Nobelova cena? – Fraška!

Jurij Poljakov

Člověk ani nemusí být ruským básníkem, dramatikem, spisovatelem a šéfredaktorem ruských Literárních novin («ЛитГазета»), jako Jurij Poljakov, stačí jen, aby byl dost vášnivým čtenářem – a dojde k témuž názoru.

V tištěné verzi českých Literárních novin přináší jedna z příloh interview s – v pořadí třicátým třetím – šéfredaktorem ruských Literárek. A protože mi „mluví z duše“, chci se podělit o několik pasáží. (Chtěl jsem napsat „o několik vět“, ale včas jsem se zarazil :-) )

Jurij Poljakov mimo jiné sděluje, že „sovětské vedení mělo v systému jedné strany jistotu, že je o moc připraví, jak se vtipkovalo, jenom smrt nebo soudruh z rodné strany, ale přesto potřebovalo cosi, co by suplovalo roli neexistující politické opozice. Proto opakuji, že nic nebylo černobílé, občas byla i vůle mocných po diskusi a kritice. Jenomže Solženicynovi se letmým mávnutím pera podařilo vykreslit Sovětský svaz jako pekelné, krvavé místo, kde neexistuje nic, než represe. Skutečnost je přitom taková, že se moc uchylovala k represím poměrně často, ale vždy až poté, kdy vyčerpala ostatní možnosti.“

Dále Poljakov vysvětluje, jak současná ruská společnost chápe slova „liberál“ a „konzervativec“, zmiňuje se o autorech jako o „realistech“ a „postmodernistech“ a z politického hlediska jako o „liberálech západního zaměření“ a „patriotech“(např. Eduarda Limonova zařazuje jako postmodernistického patriota).

Na dotaz „Kritici vám vyčítají, že ve svých prózách a divadelních hrách idealizujete sovětskou společnost…“, odpovídá:

„…Jenomže v 90. letech se vyrojili spisovatelé, kteří začali vše sovětské malovat na černo a hledat v tehdejším režimu i chyby, které tam ve skutečnosti nebyly, postavil jsem se zase proti proudu a řekl si, že se budu snažit zachytit pokud možno reálně a bez předsudků, jak to všechno doopravdy bylo. Aniž bych zamlčoval chyby a nedostatky, ale také aniž bych si je vymýšlel. Není třeba pravda, že se za SSSR nemohlo nic říkat, to je hloupost. Jen se nesměla překročit určitá hranice, řekněme, když se někdo stal profesionálním disidentem. Potom samozřejmě už přišlo KGB a všechny ty hrůzy, které tak dobře známe. Ale pokud člověk nešťoural klackem do vosího hnízda, mohl si v podstatě dělat a říkat, co chtěl.“

V další pasáži zmiňuje Mathiase Rusta, Němce, co v roce 1987 přistál na Rudém náměstí se svým malým letadlem. Říká: „Mimochodem, jsem přesvědčen, že tam nepřistál náhodou, na zázraky totiž nevěřím. Spíše to bylo všechno připravené jako záminka k čistkám, které Gorbačov zamýšlel dělat v armádě.“

Ke konci interview pak reaguje na dotaz ohledně Nobelovy ceny, kterou získala paní Alexejevičová: Víte, když jsem se dozvěděl, že získala Nobelovu cenu, jednou provždy jsem pochopil, že se toto prestižní ocenění změnilo ve zpolitizovanou, čistě ideologicky zaměřenou frašku. Když si uvědomíte, jací literární giganti jsou držiteli Nobelovy ceny, jen namátkou: Ivan Bunin, Michail Šolochov, Josif Brodskij. Cožpak se jim může rovnat politická publicistka, jejíž knihy nemají valnou estetickou hodnotu? Alexejevič není žádná spisovatelka, ale novinářka, která zapisuje pouze příběhy, které jí ostatní řeknou. To přece ještě není literatura! Ale to není to hlavní. Obávám se, že rozhodujícím kritériem byl v konečném důsledku její nenávistný postoj k Rusku a vetření se do přízně ideologům Západu. Vlivným kruhům, které o ocenění rozhodují, se to v době protiruské hysterie ideálně hodilo do krámu.“

Taky jsem chtěl svého času pochopit, jak cennou knihou je ono dílo, jež napsala paní Святлана Аляксандраўна Алексіевіч, rusky píšící Běloruska, „Válka nemá ženskou tvář“. Obětoval jsem na oltář literatury čas a peníze na cestu do knihovny za účelem zapůjčení této publikace – a oběť se ukázala jako položená na nesprávný oltář nesprávným bohům. Z nebe vyšlehl oheň a strávil poslední zbytky mého dobrého mínění o těch, kdo rozhodují o udílení Nobelovy ceny za literaturu. Ono se to totiž skoro nedá číst. Tak nudná, nenápaditá a fádní kniha se hned tak nenajde. Je pravda, že přináší některá silná svědectví o životě žen za války. Jenže ani ta svědectví nejsou zpracována čtivě, nevypovídají zhola nic o celkové atmosféře, je to jen hromada nakupených osobních příběhů, bez ladu a skladu a navíc neuměle podaných. Ne, že bych se ve své četbě zaměřoval zrovna jen na ty oceněné, ale když si srovnám Alexejevičovou dejme tomu s Isaacem Bashevisem Singerem, Sienkiewiczem, Hemingwayem aj., připomíná to pád z povznášejícího blaha do přízemního ukoptěného mazu.

