Korea – 16. Dále dolů a dále nahoru


Napsal: G. Alexandrov, překlad LS     Odtud

Malý dodatek k předchozímu článku.
Satelitní snímek, který způsobil tolik řečí je odsud:

http://visibleearth.nasa.gov/view.php?id=66392


Pokud někdo špatně vidí, může se otevřít fotografie ve vysokém rozlišení a obdivovat malebné detaily.

Na stejném webu se můžete pokochat nočním Vladivostokem:

http://eoimages.gsfc.nasa.gov/images/imagerecords/79000/79796/korea_vir_2012268_lrg.jpg


Několik faktů, které se hodí do kontextu a vhodně doplňují předchozí úvahy:

Od roku 1995 do roku 2011 více než 17 (sedmnáct) let laskavé lidstvo poskytovalo vyhladovělé KLDR pomoc ve formě dodávek potravin. Zásilky dosáhly vrcholu v letech 2000-2002, kdy objem potravinové pomoci činil 1,5 milionu tun ročně. Ještě než severokorejská elita stihla z chmurné nejistoty zakňourat signálem SOS, začala tím, že odmítla návrhy pocházející z Jižní Koreje, ale milostivě souhlasila, že přijme pomoc z Japonska. Důvod byl naprosto banální – severokorejská propaganda namířená dovnitř tvrdila, že jídlo, dodané Japonci, není žádná pomoc, ale válečné reparace, kterými Japonsko platí za své minulé hříchy. „Nejedná se o almužnu, ale o válečnou kořist!“ Pak v břiše kručelo do té míry, že souhlasili s dodávkami z Jižní Koreje, ovšem vyžádali si, aby jihokorejská podpora na sobě neměla žádné označení, žádné nálepky, severní Korejci se neměli dozvědět, že rýže, kterou jedí, byla vypěstována Jihokorejci. A když už nebylo kudy kam, přijímali pomoc od koho jen to šlo, i od Američanů, kteří jim v těchto hladových letech darovali 2,5 milionu tun potravin.

Pomoc uskutečňovaly síly OSN navzdory tomu, že KLDR kategoricky odmítla dodržovat jakékoli myslitelné standardy OSN. Například pracovníci mise OSN nebyli připuštěni k distribuci potravin jimi dodaných proto, že celospolečenská všelidská norma vyžaduje rozdělování potravin v prvé řadě nejvíce zranitelným skupinám společnosti – dětem a lidem vysokého věku. Severokorejská strana se přidržela nadále své každodenní praxe přidělovat potraviny podle severokorejské představy spravedlivého rozdělování potravin, podle které nejvíce dostal vojenský personál, státní aparát a zaměstnanci vojenských podniků. Ostatní dostali to, co zbylo, v případě, že něco zbylo.

Je jasné, že z hlediska moderního lidstva nebyl tento systém rozdělování dobrý, ale mnohem horší byla jiná věc – dávky potravinové pomoci KLDR nejen nerozdělovala tak, jak by měly být rozděleny dle nejlepšího vědomí a svědomí, ale ještě k tomu nebyly rozděleny všechny. Část potravinové pomoci začala Severní Korea utajovat a vytvářet si z „obdrženého“ (či spíše „vyždímaného“) strategické zásoby do budoucna, oprávněně kalkulujíc s tím, že tento hlad nebyl Severní Koreji první ani poslední. Totalitní režimy mají vášeň pro to, zakopat se, jak obrazně, tak doslova, budovat podzemní továrny, základny a skrýše. A tak strategické potravinové rezervy byly také bezpečně odebrány od ostatních a skryty před všemi zraky – do podzemních zásobáren. Jenže prozřetelnost má na některé věci jiný názor, a tak vše dopadlo jinak – během příštích povodní byly skrýše zaplaveny a „strategické zásoby“ potravin (někteří říkají, že až několik milionů tun) přišly žalostně vniveč.

Dodávky potravin byly přerušeny poté, co vyšlo najevo, že Severní Korea pokračuje ve vývoji jaderných zbraní.

