Последний Бой
… я так давно не видел маму…
Jedna z mých nejoblíbenějších. Všimněte si tváří lidí v sále, pláčou, jsou dojati a potom tleskají ve stoje. A nejen diváci – „Celý orchestr pláče, celý sbor pláče, a on stojí a zpívá slova, která pro každého mají tak ohromný význam“, vzpomíná Konstantin Orbeljan.
Ostrov Janiky 
Doba se zmenila:-(
Jeste pred par lety jste byli ochotni premyslet o tom zda nastal ci nenastal „lasky cas“
Nejen zde se utikate jinam k pohledu na lidi ktere city oslovi a na cit citem odpovi.
Doslo to uz tak daleko ze RUSKEJ clovek a jeho hluboka duse ktera jako jednomu z poslednich homosapiensu zustala
bude stale dale vice obdivovana.
Kam se to vyparilo v tak dobre a stale lepe materalne a trzne zajistene „zapadni“ spolecnosti?
Jen do volani po lidskosti pri vitani priprchliku ?
Dokonce uz i Taras kdyz jsem mu v minulosti PRVNI MAJ LASKY CAS postnul
tak se toho nejak zhostnul.
Ted uz i on se zvencnul :-(
Drive byl schopnej vylitnout vo pulnoci a blbce okamzite zfackovat aspon internetove,
uz i vymenu nazoru zavrel a ted uz jen posmutnele konstatuje a stejne tak tady,
kde jsou ty casy kdy slova nadeje slyset bylo vsady….
„RUSKEJ clovek a jeho hluboka duse ktera jako jednomu z poslednich homosapiensu zustala“
A víte, Astře, že tohle říkal i GeoN :-)? Formuloval to samozřejmě jinak, ale pro mě smysl byl týž. Amerika je odlidštěná nejvíc z celé zeměkoule, v Rusku lidská duše přežívá. Tím si ale Rusy nijak neidealizuji, čtu jejich diskuze, kroutím nad nimi hlavou, najdou se tam lidé různí.
A že Taras už nestartuje o půlnoci na nějakého ničemu, no, asi to už prostě vzdal, protože ho to nebaví.
„Celý orchestr pláče, celý sbor pláče,Všimněte si tváří lidí v sále, pláčou, jsou dojati a potom tleskají ve stoje. Celý orchestr pláče,
celý sbor pláče,…“
„La musique qui rend heureux est la musique qui fait pleurer…” se zpívá v jedné staré písničc
Není univerzálnější jazyk než hudba nic nesblíží lidi více, (snad jen s výjimkou společného nepřítele), než společně prožívané emoce
A je evidentní a nepopiratelné, že „sibiřský tygr“, jak se zde D. Hvorostovskému mezi melomany říká, na tom měl „lví podíl.“:)
Byl nejen kvalitou zpěvu na výši své pověsti nejlepšího barytonu na světě, ale měl i auru filmové hvězdy – ať už se jí říká osobní kouzlo, šarm, charisma nebo magnetismus.
Jeho vzhled dělal z Dmitrije aristokrata – je živým paradoxem: zároveň je u něho nesmírná srdečnost, vřelost a hrdý až chladný odstup. To mu dovoluje ztělesňovat vždy naprosto přesvědčivě všechny postavy svého ohromného operního repertoáru.
Ty Verdiho navlékal jako perly: Germont (La Traviata), hrabě Luna (Trouvere), Rigoletto, Iago (Otello), Renato (Maškarní ples), Francesco ( Brigands)….
Zdejší publikum si zcela podmanil s Čajkovským, Onegin jako by byl psán pro něho…
Jeho definitivní odchod v 55 letech byl pociťován velmi bolestně, láska a obdiv k němu ale trvají neoslabeny.
Kdo se jednou „drápkem zachytí“ (já v r.2003), je to navždy…
Tyhle příspěvky čtu moc ráda, MaB, děláte mi tím radost, Vy, i ostatní, kteří se dříve k DH nějak vyjádřili. Ani nevíte, s jakým potěšením si všechny názory na něj pročítám :-).
Píšete, že jste ho poznala už v roce 2003, možná jste viděla některá jeho vystoupení i živě?
Trochu mě zarazil ten „hrdý až chladný odstup“, toho jsem si nevšimla. Leda v operních rolích, v Oněginovi například.
Já Vám, Janiko, děkuji za příležitost si D.H. společně připomenout :)
Ano, samozřejmě, usuzuji tak jen podle rolí. Třeba zde don Escamillo, už ten příchod, impozantní, hrdý, sebevědomý… velkolepý !
V rolích „zlých padouchů “ z něho jde až mráz, ale ùsměv nakonec je vždy absolutně oslnivý.
A jeho hlas, tak jasný a zvučný, ale zároveň i velmi dojemný, slzy jsou často na krajíčku…
Toreador song“ from „Carmen“ – Dmitri Hvorostovsky (2015)
Jeden z jeho obdivovatelů shrnul asi za nás všechny s tím rozdílem, že v našich srdcích zůstane navždy:
The grief is so colossal, so immeasurable after his departure. His presence was torn out of our hearts . And it hurts and hurts.