Chvorostovský – zpěvák „celé Rusi“
Napsal Alexander Prochanov, článek z roku 2004
Překlad Janika, převzato odtud.
Den jsem strávil ve starostech, vysilující prací, s marnými nadějemi. Odevšad vane hloupost, zbytečná činnost, očividné zlo. Odkud vzít radost? Vláda je jako hejno vran na holé větvi, mžourají nenasytnýma očima, čistí zobáky a chystají se klovat játra nešťastného bohatýra, připoutaného ke skále. Arafat, neohrožený bojovník za svobodu, umírá pod slzami osiřelých Palestinců za jásotu zuřivých Židů. Bush porazil Kerryho a Kerry prohrál s Bushem, ale oba jsou nepřátelé Ruska – zkoumají nové bomby, lasery, letadlové lodě, střely a vše proti nám. Juščenko a Janukovyč sehráli remízu, a co je do toho z prostému moskalovi a chochlovi? Juščenko je přítel Soroše, Janukovyč je přítel Černomyrnina. Řekni mi, kdo je tvůj přítel? Kdo zradil Miloševiče, rozstřílel v 93. Dům Sovětů, smířil se s Basajevem, zabil na lovu medvědici a její bezbranná mláďata, obrovsky se obohatil na sovětském plynu? Řekni mi, za koho pokládáš Černomyrdina, a já ti řeknu, kdo jsi. Kabalisté z „Jednotného Ruska“ kouzlí s čísly – změní prázdninové dny kalendáře, chtějí zrušit 7. listopadu a 1. května. Vyrvat pár ohnivých očí, kterými se národ dívá do skvělé „rudé minulosti“, zalít prázdné oční důlky horkým plastem, pozlatit bělmo. Dva Abcházci, „proruský“ a „progruzínský“, si rozdělují letoviska, plantáže, přístupy k moři, a nám se nabízí přát jednomu z nich jisté vítězství, jako kdyby si obyčejný Gruzínec a Rus mohli užít si dovolenou v Picundě nebo Gulripše, jako ve slavné sovětské éře.
Pod tíží zármutku, nezdarů, se smutnými a bezbožnými myšlenkami se vrátím domů. Unavený se svalím na divan. Mechanicky, jako hypnotizovaný, stisknu dálkový ovladač televizoru.
A najednou – zázrak! Pohledný, s nádhernou ruskou tváří, s krásnými šedými vlasy, vznešený a velkolepý Dmitrij Chvorostovský zpívá lidové písně. Božský baryton, prostota a velikost, podmanivý hlas, nekonečná láska a síla. Romance aristokratických salonů v Petrohradě. „Kruté romance“ ruských osad a předměstí. Povoznické a rolnické písně z nesčetných vesnic, nekonečných cest a plání. Vojenské písně Velké vlastenecké války. Čistota modlitby, nekonečná pravda vznášející se k nebesům. Tak působí tento velký pěvec, poslaný nám uprostřed sklíčenosti a duchovní prázdnoty, objeviv se v tragickém čase ruského života. Jako když v chladné jizbě najednou otevřeš dvířka kamen, a obličej ti ozáří rudá záře, nádherné světlo, životodárný jasný plamen. Nebo když v temném nebi, mezi podzimními mraky a sněhovými bouřemi, se náhle objeví oslepující azurová mystická modř, jako znamení nesmrtelnosti. Lidé, kteří poslouchají Chvorostovského, pláčou. Jejich tváře jsou změněné a krásné. Kolem hlav mají náznak svatozáře. Jsou to tytéž zvláštní slzy, které vidíme na ikonách. Ruská duše vášnivě reaguje na tyto písně, které jsou přenášeny z generace na generaci jako svátost, která nás sdružuje do neporazitelného lidu, ze kterého nezmizeli velcí věštci a svatí, vůdci a stavitelé, mudrci a milenci.
„Среди долины ровныя…“ – vybaví se ti zelený dub, pod kterým se Andrej Bolkonský modlil a snil. „Вдоль по Питерской…“– a ožijí všichni dávní předkové, temperamentní kočovníci a kudrnatí obchodníci. „Когда еще я не пил слез из чаши бытия…“ – a tvůj pradědeček z Puškinovy doby se na tebe smutně usmívá. „На солнечной поляночке…“ – a probudíš se v neporazitelném, veselém Turkinu. „Вышел в степь донецкую парень молодой….“ – tady jsou, neoddělitelné Rusko a Ukrajina, zalité sluncem jednoho osudu.
