přistihnout, právě on se nejlépe hodil k zastrašení ostatních liberálů. Nevylučuji, že to byl jeden z motivů, ale nebyl hlavní.

! Co se týká ani ne tak Bělycha, spíše Uljukajeva, varianta, kterou mám ze seriózního zdroje je, že nedoplatil na čachry s penězi; jeho prostřednictvím byla zasažena celá skupina osob, která poslední dobou zneužívala své služební postavení pro osobní obohacení. Nešlo o aktovku s dvěma milióny dolarů, ale o sumy mnohem, mnohem významnější, byla to hra na příliš tenkém finančním ledě, nešlo o zjevné úplatky. Tuto variantu mám za nejpravdě-podobnější – v daném případě to bylo upozornění pro celou skupinu osob, aby se tím přestali zabývat. Trpělivost Kremlu skončila.

Jak to v podobných případech bývá, zvláště pokud mluvíme o veřejně známých osobách nebo u příliš důležitých odpovědností, schází se nám v jedno více motivů. Soudnictví nepracuje v žádné zemi v tomto smyslu absolutně nezávisle, absolutně objektivně.

Otázka: Uvidíme podobná zadržení i v letech 2017, 2018? Nebo byla všechna varování předána a narážka pochopena?

VT: Na úrovni gubernátorů téměř jistě k podobným zadržením dojde, ti nejsou nedotknutelnými, „svatých“ figur zůstalo málo. Nechci nic naznačovat, ale máme jednoho „zasloužilého“ na postu gubernátora, je to gubernátor Kemerovské oblasti, Aman Tulejev. Jde o politickou figuru s velkou politickou historií, ale z takových lze jmenovat ještě koho?

! A všichni ostatní, velká většina – vyměň koho jen chceš za kohokoliv jiného. Pokud zde odhodíme profesionální počínání, politické problémy to nevyvolá. Tudíž gubernátoři zůstávají v ohrožení.

Na úrovni ministrů, vyšší federální úrovni, se to může stát, bude záležet v prvé řadě na vnitroekonomické situaci, protože to je dnes hlavní domácí problém. Pokud se situace před volbami zhorší, nebo nebude dostatečně dobrá, aby přinesla při volbách žádoucí výsledek, tak dvě – tři zadržení na vyšší úrovni ji bezesporu vylepší. Může se to stát, – ale opakuji – závisí to v prvé řadě na vnitropolitické situaci a především na ekonomice.

putin8

Vladimír Putin, Maxim Oreškin, jmenování do funkce

Otázka: Na post ministra ekonomického rozvoje byl jmenován málo známý Maxim Oreškin, dřívější zástupce ministra financí Antona Siluanova, což opět pozorovatelé označili za známku, že liberální blok neopouští pozice. Anebo to spadá pod formuli „drž si nepřátele blíže“?

VT: Když jsem se v televizi díval na Putinův rozhovor s tímto Maximem Oreškinem – nasadil Putin takový netečný výraz, jakoby toho člověka viděl vůbec poprvé a vůbec nevěděl, kdo to je. Buď bylo třeba někoho jmenovat, tak pojďme na to, jmenujme jedno koho do této vlády, (problém totiž zde nespočívá v Oreškinovi , ani v Uljukajevovi, ale v celé práci vlády v oblasti ekonomiky), a žijme tak formálně dále, něco více než rok, do následujících prezidentských voleb.

Jestli v té funkci bude Oreškin nebo někdo jiný, je Putinovi – dle mého – lhostejné. Zkus si to, mladíku, nějak se projev, a podle toho budeš mít další perspektivy a další práci. A jestliže se neosvědčíš, nic se neděje, stejně se vláda bude měnit, v každém případě obnovovat, a formálně tě odstavíme. Tak proč se tím příliš trápit a vnímat tě jako nějaký opoziční „trumf“ a zasahovat dříve, než je nutné?

! Na jedné straně – moc času nezůstává, na straně druhé – máme ještě rok. Pokud bude situace taková jako dnes, nemastná neslaná, popřípadě přijde-li prudký úpadek, proč zasahovat hned? Anebo přijde-li prudké zlepšení – bohužel nejméně pravděpodobný scénář – pořád je dost času do podzimu příštího roku. Jaro a léto mnoho napoví v ekonomické oblasti.

Otázka: Máme formální příznaky, hovořící ve prospěch mínění, že přijde změna vlády, a jaký scénář je nejpravděpodobnější?

VT: Jsem pro změnu vlády, pro změnu v ekonomickém bloku, protože nejsou vidět žádné hmatatelné výsledky. A pokles úrovně výroby či nárůst HDP o 0,5% nepovažuji za vládní úspěch, to nejsou výsledky, které bychom bez ní nedokázali. A ke změně – určitě se přijme rozhodnutí s přihlédnutím k politickým podmínkám jak předvolebním, tak i ekonomickým. Přijde-li fiasko, pak se změna provede dříve, pokud bude situace jako ta stávající nebo mírně lepší, změna vlády přijde až po volbách.

Dmitrij Medveděv, porada s vice-premiéry

Dmitrij Medveděv, porada s vice-premiéry

Otázka: Jaká politická seskupení budou formovat politiku nejbližší budoucnosti? Změní se jejich sestava, pokud nastane změna vlády?

VT: Budou to tytéž elitní skupiny. Především vládnoucí vrstva, do které patří prezident, Administrativa prezidenta, (tam se projevují u různých lidí různé závislosti, jak politické, tak osobní), členové vlády, největší byznysmani, kteří pracují hlavně se státem na rozmachu obchodu. To jsou základní skupiny.

