Kategorie: Napsal Kamil Mudra

Pojďme si to trochu shrnout.

Bez zbytečných emocí, čistě racionálně a prozatím i bez konspiračních spekulací. Aktuálně, individuálně každého trochu jinak ale přesto všech, se nás v různé míře dotýkají (mimo jiných a možná do budoucna i důležitějších) dva probíhající společenské děje. Proměnlivá vládní opatření proti covidu a státy prosazovaná vakcinace.
Tím ted žijeme, o tom diskutujeme, hádáme se, tvoříme názorové skupiny, jak v odborné veřejnosti tak i v té laické. Informace se na nás hrnou, z médií i z našeho okolí, už není snadné je absorbovat, aniž by si v tom člověk udělal nějaký „krabičkový“ systém pro jejich ukládání a následné alespoň trochu uchopitelné zpracování. Takže nejlépe je asi položit si základní otázku, avšak nikoli nějak kolektivně (to bychom v tom měli bordel hned od začátku) ale každý sobě samému:

Co chci?
No jasně! Chtěl bych být krásný(á), zdravý(á), moudrý(á) a bohatý(á) – na to mi stačí jedna škatule a ostatní mohu klidně odnést do sběru. Takže je třeba to upřesnit na:
Jak se mám srovnat s výše zmíněnými společenskými ději, tj. s vládními opatřeními, která mi zasahují do života a s vakcinací ke které jsem, za pomoci těch opatření, stále více „dostrkáván“? No a protože nejsem žádný živočich, který si vystačí s intuicí, je jasné že to vyžaduje tu práci s informacemi a musím mít alespoň základní povědomí o tom co se děje. A když píši „základní“ pak tím myslím opravdu od základu a tím základem je co? No přece . Já ve válce s covidem – protože o to tady jde. Takže co mám ve výbavě? Nepochybně to s čím jsem se už narodil – tedy imunitní systém. Co ještě? Osobní „válečnou strategii“ – necpat se zbytečně tam kde bych to mohl schytat v nezvladatené míře (husté davy – především v uzavřených prostorách) a prozatím se v rozumné míře řídit těmi třemi „R“, protože mi umožňují „dávkovat si porce covidu“ tak abych průběžně dosáhl nějakého „přirozeného naočkování“ až do stupně ve kterém budu schopen „rozdat si to s nepřítelem naplno“ s reálnou šancí na vítězství. Do té doby ještě mohu svou jedinou zbraň (imunitní systém) posilovat dodávkou potřebných ingrediencí a vylepšovat třeba aktivitami v přírodě.
Tak to je asi tak vše co mohu sám za sebe. K ostatnímu se už vztahují ta

vládní nařízení:
Co s nimi? Přijetí těch která mi přijdou nějak rozumná mi problém nečiní – asi bych si je „nařídil“ i sám (byť ledacos ne zrovna nadšeně) a nějak kreativně, s přihlédnutím ke konkrétní situaci, se jimi řídil. Problém je s tou jejich plošností která mou kreativitu dost omezuje. Z těch co se mi jeví jako nerozumná něco „ošvejkuju“ ale před něčím už neuteču. A hlavně, abych měl aspoň trochu jasno v tom dělení na rozumná a nerozumná, nemohu už uvažovat jen sám za sebe ale brát v potaz i to, co nejenom že já sám nemohu ovlivnit ale dokonce i to v čem je pod tlakem ta otravná vláda, která mi těmi nařízeními komplikuje život. Něco si mohu vydedukovat, něco se dočtu… ale je třeba si přiznat že úplně „v obraze“ nikdy nebudu. Vždy bude to moje posuzování rozumnosti a nerozumnosti nastavovaných pravidel částečně postaveno na nějakých indiciích, které si mohu vykládat mylně protože ani já nemám patent na rozum. Takže jak se s tím vyrovnat? Tak jistě ne nějakou slepou důvěrou ve vládu. Ta si ji určitě nezaslouží a nikdy jsme takovou která by si ji zasloužila ani neměli. Ale opačně, nevěřit vládě ani „nos mezi očima“ – to už je na emigraci. Jenže kam, když bych si s jinou nepolepšil? Nemluvě o tom že se mi jinam nechce. Takže už jen kvůli vlastnímu psychickému zdraví mi nezbývá než vytvořit si pro své posuzování těch nařízení aspoň jakýsi „malý koutek tolerance“ ve kterém si některá z vládních rozhodnutí prohlédnu skrze filtr složený z vrstev „omluvenek“ typu: „no asi jinak nemohla“, „tohle je spíše blbost než záměr“, „nějakou dobu se to vydržet dá“… atp. což alespoň trochu sníží tlak v mém „přetopeném kotli“, umožní mi vidět svět okolo sebe méně zamlženým zrakem a uvědomit si že ne ze všeho „se střílí“ a konec konců – nějak bylo, nějak bude – byli jsme tu před covidem a budeme i po něm.
Nařízení se dají vyhlásit a stejně tak i zrušit. Horší je to však když jde o

