Korea 1

Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud. 

Kdo zvítězil v Korejské válce?

Odpověď je očekávaně jednoznačná – zvítězily USA. Tady nastávají rozpaky a doplňující dotaz – proč se ptát na to, co je všeobecně známé? Odpověď zní: ptát se a odpovídat je potřeba proto, že o válce, která se v Koreji vedla ve skutečnosti, všeobecné povědomí není, a za vítězství se nepovažuje jen to, o kterém se mluví; a navíc proto, že nám byla odhalena jen část toho vítězství.

Je jasné, že Korejská válka byla jen nástrojem, cestou k dosažení vyšších cílů.

Cílem bylo znovuvyzbrojení Německa a členství Německa v NATO.

Pro tento cíl bylo sice potřeba primárně překonat odpor korejského národa, a dokonce vzdor Číny spolu s SSSR, ale bylo také zapotřebí zlomit nesouhlas Anglie a Francie.

V dnes už zapomenutém roce 1950 se Angličané a Francouzi báli Německa (dokonce i poraženého!) mnohem více, než se báli SSSR. Podotýkám, že tehdejší Angličané a Francouzi znamenali daleko více, než představují dnes, a jejich odpor mohl být mnohem citelnější než dnes.

Válka, vedená na Korejském poloostrově, byla ve skutečnosti, přes tamní nejpalčivější útrapy, válkou v Evropě. Jen bitevní pole bylo přeneseno o kousek dále, protože v samotné Evropě, nechtěl válčit, ze známých příčin, nikdo, ani přátelé Evropy ani její nepřátelé. USA dosáhly vítězství nejen „na scéně“, ale ve všem, všude, včetně „zákulisí“, přičemž toto vítězství nebylo pouhým vítězstvím, ale přímo triumfem.

V časovém rozmezí let 1950-1953 na prostranství, kde se předčasně rozvinuly události Studené války, se Amerika zmocnila všech vládnoucích výšin, nejdříve si zajistila velmi výhodné pozice, což v mnohém předurčilo její konečné vítězství v nesouměřitelné – co do rozsahu s Korejskou – Studené válce s SSSR.

Otázka: Proč Korea?

Proč ne kdekoliv jinde? Svět je veliký. Všem nám známým výsledkem Druhé světové války, skutečným výsledkem, bylo vytvoření dvoupolárního světa, tudíž se horká, zástupná, „proxy“ válka, přímo nabízela. Dvě strany musely přímo za pochodu vytvořit pravidla chování a stanovit, jak daleko mohou zajít – nejen v míru, ale i ve válce. „Proxy válka“ je vynálezem velmi starým, ale počátkem 50-tých let minulého století, se měla odehrávat v nových, do té doby nebývalých podmínkách dvoupolárního světa. Pro novotu „pocitů“ byla Korejská válka o něco krutější než např. Vietnamská, která byla protkána daleko větším množstvím červených fáborků, ohraničujících nejen prostranství manévru, ale i přerušování za pomoci různých „iniciativ“. V hrubých obrysech by se dalo říci, že ve Vietnamu se namísto MacArthura objevil generál Westmoreland, což samo o sobě vyžadovalo hromadu úsilí nejen ve vnějším formátu ve vztahu světa k USA, nýbrž i ve vnitropolitických změnách. Jenže vše výše uvedené ještě pořád neodpovídá na položenou otázku – proč právě Korea?

Odpověď na tuto otázku je zajímavá, až neobyčejná, jelikož nám dovolí jakoby pod lupou pochopit (ten sotva postižitelný a v detailech celkem k pochopení nemožný) pojem Hra.

Tohle slůvko s oblibou vypouštějí nejenom zarytí konspirační teoretici, nýbrž i ctihodní lidé, co se nám s plnou vážností doporučují coby „analytici“, zatímco státy jsou prostě donuceny koexistovat; vždyť se nenacházejí ve vzduchoprázdnu, jsou pevně ve svých rámcích, nazývaných „hranicemi“, a přece je stát spíše jakýmsi druhem organismu, a organismy chtějí dýchat, chtějí jíst, a konec konců, chtějí se tetelit nadějí.