Kromě toho mají vliv na státní politiku různá náboženská společenství. Mám na mysli představitele tradičních církví – především Ruskou pravoslavnou církev. Podle mého mínění, pokud vyloučíme drobnosti, je tento vliv pozitivní a je potřebný. Za těmito lidmi se skrývá, za institucemi, jimž stojí v čele, obrovská historická tradice, a de facto je za nimi mimo Trestního zákoníku, celý soubor morálních norem a tradicí ve společnosti a zemi. To je nepochybně nezbytné, jinak by se někteří lidé začali chovat jako někteří umělci, pouze bez ospravedlnění, že jde o „uměleckou tvorbu.“ V souladu s tím je potřebné jednat v normách Trestního zákoníku.

Kromě toho se berou do úvahy názory „umělecké veřejnosti,“ i když, dle mého, přespříliš. Každopádně se to navenek projevuje – jak jenom jeden začne křičet „to je cenzura!“, začínají s ním besedovat vysocí hodnostáři, i když je navýsost jasné, že o žádnou cenzuru nejde. Stačí se podívat na některé odpovídající filmy nebo divadelní představení. Často za těmito výkřiky stojí neuspokojené autorské ambice.

Konstantin Rajkin, Satirikon

Konstantin Rajkin, Satirikon

Konstantin Rajkin, Satirikon

Pak přinejmenším – přestože se to netýká vládnoucích kruhů – je zapotřebí brát do úvahy přesvědčení obyvatelstva, nakolik ono v naprosté většině prezidenta podporuje, v různém stupni nedůvěry k ostatním ústavům a úředníkům. Tradičně se má za to, že je to ta nejvytrvalejší část společnosti. A to je celé složení. Tak tomu bylo, a tak to je – stejně jako v řadě jiných zemí.

Otázka: V poslední době se často ozývá téma ústavní reformy, ale nedávno Valentina Matvijenko ve svém článku prohlásila, že se tu vyžadují „hlubší změny“. Změny v ústavě se v dohledné budoucnosti nechystají. Co o tom soudíte?

VT: Jsem pro ústavní reformu, existuje pro to mnoho dobrých důvodů. Samozřejmě je před prezidentskými volbami potřeba mít na mysli názor Vladimíra Putina na tuto věc. Zatím nevidím žádné srozumitelné příznaky, že by se snad po volbách 2018 mohla ústavní reforma provést. A do roku 2018 určitě ne.

Otázka: Pokud bereme do úvahy všechno to „vládní“ promíchání karet v perspektivě let 2017 a 2018, zažijeme v nejbližší budoucnosti konkurenční volby? Máme tu schopné kandidáty, jak je přichystán Kreml a jak si myslíte, že se různí názory voličů?

VT: Voleb se zúčastní i nastrčení „kandidáti“, budou se předvádět proti komunistům, jako vždy, povedou kampaň proti Zjuganovovi. Vystoupí někdo z opozice, Kasjanov, Navalnyj, není důležité kdo konkrétně. Jistě tam bude někdo ze Strany růstu Borise Titova. Jako vždy.

! Ovšem pokud bude kandidovat Putin, je zcela jasné, že žádného reálného konkurenta nemá (pokud v roce 2018 nepřijde nějaký krach v ekonomice nebo politice, k čemuž nejsou žádné náznaky).

V myslích drtivé většiny obyvatelstva, tj. i voličů, neexistují žádné nové politicky výrazné postavy. Mohli bychom říct, že Kreml úspěšně bojuje s tím, aby se neprosadil někdo nový, ale není tomu tak. Kreml rozhodně něco podniká, ale stačí si vzpomenout na nedávnou historii – Kreml toho mnoho podnikl i za Gorbačova, aby se ke Gorbačovovi žádná alternativní postava neuplatnila, jenže znechucení k politikům přestavby a jejím dopadům bylo prostě kolosální. A najednou se z ničeho nic, z hlubin nomenklatury objevil Jelcin a Kreml s tím nemohl nic udělat.

Tehdy tu požadavek alternativy ke Gorbačovovi byl, dnes takový požadavek není. Taková je realita, a v tomto smyslu Kreml není nucen cokoliv podnikat, Putin zatím vše provádí tak úspěšně, že se mu jako vážný konkurent nikdo postavit nemůže.

Otázka: A co provést řádné PR pro vystoupení Navalného, coby alternativy prezidentské volby?

VT: I kdyby Navalného „rozpíárovali“ do nebes, tak předně jej většina obyvatelstva vůbec nezná; za další on sám jako politik nic nereprezentuje. Ano, několik let se „přetřásá“ ve sdělovacích prostředcích, pak jej soudí, nakonec osvobodí – a co? Jakým byl Navalným, takovým i zůstal, 80% voličů stejně žádného Navalného nezná. A jestli jej dodatečně pozná, stejně jej volit nebudou.

Jsou tu ještě „staré“ síly – „Jablko“, Grigorij Jablinskij, Toho znají – a co? Také ve volbách maximálně posbírá 5%, snad 7%, ale už ne 10%, ne 15%, takže pro Putina žádná konkurence.

Vladimír Putin

Vladimír Putin

 Otázka: Dá se něco říct o figuře nástupce? Pokud není jasné, zda bude Putin kandidovat, zřejmě je předčasné mluvit o jeho nástupci, že?

VT: Nikdo nemůže nic vědět naprosto přesně. Putin pravděpodobně žádné rozhodnutí o svém nástupci ještě neschválil. Můžeme sice probírat různé varianty, jež jsou známé, počínaje Medveděvem, který už jednou jako „nástupce“ zafungoval, a můžeme se domnívat, že je na podobném seznamu, který existuje v mysli prezidenta a zůstává jedním z možných kandidátů. A pak si může každý dodat tu svou figuru, jaká se komu líbí, jak kdo koho chce. Ale myslím, že Putin, ať už má či nemá nějaký druh takového seznamu, konečné rozhodnutí neučinil. Vycházím z předpokladu, že v daný moment bude Putin na 95% znovu kandidovat, takže je jasné, že o žádném nástupci nemůže být řeč.