vakcíny:
Slovutní vědátoři ověnčení tituly hýří informacemi ve kterých si vzájemě odporují a prostý občanský laik se může rozhodnout jen pro očkovat nebo neočkovat. Maximálně může (zatím) to své rozhodnutí odkládat co nejdéle a hrabat se v těch jejich doporučeních a varováních. Jenže aby to hrabání mělo nějaký smysl potřebuje k tomu alespoň minimální informační platformu která mu umožní poznat o čem je řeč. Tedy vědět alespoň to jak funguje mRNA Covid-19 vakcína kterou se do něj snaží píchnout, kde se tu tak najednou vzala když obvyklý vývoj trvá řadu let a z toho tak alespoň trochu odhadnout co od ní může očekávat. Protože jakmile ji jednou v sobě bude mít není cesty zpět a ty informace se pohybují na škále od „určitě se očkovat“ až po „rozhodně se neočkovat“. Ne že by informace nebyly dostupné. Proč mohla být Covid-19 vakcína vytvořena tak rychle je celkem přijatelně vysvětleno zde. Za poslech stojí srozumitelný a zdá se že i poctivý výklad k vakcínám messengerovým, vektorovým, inaktivovaným, proteinovým a nebo taky Comirnaty, Moderna, Astrazeneca, Novavax, Sinopharm, Sputnik – od doktora Marka Petráše, vakcinologa, přednosty Ústavu epidemiologie a biostatistiky 3. LF UK, jediného Čecha působícího v pracovní skupině pro vakcínu COVID při evropské ECDC, který je také externím spolupracovníkem Centra experimentální medicíny IKEM. Pan doktor působí celkem důvěryhodně a nevyjadřuje se nijak „náborářsky“ žádným směrem. Tématem není to, která vakcína je lepší či horší, pro koho se která hodí více nebo jestli se nechat očkovat či nikoliv. Jen vysvětluje jaké jsou mezi jednotlivými vakcínami rozdíly a proč vývoj očkovacích látek trvá rozdílnou dobu. Oproti tomu třeba Dr. Sucharit Bhakdi se netají tím že by očkování nejraději zrušil (nebo alespoň druhou dávku). Kdo by se chtěl zabývat vývojem vakcín více do hloubky může si přečíst: Vývoj vakcíny proti koronavirům: od SARS a MERS po COVID-19. Ale asi ani v něm nenajde odpověď na to jak se může najednou „vytratit“ mutace viru která dokáže obejít očkování.

Prostě – informací je plný internet – jde o to zpracovat je tak aby se z toho člověk nezbláznil. Doposud na neočkované netlačil čas ale od 1. září „přijde bída na kozáky“, protože mnozí se mohou dostat do situace kdy si budou muset „platit vstup do práce“ pokud od nich zaměstnavatel bude vyžadovat testy. To znamená nějakých 4 x 800,- Kč měsíčně a to pro mnohé může znamenat citelný zásah do rodinného rozpočtu. Co když to samé potká i partnera? A co když rodiče nechtějí nechat očkovat svou ratolest (od dvanácti let výše)? Tak to je dalších 2 x 3200,-Kč měsíčně. Takže neočkovaná rodina 2+1 by měla vypláznout měsíčně nějakých 9 600,- Kč. Zbyde jí třeba na nájem? S tímhle „nožem na krku“ nejspíš „dobrovolně“ naběhne na to očkování i mnohý zásadní odpůrce aby neskončil v exekuci. Přiznám se, že jak se s něčím takovým vyrovnat aniž by člověk v sobě léta nesl pocit křivdy, fakt netuším. Proti tomu je nějaká výjezdní doložka (symbol komunistického útlaku) úplná prkotina. Lze namítnout že komunisti by nás naočkovali bez ptaní. My si teď ale přece hrajeme na demokracicii. A nebo jsme si nějak nevšimli že už nehrajeme? A tím se dostávám k širšímu pohledu než je ten individuální, obecně nazývanému

konspirační teorie:
V souvislosti s covidem a vakcinací se spekulace točí nejvíce okolo monitorování jedince a snižování světové populace. To že sledovat lidi lze i bez vakcín už nám předvádí Čína s jejím kreditním systémem. Ve vztahu k vakcinaci by tedy očkovací průkazy mohly být jen jakousi „první vlaštovkou“, psychologicky připravující evropany na zavedení něčeho takového. Tak že o nějaké „čipování“ asi nejde. Existuje už dost pokročilá sledovací technika, která se bez napíchaných čipů obejde. No a s tím snížením populace… Ještě před sto lety nás po glóbu pobíhala sotva čtvrtina současného stavu. Přesto jsme za celá staletí zpětně dokázali vygenerovat nejenom dostatek válečníků na to abychom si dokázali krutě dávat vzájemně přes držku, ale i dostatek schopných lidí abychom nestagnovali ve vědě, kultuře, umění… no prostě v ničem. Takže kdyby nás do budoucna o tři čtvrtiny ubylo – pro náš živočišný druh by nešlo o žádnou tragedii. Zatím covid nevypadá na to že by takovou redukci zvládnul. Spíše to vypadá na nějaký globální test toho jak bude společnost na takovou krizovku reagovat. No a to když tak sleduji – žádná sláva. No schválně – jakou známkou, dle domácího školního pojetí, byste to ohodnotili? Třeba za předměty:
zdravotnictví
státní správa
justice
sociální chování
a klidně si můžete vymyslet i nějaké další.

KM

Zástupkyňa generálnej riaditeľky WHO šokuje: Očkovanie zabíja a príčiny sa tutlajú!

Na článek s tímto názvem odkázal Peter Matej a doprovodil ho těmito komentáři:

„Global Vaccine Safety Summit bola dvojdňová akcia zorganizovaná svetovou zdravotníckou organizáciou a konala sa v sídle WHO v Ženeve vo Švajčiarsku v dňoch 2. a 3. decembra 2019. Keď sa takto vyjadrí zástupkyňa generálnej riaditeľky WHO, tak je to dôvod na zamyslenie sa pre každého súdneho človeka….si myslím ja. Na konferencii odzneli aj iné zaujímavé príspevky a keby niekoho zaujímala hodnovernosť článku,tak odkazy na zdroj sú vyznačené v texte modrou farbou.