Hleďte moře! Lodička na něm pluje, a ne pouze lodička, je to briga s názvem L’espérance, což v jazyku bílých znamená „Naděje“, A v podpalubí „Naděje“ není 193, nemyslete si nic špatného, je tam jen 183 otroků, a ti chtějí dýchat, jíst, a neuvěříte, chtějí se i zachvívat nadějí. Však tetelit se nadějí nemohou, je jim těsno, zleva negr, zprava negr a shora přepážka. A nad přepážkou paluba, a na palubě můstek, a na můstku stojí kapitán Ledu (pozn. z novely Tamango). Stojí a dívá se dalekohledem. Je tady všeho hlavou, za vše na lodi odpovídá, vše má promyšleno. Aby se v podpalubí dalo dýchat, přikázal vyhodit pár dělových lafet a když nadejde jím stanovený čas, přivlečou do podpalubí káď s šlichtou, a každému nalejí stejně, nikoho neošidí. Kapitán ví i o tom, že lidi mohou mít proleženiny, a tak čas od času do podpalubí sestoupí námořníček s karabáčem a zavelí: „Všichni na levý bok!“ A všichni se obrátí na levý bok. Až je unaví ležet na levém, zase se námořníček objeví a velí: „Všichni na záda!“ a všichni, dokonce i ti, co francouzsky ani neblafnou, si také s převelikou úlevou lehnou na záda. Řád? Řád! Skoro jak za Stalina. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby se každý chtěl tetelit směrem, který by se jeho zdřevěnělé noze zamanulo? A kdyby té šlichty každému po naběračce nenalili, po bratrsky, kdyby prostě spustili káď s vývarem do tmy podpalubí, a hotovo, práskli by poklopem: „Hezky jezte, dobrou chuť!“

Zprava cizí zpocený bok. Zleva cizí zpocený bok. Puch. A za bokem lodi – oceán. Není vidět, jen slyšet. Není ho konce, do daleka, do široka. Nad hlavou paluba. Nad palubou – nebe. Na nebi ani obláčku. Plujeme. Kam? Co je ti do toho? Kapitán Ledu ví, kam plout, a ty se převracej, jak máš, z boku na bok. Opozdíš se? Dostaneš karabáčem. Řád, ne? Zapomněl´s?

Jasně, řád se ne všem líbí. Co může nespokojenec dělat? Může se vzbouřit. Když se vzbouří jeden, kapitán ho dá hodit přes palubu. Hodí jej. Co naplat. Slovo kapitána je zákon. A teď jsi v moři, rukama i nohama můžeš pohybovat volně, jak je ti libo. A loďka – hele, jak je krásná, pluje po moři v paprscích zapadajícího slunce. Od tebe. A teď tam na ní rozlévají šlichtu do misek… Kolem klid, ticho, jen čas od času, snad zezadu nebo z boku, plácne žralok ploutví. Chvilka, ještě chvilka a zase – plác.

Stává se, že se vzbouří všichni. Živelně. Důstojníky přes palubu, kapitána taky, a pak, rozbijí řetězy – a oslavuj, trhane! Co našli – snědli, co našli – vypili. Jupííí! No a potom – rozední se, bylo by třeba plout dále. Kam? Kapitán to uměl, kapitán věděl kam, jsme my snad horší? My jsme lepší! On zemřel včera, a my umřeme za týden. „Hej, podej tu věc, bílí ji říkají sextant, kapitán ji vždycky vzal, podíval se, a pluli jsme“. Berou ji do ruky, dívají se. Loď se ani nehne. Kroutí sextantem na všechny strany, loď pořád stojí. Plachty visí, bezvětří, Dokola kolem oceán, slunko praží. Žízeň. No to je něco, milostpane, tady v tom sudu je voda, pij, co hrdlo ráčí! A pijí. Spí jeden vedle druhého, ruce a nohy rozhozené, svoboda! To je život, balada. Další den a další, oceán, slunce, bezvětří. Sextant ze zlosti už dávno rozdupali, všechno jídlo snědli, vody trochu ještě na dně sudu zůstalo, neví co dál, začali se navzájem podřezávat, radovánky jsou pryč. Koho nepodřezali, ten zemře žízní. Prázdno, ticho – to není loď, to je Bludný Holanďan.

A může to být ještě jinak. Kapitán přežil, nějak si poradil. Většinu vzbouřenců pobil, ostatní zahnal do podpalubí, ještě do nich broky nasypal. A co dál? Doplout, to on dopluje, jenže vzal si na celý ten smělý podnik půjčku v bance, a teď, když nemá na prodej dost otroků, jak ji splatí? Vezmou mu brigu, jeho „Naději“, a ještě bude rád, že ho nezavřou do basy. A může se stát, že jemu samotnému navléknou jařmo, a – na plantáž s ním.