! Se zahraniční politikou Vladimíra Putina je absolutní většina obyvatel, při všem pokřiku takzvaných liberálů, spokojena. S domácí politikou o mnoho méně, s ekonomikou ještě méně. Domácí politika se jen tak rychle nezmění beze změny ekonomického kursu. A ekonomická politika bude záviset na situaci.

 

Reklamy

54 comments

  1. Janika

    Zajímavý pohled na ruskou politickou scénu, díky za překlad, Same.
    Při čtení o tom, jak Putin „bruslí“ na domácí půdě mi vytanul na mysli Kaddáfí, ten to taky uměl. A jaké si volí kolem sebe spolupracovníky, to je otázka – umí to lépe, než náš Zeman? Zdá se, že ano. S nástupcem to bude ovšem asi stejně složité – nikdo druhý podobné kvality není v dohledu. Takže při volbách Putin nemá konkurenta, podobně jako Zeman.

  2. Nerevar

    Ty rozvaliny, ve kterých zanechalo zemi vládnutí Borise Jelcina, neodklidí ani Vladimír Putin. Držme Rusům (těm obyčejným) palce.

      • Sam Elles

        Od Ukrajinky Alexijevičové jsem četl to, za co dostala Nobelovku. Tuším „Válka nemá ženskou tvář“ nebo tak nějak. A potvrdilo se mi, že Nobelovka za literaturu se v poslední dává pouze z důvodů politických. Nikoliv literárních. Připouštím, že by to mohlo být i překladem, Je to velmi, velmi mizerné dílo. Jak obsahem, tak podáním.

        • tresen

          Není spíš Běloruska?

          Literární kvality knihy, na kterou odkazuju, nehodnotím, ostatně spíš než o beletrii jde o dokument. Je to mozaika sestavená z autentických výpovědí mnoha lidí, se kterými autorka mluvila, často při náhodných setkáních. Zajímaly mě především jejich osudy a samozřejmě i pohled na minulost a na vlastní místo v životě. Jazykové prostředky, kterými se ti lidé vyjadřovali, jsou pochopitelně různé, v závislosti na vzdělání a mnoha dalších faktorech, třeba na míře emocí.
          Musím říct, že na mě ta kniha opravdu zapůsobila a že se na mnoho věcí dívám díky ní jinak, protože mi přiblížila jejich složitost

          • Sam Elles

            Jo, asi máte pravdu, bude to Běloruska, vzpomínám si měla nějaký slovní konflikt s Lukašenkem.. :-)
            K pochopení (aspoň částečnému) ruských podmínek mi přispěla Solženicynova kniha 200 let pospolu.
            Je to sice taky nositel NC za literaturu, řekl bych, že taky politický, ale ten aspoň umí psát. Např. „Jeden den Ivana Děnisoviče“ se dá zhltnout na jeden zátah. Zajímavé ovšem je, že jeho výše jmenovaná kniha doposud nebyla přeložena do ANGLIČTINY. A i kdyby byla, asi by ji málokdo vydal. Proč asi? Od nositele NC za literaturu? :-) V češtině je dostupná, tuším i na českém nebo slovemském „ulozto“

            • Ondřej

              Naštěstí je kritika toho kdo umí a neumí psát dána nejen fundovaností kritiky, ale i vkusem čtenáře, který obvykle bývá, jak už to chodí, většinově spíše špatný, v menšině dobrý. Takže i když se někomu Nobelisté nemusí zamlouvat zůstane nakonec na čtenáři, jaký druh „umění“ oni svým zájmem podpoří. O tom co je a není umění však existují jisté profesionálně definované atributy a jestli se někomu zdá třeba Soustroví Gulag jako příliš „politicky jednostranné“, pak bezesporu je. JE, a JE TO DOBŘE.

              • hans

                Je to dobře?

                Opravdu?

                Když si někdo chce ve své beletrii konstruovat politicky jednostranné fiktivní světy, je to jeho věc, ale proč by to proboha mělo být DOBŘE? Proč by měla být politická jednostrannost Souostroví Gulag, 200 let pospolu, nebo třeba filmové husitské trilogie, DOBŘE?

                Přinejmenším by bylo slušné na obálku napsat varování, že jde o fikci, méně vzdělaní jedinci by si mohli myslet, že to má vztah k realitě. No, a samozřejmě, politická jednostrannost s kritérii umění nemá nic společného.

                • Ondřej

                  Kdepak o fikci, o pravdu, která obžalovává, politicky obžalovává jeden režim a jednu ideologii. Podobně jako třeba Lustigova novela „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ je dílo Solženicyna především dokumentárně historiografickou obžalobou. Ideologicky dozajista „podjatou“ kdyby snad někdo chtěl takový režim obhajovat. Podjatost je vůči zločinnosti vždy explicitně zapotřebí. Z podstaty věci.

                  • hans

                    je především dokumentárně historiografickou obžalobou

                    Není. Není založeno na dokumentech a nemá nic společného s historiografií. Je to beletristická fikce. Jako mayovky. Nebo Tři mušketýři. Nebo Ivanhoe. Nebo Shakespeare. Historikové pravidelně brečí, když si uvědomí, že lidi si dělají názor na minulost podle takových děl. Která jsou od „dokumentárně historiografických“ prací vzdálena světelné roky.

                    Nebo Švejk. Hašek taky obžalovává hnusný zločinný režim. Akorát že z Haška se o fungování zločinného režimu, o tom jak v něm lidé žili, jak se s ním vyrovnávali, dozvíme více.. Protože není „politicky jednostranný“. A obžaloba je tím silnější. I když ani to vám nebrání lidem jako vy takové režimy obhajovat, že..

