Pentagon lže o úmrtí příslušníků speciálních sil v Nigeru

Napsal Jevgenij Krutikov Zde

Skandál okolo smrti čtyř amerických příslušníků speciálních sil v Nigeru nabírá nečekané obrátky. Pentagon odhalil detaily neúspěšné operace v Africe, avšak všechna prohlášení se nečekaně ukázala jako lživá. Co vlastně ponouká americké generály – snaha zakrýt další ostudu nebo něco jiného?

Podle verze šéfa náčelníků štábů ozbrojených sil USA, generála Josepha Danforda, jsou příslušníci speciálních sil, kteří zemřeli 3. října v Nigeru sami vinni, Američané jen doprovázeli místní vojenskou rozvědku a nečekali, že se setkají s odporem, ačkoli měli ve svém arzenálu lehké zbraně a kulomety. Poté, co se dostali do ohně, požádali o podporu až po hodině boje. O další půlhodinu později jim vyletěly na pomoc francouzské stíhačky. Po 30 minutách byly na místě, ale nakonec byla výsledkem smrt čtyř Američanů. Bylo nutné zavolat o podporu dříve.

V současné době provádí Pentagon šetření, které by mělo objasnit, zda měly speciální síly nezbytné údaje, vybavení a výcvik, a jestli velení správně vyhodnotilo ohrožení. Odklad výzvy letecké podpory – to je to nejhorší, co se může americkému pěšákovi stát. Vycvičili ho, aby v jakékoli obtížné situaci „volal létajícího kamaráda“, takže nyní se šetření v základě soustředí na to, zda oddíl dodržel literu pravidel, anebo jednal za jejími hranicemi. Jedná se o neobyčejně produktivní myšlení, jež dominovalo v sovětské armádě brežněvovské éry.

Ve skutečnosti se věci neodehrály úplně přesně tak, jak říká generál Danford. Lépe řečeno vůbec se tak neodehrály. Abychom byli naprosto přesní, hlava americké obdoby Generálního štábu neřekla ani slovo pravdy. Každá věta jeho prohlášení – to není pouhé překrucováním faktů, nýbrž přímá lež.

Nyní v Tongo-Tongu

V řadě zemí Západní Afriky, v oblasti Sahelu, polopoušti na jihu Sahary, působí „Armáda džihádu Maghrebu“, taková Al-Káida Sahary, Islámský stát Sahary, nebo-li „Hnutí za jednotu a džihád v Západní Africe“ (Jamaat na -Tahid Wal-Jihad fi Garb Afrikijya). V čele této vymoženosti stojí Adnan Abu Walid al-Sahraoui, syn kmenového vůdce z té části Západní Sahary, kterou okupuje Maroko. Narodil se v utečeneckém táboře, bojoval po celý svůj život ve frontě Polisario, (ze španělského Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro; zkráceně – POLISARIO – vojensko-politická organizace, působící v Západní Sahaře). Organizoval únosy Evropanů z řad humanitárních pracovníků a zabíjení celníků v Burkina Faso, na nějak čas odpovídal za komunikaci s tiskem. V loňském roce složil přísahu Islámskému státu.

V boji proti džihádistům v sahelských zemích se používají hlavně síly Evropanů a Američanů, protože místní armády se se vším respektem podobají spíše tlupám ozbrojených klaunů než regulérním ozbrojeným útvarům. V podstatě odpovědnost za Sahel historicky nesou Francouzi a jejich Cizinecká legie. Byly to francouzské Mirage (Přízraky) ze základny v Mali, které letěly na podporu zvláštních sil USA. Proto taky letěly tak dlouho – celou půlhodinu.

Američané mají v Nigeru kolem 800 lidí, většinou příslušníky speciálních sil a zaměstnance soukromé letecké společnosti, sjednané Pentagonem, kteří jsou nerovnoměrně rozděleni mezi hlavní město Niamey a několik relativně bojeschopných nigerských jednotek jako poradci a podpůrné skupiny (assist mission). Pentagon Nigeřany intenzívně pět let cvičil a nedávno provedl prověrku ve formě manévrů Flintlock. Všichni byli spokojeni.

