Category: JAPONSKO (přeložil Hamilbar)

Japonsko, epocha Meindži 3.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Incident v Ikeda-ja

Horké léto 1864. Situace je nervózní – izolacionisté o sobě dali znát, ale vláda zareagovala rychle a rozhodně. Dvořané otevřeně podporující „Sonno Džoj (SonnM jMi)“ byli na žádost bakufu vyhnáni z císařského paláce. První pokusy o ozbrojená vystoupení skončily nezdarem, obyvatelstvo váhalo –   země jakoby se na okamžik zastavila v bodě nestabilní rovnováhy. No a ve velkých městech se to vzájemně masakrovalo. Situace byla podobná té na Středozemním moři za druhé světové války – dny patřily Ju-88 a noci válečným lodím Jejího veličenstva. Ve dne policie bakufu zatýkala a zabíjela nespokojence a v noci hitokiri (zabijáci) z řad Išin Šiši lovili vládní úředníky. Vláda ale byla pořád ještě silnější a vedení izolacionistů z provincie Čošu chápalo, že dál se takto pokračovat nedá. Bylo třeba situaci nějak zvrátit ve svůj prospěch.

Jeden z vůdců povstalců, Mijabe Tejzo z Higo, navrhl následující plán: počkat na horký větrný den, zapálit staré hlavní město a zabít Macudajru Katamori a Nagavnumiju Tacuhiko, kteří zodpovídali za hlavní město. Zatímco síly věrné bakufu budou vázány požárem, obsadit císařský palác, převézt císaře do opevněného kláštera na hoře Hiei, donutit ho podepsat dokument zbavující bakufu vlády a jmenující vládce provincie Čošu protektorem Kjota. „Nové časy vyžadují silné prostředky“.

Vedení Išin Šiši v Kjotu Mijabeho podpořilo. S jednou vyjímkou. Na zde již jmenovaného Kido Koina nápad zapálit za letního dne miliónové město, postavené téměř výhradně ze dřeva a papíru neudělal žádný zvláštní dojem. Dokonce se mu zdálo, že i kdyby se ten plán povedl (o čemž pochyboval), museli by se Išin Šiši „Lidé ušlechtilého cíle“ asi přejmenovat. Protože ten původní název by se už jaksi nehodil. „Nelze ničit zemi kvůli její záchraně“. A tento svůj názor pronesl tak srozumitelně, že kdo ví, co by se tam bývalo dělo, kdyby býval Kido nepřišel, jak bylo jeho zvykem, beze zbraně. Takto pouze vyletěl z hostince Ikeda (Ikeda-ja) kde se konala porada jako netopýr z komína, rozhodnutý, že se tam večer vrátí a ještě jednou se pokusí je přemluvit. Ale nevrátil se. Zaspal. (Ovšem ne vlastní vinou. Z porady zamířil ke svému agentu/milence/budoucí ženě gejše Ikumacu  a pověděl jí o plánu Mijabeho. Ikumacu usoudila, že plánovaný večerní rozhovor ničím dobrým neskončí (jako by to tušila) – a dala mu do čaje uspávadlo.) A zbytek štábu zůstal v hostinci a plánoval operaci.

A v té době na druhém konci Kjota, v Mibu, jiná parta plánovala vstřícný nájezd. Samurajská Nová domobrana (Šinsengumi) zorganizovaná k navedení pořádku v Kjotu nezačala svoji činnost přehlídkami, nebo patrolami na ulicích, ale vytvořením sítě informátorů. A Mijabe Tenzo byl sice mužem rozhodným, leč konspirace nebyla jeho silnou stránkou. V okamžiku kdy ve štábu oznámil své rozhodné kroky, věděli Šinsengumi o tom, že je ve městě již celý týden.

Samotného Mijabe neustále převáželi z úkrytu do úkrytu, ovšem na jednoho z jeho sluhů se stín přilepil pevně a došel za ním až na jedno z míst přenocování, což byl obchůdek „Masuja“ jehož majitelem byl jakýsi Kiemon. Vzhledem k tomu, že Mijabovu stopu opět ztratili, vedení Šinsenu se rozhodlo obchůdek proklepnout – co když se něco najde. A k jejich velkému překvapení v obchůdku objevili velký sklad munice a podobných nebezpečných věcí – a ohořelý fragment Mijabeho dopisu ve kterém byl popsán jeho generální plán. A také zatčený v obchodě Kiemon ukázal se býti ve skutečnosti hledaným samurajem Kotaka Šuntaro z Čošu.

