Korea – 19. Demokracie – 2 Výstavba stran

Napsal: G. Alexandrov, přeložil: LS Odtud

Rolníci a měšťané. Tradicionalisté a … a … a – co? Nebo – kdo? Tenhle aspekt je interesantní. A má velkou výpovědní hodnotu.

Máme tu (měli jsme) Torye. Nehledě na původní význam slova, který se velmi rychle ztratil (byl setřen), slovo samo o sobě se proměnilo v politický termín, znamenající lidi, kteří podporují neměnnost „řádu věcí“. Podporují jej (snaží se udržet stávající obraz světa), navzdory všemu, i když jim význam událostí sám o sobě uniká. „Je to nad naše chápání.“

A jako naschvál (nebo možná opravdu naschvál), všichni tito lidé byli zemědělci. A vlastníci půdy, statkáři. Toryi se stali lidé, kteří byli nějak svázáni s půdou. Svázáni samotným faktem narození, i tím, čím se od narození až do smrti zabývali. Byli to zemědělci. Rolníci. Obdělávači půdy. Tillers of the ground.

„… ale Kain se stal rolníkem.“ 1

Toryové se rekrutovali z lidí, spojených nejen zaměstnáním, dávajícím jim chléb vezdejší, ale byli spojeni také určitou životní filozofií. Stali se jimi lidé určitého, „založení“. Lidé, co se poznali navzájem beze slova. „Podívej se na ruského člověka okem pronikavým … Podívá se on na tebe okem pronikavým … a je ve všem jasno. Slov netřeba.“

Kdežto whigové, jako naschvál (nebo možná opravdu – naschvál) byli lidí městští. Měšťané v širším slova smyslu, všichni, kdo bydleli ve městě. A to nejen řemeslníci a obchodníci, drobní i velcí, ale i do města přesídlená (z kořenů vytržená), aristokracie. Když se rolník kvůli svým záležitostem dostal do města, děsili jej tamní obyvatelé svou nadměrnou živostí. Hemžením. Byli příliš „svižní“. A ze všeho nejvíc lekala zemědělce snadnost, s jakou se měšťan orientoval oproti nově příchozímu ve zdánlivě chaotických městských složitostech. Lekalo jej to do té míry, že zemědělec, kterého to do města „zaneslo“, bral honem zpátečku, zalézal do pomyslné ulity. Díval se jen skulinkou přimhouřených očí, aby nebyl oslněn, ale aby zároveň mohl vše pronikavě pozorovat. A vidět měšťany. Vidět hemžící se Ábely.

„… a Abel se stal pastýřem ovcí.“

S pastýřem se to má tak – on nejen ovce pase, ale také je žene z jednoho místa na druhé. Když se mu zachce – odejde do světlých dálav. A ovce s ním. Kde jsou ovce, tam je s nimi. Volný jako pták. Pro měšťana je to svoboda pohybu – hodnota, na kterou si zvykl s ovcemi, vypásly trávu, a pak – „BEÉ-BÉÉ“ jdou dál a dál a dál, za obzorem se jeví další obzor. Nová setkání, nové myšlenky, a vůbec – pořád se něco zajímavého děje. Kdežto pro zemědělce v tom všem nic zajímavého není, pro něj pastýř není pastýřem, jen pustoší pole. Je pro něj plevel. Špatnou trávu je třeba vyplevelit. Ale pole – to jo, to je něco jiného … to je kus země!

Z letmého pohledu nepříliš významný rozdíl mezi rolníkem a obyvatelem města je ve skutečnosti rozdílem zásadním. Kain a Abel jsou dvě odlišné Bohem dané osobnosti člověka, které se rozcházejí nejen tím, jak si vydělávají na živobytí, a v důsledku toho zastávají rozdílnou životní filozofii a postoje, ale také pohledem na svět, světonázorem. Rolník a měšťan se dívají na svět v mnoha ohledech různými způsoby, a rovněž tak různě vidí v tomto světě své vlastní postavení. Také vidí rozdílně sebe navzájem. A přiřazují si ve světě rozdílná místa. Jenže svět je jen jeden.

Vznikla situace (objektivní situace v objektivní realitě) a tato situace vyžadovala řešení. A vyřešila se (alespoň v Anglii) příchodem Toryů a Whigů, vyřešila se „prostřednictvím politiky.“ Angličanům se poštěstilo, „režim“ krále Karla II a tehdejší britská elita nejenže prokázala historickou odpovědnost, ale byla prostě na lidské úrovni dost vnímavá na to, aby si uvědomila, jaký poklad náhodně (opravdu náhodně?) získala vznikem hluboké politické duality, zakořeněné v dávné minulosti, jež se má odrazit rovněž i ve vzdálené budoucnosti.

Guelfové a Ghibellini. Katolíci a protestanti. Girondisté a jakobíni. Konzervativci a liberálové. Buržoazie a socialisté. Západ a komunismus.

Klerikálové a sekularisté.

Konfederáti a unionisté.

Bílí a rudí.

Kain a Abel.

