Korea – 18. Demokracie 1

Napsal: G. Alexandrov, přeložil LS Odtud

Vládne démos? Kratósuje? Jak zařídíte, aby množství vládlo množství, vždyť potom přece lid (ve skutečnosti „dav“, přestože se skládá ze svobodných občanů) vládne sám sebou. Je to vůbec možné?

Dokonce jen teoreticky si představit vládu občanů jako vládu mnohých je velmi obtížné, nemluvě o praxi, která spíše svědčí o stabilitě poměrů, když nevládnou mnozí, ale jeden.

The One.

Množství, kterému nelítostná realita demonstrovala následky moci všech („naše země je veliká a bohatá, ale není v ní pořádek“), samo spěchá předat moc do jedněch rukou a dělá to naprosto dobrovolně. Malý člověk („malý občan“), v duchu toužící po moci, využije příležitosti panovat s velkým potěšením, příležitosti pověsit kohosi na lampu, a to zejména když bude takových malých lidí hodně, a věšet budou jednoho, s potěšením se zúčastní „vyvlastňování“, pokud mu možnost „vyvlastňovat“ bude dána, a ne pouze s potěšením, ale s pocitem hraničícím s rozkoší, napíše anonym „orgánům“, zneužije svou moc k ovlivnění života a svobody někoho jiného. Nicméně když své moci takto zneužije, rychle také odhalí, že i na něj může přijít anonym, i jeho ubohé haraburdí může někdo vyvlastnit a pověsit jej taky nebude příliš složité, a to proto, že jeho „moc jednoho“ čelí „moci deseti“, pak je tu ještě „moc sta“ a „moc mnohých“. A také „moc všech“. Kdežto on, malý občan, je – jeden. A jakmile si to uvědomí (a zákonitě si to dříve či později uvědomí), zděsí se.

Východisko? Samo se nabízí – ​​„pojď a veď nás!“

Pozvaný se vždycky najde. On je ten „muž, sběhlý v umění vládnout,“ přichází a začíná vládnout. Začíná panovat. Začne soudit a spravovat. Začne trestat a odpouštět.

A všichni se podřizují. Poslouchají, protože poslouchají všichni. Neposlušní jedinci vyčnívají z množství poslušných. Jak je nazývají ti, co se odvážně podřizují? To víme. „Odpadlíci.“ „Nepřátelé lidu.“ „Vyvrhelové“. Dav sám vyčmuchá ve svých řadách „toho divného, co se odděluje“ a sám ho pronásleduje a moří jej. A jak jej nemořit?! Je to vyvrhel! „Vyvrhel lidské společnosti.“

Někdy přichází dokonce soulad, když ten, co vzal břemeno moci na svá ramena, zrovnoprávňuje jiné, celé množství a břemeno tím ze sebe shodí. Lidé si sami sebe s oblibou představují jako dravce, „vlky“, ale ve skutečnosti je mezi lidmi vlků jen málo, převážná většina lidí je stádo, které je třeba řezat a stříhat a v hloubce duše to stádo, ať už jeden občan, či celá společnost, velmi dobře chápe, a proto si obvykle ustanoveného souladu vysoce cení. Souladu coby samotné stability. Stability, ve které je pást, stříhat a řezat může jen ten, komu to právo dali. Panovník. Pastýř.

„Jako pastýř bude své stádo pást, jehňata vezme do náručí a bude je nosit na své hrudi1.“

Je to dobré? No, jestliže uspořádání věcí přispívá k blahobytnému popásání „množství“, můžeme říci, že je všechno v pořádku.

Jenže „dobré“ a „špatné“ je hodnocení subjektivní, pro někoho „dobré“ znamená opravdu dobré, ale pro jiného, oficiální a většinou uznávané „dobré“, je ve skutečnosti špatné, a pro dalšího to „špatné“ není špatné jen z toho důvodu, že kromě subjektivity je tu také objektivita. A v té objektivitě je kromě jedné strany společenské smlouvy, která svou moc dala, i druhá strana, která moc převzala. Je tu Panovník. A viděno jeho očima, situace vůbec nevypadá tak, jak ji vidí „společnost“.