Propaganda je mocný nástroj k ovlivňování myšlení a postojů lidí. Ale ani ta propaganda, má-li být účinná, nesmí překročit jisté meze. Zdá se, jako by poslední dobou přišli ke kormidlu propagandy lidé, kteří jsou podobní neumětelové, jako Alexejevičová sama.

Což je nakonec možná dobře. Aspoň více lidí vystřízliví.

Reklamy

17 comments

  1. Nerevar

    Jako by většina (prestižních) ocenění byla už dávno udělována především za postoje laureátů, okázale roztrubované. Bohužel začíná se to vztahovat i na přírodní vědy.

  2. MaB

    Autor by si měl uvědomit, že princip vkusu je ryze subjektivním principem hodnocení uměleckého díla.
    Obrazně řečeno platí:
    О вкусах не спорят., У каждого свой вкус — кто любит дыню, а кто — арбуз., На вкус и на цвет товарищей нет.

    Takže myslet si, že čtenář „dojde k témuž názoru“. je iluzorní.
    O knize Světlany Alexejevičové jsme zde již diskutovali. nebudu tedy opakovat.
    Fr. čtenáři byla její kniha „Konec rudého člověka“ ohodnocena velmi vysoko : 4.43/5 (z 227)

    Udělení Nobelovy ceny za literaturu je výsledkem komplexního procesu trvajícího víc než rok. Díla uchazečů musí projít přes tři instance: tou první je 700 literárních osobností, další je Nobelův výbor a konečně Švédská akademie.
    Švédská akademie má 18 členů z oboru literatury a jazyků, zvolených doživotně kooptací. Představují literární elitu své země a jejich heslo je „Talent a vkus“. Z nich se vybere 5 každé tři roky a ti tvoří Nobelův výbor. Ten jmenuje 700 osobností: akademiků, bývalých laureátů Nobelovy ceny, předsedů literárních sdružení a univerzitních profesorů.
    Každá z těchto tří instancí má přesnou funkci při volbě Nobelovy ceny:
    700 osobnosti navrhne více než 300 kandidátů, Nobelův výbor z nich vybere 25, a švédská akademie zvolí jednoho.

    • grasyk

      Autor si plně uvědomuje, že jeho vkus je vkusem subjektivním, jako ostatně každý vkus každého. Autora pouze potěšilo, že má stejný náhled na danou problematiku jako pan Poljakov.
      „Komplexní proces trvající více než rok“, který má za následek zpolitizovaný výběr, je na příslovečné dvě věci.
      Autor jednu z nich vkusně vynechá a tu druhou jmenuje – NIC.

  3. tresen

    Solženicynovi se letmým mávnutím pera podařilo vykreslit Sovětský svaz jako pekelné, krvavé místo, kde neexistuje nic, než represe?
    Solženicyn v první próze, která mohla vyjít, vykreslil život v lágru, naprosto nepateticky, o to přesvědčivěji.
    Vykreslit život v sovětském lágru jako jednu radost za druhou se ještě myslím nikomu nepodařilo.
    Ale to, že o tom, jak to tam vypadalo, nemlčel, nebyl největší Solženicynův zločin. Toho se dopustil, když zavrhl marxismus a s ním celý systém.

    • Janika

      No, jeho spoluvězeň psal v otevřeném dopise na sklonku života, že Solženicin si to dokázal zařídit, aby měl řadu výhod oproti ostatním, a vyčítal mu řadu dalších věcí co se týče jeho chování a jednání (pořád se mi nedaří najít čas a ten dopis přeložit).
      Tresen, a skvělé umělecké ztvárnění a skutečnost mohou být od sebe na míle daleko, v tom bychom se snad mohly shodnout.

      • tresen

        Jistě. Někdy, velmi vzácně, se může zadařit a vznikne syntéza obého.