Do atomového světa vstoupila KLDR již na konci 40. let minulého století, kdy geologové SSSR nalezli v zemi uranové ložisko, načež začala sovětsko-severokorejská jaderná spolupráce. Koncem 50. let a začátkem 60., prošlo 250 odborníků ze Severní Koreje specializací v jaderném středisku v Dubně, dohoda „o spolupráci v oblasti mírového využití jaderné energie“ byla podepsána v roce 1959, v roce 1961 bylo za pomoci Sovětského svazu postaveno centrum jaderného výzkumu v Jongbjonu, v roce 1965 sestrojil Sovětský svaz pro KLDR jaderný reaktor s výkonem 2 MW, v roce 1967 začal reaktor pracovat. (Je pro mě těžké pochopit, co motivovalo SSSR, a co se odehrávalo v myslích lidí, zahajujících jaderný programu v zemi, se kterou mají společnou hranici, ale slova z písně nevymažeš. (Mimochodem, již v 70. letech se Severokorejci obrátili na Čínu, aby KLDR zahrnula pod svůj jaderný „deštník“, ale Číňané to kategoricky odmítli, protože dokonce i Maovi se myšlenka, nechat se zatáhnout do jaderného konfliktu nějakou bezvýznamnou Severní Koreou, zdála příliš extravagantní.)) Začátkem 80. let Moskva postavila Pchjongjangu ještě výkonnější reaktor, ale Severokorejcům to nestačilo a uprostřed 80. let požádali Sovětský svaz o dva reaktory, každý o výkonu 44 MW. Mírumilovný Michail Sergejevič1 nic nenamítal, ale transakce se neuskutečnila, opět nikoliv snad z důvodu bezpečnosti státu, ale z té prosté a banální příčiny, že Severokorejci nenašli požadovanou částku v tvrdé měně a ekonomika, jak jsme se v těch dnech naučili, musí být hospodárná. Ale tvrdohlaví stoupenci učení čučche se nevzdali a v pozdních 80. letech dokázali sestavit plynem chlazený reaktor s grafitovým jádrem, díky němuž mohli zpracovávat plutonium.

O několik let později opět v KLDR začal hlad a sousedi a sousedky si uvědomili, že by se mohli pokusit uzavřít obchod, přesvědčit Severokorejce, aby zmírnili a možná se dokonce úplně vzdali svých jaderných ambicí. Jednání se zúčastnili KLDR, USA, Čína, Japonsko, Jižní Korea a Rusko. Podepsala se spousta papírů a bylo proneseno mnoho velmi pěkných slov a podle těchto slov se KLDR zříkala plánů vlastnit jaderné zbraně, a na oplátku jí Američané postavil dva jaderné reaktory na lehkou vodu (Američanům to šlo snadněji, nesli jen 10% nákladů, 70 % zaplatili Japonci a 20% Jižní Korea), kromě toho Spojené státy garantovaly dodávky (bezplatné) 600 tis. tun ropy ročně, a Jižní Korea se zavázala k dodávkám elektřiny, jenže když přišel čas přejít od slov k činům, „proces vyjednávání“ se zpomalil, a nakonec zcela zastavil. Smluvní strany začaly vyčkávat a manévrovat, nikdo nechtěl být první, očekávalo se, že s iniciativou přijde protějšek, a jak šel čas, pokračovalo i zásobování potravinami a Severokorejci, pokud umírali, už to nebylo po statisících, a obecně z úhlu pohledu Severní Koreje se stav, pokud ne zcela zlepšil, tak se „ostří situace“ definitivně otupilo.

A pak se nějakým nedopatřením ukázalo, že po celý ten čas práce na atomové bombě vesele pokračovaly. „Jak je to možné?“ Zeptali se představitelé „svobodného světa“, přece jsme se domluvili! Všechno jste slíbili! Konec konců jsme to vše i podepsali, dovolte, tady vám ukážu váš podpis. V tomto bodě Severní Korea sebrala všechny síly, opřela se rukou o stěnu, aby neupadla, zaujala hrdou pózu a prohlásila: „Ano, podpis je můj. Nevím, co jste měli na mysli vy, ale my, když jsme vedli rozhovory a zavázali se, měli jsme na mysli výlučně plutoniovou bombu, a tu nevyrábíme, pracujeme na bombě z vysoce obohaceného uranu a žádná smlouva nám tohle nezakazuje, a proto jsme také na bombě pracovali, pracujeme a pracovat budeme!“

Následovala předvídatelná reakce ve formě snížení a posléze úplného zastavení potravinové pomoci. Nejdříve to udělaly Spojené státy, a později se k nim připojilo i Japonsko. V japonském případě se nejednalo jen o intelektuální debatu o rozdílu mezi plutoniem a obohaceným uranem, Japonci už měli praktickou zkušenost, jak s jedním, tak s druhým. Problém spočíval v jiné rovině, humanitární. Šlo nejen o dětské slzičky, ale také o slzy naprosto dospělých. Za dobu šesti let – od roku 1977 do roku 1983, byla v Japonsku unesena celá řada lidí. Úplně obyčejných, ničím nevynikajících japonských občanů a občanek. Podle japonské tajné služby byly únosy dílem Severokorejců, kteří po vhodném „zpracování“ nutili Japonce přednášet o každodenním životě v Japonsku s doplněním nejmenších detailů. Poslední přední bašta komunismu na planetě, v podobě Korejské lidově demokratické republiky, tuto „pomlouvačnou imperialistickou propagandu“ vehementně popírala.