                    Podjatost je vůči zločinnosti vždy explicitně zapotřebí. Z podstaty věci. Ale lhaní nikoliv. Z podstaty věci. A Solženicyn lže. Protože mu nezáleží na tom „co“, „jak“ a „proč“ se stalo, ale na efektnosti obžaloby.

          • hans

            třešeň:…autentických výpovědí mnoha lidí, se kterými autorka mluvila, často při náhodných setkáních…
            MaB:..nemám ráda, to Rusko, které se dokáže na 86% radovat, když lidé umírají v Donbasu, smát se Ukrajincům a věřit, že vše lze vyřešit silou…

            Tak mám pocit, že ty „autentické výpovědi“ existují jen ve fantazii autorky, že jsou stejně fiktivní, jako „to Rusko které nemá ráda“.

      • MaB

        V recenzi té knihy je zdůrazněn základní předpoklad:
        „Pokud někdo má opravdový zájem o pochopení Rusů a způsobu uvažování většiny národa, měl by si tohle dílo prostudovat povinně.“
        Z vlastní zkušenosti vím, že totéž platí nejen pro Rusy. Snaha o pochopení jiných implikuje nutně i snahu o jejich poznání. Nedá se mechanicky aplikovat: podle sebe soudim tebe, jak se někteří mylně domnívají…

        • hans

          Když si přečtu recenzi, v níž na jeden odstavec připadá několik faktografických chyb, tak její doporučení o „povinném“ prostudování vyprávění Bělorusů, abych prý z jejich životů pochopil Rusy (!), ve mě vzbudí spíš odpor… a vrátím se k autorům, které by měli zájemci o „pochopení Rusů“ povinně číst dle mne, jako je Lukjaněnko (kromě knih má i blog http://dr-piliulkin.livejournal.com/ který by se Janice určitě líbil), nebo Vjačeslav Rybakov.

          • MaB

            Svetlana Alexejevičová, Nobelova cena 2016 za „polyfonní dílo, památník utrpení a odvahy v naší době,“ :
            „Miluji ruský svět, dobrý a humanistický, před kterým se sklání celý svět, ten baletu a hudby. Ale nemám ráda ten, kterému vládnou Beria, Stalin, Putin a Šojgu, to Rusko, které se dokáže na 86% radovat, když lidé umírají v Donbasu, smát se Ukrajincům a věřit, že vše lze vyřešit silou. “

            A.I.Solženicy
            „Běda národu, jehož literatura je ohrožena zásahem moci ! Neboť tady už nejde jen o porušení ‚ práva psát ‚, je to rdoušení srdce národa, ničení jeho paměti.“

            „Jsem povzbuzen pocitem, že světová literatura je jako jedno obří srdce, které bije v rytmu starostí a dramat našeho světa, a to i v případě, že jsou pociťovány a vyjádřeny různě v jeho čtyřech koutech.“
            Z proslovu při převzetí Nobelovy ceny, 1970

            • hans

              Tak jste definitivně a nevývratně dokázala, že Alexejevičová je blbka. Pochybuji, že někdo s takovým pozorovacím talentem může napsat něco, co má vztah k okolnímu světu. Čili o Rusech. Bělorusech nebo jakýchkoli jiných lidech se od ní nezvíme nic, co by mělo cenu.

              No, a Solženicyn při „rdoušení srdce a paměti národa“ taky zdatně přiložil ruku k dílu.

              • tresen

                Jinými slovy tedy říkáte, že všechny ty tragické výpovědi, které zachytila, nemají žádnou cenu?
                Zrovna tak odvážné je vaše tvrzení, že se oddaný zastánce ruského národa Solženicyn podílel na rdoušení jeho srdce a paměti.

                  • tresen

                    Solženicyn – to není jedna legenda, to je legend několik. Podstatné jsou hlavně dvě.
                    První je ta, které pomohl na svět Chruščov, když se potřeboval vypořádat se Stalinem a povolil vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Tak se pro svět zrodil Solženicyn – bojovník proti stalinskému útlaku, odvážný bojovník za demokratizaci Ruska. Alespoň pro doma to Brežněv úspěšně utnul a Solženicyna vypudil do světa. Tam tahle legenda postupně začala dostávat trhliny, když se slavný literát stále častěji začal projevovat jako
                    nacionalista silně
                    konzervativního ražení.
                    To byl ovšem zárodek úhlavní legendy č. 2,
                    kterou pregnantně
                    formuloval Putin na Solženicynově pohřbu, když hovořil o příkladu ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu“.

                    • Ondřej

                      Máte naprostou pravdu, nicméně, že se v závěru života jako člověk změnil, nijak neumenšuje jeho pravdu o Gulagu.

                    • tresen

                      Je otázka, jestli se změnil. Měnil se možná jen jeho obraz.
                      Jeho zásluhy na vykreslení obludných stalinských táborů jsou samozřejmě obrovské.

                    • MaB

                      Tady nám on sám velmi často „napověděl“. Třeba v Jednom dnu Ivana Denisoviče:
                      „Quand on travaille pour des hommes, on en met un coup ; quand c’est pour des cons, on fait semblant.“
                      Když pracujeme pro lidi, tak naplno; když je to pro idioty, jen předstíráme.
                      (mám jen fr. překlad)

                    • Nerevar

                      Ad MaB 17.1.2017 – 11.02:

                      Přesnější by bylo „když pracujeme pro někoho, koho považujeme za idiota“. To by vysvětlilo mnohé.

                    • hans

                      Legenda č. 1 a 2. = to je jedna a ta samá legenda.