Náhodně vzniklému jevu bylo třeba dát nějakou stravitelnou formu, a ukázalo se, že to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, o ztraceném čase ani nemluvě, na jehož úkor to probíhalo v lepším případě po celá desetiletí. Ale Angličané se zakousli jak bulteriér, pevně popadli dar osudu a nepřestali, dokud nedosáhli výsledku.

Výsledek se nazývá „ systém dvou politických stran.“

V anglickém případě se výsledkem společného úsilí stala proměna beztvarých „politických hnutí“ na plnohodnotné politické strany v dnešním smyslu slova. Z Toryů se stali Konzervativci, kteří si říkají, a které často i druzí označují starou přezdívkou, jež už ztratila původní hanlivý smysl – „Toryové“, a z Whigů se stala strana liberální. V průběhu doby, Konzervativci, kteří se ne nadarmo nazývají Konzervativci, zůstali konzervativní, kdežto Liberálové, lidé neklidní a hledající, prodělali několik rozkolů, z nichž vyrašilo několik výhonků, a jeden z nich dorostl do nám všem známých socialistických stran. Včetně Labouristů.

Letité úsilí, které Angličané vložili do „budování stran“ má své vysvětlení – historie tomu chtěla, že angličtí političtí hráči jako první na světě rozpoznali výhody, které státu přináší politický systém, postavený na soupeření dvou sil s tím, že toto soupeření dovoluje střídavě měnit podíl na moci. Na papíře to vypadá jako jakási samozřejmá pravda, ale sestrojit takový mechanismus a zajistit jeho plynulý provoz, je nesmírně obtížné. Jak si vy sami představíte systém ve formě dvou soupeřících stran vybudovaný na národních rysech? Nebo na majetkových? „Strana chudých“ a „strana bohatých.“ A tady v Anglii šťastně využili možnost položit základ politického (politického) soupeření v prazákladním (biblickém) světonázorovém rozdělení lidí, tím, že jim dali příležitost vyjádřit a vizualizovat, a v důsledku toho se ztotožnit s postavením pomyslných „rolníků“ a „měšťanů“, přičemž ve skutečnosti také těmi rolníky a měšťany byli!

Pomyslnost s pomyslností vytvořila skutečnost.

A stačilo jen nechat tento mechanismus fungovat, když se ukázalo, že výsledkem je stabilita vyššího standardu. Žádný jiný systém není schopen vyprodukovat něco podobného. Kainova strana a strana Abelova jsou jako dva pilíře, které nesou veškerou tíhu státního ústrojí. Ale ukázalo se nejen to. Ukázalo se, že systém dvou stran může existovat pouze v podmínkách demokracie, pokud pod demokracií rozumíme právní stát, nadřazenost zákona, před nímž jsou si všichni rovni, a volby zastupitelů jak výkonných, tak i zákonodárných orgánů moci na všech úrovních občany, kteří jsou si plně vědomi své odpovědnosti a důsledky dopadu svého hlasu, daného pro nebo proti. Rovněž tak mocenská ramena by měla mít na paměti, že se musí nacházet navzájem v rovnováze. No, a za třetí se nemůže zapomínat na čtvrté, páté ani desáté. Stručně řečeno, vše je složitější.

Složitější je nejen samotná konstrukce mechanismu, ale také je složitější proces, jak jej udržet v provozuschopném stavu. „Svět jako stroj, a Bůh jako mechanik.“ A pro Boha je tak prosté vytvořit celý svět, jako probádat jednu jedinou lidskou duši.

Aby bylo jasné, oč jde, když mluvíme o složitosti, pojďme se podívat na schematicky prezentovaný stranický život USA, kde byl systém dvou stran zaveden současně s vytvořením státu. Vezměme náhodně jakémkoliv období dějin, třeba první třetinu dvacátého století

A co vidíme? Vidíme mnoho velmi zajímavých věcí. Tak například vidíme, že systém dvou stran nemusí nezbytně omezovat počet stran na dvě. Vůbec ne. Stran může být více než dvě. Někdy mnohem více. Číslem „dvě“ se rozumí, že jen a jen dvě se mohou stát stranami „vládnoucími.“ V americkém případě první třetiny dvacátého století to jsou strany Republikánská a Demokratická. V diagramu označuje modrá čára Demokraty a Republikány červená. Proč jsou tu třeba „třetí“ strany? Legrační otázka, bez třetích stran je systém dvou politických stran jako bez rukou. Jako bez hybné síly a bez ložisek. V případě potřeby některá ze třetích stran posune jednu vládnoucí stranu do středu. Vezmou a veškerým tlakem Socialistické strany Ameriky vyvíjejí nátlak na Demokraty, aby se posunuli doprava, čímž se jejich politická hesla stanou pro voliče přijatelnějšími. Nebo vezmou, a natlačí Prohibiční stranu, co bojuje za střídmost společnosti a myšlenek na Republikány, ti jsou tímpádem nuceni posunout se ku středu, což pro ně znamená doleva, a hned vypadají (s promítaným pozadí strany střízlivých) skoro jako socialisti.

