Kategorie: Napsal Kamil Mudra

Máme být Panevropany?

Ladislav Větvička v rozhovoru říká:
„Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. Když zapomeneme na Marxe,
tak v praxi se nám dostal do reálného života někdy po revoluci v Petrohradě v roce 1917. To
byla jedna totalita. Druhá forma totality byl socialismus ne internacionální, ale nacionální, který
byl v jistém pohledu reakcí na socialismus internacionální. A ten, když nebudeme počítat
Mussoliniho od roku 1922, ale vezmeme přímo Adolfa Hitlera, se objevil na scéně v plné síle od
jeho zvolení v roce 1933. Tyto dvě síly máme prozkoumány velice dobře, tušíme, kdo za tím
stál, proč to vzniklo, k čemu to vedlo a kam to dospělo. Známe začátek, průběh i konec. Zároveň
ale nevíme, kdo pokračoval.

Současně s těmito dvěma začala růst i třetí ideologie – a to je v podstatě také socialismus,
nazvěme ho multinacionálním, nebo multikulturním, jak chceme. Ten začal vznikat pod vlivem jak
socialismu internacionálního, tak pod vlivem Adolfa Hitlera a jeho tlaku na intelektuály v
Německu v 30. letech, a zvláště na intelektuály židovské, kteří v polovině třicátých let museli
opouštět Německo. Ti, kteří emigrovali, začali přemýšlet o tom, proč se to stalo – a co udělat,
aby už k tomu nedošlo. Po druhé světové válce si lidé řekli: „Tak to už nikdy, musíme tomu
zabránit“ – a vznikl socialismus multikulturní, který vychází z dvacátých let od pana Kalergiho,
který byl mimochodem velkým přítelem Eduarda Beneše, T. G. Masaryka. Pochází ze střední
Evropy, takže by nám měl být blízký.

Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. A je nám známý? Kdo četl jeho
knihy? Kdo četl jeho základy takzvané „frankfurtské školy“? Kdo zná všechny ideologické
předpoklady, kde už v třicátých letech a později jsou rozpracovány teorie o tom, že rodina, ani
národní stát, ani další věci, které nám připadaly jako naprosto normální a přirozené, by neměly
být součástí jejich plánovaného budoucího světa. I když jsme se mohli smát tomu, co se dělo
ve Francii v roce 1968 a potom v Německu v sedmdesátých letech, tak myslím, že nás smích
přešel. Právě tuto ideologii následovníci „frankfurtské školy“ s úspěchem zavedli do praxe ve
Spojených státech amerických koncem šedesátých let, zvláště v sedmdesátých letech. Vidíme,
že tato ideologie velice úspěšně zakořenila v západní Evropě a po roce devadesát začala
pomaličku útočit na země střední a východní Evropy.

A dnes vidíme, že za našimi zády, bez našeho vědomí, někdy od roku 1998–99, dalších deset,
patnáct let tato ideologie zapustila kořeny i u nás. Ve školství, v silových složkách, ve všech
úřadech a institucích, které považuje za důležité podobně, jako Lenin kdysi považoval za
důležité v době revoluce obsadit mosty, poštu, telegraf a já nevím co všechno. Stejně tak dnes
obsadili školství, ministerstva a silová postavení. „

Nuže co víme o Kalergim?
Na wiki se dočteme že:
Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi rozvinul vizionářskou „pan-evropskou“ ideu, kterou se
zabýval po celý svůj život. Svůj cíl, zřídit Paneuropu v mezinárodním měřítku, pojal v roce 1922,
když mu bylo 28. Jím navrhovaný politický a hospodářský svazek evropských států měl zmírnit
hrozbu nové světové války.
V roce 1923, respektive 1924 Coudenhove-Kalergi zakládá Panevropskou unii, nejstarší z hnutí
pro Sjednocení Evropy, k němuž patřili mimo jiné i Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide
Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer. Tím se hrabě Coudenhove-Kalergi vlastně stal
předchůdcem dnešní evropské myšlenky a evropské identity. Jednotná Evropa v chápání
Kalergiho měla stát na principech svobody, míru, blahobytu a kultury, jež jsou dodnes
samozřejmou součástí základů evropské kultury. Spatřoval jednotnou Evropu v hospodářském,
ale také kulturním a politickém ohledu jako protiváhu k USA, Rusku a Asii.

Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v
Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po
druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře
Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai B’rith a významných deníků jako New York Times
prosadit projekt i u vlády USA.

Jaká je ale podstata Kalergiho plánu?
Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených
států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh vzniklý
míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo
mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
K tomu je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně vytěsnit národnost za použití
etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout
Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů ve smíšený lid. Má být vytvořen, tak aby
mu mohla být elita nadřazena.
Univerzální princip rovnosti všech před zákonem by měl být zrušen a aby se zabránilo kritice
menšin, tyto by byly chráněny výjimečnými zákony. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže
genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření jakýchsi „podlidí“, kteří
vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabilita budou tolerovat a
přijímat vládnoucí elitu.

I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje evidentně inspirují dnešní
Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s cizorodou imigrací,
aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, se během let jeví jako základ veškeré
evropské politiky prosazující integraci a dříve nevídanou vstřícnost k menšinám jak etnickým
(multikulturalismus) tak ideovým (např. LGBT, gender)

Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Na
počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou
jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho plánu. Mezi nimi
jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a
Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se
konal na oslavu 90 let panevropského hnutí.

OSN se angažuje svým neustálým vybízením k přijímání miliónů uprchlíků, aby se
kompenzovala nízká porodnost v Evropě. Zpráva divize „Obyvatelstvo“ OSN v New Yorku z
ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a
upadající populace“. Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů
imigrantů.

Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno řešena pomocí
opatření k podpoře rodin. A je zřejmé, že genetická výbava Evropanů nebude
„namixováním“ nijak vylepšena. Takže jediným cílem těchto opatření je zcela denaturovat
národy, přeměnit je ve společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti.

G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové zdravotnické organizace, nám dokonale představil
lekci od Kalergiho, když řekl: „Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti a
smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v jediném světě, závislé na
centrální autoritě.“

Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před
opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět. Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a
míšenectví. Pod tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním
prostředkům jsou Evropané vedeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí svých
vlastních národních identit.

Pokud jde o ohlupování, hned mi (mimo jiné) vytane na mysli neomarxismus o kterém nám tetka
Wiky sděluje:
Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus
(Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred
Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann),
antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus. Prostředí kulturálních studií pracovalo
také s pojmem kulturní marxismus, od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní
komentátoři a konspirační teoretikové.
Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů,
škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století,
kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či
revizionisty. Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo
dokonce George Orwell. Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako
celku prakticky možná.

Hmm… Tak charakteristika není možná ale jeho zastánci by chtěli aby se stal vůdčí ideou.

Pavol Fendek, autor knihy „Soumrak evropské civilizace“ o neomarxismu říká toto:
„S překvapením jsem zjistil, že i znalým politologům dělá problém interpretace tohoto pojmu.
Neomarxismus považují za jakési „obrození“ původního učení Marxe v nových podmínkách, což
je zásadní omyl. Neomarxisty jsou všichni, kdo se hlásí k ideám kulturního marxismu
Frankfurtské školy a antibělošské rasistické ideologie multikulturalismu. V centru zájmu
kulturních marxistů Frankfurtské školy stojí učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící do tzv.
kritické teorie, nazvané jako nedogmatický neortodoxní neomarxismus. Podle kritické teorie jsou
Západní země jediným nositelem rasismu, xenofobie, netolerance apod., stejně jako to, že
zločiny a amorálnost Západu vycházejí z jeho charakteru, který utvářelo křesťanství.
Rozdíl mezi marxismem a neomarxismem je principiální: tam, kde Marx označuje jako
utlačovatelskou kapitalistickou třídu, neomarxisté označuji jako utlačovatelskou střední třídu,
dělnickou třídu, bílou rasu a celou evropskou civilizaci.
Pro neomarxisty, nazývané logicky též kulturními marxisty, nestojí žádná věc výše, než zničení
rodiny, kterou pohrdají jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti.
Frankfurtská škola vyvinula ideologií kulturního marxismu, jejímž cílem je rozdrtit všechny zdroje
soudržnosti v Západní společnosti: náboženství, rodinu, národ, rasu a kulturu. Podle této
ideologie trpí všichni Evropané, kteří se ztotožňují s náboženstvím, rodinou, národem a rasou,
psychickou poruchou. Základní postulát zastávaný Frankfurtskou školou staví na premise, že
pozitivní postoje Evropanů vůči vlastní církvi, rodině, komunitě, národu a rase znamená
negativní postoj vůči lidem jiných náboženství, společností, národů a ras.
Pokud v této ideologické konstrukci dosadíme místo Evropanů příslušníky jiných kultur, tak tato
premisa samozřejmě neplatí. Právě tím je dokázána nevědeckost a účelovost této ideologie:
pro Evropany platí, pro ne-Evropany neplatí.“