Je jasné,že ak toto odznelo pred vyhlásením pandémie Covid-19, tak sa výrok zástupkyne netýka proticovidových vakcín ! Utvára to však celkový obraz o tom, s akou zodpovednosťou pristupujú farmaceutické firmy a WHO k ľudstvu ako takému.

Mimochodom, tá zástupkyňa generálnej riaditeľky je pôvodom Indka a v Indii je na ňu podané trestné oznámenie za to, že z pozície svojho postavenia vo WHO bránila v Indii používaniu Ivermektínu na liečbu Covid-19. Vláda Indie sa jej nariadeniu postavila na odpor a výsledky sú také,že India má na 1 milión obyvateľov 10 x nižšiu úmrtnosť na Covid ako napr. ČR alebo USA.“

CELÝ ČLÁNEK JE ZDE

Článek v diskusi „utopila“ zbytečná dohadovačka zabývající se obsahem jen okrajově a Jana se pokusila k němu znovu obrátit pozornost tím že z něj ocitovala:
„WHO pri príležitosti posledného Global Vaccine Safety Summitu celkom jasne priznala, že nemá potuchy, ako nebezpečné v skutočnosti očkovacej látky sú a masmédiá zámerne neinformovala o tomto škandalóznym priznaní. Namiesto toho sa vyvolávajú údajné epidémie, aby bolo nutné vsugerovať drakonické očkovacie zákony. V tejto chvíli by sa mal každý prebudený rozum pýtať, či očkovanie skutočne slúži nášmu zdraviu alebo skôr nejakej iné agende“.

Pokus neuspěl. Přesto si myslím že stojí za to si článek přečíst, protože WHO není žádná bezvýznamná organizace a ukázka toho „jak to v ní chodí“ si pozornost zaslouží.

KM.

Co jsou vlastně zač, ti woke?

Před časem mne ohův odkaz na Kechlibarovy tři rozhovory přivedl k výrazu „woke“. Přiznám se že jsem si pod tím neuměl nic bližšího představit a tak jsem se dal do pátrání po internetu abych se dozvěděl „vo co go“. S těmi, kteří na tom jsou stejně jako jsem nedávno byl já, bych se chtěl podělit o získané informace a od těch kteří jsou v této záležitosti zkušenější, přivítám jejich rozšíření či doplnění.

Celý fenomén je velmi komplexní, ať už tím jak se projevuje, tak i tím, z čeho vychází a dlouho pro něj nebylo souhrnné označení.
Až když si někdy kolem roku 2018 začali tito lidé sami říkat „woke“ (což přeloženo z černošského amerického slangu – znamená „probuzený“) bylo aspoň jak je označit. Tou dobou ale už stačili obsadit univerzity a začali obsazovat i korporace, redakce, neziskovky, úřady, oblasti kultury, sportu a školství … prostě vyskytují se všude a pokud člověk žije v některé z anglosaských zemí, zejména pak ve Spojených státech nebo ve Velké Británii, neschová se před ním. Navzdory všemu společenskému pokroku, přišla v anglosaském světě k moci generace, která si libuje v cenzuře, vyhazování za názor a až fanaticky puritánským přístupem k těm nejmenším detailům v projevu.

Myšlenkově toto hnutí vychází z amerického hnutí za občanská práva z 60. let, zejména tedy antirasismu, feminismu a hnutí za práva LGBT komunity, ale má se k nim asi podobně, jako Mussolini ke starověkému Římu – tedy pokračuje v jejich symbolice, ale obsahově už je o něčem úplně jiném. Základní složkou jejich filosofie je takzvaná intersekcionalita, teorie o tom, že systémy diskriminace, útlaku a dominance se paralelně překrývají u různých společenských skupin. Woke hnutí člověka definuje daleko víc jeho příslušností k určité skupině definované mírou tzv. privilegií, než jeho osobním charakterem. Bez ohledu na to, co dotyčný dělá, by podle této ideologie měl reflektovat svá „privilegia“ a podle toho se na úkor méně privilegovaných omezovat – popřípadě by měl být uměle omezován, například skrze systémy kvót. Právě na základě intersekcionální teorie je rozebíráno, kdo je více privilegovaný než někdo jiný a tak například bílý gay je „privilegovanější“, než černá transžena, která na ženu nevypadá.

Problémů s woke hnutím je spousta, ale některé typické stojí za vypíchnutí jako ty nejdůležitější:
a) Menšiny, kterých se woke zastávají, o to zpravidla samy nestojí
b) Problémy, o nichž woke říkají že dotyčné menšiny mají, sice většinou existují a nejde o maličkosti, ale chování woke hnutí je takové, že nevede k jejich řešení, ale pouze ke zneužití pro jinou agendu (zpravidla jim jde o rozbití společnosti, jak ji známe a všeho, co by zapadalo do představy „usedlého, nerevolučního života“)
c) Jejich metody, zejména systematická on-line šikana a vytváření dojmu „křičící většiny“ za situace, kdy „mlčící většina“ se do debaty radši nezapojuje, vedou k tomu, že jim skoro každý podlehne.