                      Solženicyn se nezměnil. Vždy jako spisovatel bojoval z pozic ruského nacionalistického konzervativce (mimochodem odmítajícího nejen říjen, ale i únor, to jest programově antidemokratického) bojujícím proti nákaze židobolševismu. Akorát dokud pomlouval a obžalovával v prvé řadě komunisty (a ruský národ), tak byl na Západě vynášen, byl legendou; jak se opřel do židů, vynášení skončilo a vyrojil se zástup historiků dokazujících mylnost jeho tezí a chybnost jeho tvrzení. Jeho kritika komunistů nebyla faktograficky lepší, ale tam to nevadilo, že…

                      ..čili on se nezměnil, nadaný spisovatel přepisující historii podle svých představ, co se změnilo, byla využitelnost jeho díla v propagandě „našich“ režimů.

                • hans

                  Jinými slovy tedy říkáte, že všechny ty tragické výpovědi, které zachytila, nemají žádnou cenu?

                  Ano. Vycházím z vašeho citátu o „86 %“. Jestli dokáže vypustit z úst tak obludně nehoráznou lež, jestliže je tak vzdálená světu, ve kterém žijeme, nelze jí věřit. Nelze jí věřit, že je „zachytila“ – a nevymyslela si. A jakou cenu má náhled do jejího vnitřního světa?

              • MaB

                No, a Solženicyn při „rdoušení srdce a paměti národa“ taky zdatně přiložil ruku k dílu.
                Zdá se, že i pokud jde o Solženicyna, sami Rusové, a nejen oni, se v pohledu na něho s vámi rozcházejí.

                V r. 2007 navštívil A.I. Solženicyna Vladimír Putin aby mu předal vysoké vyznamenání, Státní cenu, kterou od něho autor přijal.

                V. Putin také uctil památku Alexandra Solženicyna, „občana a vlastence“, i v r. 2008, když téměř ve věku 90 let zemřel a vdově spisovatele Natalii v telegramu napsal:
                „Budeme vzpomínat na tuto silnou osobnost, odvážnou a nadanou, na věrného vlastence a občana“, jehož dílo „je nedílnou součástí ruské literatury a veřejného myšlení,“
                „Vzpomínám si se zvláštním pocitem na setkání s Alexandrem Isajevičem v teple a pohostinnosti vašeho domu v Troice-Lykovo a na jeho moudrá slova plná pozornosti ke své zemi a její budoucnosti,“

                V roce 2018 by slavnému ruskému disidentovi a spisovateli bylo 100 let. Prezident Putin rozhodl, že vzhledem k významu díla Alexandra Solženicyna v ruské kultuře, bude toto výročí oslavováno důstojně a vláda od něho již dostala instrukce na přípravu oslav památky tohoto „velikána ruské literatury dvacátého století.“

                • hans

                  Chm. Začínáte tím, že se rozcházím s Rusy, ale pokračujete tím, že se rozcházím s Putinem. Resp. s oficálním názorem současného ruského režimu. Jenže režim není národ, někdy se jejich postoje shodují, někdy ne…

                  A ano, s dnešním ruským režimem se rozcházím, a nejen u hodnocení Solženicyna, taky u Mannerheima, Kolčaka… Mikuláše II., ale i Stalina. A co? Evidentně mám jiná hodnotící kritéria, což je ostatně logické, mám jiné zájmy, než režim.

                  • MaB

                    „Jenže režim není národ, někdy se jejich postoje shodují, někdy ne “

                    Tady nemám co dodat.:)
                    Snad jen to, že mne těší, že jste dospěl k tomuto závěru, s kterým se ztotožňuji..
                    Ano, pravda je vzácně jen na jedné straně. Realita není černo-bílá, existuje celá škála šedí. Vždy záleží na tom, na co a pod jakým ùhlem „namíříme svůj reflektor“ a co necháme neosvětleno. Jak také správně říkáte, všichni nemáme stejná „hodnotící kritéria“
                    Proto je moc dobré, když je těch „reflektorů“ více a tedy i více názorů, které se doplňují, případně i střetávají. Potom bude možná naděje, když ne přímo na „dosažení pravdy cestou konfrontace názorů (Sokrates)“, tak na příblížení se jí.

                  • Ondřej

                    Zastáváte názory ruských extremistů. Tady je příklad. Proti těm Putin zcela jasně bojuje a netoleruje jejich nenávistné sebeprezentace poukazováním na zločiny stalinismu jako na „záchranu“ národa, anebo masové vraždy jako „rázné zatočená s třídním nepřítelem, bělogvardějské opozice a feudální šlechtě včetně symbolů carismu a samoděržaví“. Viz zakázaná Národně bolševická strana zakladatele Eduarda Limonova.

                    V roce 1985 na bázi oficiální sovětské historické společnosti Viťaz vzniklo nacionalistické a ultrapravicové hnutí Pamjať. Přes existenci četných vnitřních frakcí existoval vždy jednotící ideologický motiv založený na velebení padělku někdejší carské Ochranky, „Protokolů sionských mudrců“. Odtud konspirační teorie o existenci mezinárodního „židozednářského spiknutí“ proti Rusku a jeho historické misi Třetího Říma. Zmíněné spiknutí je Pamjatí již víc než tři dekády představováno jako výlučný důvod všech ruských vnitřních problémů. Mělo také nést odpovědnost za revoluce z let 1905 a 1917 i za stalinismus. Brežněvovská stagnace byla podle Pamjati samozřejmě vyvolána snahou židozednářů podřídit SSSR vládě nadnárodního kapitálu. To co běžně naleznete v prostředí dnešní americké ultrapravice – frázi „sionistická okupační vláda“ (Zionist Occupation Government, ZOG).