Chvorostovský zpívá tak, že se i ta nejhorší ruská duše pozvedne v okouzlení. Hynoucí úzkostí se probouzí. Ubitý soužením se opět zvedne. Oslabený je naplněn silou. Bezbožný najde Boha v duši. Zpěvák ruské země, to je náš národní hrdina, mág a duchovní učitel. Z jeho rodných písní proudí slzy lásky a víry po tvářích.
Tuto kulturu, sněhově bílou, oslnivou jako diamant, nesoucí se jako hedvábí, se snaží stěsnat, zahnat do katakomb. Odtrhnout od ní duši národa, prodat vyschlou duši bez původních zdrojů kejklířům a zlým trpaslíkům. „Továrna hvězd“, toto „zpívající maso“, vyrobené podle receptů Ally Pugačevy. „Hudební kotletky“ rychle upravené, které hází na podlahu poníženému člověku, aby jedl ze země. Za milión dolarů staví na „Mosfilmu“ napodobeninu věží pro natáčení „ruské fantasy“, imitace „Pána prstenů“. Naplňují oči ruských lidí pestrobarevnou pěnou celuloidových mýdlových bublin nekonečných „talk show“. Předvádějí komiky, pro které je vrcholem vtipu oblečení podprsenky mužem, parodie ruského opilce, vyprávění obscénní židovské anekdoty. Celá bublající kultura televizní obrazovky: modernismus, divadelní klišé, kartónové kulisy předstírání – musí sloužit zhloupnutí, zaslepení, ubíjení lidi, aby nereptali, nemysleli na svůj hořký úděl, zapomněli na své nebeské předurčení.
Ale tady přichází na scénu Chvorostovský, velkolepý, v černém kabátě, s popelavými vlasy. Tiše a jasně se dívá láskyplnými očima. A s prvními zvuky jeho barytonu se temnota rozestupuje. Rusko je nekonečné a nádherné. Na obloze, mezi diamantovými světly, dýchá Bůh. A taková láska k Rusku, letící ze století do století, je dobrou zprávou o našem velkém osudu, o našem velkém utrpení, o našem nevyhnutelném vítězství. Horké slzy kanou a ty věříš, že není žádná smrt.
Ostrov Janiky 
Tento krásný článek obletěl v posledních dnech ruský internet. Autor ho napsal už v roce 2004, jak je vidět už z prvního odstavce. Popisuje rozčarování z tehdejších událostí, a to ještě netušil, co strašného přijde v letech potom. Dnes by toho bylo víc, i u nás.
Popis neutěšeného stavu současné ruské kultury, především televize, je hodně podobný situaci u nás. Jen nevím – máme my také někoho srovnatelného s Dmitrijem Chvorostovským?
Přemýšlím o tom a nějak mě nic nenapadá.
Po shlédnutí Zlatého slavíka už vůbec ne. Karel Gott – ano, to byl skutečný profesionál, ten to zpívání neodbýval, žil tím a uměl. Divím se, že se nechává zesměšňovat stupidním kašparem – moderátorem. Skupina Ortel, to je především o politice, proto za nimi lidi jdou. Jinak… o kom psát?
„nevím – máme my také někoho srovnatelného s Dmitrijem Chvorostovským?“
Co Čech to muzikant – určitě by se někdo našel. :-)
Tak řekni, při čem máš husí kůži a slzy v očích? Na koho se dívá fascinovaně celý sál? Ne jen že se ti něco líbí, tohle je víc.
To je těžké. Já moc vlivu emocí nepodléhám, takže mne do takového stavu neuvede ani Chvorostovský. Tohle tedy nemohu použít jako měřítko. Ale byl jsem na pár českých muzikálech při kterých jsem tu fascinaci celého sálu vnímal dost intenzivně. A to byly jen muzikály, které jsou obecně brány na stupnici žánrů coby nižší level než opera. Asi ti neumím odpovědět.
