Máme být Panevropany?

18.7.2019

Ladislav Větvička v rozhovoru říká:
„Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. Když zapomeneme na Marxe,
tak v praxi se nám dostal do reálného života někdy po revoluci v Petrohradě v roce 1917. To
byla jedna totalita. Druhá forma totality byl socialismus ne internacionální, ale nacionální, který
byl v jistém pohledu reakcí na socialismus internacionální. A ten, když nebudeme počítat
Mussoliniho od roku 1922, ale vezmeme přímo Adolfa Hitlera, se objevil na scéně v plné síle od
jeho zvolení v roce 1933. Tyto dvě síly máme prozkoumány velice dobře, tušíme, kdo za tím
stál, proč to vzniklo, k čemu to vedlo a kam to dospělo. Známe začátek, průběh i konec. Zároveň
ale nevíme, kdo pokračoval.

Současně s těmito dvěma začala růst i třetí ideologie – a to je v podstatě také socialismus,
nazvěme ho multinacionálním, nebo multikulturním, jak chceme. Ten začal vznikat pod vlivem jak
socialismu internacionálního, tak pod vlivem Adolfa Hitlera a jeho tlaku na intelektuály v
Německu v 30. letech, a zvláště na intelektuály židovské, kteří v polovině třicátých let museli
opouštět Německo. Ti, kteří emigrovali, začali přemýšlet o tom, proč se to stalo – a co udělat,
aby už k tomu nedošlo. Po druhé světové válce si lidé řekli: „Tak to už nikdy, musíme tomu
zabránit“ – a vznikl socialismus multikulturní, který vychází z dvacátých let od pana Kalergiho,
který byl mimochodem velkým přítelem Eduarda Beneše, T. G. Masaryka. Pochází ze střední
Evropy, takže by nám měl být blízký.

Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. A je nám známý? Kdo četl jeho
knihy? Kdo četl jeho základy takzvané „frankfurtské školy“? Kdo zná všechny ideologické
předpoklady, kde už v třicátých letech a později jsou rozpracovány teorie o tom, že rodina, ani
národní stát, ani další věci, které nám připadaly jako naprosto normální a přirozené, by neměly
být součástí jejich plánovaného budoucího světa. I když jsme se mohli smát tomu, co se dělo
ve Francii v roce 1968 a potom v Německu v sedmdesátých letech, tak myslím, že nás smích
přešel. Právě tuto ideologii následovníci „frankfurtské školy“ s úspěchem zavedli do praxe ve
Spojených státech amerických koncem šedesátých let, zvláště v sedmdesátých letech. Vidíme,
že tato ideologie velice úspěšně zakořenila v západní Evropě a po roce devadesát začala
pomaličku útočit na země střední a východní Evropy.

A dnes vidíme, že za našimi zády, bez našeho vědomí, někdy od roku 1998–99, dalších deset,
patnáct let tato ideologie zapustila kořeny i u nás. Ve školství, v silových složkách, ve všech
úřadech a institucích, které považuje za důležité podobně, jako Lenin kdysi považoval za
důležité v době revoluce obsadit mosty, poštu, telegraf a já nevím co všechno. Stejně tak dnes
obsadili školství, ministerstva a silová postavení. „

Nuže co víme o Kalergim?
Na wiki se dočteme že:
Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi rozvinul vizionářskou „pan-evropskou“ ideu, kterou se
zabýval po celý svůj život. Svůj cíl, zřídit Paneuropu v mezinárodním měřítku, pojal v roce 1922,
když mu bylo 28. Jím navrhovaný politický a hospodářský svazek evropských států měl zmírnit
hrozbu nové světové války.
V roce 1923, respektive 1924 Coudenhove-Kalergi zakládá Panevropskou unii, nejstarší z hnutí
pro Sjednocení Evropy, k němuž patřili mimo jiné i Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide
Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer. Tím se hrabě Coudenhove-Kalergi vlastně stal
předchůdcem dnešní evropské myšlenky a evropské identity. Jednotná Evropa v chápání
Kalergiho měla stát na principech svobody, míru, blahobytu a kultury, jež jsou dodnes
samozřejmou součástí základů evropské kultury. Spatřoval jednotnou Evropu v hospodářském,
ale také kulturním a politickém ohledu jako protiváhu k USA, Rusku a Asii.

Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v
Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po
druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře
Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai B’rith a významných deníků jako New York Times
prosadit projekt i u vlády USA.

Jaká je ale podstata Kalergiho plánu?
Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených
států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh vzniklý
míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo
mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
K tomu je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně vytěsnit národnost za použití
etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout
Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů ve smíšený lid. Má být vytvořen, tak aby
mu mohla být elita nadřazena.
Univerzální princip rovnosti všech před zákonem by měl být zrušen a aby se zabránilo kritice
menšin, tyto by byly chráněny výjimečnými zákony. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže
genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření jakýchsi „podlidí“, kteří
vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabilita budou tolerovat a
přijímat vládnoucí elitu.