A teď oddíl nigerského průzkumného praporu, vycvičený Američany a s americkou podpůrnou skupinou, se vydal na hranici s Mali v několika nákladních automobilech, aby si ověřil operativní informaci o existenci samého Adnana Abu Walida nebo jeho příznivců. Podivuhodné je, že při těchto počátečních údajích generál Dunford tvrdí, že „konflikt s nepřítelem byl nepravděpodobný.“ Ve skutečnosti se jednalo o místní trestnou výpravu, výjimečnou dokonce i na africké normy.

Vše se odehrálo ve vesnici zvané Tongo-Tongo, což je samo o sobě dojemné. Oddíl dorazil večer a tiše strávil noc v severozápadní části obce. Podle údajů Nigeru jich bylo osm Američanů a 22 místních, ale Pentagon tvrdí, že Američanů bylo v oddílu 12, všechni ze 3. skupiny zvláštních sil Fort Bragg v Kalifornii. Hned ráno začali s výslechem místních obyvatel na téma, zda tu viděli okolo nějaké špatné lidi. Vyslýchat chtěli všechny bez výjimky, a tak byl na okraji obce organizován mini-tábor.

Najednou byl oddíl napaden z houštin (to není Sahara, kde se není kam schovat, ale Sahel, buš – všude je křoví) výstřely ze samopalů a granátometů. Čtyři Nigeřané a tři Američané (starší seržanti Brian Black, Jeremiah Johnson a Dustin Wright) byli zabiti na místě. Tělo jiného amerického příslušníka speciálních sil, staršího seržanta Davida Johnsona, bylo nalezeno po 48 hodin hledání ve stylu „Zachraňte vojína Ryana“.

Jedná se o jednu z nejcitlivějších otázek vyšetřování: jak se stalo, že Johnson byl buď odříznut od hlavní skupiny na samém začátku boje, anebo se odtrhl a uniknul do křovin? S největší pravděpodobností to zas taková záhada nebude. David Johnson byl ve skupině jediný africký Američan, jiní se blýskali svými bílými lícemi a irskými kšticemi na míle. On byl doslova „považován za místního“, což poněkud prodloužilo jeho život. A mimochodem, byl mu pouhých 22 let – je velmi zvláštní posílat děti do divokých míst Afriky, a to i kdyby byli na třikrát „specialisty“.

Nemusíme ani vyhledat šamany, abychom pochopili – obyvatelé Tongo-Tonga buď už zpočátku sympatizovali s džihádisty, nebo se jim nelíbilo, že budou vyslýcháni lidmi z Niamey a ještě nějakýma bílýma. Někdo zatřásl křovím. Odtamtud přes noc dorazil oddíl 50 bradatých s kalašnikovy, usadil se nedaleko a čekal na správnou chvíli. Nikdo dokonce ani nepomyslel na vybudování obrany okolo vesnice.

Po evakuaci přeživších na vrtulnících začalo v Tongu-Tongu plnohodnotné africké vyřizování účtů. Hlavu vesnice Mukaila Allasana zatklo oddělení kontrarozvědky Nigeru a kdesi jej odvezlo – místo jeho pobytu je dosud neznámé. Zároveň se nigerské úřady, které ve všem spoléhaly na armádu Spojených států, ocitly v šoku. „Opravdu nás šokovalo, že na takové úrovni, s takovými prostředky, které mají k dispozici, neměli dostatek rozvědných informací, aby zabránili tragédii,“ říká jeden z místních vysoce postavených úředníků.

A tak autorita Spojených států v Nigeru jen během jednoho rána padla na zadek.