Ale současně nevylučuji možnost že někde, třeba i v nějaké malé české vísce, žije někdo o kterém místní obdivně říkají: „No jo! To je panečku zpěvák!“ a ani netuší že je stejně dobrý jako Chvorostovský. Jen ho, mimo místních, nikdo nezná protože se živí třeba jako instalatér. Talent se může zrodit kdekoli ale zdaleka ne vždy se o něm svět dozví.
Jarek Nohavica, po celý čas, co skládá a zpívá……i když je to jiná kategorie.
Tak, já jsem reagoval především na otázku zda máme u nás někoho srovnatelného s Chvorostovským. A s ním, dle mého mínění, nelze srovnávat žádného písničkáře. Nikoli kvalitativně ale prostě proto že jde na poli hudby o tak odlišné kategorie jako např. na poli sportu mezi sprintérem a oštěpařem. Sice se oba musí umět rozběhnout, ale jinak …
Chtěl jsem poukázat na možnost existence zpěváka stejně kvalitního jen ne tak známého. Protože, kolik lidí zná např. Petra Babulu nejen jako docenta Ústavu přírodních léčiv, ale také jako skvělého barytonistu? https://www.youtube.com/watch?v=v-lYqa1ag84 (asi od 4. minuty a potom od 16.)
To ovšem neznamená že mezi písničkáři nejsou tací kteří se mi, jak se říká, nedostanou hluboko pod kůži. Kryl, Třešňák, Nohavica, Dobeš… a nikoli poslední v řadě také Slávek Janoušek. Ten mne svou písní „Kdo to zavinil“ zasáhl pořádně hluboko. Odkaz dám jako další komentář, aby tento nečekal na schválení.
No… vlastně jsem asi nebyl přesný stran těch slz a mrazení. K slzám mě nepřiměl. Ale to mrazení…
Jo, taky jsme to tak před těmi třiceti lety vnímali.
Tahle písnička je nadčasová.
Bohužel :-(
Ano. Jestli to tak půjde dál, bude možná bohužel znova aktuální.
A jéje, to je zase ta ublíženecká nóta… Hudba nic moc, hlas nic moc, tady jde o to si postěžovat – na politiku, na „ty zlé“, jde o slova. Když už tenhle styl, tak s charismatem Kryla.
To je o kom?
O Janouškovi…
Nohavica, ano, to je skutečný bard. Jiná kategorie, ale poslouchat jde fascinovaně. Asi to nejlepší, co „máme“ podle mého vkusu :-). A kde byl na Slavíkovi…?
Chvorostovskeho hlas je az presyceny, jak z jineho sveta. Shodou okolnosti jsem se o nem bavil s profiky, na Zapade ma pry publikum tak napul. Zapadni divak v nem pry neslysi sam sebe a nemusi zpusob Chvorostovskeho zpevu vnimat, je mu cizi.
Ja ho mam prave ted pusteneho a take z nej nejsem na vetvi, ze by ale mel osklivy hlas, ci neumel zpivat, to netvrdim :o), je to zkratka jina problematika, mne ne uplne blizka. Ale pro Rusy to musi byt narodni zpevak, o tom nepochybuji, dojem z jeho zpevu je trochu orientalni, jako by ani nedelal hudbu, ale spise vytvarel kulisu k velkym dejinnym udalostem. Neni to solista, neda se do nej uplne zaposlouchat, jeho syty patos v tomhle pripade rusi soustredeni na jedince.
Je to jako s vinem, od urcite urovne zalezi uz jen na osobnim vkusu.
Dmitrij Chvorostovský byl na operních scénách zjevem mimořádným. Tím nemyslím jen jeho pěvecké výkony, které – jako v každém umění – mají své příznivce, odpůrce i netečné. On byl MUŹ. To je v dnešní době v části západní společnosti nepatřičné, nestravitelné. Lidé tady jsou schopni akceptovat kvikot Prince, bezpohlavnost Michaela Jacksona (navzdory nanejvýš obscénním posuňkům), zrůdnost končity klobásy a prostituování Madonny… Prezentoval tedy něco, na čem Rusům ještě stále záleží – na tradičním obrazu muže jako ztělesnění ochránce rodiny a Родины, bojovníka na život a na smrt. Řekl bych, že on sám se do této polohy rád inscenoval. Ale patos do opery od počátku patří. Tohle v západní profánní a povýtce civilní společnosti prostě nemusí zarezonovat. Zapadají i hvězdy hrdinných tenorů, posledně prezentovaným Plácidom Domingom.