Modus operandi woke je vždy dost podobný. Vyberou si menšinu a začnou jménem té menšiny po většině požadovat ty nejabsurdnější ústupky, protože dotyčnou menšinu používají jako klacek na majoritu, s jejíž „usedlostí“ a „nerevolučností“ mají problém. Avšak, na rozdíl od woke, naprostá většina těchto zastávaných lidí chce akorát normálně žít. Nepožadují vyhazovy z práce za použití nesprávného genderu ani za vánoční stromeček vedle stolku muslimského kolegy….. tohle všechno požadují aktivisté, kteří zpravidla ani do žádné takové menšiny nepatří, pouze se rozhořčují „za ně“, zpravidla proto, že lidi z těch menšin považují za málo uvědomělé.
Novinářům se zakazuje psát na jistá témata, profesoři jsou vyšetřováni, protože citovali z děl světové literatury… výsledkem je neustálé zužování prostoru pro to, co je možné říkat, aniž by byl hovořící vystaven hrozbám odplatou. Ocitáme se ve světě blokování přednášek lidí s odlišnými názory, vyřazování starých filmů z archivů, pojmů jako „mikroagrese“ nebo „bezpečný prostor“, kde nelze vůbec používat určitá slova či obraty. V atmosféře vyvolané zvláštním nejen akademickým radikalismem, která začíná nepříjemně připomínat prostředí sekty disponující „zjevenou“ pravdou. V takovém prostředí končí racionální debata.

Napadlo by vás, že dokonce nemluvňata mohou být rasisty? Zaměstnanci hollywoodského obra Walt Disney už to vědí. Osm tisíc jich prochází školením, aby cítili vinu a hanbu za systémový rasismus a bělošské privilegium. Kromě jiného jim také sdělili otřesnou zprávu, že u dětí se projevují první známky rasismu ve třech měsících a čtyřletí bílí caparti už pociťují silnou zaujatost ve prospěch bělošství.
V Seattlu školní úřad oznámil bílým učitelům, že se provinili „duchovní vraždou na černých dětech“. Rodiče, kteří díky distanční výuce během lockdownu slyšeli co učitelé občas hustí do dětí v rámci výchovy proti rasismu, si stěžují. Třeba když zjistili, že jejich prvňák musí „dekonstruovat své rasové a sexuální identity“.

Potíž je pak v tom, že naši domácí woke aktivisté, kteří poslední roky v Česku rostou jako houby po dešti, přebírají tenhle americký diskurs se vším všudy. Proto náhle posloucháme o BLM nebo o „bezpečnosti trans lidí“…. což u nás prostě není problém.
Přesto se to najednou v médiích hemží „nebinárními lidmi“, kteří se necítí ani jako muži ani jako ženy, byť je to opět téma, které nesouvisí s reálným, měřitelným a diagnostikovatelným problémem pohlavní dysforie, ale spíš s tím, že americká (a v menší míře britská) společnost má velmi úzce definované mužské a ženské role ve společnosti.

Nám to přijde absurdní, protože to z našeho pohledu absurdní skutečně je, ale vidíme dobře, jak vypadá situace, kterou pak zneužije „profesionální revolucionář“, jemuž jde o to aby našel nějaký klacek na většinovou společnost – stůj co stůj. Napadlo mne že to co charakterizuje Woke má hodně blízko k lidem které jsme si zvykli označovat za „kavárnu“ nebo „sluníčka“ ale že je ten výraz asi přiléhavější navzdory tomu že nepochází z domácího prostředí. Správně vyslovené „woke“ totiž připomíná takové to výstražné vlčí zavrčení, které signalizuje smečce že končí veškerá diskuse. To, zdá se mi, mnohem více vystihuje postoj těchto lidí než představa útulné kavárničky zaplněné rádobyfilosofujícími hosty, nebo představa rozesmáté tvářičky orámované životodárnými paprsky. Ono zatím to ještě v našich končinách nemusí být tak silně znát a svádí to k přehlížení. Ale také svět kolem nás běží rychlým tempem, mladí chtějí být „in“ a já bych se docela nerad dožil toho že o nás nějaká severokorejská migrantka prohlásí totéž co o USA. Zvláště když jsme teď s naším „demokratickým vzorem“ na jedné lodi.

KM.

Staré dobré: „Cui bono?“

Takže:
komu covid prospívá/vyhovuje (skupina a):
1) Všem kdo jsou obtěžkáni tučnými konty a potřebují své „nuly a jedničky“ převést do hmatatelné podoby (v krizi se nakupuje nejlépe)
2) Farmaceutickému průmyslu
3) Ekologistům („mrtvý člověk dobrý člověk“, rapidní snížení turismu)
4) Bankovním domům (každá státní půjčka je malou domů a dobře využitelnou pákou)
5) Zkorumpovaným vládám (covid odpoutává pozornost od vstřícných kroků vůči lobistům a vystrašený lid se lépe ovládá, na covidová pravidla lze snadno naroubovat ledacos co by jinak procházelo obtížně)

komu covid neprospívá/nevyhovuje (skupina b):
1) Turistickému průmyslu
2) Školství
3) Výrobcům produkujícím během působení covidu méně žádané zboží
4) Podnikatelům ve službách (ne všem – někteří naopak dokáží covid-podmínek využít)
5) „Řadovému občanovi“ kterému covid komplikuje život

Oba krátké seznamy lze jistě doplnit.
Takže – která skupina (a/ nebo b/) tahá v chodu společnosti za delší provaz (je tedy vlivnější)?
Dle mého mínění je to skupina a), a proto se v našich životech více promítne její působení. Jestli to působení budeme vnímat jako přípravu NWO, nebo zájmový průsečík není rozhodující protože ani v jednom případě se nedopátráme konkrétní hlavy (hlav) na které bychom si „schladili žáhu“ a dokázali ji v jejím působení zabránit, či alespoň ji výrazně omezit. No a vyhledávání hlav pro zchlazení žáhy v našich vlastních řadách je už úplná pitomost.
Nám, kteří se tady scházíme (i dalším podobně „vlivným“), zbývá vlastně jediná „tradiční“ možnost – hledání způsobů jak s tou situací „vyjebat“, ať už jde o vyjebávání sdílené a nebo každý po svém.
Nic nového pod sluncem.

