Korea – 3. Předehra. Velká Británie
Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Velká Británie:
Jistému pokušení, nazývat Anglii z konce 40-tých let XX. století Britským Impériem, odoláme, i když nazývat Anglii toho období prostě Anglií, by také bylo nemístným zjednodušením, tak ji nazývejme prostě Británií, ať má radost.
Koncem 40-tých let byla nejen Američanům, ale také Britům zřejmá nemožnost udržet evropskou rovnováhu sil samotnou Británií. Po roce 1945 se perspektiva odchodu USA z Evropy stala Londýnu zlým snem a rovněž tak britské osamocení jeden na jednoho s dominující „silou“ v Evropě.
(Pozn. na okraj – cifra 1945 je jakýmsi historicko-politickým mezníkem, vysoký („po imperiální“) symbol, pořád ještě chápaný jako datum ukončení Druhé světové války; ti z historiků a publicistů, co jsou bystřejší, stále častěji nazývají světové historické události, natěsnané do let 1914 – 1945, léty Druhé třicetileté války. Z úhlu pohledu zákulisí událostí, a rovněž celkového historického kontextu, je toto pojetí rozhodně skutečnosti bližší, a může se stát, že tento termín úspěšně zamění obvyklé rozdělování fakticky jedné války na dvě etapy – První a Druhou světovou válku. I když nejspíš můžeme říct, že v ruskojazyčné historiografii taková formulace nenajde oporu, protože jak v SSSR, tak v Ruské federaci je rozmach Druhé světové války zkreslen, a zaměňován za „Velkou Vlasteneckou“ válku, jež, pravda, byla zásadním, ale přece jen fragmentem Druhé války světové, a pokud by byl časový rámec rozvržen namísto šesti do třiceti let, pak by se význam Velké Vlastenecké války o to více zmenšil, což by bylo bolestně přijato ani ne tak obecně lidským chápáním, jako spíše chápáním ideologů ruského státu.)
Nu dobrá, zahledíme-li se z Londýna, po roce 1945 nastalo takové rozložení, ve kterém Británie nemohla nejen udržet svět, ale ani Evropský poloostrov sama, a z tohoto pohledu potřebovala ani ne tak spojence (spojenec je časově ohraničen), ale spíše partnera, potřebovala stát, který by disponoval nejen odpovídajícími možnostmi, ale i pochopením, že udržovat Evropu v nějakém rámci (svého druhu „láhvi“), není pouze v britském, ale také v jeho zájmu. Takové státy byly po roce 1945 dva, a všichni víme, které.
Přičemž SSSR ze samozřejmých příčin nepadal do úvahy, takže zůstaly jen USA. Šlo jen o takovou drobnost – ubezpečit se, že Američané nejen vše chápou jak je třeba, a nejen rozpoznávají ve věci svůj vlastní zájem, ale ještě navíc projeví přání svalit na svá ramena evropský balvan se vším, co obnáší; a kdyby takové přání neprojevili, vyvolat ho, a kdyby v nich doutnalo, pak ho rozdmýchat. Háček spočíval v tom, že USA jako vítěz Druhé třicetileté války aspirovaly na následnictví poražených, což znamenalo v první řadě následnictví Velké Británie. Na druhé straně byl háček lákavě zahnut do tvaru nesnází, které USA čekaly při převzetí pomyslného balvanu, pod jeho tíhou by chtě-nechtě musely snížit tlak na mnoho britských držav, roztroušených na naší, v současnosti neveliké, kouli.
Ve svých počtech vycházel Londýn z toho, že udržení vzpurné Evropy bude prvořadým americkým zájmem, bylo přece jasné, že – „jinak to snad ani nelze chápat?“ Nicméně nehledě na očividnost a chápání, Angličané poznali, že i Američanům se, zrovna tak jako jim samotným, hodí partner, Jenže Angličané jim do té role moc nezapadali z důvodu, že jejich stát se nerozkládá na kontinentu. Kromě toho, poválečná Británie byla slabá ve všech odstínech toho slova, a Američané, po válce oškubávajíc Brity jako lipový květ, byli současně nuceni držet je nad vodou.