V jisté etapě (nechť to je etapa historická) vyvstane v hlavě našeho pastýře představa, podle níž začne považovat své postavení za postavení vládce všeho majetku. Panovník je milostpán. Jeho hospodářství má pole, stromy, pastviny, je v něm višňový sad, řeka, panský dům, pár vesnic, stručně řečeno, má spoustu věcí. „Všechno, co vidíš na této straně, to všechno je moje, a to na druhé straně taky, celý les, co se modrá, a všechno v něm, všechno je moje …“

To je samozřejmě prima, když je všechno vaše, co proti tomu namítat, ale každý, kdo hospodařil, z vlastní zkušenosti potvrdí, že to vůbec není jednoduché. Je to pracné, namáhavé a problematické. Problematické především proto, že v hospodářství pracují lidičky. A čím větší hospodářství, tím více problémů. Co udělá moudrý hospodář? Správně, pokud ne už v první, tak ve druhé historické etapě, je nucen najmout si pomocníka. Panovník potřebuje Vezíra. Prvního ministra.

Majitel si najímá Správce.

Potom přichází další historická etapa, kdy majitel zjistí, že čím více odpovědností Vedoucímu předá, tím je situace lepší, protože bez ohledu na to, co se v hospodářství stane (pořád se v něm něco děje – neúroda, škody, sucho, povodeň, požár, Cikáni kradou koně, kdosi kohosi „uřkne“) – za všechno nese odpovědnost správce.

Dříve by to hospodář všechno sám rozplétal, a takhle se nezdržuje malými venkovskými záležitostmi, je daleko, v dalekých dálavách, jedná v záležitostech velkoměst, takže teď už má na starost pouze soud. „Milostpán přijede, milostpán nás rozsoudí.“ Přijíždí, rozsuzuje. „Podle spravedlnosti.“ Je pán. Může nechat žalobce zmrskat, v krajním případě pošle k čertu i správce. Může třeba poslat prvního ministra na popraviště „Narazí tě na kůl, nekraď!“

Chytré? Chytré!

Ale život rád předkládá člověku hlavolamy. Takže co dělat, když pole postihla neúroda? Sedm hubených let, následovalo dalších sedm, a ještě hubenějších?2 Jednoho správce hospodář vyhnal, pak dalšího, třetímu už poslal hedvábný provaz a věci jdou stále jen k horšímu. Lidé reptají – „co jen to máme za pána, nemůže najít rozumného správce, pořád dokola špatná volba.“ Končí to nevyhnutelně tím, že nějaký připitý kymácející se chlápek, hlasitě volá: „To i já bych to vedl líp!“

„Aha!“ – myslí si pán – našlo se řešení.“ A tak shromažďuje lidovou schůzi, důstojně kráčí, uhlazuje si kníry, a říká: „Pánové, proč vlastně hledáme správce odjinud, vždyť vy jste ti moji orlové, copak se mezi vámi nenajde někdo s uměním vést, řídit? Promyslete si to, prokonzultujte, a sami si zvolte ministra. “

Tak tedy samozřejmě vybírají. Koneckonců, jsou orlové, o tom žádná. A pak opět trpí – jak by netrpěli? Jenže – vybrali si sami.

Zase hlavolam. Když se dílo daří, pak je vše v pořádku, a když ne? Hospodář prostě vezme a toho tupce vyžene, nebyl to on, kdo vybral správce, to svět si jej zvolil. Co dělat? Dejme tomu, že se hospodář ukázal jako ne příliš moudrý. Starému, moudrému hospodáři se narodil syn hlupák, zdědil panství a s panstvím neschopného správce, kterého si lidé sami vybrali na radu starého pána, a nyní je mladý pán nevyhnutelně postaven před – situaci. A je – hloupý, tak arogantní, že všechno na světě ví nejlépe, a rozhodne se vrátit k vládě nade vším, „co nám předci odkázali.“ Vyžene správce a začne panství spravovat sám, vždyť je to tak snadné!

