Korea – 12. Korea jako dvě Koreje

Napsal G. Alexandrov
Přeložil: Ladislav Sýkora, převzato Odtud

Zpětně jsou všichni lidé chytří. Všichni. Bez výjimky. Nám všem je vlastní promítat, vsouvat do minulosti naše současné vědomosti a představy o ní. Promítáme svou zkušenost a poznání do minulosti v té podobě, v jaké jsme si je utvořili v našich hlavách dnešních, vůbec ne v těch včerejších.

Současné znalosti tvoří obraz minulosti.

Úplně stejně to probíhá s neznalostmi, s výjimkou jednoho nepatrného detailu – pokud nám poznání dovolí vytvořit si obraz minulosti, přibližující se více či méně skutečnosti, pak neznalost se prokazuje neméně výkonným nástrojem k vytvoření obrazu minulosti, jenže ne obrazu reálného, ale iluzorního.

Prohlížejíce si ze svého pohodlného dneška fotografie davů uprchlíků, utíkajících na jih Koreje, pořízené v dávném roce 1950, posuzujete jejich chování jako výlučně racionální, lidé utíkají od horšího k lepšímu. Od špatného života k životu dobrému. Vždyť kdykoliv dnes mluvíte o autu, o nějakém domácím spotřebiči, počítači, televizi, telefonu, tabletu, fotoaparátu a o tisíci jiných věcí z módy či architektury, říkáte „korejský“ a myslíte tím „jihokorejský“, nevědomky vypouštějíce ono „jiho-“, protože je to i bez toho zcela jasné. Všem.

Zrovna tak při zmínce o jiných korejských věcech bez váhání určíte jejich původ. S přesným politicko-zeměpisným určením místa jejich vzniku je označíte jako „severokorejské“. Mimochodem, některé z nich jsou též jedinečné kvality. Dejme tomu, v průmyslovém měřítku vyráběné falešné stodolarové bankovky, jež jsou v USA známy jako supernotes, a to proto, že se při jejich výrobě používá papír a barvy vyšší kvality, než ty, které má k dispozici Ministerstvo financí Spojených států. Dále se Severní Korea může pochlubit přední světovou pozicí padělaných amerických cigaret a padělaných amerických léků, a to včetně Viagry.

Jestli už si máme zvolit důvod k pýše, je rozhodně lepší pyšnit se imitací Viagry, než tím nezáviděníhodným faktem, že průměrná délka života v KLDR činí 63,8 let proti průměru 78,72 let v Koreji Jižní. Nebo tím, že podle statistiky je severokorejský prvňáček o 13 cm menšího vzrůstu a o 7 kg lehčí, než prvňáček jihokorejský.

A vy to víte. Víte to dnes, a proto z vašeho dnešního pohledu Korejci, prchající roku 1950 na jih, hlasují nohama nejen za delší život, ale i za život blahobytnější.

Toto mínění má bezesporu právo na existenci, a všichni s ním souhlasí, až na to, že je od základu nesprávné.

Roku 1950 nebylo vůbec možné srovnávat Koreu, ležící na sever od 38. rovnoběžky, s jižní částí, zejména co se blahobytu týče.

Seveřané si žili lépe. Lépe hned v několika parametrech, včetně toho parametru, který má neotřesitelný vliv na náladu člověka, parametru plného žaludku. Příklad Koreje je příkladem neuvěřitelné síly, korejská ukázka je názorným výsledkem experimentu, vytvořeného samotnou Historií jako ponaučení lidstvu. Vzít jeden národ, se stejnou krví, stejným jazykem, stejnou kulturou, lidi, žijící jednolitě v hranicích nevelké země. Rozdělit je přibližně na dvě poloviny, na obou polovinách vzniknou státy, jež mají zpočátku nerovné podmínky – Sever se hned od počátku ukazuje v nesrovnatelně výhodnější situaci, než Jih. A z tohoto startovního bloku obě Koreje vyrážejí do závodu, přičemž Sever má před Jihem náskok a běží od roku 1948 do průběžného finiše našich dní.

Pojďme na start.

Po porážce Ruského impéria ve válce s Japonskem se Korea stává japonským protektorátem, roku 1910 Japonsko Koreu anektuje. „Korejapan“. Rovných 35 let si Japonsko Koreu řídilo jako svou kolonii, od roku 1910 do roku 1945. Tzn. méně než dvě generace. V naší progresívní době obvykle považujeme kolonialismus za zlo a osvobození od jeho okovů za nepopiratelné dobro. Ponechme však emoce stranou a prozkoumejme korejský případ řečí suchých čísel.