Nic není jednoduché.

A tak si loďka po moři pluje. Jedni v podpalubí, druzí na můstku, všichni jsou na jedné lodi, svázáni nitěmi sice neviditelnými, ale o to pevnějšími. Mírové soužití. A ty vztahy – těsnější nevymyslíš. A to přesto, že jedni jsou v řetězech, a druzí ne. Taková je na lodi atmosféra, takové se utvářejí kontakty, takové se tu vznáší fluidum, žádný spisovatel to popsat nedokáže, ani samotný Fjodor Michajlovič ne. A tak si tam plují, tak tam žijí, spolunažívají, vzniká jakási hierarchie vztahů, dokonce i v podpalubí, i mezi spoutanými, všichni si chtějí přijít na své, od otroka po plavčíka, a od plavčíka po kapitána, a jestli chtějí přežít, zachránit se, musí hrát, každý s každým, a ten propletenec lidí, jejich osudů, přání, bolestí, smrti, vznikajících a zanikajících vztahů, uzavřeného prostranství, oceánu, plachet, racků a větru, můžeme směle nazvat Hrou.

Jsou do ní vrženi mimo svou vůli. Ať už chtějí, anebo ne, hrají. Hrají všichni.

Ale ne všichni vyhrávají.

Reklamy

11 comments

  1. Janika

    Pan Alexandrov je neodolatelný, moudrý vypravěč a já jsem moc vděčná Ladislavovi za překlad tohoto jeho seriálu, dalšího po Hamilbarových překladech Dveří ve zdi.

    Po přečtení tohoto prvního dílu mě napadají otázky, odpověď na které si každý zřejmě domyslí, ale mně by se stejně líbilo mít to vyjádřené – kdo byl/je tím kapitánem Ledu, vládnoucím nad státy? Zřejmě USA. A potom kdo je ještě výše, nad samotným kapitánem, že ho může degradovat a vzít mu vládu nad „lodí“?

  2. Ondřej

    Dobrá beletrie. Jako smyšlený politický thriller nebo nějaká ruska (spíše stalinska) interpretace podobná té co se nedávno vyskytla v ruském dokumentu v ruské státní TV o CSSR r.1968. Američané u Tachova stavěli základnu a chtěli tu rozmístit jaderné rakety. Do toho Werwolfove z NSR infiltrovali do vlády.

    Přitom jednání komunistické severní Koreje bylo od začátku hodnoceno jako agrese s cílem násilím nastolit komunistickou vládu na jihu poloostrova. Následná invaze byla projednana a odsouhlasena v RB OSN a probíhala pod její záštitou.

  3. tresen

    Alegorie s loďkou může mít tento konec:
    Zvedne se mlha, která loďku dlouhou dobu obklopovala. Námořníkům, kteří momentálně nejsou v okovech v podpalubí, se naskytne tento pohled: loďka se pohupuje v zálivu, na jeho březích stojí lidé a mávají na posádku. Je mezi nimi mnoho příbuzných a známých, naznačují těm na palubě, aby přistáli, ukazují jim soudky s vínem a rožně s masem. Kapitán vyběhne ze své kajuty, uvidí, co se děje. Zastřelí tři nejbližší námořníky, ostatní zažene do podpalubí a zatluče poklop. Pak na břeh nasměruje nenávistné gesto a zaleze.

    • Janika

      Tresen, v tom podobenství jsou námořníky jednotlivé státy. Takhle dopadly po válce. Jsou to zřejmě všechny myslitelné státy, které ta válka zasáhla. Není nikdo, kdo by stál na břehu, žádné země světa zřejmě nezůstaly světovou válkou nedotčeny. Pokud snad ano, tak nějaké pozamenuté zemičky, které sotva mohou nabízet soudky s vínem a maso na rožni, nanejvýš by vyhrabaly někde v zemi pár červů.
      Ale i tak chválím Vaši snahu. Jen tak dál.

      • tresen

        Jste si jistá?
        To spravedlivé rozdělování šlichty mě dovedlo k úplně jinému vysvětlení, o co jde. :-)

  4. Pingback: Korea 1 | Outsider Media
  5. Pingback: Korea 1 – archiv2k
  6. Pingback: Korea 1 – almanach.cz