KM

Mě snad jebne!!!

Objevil jsem další vlastnost covidu o které ještě nevznikla žádná studie:
Covid u některých jedinců způsobuje že nejsou schopni bavit se o ničem jiném než o covidu.

Vše pro ně zmizelo a existuje jen to co nějak souvisí s covidem.
Když se vyjádříte k jakémukoli tématu aniž by vaše vyjádření obsahovalo nějakou spojitost s covidem, je to pro ně totéž jako byste se nevyjádřili.
Debata na jakékoli téma se v krátké době stočí na covid.
Covid je také měřítkem porozumění: neshodneme se v pohledu na to jak se nám do života promítá covid = neshodneme se v ničem.
NWO spočívá pouze na covidu.
Starý text hovořící o manipulaci s lidmi se týká pouze covidu.
Za korozí starých kamarádských vztahů stojí pouze covid.
Osamělost starých lidí působí jen covid.
Staré české rčení lze vykládat jen přes covid.
Tornádo které se u nás objeví poprvé za celá staletí nestojí za pozornost protože není o covidu.
Kdosi se pokouší manipulovat českou společnost do jakéhosi cikánského BLM po vzoru USA – ale proč se tím zabývat když to není o covidu.

Samozřejmě že když ted píši „covid“ tak tím mám na mysli i opatření která s ním souvisí.
Jistěže se ta opatření pohybují na škále od rozumných až po úplně pitomá.
Jistěže je vakcinace světové populace experimentem probíhajícím za pochodu.
Jistěže se v médiích neustále objevují nové a často protichůdné informace jak o vakcínách tak i o samotném virusu a jeho působení na člověka.
Jistěže se té covidové situace snaží kdekdo využít k realizaci svých záměrů od vlád až po byznysmeny.
Ale vždyt to všechno sledujeme už více než rok! Copak si asi o tom můžeme vzájemně sdělit nového?
To o tom fakt musíme žvanit pořád dokola a ještě se kvůli tomu hádat?

KM

Dotaz na saxe i ostatní.

Hele, saxi, chtěl bych navázat na debatu kterou jsme zavedli nahoře od
tohoto mého komentáře. Z tvé odpovědi jsem vyrozuměl že zdejší diskusi považuješ za veřejnou a tedy máš pro ni tuto svou definici/charakteristiku:
„Verejna diskuze je ta, kde se spolu bavi lide, kteri by spolu do hospody na pivo nesli za zadnych okolnosti. Vysada verejne diskuze je ta, ze se tam da kecat s nekym, s kym by ses normalne nikdy dobrovolne nebavil.“

Tím jsi mi ovšem poněkud nasadil brouka do hlavy protože už jsem s vitttou nějaké to pivo v hospodě vypil a myslím že ani jednoho z nás to od dalšího setkání neodradilo. I s tebou mi posezení u pivka není proti mysli a stejně tak vlastně s kýmkoli z místních diskutujících. S Astrem jsme si dokonce tak napůl domlouvali společný pobyt u Tarase na chalupě, když jsme mu oba nabídli pomoc se stavbou plotu. Také si vzpomínám že jsme se s vitttou pokoušeli domluvit nějaké posezení s pár diskutéry v nějaké Pražské hospůdce (mám dojem že se to týkalo i tebe a vybavuji si ještě mistrála). To se ovšem tvé charakteristice veřejné debaty hodně vymyká. Tak já nevím – jsme nějací vyjímeční exoti a nebo máš chybu v té charakteristice? Nehodlám kvůli tomu provádět nějaký sociologický průzkum ale alespoň zde na Ostrově je snadné tu otázku položit všem přítomným, byť i jen hypoteticky, protože jsme rozeseti po celé republice ba i v zahraničí:
Činilo by vám problém zajít s ostatními místními diskutéry na pivko?

KM

Souznění nikoli běžné – vlastně velmi vzácné.

Došlo k nevídané události kterou prostě musím zdokumentovat a zviditelnit tak, aby nezůstala zapomenuta:
Slédl jsem video s Matějem Stropnickým v pořadu Rozstřel, odkázané vitttou zde na Ostrově, a umístil ho i na Tribunův blog a Terasu.

Sám jsem ho okomentoval takto:
„Z mého pohledu se sympaticky vybarvuje a pokud by si své postoje dokázal zachovat v této podobě a vštípit je i nějaké straně kterou by založil – přál bych jí úspěch na cestě do parlamentu a považoval ji za skutečně levicovou.“

vittta takto:
„Stropnický se dostal mezi jiné lidi, lecos pochopil a nebojí se to napsat – a píše to dobře.“
(vittta hovoří o psaní, protože video bylo provázeno shrnujícím textem)

Tribun takto:
„Tak jsem si pustil to video a musím dát Kamilovi za pravdu. Už dlouho jsem neslyšel někoho mluvit takhle k věci. Rozhodně je to to nejlevicovější, co jsem za poslední roky slyšel.“

Taras takto:
„Díky, Kamile, za ten link, já jsem starý balvan obrostlý mechem a tak měním pozice neboli názory jenom málo. A nikdy by mě nenapadlo, že se v části svého politického nasměrování dostanu na stejnou vlnu s Václavem Klausem starším, trochu i s mladším a především že budu souznít s bývalým předsedou Strany zelených a navíc gayem Matějem.“

A tak si myslím že by měl Matěj vydržet a tu stranu založit, jelikož evidentně dokáže oslovit široké názorové spektrum. Protože aby se takto na něčem/někom shodli Tribun, Kamil, vittta a Taras, to tady ještě nebylo!
Na to si snad otevřu šampus. :-)

 

Máme být Panevropany?