Nemohu si pomoci ale já na takových ideách nevidím nic levicového. Jen si nemyslím že byly
vytvořeny za účelem zdiskreditování levice, nýbrž že jde o průvodní (a částí společnosti vítaný a
živený) výsledek jejich prosazování v praxi a má lví podíl na současném matení pojmů, což
leptá možnost porozumění mezi lidmi jako žíravina. Soudě skrze novozákonní: „Po ovoci
poznáte je.“ měli by se neomarxisté nazývat spíše neokalergisty což by bylo mnohem
výstižnější. Ale to by bylo hraní s odkrytými kartami a to se v těchto kruzích nenosí. On papír a
Marx snese všechno, ať si klidně starý fousáč rotuje v hrobě jako turbína.

Georg Orwell řekl: „Některé ideje jsou natolik idiotské, že jim může uvěřit jen intelektuál“.
No, nemyslím si že by všelijaké neziskovky, demonstrace, poslanecké sněmovny, státní
instituce, redakce nebo umělecké párty… atd. atp. byly nějak „nabušené intelektuály“.
Jenže ono jde hodně i o to jak promyšleně se ty ideje podávají.

KM

Svoboda slova? Možná není na škodu být v něčem „za světem pozadu“.

Na předchozí článek o udavačství bych chtěl navázat doporučením poslechu rozhovoru s Benjaminem Kurasem, dle jehož mínění je omezování svobody slova vždy prvním krokem k nastolení totality.

Výše zmíněný novinář, spisovatel a bývalý zaměstnanec BBC, který se pohybuje střídavě mezi Velkou Británii a Českou republikou a sleduje působení cenzury i autocenzury nejen ve Velké Británii, kde už dlouhá léta žije, ale i jinde ve světě , ČR nevyjímaje, má k tomuto tématu co říci a také nabízí zajímavá, mnohdy až překvapivá srovnání, či podněty k zamyšlení jak daleko se mohou vyvinout některé snahy, jejichž počátky máme možnost i u nás doma pozorovat.

Ti kdo raději čtou než poslouchají a nebo se ve svém komentáři chtějí odrazit od citace, mají možnost otevřít si celý rozhovor v písemné podobě zde.

KM

O udavačství jako takovém.

Alva zde umístila tento komentář (citaci) který převzala z diskuze na webu vodaksb.eu/diskuse:

• Spuštění aplikace pro elektronické trestní oznámení prostřednictvím Portálu občana. Pilotní odzkoušení v oblasti nenávistných trestných činů.
Ne všechny extremistické subjekty obsažené ve Zprávě se v roce 2018 dopouštěly nezákonné činnosti. Z dlouhodobého hlediska ale naplňují znaky extremismu, tak jak jsou definovány v předchozích výročních dokumentech.
Zpráva nově vedle pojmu extremismus zavádí označení projevy „předsudečné nenávisti“. Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické.
Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Zpravidla se jedná o skupiny definované rasou, národností, etnicitou, náboženstvím, sexuální orientací, politickým nebo jiným smýšlením, sociálním původem apod. Nemusí se jednat o skutečnou příslušnost k určité skupině, ale i o příslušnost domnělou (např. je-li osoba mylně považována pro tmavší pleť za Roma, ale ve skutečností není Rom). Takové projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů. Může se jednat o fyzické násilí, slovní útoky, či využívání urážlivé symboliky. Projevy předsudečné nenávisti se liší od extremistických zejména tím, že nemusí být spojeny s některou z totalitních ideologií. Osoby, které se jich dopouštějí, nemusejí být nutně členové či příznivci extremistických hnutí. Rovněž u nich absentuje jasné volání po svržení systému pluralitní demokracie a jeho nahrazení systémem totalitním.