Čas ubíhá a téměř všem je jasné – je to v pytli. Jenže jasné to je jen rolníkům a bližším či vzdálenějším sousedům, kdežto mladý pán se domnívá, že vším je vinen déšť nebo líný sedlák, či intriky sousedů. Když pohlédne na sebe sama do zrcadla, vidí orla. A to je také všem jasné, rolníkům i sousedům. No, a tak se to táhne rok, dva, tři, správci již stačí jen pokynout a hned vyhoví, a v případě, že by se režim v panství rolníkům nelíbil, dá se změnit pouze se současnou změnou hospodáře.

No, a nakonec to tak samozřejmě dopadne. Matka historie je takových změn plná, plničká. V hrůze sledují sousedé zář a slyší divoké výkřiky a posílají posly ke třem císařům, ať se bez prodlení vydají na pochod, ať zavedou pořádek v naší velké a bohaté zemi.

Ovšem po uvedení věcí do pořádku vzniká pozoruhodnost. Ti z těch sousedů, co jsou chytřejší, ti, kdo mají jasno o pozadí událostí (a je jasné, že ne všichni mají jasno, ze zřejmého důvodu, že důvtipných lidí není zas tak mnoho), zřizují ve své zemi jiné pořádky: správce, nezbytnost jehož existence se právě prokázala, byla názorně demonstrována se zjevně strašlivými podrobnostmi; teď nejenže nejmenují sami sebe ( „svatý! svatý! svatý!“), ale prostě vybízejí své obyvatelstvo, aby si svého správce zvolilo ze dvou kandidátů. „Jistota je jistota.“ Ti bázlivější zacházejí ještě dále, – tuhle máte tři kandidáty, támhle pět, a onde dokonce tucet! A protože jsou to lidé nejen chytří, ale i opatrní, stanoví také volební pravidla. Například stanoví časový limit, po který vybraný správce může hospodářství spravovat. „Čtyři roky!“ Lhůta dostatečná na to, aby vyšlo najevo, co je nový správce zač. Líbí se vám, prosím, při příštích volbách jej můžete opět zvolit, nelíbí se vám – vyberete jiného. Kandidátů budou teď pokaždé desítky, vyberte si podle libosti. „Tak co, jak se vám to líbí?“

„Líbí“ – křičí lidi, kteří ve skutečnosti rádi civěli na zlověstnou záři nad sousedním pozemkem, ale šibenice umístěné podél cest, se jim líbily podstatně méně. – „Fajn, fajn!“

A tak začíná nový život. Začíná jakž takž, u jednoho o něco lépe, u druhého o něco hůř, sejeme, sklízíme, volíme, rok za rokem jde, a jak to od nepaměti chodí, tučná léta jsou střídána lety hubenými a hubená opět tučnými, volby se už zatím staly rutinou, Hospodář je kdo ví kde, kdesi v dáli, žije jako ve vatě, a tady, blízko, přede dveřmi, Správce, a my ho zvolíme, pak zase ne, a později ho zvolíme znovu, podle vůle Hospodáře, pána, dáváme svůj hlas tomu, komu chceme.

A potichounku, polehounku, nenápadně se život začíná zlepšovat. Život se stal tak trochu lepší, zábavnější. A pak opět o trochu víc, a ještě víc. Zdá se, že žijeme pořád stejně, bez velkých změn, a tu se náhodou dáme s někým do řeči, jak to bylo před sto lety, a ustrneme. „Kuš, fujtajbl!“ – A došlo k tomu pouze malinkou změnou, možností měnit Správce. Ne za pomoci sekery a ne z rozmaru pána, ale pouze prostřednictvím voleb. Protože je to i v zájmu Správce, byť jen v něčem, jen vláskem, život v Hospodářství zlepšit, když ví, že pokud uspěje, má šanci být zvolen na další funkční období, a pak, čert nikdy neví, – znovu. A když jednou člověk zkusil stát u kormidla a dařilo se mu to, chce výkonnou moc i dále, hloubit příkopy podél cest se mu už nechce. A tak vzniká konkurence.

Jako konkurenční úskok život připravil obyvatelům Hospodářství nový hlavolam – co když se volby blíží a těch, kdo chtějí řídit sebe i jiné je povícero? A všichni to jsou lidé vážení, slušní a kvalifikovaní. A všichni žijí v malém, uzavřeném světě Hospodářství, kde všichni všechno o sobě navzájem vědí. Šance se zdají být u všech stejné a všichni chtějí stejně vyhrát. Co teď?