I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje evidentně inspirují dnešní
Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s cizorodou imigrací,
aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, se během let jeví jako základ veškeré
evropské politiky prosazující integraci a dříve nevídanou vstřícnost k menšinám jak etnickým
(multikulturalismus) tak ideovým (např. LGBT, gender)

Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Na
počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou
jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho plánu. Mezi nimi
jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a
Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se
konal na oslavu 90 let panevropského hnutí.

OSN se angažuje svým neustálým vybízením k přijímání miliónů uprchlíků, aby se
kompenzovala nízká porodnost v Evropě. Zpráva divize „Obyvatelstvo“ OSN v New Yorku z
ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a
upadající populace“. Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů
imigrantů.

Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno řešena pomocí
opatření k podpoře rodin. A je zřejmé, že genetická výbava Evropanů nebude
„namixováním“ nijak vylepšena. Takže jediným cílem těchto opatření je zcela denaturovat
národy, přeměnit je ve společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti.

G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové zdravotnické organizace, nám dokonale představil
lekci od Kalergiho, když řekl: „Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti a
smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v jediném světě, závislé na
centrální autoritě.“

Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před
opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět. Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a
míšenectví. Pod tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním
prostředkům jsou Evropané vedeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí svých
vlastních národních identit.

Pokud jde o ohlupování, hned mi (mimo jiné) vytane na mysli neomarxismus o kterém nám tetka
Wiky sděluje:
Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus
(Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred
Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann),
antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus. Prostředí kulturálních studií pracovalo
také s pojmem kulturní marxismus, od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní
komentátoři a konspirační teoretikové.
Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů,
škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století,
kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či
revizionisty. Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo
dokonce George Orwell. Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako
celku prakticky možná.

Hmm… Tak charakteristika není možná ale jeho zastánci by chtěli aby se stal vůdčí ideou.

Pavol Fendek, autor knihy „Soumrak evropské civilizace“ o neomarxismu říká toto:
„S překvapením jsem zjistil, že i znalým politologům dělá problém interpretace tohoto pojmu.
Neomarxismus považují za jakési „obrození“ původního učení Marxe v nových podmínkách, což
je zásadní omyl. Neomarxisty jsou všichni, kdo se hlásí k ideám kulturního marxismu
Frankfurtské školy a antibělošské rasistické ideologie multikulturalismu. V centru zájmu
kulturních marxistů Frankfurtské školy stojí učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící do tzv.
kritické teorie, nazvané jako nedogmatický neortodoxní neomarxismus. Podle kritické teorie jsou
Západní země jediným nositelem rasismu, xenofobie, netolerance apod., stejně jako to, že
zločiny a amorálnost Západu vycházejí z jeho charakteru, který utvářelo křesťanství.
Rozdíl mezi marxismem a neomarxismem je principiální: tam, kde Marx označuje jako
utlačovatelskou kapitalistickou třídu, neomarxisté označuji jako utlačovatelskou střední třídu,
dělnickou třídu, bílou rasu a celou evropskou civilizaci.
Pro neomarxisty, nazývané logicky též kulturními marxisty, nestojí žádná věc výše, než zničení
rodiny, kterou pohrdají jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti.
Frankfurtská škola vyvinula ideologií kulturního marxismu, jejímž cílem je rozdrtit všechny zdroje
soudržnosti v Západní společnosti: náboženství, rodinu, národ, rasu a kulturu. Podle této
ideologie trpí všichni Evropané, kteří se ztotožňují s náboženstvím, rodinou, národem a rasou,
psychickou poruchou. Základní postulát zastávaný Frankfurtskou školou staví na premise, že
pozitivní postoje Evropanů vůči vlastní církvi, rodině, komunitě, národu a rase znamená
negativní postoj vůči lidem jiných náboženství, společností, národů a ras.
Pokud v této ideologické konstrukci dosadíme místo Evropanů příslušníky jiných kultur, tak tato
premisa samozřejmě neplatí. Právě tím je dokázána nevědeckost a účelovost této ideologie:
pro Evropany platí, pro ne-Evropany neplatí.“

Nemohu si pomoci ale já na takových ideách nevidím nic levicového. Jen si nemyslím že byly
vytvořeny za účelem zdiskreditování levice, nýbrž že jde o průvodní (a částí společnosti vítaný a
živený) výsledek jejich prosazování v praxi a má lví podíl na současném matení pojmů, což
leptá možnost porozumění mezi lidmi jako žíravina. Soudě skrze novozákonní: „Po ovoci
poznáte je.“ měli by se neomarxisté nazývat spíše neokalergisty což by bylo mnohem
výstižnější. Ale to by bylo hraní s odkrytými kartami a to se v těchto kruzích nenosí. On papír a
Marx snese všechno, ať si klidně starý fousáč rotuje v hrobě jako turbína.

Georg Orwell řekl: „Některé ideje jsou natolik idiotské, že jim může uvěřit jen intelektuál“.
No, nemyslím si že by všelijaké neziskovky, demonstrace, poslanecké sněmovny, státní
instituce, redakce nebo umělecké párty… atd. atp. byly nějak „nabušené intelektuály“.
Jenže ono jde hodně i o to jak promyšleně se ty ideje podávají.

KM

Napsáno Kamil Mudra Rubriky: Napsal Kamil Mudra