Janika, poslechni si ,prosím, jiného ruského barytonistu. Tam naopak cítit pokoru a naprostou absenci pózy: https://www.youtube.com/watch?v=XzK5YEVMHn4. Přitom je to možná talent efektu „husí kůže a slz v očích“. A my rozhodně nikoho té ani podobné úrovně nemáme, Kamile, a už vůbec ne mezi zpěváky muzikálů, jejichž hlasy jsou tak „velké“, že musí zpívat přes zesilovače.
Co se týče Plechanova, autora článku, už nežije. Byl to člověk SSSR, i když nebyl v komunistické straně, zaujímal pozice v struktrurách sovětské literární kultury, byl to „činitel“. Nesmírně ho bolel rozpad Svazu a s kapitalismem se prostě nemířil. Spolu s dalšími tamními literáty v roce 1990 napsal Dopis 74, nazvaný podle počtu signatářů. Varovali tam před liberalismem, zvaným v Rusku Perestrojka, rozpadem státu,odhalovali falešné opěvování židovstva, odmítali totální požadovačnost židů za pokřiku „holocaust“ a zdůrazňovali hrůzu jejich mafie – Sionizmu. V roce 2004 měl tedy pocit totální životí prohry: SSSR zanikl, Ukrajina v spárech Soroše (už tehdy), člen politbyra a předseda vlády z osmdesátých let (!) Černomyrdin uchvátil obchod s plynem, založil Gazprom a stal se prototypem ruského oligarchy a průkopníkem krvavého stadia kapitalismu, trhání těla státu, jež Plechanov miloval a v němž dosáhl vrchol své umělecké a profesní kariéry.
Vas komentar se mi libi.
„A my rozhodně nikoho té ani podobné úrovně nemáme, Kamile“
Nu, měl jsem možná svůj komentář: https://janica9.wordpress.com/2017/12/02/chvorostovsky-zpevak-cele-rusi/#comment-47523 umístit spíše sem.
Kdybych ale měl sáhnout hluboko do minulosti, pak bych jen připomenul že naši hymnu proslavil operní pěvec Jan Křtitel Píšek, kterému se přezdívalo král barytonů a vystupoval v Německu, Nizozemsku, Rakousku, Anglii i carském Rusku což byl na tehdejší poměry dost široký záběr. Ale to už je dávno. V celkem nedávné minulosti okouzloval zjihlé dámy svým barytonem a rovněž mužným zjevem Josef Laufer.
Také bych nebyl tak přísný na muzikálové pěvce. Vždyť i mezi nimi se najdou opravdu dobří (a samozřejmě i dobré). Třeba Daniel Hůlka, i když nikoli obdařený takovým sytým barytonem, má solidní hlasový rozsah a mužnost mu neschází.
Ale, pokud jde o baryton, co třeba Ivan Kusnjer? Tedy, co se týče kouzla osobnosti tak na Chvorostovského nemá, ale co se hlasu týče …
Nenašel jsem žádný delší záznam na YouTube ale zde, alespoň z ukázek si lze udělat představu: https://www.supraphonline.cz/album/2547-rarity-ceske-opery?trackId=41006
a nebo holt obětovat tu dvacku a něco si stáhnout.
Vsak rikam, Broku, zalezi na tom, co v hudbe hledate. Ceska a treba holandska lidova hudba z dob jeste „nezkazenych“ se od sebe take lisi. Na mne Chvorostovsky moc muzne nepusobi, ale samansky- a take vypada jako indian.
Podobne Bob Marley, ten take nedelal hudbu, ale ritual. Hudbu sice delali oba, samozrejme, ale nestoji tu v prvem planu. Pak se muze stat, ze si chcete poslechnout prave hudbu (tu „matematickou“ :o), ale dostanete neco jineho; pak se nelze divit, ze vuci takovehle interpretaci si nekdo udrzi odstup.