Za pětatřicet let japonského útlaku se korejský lid rozrostl více než dvojnásobně, z 12 miliónů lidí v roce 1910 na 25 miliónů koncem roku 1945. Dalším pozitivum spočívalo v prodloužení průměrné délky života prostého korejského dříče o 60% – ze šťastných 26 dokoloniálních let na 42 let v roce 1945. Bylo toho dosaženo celým komplexem opatření, nejen stavbou nemocnic, ale i tak prostých a jednoduchých, jako japonským zavedením osobních a veřejných /parních/ lázní do všedního korejského života. Jistě chápeme, že dnes vše, co je spjato s bývalou japonskou „přítomností“, to méně „dobré“ i vše, co Korejcům přišlo vhod, je dnes tabu, zamlčuje se. A když už o tom mlčet nelze, přijde neprůstřelný argument – „vždyť to dělali pro sebe a ne pro nás“. Jistě to tak bude, nikdo si nezhorší život proto, aby se jiný měl líp, a pokud jste okolnostmi donuceni žít v sousedství divocha, zkusíte ho „zpracovat“, ani ne tak pro jeho vlastní dobro, jako proto, abyste vy osobně mohli žít lépe a komfortněji.

Co zvláště přišlo Korejcům vhod potom, co Japonce přinutili dobrovolně se stáhnout do izolace jejich Ostrova? V hospodářství se jim toho hodilo opravdu hodně. V prvé řadě Japonci postavené silnice. 6 000 km železnic a 53 000 km silnic je na takovou zemi, jako je Korea opravdu hodně, např. Čína měla v roce 1945 velikost silnic pouze dvojnásobnou, při neporovnatelné rozloze území obou států. („… by 1945 Korea had a much better developed transport and communications infrastructure than any East Asia country“.)

Japonsko provedlo industrializaci Koreje. Ve velmi krátkém časovém období, a aniž by sáhlo k extrémům jako kolektivizace (do té se později pustili Korejci sami, pravda, ne v celé Koreji). Pod pojmem industrializace se myslí industrializace. Japonci prakticky od nuly dali v Koreji dohromady to, co v ní jakživ nebylo – celá průmyslová odvětví v podobě závodů, továren, dolů, rudných dolů a elektráren. Samozřejmě se nejednalo o nezištnou lásku Japonců ke Korejcům, jako spíše o nesmlouvavou (jak by se dnes řeklo „geopolitickou) okolnost, že Japonsko je a zůstane zemí neobyčejně chudou na zdroje, zatímco v Koreji měli bohatá naleziště uhlí, železa, mědi, zinku, olova, niklu, wolframu a čert ví čeho všeho ještě. Zdravý selský rozum velel mateřské zemi stavět zpracovatelské podniky tam, kde se nacházejí zdroje, a téměř všechny se nacházely, jako naschvál, na severu Korejského poloostrova, a proto se zkoncentroval fakticky téměř všechen korejský průmysl právě tam. A tam, kde je koncentrace průmyslu, je také koncentrace ne jen přírodních, ale i lidských zdrojů, a to zase znamenalo stavbu měst a dopravní infrastruktury. Vznik nových a růst starých měst vyžadoval nejen nutnost stavby bytovek, ale také – v návaznosti – cementáren, a taktéž „krmení“ všeho toho početného, odkudsi přivandrovalého, nenasytného proletariátu. Proto se také stavěl chemický průmysl, aby pokryl vyšší spotřebu chemických hnojiv, těmi se hnojila pole, která se tu objevila proto, že titíž Japonci vytvořili celou síť vodních nádrží, přehrad a stanic přečerpávání vody tam, kde to nově založená pole potřebovala. Do té doby v oblasti žádná pole nebyla a najednou – hups! – z kapitalistického cylindru vyskočil králík.