K citovanému Alva dodává:
„Vypadá to, že se občan nezachová. Bude-li či nebude obviněn, záleží na „úhlu pohledu“ ´= libovůli udavače.“

To mne přimělo k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout toho aby tomu tak nebylo. Je to vůbec možné? Lze vypracovat nějaký postup či pravidla aby se takové libovůli co nejvíce zúžil prostor či dokonce se ji podařilo eliminovat?

O udavačství se ve Wiki dočteme toto:

Udavačství (denunciace) je anonymní či veřejné obvinění (čili udání) osoby nebo skupiny osob, nezřídka z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch a nebo na něm má osobní zájem. Udavač je obvykle nazýván konfident nebo informátor. Známým konfidentem byl Karel Sabina.

V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.

Starší právní nauka užívala pojem „udavač“ („denunciant“) jako neutrální označení osoby, která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, které je oprávněn státní orgán zahájit z moci úřední (bez návrhu soukromé osoby), především tedy trestní řízení.
V novější době takto působí trestní oznámení.

Ottův slovník naučný definuje udávání takto:

Udání – denunciace
Udání anonymní jest oznámení o spáchaném činu trestném neb o pachateli činu trestného, které kdo se zatajením svého jména činí u příslušného úřadu. Všechna trestní udání o deliktech veřejných soustřeďují se u státního zastupitelstva, které jest povinno je zkoumati bez ohledu na to, jsou-li anonymní čili nikoli. Za účelem ochrany občanů před bezdůvodným nařknutím předpisuje řízení trestní, že sluší se přistoupiti k vyšetření okolnosti v udání anononymním obsažených jen tehdy, jsou-li určitými a osvědčují-li věronodně trestný skutek nějaký; a že i tu má státní zastupitelstvo tak si počínati, aby nebyla vzbuzena obecná pozornost a aby pokud možno šetřeno bylo cti osoby obviněné.

Denunciací zove se též udání trestního skutku a provinilce vrchnosti církevní. Rozeznává se: denunciace evangelická, jež po smyslu evangelia (Mat. k. 18. v. 15—17.) tím způsobem se děje, že udavač marně napomenuv předem v soukromí, pak před svědky, potom teprve zprávu k vrchnosti vznáší, a denunciace soudní, udání učiněné příslušnému soudci, při čemž však z pravidla nevzchází udavači povinnost průvodu (tj. předkládati příhodné prostředky důkazní), jak žalobci se děje. Soudní udání podnět dává ku trestnímu řízení jako obžaloba a inkvisice.

Pojmeme-li udávání (oznamování) zcela obecně coby konání jednotlivce, aniž bychom ho dávali do souvislosti s nějakým konkrétním režimem či společenským systémem, nabízí se otázky:
Je udávání správné?
Je společnosti prospěšné?
Je správné udávat anonymně?
Mělo by být udání od anonymního zdroje ignorováno?

Žijeme v době kdy je možné na internetu udávat anonymně i anonymy, pouhým kliknutím na tlačítko. Internet je tak širokou informační i komunikační platformou s jakou se lidstvo ve své, nám doposud známé, historii nesetkalo. Vyvinula se tak rychle že s ní možná většina těch kteří ji využívají ani neumí správně zacházet (tím nemyslím technicky) a o správném přístupu k ní existují rozdílné představy. Nese to sebou problémy i „problémy“ související se šířením dezinformací i „dezinformací“.
Nikdy nebylo anonymní udání tak snadné jako dnes. Můžete ho napsat z bezpečí internetové kavárny a odeslat z jednorázově založeného e-mailu jen pro tento účel, můžete ho zavolat z mobilu na jedno použití….
Takže – co s tím?

KM

Inspirace

Před odjezdem do lůna přírody, kde nebudu pokoušen internetem, zde zanechávám nový prostor pro debatu a dva citáty které by mohly být odrazovým můstkem pro téma:

„Žádný stát na světě nepotřebuje ke své existenci finančně bohaté elity bez porozumění pro sociální spravedlnost, odpovědnost a etiku. Potvrzuje se mimo jiné, že základní lidská reakce na potěšení není pocit spokojenosti, ale chtít víc. Získanou moc, člověk neumí transformovat do štěstí. To je další a vážná výzva nejenom pro politiky a vědce, ale i pro mladou konzumní generaci.“
Jan Campbell

„Znalosti znamenají moc. Protože každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře svého nepochopení pro toho kdo ví a chápe více. Snažte se proto abyste toho znali a chápali více, braňte zájmy své a své rodiny.“
V.V. Pjakin

KM

Zamyšlení po Letné.

