KOREA 6. Válka jako válka
Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Pusťme se stručně do toho, co světová veřejnost obvykle považuje za válku v Koreji.
Válka z toho pohledu, jak ji vnímají široké masy, válka jako válka, probíhala nezvykle rychle. Aktivní boje se vedly méně než rok, přestože oficiální historiografie míní, že válka v Koreji trvala více než tři roky – od 25. 6 1950, do 27. 7. 1953.
V kontextu, ve kterém zde spolu zkoumáme tehdejší události, můžeme bezprostřední bojové akce klidně ignorovat. Tím spíše se zaměřme na to, abychom si sestavili pomyslného schéma, pokud chceme totiž vyjevit skryté příčiny „Koreje“, nemůžeme se obejít bez chronologického žebříčku. Časová posloupnost – to je základ, na němž se staví Historie, takovou okolnost využívají falzifikátoři a šarlatáni, zaměňujíc kámen za písek, na němž budují vzdušné zámky svých mýtů.
Projděme si pozorně data.
Vraťme se k Jaltě, kde se poválečný svět rozdělil „nanečisto“, dávaly se vzájemné garance a Koreji nikdo nepřikládal žádný zvláštní význam. Korejský problém byl připojen jako vagónek k vláčku nesrovnatelně rozsáhlejšího problému – problému poválečného Japonska.
Koncem roku 1945 byla „osvobozená“ Korea spravována sovětsko-americkou Komisí, jejímž cílem bylo uspořádat všeobecné korejské volby a po uplynutí pětileté lhůty poskytnout Koreji nezávislost. Teritoriálně byl poloostrov rozdělen na faktické zóny okupace – od 38 rovnoběžky k jihu se rozprostírala americká zóna, k severu sovětská. Samotní Korejci, nezúčastněni na politické podjatosti, byli se stávající situací nespokojení. Chtěli nezávislost teď a tady a čekat pět let rozhodně nechtěli.
Nespokojenost vyústila do permanentních nepokojů, stávek, sabotáží a celkové nestability. Stojí za povšimnutí, že nepokoji se zmítala hlavně jižní Korea, což má své vysvětlení – v severní Koreji byla velmi rychle provedena „komunizace“(SSSR ve své okupační zóně úspěšně uplatnil politiku, kterou potom prováděl ve východní Evropě s ohledem na tamní „specifika“, rozumí se). Něco jiného se odehrávalo v americké zóně, byly v ní vyhlášeny „demokratické volby“, po nichž spatřilo světlo světa okolo 80(!) politických stran. Z jednoho pohledu to nebylo tak špatné, z druhého se tu projevovala naplno do nebe volající nekompetentnost téměř všech „politiků“, což má také své vysvětlení: do roku 1945 byly všechny úřady, nejen významnější, ale i ty méně významné, obsazeny Japonci a domorodá korejská kompetentnost se prostě neměla odkud brát. „Kádry jsou rozhodující“ (Pozn. překladatele – „Kadry rešajut vsjo“ je Stalinův nejznámější výrok, vystihující jeho přání dosadit do vedení ty nejschopnější), a korejské kádry se musely čerpat z té nejobyčejnější spodiny. Jaký stát, taková kuchařka.
(Rychlost a poměrná pokojnost ustanovení „komunistického režimu“ v Severní Koreji se vysvětlovaly tím, že zásahy režimu našly obecně rozšířenou popularitu mezi tzv. prostým lidem (lidu se líbila konfiskace a znárodňování osobního vlastnictví, a to tím více, že ono osobní vlastnictví patřilo hlavně Japoncům), ale jako už všude, tak i zde všichni spokojeni nebyli – ze severní Koreje do jižní uteklo okolo půl miliónu lidí. A to ještě není všechno, z Japonska, Číny a Mandžuska se valil proud navrátilců, a tento proud se valil ne do severní, ale do jižní Koreje, což obratem navýšilo počet obyvatelstva americké zóny o 2,5 miliónů lidí. Na jednu stranu to byla svým způsobem vítaná věc, na stranu druhou to zvyšovalo stupeň chaosu na, i bez toho nepokojném, jihu země. Svět není jednoduchý. Všechno je složité.)
Schylovalo se k výbuchu. Ať by vznikl kdekoli, zcela jistě by zachvátil celou Koreu. A vypořádat se s následky, takříkajíc vehnat rozbouřený živel zpět do řečiště, by čekalo „okupanty“. Ani SSSR ani USA nechtěly, ze zřejmých příčin, hrát roli usmiřovatelů, jak jedni, tak druzí dali přednost „umytí si rukou“.
Pouze zvolili odlišné způsoby.