      • MaB

        Je myslitelné, že by Vladimír Putin, který sloužil v KGB, instituci, jež Solženicyna před několika desetiletími pronásledovala, o tomto dokumentu nevěděl ?
        Jedno je jisté, nebránilo mu to udělit Alexandru Solženicynovi, který seznámil celý svět s krutou realitou sovětských gulagů, státní cenu za humanitární zásluhy ani vyjadřovat obdiv k jeho talentu…

        • hans

          Ano, samozřejmě, že je myslitelné aby o tom nevěděl. Takových dokumentů jsou v archivech miliony a mají miliardy stránek. Nikdo je nemůže znát, ani takový nadčlověk s nadlidskou pamětí, za jakého máte Putina. (Omlouvám se ostatním že vysvětluji samozřejmé věci, ale v žádné tajné službě, ani v KGB, nemá žádný řadový pracovník přístup ke všem dokumentům ze všech odborů a oddělení ze všech roků existence služby. To si pletete tajnou službu s vesnickou knihovnu)

          Samozřejmě, že mu udělil cenu a poklonil se jeho talentu. Historie nás učí, žebyly a jsou nedohledné zástupy politiků, kteří udělují ceny a klaní se talentu spisovatelů házejících špínu na jejich politické odpůrce a nepřátele. A že těm politikům je úplně jedno jestli ona špína je skutečná nebo iluzorní, hlavně když jí lidi věří… (A Solženicinovy lidi věří tím více, čím méně vědí o stalinismu a Staninově době; proto právě v Rusku je potřeba víru podpořit nějakou tou cenou a pochvalou).

      • peter.

        O ľuďoch ako Solženicyn sa hovorí,že „posledný vták,ktorý špiní do vlastného hniezda“.On podržal tých,ktorí mali a majú záujem urobiť zo ZSSR „obludné,krvavé,komunistické peklo“.Napríklad tým,že nehorázne nadsadil počet obetí stalinských represií.To preto mu v r.1970 bola udelená „nobelovka“.No potom vydal v r.2000 knihu „Dvesto rokov spolu“.Myslí si niekto,že keby toto jeho dielo vyšlo pred r.1970 tak by mu tá Nobelova cena bola udelená?

    • hans

      Vykreslit život v sovětském lágru jako jednu radost za druhou se ještě myslím nikomu nepodařilo

      He??? Vy mě bavíte. Zrovna tenhle týden jsem si o „životě v lágru vykresleném jako jednu radost za druhou“ početl. Šlo o vyprávění o lágrovém životě Solženicina, sestaveném z jeho vlastních výroků a tvrzení a vzpomínek…

    • MaB

      ad Tresen: Solženicyn v první próze, která mohla vyjít, vykreslil život v lágru, naprosto nepateticky, o to přesvědčivěji.
      Vykreslit život v sovětském lágru jako jednu radost za druhou se ještě myslím nikomu nepodařilo.

      Naprosto souhlasím. Minimalistické, nepatetické a o to silnější.

      Vězeň CH-854 Brigada 104 vyvinul spoustu fíglů, jak si trochu vylepšit nelidské věznění: nezhltnout celý svůj příděl chleba naráz v dopoledních hodinách, aby déle trval požitek jíst; různé intriky, aby dostal víc plévky; prokázování drobných služeb těm, kteří dostávají balíčky; správně dělat svou práci, aby nedostal seržanta do nesnází; skrýt žiletku v uniformě a nebýt při tom dopaden…
      Ivan Denisovič si nakonec dovolí i luxus být optimista a říkat : další den prošel bez jediného mráčku a pociťovat štěstí..

  4. embecko

    Nedavno jsme docetl Turgenevovy Jarni vody a po odlozeni knizky jsem se ptal, proc tohle ten clovek vubec napsal, pro koho je to urceno?
    U Solzenicyna trpim na opak, u nej je hned jasne „proc a komu“ a tudiz jako hlavni otazka vyvstava „mira pravdy“ v dile obsazene. Souostrovi Gulag jsem docetl do pasaze, kde autor tise obvinuje spoluobcany, ze pri zatykani mlceli a namisto vzdoru sli jak ovce na porazku. Pak jsem si rekl, ze mira pravdy v dile obsazena neni urcena pro moji nadobu a knihu jsem navzdy odlozil (to uz je ale hodne davno). Pouze za sebe rikam, ze Slzenicyn neni nijak zvlastni spisovatel, me jeho psani nebavilo. Ale smekam klobouk pred splnenim jeho praveho zameru (tak to chapu ted): Vytvorit predevsim politicke dilo. Nikoliv literarni, na to Solzenicyn nemel. A s casem se mi stale a stale vice potvrzuje, ze jsem na dobre stope a politicka zavilost ze Solzenicynovych knih na mne prosakuje stale vice a vice.

    • tresen

      Jestli byl zavilý, možná to neměl od přírody, ale “díky“ tomu, co prožil.
      Říká se, že v Rusku nebylo výjimkou, že někteří z těch, co je bez jejich přičinění semlel gulag, v sobě po propuštění žádnou zavilost neměli a na tatíčka Stalina ani na sovětský systém se nezlobili, ale to patří k záhadám, které se mi nepodařilo pochopit.

    • tresen

      Ptát se, proč Turgeněv napsal Jarní vody, mě nenapadlo. Možná, aby byl provždy zachycen typický mužský pocit na sklonku života při vzpomínce na mládí: „To jsem byl ale blbec!“