Saul v diskusi odkázal na článek který označil za neveselé čtení a já nemohu jinak než s ním souhlasit. K smutnému zamyšlení mne popíchl hlavně tento odstavec:
„Důkaz o tom, že Andrej Babiš sehrál v absurdním trestním stíhání kosteleckých manažerů nějakou iniciativu, samozřejmě neexistuje. Pravdou ale zůstává, že mu mimořádně nahrálo. Bez něj by jeho cesta k ovládnutí firmy patrně nebyla možná. A zejména by se mu nemohlo podařit získat většinový balík akcií vlastněných družstvem za tak neuvěřitelně nízkou cenu.“

Jaké jobovky tuto prosperující firmu potkaly?

Pád IPB kde měla zřízený jak svůj provozní úvěr, tak úvěr investiční
Jejich firma nebyla příčinou ani příznakem problémů IPB. A nemohli počítat s tím, že jejich úvěry se stanou předmětem spekulací.

K 17. červnu 2002 měly Kostelecké uzeniny na základě smlouvy se státem provozní úvěr ve výší tři sta milionů korun u ČSOB, zatímco investiční úvěr ve výši 874 milionů korun stát převedl do České konsolidační agentury.
„Najednou se s námi nikdo nechtěl bavit. Z belgické centrály ČSOB snad dostali pokyn nefinancovat potravinářství a stavebnictví. Bez vlastní viny jsme z ničeho nic neměli na výplaty pro patnáct set lidí ani na splátky za dobytek sedlákům. Všichni znejistěli,“ popisuje krušné období Jan Boček.

12. ledna 2004 obvinil Jiří Pospíšil, tehdejší jihlavský vyšetřovatel Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality pět kosteleckých manažerů – Jana Bočka, Jiřího Bambulu, Milana Kudláčka, Josefa Vopálenského a Vladimíra Nováka – ze zneužívání informací v obchodním styku.

Z mého pohledu, nejde v článku ani tak o Babiše, jako o obžalobu kapitalismu jako takového. Všimněme si ostatních figur které se na tragédii prosperujícího družstva podepsaly. Babiš je kapitalista, zachoval se v kapitalismu jako kapitalista a otevřeně vystupuje jako kapitalista. Pokud by příležitosti nevyužil, nechal by k ní otevřené dveře jinému kapitalistovi.

Ale dá se totéž říci o Komisaři Pospíšilovi, dobovým tiskem posměšně překřtěném na „Cattaniho z Vysočiny“ nebo o soudním znalci Rudolfovi Douchovi dnes trestně stíhaném kvůli své roli v případu zcizení OKD státu? Tito lidé přece ve své době zastupovali tu justici, za jejíž nezávislost lidé v současnosti demonstrují. Co si o nich asi myslí těch pět obviněných kosteleckých manažerů kteří byli osvobozeni až po vleklém vyšetřování a soudních tahanicích?

Co se změní případným odstavením Babiše? Víte s jistotou o někom kdo bude jeho funkci zastávat lépe a čestněji? Kdo se nenechá koupit a stylem „já nic já politik“ nebude prosazovat zájmy svého loutkovodiče? Na Babišův post stojí frontu dlouhá řada takových potenciálních loutek, které se na rozdíl od něj ještě nijak „nevybarvily“ a nikdo netuší co se od nich dá očekávat. Ale vzhledem k systému a evidentním tlakům zvenčí se dá u většiny z nich předpokládat že se budou řídit scénářem psaným EU: Rusko je fuj, Čína je fuj, V4 je fuj, imigranty bez ohledu na jejich nekompatibilitu potřebujeme a Německo je náš kamarád bez ohledu na minulost, protože v současnosti jde hlavně o upevnění evropské integrity. Tedy národní státy jsou také fuj.