Co, co … Život, jak učí klasici, je boj, a tak kandidáti začínají bojovat. Začínají hledat klíč k srdci vesničanů – hlasujících. A zcela přirozeně jdou k lidem, kteří mohou mít vliv na mysl a nálady „volebního okruhu“, ačkoli tento složitý výraz v té době nikdo ani neslyšel. V Hospodářství se nachází několik vesnic, a kdo může ovlivnit rozhodování obce? – Starosta, například. Jeho slovo má váhu. A pokud on, náhodou, slůvko o někom utrousí, pak všichni kolem, ať chceš nebo ne, uslyší. Uslyší a zapamatují si. Ve vesničce žije také čilá vdova, joj, s ještě čilejším ostrým jazykem, ta také může slovíčko upustit, a potom na člověku nezůstane nit suchá. Tam by bylo třeba namazat, myslí si kandidáti. Vdova se dá podmáznout lehce, starosta o něco hůř, ano, vše je v rukou lidí. Hm, ale kromě lidských rukou je tu ještě ruka Boží. V Hospodářství máme také kněze, a ten ví, jak zacházet se slovem, také autoritu má, i k němu je nutné najít cestičku a bude to ještě těžší, než ke starostovi.

Tím složitost momentu nekončí. Naši „kandidáti na moc“ jsou hotovi pustit se do všech těžkostí, nejdůležitější je oblafnout konkurenty. Mezi konkurenty patří i současný Správce, je součástí stávajících poměrů, má postavení v jasně daném „právním rámci“, podle něhož nese hlavní odpovědnost za zachování stability Hospodářství. Ať už úroda je či není, ať se daří více či méně, zachovávej stabilitu. Za deště či za slunečna. Někde tam v dálavách sedí Hospodář, zabývá se mezigalaktickými záležitostmi a nedej Bůh, aby jej Správce odváděl od myšlenek nejvyšších k myšlenkám prachobyčejným. A Spráce začíná hrát nejen s kartami koalice, nýbrž také opozice, začíná přikyvovat jednomu a zesměšňovat druhého, začíná flirtovat se starostou, a vdově dá prostor k vyjádření v provinčních novinách, prodá její pomluvy se vším harampádím, protože pokud chce být znovu zvolen na další čtyři roky, pak musí udržet v Hospodářství mír, potřebuje souhlas, potřebuje stabilitu, potřebuje rovnováhu sil. Proto se také jde poklonit vesnickému knězi, ten přece není jeho přímým konkurentem, nemůže a nechce kněz vstoupit do správcovských kruhů, je i bez toho už rybářem lidí, proč by se měl plést do věcí světských, přesto kolem jím zapáleného ohýnku křepčí lidé, toužící po Slovu, vesnický vikář má své fanoušky, následovníky, vyznavače pokročilého věku, má téměř jakoby svou vlastní stranu. „Stranu kardinála.“ Bez kněze nedá Správce ani ránu.

V našem příběhu se nám objevilo slovo „strana“. Také výraz – „rovnováha sil“.

Balance of Power.

První politické strany se objevily v Anglii, ano jinak to ani být nemohlo, vždyť Sir Isaak Newton nebyl nikým jiným než Angličanem.

Pokud jde o rovnováhu sil ve státě, dříve si ji lidé ani tak neuvědomovali, jako ji spíše tušili. Ale nejen tušili, používali ji. Pouze nevědomky, a ke svému prospěchu ji používali nemnozí, ti, kteří k ní dospěli přirozenou inteligencí, a takových bylo v historii jen málo. A pak budoucímu Siru Isaacu spadlo na hlavu jablko a prozřel. „Heuréka!“ Zjevil se univerzální zákon přitažlivosti, který tu dříve nebyl. Všichni se zaradovali a radují se dodnes, a právem; nad čím více se radovat, když ne nad objevem základního fyzikálního zákona. Newtonův objev je však slavný ještě z jiného důvodu, ne nadarmo byl mužem hluboce věřícím. Newton vytvořil novou kosmogonii, nově „vyložil svět“. Svět podle Newtona – to je Vesmír ve stavu božské rovnováhy, svět, kde jedna planeta vyrovnává vliv druhé a kde Bůh, když chce změnit dráhu jednoho nebeského tělesa, přibližuje, anebo naopak vzdaluje od něj nebeské těleso jiné.