Ale to není nejzajímavější. Stává se, že třetí strana vznikne ani ne nalevo ani napravo od vládních stran, ale MEZI nimi. Něco jako strana Theodora Roosevelta na schémátku. To se stává tehdy, když si jsou proklamované politické cíle dvou vládních stran příliš podobné a vzniká nebezpečí jejich ne sice faktického, ale virtuálního sloučení v ideologickém smyslu. A tehdy je třetí strana přiměje k tomu, aby se vzdálily jako dva koráby na moři a zaujaly více protikladné (více proklamovaně protikladné) pozice.

Složité? Ano, jde o velmi složitou politickou hru. VELMI SLOŽITOU, zvláště když si uvědomíme rozměr amerického státu. Ale za prvé, Američané se nikdy složitosti nebáli, a za druhé, mají tendenci k maximální všestranné složitosti systému, a to má racionální vysvětlení – čím složitější je systém, tím větší je pravděpodobnost, že v případě katastrofy (ne pouze politické) alespoň jedna z částí systému přežije, načež nastane její klonování. Pokud je systém jednoduchý, je také jednoduché jej zničit.

Mimochodem, systém dvou stran nemá žádný střed. Ve středu se nacházejí obě vládnoucí strany, ale přece jen je mezi nimi prostor, ve kterém mohou manévrovat, ale nemohou střed „zaujmout“, jedná se o pole nikoho. A ještě jedno mimochodem – dokonce i teoretická možnost sloučení vládnoucích stran, byť ve virtuálním smyslu, se má za mnohem nebezpečnější, než libovolný posun jedné ze stran doleva nebo doprava. Perspektiva ustanovení „systému jedné strany“, který se v SSSR a Ruské federaci těšil a těší vážnosti coby garance stability, se v USA považuje za největší nebezpečí.

A vypadá to, že „západní“ přístup je poněkud výhodnější; systém dvou stran ve skutečnosti prokázal svou mimořádnou odolnost, zvláště ve smyslu vnitropolitické stability, ve srovnání zkušenosti Ruska a dříve Sovětského svazu, kde se stejnou stabilitu nastolit nepodařilo. V roce 1905 revoluce, v roce 1917 hned dvě revoluce, pak vznik Sovětského svazu a zavedení systému jedné strany, který byl navržen tak, aby vymýtil jakékoliv politické soupeření, čímž se sledovalo vytvoření stálé vnitřní stability, a namísto toho – v roce 1937 revoluce, 1953 – revoluce a 1991 opět revoluce. A tak zatímco „civilizovaný svět“ jede od semaforu k semaforu, ruský lid už více než sto let jede od jedné revoluce ke druhé, a dostat se z těchto kolejí nemůže.

Proč?

Proč, proč …

Moji milí, vždyť vy sami jste shromáždili všechny své Kainy a shromáždili všechny své Ábely, shromáždili a usadili je v jedné straně.

Zavřeli jste je do jedné klece.

Pozn:

  1. Genesis 4:2 – Český studijní překlad
Reklamy

4 comments

  1. LS

    Možná, že má pan Alexandrov ve svých závěrech o politické stabilitě pravdu, to si netroufám posuzovat, ale rozhodně je staví na fiktivním základu. Vždyť jaký byl mýtický Ábel „měšťan“ – v době, kdy města ještě zdaleka neexistovala? Tráva by dorůstala, a on by se vracel na stejná místa, tak, jak to pastevci dělají dodnes. Nehledě na to, že vycházet z bajek, byť jim mnoho lidí věří, o rozumném přístupu příliš nesvědčí.

  2. LS

    Ještě mě tak napadá – přes všechny páně Alexandrovovy postřehy, ať už skutečné nebo smyšlené – zatím zcela opomněl roli prostředníka. A prostředník – to je výrazná postava. Prostředník mezi Bohem a lidmi, prostředník v byznysu, prostředník při prodeji vody českým domácnostem … a spousta jiných, dobře placených, nic nevyrábějících a žádnou hodnotu nepřidávajících, pouze parazitujících prostředníků. „Výdobytek“ naší civilizace.

  3. hans

    Chm, šílenec pokračuje… o (velko)statkářích pořád píše jako o rolnících…

    fungování politického systému je právě opačné, socialisté netlačili demokraty do středu ale doleva a krajní pravice netlačí umírněnou pravici do středu, ale radikalizuje ji – to vidíme v současnosti např. ve Francii i Rakousku i Británii – na vzestup Národní Fronty/Svobodných/UKIP reagují gaullisté/lidovci /konzervativci posunem doprava, radikalizací a přebíráním jejich témat); centristé nevznikají když se velké strany sblíží ale naopak, když se vzdálí…

    Takových „revolucí“ jako v Sojuzu 1953 zažily Spojené státy aspoň tucet.

    • LS

      Řekl bych, že G.A. trpí tím, že v SSSR to neprobíhalo podle jeho představ a upíná se ke zidealizovaným USA. Což bych mohl chápat, kdybychom na vlastní kůži nepocítili, jak se ten vytoužený západní systém proměnil v bezohledný řád, preferující nejrůznější vyčůránky, kde na slušném jedinci či skupině vůbec nesejde a volbami nejde nic změnit…