Babiš má své „vady na kráse“, o tom není pochyb. A rozhodně není můj šálek kávy, ani jsem ho nevolil. Jenže my si nemáme moc z čeho vybírat a volby se stále častěji jeví jako rozhodování mezi větším a menším zlem. Můžeme si běháním k urnám prošoupat boty ale žádnou šanci na změnu evidentně shnilého systému u nich nenajdeme. Ani na Letné si ji nevyřveme, pokud se tam sejdeme jen proto abychom odstranili jednu či dvě (snadno nahraditelné) figurky ze šachovnice. Prostě – teď se hrají mnohovrstevné šachy a malému národu jako je ten náš, okolní svět (ani s ním spolupracující domácí hráči) nedovolí ty šachy změnit na dámu.

Když se tedy máme stát více občansky uvědomnělým národem, jak proklamuje Milion chvilek, měli bychom protestovat proti konkrétním věcem které nás pálí (jako např. naše voda v cizích rukou) nebo tlačit na urychlení projektů (např. těch na zadržení vody v krajině) a požadovat na domácí půdě takové změny jaké by se pozitivně promítly do života každého z nás. Tím že politika/oligarchu vykopneme z postu se pro nás nic nezmění. On se jen vrátí k podnikání ale nám se může snadno stát že tím vylejeme vaničku i s dítětem a prostřednictvím jiného se dostaneme z louže pod okap. Kdežto kladením konkrétních požadavků, jednoho po druhém, (nikoli nějakým chaotickým seznamem kde si jednotlivé body navzájem odporují) ho můžeme alespoň částečně donutit k tomu aby pracoval nejen pro sebe ale i pro nás.
Na závěr doporučuji k přečtení i článek na který odkazuje v předešlé diskusi Jan. Je sice delší ale obsahuje hodně podnětů k zamyšlení širšímu než jen uvnitř našich hranic.

KM

Africe hrozí ztracená generace mladých venkovanů

Milionům mladých Afričanů žijících na venkově hrozí, že se stanou ztracenou generací, varoval Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD). Pokud nebudou mezinárodní dárci a vlády investovat do místní infrastruktury, zemědělství a potravinářského průmyslu, budou miliony místních hledat obživu jinde, nejdříve ve městech a následně v zahraničí, uvádí fond.

Pan viceprezident IFAD Paul Winters k tomu dodává: „Velmi se obáváme toho, že (v subsaharské Africe) vytvoříme ztracenou generaci mladých lidí.“ Tak mne hned píchlo do oka to „vytvoříme“. Protože já bych si pod tím snadno představil výpravy evropských mužů odjíždějících do Afriky obšťastňovat africké ženy, které pak i s dětmi ponechají na pospas osudu. Hmm… copak mi to připomíná? Aha – africké muže připlouvající do Evropy – zřejmě s takovým bohulibým záměrem, očekávající (ba přímo požadující) z naší strany všemožnou podporu pro jeho naplnění.

Tak na jednu stranu: „Bububu!! V r. 2100 bude na planetě jedenáct miliard lidí, ouvej co si počneme!? Málo vody, málo práce pro každého … málo všeho!“ A na druhou stranu: „Evropa vymírá což je zase ouvej ouvej.“ No a kde je sakra psáno že nás tu musí být nějaký vysoký počet? Vyspěli jsme technicky natolik aby za nás makaly mašiny – co by na tom bylo tak špatného kdyby nás pozvolna ubylo? Podle mne nic. Aspoň bychom si tu nešlapali na paty, byli bychom si vzácnější a více bychom si jeden druhého vážili. Nižším počtem bychom i méně zatěžovali životní prostředí a umožnili přírodě aby se zas trochu nadechla. Případně bychom ji vhodnou krajinotvorbou trochu vypomohli, což by vytvořilo i mnohá pracovní místa pro ty co by se bez práce nudili. Dá se tedy říci že z globálního hlediska se Evropa chová populačně docela rozumě.

