Korea – 14. Cesta nahoru a dolů

Autor: G. Alexandrov, přeložil Ladislav Sýkora Odtud

Čistka v řadách Korejské strany práce od prosovětských a pročínských sympatizantů a důraz na spoléhání se na vlastní síly ve vnitřní i vnější politice, by v očích obyčejného člověka měl znamenat přesně to, co vyhlašovala Kim Ir Senem vyvěšená hesla  – zejména spoléhání se na vlastní síly, soběstačnost.

Ale v daném případě nešlo o obyčejné lidi, což samo o sobě zavrhovalo i obyčejnou logiku. V praxi politika čučche nejenže nepředstavovala zřeknutí se vnější pomoci, ale naopak, úsilí KLDR o získání pomoci „bratrských národů“ se nezmenšilo, nýbrž zdvojnásobilo. A ztrojnásobilo. Severokorejská vládní delegace v únoru 1956 v Moskvě, na osudovém XX. sjezdu, při schůzce se sovětským vedením „vyjádřila naději,“ že Sovětský svaz „přijme usnesení“, a nejen zavede moratorium na platbu dluhu, nahromaděného severokorejskou stranou za dlouhou dobu, ale i na úroky. Než si Chruščov a jeho kamarádi přebrali tuto myšlenku v hlavě, korejská delegace požádala sovětské soudruhy, aby vyvinuli tlak na NDR, Maďarsko a Československo, aby i oni zavedli moratorium na zaplacení korejského dluhu, a pak, bez mrknutí oka Korejci požádali Sovětský svaz o další půjčku více než 125 milionů dolarů a vyjádřili přání přijmout další neomezenou částku od východních Němců.

Závěr? Byl předvídatelný – Sovětský svaz dal 75 milionů dolarů a odepsal Korejcům 142 milionů dolarů předešlého dluhu… Východní Němci tolik dát nemohli, ale se zaúpěním prošmátrali prázdnou kapsu a darovali „obětem imperialistické agrese,“ dodatečných 4.500.000 $. Jako „kapesné“. Nejzajímavější je, že s tím byl Kim Ir Sen ještě nespokojen! Počítal s větší částkou, urazili ho. „Braňte se, čučchejci!“ Kim, přestože to pro něj nebylo lehké, se nadmul a pronesl projev, ale v něm z tribuny sjezdu ani jedním slovem nevzpomenul již dosavadní udělenou pomoc přes miliardu dolarů z „bratrských zemí“.  A možná že, nebuďme malicherní, měl pravdu. Posuďte sami, co byla v roce 1956 miliarda dolarů pro takovou zemi, jako je Severní Korea? „Prkotina“.

Opravdu, ten člověk se hned od začátku uměl „prosadit“.
A to nejen ve vztahu k SSSR. V témže roce se vydal Kim do Číny a požádal o souhlas s přídavkem k tomu, co už mu dávali podle dříve uzavřených smluv, a přidali mu ještě 100 milionů dolarů navíc, pod záminkou, že Severní Korea začíná realizovat plány První pětiletky. Číňané souhlas dali, ale souhlasili tak, jak obvykle Číňané souhlasí – z pohledu čínské elity při jednání s Kimem, jednali s politickou a v blízké budoucnosti i fyzickou mrtvolou, protože než se Kim vrátil domů, pokusili se jej odstranit z pozice šéfa Strany; spikla se proti němu prosovětská a pročínská frakce. Pokus se nezdařil, Kim jej ustál a v mrtvolu se nezměnil on, ale jeho „spolubojovníci v boji proti imperialismu.“ Několik vzpurných funkcionářů sice stačilo utéct k čínským hranicím, přičemž poté, co se ocitli Číně, hledali ochranu a přístřeší nikoliv u Maa, ale u „šovinisty“ Penga Dehuai, což vede k některým vývodům, ale ty si zatím necháme pro sebe.

Důsledkem toho všeho bylo prudké ochlazení vztahů s Čínou, a také ochlazení vztahů s SSSR. Přestože se krátká doba čínsko-sovětského „přátelství“ chýlila ke konci (mimochodem, nikdo si nevšímá, že se za románkem „čínsko-sovětského přátelství“, které trvalo méně než deset let, skrývá několik staletí ne zrovna přátelských vztahů mezi Ruským impériem / SSSR a Čínou), v Pekingu a Moskvě bylo ještě stále v módě hrdé slovo „soudruh“, a po vzájemné konzultaci letěl do Koreje právě Peng Dehuai a Anastas Mikojan s předsevzetím, nikdo neví nakolik upřímným, smířit Kim Ir-sena se zbytkem přeživších protivníků. (Kimovi se to čínsko-sovětské „znepokojení“ jevilo jako snaha zachránit vnitrostranickou opozici, která ohrožovala jeho osobní moc, což automaticky znamenalo – jeho život.)