Svět jako ústrojí a Bůh jako jeho Mechanik. (Je-li někdo přirovnáním Boha k mechanikovi pohoršen, můžeme zajít o kousek dál a utěšit jej tím, že v newtonovském světě Bůh neplní jen roli mechanika, je také tvůrcem celého ústrojí, a proto mu směle můžeme vystavit diplom Inženýra).

To, co v hledání pravdy provedl Isaac Newton nejen s fyzikou, ale i s politickou realitou, bychom dnes nazvali vizualizací. Poskytl „obraz“, který dovolil nejen přirozeným politickým géniům, ale i velkému množství lidí, zbavených představivosti, maličkým, myslícím ne abstraktně, ale deprimujícně konkrétně, představit si velmi jasně, co znamená – rovnováha sil.

Idea se ujala v širokých nároních masách, kvalita se proměnila v kvantitu, a kvantitu dovedla k tomu, že se Newtonovy práce za nějaký čas v Anglii shodovaly s nástupem prototypu budoucích politických stran, které tehdy nikdo stranami nenazýval, a v podstatě tehdy ani stranami nebyly, byla to spíše politická „hnutí“. Aktéři těchto hnutí si dávali navzájem urážlivé, hanlivé přezdívky. Jedni nazvali své protivníky „whigy“ (dnešní liberálové) a whigové je zase na oplátku označili za „torye“ (dnešní konzervativci).

Whig pochází ze slova whiggamor, což znamená, honák dobytka, „pasák skotu“, a Tory je odvozen od irského toraidne, „uprchnout“, ve smyslu – zběhlý trestanec.

Formálně se whigové a toryové zas tak moc nelišili, ti i oni byli monarchisté, ve sporu mezi nimi šlo o právo následnictví, whigové nechtěl pustit na anglický trůn bratra krále Karla II. (Karel neměl žádné přímé dědice) údajně proto, že byl katolík. Ve skutečnosti to byla jen záminka, skrývající hlubší nesouhlas – toryové se stavěli za nedotknutelnost tradicí, jak jim rozuměli, a proto ani tak nestáli za Karlem II, který tradicionalistům svou osobností v žádném smyslu neodpovídal, jako za samotným principem „silné“ monarchie, schopném odolávat Parlamentu, coby trvalému zdroji nepokojů. Toryové stáli za absolutismem, za „osou síly“. Ale whigové, přestože z plna hrdla křičeli God Save the King, byli ve prospěch omezení královské „absolutistické moci“, byli pro, jak bychom se vyjádřili dnes, konstituční monarchii. A katolíky tam zapletli prostě proto, že se jim odpor k nim zrovna hodil. Nu, nepovedlo se.

Opakuji, že ani Whigové ani Toryové nebyli politickými stranami v tom smyslu, jak je dnes chápeme, neexistovalo členství, neexistoval individuální vůdce, neexistoval žádný program, a už vůbec ani jedni, ani druzí neslibovali, že v roce 1680 bude anglický národ žít v komunismu. Přesto zanícený politický boj velmi rychle dosáhl bodu varu, a rétorika nabrala intenzitu rétoriky náboženské, například jeden z ideových podněcovatelů Toryů, Samuel Johnson, v zaníceném žáru diskuse v tisku uvedl, že „první Whig byl Ďábel!“

A skutečnost, že se začaly coby argumenty vytahovat na světlo obrazy z „Písma svatého“ je plně vysvětlitelná, a pokud se snažíme nahlédnout podstatu událostí nezaujatě, odhalíme, že nešlo ani tak o vyprovokovaný, jako o vysvětlitelný a vyobrazený na způsob newtonovských „obrazů světa“ politický rozkol, a byl to rozkol s původem v samotné lidské existenci. Pokud situaci zjednodušíme, pak politické hnutí Toryů – konzervativců, hnutí „tradicionalistů“, bylo hnutím, podporovaným rolnictvem a hnutí Whigů vyjádřovalo politické sklony měšťanů.