Poté následovala, pokud se dá věřit svědkům, totálně gotická scéna výslechu. Protože ti svědkové si vzájemně dosti protiřečí a jejich cílem je zřejmě nakupení co největších hrůz, vynecháme podrobnosti. S určitostí je známo toto – zatčený osm hodin mlčel – a potom přece jen promluvil.

To, že promluvil, upřímně řečeno, šinsenovcům příliš náladu nezvedlo. Lidé s hořlavinou jsou již rozmístěni ve městě. Sklady jako byl „Masuja“ jsou v každé městské čtvrti. Štáb, který se může nacházet v kterémkoliv z pěti Kotakou uvedených míst – nebo se také v žádném z nich nacházet nemusí. A statisíce obětí v nejbližší perspektivě. Chvíli hořekovali, potom rozdělili tehdy ještě malý oddíl na dvě skupiny plus zálohu a vyrazili na noční návštěvu dvou nejzajímavějších adres. Ikeda-ja byla v seznamu na prvním místě.

A pak následovala scéna, kterou v Japonsku zná každé dítě. KondM Isami, velitel Šinsenu, odsouvá zástěnu do místnosti, ve které sedí kjótský štáb „lidí ušlechtilého cíle“ a říká: „Velmi doufám v to, že budete klást odpor“.

Kladli. Z počátku to spíše připomínalo situaci, jako když karas chytí štiku. Ukázalo se, že Išin Šiši je v hostinci poněkud více než s čím počítal Kondo. Protože Ikeda-ja rozhodně nebyla hostincem nejvyšší kategorie, děly se tam scény přímo komické. Meče zůstávaly zaseknuty ve stěnách, lidé padali z neosvětlených schodišť, Kondo v zápalu boje přesekl nosný sloup a pokoj nad ním se propadl… Na hluk a rachot se přihnala druhá úderná skupina, ta co si vytáhla ten prázdný los, skóre se srovnalo, a pak se rychle otočilo ve prospěch Šinsenu.

Z přítomných Šiši 8 zemřelo na místě, 4 byli těžce raněni a zemřeli za několik dní, 20 bylo zatčeno, dvěma se podařilo prchnout. Mijabe spáchal sebevraždu.

Důsledky tohoto případu byly dva:

a) Šinsen se za jedinou noc stal z malého policejního oddílu s pochybnou pověstí (která mu zbyla od předchozího vedení) hvězdou města Kjoto a rázem přestal trpět nedostatkem peněz, rekrutů či dobrovolných pomocníků.  (Následující události jeho reputaci ještě upevnily a tak se stalo, že tato relativně nevelká jednotka sehrála v historii občanské války roli silně neproporcionální své velikosti.)

b) Následkem incidentu v Ikeda-ja a následujícímu  Případu Palácové Brány se Kido Koin stal jediným v Kjotském vedení, kdo byl, za prvé živ, a za druhé neměl na rukách krev obyvatel města – a konečně vyřešil otázku svých radikálů. Od této chvíle budou „lidé ušlechtilého cíle“ jednat rozumně, promyšleně a – pokud to je vůbec možné – bez excesů.

***

Případ palácové brány

„Válka sestává z obrovského vzájemného neumění“ V.Šklovský

 

Incident v Ikeda-ja vyvolal vlnu. Vojska provincie Čošu, loňský rok odražená od Kjoto a stojící v provinciích Suo a Nagato, se znova dala do pohybu směrem na hlavní město a zablokovala tři hlavní cesty. Volná zůstala pouze cesta vedoucí k hoře Hiei. Ve městě vznikla panika. Dvořané pobíhali jako slepice s useknutými hlavami. Ochránce Svatého Města Chitocubaši Yošinobu (Tokugawa) si naléhavě vyžádal vojska provincií Ajzu a Sacuma. Počítal správně – provincie Ajzu už třista let pevně držela ruku Tokugawa a rody daime Satsumy a  Mori, daime Čošu, byly dávnými nepřáteli, takže v tomto konkrétním případě se dalo na daimu Satsumy spolehnout.

Nějaký čas vše opět zatuhlo v rovnováze – v táboře vzbouřenců se dohadovali o plánu dalších kroků, a Chitocubaši Yošinobu byl za prvé sám císařským loajalistou a vůbec se mu nechtělo střílet do lidí stejného smýšlení, a za druhé, měl za to, že vzhledem ke katastrofální mezinárodní situaci je občanská válka to poslední co si země může dovolit. Doufal, že povstalci, vidouce, že město lehce nedobydou, popřemýšlí a stáhnou se stejně jako loni.