Nicméně několikaletý hlad podkopal vůli představitelů avantgardy lidstva, a v roce 2002, Severní Korea přiznala 13 případů únosů Japonců a Japonek (ve skutečnosti jich bylo uneseno více). Poté přišly na řadu dvě návštěvy (v letech 2002 až 2004) japonského premiéra Koizumi v Pchjongjangu. Výsledky těchto návštěv, doprovázených, samozřejmě, bezplatným dovozem potravin, předala Severní Korea Japonsku pět unesených a prohlásila, že zbývajících osm zemřelo. „Co se s nimi stalo? – Zemřeli. – Vydejte nám alespoň jejich těla. – Nemůžeme. – Proč?! Jejich hroby byly odplaveny povodní“ Jednalo se o oficiální odpověď severokorejské strany. Ale Japonci jsou neméně tvrdošíjní než Korejci, a nakonec se domohli převozu pozůstatků Megumi Yokoda, která byla unesena v roce 1977 na cestě domů ze školy v provincii Niigata. V době únosu bylo Megumi 13 let. Podle opět zcela oficiálního prohlášení Severní Koreje Megumi Yokoda v roce 1993 spáchala sebevraždu v nemocnici, kam byla umístěna z důvodu „deprese“. Japonci nejenže jsou tvrdošíjní, ale navíc je těžké obvinit je z důvěřivosti, a proto, když dostali v roce 2004 od Severokorejců urnu s pozůstatky, podrobili je DNA analýze a zjistili, že ostatky, které jim byly předány, nepatří Megumi, ale neznámé osobě. V té době již bez toho rozhořčené veřejné mínění Japonska doslova explodovalo a pomoc KLDR v jakékoliv formě už byla nejen nevhodná, ale prostě nemožná2.

Od těchto událostí uplynulo již více než deset let, ale v Japonsku až dodnes nadále doufají, že je Megumi Yokoda naživu a pobývá někde v Severní Koreji.

Ale dost smutku, pojďme raději zase ke stromům. Jestlipak víte, co je to nurse-tree? Je to strom, který byl z nějakého důvodu oddělen od mnoha jiných a starají se o něj individuálně.

V Jižní Koreji je takových stromů přesně 11 573 kusy. Jsou to buď stromy velmi vzácné nebo velmi staré, nebo téměř nepřirozeně velké. Těchto 11 573 stromů jsou prohlášeny za národní majetek a osobní odpovědnost za jejich neporušený stav nesou starostové měst a guvernéři provincií. V současnosti žijící Jihokorejci mají za svou povinnost předat tyto stromy celé a neporušené další generaci.

Předat kus po kusu.

 

Pozn. př.:

Alexandrov ůvádí na počátku svého článku ještě jiné odkazy, ale nefungovaly mi, tak jsem je vypustil. Viz originální článek.

  1. Gorbačov
  2. Příběh s Megumi je typickou ukázkou dovedné propagandy. Na osobním příběhu – a nejlépe dítěte, ukázat zrůdnost nepřítele. A nikdo si v té chvíli nevzpomene na tisíce brutálně zabitých či týraných obětí Japonců v Koreji či v Číně. Což samo o sobě svědčí o záměrech pana Alexandrova. (Je pravda, že to nijak nesnižuje osobní tragédii Megumi, pokud je příběh pravdivý. Jen je potřeba si uvědomit, jak funguje manipulace s veřejným míněním.)
Reklamy

25 comments

  1. tresen

    Díky za překlad dalšího dílu.
    K tomu vašemu dovětku k případu dívky Megumi mám poznámku:
    Samozřejmě že Japonci v Koreji spáchali hrozné a nijak neomluvitelné zločiny. Jenže…..
    Dejme tomu, že by například Bělorusové unesli mnoho desítek let poté, co na jejich území řádili nacisti, několik Němců, mezi nimi také třináctiletou školačku. Ani po letech by pak nebyli ochotni prozradit, co od ní požadovali a za jakých okolností zemřela, a nevydali by ani její tělo ani její popel.
    Vyjádřil byste se o rozhořčení jejích krajanů i německých či světových médií, že jde o cílenou propagandu, která manipulativně vykresluje Bělorusko jako nepřítele, přičemž obratně zapomíná na německé zločiny spáchané za války?
    Nebo byste měl pro zoufalé německé pozůstalé i pro noviny, které by o případu psaly, jiná slova než pro Japonce?