Pokud situaci ještě zjednodušíme (až tak, že více už to nejde), pak Toryové a Whigové, jsou stranami Kaina a Ábela. A toto, objevivší se koncem XVII. století rozdělení politické podstaty, (opravdu politické?) stále existuje a je vyjádřeno v existenci dvou typů politických stran. Vždy dvou, přestože nazývat je lze jakkoliv.

 

Pozn. př.:

  1. Bible, Izajáš 40:11: Bude pást své stádo jako pastýř, svou paží shromáždí jehňata a v náruči je ponese, březí povede pomalu.
    (Je dobré si povšimnout, že obrat pastýř – ovce pochází právě z tohoto neblahého pramene…)
  2. Opět narážka na biblický mýtus o faraónově snu, vyloženém Josefem. Genesis 41:1 a dále.

Reklamy

6 comments

  1. hans

    hnutí Toryů – konzervativců, hnutí „tradicionalistů“, bylo hnutím, podporovaným rolnictvem

    Ach bože, to je nesmysl. Rolníci, tehdy vyhánění z půdy v procesu „ohrazování“, nenáviděli každého jednotlivého toryjského statkáře.

    • tresen

      Otázka zní, jak je to v originále. Logičtější by samozřejmě bylo tvrzení, že toryové byli podporování venkovskými držiteli půdy – rentiéry a statkáři.
      Rolníky se převážně rozuměli nájemci půdy.

      • LS

        V orginále je „krestjanje“, tedy rolníci. Zemědělci. Nevím, odkud bere pan A. toto přesvědčení, ani jestli odpovídá realitě. Ale koneckonců, i „statkáři“ jsou „zemědělci“, přestože se možná osobně vidlemi neohánějí.
        Mám pocit, že pan A. chce spíše dospět ke své teorii rozdělení společnosti na základě Bible. Což ve mně osobně navozuje pocit, že jméno Alexandrov nejspíš bude zástěrkou za jméno, které by spíše končilo „berg“ nebo „stein“. Jinými slovy, že je židovského původu a věří judaistickým výmyslům. A chce od nich odvodit vývoj ve společnosti. Každopádně mně samotného zajímá, k čemu se dobere. Taky bych si měl najít čas na přečtení komentářů, které psali jeho ruští čtenáři. Určitě tam budou nějaké cenné postřehy.

        • Hamilbar

          Poznámka čistě technická: pan Alexandrov se ke své víře vždy hrdě hlásí, stejně tak k tomu, že je příslušníkem Ruské pravoslavné církve.

          Poznámka k rolníkům: to, co my si představujem pod pojmem „rolníci“ nebyli v tehdejší Anglii považováni za lidi v politickém významu toho slova. Stejně jako například sloužící. Do politiky nekecali a většinou se o ní ani nezajímali. Měli svých jiných starostí až nad hlavu. Oporou toryu byla drobná venkovská aristokracie shrnutá pod anglický výraz „gentry“.

          • LS

            Dík Hamilbare za tu vaši upřesňující poznámku. Tipoval jsem ho spíše na judaistu, protože u pravoslavného je mi to zjevné amerikanofilství nepochopitelné… V tom případě je jistě silně věřící, nejspíš kreacionista, když si chce z Bible vyložit i vznik politických stran. :-)

        • tatko

          Pokiaľ som nahliadol a porozumel,je pán A. rovnako viaczmyselný a záhadný aj v odpovediach na otázky ruských čitateľov.Neviem,čo je to za pána.ale súdiac,podľa toho,že ho v diskusii nikto neposlal priamo do čerta,tak je nejakým spôsobom vážený..Alebo je to známka kultivovanosti ruských čitateľov .. i keď aj tam sú mnohí,ktorí sú zvlášť z posledných textov ľahko zmätení.. Osobne ho tipujem na takého „iritátora“ pre (vlastné) potešenie,. :-)