                    Alexandr Dugin se stal členem hnutí Pamjať v roce 1987. Setrval v jejím vedení do roku 1989, než odešel kvůli osobním sporům. Poté se angažoval na mnoha frontách – kromě jiného se stal spoluautorem programu Komunistické strany Ruské federace Během pozdější spolupráce s ultrapravicovým ideologem a vydavatelem listu Zavtra Alexandrem Prochanovem se Dugin dostal do blízkosti Eduarda Limonova, v jehož Národně bolševické straně působil v letech 1994-1998.

                    V roce 1993 s finanční podporou Thiriarta (elgický nacionální socialista a „fašistický maoista“, poradce palestinského Fatáhu a obdivovatel rumunského diktátora Nicolae Ceuasescu Thiriart jej později, v roce 1991, vyšle nazpět do Ruska. Limonov odjíždí s misií, která má napodobit manévr německého generálního štábu s Leninem: Rusko, nejslabší článek nově zrozených liberálních demokracií, se má stát místem, kde se ultrapravice konečně poprvé prodere k moci a odtud rozšíří nazpět do Evropy) zakládá Limonov Národně bolševickou stranu. Mezi prvními jejími členy bude Alexandr Dugin.

                    Analýza označuje krajní pravici za prvek na evropské politické scéně, který může sehrát roli v sovětských dobách zastávanou krajní levicí a přitáhnout podporu 15 – 30 % voličů. Podle Dugina – který se ovšem ve veřejných textech vyjadřuje mnohem kulantněji a vliv na ultralevici nevzdává – krajní levice v řadě témat uzavřela kompromisy s liberály a proto je de facto součástí západního establishmentu.

                    Poté co v protikladu s vlastní „Čtvrtou politickou teorií“ a řadou článků vyřadil krajní levici z oblasti příštího ruského zájmu podává Dugin podrobnou charakteristiku evropské ultrapravicové scény. Poněvadž v době vzniku textu s ní byl sám v intimním kontaktu již nejméně 20 let, zná ji samozřejmě velice dobře. Dugin hovoří o třech odlišných skupinách: Křesťanských ultrapravičácích orientovaných na USA a Izrael, neonacistech rozdělených zhruba napůl, pokud jde o postoj k Rusku, a konečně o „nové pravici“.

                    Zásadní je, že vlastenectví se zde mísí s militantní podobou ruského bolševismu, což má být základ pro finální boj s dekadentním liberalismem západu, jehož dekadence mj. spočívá v tom, že příznává člověku jeho individuální lidská práva a žádné povinnosti – k národu a vlasti. To jde jedině za absolutně rovnostářského kasárensky rovnostářského militarismu, kde vše podlého vojensko-stranické velitelské hierarchii…

            • Janika

              Jen k tomuhle:
              „nemám ráda… to Rusko, které se dokáže na 86% radovat, když lidé umírají v Donbasu, smát se Ukrajincům a věřit, že vše lze vyřešit silou.“

              Převážná většina Rusů s Donbasem pláče a války se děsí.

      • MaB

        Jen málokdy se vidí tak vzácná jednota názorů na knihu u čtenářů a její tak vysoké hodnoceni
        La Fin de l’homme rouge – ou le temps du désenchantement – Babelio
        http://www.babelio.com/livres/Alexievitch-La-Fin-de-lhomme-rouge-ou-le…/838664
        Note : 4,4 z 5 – ‎196 hlasujících
        Prix Médicis essai 2013 (nikoli v kategorii roman, ale esej)

        Malý reprezentativní ùryvek od jednoho z nich;
        Z této knihy by na nás mohl dýchnout nesmírný smutek.
        „Prožili jsme tábory, pokryli jsme zemi mrtvolali našich těl během války, holýma rukama jsme sbírali jaderné palivo v Černobylu. A teď se ocitáme na troskách socialismu. Jako po válce … “
        A ono tomu tak není, jistě, překvapí nás, někdy až ohromenim couvneme, ale to, co dominuje, je vzácná odvaha, obrovská touha žít, opravdu z ní cítíme tlukot srdce Ruska, tep života, nepochybně tu “ tajemnou ruskou duši … “
        Velice velká kniha do vaší knihovny, jestliže jste zamilováni do Ruska.

        A „amoureux de la Russie“ Francouzi opravdu jsou. Možná i proto, že se tak skvěle doplňují…:)

        • hans

          Jednota názorů na knihu u čtenářů (a vysoké hodnocení) je úplně normální v případech, kdy čtenáři a redaktoři zveřejňující jejich názory tvoří úzkou skupinu s vyhraněnými názory. U politicky motivovaných ocenění autorů, o nichž do té doby redaktoři ani čtenáři neslyšeli, je to nejen normální, ale pravidlo.

  3. Ondřej

    Pro mě dost nepředstavitelné, že by v demokracii s přímou volbou lokální samosprávy rozhodoval nějaký státní kápo o tom, koho tam nechá krást ještě chvíli v Bádensku-Württembersku, protože mu jde na ruku a nekrade tak moc, zatímco co jiné, co to „už“ přehnali tak odvolá anebo ty, co jsou „liberálové“ i když nic ještě neukradli jen proto že jsou liberálové, pošle do vězení za něco, co mu prostě „přišijou“. Kdyby něco takového mělo fungovat na Západě, asi bychom opravdu nemohli dávat sociální podporu při kombinaci několika typu dávek až 600 EUR měsíčně, minimální garantovaná mzda by nebyla 1473 EUR v Německu, strop pro dávky v nezaměstnanosti až 4500 EUR měsíčně. Ale třeba to tak Rusům vyhovuje a jsou se svoji životní úrovni spokojeni.