    • LS

      Správná poznámka, dokonce logická. Byl jsem zvědav, kdy s ní kdo přijde. Vemte také do úvahy, že následkem americké vypočítavosti se až dodnes mezi oběma Korejemi neuzavřel mír. USA spoulu s JK a JAPONSKEM pravidelně provokují a zastrašují SK vojenskými manévry. Také proto je SK uzavřená společnost a nenávist ke vemu nepřátelskému je velká. Němci uznali svou válečnou vinu a nejsou pouze ve stavu „příměří“ a neprovádějí každoročně podobné manévry, zaměřené proti Bělorusku.Poznámkou jsem chtěl upozornit, jak funguje propaganda, což jste asi pochopila. Nemluví se tu o neustálém zastrašování, o embargu, o cílené snaze využít a zneužít nedořešený stav jako „páku“ na Čínu. Jen o (politováníhodné) nespravedlnosti vůči japonským občanům. Žádná rovnováha v názoru – pouhá manipulace. Takže asi tolik…

  2. tresen

    Měl byste připustit, že i vaše vlastní slova o příčinách přetrvávání válečného stavu působí dost jednostranně, jakož i o zastrašování a o embargu.
    Možná cítíte potřebu vyvažovat vyznění seriálu, který jste tak skvěle přeložil a publikoval. To je ovšem dost schizofrenní pozice.

    • LS

      No, pokud vím, kolem Korejského poloostrova se zastrašování Severokorejců odehrává docela pravidelně. Pan Alexandrov píše zajímavě a místy až zasvěceně, ale své silné amerikanofilství zakamuflovat nedokáže. Někteří čtenáři to odhalili v příspěvcích k minulé části. Jsem spíše pro vyvážený názor než pro jednostrané nadržování. A marná sláva, ten, kdo útočí, zastrašuje a jedná bez ohledu na mezinárodní právo je jednoznačně USA. Všimněte si také, že Alexandrov nemá žádné příběhy, anebo je nezveřejňuje, o akcích tajných služeb JK či Japonska. Že by jejich tajné služby byli mírumilovní beránci? Ale uznávám, že pokud je příběh o Megumi pravdivý, bylo to za strany SK svinstvo.

      • tresen

        Nezdá se vám, že napětí na Korejském poloostrově by mohlo polevit, a to včetně všech možných amerických, jihokorejských či japonských zpravodajských akcí, kdyby dal severokorejský režim najevo aspoň to, že do budoucna uznává právo jižního souseda na existenci v té podobě, pro jakou se rozhodnou lidé, kteří tam žijí?

          • tresen

            Jistě. S tou výhradou, že zjistit, co si lidé na severu doopravdy přejí, není jednoduché.
            Jihokorejská republika by samozřejmě mohla Kimovi slíbit, že nebude podněcovat jeho sesazení. To by mohlo pomoci. I když u Kima člověk nikdy neví.

              • tresen

                Většinou se to zjišťuje pomocí průzkumu veřejného mínění. Jsou na to vypracovány metody, které v zemích, kde se lidé nebojí své mínění vyslovit, dají celkem přesný obraz. Jedna podmínka ovšem není jen tak, je to, jak říkají latiníci, conditio sine qua non: vláda takový průzkum musí alespoň tolerovat, což znamená, že dobrovolníky, kteří sbírají data, ani odborníky, kteří je zpracovávají, nezatkne a nepošle do trestního tábora, ani je nedá zastřelit.
                Zadavatel takového průzkumu v zemích, kde se o zjišťování přání vlastního lidu vláda nestará a kde se ani nekonají žádné volby, může být například OSN. Teoreticky. Prakticky je to uskutečnitelné jen obtížně.

        • hans

          Nezdá. Protože napětí může polevit, jen když se odstraní jeho příčiny. A protože historie nás učí, že jednostranné ústupky slabší strany napětí neodstraňují, ale vedou k eskalaci konfliktu.