Měli Bitové vůbec nějaký trumf? Aspoň nějaký, třebas nicotný? Ano, měli. Británii zůstal trumf, zůstal jí, nikde se neztratil, pravý poklad – britská diplomacie. Diplomacie vytříbená, byť hroutícího se, ale pořád ještě Impéria.
A zejména díky tomuto trumfu získali Britové na scéně evropského divadla nějakou roli. Museli nalézt své místo, pravda, už nešlo o osud Impéria, šlo o osud jejich Ostrova. Angličané měli zkušenost a staletou prozíravost, ale přece jen neměli křišťálovou kouli, nemohli nahlédnout do budoucnosti, a proto nemohli usoudit, kdo v Americe nabude vrchu – izolacionisté nebo globalisté, a na tom záviselo, jestli se Američané z Evropy stáhnou, nebo v ní zůstanou.
Nakolik stát (normální stát), očekává lepší budoucnost, ale raději se zajišťuje pro tu horší, Angličané dělali divy diplomatické obratnosti a roku 1948 založili svaz pod názvem Treaty of Brussels (Bruselská dohoda – v SSSR tehdy svaz pojmenovali názvem s ponižující příchutí Bruselský pakt).
Dohoda byla podepsána v Bruselu 17. 3. 1948 a podepsali ji Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Svrchované smluvní strany podepsali dohodu o ekonomické, sociální, kulturní spolupráci a kolektivní obraně. Poslední závazek byl rozhodující. Komu se chystaly bránit země „staré Evropy“? Před podpisem se mnoho hovořilo o komunistické hrozbě, ale ve střízlivých článcích dohody se slovo komunismus či zkratka SSSR nevyskytovaly, zato je tam dvakrát zmíněno Německo.
V preambuli a v sedmém článku se zřetelně mluví o tom, účastníci dohody se zavazují poskytnout si vzájemnou ozbrojenou pomoc v případě… of a renewal by Germany of a policy of aggression.
Treaty of Brussels byla předchůdkyní NATO. Angličané nejenže v roce 1948 s touto myšlenkou přišli, udělali také několik kroků k ustanovení Organizace Severoatlantické smlouvy, tak, jak ji známe dnes, jak chci připomenout, v XXI., století. Zaměření Bruselského paktu bylo anti německé, dávalo Británii sice ne velkou, ale přece jen naději, osnovu, možnost drápkem se zachytit a nepadnout do propasti. Kdyby Američané z Evropy odešli, Angličanům by zůstalo pro krizi aspoň něco. Kromě toho, byť neznali americké plány, bylo možno určitým způsobem USA namotivovat tak, aby to bylo pro Londýn výhodné. A jak motivovat stát lépe, než válkou? Ne velkou – Bože chraň! – malinkou. Ne vojnou, vojničkou. Někde v dáli, čím dále, tím lépe.
Počty stavěli na tom, že USA nepovedou dvě války naráz, Studenou (ta už byla v plném proudu), a byť malou, horkou, a když se ocitnou před výběrem mezi jestřábem na střeše a sýkorkou na nebi, dají přednost cvrlikání. V tomto přesvědčení Angličany utvrzovala americká vnitropolitická situace, jež tam zavládla počátkem padesátých let.
Neuvěříte tomu, ale anglické počty se ukázaly správnými. Na východě se situace nevyvinula tak, jak Londýn doufal, no ale co už. Pro Angličany je příznačné, že Američany podceňují. Jedná se o jistou formu řevnivosti.
Ostrov Janiky 
„A jak motivovat stát lépe, než válkou? Ne velkou – Bože chraň! – malinkou. Ne vojnou, vojničkou. Někde v dáli, čím dále, tím lépe.“
Strašně smutné. Chudáci Korejci, chudáci všichni lidé v těch zemích „v dáli“. Ten náš demokratický svět je pěkně hnusné svinstvo.
Komentář je vždy obětí rámce stejně jako názor autora. 30 letá válka je v porovnání s obdobím od roku 1848 zase jenom epizodou v plánu zničení monarchii, vytvoření států a ovládnutí území. Geopolitika skončila v roce 1945 a od toho data probíhá fáze geoekonomika. Ta byla ukončena až nyní (obětí byl zejména SSSR) a dnes USA a EU. Následuje uplatnění něčeho co se obtížně dokazuje ale znamená to ve svém důsledků hluboký civilizační zlo vytvoření nové geokultury. Ta biblická už nemá pozitivní náboj, pouze kataklizmatickou destrukci. My však potřebujeme systémově novou kreativní destrukci. Ta umožní novu éru rozvoje člověka humánního a snad konečně i rozumného.