K incidentu se připojil francouzský prezident Emmanuel Macron, který slíbil, že „posílí boj proti terorismu v Západní Africe“. Pravda, nijak nekomentoval fakt, že „Mirage“ nad Tongo-Tongem jen „zamávaly křídly“, ale nic jiného nedovedly. A mimochodem, Američané utrpěli ztráty ještě předtím, než z Mali vyletěly posily.

Je zřejmé, že překvapivé prohlášení generála Dunforda, zcela postavené na fikci, má za cíl vyretušovat spoustu taktických chyb, kterých se americká podpůrná skupina dopustila. Dokonce i když místní nevybudovali obranu pro lenost (jako obvykle), Američané byli povinni postavit stráž alespoň ze sebezáchranného instinktu.

Ano, virus africké zahálky a lhostejnosti mohl docela nakazit a ochromit i americké speciální síly, které se nachytaly na pocit myšlenkové a technické nadřazenosti.
Ale proč tolik deformovat obraz událostí? To je zvláštní, protože všechny výše uvedené skutečnosti se dříve nebo později vynoří a Dunford jen velmi těžko bude svá slova vysvětlovat.

Nejdříve se všeobecně prohlašovalo, že speciální síly hrdinně čelily útočníkům na „Hummerech“ a několik jich dokonce zabili, ale ve skutečnosti se zabývali vyslýcháním lidí z Tongo-Tonga (ačkoli není jasné, v jakém jazyce, žijí tam lidé kmene Zarma a je dost nepravděpodobné, že by americké zvláštní síly jazyk nilsko-saharské skupiny ovládaly). Mnozí nebyli ani ozbrojeni. Museli utíkat do svých „Hummerů“ pod palbou pro své samopaly, ačkoliv lidé ve válce se obvykle se zbraní nerozloučí a chodí s ní dokonce i spát. Zvláště v Africe. Nebojíš se džihádistů – dej si aspoň pozor na lvy.

Oficiální představitel Afrického velení americké armády ve Stuttgartu, plukovník Mark Cheadle, nadále trvá na tom, že konflikt s nepřítelem v této oblasti byl nepravděpodobný, „neočekával se“. Také se domnívá, že velení zmobilizovalo všechny zdroje k tomu, aby minimalizovalo riziko.
Zvláštní síly šly do Tongo-Tonga právě proto, že dostaly informace o možné přítomnosti nepřítele. Toto se nazývá „neočekáváným“? Kde byla rozvědka, se už ani neptáme. V baru Grand Hotel du Niger v Niamey, jako obvykle. Mají tam slevu.

President a jeho zdvořilost

Celý příběh měl bohaté politické pokračování. Dvanáct dnů po incidentu prezident Donald Trump volal Mayesii Johnsonovou, vdovu seržanta Davida Johnsona na Floridě, s úmyslem vyjádřit soustrast. Na druhém konci drátu, vedle mladé vdovy, slyšela celý hovor matka zesnulého seržanta a místní kongreswomen Demokratů, Frederika Wilson, která jim přišla vyjádřit podporu. Trump se zřejmě rozhodl uspořádat rozhovor v neformálním tónu a ve svém vlastním stylu, v důsledku čehož vypukl divoký skandál. Když mluvil s vdovou, označoval mrtvého „tvůj přítel“, a poznamenal, že „věděl, k čemu se přihlásil.“ Kongreswomen zaznamenala hovor na diktafon a CNN týden přežvýkávala prezidentovu „taktnost“ jako první a někdy i jedinou novinku dne.

Bílý dům v reakci obvinil kongreswoman Wilson, že hovor „upravila“, ale tato taktika se neosvědčila, protože slova z písně nevytrhneš a média se ještě více rozvášnila. Pak prezident pokračoval v ofenzívě a zdůraznil, jak úžasné je, že hlava státu osobně komunikuje s rodinami mrtvých vojáků. Barack Obama to kupříkladu nikdy neudělal, ale vždyť lidé nejsou odpadky.

