Korea 7. Válka jako válka – 2

24.3.2017

Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.

Situace na Korejském poloostrově v létě 1950 nevypadala nijak zvlášť obtížně mimo jiné ani pro vůdce korejského lidu soudruha Kim Ir Sena. Podle jeho vlastních slov, myšlenka na to, že korejský lid ztrácí víru ve sjednocení Koreje, mu nedala spát, a tak musel pracant chtě nechtě bdít.

Kim Ir Sen byl šprýmař, veselá kopa, přesto ne až tak veselá, že by sám chtěl skákat přes zeměpisné rovnoběžky.

SSSR odrazoval šprýmaře, strádajícího bezesnými nocemi, od unáhlených činů až do určitého momentu, nicméně 30. ledna 1950 Stalin Kim Ir Sena telegramem uvědomil, že se Kreml rozhodl podpořit jeho úsilí sjednotit zemi. Nadšený vůdce korejského lidu požádal o osobní schůzku se soudruhem Stalinem, a toto setkání se uskutečnilo v dubnu roku 1950. (V tomtéž dubnu téhož roku 1950, kdy se Spojené státy rozhodly znovu vyzbrojit Německo – do očí bijící shoda.)

Při sjednávání podmínek „spolupráce“, Stalin okamžitě Kima varoval, aby nepočítal s přímou účastí sovětských vojsk ve „sjednocování“, a současně Kimovi uložil zkoordinovat v „souvislosti se změněnou mezinárodní situací“ své počínání s Čínou, a v případě, že by se nepodařilo s Číňany dosáhnout vzájemného porozumění, pak ať Kim raději počká na vhodnější dobu. Za tímto pokynem, kterým se Kim nemohl neřídit, se skrývaly Stalinovy pochybnosti o dostatečné bojeschopnosti severokorejské armády. Kim se podřídil a za měsíc, v květnu 1950, se setkal s Maem. Ten mu řekl, že neočekává, že by se do konfliktu zapojili Američané, a kdyby se událostí v Koreji snažili ovlivňovat Japonci, Čína přijde Kimovi na pomoc.

Kromě slibů, které ostatně mnoho nestojí, mohli Číňané, kteří se ani nechystali k přímé účasti v konfliktu, pomoci Severokorejcům účinnějším, ne-li přímo rozhodujícím způsobem – v letech 1945-49 pomáhal Kim Maovi, vysíláním „dobrovolníků“ do Číny, naklonit jazýčky vah v probíhající čínské občanské válce v jeho prospěch a teď mu Mao mohl tuto službu oplatit, přičemž ne vysláním Číňanů, stačilo poslat zpět do Koreje „dobrovolníky“, co prolévali v Číně krev za Čínu a získali tam cenné bojové zkušenosti. A takových se našlo na 70 tisíc, několik divizí. (Kde prošel Číňan, tam už Žid nemá co pohledávat.)

(Celý ten povyk a přípravy nemohly ujít bystrému oku „imperialistů“; přesto v žádném smyslu a na žádné úrovni nenásledovala jakákoliv protiakce. Nelze říci, že by tím snad jinou cestou Anglo-Francouzi událostem napomohli, to ne, ale zcela jistě jim ani nepřekáželi.)

21.června dal Kim prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy vědět, že se mu podařilo zachytit radiodepeše, ze kterých vyplývá, že „jihokorejské loutky“ mají cosi za lubem a on je jednoduše donucen předejít škodám započetím vojenských operací; chystá se zasáhnout 25. června 1950.

Jak klučina řekl, tak učinil.

Začít, urychlit a prohloubit bojové akce nebylo Kimovi, jehož už svrběly ruce, zatěžko. Celkové množství severokorejských i jihokorejských ozbrojených sil bylo zhruba stejné (přesná čísla nejspíš neuvedeme, ale než vypukly boje, měly obě armády přibližně po 120–130 tisících ozbrojenců). Jenže podstatný rozdíl spočíval nejen v bojových zkušenostech, ale také ve výzbroji – severní Korejci disponovali téměř třemi sty tanky T-34, čtyřmi sty letadly a více než dvěma sty děl ráže 122mm a 76mm, z nichž část byla samohybných a rovněž těžkými minomety. Jižní Korejci neměli kromě ručních střelných zbraní skoro nic, neměli tanky ani letadla a těch několik kanónů, co měli, bylo dávno vyřazených z americké výzbroje, navíc menšího kalibru než ty severské.

Než nastala hodina H, seveřané soustředili u 38 rovnoběžky a posléze vrhli na jih, 200 letadel a 150 tanků, doprovázených asi stotisícovou pěchotou. 65 tisíc lehce vyzbrojených jihokorejských vojáků je nemohlo zastavit. Neměli, jak se říká, žádnou šanci.

Vojenské operace v Koreji lze rozdělit do čtyř etap, na čtyři období, čtyři časové úseky, snad by se dokonce dalo mluvit o čtyřech různých válkách. Tyto věci jsou všeobecně známé, takže se nebudeme pouštět do podrobností a čísel, prostě události jen přelétneme, schematicky; utřídíme si je chronologicky.

Tak tedy – Korejská válka, etapa první, červen – říjen 1950. Prvních dva a půl měsíce ze třiceti pěti:

Již 26. června, den po začátku útoku, dosáhli seveřané předměstí Soulu, a o další dva dny později, 28. června 1950, Soul padl. (Těm, co o tom nevědí – Soul je považován (ctěn) jako hlavní město Koreje jak jižany, tak seveřany, Pchjongjang se stal „dočasným hlavním městem“. Vy i já víme, že není nic trvalejšího než „dočasné“, ale Korejci to, jak to vypadá, nevěděli.)

S pádem hlavního města vypukla panika, vláda Jižní Koreje utekla, jihokorejští vojáci hromadně dezertovali, anebo přecházeli na stranu seveřanů. USA evakuovalo svých přibližně 600 poradců, kteří byli zčásti poradci vojenskými a zčásti pomáhali Jihokorejcům v obnově elektrické energie. (První, co Kim Ir Sen zařídil, když se stal vůdcem, byl „blackout“, odpojení Jižní Koreje od elektrického proudu. Bylo to lehčí než lehké, vždyť téměř všechny korejské elektrárny se nacházely na severu. A nebylo to provedeno ani tak z touhy škodit, jako spíše proto, že Korea z vděčnosti za „všechny výdobytky“, chtěla SSSR něco vynahradit a začala vyvážet na sovětský Dálný východ uhlí. Kromě uhlí také vyvážela rýži a – na Stalinovo osobní přání – „ne méně 26 tisíc tun olova ročně“.)

V polovině měsíce června, tři týdny po začátku války, měla jihokorejská vláda z původních 120-130 tisíc, k dispozici méně než 25.000 vojáků. Američané nemohli přijít s okamžitou pomocí. Republikáni totiž iniciovali řadu kongresových bitev za snížení vojenského rozpočtu a Trumanově demokratické administrativě zůstalo z původního velkolepého vojenského rozpočtu jen velmi málo. Například z forrestalovského loďstva¹ zůstaly žalostné zbytky, které nemohly zvládnout ani plnohodnotnou blokádu Korejského poloostrova. A tak prozatím, aby něčím „zaplácli díru“, ve snaze získat alespoň nějaký čas, začali Američané přesouvat do Koreje část okupačních vojsk z Japonska, jenže tím stav nezlepšili, spíše ještě zhoršili. Problém nebyl ani tak v selhání sil a zbraní (mluvíme zhruba o třech (a nejprve dvou) divizích, kterým chybělo do plné výbavy 40-60% výzbroje (v důsledku zmíněného nedostatku financí) a výzbroj zjevně neodpovídala potřebám), hlavním nedostatkem bylo, že okupační síly byly původně vytvořeny a vyškoleny spíše k pořádkovým zásahům, nikoliv k bojovým akcím a absolutně nebyly připraveny (včetně kondice a fyzických předpokladů vojáků, kteří spadali do okupačních sil – nevyžadovala se u nich odpovídající bojeschopnost). Ukázalo se, že vítězný nástup Severokorejců nemohou nejen zastavit, ale ani zpomalit, a na konci července 1950 byly ustupující (ale spíše prchající), jihokorejské a americké síly (nebo spíše to, co z nich zbylo), namačkány na malé ploše jižního výběžku Korejského poloostrova, obepínajícího přístav Pusan. Toto předmostí dostalo název Pusanský ​​perimetr. Od začátku války uběhlo něco přes měsíc a severokorejský režim fakticky kontroloval celou Koreu. V Londýně, Paříži a Moskvě mohli oslavovat, jejich plány před očima vyrostly do reálné podoby. Netrpělivý, horlivý Kim Ir Sen, si pospíšil s prohlášením, že Pusan obsadí do 15. srpna.

Takto vypadala situace, a pokud bychom ji měli nahlížet z čistě vojenského hlediska, vypadala pro Američany, na rovinu řečeno, přímo depresivně. Nicméně, válka má mnoho tváří a stát nebojuje pouze a jen armádou. USA ustupujíce k jihu Koreje, současně začaly útočit v jiné oblasti – v diplomatické. A uspěly. Severokorejské divize sotva vytáhly přes 38. rovnoběžku a Američané už (Trumanem osobně) zahájili v OSN diskusi o „aktu agrese“. 27. června 1950, dva dny po zahájení války, byla připravena rezoluce číslo 83 a předložena k hlasování v Radě bezpečnosti. A Rada bezpečnosti OSN ji schválila. Rezoluce odsoudila akt agrese a Severní Koreu označila za agresora. 7. července 1950, na pozadí úspěšně se rozvíjejícího severokorejského útoku a oslav všeho pokrokového lidstva, byla Radou bezpečnosti přijata rezoluce č. 84, a stala se rezolucí převratnou, protože v mnoha ohledech předjímala pozdější názor, že „dobro je třeba prosadit pěstmi“². Rezoluce dala zelenou všem členům mezinárodního společenství v poskytnutí veškeré možné pomoci (ve všech možných smyslech) obětem agrese (Jižní Koreji) a doporučila vytvoření mezinárodních sil (v podobě vojenského seskupení), které budou pod vlajkou OSN, budou se opírat o její autoritu a obnoví mír na Korejském poloostrově. Vzápětí po rezoluci Rada bezpečnosti odsouhlasila pro síly OSN jednotné velení, protože armáda bez vrchního velení by k ničemu nebyla a vrchním velitelem se, s vědomím a souhlasem Organizace spojených národů, měl stát představitel USA. Povšimněte si, že to vše se odehrálo 7. 7.1950, kdy se v Koreji ještě neobjevil ani jeden americký voják a USA již dosáhly kolosálního diplomatického vítězství. A dosáhly ho proto, že se SSSR dopustil hrubé chyby. Nemohl vetovat rezoluci č. 83 ani č. 84 z důvodu, že sovětský představitel od ledna 1950 zasedání Rady bezpečnosti bojkotoval. Sovětský představitel se zasedání Rady bezpečnosti neúčastnil, protože se Kreml domníval, že tímto způsobem OSN trestá. Svaz sovětských socialistických republik „trestal“ OSN za to, že Čínu v Radě bezpečnosti zastupoval Kuomintang, uprchlý na Tchaj-wan (dříve nazývaný Formosa)³, ale OSN si nepřála uznat komunisty (spíše „komunisty“, ale abychom neodbíhali od tématu, zavrhneme uvozovky a uděláme radost „komunistům“ a budeme je nadále nazývat komunisty) za oprávněné zástupce všeho velkého čínského lidu, a Sovětský svaz chtěl Spojeným národům ukázat, jak mnoho ztrácí, když se jeho zástupce neúčastní zasedání. Lucullus obědvá u Luculla⁴ a komunista pomáhá komunistovi, dokonce i když to není komunista, u komunistů a „komunistů“, je to stejné jako u liberálů a „liberálů“, tam je pravda, možnost ujasnit si pojmy a „liberály“ nazvat liberalisté a máme jasno, ačkoliv v takové jasnosti aby se čert vyznal.

Tehdy však liberalisté ještě nebyli, byli tu však komunisté a ve výsledku těchto her, kdy jeden vyhrál a jiný se přepočítal, byl stvořen precedens, díky kterému OSN obdržela právo na své vlastní ozbrojené síly, kterým mezinárodní společenství od nynějška mohlo (a stále ještě může) odkázat panovačného agresora do patřičných mezí. Vraťme se teď na konec července 1950, na Pusanský perimetr, kterému Kim Ir-sen (a nejen on sám) povolil dva týdny života. Červenec skončil a než začal srpen padesátého roku, Američané pochopili (cítili, vnímali) že předmostí neztratí, a že se jejich kalkulace, jež šly daleko nad rámec Korejského poloostrova, ba i regionu, naplní.

Projekt fungoval.

Plán se vydařil.

---

Pozn. př.:

1. James Forrestal – bývalý ministr obrany Spojených států
2. Добро должно быть с кулаками První sloka básně sovětského básníka Stanislava Jurjeviče Kunjajeva
3. Добро суровым быть должно
4. Portugalci, kteří Tchaj-wan objevili pro Evropu, mu dali jméno Ilha Formosa, což znamená Krásný ostrov
5. Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.) byl římský vojevůdce, konzul, státník a mecenáš umění, proslulý rovněž nákladným životním stylem – vzpomeňte na „lukulské hody“

---

UPD 28.3.2017 – Hansův komentář:

„….se SSSR dopustil hrubé chyby. Nemohl vetovat rezoluci č. 83 ani č. 84 z důvodu, že sovětský představitel od ledna 1950 zasedání Rady bezpečnosti bojkotoval.“

No, rezoluci nemohl vetovat. Ale ani s ní nemohl souhlasit. Podle charty OSN jsou platné a schválené jen takové rezoluce Rady bezpečnosti, pro které hlasují všichni stálí členové (..Rada bezpečnosti rozhoduje kladnými hlasy devíti členů, v tom hlasy všech stálých členů…). Pro zmiňované rezoluce všichni stálí členové nehlasovali – když se sovětský vyslanec ani neúčastnil jednání – tedy de iure rezoluce nebyly schváleny.

Ale kdo by četl pravidla hlasování, že. A kdo by je dodržoval… leda nějaký chudák. Kterého rychle naučí, kdo má větší klacek.

Napsáno Janika Rubriky: KOREA, Napsal Ladislav Sýkora Tagged with Autor: Ladislav Sýkora