Ladislav Větvička v rozhovoru říká:
„Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. Když zapomeneme na Marxe,
tak v praxi se nám dostal do reálného života někdy po revoluci v Petrohradě v roce 1917. To
byla jedna totalita. Druhá forma totality byl socialismus ne internacionální, ale nacionální, který
byl v jistém pohledu reakcí na socialismus internacionální. A ten, když nebudeme počítat
Mussoliniho od roku 1922, ale vezmeme přímo Adolfa Hitlera, se objevil na scéně v plné síle od
jeho zvolení v roce 1933. Tyto dvě síly máme prozkoumány velice dobře, tušíme, kdo za tím
stál, proč to vzniklo, k čemu to vedlo a kam to dospělo. Známe začátek, průběh i konec. Zároveň
ale nevíme, kdo pokračoval.

Současně s těmito dvěma začala růst i třetí ideologie – a to je v podstatě také socialismus,
nazvěme ho multinacionálním, nebo multikulturním, jak chceme. Ten začal vznikat pod vlivem jak
socialismu internacionálního, tak pod vlivem Adolfa Hitlera a jeho tlaku na intelektuály v
Německu v 30. letech, a zvláště na intelektuály židovské, kteří v polovině třicátých let museli
opouštět Německo. Ti, kteří emigrovali, začali přemýšlet o tom, proč se to stalo – a co udělat,
aby už k tomu nedošlo. Po druhé světové válce si lidé řekli: „Tak to už nikdy, musíme tomu
zabránit“ – a vznikl socialismus multikulturní, který vychází z dvacátých let od pana Kalergiho,
který byl mimochodem velkým přítelem Eduarda Beneše, T. G. Masaryka. Pochází ze střední
Evropy, takže by nám měl být blízký.

Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. A je nám známý? Kdo četl jeho
knihy? Kdo četl jeho základy takzvané „frankfurtské školy“? Kdo zná všechny ideologické
předpoklady, kde už v třicátých letech a později jsou rozpracovány teorie o tom, že rodina, ani
národní stát, ani další věci, které nám připadaly jako naprosto normální a přirozené, by neměly
být součástí jejich plánovaného budoucího světa. I když jsme se mohli smát tomu, co se dělo
ve Francii v roce 1968 a potom v Německu v sedmdesátých letech, tak myslím, že nás smích
přešel. Právě tuto ideologii následovníci „frankfurtské školy“ s úspěchem zavedli do praxe ve
Spojených státech amerických koncem šedesátých let, zvláště v sedmdesátých letech. Vidíme,
že tato ideologie velice úspěšně zakořenila v západní Evropě a po roce devadesát začala
pomaličku útočit na země střední a východní Evropy.

A dnes vidíme, že za našimi zády, bez našeho vědomí, někdy od roku 1998–99, dalších deset,
patnáct let tato ideologie zapustila kořeny i u nás. Ve školství, v silových složkách, ve všech
úřadech a institucích, které považuje za důležité podobně, jako Lenin kdysi považoval za
důležité v době revoluce obsadit mosty, poštu, telegraf a já nevím co všechno. Stejně tak dnes
obsadili školství, ministerstva a silová postavení. „

Nuže co víme o Kalergim?
Na wiki se dočteme že:
Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi rozvinul vizionářskou „pan-evropskou“ ideu, kterou se
zabýval po celý svůj život. Svůj cíl, zřídit Paneuropu v mezinárodním měřítku, pojal v roce 1922,
když mu bylo 28. Jím navrhovaný politický a hospodářský svazek evropských států měl zmírnit
hrozbu nové světové války.
V roce 1923, respektive 1924 Coudenhove-Kalergi zakládá Panevropskou unii, nejstarší z hnutí
pro Sjednocení Evropy, k němuž patřili mimo jiné i Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide
Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer. Tím se hrabě Coudenhove-Kalergi vlastně stal
předchůdcem dnešní evropské myšlenky a evropské identity. Jednotná Evropa v chápání
Kalergiho měla stát na principech svobody, míru, blahobytu a kultury, jež jsou dodnes
samozřejmou součástí základů evropské kultury. Spatřoval jednotnou Evropu v hospodářském,
ale také kulturním a politickém ohledu jako protiváhu k USA, Rusku a Asii.

Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v
Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po
druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře
Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai B’rith a významných deníků jako New York Times
prosadit projekt i u vlády USA.

Jaká je ale podstata Kalergiho plánu?
Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených
států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh vzniklý
míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo
mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
K tomu je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně vytěsnit národnost za použití
etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout
Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů ve smíšený lid. Má být vytvořen, tak aby
mu mohla být elita nadřazena.
Univerzální princip rovnosti všech před zákonem by měl být zrušen a aby se zabránilo kritice
menšin, tyto by byly chráněny výjimečnými zákony. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže
genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření jakýchsi „podlidí“, kteří
vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabilita budou tolerovat a
přijímat vládnoucí elitu.

I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje evidentně inspirují dnešní
Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s cizorodou imigrací,
aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, se během let jeví jako základ veškeré
evropské politiky prosazující integraci a dříve nevídanou vstřícnost k menšinám jak etnickým
(multikulturalismus) tak ideovým (např. LGBT, gender)

Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Na
počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou
jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho plánu. Mezi nimi
jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a
Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se
konal na oslavu 90 let panevropského hnutí.