Nastalá situace Kimovi velela úplný odklon od Sovětského svazu i Číny, jenže v té době KLDR zcela závisela na „bratrské pomoci“ a izolovat se Kim nemohl, takže si musel vybrat mezi dvěma zly, mezi dvěma „bratry“ a vybral si bez váhání SSSR. Už jen proto, že v KLDR se nadále nacházely čínské jednotky a Kim se jich, ať už po dobrém nebo po zlém, musel zbavit. „Číňan udělal své, Číňan může jít.“ Mao reagoval útokem v ideologické rovině, prohlásil, že se Kim chce zbavit „bratrského čínského kontingentu“, aby mohl následovat příklad Tita a přejít do „imperialistického tábora“. (Rétorika o údajném Kimově „titoismu“ následovala hned za pokusem zbavit jej moci, svrhnout jej pod záminkou, že po dvacátém sjezdu KSSS ve světě zafoukal čerstvý vítr změn, a Kim, který se teprve měl změnit v revizionistu, byl stále ještě charakterizován jako zastaralý, uvízlý v minulosti, ustrnulý stalinista. Ukázalo se, že od stalinisty k titoistovi není nutný celý krok, stačí malý čínský krůček.)

Jak vidíme, vášně kypěly bez žertů, ale vášeň přichází a odchází a jíst chtějí všichni a všude. Včetně skromných Severokorejců. Jak se tedy zachoval moudrý Veliký Vůdce? Zcela správně se obrátil v září 1956 na vrcholu dění o pomoc k Číňanům. „Soudruzi, poskytněte nám dodatečnou pomoc.“ „Kolik?“ – zeptali se vynálezci počitadla Číňané. Kim předstíral, že přemýšlí, a pak požádal o 25 milionů dolarů. Číňané si žádost o pomoc vyslechli až do konce a s gustem mu ji zlomyslně odepřeli. Ale jíst chtěli Severokorejci jako dřív a obracet se s žádostí o potravinovou pomoc k SSSR jim nebylo po chuti, a tak o několik měsíců později, již v roce 1957, Kim znovu požádal o pomoc Čínu, ale už bez chytračení, jednoduše – „dejte nám 200 tisíc tun obilí.“ Čína velkomyslně darovala, ale ne 200 nýbrž 90 tisíc tun. Následovala řada rozhovorů, pro Korejskou lidově-demokratickou republiku nikterak příjemných, ale nakonec jí Číňané dodali, v náročných podmínkách, celkem 150 tis. tun potravin.

KLDR celou věc využila jako záminku ke stížnosti na čínskou neústupnost a na „nemožnost domluvy s nimi,“ a obrátila se opět na Moskvu, a ta jí poskytla pomoc nejen ve formě produktů těžkého a lehkého strojírenství, ale také potravin – Sovětský svaz dodal do Severní Koreje 40 tisíc tun pšenice. Moskva rovněž otevřela KLDR úvěr ve výši 12,5 mil. dolarů. Za „vše dobré“ si SSSR vzal na oplátku z Pchjongjangu 100 tis. tun zinku a 35 tis. tun karbidu vápníku (ani jedno, ani druhé nepotřeboval) a dovážel ze Severní Koreje řadu výrobků spotřebního zboží, přičemž se zboží od Severokorejců kupovalo za ceny vyšší, než byly ceny světové. (Tutéž skrytou dotaci Sovětský svaz poskytl ve svých obchodních vztazích Kubě, když tam nakupoval třtinový cukr za cenu vyšší než tržní.)