Děkuji za návštěvu, Roberte. Komentář není dlouhý, a to se mi líbí. Je nabitý znepokujícími myšlenkami, a to se mi líbí ještě víc. Měla bych řadu otázek, a to už se mi líbí míň :-). Prostě mě štve, když nerozumím. Jak má vypadat ta kreativní destrukce?
Na toto tema se zde momentálně hodně diskutuje.
Teorie „tvořivé destrukce“ zatím nebyla nikdy popřena. Inovační cykly vždy dovolily vytvářet nová pracovní místa poté, co jiná zničily. Levicový kandidát na prezidenta ale dokazuje, že se záplavou „uberisace“ se zaběhlý pořádek změní, nové kapitalistické platformy povedou ke zničení hodnot i více pracovních míst, než jich vytvoří …
Neplatí něco podobného, jako dnes pro ekonomii, i pro společnost ?
Po destrukci existujícího systému mnozí volají, ale znamenalo by to nástup této „nové éry“ ?
Nietzsche říkal, že člověk je v půli cesty od opice k nadčlvěku.
Jak asi daleko máme k „člověku humannímu a snad konečně i rozumnému“ my ?
A nehrozí nebezpečí, že se vydáme opačným směrem ?
Taky se chytím kreativní destrukce. Nemám to nijak promyšleno, spíše bych se toho ale bál. Je přece mnohem lepší a užitečnější stavět než bořit. Uznávám, že někdy se musí bořit, aby něco nového mohlo být na tomtéž místě postaveno. (Jako např. zbořit biblické mýty – jenže lepší způsob je zároveň pátrat po skutečných kulturních kořenech. Lidem se přece jen lépe stěhuje, když dříve než se jejich „dům“ zboří, mají postavený prostornější a komfortnější.) Poučení z dějin praví – smutně – nevyhrává moudřejší, ale ten, co má ničivější zbraně. :-(
Podívala jsem se nakonec přece jen ve vyhledávači, co to je ta kreativní destrukce, a co jsem našla, mě nijak nenadchlo, naopak sině znechutilo.
Věta „Kreativní destrukce tak bude probíhat nadále a stále více lidí bude přecházet z průmyslu do služeb.“ rýsuje budoucnost chmurnou, nesvobodnou, jedinci podřízení společenskému tlaku, sloužící a otročící, vykonávající nicotné „práce“, bez hrdosti na opravdovou smysluplnou práci. Teď mě asi sežerou ti, co jsou hrdí na svou dovednost kutálet svou kuličku…
Kreattivní destrukce je vulgarizace myšlenek J. A. Schumpetera (mimochodem našeho rodákaú popsaná v jeho knize Business Cycles (1939), bohužel jak to tak bývá se nikdo nenamáhá si přečíst co měl vlastně namysli a opakuje poučky. Mimochodem velmi si vážil Marxe a N. Kondratěva po kterém nazval dlouhé ekonomcké cykly. Pokud nevadí uvedu zde citát anglicky:
„Excluding as we do noncapitalist change, we have to define that word which good economists always try to avoid : capitalism is that form of private property economy in which innovations are carried out by means of borrowed money, which in general, though not by logical necessity, implies credit creation. A society, the economic life of which is characterized by private property and controlled by private initiative, is according to this definition not necessarily capitalist, even if there are, for instance, privately owned factories, salaried workers, and free exchange of goods and services, either kind or through the medium of money. The entrepreneurial function itself is not confined to capitalist society, since such economic leadership as it implies would be present, though in other forms, even in a primitive tribe or in a socialist community.“ (Schumpeter 1939, 216)
Rád pošlu svoje výpisky a poznámky
S pozdravem
Určitě by mě něco k tomuto tématu zajímalo, a moc ráda bych to zveřejnila. Ne ale nějaké teoretické těžko pochopitelné úvahy, jestli mi rozumíte, ale podané srozumitelně a jednoduše tak, aby bylo pochopitelné, o co se jedná. Pokud byste takový materiál dal dohromady z Vašich poznámek a výpisků, určitě si ho všichni rádi přečtou buď jako komentář, nebo mi to můžete poslat na email Jessie9@seznam.cz.