Šaman – souhlasím :-). Teprve „šamanství“ dělá z Ramba MUŽE :-). To jsi docela trefil. Podívej třeba na tuhle píseň Toi et moi. Není to můj šálek kávy, ale jak on to zpívá, jak se přitom tváří, ta gesta, ten postoj, to závěrečné pokývnutí hlavou, když se jí dívá do očí… Ne, nestojím o žádnou „matematicky“ dokonalou hudbu.
Indián – to ne, to by vypadal v obleku trochu jako pobuda, ne tak, jak vypadá :-).
A to s tím rituálem jsi taky trefil – ano, teprve pak má hudba duši. A nemusí být dokonalá.
„Teprve „šamanství“ dělá z Ramba MUŽE“
Mel jsem hodne znamych holek, co hledaly MUŽE a kdyz ho konecne nasly, zjistily, ze vedle nej „nemuzou dejchat“ :o)
Kdyz to sleze z obrazku, tak se zacnou projevovat vedlejsi nasledky muzstvi, jako treba testosteronova suverennost, kdy oddany partner je pro nej je samozrejmosti a tedy kdyz je, pak jako by nebyl (a ten se pak citi odstrceny na vedlejsi koleji).
Jen zduraznuji: Partnerka se CITI odstrcena, ne ze by ji MUŽ opravdu odstrkoval.
S zenskym erotickym nacismem nelze nic delat, nezli sledovat jak samu jeho zastankyni MUŽ, ktereho konecne nalezla, zacina nicit, az ji znici uplne. Pani Chvorostovskaja tady mela stesti, ze starej nebyl moc doma :o) Ale nemohu vyloucit, ze vlastnosti praveho MUŽE je prave to, ze prichazi, jen kdyz je slabou zenu potreba ochranit (anebo oplodnit).
Mel jsem v zivote tu cest zit 2 roky ŽENOU a mohu slibit, ze uz neco takoveho nikdy neudelam. Nejlepsi termin pro to je „jizda na tygrovi“ (to mam od nejakeho diskutera, ktery vykladal o svem manzelstvi s krasnou cikankou).
Podle meho je eroticky nacismus (v praxi uplatnovana teorie nadsamce a nadsamice) atavistickym hnutim, vychazejicim z dob, kdy se zilo jeste kratce (treba do 40 let, moudri stareny a straci prezivali do sedesatky).
Pak zit s MUŽEM ci ŽENOU ma svuj udel a jizda na tygrovi prinasi svoje kouzlo a smysl. Zil rychle, zemrel mlad…i to zname z mytologie.
„Teprve „šamanství“ dělá z Ramba MUŽE“
Vim, jak to myslis, janiko, ale to je velka zenska iluze, kterou kazdy ma kazdy muz prectenou. A je to dokonce to prvni, na co si dava pozor, aby nahodouu partnerku nenapadlo ho vychovavat a udelat z nej neco, co neni :o). Saman a MUŽ maji rozdilne ulohy, zatimco MUŽ je ochrance, saman je zpostredkovatel. Rambo se nemuze zešamanit a stat se MUŽEM, to by pak z nej bylo treti pohlavi- tady je to „bud a nebo“.
Kritiky meho prispevku predem uklidnuji, ano, vim, ze jsme tu na rodinnem webu a Chvorostockeho se nesnazim ponizit, uznavam, ze byl dobrym zpevakem a otcem a jsem si vedom jeho vkladu pro ruskou kulturu a svetovou hudbu. Jen tu resim obecny vztah MUŽE, šamana, Ramba a drobneho urednika s propadlym hrudnikem a to z hlediska jejich rovnopravnosti.
To plati i pro vitttu, ktery by mel zvazit, jak moc se zhodnocuje jeho energie vlozena do boje s lidmi, kteri vidi svet jinak a nenechaji se nikdy presvedcit a jak by se stejna energie zhodnotila v tom pripade, ze by ji vlozil do sebeovladani se.
Je to samozrejme svinstvo, muse se sebeovladat, v prirozenosti cloveka je lezet na vyhrate plazi a pojidat spadle banany…ovsem my nejsme na plazi a banany tu nerostou, ani nepadaji. Takze je treba se zdvihnout a neco s tim udelat (tj. zacit se sebeovladat).
Ale jo, celkem se to zhodnocuje, i když ne tady, kde jsou karty rozdány.