Rozložení sil ve vztazích trojúhelníku SSSR, Čína a Severní Korea se změnilo v druhé polovině roku 1957, kdy vyšlo najevo, že váha Číny v mezinárodním komunistickém hnutí vzrostla a vzrostla na úkor váhy Sovětského svazu. Kimův citlivý nos zavětřil a okamžitě podnikl vůči ČLR řadu smířlivých gest (včetně osvobození bývalého ministra vnitra z pročínské frakce Pak Ir U, kterému dal možnost odjet do Číny). Sovětská reakce byla okamžitá – když v červenci 1957 vládní delegace KLDR v Moskvě požádala o další odklad zaplacení dluhu ve výši 60 milionů dolarů, Sověti odmítli. Na zasedání předsednictva se Chruščov s Mikojanem shodli na tom, že dluh a úroky musí být zaplaceny bez jakýchkoliv prodlev a o případných nových úvěrech nemůže být ani řeč. „Á, tak takoví tedy jste!“ řekli po korejsky severokorejští soudruzi, ještě stále soudruhům sovětským, a opustivše SSSR, jeli do Číny. Pobyli tam tři týdny, od 13. září do 6. října 1957, a neodjeli s prázdnou. Fakticky jim Čína zajistila splnění ohroženého plánu První pětiletky, slíbila „najít společnou řeč“ na všechna vzájemná nedorozumění, jakož i zajistit potřebné objemy dodávek uhlí, síry, gumy a další. Jako platbu čínská strana přijala tentýž zinek a karbid vápníku, a to navzdory skutečnosti, že ani jedno, ani druhé nepotřebovala stejně jako Sovětský svaz. Kromě toho Čína zavedla KLDR slevy v obchodních vztazích – v roce 1957 bilaterální obchod mezi Čínou a Severní Koreou představoval 56 milionů $, v roce 1959 se zvýšil na 116 milionů, a v roce 1960 na 120 milionů. Z pochopitelných důvodů vznikl deficit a Peking tento rozdíl velkoryse měnil Severokorejcům na bezúročnou půjčku. Čína také učinila některá symbolická gesta, na Východě už to jinak nejde – Mao (což na něj vůbec nebylo špatné) se Kimovi osobně omluvil „za zasahování do vnitřních záležitostí KLDR“, a některé z 15 severokorejských stranických funkcionářů, kteří sběhli do Číny, dal zavřít a zbytek vyhostil z Pekingu do provincií, kde dostali domácí vězení, předběžně tak ocejchoval ty, kdo by mohli působit „rozbroje“ (jejich případy byly přezkoumány až v roce 1981, což rozhodně těm z disidentů, kterým se podařilo přežít do roku 1981, přineslo hluboký pocit zadostiučinění).

Pohádka o Šeherezádě může pokračovat dál a dál, můžeme chrlit nové cifry, objemy, sumy a smlouvy, ale pro nedostatek místa (a chuti) to zkraťme – téměř čtyřicet let zahraniční politiky Severní Koreje se scvrkává na lavírování mezi SSSR a ČLR. „Když nedají ti, dají tamti.“ Moudrosti takové politiky, prováděné moudrým Kim Ir Senem se nedalo odepřít. A opravdu mu dávali. A dávali nejen ve formě pomoci hospodářské, existují koneckonců i formy podpory, jako je vojenská a diplomatická, ale takovou pomoc začasté penězi ani nevyčíslíš.

A výsledek? Byl evidentní. Žurnál „Korea“ odrážel realitu, ne-li její podstatu, tak určitě aspoň formu. Vtip je v tom, že se v jednání jak Sovětského svazu, tak Číny skrývalo prospěchářství. Ne finanční, ale ideologické. Severní Korea se proměnila ve výlohu. Udělat výstavní skříň z velkého státu je obtížné, ale KLDR je malá – stačí zasklít a vystavovat. Pamatujete si na Dostojevského oblíbený román Huga „Bídníci“? Jak se v něm malá a zakřiknutá Kozetta okouzleně dívá na panenku ve výloze? Kozett je ve světě hodně, pro všechny panenky nestačí, a tak se aspoň podívej – i tím se žije. Lidstvo potřebuje výlohy. Jestliže v Evropě výstavní skříň socialistického společenství mírumilovných národů v podobě NDR nevyvolala u nafoukaných Evropanů nic než úsměšky, tatáž výstavní skříň vyvolala v Asii pocit úplně odlišný. A nejen u domorodců v zemích, jako je Laos. V polovině šedesátých let, co se týče „spotřeby“, nebo mám-li to říct ruskému uchu srozumitelněji – co se „prosperity“ týče, byla KLDR v rodině národů na dvacátém místě, před mnoha zeměmi východní Evropy. O Číně ani nemluvě, průměrný Severokorejec žil mnohem lépe (lépe v každém smyslu), než průměrný Číňan. Ano, ať už se jednalo o toho Číňana, co psal nebo o toho, co četl leták politického prohlášení. A najdeme ještě lepší porovnání.

Roku 1972 Severní Koreu tajně navštívil jihokorejský vládní úředník Yi Hu Rak, jenž zaujímal skromný, ale nezbytný státní post v čele korejské Ústřední zpravodajské služby. Setkal se s Kim Ir Senem, a ti dva, mezi čtyřma očima, hovořili o některých důležitých detailech některých důležitých záležitostí, ale v tomto případě nešlo ani tak o záležitosti, jako o to, že Yi viděl Pchjongjang. A to, co viděl, ho šokovalo, přestože ve svém životě viděl měst hodně. Z jeho pohledu, ve srovnání s tehdejším Soulem, Pchjongjang vypadal „úžasně“. Když se vrátil, Yi hlásil, co viděl, dalšímu jihokorejskému diktátorovi Paku Čong-hui, zarmoutili se a rozhodli, že bude lepší, když obyčejní lidé z Jižní Koreje Pchjongjang neuvidí, protože to v nich může vyvolat, ne-li přímo hříšné, pak zcela jistě nezdravé myšlenky.