A v tom se zmýlil. Velení Čošu sice bylo nejednotné, ale tentokrát radikálové – Maki Idzumi a Kusaka Gensuj – dosáhli svého. 20. Srpna 1864 povstalci na město zaútočili. V pět hodin ráno první oddíly dosáhly císařského paláce.

K Chitocubašimu se přiřítil posel aby mu oznámil, že na dvoře panuje panika a řeší se otázka zda nevyvézt císaře severní cestou do kláštera na horu Hiei. (Pokud si vzpomínáte, tamtéž ho plánoval odvézt i zesnulý Mijabe.) Chitocubaši předal velení vojsk generálu satsumského kontingentu SaigM Takamori a sám pospíchal do paláce.

O tom jaký binec panoval na obou stranách svědčí následující příhoda. U paláce potkal Chitocubaši oddíl kopiníků-ašigaru s bílými páskami, zaujímající postavení na křižovatce, a protože je pokládal za bojové zajištění knížete Ajzu chránící palác, klidně projel mimo. Ašigaru, kteří ovšem patřili knížeti Čošu, měli za to, že jezdec je nějaký dvorní aristokrat, a protože mířil do paláce a nikoliv z něho, stejně klidně ho nechali jet.

Přijel právě včas. V šest hodin ráno, povstalci, podporovaní dělostřelectvem, zaútočili na bránu. Na dvou místech se jim dokonce podařilo proniknout až na vlastní území paláce. Jakési zpanikařivší samuraje z klanu Fukuoka u hlavní brány musel Chicotubaši organizovat málem vlastnoručně…. Ale v tento okamžik se skupina probivší se na území paláce dostala do křížové palby. Vojáci Čošu, nemajíce bojových zkušeností, útočili stejně nešikovně jako se vojáci bakufu bránili. Mezi oddíly se vytvořila mezera a do té mezery v klidu pronikly dva oddíly Šinsenu. Takže boj se brzy přesunul zpět k bráně a uvázl – na nějaký čas, dokud se Šinzen nepřeskupil a nepřesunul – opět do týlu povstalců. A tu se ukázalo, že manévrovali úplně zbytečně, protože z druhé strany vpadl do téhož týlu Sajgo Takamori a rozdrtil hlavní síly protivníka.

Porážka byla úplnou. Maki Idzumi a Kusaka Gensuj ustupovali až téměř k Osace. Pak se jim podařilo odpoutat se od nepřítele, a využivše příležitosti, zastavili se, odpočinuli si, povečeřeli – a spáchali sebevraždu spolu s dalšími 16 spolubojovníky.

A město hořelo ještě další dva dny. Shořelo více než 28 tisíc domů. Šinsen ztratil při hašení požáru více lidí, než ve vlastní bitvě. Uhasit oheň dokázala až vrátivší se armáda.

 

Po této události se císař rozhodl, že už toho má dost. Čošu bylo prohlášeno „nepřítelem císařského dvora“, a šogunát dostal souhlas k organizaci expedice proti vzbouřenému vévodovi.

A v hnutí Išin Šiši se už nikdo nepřel s Kido Koinem. Precedenty byly bolestně přesvědčivé.

Japonsko, epocha Meindži 2.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Informace k zamyšlení: Išin Šiši (Ishin-shishi)

Japonsko bylo, jak známo, téměř 300 let uzavřenou zemí. Příkaz šóguna Iemitsu (Tokugawa Iemitsu) hlásil: „Napříště se nikomu, pokud slunce bude svítit, nepovoluje připlouvat do Japonska, ani jako poslům či vyslancům, a tento zákaz nesmí býti nikdy zrušen, pod trestem smrti“. Na Američany tento příkaz velký dojem neudělal a v roce 1854 komodor Perry (slavný incident s „černými loděmi“) silou přinutil Japonce podepsat smlouvu umožňující cizím lodím přistávat v japonských přístavech a provozovat obchod.

 japonsko perry

Pro Japonsko to byl konec světa. Pro chytré a vzdělané lidi – dvojnásobný konec světa. Mnozí v Japonsku věděli o „opiových válkách“ v Číně a obávali se, že obchodní smlouvou to neskončí. Tak vzniklo heslo a později hnutí „Sonno Džoi (SonnM jMi)“ – ať žije císař – pryč s cizinci.