OSN se angažuje svým neustálým vybízením k přijímání miliónů uprchlíků, aby se
kompenzovala nízká porodnost v Evropě. Zpráva divize „Obyvatelstvo“ OSN v New Yorku z
ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a
upadající populace“. Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů
imigrantů.

Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno řešena pomocí
opatření k podpoře rodin. A je zřejmé, že genetická výbava Evropanů nebude
„namixováním“ nijak vylepšena. Takže jediným cílem těchto opatření je zcela denaturovat
národy, přeměnit je ve společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti.

G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové zdravotnické organizace, nám dokonale představil
lekci od Kalergiho, když řekl: „Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti a
smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v jediném světě, závislé na
centrální autoritě.“

Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před
opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět. Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a
míšenectví. Pod tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním
prostředkům jsou Evropané vedeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí svých
vlastních národních identit.

Pokud jde o ohlupování, hned mi (mimo jiné) vytane na mysli neomarxismus o kterém nám tetka
Wiky sděluje:
Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus
(Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred
Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann),
antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus. Prostředí kulturálních studií pracovalo
také s pojmem kulturní marxismus, od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní
komentátoři a konspirační teoretikové.
Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů,
škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století,
kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či
revizionisty. Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo
dokonce George Orwell. Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako
celku prakticky možná.

Hmm… Tak charakteristika není možná ale jeho zastánci by chtěli aby se stal vůdčí ideou.

Pavol Fendek, autor knihy „Soumrak evropské civilizace“ o neomarxismu říká toto:
„S překvapením jsem zjistil, že i znalým politologům dělá problém interpretace tohoto pojmu.
Neomarxismus považují za jakési „obrození“ původního učení Marxe v nových podmínkách, což
je zásadní omyl. Neomarxisty jsou všichni, kdo se hlásí k ideám kulturního marxismu
Frankfurtské školy a antibělošské rasistické ideologie multikulturalismu. V centru zájmu
kulturních marxistů Frankfurtské školy stojí učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící do tzv.
kritické teorie, nazvané jako nedogmatický neortodoxní neomarxismus. Podle kritické teorie jsou
Západní země jediným nositelem rasismu, xenofobie, netolerance apod., stejně jako to, že
zločiny a amorálnost Západu vycházejí z jeho charakteru, který utvářelo křesťanství.
Rozdíl mezi marxismem a neomarxismem je principiální: tam, kde Marx označuje jako
utlačovatelskou kapitalistickou třídu, neomarxisté označuji jako utlačovatelskou střední třídu,
dělnickou třídu, bílou rasu a celou evropskou civilizaci.
Pro neomarxisty, nazývané logicky též kulturními marxisty, nestojí žádná věc výše, než zničení
rodiny, kterou pohrdají jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti.
Frankfurtská škola vyvinula ideologií kulturního marxismu, jejímž cílem je rozdrtit všechny zdroje
soudržnosti v Západní společnosti: náboženství, rodinu, národ, rasu a kulturu. Podle této
ideologie trpí všichni Evropané, kteří se ztotožňují s náboženstvím, rodinou, národem a rasou,
psychickou poruchou. Základní postulát zastávaný Frankfurtskou školou staví na premise, že
pozitivní postoje Evropanů vůči vlastní církvi, rodině, komunitě, národu a rase znamená
negativní postoj vůči lidem jiných náboženství, společností, národů a ras.
Pokud v této ideologické konstrukci dosadíme místo Evropanů příslušníky jiných kultur, tak tato
premisa samozřejmě neplatí. Právě tím je dokázána nevědeckost a účelovost této ideologie:
pro Evropany platí, pro ne-Evropany neplatí.“

Nemohu si pomoci ale já na takových ideách nevidím nic levicového. Jen si nemyslím že byly
vytvořeny za účelem zdiskreditování levice, nýbrž že jde o průvodní (a částí společnosti vítaný a
živený) výsledek jejich prosazování v praxi a má lví podíl na současném matení pojmů, což
leptá možnost porozumění mezi lidmi jako žíravina. Soudě skrze novozákonní: „Po ovoci
poznáte je.“ měli by se neomarxisté nazývat spíše neokalergisty což by bylo mnohem
výstižnější. Ale to by bylo hraní s odkrytými kartami a to se v těchto kruzích nenosí. On papír a
Marx snese všechno, ať si klidně starý fousáč rotuje v hrobě jako turbína.

Georg Orwell řekl: „Některé ideje jsou natolik idiotské, že jim může uvěřit jen intelektuál“.
No, nemyslím si že by všelijaké neziskovky, demonstrace, poslanecké sněmovny, státní
instituce, redakce nebo umělecké párty… atd. atp. byly nějak „nabušené intelektuály“.
Jenže ono jde hodně i o to jak promyšleně se ty ideje podávají.

KM

Svoboda slova? Možná není na škodu být v něčem „za světem pozadu“.

Na předchozí článek o udavačství bych chtěl navázat doporučením poslechu rozhovoru s Benjaminem Kurasem, dle jehož mínění je omezování svobody slova vždy prvním krokem k nastolení totality.

Výše zmíněný novinář, spisovatel a bývalý zaměstnanec BBC, který se pohybuje střídavě mezi Velkou Británii a Českou republikou a sleduje působení cenzury i autocenzury nejen ve Velké Británii, kde už dlouhá léta žije, ale i jinde ve světě , ČR nevyjímaje, má k tomuto tématu co říci a také nabízí zajímavá, mnohdy až překvapivá srovnání, či podněty k zamyšlení jak daleko se mohou vyvinout některé snahy, jejichž počátky máme možnost i u nás doma pozorovat.