V reálu jsem už nejdenoho člověka přesvědčil pádnými argumenty aby volil toho a toho, a nevolil onoho a onoho.
Sebeovládání pak je ošemetná věc, pokud tím tedy myslíš moje působení tady, protože už samotný můj styl psaní je pro mnohé výzva k agresi, která pak je náležitě „odměněna“ agresí mou.
Navíc, ne každý přesně chápe, jak to přesně myslím, a moje ironií propletené texty může mít leckdo potíž pochopit.
Svým způsobem to je taková moje malá, lidská radost, on kdo jen sbírá banány, nutně degeneruje.
Já píšu na takové blogy, aby mi neumdléval mozek a byl jsem nucen sledovat jak dění, tak diskutujícící a jejich vlastnosti, což mě odjakživa bavilo, a myslím, že z toho důvodu píší na takové blogy mnozí jiní.
Víc se sebeovládat ani nehodlám, a celá ta maškaráda měla více méně ten cíl, aby mi majitelka napsala něco v tom smyslu: „piš sem, jsi vítán, ale neser mě“!
A ona to nakonec napsala a já jsem uspokojen, no ale kdyby to nenapsala, umím vypadnout…a už to chvíli vypadlalo, že nic nenapíše.
Teď ještě abych přemnýšlel o nějakém článku….to je tedy radost, napsat článek, který by jí nenasral!
A zrovna mám nějakou podzimní únavu, nebo co….
Hele, jak umřela moje máma, tak ten otčím je výborný fyzik a býval ředitelem učňáku ještě v časech, kdy se na učňácích učívalo a nároky na učně byly značné.
Když vidím, jak na té vesnici úplně vypadnul z reality a po smrti mámy už nemá každodenní, pravidelný stres, napadlo mě, nacpat ho na tyhle diskuze…že jako bude čumět, co všechno bude muset akčně dělat, aby „stíhal“ diskutovat, moc se mu nechce , to je o tom sbírání banánů, ještě rok- a je mimo úplně.
Je samozřejmě otázka, jestli o to stojí, pro někoho se v určitém věku stane sběr banánů pohodlným, a pro mnohé i jediným možným smyslem žití….
Je vidět, saxi, že nemáš jen načteno, ale také zažito a zpracováno. Na to je možno buď konstatovat že není co dodat a nebo se vrhnout na pitvání různých odstínů a „pod-kategorií“. Ale stran toho sebeovládání se shodneme „na čisto“.
Já si spíš připadám, že moje názory jsou jako z červené knihovny :-). Ale ne, tak to není. Já totiž takového MUŽE nepovažuju vhodného pro manželství. A všimněte si, že víc než jeho manželka hořekovaly jiné ženy (kupříkladu zpěvačka Dolina).
Jaká by byla ŽENA jako protipól takového muže, to si marně představuju. Taková, co vstoupí do místnosti a mužům se podlomí kolena :-).
Souhlasím s Astrem, to je moc pěkný komentář, Broku, děkuji.
Ano, byl to MUŽ, a těch je poskrovnu. Proto na mě taky tak silně zapůsobil.
Ten zpěvák Егор Чернегов-Номеров – je to moc pěkné, působivé, tahle kultura Ruska nám nebyla dřív dostupná, díky za dnes internet. Objevuji stále nové a nové věci. Škoda, že tenhle pěvec toho má tak málo ke shlédnutí. A omezený repertoár?
Děkuji také za doplnění o autorovi článku a jeho postojích v roce 2004.
Janiko, on se nám Jegor před časem oženil. Drbny soudí, že to zpívání a askese se do manželství nějako neto…. Já se ale spíš obávám, a byly takové náznaky, že on na kariéru pěvce asi nemá zdraví. Pokud vím, na internetu jsou ještě dvě písně v jeho podání: 12 zbojníků (12 разбойников) а Proč jsi mne zavrhnul. A možná by se něco našlo na CD-čku skupiny Doros, která je dost slavná.
Západ ruský patos a prožitek určitě vnímá, i když možná jen divadelním kukátkem.
My jsme tak napůl. Kdo to neprožívá, aspoň bere na vědomí, že Rusové ano.