          • tresen

            Těžko říct, kdy se ze silnější strany stala ta slabší. Je to dlouhodobý proces, který není závislý pouze na změnách postoje či podpory velmocí, i když to samozřejmě svou roli hraje.
            Možná by taky stálo za připomenutí, že KLDR ve vlastních očích slabší stranou není a že dělá všechno pro to, aby to tak vypadalo i v očích světové veřejnosti.

          • Janika

            „jednostranné ústupky slabší strany napětí neodstraňují, ale vedou k eskalaci konfliktu“
            To je dobré, poznamenávám si.

      • hans

        Tajné služby Jižní Koreje samozřejmě beránci nejsou. Např. před lety proběhla médii historka, jak se (tuším v 70. nebo 80. letech) v Jižní Koreji vzbouřili rekruti tajného jihokorejské výcvikového střediska špionů a diverzantů, a jak s nimi režim zle zametl. V té souvislosti bylo zmíněno, že jich na sever z tohoto střediska poslali cca čtyři tisíce.

  3. Hamilbar

    Jihokorejští pohraničníci fotograficky zdokumentovali masové násilí páchané v řadách severokorejské armády.

  4. hans

    Je pro mě těžké pochopit, co motivovalo SSSR, a co se odehrávalo v myslích lidí, zahajujících jaderný programu v zemi, se kterou mají společnou hranici

    Pan Alexandrov se tím v mých očích stal opovrhovaným tvorem. Protože sovětské zahajování jaderného programu v zemích, které mají společnou hranici, například Československu, považuji za výborný čin.

      • tatko

        ..no,ja asi iba o trošičku viac,ale ide v podstate o získanie vhodného „materiálu“. ..a keď už sa to naučíte a máte na čom „točiť“ ,môžte dostať obidvoje..

      • hans

        Když pan Alexandrov kritizuje sovětské „rozjíždění jaderného programu v sousedních zemích“, tak nemá na mysli bomby, ale vědecké výzkumné reaktory, jako máme v Řeži (ústav založen 1955, reaktor spuštěn 1957). Pan Alexandrov má postavení výzkumáku v Řeži za zločin sovětské vlády proti sovětskému/ruskému lidu.

  5. hans

    celospolečenská všelidská norma

    Miluju, když se při pomlouvání nepřátel režimu dočtu, jak nepřátelé nedodržují všelidské normy, o kterých kromě autora nikdo nikdy neslyšel.

    podle těchto slov se KLDR zříkala plánů vlastnit jaderné zbraně, a na oplátku jí Američané měli postavit dva jaderné reaktory na lehkou vodu, kromě toho Spojené státy garantovaly dodávky (bezplatné) 600 tis. tun ropy ročně, a Jižní Korea se zavázala k dodávkám elektřiny

    Zeptali se představitelé „svobodného světa“, přece jsme se domluvili! Všechno jste slíbili! Konec konců jsme to vše i podepsali, dovolte, tady vám ukážu váš podpis

    Slibovali nejen Korejci. Splnili Američané své závazky? Nesplnili. Já na místě KLDR bych taky pokračoval ve vývoji zbraní. taky bych plnil své závazky jen když je bude plnit i druhá strana.

    Jenže Američané byli v šoku. Korejci po nich vyžadovali poctivost a plnění slibů. No, kdo to kdy viděl?

    • Janika

      „Slibovali nejen Korejci. Splnili Američané své závazky? Nesplnili. „
      Tak to bych ráda věděla, co by na tohle pan Alexandrov řekl.

    • Janika

      Ne všechny západní státy ale mají vztah ke KLDR tak vyhrocený a nenávistný jako Česko“
      To je dost strašné, co my jsme to za národ…

      • tresen

        Že?
        Já jsem si to říkala taky. To je hrozně smutný článek. Ale všichni nejsou jako ti tři.

      • hans

        Jakože jsme hrozný národ protože to našemu státu dovolíme? Ale nejsme, to je úplně normální, že stát, resp. vládnoucí parta nenávidí nějakou zemi na opačné straně zeměkoule, protože se chce zavděčit protektorovi a udržet si tak vládu nad svým národem. S vlastnostmi a názory národa to však nemá nic společného. Národ je bližší vám, Janiko, než vládnoucí partě + oddaným stoupencům režimu typu třešně nebo MaB.

        • tresen

          To, co tu říkáte, totiž že národ nelze automaticky ztotožnovat s momentální vládou a její politikou, je naprosto správné. Pod sérií článků o KLDR by se to mělo obzvlášť podtrhnout.
          Národ není možné nenávidět.