Argumentačně vystoupil šéf administrativy Bílého domu, vysloužilý generál John Kelly. Jeho syn, námořní nadporučík Robert Kelly, zemřel v roce 2010 v Afghánistánu, a Obama nevyjádřil soustrast jeho otci, jenž v té době sloužil jako generál. Je známo, že John Kelly velmi trpěl smrtí svého syna a byl, takříkajíc, uražen na vrchního velitele pro jeho aroganci a bezduchost.

Kelly naopak potvrdil, že byl přítomen při telefonickém rozhovoru prezidenta s vdovou a popsal událost jako „úctyhodný cit prezidentské sympatie“. Ale téma zatím nebylo vyčerpáno.

Senátor John McCain (bez něj by to přeci ani nešlo ) a v nejlepších citech uražená kongreswoman Wilson, požadují vyšetřování „ve stylu Benghází“. Míří na Trumpa, ale mohou se dostat jak do CIA, tak do celého systému výcviku americké pěchoty – nezáleží na tom, zda jsou speciálními silami nebo ne. Tam je opravdu co napravovat, ale to je již otázka úlohy americké pěchoty v pozemních bojích. Nemůžete se zbavit dojmu „závislosti na vzduchu“, a na to, aby se americká pěchota vycvičila pro základní principy otevřené pozemní operace, nějaká léta padnou.

Technická nadřazenost, jak se ukázalo, nestačí ani v africké divočině. A co teprve na Donbasu.

Reklamy

14 comments

  1. vera

    To by mě zajímalo,jestli Krutikova nebo někoho dalšího napadne totéž co mně – že si chlapci jeli zašpásovat, a ráno byli načapáni se spuštěnýma kalhotama? a o pomoc mohl zbytek volat až trochu vystřízlivěli ? to je pak s vysvětlováním spoooousta práce…:-)

    • grasyk

      Zaujalo mě spíše, odkud zná tolik podrobností. Asi mají dobré pozorovatele. Nebo soutěží s Amíkama o Bobříka informovanosti?

        • vera

          No právě. A zvlášť, pokud by se událost odehrála tak jak si myslím ), byl by to velký důvod k tamtamovému šílenství. A přidejte k tomu francouzskou škodolibost ke všemu americkému, a je jasné, že si nikdo nic nenechal pro sebe.
          Na okraj: Ten povzdech místního úředníka že vojáci „neměli dostatek rozvědných informací, aby zabránili tragédii“ může v překladu znamenat – to je nenapadlo, že pozvánka na noční párty v buši může být past?
          A proto ten virvál kvůli Trumpově vyjádření smutku. Holt se to do hrdinství musí prokřičet.

      • bara

        No, mám o něco víc a hlavně (možná na rozdíl od vás) nemám sklerózu a pamatuju si sama sebe a své přátele ve dvadvaceti :-).

        • Kamil Mudra

          Záleží na tom v jakých podmínkách ten chlap vyrůstá. Mamánek může být dítětem ještě ve třiceti (i déle) a kluk který žije na ulici, odloží zpravidla své dětství dost dlouho před tím dvaadvacátým rokem.
          To jsou samozřejmě dva protilehlé extrémy.
          Ale když si vzpomenu na svých dvaadvacet… Byl jsem „z domu“ od osmnácti, zoceloval se i na zimních vandrech, hodně četl, pohyboval se v rozdílných vrstvách společnosti… ale stejně mi to, z dnešního pohledu, přijde jako ta dětská část života. V mnoha věcech člověk „vezme rozum“ až ve vyšším věku (a mnozí z nás v ledasčem nikdy). V některých ohledech lze na dvaadvacetiletého člověka nazírat jako na dítě. Bojová zkušenost asi patří mezi ně, pokud je jeho jedinou „praxí“ pouze nějaký základní výcvik.

  2. astraustralia

    Marne se tu u Janiky snazim rozproudit debatu, je takovych veci k probirani,
    nevim proc jste zmlkli, zda zaskoceni vysledkem voleb nebo podzimem,
    tak naposled z
    (Comedy club)

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s