No zdá se, že čím dál tím víc než podmoskevské večery, začínají probublávat z minulosti spíš takovéto písně. Co to znamená je zajímavá otázka.., a nemusí to být ani uznávaný zpěvák
oj, tu mám moc ráda, jenom jinou verzi mám. V té mojí je víc poznat, co a proč probublává ) Medvěd si uvědomil že je medvěd, a v čem je jeho síla.
Který jiný národ se takhle dokáže podívat smrti rovnou do očí a říct ještě jsi nevyhrála, ještě nejsem tvůj… Hrdost, síla, vzdor, láska ke všemu co je vlast, domov…
Tak Vám přidám ještě dvě verze:
http://www.youtube.com/watch?v=hr0WwY5Bulw
http://www.youtube.com/watch?v=fGlnRahtqM0
Jaké krásné baby, duši to uchvacuje víc než okály. Pro vyváženost nutno dodat, že zpěv je nádherný v mužském i ženském podání.
Tak to přidám něco pro potěchu oka, podle klasika – chtěl bych tě potkati v lukách …tam slovanské ženy jsou nejkrásnější… :-)
Beze slov
že jo ) a dokážete si představit, že by děvčica z tohoto rodu řešila, jestli jí někdy někdo sáhl na kolínko? )
To by měla vyřešené hned, ne až někdy, vždyť se umí pěkně ohánět šavlí.
Koukám, že ruské „mažoretky“ mají onačejší náčiní, než jejich emerické protějšky…
Jedna z mých oblíbených. Myslím, že kromě jiného ilustruje vaše video i to jak medvědu naprosto nezáleží na etnicitě. Jak moc máte šikmý oči, jaký máte odstín kůže, je mu naprosto ukradené.
Tak to je tedy pecka.
Jo, Pelageja (a spol.) je fakt dost dobrá, můžete zkusit ještě tohle…
http://www.youtube.com/watch?v=qPuffyhHXgQ
Já mám ruské dumky a častušky rád. Zalíbily se mi už v dětství, stejně jako z druhé strany „kovbojské songy“, a už mi to zůstalo. :-)
na Zapade ma pry publikum tak napul. Zapadni divak v nem pry neslysi sam sebe a nemusi zpusob Chvorostovskeho zpevu vnimat, je mu cizi.
Ano Saxi mas to presne, to jak jinak vnima „pulka Zapadu“ a je mu cizi,
presne tak i vnima „ruskou dusi“ a podobne ji nerozumi, nic mu to nerika, neoslovuje.
Naprosto precisne jsi vyjadril ten rozdil, ze Zapadniho pohledu:
Neni to solista, neda se do nej uplne zaposlouchat, jeho syty patos v tomhle pripade rusi soustredeni na jedince.
Pro posluchace v Rusku je to vynikajici solista a soucasne umi svym zpevem i vytvaret kulisu k velkym dejinnym udalostem.
A jak uz jsem s Janikou vice nez millionkrat nesouhlasil, tak toto napsala presne:
Tak řekni, při čem máš husí kůži a slzy v očích?
Tohle naprosto “ Zapadak“ nechape a nic mu to nerika.
To je presne to v cem a cim se od „ruske duse“ lisi.
Ze ho Zapad neumi takto vnimat je jen potvrzenim ze „ruska duse a ruska mentalita“ je (polovine?) Zapadu cizi.
PS.
To ale neznamena ze by to melo byt duvodem vykopat valecnou sekyru jak nekteri jestrabi hlasaji
a duse svych obcanu valkychtive drasaji !
Hezky jste to napsal, Astře. Západ a Rusko, to jsou dva různé světy. Čím dál tím víc se přikláním k tomu ruskému…
Mno… myslím že jde o racionální příklon k tomu silnějšímu:
https://technet.idnes.cz/mezikontinentalni-balisticka-raketa-rs-28-sarmat-fut-/vojenstvi.aspx?c=A160303_212851_vojenstvi_erp
Tak to si můžete, zdá se, v mnohém zanotovat i s Nohavicou, dle jeho jedné písničky, kterou jsem donedávna neznal…
http://www.youtube.com/watch?v=8mL3s33spJo
hned ta první;-)
Jó Bulat Okudžava, to byla persona, škoda že už není mezi námi.
