Korea 10. Válka jako válka – 4

Napsal G.Alexandrov
Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.

Odpovědi na otázky (včetně řečnických), ať už zřejmé, jakož i nečekané, budou uvedeny v závěru našeho vyprávění, ale do té doby budeme houpat jedním zvonečkem za druhým ve zlověstném vyzvánění, vlekoucím nás v chronologickém sledu událostí neznámo kam. Poté, co vojáci OSN dospěli k čínským hranicím, vstoupila do války Čína, která se nemohla chlubit ničím zvláštním, kromě toho, že v Číně žije opravdu hodně Číňanů. Čína vytáhla tento svůj pochybný trumf, zaútočila a zatlačila vojsko OSN k jihu, za 38. rovnoběžku. Za sedmero lesy, za sedmero řekami, za 38. rovnoběžkou – začněme od začátku:

To, že se do války vložila Čína, bylo pro jedny nečekaným a nepříjemným překvapením, pro jiné to sice až takové překvapení nebylo, ale pocit z toho měli neméně nepříjemný.

Souvislosti:

24. září 1950 po chybném bombardování1 čínského území letadly USA, coby vojskem OSN, adresoval Čou En-lai Valnému shromáždění OSN ostrý protest, a šéf čínského generálního štábu řekl indickému velvyslanci v Číně Panikkarovi, že Čínská lidová republika pozoruje Američany, přibližující se k jejím hranicím a nebude sedět se založenýma rukama. Jenže:
– bylo teprve 24. září a jednotky OSN ještě ani nepřekročily 38. rovnoběžku
– Panikkar byl považován za osobu „sympatizující s myšlenkou komunismu“
– a Čína, co Čína, co tehdy vlastně znamenala taková Čína?,
a tak se stalo, že nikoho ani nenapadlo věnovat prvnímu čínskému varování alespoň zlomek pozornosti.

Kromě soudruha Stalina.

Byl přece géniem všech dob a národů, a tak mu čínské zavrčení neuniklo a Stalin se šifrovanou zprávou (jako soudruh soudruha), Maa zeptal, jak se staví k tomu, že celá Korea bude za pár chvil podmaněna „americkými imperialisty“, vždyť i čínští soudruzi musí chápat, že to změní celou rovnováhu sil ve východní Asii, a to, že se po Inčchonu celá Severní Korea „sesypala“, bylo jasné celému světu. Z moskevského pohledu by to mělo být snad jasné i Číňanům. „Nechtějí-li čínští soudruzi do vývoje zasáhnout?“ Ke starším soudruhům se připojili i mladší a s toutéž otázkou se na Maa obrátil i Kim Ir Sen. Nu, toho je možno pochopit.

Čína dělala drahoty, hrdě mlčela až do 2. října 1950, tj. do chvíle, kdy síly OSN začaly překračovat 38. rovnoběžku, a až tehdy, po zasedání čínského politbyra, poslal Mao do Moskvy telegram, kterým informoval „staršího bratra“ (Bože, kde jsou ty časy), že čínský lid bojující za mír v celém světě (Paix! Paix! Paix! a bílá holubice) se rozhodl poslat do Koreje ne armádu, ale dobrovolníky, ať se tam zatoulají.

A zatímco komisaři vyprávěli dobrovolníkům, jakými skrytými stezkami se lze v Koreji toulat, premiér Čou En-laj odletěl do Moskvy, kde se 11. 10.1950 setkal se Stalinem, aby si u SSSR zajistil garanci případné pomoci. Stalin oznámil, že Čínská lidová republika obdrží dělostřelecké systémy, obrněná vozidla a letadla, ale že pomoc nebude poskytnuta bez kompenzace. Číňané se snažili vyjednávat, ale čas hrál pro Stalina – jednotky OSN dospěly k čínské hranici, a pokud Čína chtěla vstoupit do války, bylo to třeba provést neprodleně a Mao zdráhavě (předstíral neochotu) souhlasil. (Je třeba chápat a zapamatovat si, že v podobné situaci na konci Druhé světové války Stalin poskytl čínským komunistům pomoc v Mandžusku, a tato pomoc byla nabídnuta bezplatně, ale Mao nechtěl nic zdarma a odsoudil rolníky ke smrti hladem, zabavil jim obilí a za sovětskou pomoc zaplatil „v naturáliích“, nechtěl být Moskvě ničím zavázán; ale v případě Koreje Číňané vyžadovali poskytnutí bezplatné pomoci, dávali najevo, že vstup do války považují za službu SSSR, takovou službu, za kterou by mělo být zaplaceno. Ve skutečnosti si to nemysleli, dohadováním se Sovětským svazem jen předstírali, že jsou nuceni plnit přání Moskvy a „splnit internacionální povinnost,“. Byla to jen partie dvoustranné hry mezi SSSR a Čínou, hry, kterou Čína nakonec vyhrála.)

Přestože všichni chápeme, že čínští dobrovolníci odcházeli do Koreje zcela dobrovolně, moudré čínské vedení nechtělo, aby se tam jen tak potulovali po kopcích a považovalo za nutné přidělit jim do neznámé pouště vůdce, původně to měl být dobře známý Lin Piao, ale budoucí Maršál, jehož slavná kariéra skončila takhle:

se vymluvil na selhávající zdraví a dobrovolně odmítl čest vést vymezený čínský dobrovolnický kontingent v Koreji. No, co naděláte, revolucionáři se vesměs vyznačují křehkým zdravím, které si ještě podrývají bojem s carismem. Nicméně, ve všem je světlá stránka, a když máte pod palcem 600 milionů lidí, můžete sice vědět, co je to pocit hladu, ale zato je vám zcela neznámý hlad kádrový, a tak Peking ponechal Lin Piao na pokoji, poslal mu pro uzdravení kořen žen-šen a pár mandarinek a povolal nekompromisního bojovníka za zářivou budoucnost Peng Dehuai, a ten, poté co strávil celý den a noc v meditaci, 5. října v dopoledních hodinách dobrovolně souhlasil s velitelskou rolí v bojích malých dobrovolníků soudruha Maa.

8. října 1950, poté, co „bílé síly“ OSN začaly přecházet 38. rovnoběžku, začaly se masy čínských dobrovolníků hromadit na čínské straně řeky Yalu.

15. října americký prezident Harry Truman odletěl na Wake Island na setkání s MacArthurem, aby (jak se tehdy MacArthurovi a jeho lidem zdálo) dot all it’s. Truman vyžadoval od MacArthura garanci, že ani Čína ani Sovětský svaz, v případě dalšího postupu sil OSN k čínským a sovětským hranicím, do války nevstoupí a MacArthur takovou garanci dal, ujistil Trumana, že neexistuje žádný náznak toho, že by Čína chtěla do války zasáhnout, a dokonce dodal, že jestli si Číňané jen usmyslí překročit hranici, skončí to „masakrem“. „Hm, hm .. – řekl Truman – pokud je vše tak dobré, jděte do toho, bojujte, bojujte …“ vzal MacArthura za slovo a letěl zpátky domů. (Setkání na Wake Island bylo součástí hry mezi Trumanem a MacArthurem, a obecněji, mezi „globalisty“ a „izolacionisty“, hra, kterou „globalisté“ nakonec vyhráli.)

19. října 1950 padl Pchjongjang. Ve stejný den (či spíše stejnou noc), se začali čínští dobrovolníci dobrovolně a vydatně přepravovat přes řeku Yalu do Koreje. 25. října se v Koreji nacházelo asi 300 000 Číňanů.

První střet svedly síly OSN s Číňany už 25. října, zprvu šlo jen o menší šarvátky, které by mohly být ignorovány, ale 25. listopadu udeřil Peng Dehuai plnou silou. Abychom vysvětlili čínský úspěch, musíme se podívat ne na schematickou mapu, ale na mapu méně přehlednou, zato podrobnější:

MacArthur vedl útok na sever ve dvou kolonách, podél západního a východního pobřeží Korejského poloostrova. Od Pchjongjangu na severozápad útočila 8. armáda pod velením generála Walkera, a od Wonsanu na severovýchod Desátý (X) armádní sbor generála Almonda. A čínští dobrovolníci se zatoulali tak zdárně, že se objevili v oblasti měst Tokchon a Sunchon, v týlu útočících oesenovců, přesně mezi rozcházejícími se šipečkami 8. armády a X. sboru. 25. listopadu Peng Dehuai udeřil na nechráněné pravé křídlo 8. armády, udeřil 180. tisíci dobrovolníky, shromážděnými do zatnuté pěsti. A 27. listopadu sevřel do další pěsti dalších 120 000 čínských dobrovolníků a zasáhl levé křídlo X. sboru.

Provedl to velmi šikovně.

Peng Dehuai se vůbec ukázal jako pašák, vezmeme-li do úvahy kvalitu lidského materiálu, který měl k dispozici.

 

Ale že tu má dobrou náladu, soudruh Peng, je to jeho hvězdná hodinka. Nicméně pokud se v čase přeneseme trochu kupředu, ujistíme se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, strana zaplatila Pengovi za všechno dobré v plné výši, během kulturní revoluce byl, už stařičký, mučen čínskými úřady (mučen doslovně), nejprve dali hrdinu Koreje pro pobavení členům Rudých gard2, kteří jej tloukli a zesměšňovali, vláčeli starce z mítinku na mítink, až byl nakonec utýrán ve vězení.

„Věděl příliš mnoho.“ Věděl z titulu přímého účastníka událostí, věděl to, co člověk jeho vrstvy ani vědět neměl, ani o Koreji ani o „Koreji“, a kromě toho Peng Dehuai byl člověkem staré školy, nehleděl na „společenské postavení“, říkal straníkům pravdu do očí, takže přání zbavit se ho bylo zcela pochopitelné. „Ech ty, jaak jeen můůžeš!“

Jak rozumět prvotním úspěchům jeho „dobrovolníků“ v Koreji? Když se mluví o „lidských vlnách“ používaných Číňany, je to pravda, a zároveň není, celkové síly jednotek čínských a jednotek OSN, byly zhruba stejné (každopádně alespoň zpočátku, později Číňanů stále více a více přibývalo), jenže Číňané úspěšně využili roztaženost sil OSN, poskytující v oblastech útoku drtivou výhodu živé síly. Navíc, jak poznamenávají američtí autoři, píšící o Druhé korejské válce, Číňané projevili v boji mnohem větší odolnost než Korejci a bojovali hlavně v noci, čímž zbavili síly OSN výhody vzdušné podpory.

Tak se stalo, že hrozba odříznutí od týlu donutila obě kolony sil OSN přejít od útoku k ústupu. Jak postupovat, tak i ustupovat se dá různě. 8. armáda ustupovala špatně. Ustupovala zmatečně, aniž by podnikla jakýkoliv pokus opevnit se a ztrácela techniku. 23. prosince 1950 velitel 8. armády, generál Walker, zemřel poté, co se jeho džíp srazil s nákladním autem a na jeho místo byl jmenován generál Matthew Ridgway, aby v demoralizované 8. armádě tvrdou rukou nastolil pořádek. (Smrt, v níž nalezl Walker pokoj, ho spasila od velkých životních nepříjemností, když opustil Pchjongjang bez rozkazu MacArthura, jehož vztah s Walkerem, jak služební, tak mimoslužební byl velmi špatný, ale co si vezmeš na mrtvém, v boji padlí hanbu nenesou.)

Zcela odlišně ustupoval X. armádní sbor, ačkoli zpočátku jeho situace vypadala mnohem hůř, než pozice 8. armády.

***

  1. Na rozdíl od autora bych uvedl výraz chybné bombardování do uvozovek, tedy „chybné bombardování“. Protože žádný pilot nemohl přehlédnout tak výrazný orientační bod, jakým je hraniční řeka.
  2. Chun Wei bin
Reklamy

6 comments

  1. Janika

    To jsou lidské osudy, že z nich až mrazí. Peng Dehuai, to mi připomnělo hrdiny z vyprávění o Japonsku, které tady překládal Hamilbar.

  2. Pingback: Korea 10 | Outsider Media
  3. Pingback: Korea 10 – almanach.cz
  4. Pingback: Korea 10 – archiv2k
  5. :-(

    Severni korea je cinska USrajina…
    Predpokladam ze si cina poradi se svini lepe nez rusko, podobne jako driv

    Sedí Mykola na břehu Dněpru a loví ryby.
    Uloví Zlatou rybku a ta mu říká:
    ,,Mykolo, když mě pustíš, splním ti přání. Jenom jedno, to víš, doba je zlá.“
    Mykola si povzdechne: ,,No právě. Víš, rád bych zažil takový majdan, po kterém by všechno dobře dopadlo a země by se dále rozvíjela bez války.“
    Rybka se zamyslí, potom mávne ploutví a přenese Mykolu do daleké minulosti, do daleké východní země, doprostřed velkého města, na náměstí s podivným názvem Tien-an-men.