Vláda šóguna totiž zcela oficiálně pocházela od císaře. A v 19. století na popularitě získával názor, že šógun je pouhým nástrojem císaře a jeho vláda je legitimní pouze tehdy, pokud řeší císařem zadané úkoly. A konkrétně, pokud zabezpečí bezpečnost země. Tento názor (škola Mito), zcela nevinný v dobách míru, se rázem stal nebezpečným po otevření se země. Jestliže totiž režim bakufu (= šógunů) nemohl nebo nechtěl bránit Japonsko před barbary, ztratil tím právo vládnout. Odteď císař musel vládnout sám. Veselé na tom je, že světlem v okénku pro procísařskou stranu byl jeden ze členů rodu Tokugawa – Chitocubaši Keiki (Tokugawa Yoshinobu also known as Keiki). Člověk, jenž polovinu svého dospělého života proseděl v domácím vězení za otevřeně vyjadřované procísařské postoje, se řízením osudu stal prvním v řetězci následníků a následně šógunem. A coby šógun velmi aktivně bojoval s Išin Šiši (Ishin-shishi). Funkce zavazuje.

Zpočátku byli „rytíři ušlechtilého cíle“ pouhými izolacionisty hlásajícími zachování statutu quo – pouze s císařem v čele. Byrokratům bakufu šlo v podstatě o totéž (bez císaře) – ovšem chápali, že se toho nedá dosáhnout.

A s opačnou tendencí to bylo tak. Žil byl v Čošu samuraj Jošida Šoin (Yoshida ShMin)(též Jošida Toradziro).

japonsko joshida

Byl vědcem i básníkem a hlava klanu nad ním držela ochrannou ruku. Mnoho cestoval (Po Japonsku, samozřejmě. Mimochodem, v té době to byla vzácnost. Samurajově nesměli samovolně opouštět teritorium svého pána.) a ještě více četl. Byl to takový tichý tradicionalista. No vidíte, a brzy po podpisu smlouvy se 24letý samuraj objevil u Perryho a požádal ho, aby ho vzal s sebou do Ameriky. Perry samozřejmě odmítl. Pokus opustit zemi byl podle japonských zákonů zločin trestající se smrtí. Proto, byvše odmítnut, se Jošida Šoin okamžitě vzdal úřadům. Do vyjasnění případu ho zabásli a on aby se nenudil, zařídil si ve vězení školu pro své spoluvězně. Za pár měsíců ho propustili – bylo rozhodnuto svést jeho čin na „stav dočasného šílenství“ – ovšem učit se mu zalíbilo a tak si v rodném městě Hagi zřídil „Svobodnou akademii pod sosnami“ kam přijímal žáky nezávisle na věku a postavení. A tak se stalo, že měl zhruba 50 žáků ve věku 18 – 25 let – a všichni jako jeden muž, samí patrioti. Ideje Šoka Sonžuku (Shoka Sonjuku) byly jednoduché. Japonsko je malá země. „Barbaři“ zaostávají za Japonci v kultuře, ovšem mnohonásobně je převyšují v technice. A navíc jich je o hodně více. Z toho vyplývá – aby Japonsko nedopadlo jako Čína, musí co nejrychleji převzít od barbarů technickou stránku věci, a pokud možno je překonat. Samotným samurajům se to nemůže podařit. Je jich příliš málo. Což znamená, že je třeba zapojit talentované lidi ze všech stavů, což znamená pohřbít kastovní systém.

A protože bakufu s tím nikdy nebude souhlasit, je třeba změnit režim na přímou císařskou vládu. Pokud možno nenásilně. Ale když to jinak nepůjde ….

Mládenci se pomalu organizovali, učili se zacházet se střelnými zbraněmi, vedli propagandu mezi rolníky a řemeslníky (což byla v tehdejším Japonsku myšlenka do té míry divoká, že inspektoři šógunátu si toho vůbec nevšimli, ačkoliv se propaganda prováděla naprosto otevřeně), posílali emisary k ostatním klanům – a dokonce vydávali vlastní noviny s veselým názvem „Letící uši, velké oči“.