Zatímco Pak Čong-hui v roce 1972 seděl se svěšenou hlavou a přemýšlel, z koho by si měl vzít příklad, Kim Ir Sen mohl zaujmout pózu sochy a s vrozeným optimismem komunisty směle vyhlížet světlou budoucnost.

Co se stalo dále? Stalo se něco, co ve vší své moudrosti nemohl předvídat ani Veliký Vůdce a Maršál – Historické Události se jen hrnuly.

V tomtéž roce 1972 se uskutečnila „historická návštěva prezidenta Nixona v Čínské lidové republice“. Sbližování USA a Číny začalo. A v procesu sbližování Čína nějak na KLDR okamžitě zapomněla. Zapomněla na její důležitost a nezbytnost. Zapomněla, že je –  vitrínou. Číně samotné ukázali jinou vitrínu s jinou panenkou. A zapomenutá Severní Korea okamžitě ztratila možnost manévrování, už nemohla létat z květu na květ, do plachet přestalo foukat. Najednou šlo vše špatně a šlo to k horšímu. V Sovětském svazu začaly „historické změny“, a v době změn si hledíme sebe a o druhé se nestaráme. Potůček podpory stále slábnul a zurčel tišeji a tišeji, až v roce 1991 SSSR popřál Severokorejcům pevné zdraví a nebylo odkud čekat pomoc.

A s efektní výlohou KLDR se odehrála naprostá katastrofa, žádné čučche nefungovalo, nepomáhalo ani jediné pravé učení, vyšlo najevo, že ke spoléhání se na vlastní síly, jsou navíc potřebné i ty dolary a dolary teď nikdo nedával. Severní Korea se velmi rychle, náhle, změnila v tu už dnes známou KLDR, v ubohou, bezmezně zkorumpovanou zemi – vyděděnce.

Rčení „nehrála hudba dlouho“ není tak docela pravdivé, někdy hudba hraje po dlouhou dobu, a KLDR hrála téměř čtyřicet let. Ale žádná hudba nehraje navždy.

Advertisements

15 comments

  1. dixi

    Jenom dotaz, není to tentýž člověk, který nás svého času přesvědčoval,že pouze americká kultura je in a že je a bude po celém světě ?

    • Janika

      To netuším, dixi, koho myslíte. Pochybuji, že je to pan Alexandrov.
      Tohle líčení toho, jak šikovně Kim dokázal ždímat z velmocí půjčky, mi připadá dost dobré, objektivní a nikomu nestranící. Osobně to obdivuji :-). I když je mi divné, že tu mazanost nevyužil pro to, aby země byla soběstačná.

      • dixi

        Já jen uvažuji o tom, jak byla ta země rozmlácená a jen proto, že tam nepustili cizáky, na obnovu určitě neměli. Prostě mi připadají jeho články příliš zaujaté , v nich je zřejmě mnoho pravdy, ale i pravda se dá podat více způsoby.

        • Janika

          Dixi, tuhle výhradu beru. Mně například mluví z duše téměř vždy a ve všem Lev Veršinin. Žádný jiný autor už tolik ne. Jde přitom jak l podání „pravdy“, tak o vyjádření jasného vlastního stanoviska, ano – hodnocení. To bývá nejtěžší.

    • Janika

      To se těžko pozná, jestli někdo opisoval :-). Fakt je, že ať už je stanovisko k článkům pana Alexandrova jakékoliv, jsou tyto články cenným zdrojem informací.

    • dixi

      To stojí za zhlédnutí,až budu mít trochu času, shlédnu další.

  2. Pingback: Korea – 14 | Outsider Media
  3. Pingback: Korea – 14 – archiv2k
  4. Pingback: Korea – 14 – almanach.cz
  5. Pingback: Anonymous Slovensko UK &raquo Korea – 14
  6. mistralius

    Skutečně mě – téměř fyzicky -bolí situace levice v Čechách. potažmo v Evropě již po několik desetiletí. Česká socdem – smutný synptom situace.

    • hans

      První krok k léčení vaší bolesti: uvědomit si, že ČSSD není levice absolutní (tj. neprovádí levicovou politiku, ale soft verzi pravicového neoliberalismu) ale pouze relativní (tj. seřadíme-li strany do řady tak bude v levé polovině řady).

  7. mistralius

    V reálu se snažím hledat menší zlo, ale hádanka českého politického systému je téměř neřešitelná, Dlouhá léta jsem volil KSČM, ale kvůli ignoranci tohoto politického systému jsem již pár let nevolil.