Máte pravdu. Joseph Schumpeter je považován za Rakušana, ale narodil se v Třešti u Jihlavy.
Na ekonomických školách se stále vyučuje jeho „kreativní destrukce“…
Marxe si vážil :
„Termín velikosti musí být nepochybně použit pro poselství Marxe. “
[…] Nové nepochází ze starého, ale objevi se vedle starého, konkuruje mu, až ho zničí. […].
Pokud jsou pouze malé a střední podniky, budeme jen v oblasti výnosů. Bude riziko, že ekonomika zůstane v setrvalém stavu […]. Naproti tomu velké společnosti … se chopí iniciativy a budou hybnou silou pokroku financováním výzkumu. “
Kapitalismus, socialismus a demokracie, 1942
„Zisk není renta. Stejně tak nejde o kapitálový příjem. Jedná se o vyjádření hodnoty vytvořené podnikatelem, zcela stejně jako plat je vyjádřením hodnoty vytvořené pracujícím“
Teorie ekonomického vývoje, 1911/1926
Také se přidávám k Janice :)
No tak zas tomu nerozumím:-) rád bych se zkusil podělit se svými závěry z četby Schumpetera, problém je že pokud jsem si dělal rešerši tak Business Cycles, nevyšly česky a pokud by člověk měl citovat a ne hrubě parafrázovat tak je to dost obtížné, ale třeba se mi to podaří někdy :-)
Když už samotný Klaus prohlašuje:
„Nesmírně hluboký a náročný byl i jeho jazyk. Vzpomínám si, že jsme kdysi – asi v roce 1967 – v EÚ ČSAV vydali první český sborníček o dalším velikánovi ekonomie (i sociologie), o Paretovi, a jak jsem se tehdy pokusil přeložit, co o Paretovi napsal Schumpeter ve svých „Deseti velkých ekonomech“. Byl to strašně těžký text, i když to byl vlastně text zcela jasný a přesvědčivý.“
Mám z toho podobný pocit..
On vlastně Klaus potvrzuje jak je Schumpter dokonalý, vzpomene si snad někdo že by na někom někdy nechal nit suchou? Kdežto tady tento jeho krátký článek abych tak řekl poněkud vybočuje z řady.
https://www.klaus.cz/clanky/1324
Klausův článek jsem si přečetla – a stejně vím tolik, co předtím… Víte, já vyhledávám jasná a stručná vyjádření, asi že víc nepoberu :-). Například si dovedu představit, jak by se dalo přiblížit učení Marxe v několika větách, přestože napsal celé stohy knih a ještě větší stohy byly napsány o něm. Takhle jsem to myslela, a jde to napsat o každém, kdo opravdu něco objevil, dokázal.
„Víte, já vyhledávám jasná a stručná vyjádření“
Může kapitalismus přežít ? Může socialismus fungovat ? Je demokracie slučitelná se socialismem ?
Joseph Schumpeter dává jasné odpovědi : Kapitalismus bude nakonec pohlcen svým vlastní triumfem.
I dnes udivuje, ne tak přesností svých předpovědí, jako stálou platnosti jejich inspirace.
„Lid je bez rozumu, bez inteligence, manipulovaný stranami, podmíněný reklamou, zaměstnaný svými osobními záležitostmi …“
Proto on stále apeluje na rozum a umirněnost „člověka“
Souhlasím, obávám se však že v souladu s jeho vizí se začínáme blížit Wallrasovskému vyrovnému stavu tj. jak říká Schumpeter úrok ve vyrovnaném systému je 0%, ale jelikož v jeho teorii inovace je úvěr spojený s inovací, ztrácí se důvod inovace jako takové a systém se nemusí bez externího systému z tohoto stavu dostat – což tuším tvrdil i Keynes..