Když tu náhle udeřil blesk. V roce 1858 pod vnějším nátlakem – a proti vůli císaře – bakufu podepsalo dekret, který vyňal cizince z pravomoci japonských zákonů. Japonsko se zatřáslo v horečce. Ministr Ii Naosuke, faktický vládce země, se rozhodl bojovat proti ohni ohněm  – a zahájil vlnu represí. Ve starém i novém hlavním městě disidenty popravovali bez soudu. Do provincií čistka zatím nedolehla, ale bylo jasné, že je to jen otázka času. Jošida Šoin  vyzval k povstání, jeho žáci se pokusili zavraždit Ii Naosuke, ale doplatili na naprostou nezkušenost v podobných věcech. Jošida Šoin byl zatčen, převezen do hlavního města a 21.listopadu 1859 popraven. Bylo mu 29 let.

Historikové berou rok 59 za počátek občanské války. Většina Jošidových žáků se revoluce zúčastnila. ItM Hirobumi – první předseda vlády a autor ústavy, Yamagata Aritomo – organizátor moderní armády. A samozřejmě Kido KMin a Takasugi Šinsaku (Takasugi Shinsaku) – muži, kteří spolu s SaigM Takamori a Okubo Tošimisi (Lkubo Toshimichi) ze Sacumi vyhráli občanskou válku.

Incident v Terada-ja

22. ledna 1866 uzavřely provincie Sacuma (Satsuma) a Čošu tajnou smlouvu o spojenectví proti šogunátu. O den později, 23. ledna, autor tohoto spojenectví Sakamoto RyMma spolu s kolegou spiklencem Mieši Šinzo zašel oslavit úspěch do svého oblíbeného lokálu Terada-ja. K jeho velkému – nepříjemnému –  překvapení tam objevil celou smečku svých souvěrců, kteří tam zašli za stejným účelem. Rema s přítelem se usadili v patře, ostatní oslavovali dole a služka Oró (OryM), kvůli které si Rema toto místo oblíbil, se odebrala do koupelny umýt se a dát se do pořádku. A protože se koupelna nacházela na druhé straně domu, byla první, která uviděla, že se k hostinci blíži vojáci. Vyletěla z kádě s horkou vodou a řítila se nahoru po schodech varovat. Je třeba říci, že tento čin dal těm nahoře minimálně minutu času. Vidouce skrze okno na osvíceném schodišti úplně nahou a velmi hezkou děvuchu, pánové z místní milice ztuhli jako solné sloupy. Jakmile se probrali, vylomili dveře a 20 milicionářů se vrhlo po výše zmíněných schodech nahoru.

A padli tam všichni do posledního muže – protože RyMma uměl tou dobou už celkem rychle nabíjet svůj pašovaný Smith & Wesson a jeho přítel byl dostatečně dobrým šermířem, aby ho na tu dobu dokázal krýt.

japonsko smith and

Mezitím to dole též utichlo. Mieši Šinzo chtěl sejít dolů, zjistit zda tam nezůstal ještě nějaký protivník, ale RyMma řekl, že mu zbyly dohromady jen čtyři náboje a že je čas zmizet. Vylomili tedy přepážku, seskočili z druhého patra na svah a odešli. A teprve na půl cesty k vyslanectví Satsuma v Kjóto (všechny provincie musely mít vyslanectví ve starém i novém hlavním městě) se ukázalo, že RyMma je docela vážně zraněn.

To zranění mělo docela zajímavé následky. Uvědomujíc si, že může umřít, RyMma vykoupil Oro od majitelky hostince a okamžitě se s ní oženil. Sajgo Takamori, který choval stejné obavy, trval na tom aby Rema se ženou odjeli do Satsumy, k horkým sirným pramenům v horách Kirišima. Síra pomohla a ta cesta se stala první svatební cestou v dějinách Japonska.

Tento příběh Terada-ja silně prospěl. Turistům dodnes ukazují „švestkový pokoj“ se škrábanci od kulek a záseky od mečů na stěnách. Jak se vyjádřil prapravnuk někdejší majitelky „Tím, že najala Oró, praprababička zabezpečila budoucnost rodiny“.

japonsko oro

Japonsko, epocha Meindži 1.

Přeložil Hamilbar.

Když historie spěchá, aby dohnala to, co lidé zameškali, dějí se věci. U nás v Evropě se tomu někdy říká revoluce. Na jiných planetách se tomu říká jinak. Ale i když se tomu říká jinak, je velmi zajímavé to sledovat, protože nám při tom leccos dojde o naší vlastní historii. Nejsme v tom totiž emocionálně namočeni a k jinoplanetárnímu Maratovi necítíme podvědomě ani sympatie ani antipatie.

Takže na té planetě, o které si budeme povídat se tomu říká Epocha Meidži. Rusky hovořící si o tom mohou přečíst tady.

Celý příspěvek