    • hans

      Ale přesně takto to v „Bádensku-Württembersku“ funguje. Je třeba veřejně známo, že ve Francii celá desetiletí Chirac jako pařížský starosta a prezident na těchhle principech řídil a organizoval okrádání země a státu… v Německu zase Helmut Kohl, v Itálii (+ USA a Japonsku) vlastně všichni…

      • MaB

        “ ve Francii celá desetiletí Chirac jako pařížský starosta a prezident na těchhle principech řídil a organizoval okrádání země a státu… “ Máte důlazy ?

        Jacques Chirac byl odsouzen na dva roky podmínečně za „zpronevěry“ a „porušení důvěry“ v případě údajných fiktivních pracovních míst na radnici v Paříži.
        Bývalý prezident vždy popíral tato obvinění. To opakoval v dopise soudu, ve kterém také uvedl :
        „Tento proces ukázal, jak klamou demagogogové, kteří tvrdí, že v naší zemi je spravedlnost přísná na slabé a shovívavá k mocným. V Republice je spravedlnost stejná pro všechny.“
        zde: Jacques Chirac condamné, un jugement historique – Une première dans la Ve République

        • hans

          Takže jste o Chiracovi slyšela. Odsouzen dvacet let poté, co se jeho kradení provalilo.

          Pro ostatní: šlo o to, že Chirac jako starosta Paříže nechal na magistrátě „zaměstnat“ několik desítek fiktivních osob, jejich plat šel do kasy jeho politické strany (které předsedal). Z takto získaných peněz se vyplácel stranický volební štáb. Provalilo se to když se stal prezidentem. Jako prezident vyplázl na vyšetřovatele jazyk, s tím, že má imunitu a za činy spáchané před nástupem funkce nemůže být popotahován. Tak se soudem čekalo… a pak dostal nízký trest s odůvodněním, že skutek se stal dávno…

          • MaB

            Není příliš seriozní zakládat svůj komentář na polopravdách.
            V této „affaire“ jste zapomněl uvést velmi důležitý fakt: že mezi starostou Paříže, J.Chiracem a UMP byla uzavřena dohoda o zaplacení ještě před soudem 2,2 milionu eur, které vyžadovalo město Paříž: 1,65 milionu na sebe tehdy vzala strana a
            550 000 Jacques Chirac. Po zaplacení město v souladu s dohodou stahlo žalobu a Jacques Chirac tak proti sobě neměl
            “ žalobce“ a tudíž nepotřeboval ani soudce
            Také jste zapomněl poznamenat, že měl J. Chirac poslaneckou a prezidentskou imunitu (15 let) a že voliči asi nepovažovali jeho „provinění“ za příliš vážné, když ho 2x zvolili prezidentem.
            (narozdíl od Sarkozyho !:)

            • Sam Elles

              Dovedně formulované propagandě čas od času podléháme všichni. A nejvíce ti, kteří si o sobě myslí, že – „v žádném případě ne“.

            • hans

              Nepovídejte. Takže Chirac a UMP přiznali fakt kradení a nahradili škodu. Přesto jste výše psala o „údajném“ kradení.

              A za druhé, pro francouzské voliče je okrádání státu něco normálního, a požadavek na odchod zlodějů z politiky mají za absurdní. Děkuji za podporu – tato větev debaty začala opačným ondřejovým tvrzením, že na Západě z kradení není systém a mým protestem. Pro ondřeje musí být vaše informace šokující, boříte mu svět.

              • MaB

                Tento případ není v rozporu s tvrzením Ondřejovým, naopak. Dokazuje, že ani ve Francii „není z kradeni systém“
                Slovo „kradení“ nebylo u soudu použito, proto jsem brala vaše tvrzení jako nepodložené, tedy jen „ùdajné“

                Jeden z advokátů J. Chiraca, Jean Veil, s uspokojením prohlásil: „soud uznává, že nedošlo k osobnímu obohacení bývalého prezidenta“
                Ostatní protagonisté případu, včetně vnuka zakladatele Páté republiky, Jeana de Gaulle, Francois Debre, bratr Jean-Louis Debré, předsedy Ústavní rady, a Remy Chardon, bývalý šéf štábu Chiraca, byli odsouzeni na dva až čtyři měsíce podmínečně
                Hlavní oběť, město Paříž, bylo finančně integrálně odškodněno.

                Proto francouzské voliče výsledek uspokojil. Už i vzhledem k tomu, že se aféra „nezametla pod koberec“, i když tehdy ještě neexistoval zákon o financování politických stran morálními osobami.
                (diky ji byl jednomyslně.odhlasován – financement par les personnalités morales par la loi du 19 janvier 1995)

                • Janika

                  MaB, to přece nemůžete myslet vážně, že když se někdo přizná a nahradí škodu, především politik!, tak se tím něco změní…

                  • MaB

                    Janiko,
                    co si v této věci myslím nebo nemyslím já, není podstatné. Já se jen snažím uvést na pravou míru vyloženě nepravdivé informace.
                    Z principu považuji za neseriozni tvrdit kategoricky něco, co sama neznám.
                    Proces trval 12 let (stovky svazků), shrnout ho tak, jako hans , do par řádků, bych si nedovolila.

                    14.1. jsem napsala:
                    Bývalý prezident vždy popíral tato obvinění. To opakoval v dopise soudu, ve kterém také uvedl :
                    „Tento proces ukázal, jak klamou demagogogové, kteří tvrdí, že v naší zemi je spravedlnost přísná na slabé a shovívavá k mocným. V Republice je spravedlnost stejná pro všechny.“

                    Jacques Chirac se nikdy nepřiznal a osobní obohacení mu soudem nebylo nikdy dokázáno. Odkud čerpáte tuto informaci Vy ?

                    V právním státě platí princip: kdo není definitivně (právoplatně) odsouzen, je nevinen.
                    A jsem nesmírně ráda, že je respektován.