Američané nečekali na konec pětiletky a 10. 5. 1948 uspořádali všeobecné volby, v jejichž průběhu bylo zabito několik stovek lidí, ale jejichž výsledkem bylo zformování národní vlády, přijata ústava a 20. 6 1948 byl zvolen prezidentem Koreje už stařičký korejský disident, I Sung-man, jenž téměř celý svůj dosavadní život prožil v USA. Prezidentem, zdůrazňuji, celé Koreje.
- 8. 1948 bylo vyhlášeno vytvoření státu Korejská republika.
Severní Korea volby bojkotovala, stejně tak jako některé jihokorejské politické strany. Avšak mnohem důležitější než bojkot byla ta okolnost, že Američané jsou lidé západní, a Západ, to je společenství zákoníků a tvůrců kliček, proto USA s předstihem, už v říjnu 1947, dosáhly schválení rezoluce o provedení všeobecných voleb v Koreji (celé), Valným shromážděním OSN. A když už se volby konaly, novoučká, právě utvořená, nadšená a zanícená OSN, vyslala do Koreje své pozorovatele, a ti svou účastí volby posvětili. Výsledky voleb byly schváleny mezinárodním společenstvím a I Sung-man se stal legitimním prezidentem.
Méně než za měsíc, 9. 9. 1948, bylo vyhlášeno vytvoření rovněž korejského státu, Korejské lidově demokratické republiky. Předtím se konaly volby do zákonodárného shromáždění, u kterých žádní představitelé OSN nebyli, protože SSSR prohlásil, že žádné pozorovatele na území Severní Koreje nevpustí, a když se v lednu 1948 pokusila komise OSN vjet do Severní Koreje pro přípravu voleb, u hranic nastal „návrat od vrat“. Svižně byla zformována vláda, jejímž vedoucím představitelem se stal, jak jinak, komunista Kim Ir Sen, jenž už počátkem roku 1946 vedl Prozatímní vládu, kterou SSSR ustanovil v zóně sovětské okupace (Prozatímní národní výbor).
Během měsíce po vyhlášení KLDR, 12. 10. 1948, byl nový stát rovněž schválen. Ovšem ne celým světovým společenstvím, pouze SSSR. Kim Ir Sen byl Moskvou schválen v roli vůdce korejského lidu. Celého korejského lidu.
Na Korejském poloostrově se objevily dva státy. Hlava Jižní Koreje se měla za hlavu nejen Jižní, ale i Severní Koreje a vůdce Severní Koreje přesvědčoval sám sebe a celý svět, co ho neschválil, že je vůdcem nejen Koreje Severní, ale také Jižní.
Situace vznikla.
A situace vyžadovala řešení.
Korea byla maličká, a situace se také nejevila nijak zvlášť neřešitelnou.
Ostrov Janiky 
„vůdce Severní Koreje přesvědčoval sám sebe a celý svět, co ho neschválil, “
Neschválilo ho OSN, SSSR ano, a přitom SSSR byl zakládajícím členem OSN. To je podivná situace.
Co mě děsí a baví zároveň je, že postupně poznávám, jak úzce celé dění v Koreji souviselo a souvisí (!) s naším životem, přestože se nás zdánlivě netýkalo a netýká.
Vždy mě udivuje, jak ta „demokracie“ umí krásně odečítat ze rtů a plnit přání a zájmy všech kolem, jen ne asi lidu.
Korea je dost podobná současné Ukrajině. Jen východ Ukrajiny nemá podporu Číny a Rusové na východě Ukrajiny vojensky nezasáhli jako USA tenkrát v Koreji, když jedna část země zaútočila na tu slabší.
Korea jako Ukrajina? To je dost zajímavé srovnání, nenapadlo by mě to.
Proč? Vždyť je to jak přes kopírák. Porošenko je prezidentem Ukrajiny (po slovech Nullandové: „fuck on EU“ a 5 mil. USD), ale východ ho nevolil a neuznává, tak jako sever Koreje neuznával toho, kterého USA tenkrát dosadily na jihu. Výsledkem je útok jedné strany na druhou, jen tou slabší je teď odsřelovaný východ Ukrajiny, na který zaútočil západ. Rusové však napadenému východu Ukrajiny nepřišli na pomoc, jako tenkrát přišly na pomoc USA jihu Koreje. Jistě, poté, co do bojů zasáhly USA, to stejné udělala Čína a byl z toho masakr. Ne jinak by tomu bylo i na Ukrajině, jen ten masakr by byl asi ještě větší, pokud by se do toho Rusové zapojili (a místo Číňanů se pak přidalo NATO).
Jinak ale, těch paralel je daleko víc.