Pozor, pacifisto! Ještě by si o vás mohl někdo myslet že nějak moc zahlížíte směrem na východ. To je přece FUJ.
Ono vlastně není kam se přiklánět, stačí si uvědomovat své kořeny, a třeba si připomenout z čeho se to vlastně například skládají Dvořákovy Slovanské tance;-)
Ve Švýcarsku se Rusové hodně snaží uchytit, a to ve všech kulturních oborech. A když se podíváme mimo vážnou hudbu a operní hudbu zvlášť, která je nakonec doménou západní kultury a k ruské má naopak daleko, o tom psal už Čajkovskij, že západní pojetí vážné hudby pomíjí lidovou píseň, kulturní narativ ale že je (jako třeba některé Mozartovy opery projevem prostopášnosti, dekadence a lasicivní zábavy), tak zjistíme že v nabídce „ruských kulturních nocí“ je více komerce než autentické ruské kultury. Právě Čajskovskij, který se snažil propojit ruskou lidovou píseň s tradiční evropskou vážnou hudbou, byl zklamán z toho, že Evropa, bohatá, marnotratná, ale velmi schopná ve všech oborech lidské činnosti, využívá talenty především pro pocit své vyjímečnosti a k síle, která ji dává ve světě převahu svého vlivu a moci.
Problém je, že řada Rusů chce a dělá vše pro to, aby se stala jako ti „praví“ západoevropané. Nakonec v samotném Rusku tomu ani nebrání, když to přinese valuty.
Click to access Russian-Nights-Project-presentation.pdf
Dám vám sem něco, co se obrovsky líbí mně, a z čeho budete zděšení :-). tady :-)
a tady
Cikáni mají muziku v krvi. Nedivím se – natož aby mne to děsilo. :-)
Tak to mě těší :-). Oni mě za to kdesi poctili docela sprostými nadávkami. Ale to bylo možná proto, že jsem to uvedla jako že cikáni mají čím obohatit naši kulturu :-).
Ta druhá je výborná má šťávu, to je něco i pro mne.
Taky tuhle hudbu miluju. Myslím, že tohle jsou ty kořeny, ze kterých pak čerpají i velcí pěvci.
Rusové mají širokou duši. Dmitrij Chvorostovský zpíval písně jejich. Lidové, všichni je uměli zpívat a také je s ním zpívali. Měl svoje kouzlo, nenapodobitelné a tak ho milovali. Byl pro ně Pan někdo. Něco jako u nás Karel Gott. Ikona. Neznám nikoho, kdo by byl jako on. Vyčnívá, zcela vyčnívá. Kdo nechápe Ruskou mentalitu těžko ho ocení jako u nich doma. Zde je poslední rozloučení a z reakcí Rusů pod videem poznáte co pro ně znamenal.
Ještě dodám jedno vyjádření za všechny, které mě fascinuje ,a které charakterizuje všechen smutek Rusů, jež se rozprostřel po jeho smrti.
“ Opuštěná bez tebe je země.“ No řekněte, mohli byste něco tak emocionálního slyšet, u nás od svých, kdyby zemřel někdo z našich milovaných předních zpěváků? Určitě také lítost, ale něco tak silného těžko. Byla to statečná osobnost. Bylo mu teprve 56 let, měl mladou ženu a dvě nedospělé děti, když musel odejít. Jeho nemoc se projevila zápalem středního ucha načež mu diagnostikovali nádor na mozku. Přesto dál jezdil po světě a zpíval. Žil naplno dokud to jen šlo. Smekám.
Bezděky jsem ten pohřeb srovnávala s pohřbem Michalea Jacksona. Američané to pojali jako velkolepou show. Bylo mi z toho úzko. Když jsem pak viděla na pohřbu Chvorostovského nezměrnou bolest jeho rodičů, tak to člověku trhá srdce.
Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Jen některé mravy nám lépe sednou.
Jistě. Nedávno jsem byla na pohřbu jednoho výtvarníka, hrál mu tam živý jazz a smuteční řeči byly krátké a neformální.
Ze všech funusů, co jsem kdy zažila, byl tenhle nejméně nesnesitelný.
Mám porozumění pro ta neworleánská procesí.
V duchu tradice písniček na přání – všem přispěvatelům tohoto blogu k 13. prosinci: