LUKÁŠ A SVÁTEČNO

 Napsal Kamil Mudra

To ráno bylo trochu šedivé, trochu modré a pak taky malinko do zlatova. Na nebi ještě vedl měsíc poslední a předem prohranou bitvu se sluncem, které s přezíravostí vítěze už rozhazovalo své paprsky do všech stran. Jeden z nich proletěl nad stovkami měst a vesnic, tisíci domů, domků, vilek, chalup a chat, minul nepočítaně oken, až se do jednoho zapíchl tak prudce, že ho nestačilo zadržet a dovolilo mu, aby zašimral spícího Lukáše na nose. Bylo to takové hebké cvrnknutí, jako když hodná máma, v  dobré náladě, něžně napomíná nezbedného klučinu.

„Kuk!“ udělal Lukáš na svět a hned zase zavřel oči. „To bude zase dneska šrumec!“ povzdech si když mu vytanula na mysli příprava Štědrého večera. A, jako by na obranu, se zavrtal hlouběji pod peřinu.

„Ještě ne. Ještě nebudu vstávat. Musím si vychutnat ten sváteční pocit, než ho úplně smaže každoroční vánoční ruch.“

Založil si ruce pod hlavu a nechal se hladit tím zlatým paprskem, který byl drsný a hřejivý jak kočičí jazyk. S obavami si uvědomil, že to zlatavo přimíchané do ranního šedomodra, je křehké a lehce zranitelné, tak že možná ani dlouho nevydrží pod náporem uspěchaných gest a tiché nervozity, která za chvíli naplní celé město. „Mít tak tu moc a zadržet ho po celý den!“ zatoužil na chvíli a trochu smutně se protáhl.

Náhle se mu zatočila hlava a prostoupil ho zvláštní pocit ticha. „No ne, co se to děje?“ vydechl překvapeně. To ticho jako by se dalo vzít do ruky, bylo tak pevné a hladké, jako když zaboříte ruce do role sametu. Nebylo místečka, které by jím zůstalo nezaplněno. Ale přesto … zazdálo se mu že ho něco porušilo. Ani nevěděl proč ale sklouzl po žebříku z patra a rozeběhl se ke dveřím. Své vlastní kroky přitom neslyšel, jako by se ani nedotýkal podlahy a došlapoval několik milimetrů nad ní.

Prudce otevřel – a najednou stál tváří v tvář Svátečnu, které se svou zdviženou tlapkou zrovna chystalo zaklepat na dveře. „Jej!“ vyjeklo překvapeně „To se ti povedla úžasná věc, která se nestává ani jednou za sto let!!“.

„Jak to?“ podivil se Lukáš. „Jen jsem otevřel dveře.“

„Tak to. Kdybys otevřel o jednu vteřinu dříve nebo později, nic by se nedělo. Jenže tys’ je otevřel zrovna ve chvíli kdy jsem se chystalo vstoupit. Tím jsi způsobil že se zastavil čas a úplně všechno, mimo mých kamarádů, usnulo tím nejhlubším spánkem.“

„A kdo jsou tvoji kamarádi?“ probudila se v Lukášovi zvědavost.

Svátečno se důležitě zatvářilo: „No přece ti, kteří pro vás lidi připravují Vánoce. Jsou to Klid, Radost, Krásno, Spokojenost, Potěcha, Láska, Vděčnost, Touha a Něha. Díky tobě teď nemusí pospíchat a všichni lidé budou mít o to hezčí Štědrý večer. Vlastně by ti měli poděkovat. Ale tz to stejně nikomu nemůžeš říct.

„Proč ne?“ ohradil se Lukáš „Kdopak mi v tom zabrání?“

„Ty sám“, odpovědělo Svátečno a zavrnělo jako spokojený kocour. „Ale nic si z toho nedělej. Tomu kdo by tě pochopil to říkat nemusíš, protože to cítí sám – jen to nedovede pojmenovat. A ti kteří to necítí by tě stejně nepochopili. Až vkročím do vašich dveří, čas se opět rozeběhne. Využij tedy příležitosti a pojď se se mnou podívat po městě. Kdo ví jestli je někdy uvidíš právě takové jaké je v tuto chvíli. Uvidíš mé přátele při práci. A to je něco, co jen tak každý říct nemůže! Snad jen hodně malé děti – ale ty to zase říct nedovedou.“

Lukáš se otočil pro boty ale Svátečno ho zastavilo: „Počkej, ty nebudeš potřebovat. Bude ti teplo i bez nich.“ Pohladilo mu chodidla packou a hned měl pocit jako by si nazul hebounké, teplé bačkory.

„Tak pojď“ vybídlo ho a vykročili na ulici. Tam je přivítaly sněhové vločky nehybně visící ve vzduchu. Nebylo jich mnoho, ale jejich tvary byly tak krásné, že je Lukáš raději opatrně obcházel aby je nepoškodil. „Chtěl jsem umět chodit mezi kapkami deště a teď chodím mezi vločkami!“ smál se „Čím mne ještě překvapíš?“

„Tak se podívej na protější chodník“ upozornilo ho Svátečno. Podél zdi právě procházel štíhlý elegán. Z ramen mu splýval dlouhý plášť, který neustále měnil barvy tak plynule, že se okamžik proměny ani nedařilo postřehnout. Občas natáhl dlaně k obloze a pak pozorně sledoval sněhové vločky. Jindy dýchl na okno a to se rázem pokrylo těmi nejkrásnějšími ledovými květy.

„To je Krásno“ komentovalo Svátečno „Má na starosti všechny barvy a tvary aby v přírodě hezky ladily dohromady.“

„To mu ale musí dát spoustu práce.“ podotkl Lukáš.

„Proti Touze a Vděčnosti – jako by nic nedělal.“ Zavrtělo Svátečno hlavou „Jen se na ně pojď podívat.“

Přivedlo Lukáše blíž ke stěně domu, kterou mávnutím tlapky zprůhlednilo i se vším uvnitř, tak že celý byt vyhlížel jako by byl z křišťálu. Na dně jedné z průhledných skříní seděla křehká panenka a uvazovala ke každému z vánočních dárků konec stříbrné nitky. „To je Touha“ informovalo Svátečno „druhé konce nitek má Vděčnost a připevňuje je k srdcím těch, jimž jsou dárky určeny. To aby dnes večer všichni ti lidé toužili právě po tom dárku, který je pod stromečkem čeká.

„Ale to snad ani není správné!“ zamračil se Lukáš.

„Mýlíš se. Každý člověk neumí přesně odhadnout po čem ten druhý touží. Prostě ho ani nenapadne že by to mohl být právě ten dárek který má pro něj někdo připravený. Ostatně, ty nitky slouží spíše k tomu aby dokázal svou vděčnost lépe projevit. Radost a Potěcha je rozechvějí právě ve chvíli kdy ten dárek rozbalí. Stejně jako Spokojenost rozechvěje své zlaté nitky, které má natažené od každého dárku k tomu kdo ho daroval. Tyhle nitky se stejně dají natahovat jen k těm dárkům, které jsou dávány s přáním aby vyvolaly právě tyto pocity. U jiných by nedržely. Všechny tři víly Touha, Radost a Spokojenost jsou vlastně jako nástroje v rukou hudebníka. Pocity, které probudí, jsou pak jako tóny, které z nástroje vycházejí. Kdyby do nich hudebník nevložil svou duši, poznal bys to i kdyby zněly úplně čistě. Nebyl by v nich život. Už jsi to pochopil?“

„Ano. Lidé je potřebují asi tak jako dlaně, když chtějí někoho pohladit. Je to tak správně?“

„Úplně správně.“ zavrnělo Svátečno spokojeně „a teď se nadechni – přeneseme se na druhý konec města.

Počátek zlatého slunečního paprsku se oddělil od svého stvořitele a padaje na zem stáčel se v zářící kotouč u jejich nohou. Pojednou se zdvihly jeho okraje a tak utvořil jakousi mísu, do jejíhož středu Svátečno vstoupilo. „Pojď, posaď se ke mně“ vyzvalo Lukáše. Jako by je slunce vyzdviho ve svých hřejivých dlaních, vznesl se kotouč nad domy a rozletěl kupředu. Vlahý a přece sněhem vonící vítr zavál Lukášovi do vlasů a ve chvíli přistáli na zahradě malé vilky. V okamžiku kdy kotouč dosedl, zazdálo se Lukášovi jako by se jeho nitro rozestřelo okolo něj, hladké, bez jediné vrásky nebo skvrny, volně spočívalo jako v nějaké hebké náruči.

„Co to je?“ vydechl překvapeně.

„Tady pracuje Klid“ odpovědělo Svátečno šeptem a pokývlo hlavou směrem ke stěně domu, která opět zprůhlednila jako chvíli před tím na ulici. Důstojný starý pán s mléčně bílými vlasy přistupoval ke spícím. Právě se sklonil na mladou ženou, která ze spánku nervózně zprudka vydechovala. Něžně uchopil její srdce, podržel ho na chvíli v dlaních a zaposlouchal se do jeho tepu. Pak se usmál a dýchl na ně. Srdce zvolnilo tep a Lukášovi se zdálo jako by spokojeně zavrnělo. Starý pán ho vložil zpět do hrudi a na tváři ženy se rozlil klidný úsměv. Klid chvíli postál, dívaje se jí do zavřených očí a pak přistoupil k dalšímu lůžku.

Zářící kotouč se opět vznesl vzhůru k modré obloze. „Všichni lidé se nedokáží oprostit od svých starostí, ani v tento sváteční večer …“ začalo opět vysvětlovat Svátečno.

„Já vím“ zastavil ho Lukáš „Raději mi řekni, co má s tím vším okolo dárků společného Ježíšek?“

„Pro pána!“ vykulilo Svátečno očka „Jak se můžeš tak ptát? Bez něj by se nedělo nic z toho, co jsi viděl ani mnoho dalšího. On to všechno řídí. Jen nenosí dárky osobně ale dává je lidem skrze lidi. To on si přečte v myšlenkách lidí po čem touží a jiným lidem jejich přání do myšlenek vloží. Když mu napíšeš dopis, usnadníš mu práci, ale bez něj by lidi vůbec nenapadlo, aby si o Vánocích nějaké dárky dávali.“

Kotouč snížil svůj let, zpomalil a lehce se vznášel nad střechami domů. Dole kráčely ulicí dvě postavy a držely se za ruce. Vše co míjely, jako by se náhle objalo, přimklo k sobě blíž, přitulilo se … i sněhové vločky jako by se hladily navzájem. Mladá krásná žena se stejně krásnou stařenkou, šly ruku v ruce a hrdě vztyčenými hlavami a jejich úsměv jako by kráčel před nimi.

„Ta mladá je Láska a ta druhá je Něha. Dnes musí být stále spolu. Láska bez něhy bývá totiž někdy velmi divoká a sobecká. Něha sama zas mnohdy vyvolává nedůvěru. Když jsou spolu, dokonale se doplňují a činí lidi šťastnými. Dnes večer nikam nepůjde jedna bez druhé. Nu a už je čas abychom se rozloučili. A já ti dám dárek za to že jsi tak pomohl mým přátelům získat nějaký čas navíc. Mají to rok od roku těžší. Lidé stále více pospíchají a zapomínají o čem vlastně Vánoce jsou. Poslouchej tedy – dnes večer můžeš každému ze své rodiny i přátel dát to, po čem nejvíc touží. Stačí jen když uhodneš, co to je a budeš mu to přát. Za každé splněné přání se rozzáří na obloze jedna hvězda navíc. Tak poznáš že je splněno.“

To už říkalo Svátečno když spolu stáli před dveřmi Lukášova pokoje. „Teď si ještě lehni a spi abys mne neslyšel odejít. Podruhé se ti už nesmí podařit to co dnes. Snad se to zas povede někomu jinému.“ Ta slova už Lukáš slyšel s hlavou na polštáři a víčka mu nezadržitelně klesala. Poslední slova Svátečna mu však zněla někde hluboko za nimi: „Jen jednou můžeš u každého hádat. Pamatuj. Jen jednou… jen jednou… jen jednou… jen……..“

 

Reklamy

10 comments

  1. Janika

    Poslal mi Kamil se slovy:
    „Posílám všem na Tvém ostrově „pod stromeček“ pohádku kterou jsem svého času napsal pro svého nejmladšího syna, abych zmírnil jeho rozčarování z poznání že dárky nenosí Ježíšek.
    Hezké Vánoce“

    a udělal mi tím velkou radost. Je to krásná a moudrá pohádka. „Jen jednou můžeš u každého hádat. Pamatuj. Jen jednou… jen jednou… jen jednou… jen……..“ – hezčí vysvětlení a návod dětem, jak vybírat pro druhé dárky – srdcem, jsem nikdy neslyšela :-). A nejsem si jistá, jestli to sama dokážu. Ani ne tak proto, že bych to nedokázala, kdybych doopravdy chtěla, ale spíš proto, že takhle moc jeden druhému nevěnujeme pozornost…

    • Kamil Mudra

      Díky za ocenění, saxi. Zdá se však že poetika coby subdisciplína literární vědy není tím nejlepším šálkem kávy pro zapředení hovoru ani tou nejvhodnější vánoční nadílkou. Myslím že příště pod stromeček zabalím raději nějakou satiru. :-)

      • Janika

        A víš co :-)? Díky za tu chvilku klidu, ticha, zamyšlení :-). Už mám toho věčného hudrování na politiku a všemožné nešvary plné zuby.

      • embecko

        Ne poetika, Kamile, to se zmenil vyznam svatku a Vanoce (s velkym V) se staly vanocemi s malym v a prestaly byt celospolecenskou udalosti ve svem puvodnim vyznamu. Vanoce nejsou Vanocemi uz asi 10 let- co nezvladli komunisti za 40 let, to se podarilo vyresit liberalum za polovinu casu :o)

        • Ondřej

          Tohle budu dávat studentům k zamyšlení, at tam najdou (min.) dvě chyby. Chorobným počtářûm dopředu vymezim, že početní indiference nejsou tím co by měly hledat:-)

  2. anna

    Krása. Přeju klidné a spokojené svátky všem ostrovanům i náhodně připluvším trosečníkům. A.