V Jižní Koreji se takové bohatství v útrobách země nenalézá a z tohoto nepotěšitelného důvodu jí Japonci přisoudili roli obilnice země, bread basket, vyndali ruku z košíku a vytáhli rýžový bochánek – paráda! (Mimochodem, Japonci považují korejskou rýži za nejlepší na světě a myslí si, že korejskou rýži umí pěstovat pouze Korejci samotní.) Tak spatřil světlo světa korejský průmyslový sever a korejský agrární jih. Jih krmil Japonsko a moc dobře si přitom nežil, nehledě na potěšující skutečnost, že tam, díky korejské pracovitosti a japonským metodám hospodaření, produkovali desetkrát (to není překlep, 10x!) více rýže, než v době, kdy ještě Korea japonskou kolonií nebyla. Ovšem ačkoli rýže bylo více, Korejcům se lépe nežilo, protože jíst ji chtěli Japonci, a to ještě množství utlačených Korejců vzrostlo na dvojnásobek, což znamenalo dvojnásobek úst, a to nejen na jihu, ale i na severu.

Co se týká významu severu, který snědl vše, co sám vyprodukoval, a ještě ujídal jihu, je možné jej dobře pochopit, proneseme-li kouzelné slovo „Mandžusko“. Opravdovým japonským cílem bylo Mandžusko, a industrializace severu Koreje měla právě za cíl expanzi Japonska do Číny. Po První světové válce Japonsko na pevnině rozpoutalo jakýsi druh proxy války, ale ne horké, spíše ekonomické, a v tomto druhu „neválky“ Japonsko obsadilo Mandžusko Korejí, do útoku šli nikoliv korejští vojáci (i když ti také), ale korejští dělníci u japonského stroje.

V Koreji byla soustředěna čtvrtina všeho průmyslového potenciálu Japonského Impéria. Ke konci války poměrná váha důležitosti Koreje ještě vzrostla, když se Japonci snažili uchránit svůj průmysl před americkým bombardováním a přepravovali do Koreje další své výrobní podniky.

A výsledek?

Je znám už 70 let. Roku 1945, kdy byl sever okupován sovětskými vojsky a jih americkými, v té části Koreje, která se později začala nazývat KLDR, se nacházelo 76% korejských dolů a lomů, rozkládalo se tam 80% průmyslového potenciálu osvobozené, ale ne sjednocené Koreje. Co se elektráren týče, jih vyráběl celých 8% energie, kterou poloostrov potřeboval, 92% elektrické energie se vyrábělo na sever od 38. rovnoběžky. Můžeme tedy pochopit sílu úderu KLDR v roce 1948 jihu země, který si dovolil uspořádat volby, na jejichž letáčcích nebylo jméno soudruha Kim Ir Sena. Pokud si vzpomínáte, seveřané tehdy, namíchnutí, přestali dodávat na jih elektrickou energii. „Jaké volby? Budou hlasovat – vypneme proud!“

Dá se říct ještě více zajímavostí. Zpětně se dá pochopit hodně o plánech států, dokonce i tehdy, když ony plány nikdy veřejně nezazněly. Např. když sovětské vojsko opouštělo Mandžusko, vyvezlo odtamtud, co se dalo, podobně jako z Východní okupační zóny Německa, a co nevyvezlo, to aspoň „nakouslo“, zanechalo Číňanům naprosto zdevastovanou zemi. (Ponecháme v opojném bludu ty, kdo si zpívají píseň „Stalin a Mao nás vyslyší“, a myslí si, že Číňané na to zapomněli.) Naproti tomu v Koreji k ničemu podobnému nedošlo. A protože k tomu nedošlo, koncem rozervaných čtyřicátých let, kdy v Číně zuří občanská válka a Japonsko je doslova a do písmene rozvráceno a zničeno, severní Korea, obsazená sovětskými okupačními vojsky, kvete a voní jako třešeň sakura.

Kvete a voní čtvrtinou průmyslového potenciálu bývalého Japonského císařství.

Čím to tak vítězně vonělo? Střelným prachem nebo napalmem?

Reklamy

2 comments

  1. hans

    hm, dejme tomu.

    prodloužení průměrné délky života prostého korejského dříče o 60% – ze šťastných 26 dokoloniálních let na 42 let v roce 1945
    Hm, hm. Je důležité vědět, co se prodlužovalo. Když zavedeme pár hygienických opatření proti dětské úmrtnosti tak čísla průměru naskočí, aniž by se život „prostých dříčů“ jakkoliv změnil.

    severu, který snědl vše, co sám vyprodukoval, a ještě ujídal jihu
    si zapamatujeme pro budoucnost…

    přestali dodávat na jih elektrickou energii
    jihokorejský rolník na svém zabláceném rýžovém poli krčí rameny, k čemu je ta elektřina?