                    Praktiky fiktivních zaměstnání k financování stálých zaměstnanců politických stran nyní zakazuje zákon, což je pozitivní důsledek této kauzy.

            • oh

              Otázka: byla ta fiktivní místa skutečně vytvořena a peníze odčerpávány do stranické kasy? Pokud ne, pak nerozumím, proč by Chirac a UMP platili těch 2,2 miliónů €. Pokud ano, tak se čin stal, jen nebyl potrestán obvyklým způsobem. Ptám se tedy, obsahuje i francouzské právo obdobu §33 českého trestního zákoníku?
              „Trestní odpovědnost za trestné činy (následuje výčet § od nedbalostních činů až po terorismus a rozvracení republiky) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
              a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo
              b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.“

              Pokud ano, je zřejmé, kde se vzal ten pozdní záchvat poctivosti.
              Odpovídá to i na otázku Janiky, zda se náhradou škody něco změní – pro vlivného politika se tím zjevně změní hodně.

              • MaB

                Doufám, že odpověď také :)
                V těchto kauzách z doby, kdy ve Francii ještě neexistoval zákon o transparentním financovaání politických stran, měl každý možnost přímo sledovat jejich průběh (nikoli jen zprostředkovaně z kolikáté ruky)
                V podobné situaci jako UMP se ocitla tehdy většina politickych stran.
                Paralelně probihal i několikaletý proces s PS (socialisté) a jejich. „L’Affaire Urba“, ve které bylo souzeno celkem 50 osob.
                Tak jako v českém právu, existují i zde případy tzv. odklonu v trestním řízení, tj. podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání. (Viz dohoda o narovnání – občanský soudní řád 82/1998 – Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.)
                Je proto dost nesmyslné hovořit o „pozdním záchvatu poctivosti“

                V občanskoprávním sporu došlo k narovnání, u soudu trestního k odsouzení.
                Pro voliče bylo důležité, že je snaha „udělat pořádek“, že ti, kteří byli za deliktní jednání zodpovědní, jsou potrestáni a poškození odškodněni.
                Demokracie má i tu velkou výhodu, že je v ní hlavním soudcem u voleb lid, na jehož moudrost se dosud dalo spoléhat. On zpravidla dovede rozlišovat mezi trestnými činy a vyvodit z nich patřičné důsledky.

      • Ondřej

        Co vy víte o Bádensku-Württembersku, žijete tam, máte nějaké empirické důkazy o tom, jak to podle Vás „funguje“? Ano nebo ne?

          • Ondřej

            Pak se smiřte, že odhalit nejde a můžete si tvrdit, že se krade do Alelujá i když pro to nemáte žádné důkazy, ovšem takto pojatým obviněním zdiskredituje spíše sebe než potenciálního zloděje…a na straně druhé paušálně nařknete z kradení i ty, co vážně nikdy nekradli….Slovo empiricky znamená, že najdete a doložíte x příkladů menšího rozkrádání které Vás pak může zavést k nějakému velkému, pakliže ovšem nenajdete ani ta malá, která by na sebe vázala nějakou stopu organizovanosti anebo vědomé tolerance nadřízeného orgánu – vracíme se opět do bodu jedna, že si můžete říkat že všichni kradou ale relevance takového tvrzení bude dáváno na roveň „nálezům“ pavlačové drbny…

            • Janika

              Jenže tento Váš výklad „empiricky“ neznamená, že tam člověk musí fyzicky žít. Což jste po hansovi požadoval.

              • Ondřej

                Jistě a požaduji, pro to aby mohl něco o tamních poměrech vědět. No nevím, jak bez fyzického kontaktu s místními lidmi, osobními zkušenostmi s institucemi (veřejnými a soukromými, osobním výpovědí dalších lidí (insiderů) chcete zjišťovat…Pak jen z místního internetového bulváru, když rozumíte německy. Jistě dnes je specialistů na Německo a „hroznou“ stitací tam kde se denně znásilňuje, krade a vraždí takže věřím, že tato zjištění bez jakékoli osobní zkušenosti budou mnohými dávána za bernou minci. Já mám pro takové věci přeci jen vyšší nároky a když nežiju v třeba v australské Canbeře při smrti dělníka při rekonstrukci budovy místní university, když na něj spadl jeřáb, pak bylo dobrý tam být a podnikat třeba ve stavebnictví a vědět co je firma co získala tu zakázku zač, než říkat že to bylo korupcí díky menším bezpečnostním opatřením…Ale nehodlám nikoho přesvědčovat, že o čemkoli, když on ví přesně jak to funguje v Bádensku-Württembersku:-)

  4. Ondřej

    a když nežiju v třeba v australské Canbeře pak bych neměl vyslovovat kategorické soudy o smrti dělníka při rekonstrukci budovy….

      • MaB

        Ano, napřiklad zde:

        Rus, Američanka a Evropan pracují bok po boku, ruku v ruce…
        (Mise Proxima – kosmonaut ESA Thomas Pesquet, astronautka NASA Peggy Whitsonová a ruský velitel Oleg Novickij z Roskosmosu.)

        “ Si nous partons dans l’espace, ce n’est pas pour nous-mêmes, mais parce que nous croyons que c’est utile pour tout le monde sur Terre. C’est une aventure collective, née des rêves et du travail d’une multitude de personnes. C’est pourquoi je tiens à la faire partager au plus grand nombre. “
        (Thomas Pesquet)

        Jestliže letime do vesmíru, není to pro nás samotné, ale protože věříme, že je to užitečné pro všechny na Zemi. Je to kolektivní dobrodružství, zrozené ze snů a práce velkého množství lidí. Proto se o ně chci podělit s co největším počtem.