This means that in perfect equilibrium interest would be zero in the sense that it would not be a necessary element of the process of production and distribution, or that pure interest tends to vanish as the system approaches perfect equilibrium. Proof of this proposition is very laborious, because it involves showing why all the theories which lead to a different result are logically unsatisfactory
Hence, the money market with all that happens in it acquires for us a much deeper significance than can be attributed to it from the standpoint just glanced at. It becomes the heart, although it never becomes the brain, of the capitalist organism (Schumpeter 1939)
„Věda by neměla být sobecká radost,“ říkával Marx, „ti, kteří mají možnost věnovat se vědeckému studiu, musí být první, kdo dá své znalosti do služeb lidstva.“ „Pracovat pro lidstvo“ byl jeden z jeho nejoblíbenějších výrazů. (P. Lafargue)
O totéž šlo i Schumpeterovi a Walrasovi.
Zatimco Marx věřil, že kapitalismus by měl být zničen proletariátem,
Schumpeter, (sám se označoval za „liberálního socialistu“), předvídal, že se kapitalismus zničí sám vlastními úspěchy.
Narozdíl od Marxe si ale jeho zničení nepřál. Byl přesvědčen, že “ kreativní destrukce“ způsobuje neustálý proces a zlepšení životní ùrovně každého člověka.
Leon Walras byl pro něho „největším ekonomem všech dob“.(3x navržen na Nobelovu cenu). I on si přál odstranění nezaměstnanosti.a zlepšení podminek proletariátu. Řešením pro něho byla všeobecná rovnováha a perfektní konkurence, kdy by všichni byli zaměstnáni a všechen kapitál využit. Podle Maurice Allais (Nobel 1988), který si Walrese také velmi vážil a vycházel z něho, chyběla jeho teorii dynamičnost…
Jak já to chápu z Schumpetera tak právě měl problém z tou Walrasovou rovnováhou, protože v Schumpter tvrdí – že inovace je podněcována v případě existence úvěru, úrok v podmínkách rovnováhy klesá na 0% což likviduje jeho účel, a pak se posouváme do Marxova modelu jednoduché reprodukce a tam jsou důsledky jasné, systém není udržitelný protože nebude koupěschopná poptávka, alespoň tak jsem pochopil já ve zkratce..
Jednou z originalit Josepha Schumpetera je, že i když nemá mimořádně příznivé mínění o autorech tak protikladných jako Marx a Walras, V kapitalismu, socialismu a demokracii napsal:
„Vize Marxova byla přesná. Takže se k ní můžeme přidat a spojit konkrétní sociální transformaci, která pokračuje před našima očima, s hospodářským rozvojem, který je jejím původním motorem.
A Schumpeter nemá o nic méně chvály pro Walrase, když píše :
„I když Walrasianský systém je nakonec možná pouze rozsáhlý výzkumný program, je stále, díky jeho intelektuální kvalitě, základem téměř všech nejlepších děl naší doby „
Byla byste dobrá učitelka, MaB. Podněcujete k přemýšlení a ne k bezduchému biflování.
„Zatimco Marx věřil, že kapitalismus by měl být zničen proletariátem,
Schumpeter, (sám se označoval za „liberálního socialistu“), předvídal, že se kapitalismus zničí sám vlastními úspěchy.
Narozdíl od Marxe si ale jeho zničení nepřál. Byl přesvědčen, že “ kreativní destrukce“ způsobuje neustálý proces a zlepšení životní ùrovně každého člověka.“
To je moc dobré vyjádření, i když asi námitky by se našly.
Tak to vás asi zklamu, něco mohu zkusit, ale to zjednodušování a představování Marxe a i Schumpetera je přesně to nač zašel minulý systém, všichni se ve škole naučili pár hesel a pouček, ale nenaučili se myslet a chápat jako Marx nebo v tomto případě Schumpeter. Krásně to vysvětluje prof. Harwey ve svých přednášce k úvodu Marxova Kapitálu. Pokud budete mít čas doporučuji. První 3 lekce je možé zapnout se slovenskými titulky.
http://davidharvey.org/reading-capital/
Omlouvám se, na to čas nemám. Nedomnívám se ani, že by minulý systém zašel na zjednodušování Marxe. Ano, cpali ho všude, ale naprosto nesmyslně, já jsem se poctivě snažila zpočátku ten smysl najít, ale to, co nás učili, byly prázdné fráze, které bylo třeba akorát nabiflovat. Tenkrát jsem to nevěděla a připadala se proti nabiflovaným spolužákům neschopná a nesmírně hloupá :-).
Dnes už vím, že každý socialismus musí zkrachovat, pokud předpokládá, že lidé budou dobrovolně dělat něco, co jim z jejich přirozenosti není vlastní. Potom je k tomu musí akorát násilím donutit, a to nějakou dobu funguje.
A zase jedna co nechala přesvědčit že není jiné cesty a lidé jsou přirozeně sobečtí? Vždyť už Adam Smith si v tom odporoval. Právě proto doporučuji ty přednášky Harweye, tak by so to totiž mělo přednášet:-) zkuste první a uvidíte. No snad se mi něco podaří napsat k tomu Schumpeterovi.
Ne, to není sobectví, ani nic záporného. Zhruba jde o to, že člověku je přirozené vyrobit například stůl ze dřeva. Vymyslet, navrhnout, vyrobit – jak krásná práce, povznášející, uspokojující. Ovšem po slavné dělbě práce dělník stojí u pásu a montuje cosi do nohy ke stolu, ani neví, co vlastně dělá, jen vykonává naučené jako stroj. Toto je samozřejmě vlastní kapitalismu, jenže takzvaný socialismus to má taky, a na rozdíl od kapitalismu chce, aby to lidé vykonávali dobrovolně a rádi. Což oni trvale nemohou, ani kdyby sebevíc chtěli, protože by potom přestali být lidmi.
Adam Smith (1723 – 1790) Anglie
Jeden z hlavních představitelů klasické politické ekonomie, významný teoretik ranné fáze kapitalismu. 1751 zvolen profesorem logiky na univerzitě v Glasgow o rok později profesorem mravní filozofie. V roce 1759 publikoval svoji první práci Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments).
Těžištěm jeho díla je kniha zkráceně zvaná Bohatství národů (Wealth of Nations, plným titulem An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, 1776; česky Pojednání o podstatě a původu bohatství národů.
Nadšeně propaguje dělbu práce, zvyšování produktivity vysoce hodnotí tzv. produktivní práci v průmyslu
Doba, okolnosti, vlivy, následovníci:
Ovlivněn Voltairem a francouzskými fyziokraty, též Lockem, Hobbesem a Humem.
Jeho dvě hlavní díla jsou v rozporu; v Teorii mravních citů lidé nejsou egoističtí a jsou společenští versus Bohatství národů kde jsou naopak pojímáni egoističtí a individualističtí.
De Charlot à Chaplin – Les Temps Modernes
Kouzelná scénka :-). A ten závěr, nemám slov :-)).
No on ten takzvaný socialismus by bylo asi přesnější nazývat válečný socialismus (zvláště v československých podmínkách). To by bylo dobré si uvědomit.
Připadá mi že tento pán to popsal celkem dobře…
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=123&clanek=031220
Každý, kdo chce číst Marxe, by si měl nejprve přečíst Osobní vzpomínky na Karla Marxe od jeho zetě Paula Lafargua, manžela jeho dcery Laury.
Dozví se tak mnoho zajímavého z jeho soukromí, ale také lépe pochopí, v čem je jeho velikost a výjimečnost. A určitě dostane chuť pustit se do jeho četby. :)
„Po leta jsem ho doprovázel při jeho večerních procházkách v Hampstead Heath, kdy mne cestou přes louky ekonomicky vzdělával. Průběžně, tak jak ji psal, přede mnou rozvíjel , aniž si to možná uvědomoval, obsah 1. knihy Kapitálu. Vysvětloval mi s množstvím důkazů a úvah, způsobem pro něho tak příznačnýcm, svou brilantní teorii vývoje lidské společnosti. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi závoj roztrhl před očima. Poprvé jsem jasně cítil logiku světových dějin a mohl jsem odvodit z jejich materiálních příčin jevy, tak zdánlivě protichůdné, rozvoje společnosti a lidského myšlení. Byl jsem jako oslněn a ten pocit mi vydržel po celá léta.“
V 50 se začal učit rusky.
Marx běžně četl ve všech evropských jazycích a psal ve třech, německy, francouzsky a anglicky.
„Une langue étrangère est une arme dans les luttes de la vie“, měl ve zvyku říkat. V 50 se začal učit rusky.
Přemýšlet byla jeho největší rozkoš. S oblibou citoval Hegla, svého učitele filosofie: “ I kriminální myšlenka lotra je větší a vznešenější než všechny divy nebes“
Byl náruživý kuřák : „Kapitál mi nevynese nikdy tolik, kolik mě stala cigára, která jsem při jeho psaní vykouřil.“…
Obdivuji Vaši vzdělanost, MaB. A i schopnost z rozsáhlého vzdělání vybírat, a v neposlední řadě se z těchto věcí těšit.
Ne, ne, Janiko, to je u mne asi spíš snaha kompenzovat nedostatek víry náboženské :)
Marx mne začal zajímat teprve tehdy, když už to nebylo povinné. Kapitá je stále zoufale moderní :
„Kapitalista začíná tím, že se obejde bez manuální práce. Potom, když jeho kapitál roste a s ním i kolektivní síla, kterou využívá, upouští od okamžitého a neustálého sledování dělníků a skupin pracovníků.Tuto funkci předává speciálnímu druhu zaměstnanců. Jakmile se dostane do čela průmyslové armády, potřebuje vyšší důstojníky (ředitelé, manažeři) a nižší důstojníky (nadřízení, inspektoři, mistři), kteří v průběhu pracovního procesu komandují jménem kapitálu…“
Místy se čte téměř jako Zola. Životní styl a konzumování jsou popsány realisticky, třeba popisy obydlí nebo chleba jsou velmi působivé. Marx je střídavě sociolog, historik, filosof a klasický ekonom. Ke klasickým teoriím přidává svou vizi, svou kritiku fungování společnosti.
Tenhle přístup není obvyklý, většina obyvatel post-komunistických zemí na Marxe zanevřela jednou provždy. Oni ho vlastně neznali ani ti tehdejší komunisté.
„Kapitalista začíná tím, že se obejde bez manuální práce.“ – a pak bez dalších stupňů „manuálních“,“fyzických“ prací – a o to jde…
Zjednodušeně řečeno on si každý z těch klasiků bere jen to – co se mu v danné chvíli hodí.
Zajímavé citace, díky, MaB.
Inovační cykly vždy dovolily vytvářet nová pracovní místa poté, co jiná zničily.
Pche. A to si jako blbí Angličané a Skotové celá tři (!!) staletí (16. až 19.) mylně mysleli, že inovační cykly v zemědělství (=ohrazování) pracovní místa berou a nevytvářejí, takže mají volbu zdechnout nebo prchnout na jiný kontinent. Za třista let se nenašla žádná MaB, aby jim vysvětlila, že jejich chcípání hlady je v rozporu s ekonomickou teorií a vlastně vůbec nemůže nastat.
ad hans
Že by vám uniklo, že výraz „kreativnií destrukce“ není spojován s MaB, ale s ekonomem Josephem Schumpeterem (1883 1950) ?
Jeho kniha Kapitalismus, Socialismus et Démocratcie vyšla v USA v r. 1942. (Inspiroval se i ideou Friedricha Nietzsche (1844 1900) a dily Karla Marxe)
Jinak si nedovedu vysvětlit vaši šarmantní reakci na můj komentář. Možná také síla zvyku ? :)
Zminila jsem se o tom pouze v souvislosti se situací v předvolební Francii.
O tom, že jeho vize kapitalismu z 1. poloviny 20. stol., podle které inovace iniciované podnikateli jsou hnací silou hospodářského růstu v dlouhodobé perspektivě, už tak docela neplatí, zde dnes pochybuje asi jen málokdo.
Tím spíše, že jsme přímými svědky opaku.
I přesto ale někteří kandidáti v debatě připomínají těm ze 46 milionů voličů, kteří tento jev podceňují, že pokud budou pokračovat inovace spojené s destrukcí pracovních míst, musí se počítat s tím, že nebude dostatek nových zákazníků schopných si je koupit.
Toť vše !