Ti kdo raději čtou než poslouchají a nebo se ve svém komentáři chtějí odrazit od citace, mají možnost otevřít si celý rozhovor v písemné podobě zde.

KM

O udavačství jako takovém.

Alva zde umístila tento komentář (citaci) který převzala z diskuze na webu vodaksb.eu/diskuse:

• Spuštění aplikace pro elektronické trestní oznámení prostřednictvím Portálu občana. Pilotní odzkoušení v oblasti nenávistných trestných činů.
Ne všechny extremistické subjekty obsažené ve Zprávě se v roce 2018 dopouštěly nezákonné činnosti. Z dlouhodobého hlediska ale naplňují znaky extremismu, tak jak jsou definovány v předchozích výročních dokumentech.
Zpráva nově vedle pojmu extremismus zavádí označení projevy „předsudečné nenávisti“. Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické.
Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Zpravidla se jedná o skupiny definované rasou, národností, etnicitou, náboženstvím, sexuální orientací, politickým nebo jiným smýšlením, sociálním původem apod. Nemusí se jednat o skutečnou příslušnost k určité skupině, ale i o příslušnost domnělou (např. je-li osoba mylně považována pro tmavší pleť za Roma, ale ve skutečností není Rom). Takové projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů. Může se jednat o fyzické násilí, slovní útoky, či využívání urážlivé symboliky. Projevy předsudečné nenávisti se liší od extremistických zejména tím, že nemusí být spojeny s některou z totalitních ideologií. Osoby, které se jich dopouštějí, nemusejí být nutně členové či příznivci extremistických hnutí. Rovněž u nich absentuje jasné volání po svržení systému pluralitní demokracie a jeho nahrazení systémem totalitním.

K citovanému Alva dodává:
„Vypadá to, že se občan nezachová. Bude-li či nebude obviněn, záleží na „úhlu pohledu“ ´= libovůli udavače.“

To mne přimělo k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout toho aby tomu tak nebylo. Je to vůbec možné? Lze vypracovat nějaký postup či pravidla aby se takové libovůli co nejvíce zúžil prostor či dokonce se ji podařilo eliminovat?

O udavačství se ve Wiki dočteme toto:

Udavačství (denunciace) je anonymní či veřejné obvinění (čili udání) osoby nebo skupiny osob, nezřídka z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch a nebo na něm má osobní zájem. Udavač je obvykle nazýván konfident nebo informátor. Známým konfidentem byl Karel Sabina.

V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.

Starší právní nauka užívala pojem „udavač“ („denunciant“) jako neutrální označení osoby, která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, které je oprávněn státní orgán zahájit z moci úřední (bez návrhu soukromé osoby), především tedy trestní řízení.
V novější době takto působí trestní oznámení.

Ottův slovník naučný definuje udávání takto:

Udání – denunciace
Udání anonymní jest oznámení o spáchaném činu trestném neb o pachateli činu trestného, které kdo se zatajením svého jména činí u příslušného úřadu. Všechna trestní udání o deliktech veřejných soustřeďují se u státního zastupitelstva, které jest povinno je zkoumati bez ohledu na to, jsou-li anonymní čili nikoli. Za účelem ochrany občanů před bezdůvodným nařknutím předpisuje řízení trestní, že sluší se přistoupiti k vyšetření okolnosti v udání anononymním obsažených jen tehdy, jsou-li určitými a osvědčují-li věronodně trestný skutek nějaký; a že i tu má státní zastupitelstvo tak si počínati, aby nebyla vzbuzena obecná pozornost a aby pokud možno šetřeno bylo cti osoby obviněné.

Denunciací zove se též udání trestního skutku a provinilce vrchnosti církevní. Rozeznává se: denunciace evangelická, jež po smyslu evangelia (Mat. k. 18. v. 15—17.) tím způsobem se děje, že udavač marně napomenuv předem v soukromí, pak před svědky, potom teprve zprávu k vrchnosti vznáší, a denunciace soudní, udání učiněné příslušnému soudci, při čemž však z pravidla nevzchází udavači povinnost průvodu (tj. předkládati příhodné prostředky důkazní), jak žalobci se děje. Soudní udání podnět dává ku trestnímu řízení jako obžaloba a inkvisice.

Pojmeme-li udávání (oznamování) zcela obecně coby konání jednotlivce, aniž bychom ho dávali do souvislosti s nějakým konkrétním režimem či společenským systémem, nabízí se otázky:
Je udávání správné?
Je společnosti prospěšné?
Je správné udávat anonymně?
Mělo by být udání od anonymního zdroje ignorováno?

Žijeme v době kdy je možné na internetu udávat anonymně i anonymy, pouhým kliknutím na tlačítko. Internet je tak širokou informační i komunikační platformou s jakou se lidstvo ve své, nám doposud známé, historii nesetkalo. Vyvinula se tak rychle že s ní možná většina těch kteří ji využívají ani neumí správně zacházet (tím nemyslím technicky) a o správném přístupu k ní existují rozdílné představy. Nese to sebou problémy i „problémy“ související se šířením dezinformací i „dezinformací“.
Nikdy nebylo anonymní udání tak snadné jako dnes. Můžete ho napsat z bezpečí internetové kavárny a odeslat z jednorázově založeného e-mailu jen pro tento účel, můžete ho zavolat z mobilu na jedno použití….
Takže – co s tím?

KM