Proč se tak tedy nemůže chovat i Afrika? Podle zprávy OSN se v Africe rapidně zvýší populace, víc než na kterémkoliv jiném kontinentu. Do roku 2050, bude polovina celkového nárůstu populace jen v 9 zemích, z nichž se většina nachází v Africe. Třeba Nigérie by se podle OSN měla do roku 2050 stát třetí nejlidnatější zemí na světě. Rychlý růst populace se však netýká jen Nigérie, ale také Konga, Etiopie, Tanzanie nebo Ugandy. V mnohých zemích přitom četné potomstvo patří k tamní kultuře a zavedení omezení porodnosti podobné tomu v Číně by prý bylo problematické.

No dobře – je to jejich kultura – musí si to tedy nějak vyřešit. Sáhnout ke kompromisům a uvědomit si že humanitární krize jsou tam, kde je nejvíc lidí. Až se jim podaří stejně zalidnit i Evropu tak půjdou kam? Odletí zalidňovat nějakou jinou planetu aby si udrželi svou kulturu? „Euro-Afrika“ je jen přechodné řešení. Neměli by si také afričani uvědomit že naše planeta není nafukovací?

Jistě. Pomozme, investujme, dopřejme jim klid na práci, poskytněme podporu každému projektu který obyvatelům Afriky posune situaci k lepšímu… Ale dejme jim také jasně najevo že si z našich zemí nehodláme nechat vyrobit druhou Afriku s jejím problémem, protože máme i tak dost svých vlastních. A že africké problémy je třeba řešit v Africe. Ani my přece nemáme zájem na tom abychom se stali ztracenou generací.

KM

K zamyšlení před Letnou.

Rozhovor se spisovatelem a historikem Vlastimilem Vondruškou má široký záběr a svými nástřely nás provádí etapami naší historie ve kterých se „ulice“ podílela na významných změnách které se následně podepsaly na našich životech. Obsahuje mnohé podněty pro nejednu zajímavou debatu. Blíží se plánovaná demonstrace na Letenské pláni, odhady předpokládané účasti se liší stejně jako mínění mnohých o tom co skutečně lidi vede k tomu aby protestovali.
Kolik z nich tam přijde z přesvědčení že musí ubránit demokracii, kolik těch kterým Babiš nějakým konkrétním způsobem „šlápl na kuří oko“, kolik jen proto že chtějí „být přitom když se něco děje“….?

A hlavně – do jaké míry demonstrují za zájem svůj a v jaké míře za zájmy někoho jiného? Můj osobní názor je ten, že hlavní příčinou je Babišova aktivita směřující k upevnění ČR ve V4 a vše další co se ho týká jsou záležitosti podružné, vhodné především jako vábničky pro svolání co největšího počtu lidí. Samozřejmě se mohu mýlit a leckomu se může zdát můj náhled jako konspirační.
Ale myslím že ten rozhovor by si měl přečíst a zamyslet se nad ním každý, dříve než na tu Letnou vyrazí.
Tedy předkládám:
Vážné varování spisovatele Vondrušky: Zkrachovalí politici chtějí zvrátit polistopadovou demokracii. Když pochopíme, jak funguje pražská kavárna, je to mnohem zřetelnější.

KM

Plané snění a budhismus

Napsal Kamil Mudra

Ono je to vcelku jednoduché. Pro toho kdo netouží jen po vysvobození se z toho kolotoče nových zrození, nějaké dumání nad plaností nebo ne-plaností snění, nemá valný význam. Snění má drtivá většina populace ve své standardní výbavě pro život v běžně vnímané realitě a jeho prožívání je s ní v souladu, stejně jako prožívání lásky, touhy po poznání, po seberealizaci v čemkoli… A nakolik se ukáže planým, nebo naopak někoho „nakopne“ k nějakým výsledkům, prostě ukáže čas. Překážkou na cestě je pouze pro toho kdo vědomě pracuje na tom aby se z té reality co nejdříve vymanil a cokoli co nesměřuje k tomuto cíli je pro něj brzdou a ztrátou času.

Celý příspěvek

LUKÁŠ A SVÁTEČNO

 Napsal Kamil Mudra

To ráno bylo trochu šedivé, trochu modré a pak taky malinko do zlatova. Na nebi ještě vedl měsíc poslední a předem prohranou bitvu se sluncem, které s přezíravostí vítěze už rozhazovalo své paprsky do všech stran. Jeden z nich proletěl nad stovkami měst a vesnic, tisíci domů, domků, vilek, chalup a chat, minul nepočítaně oken, až se do jednoho zapíchl tak prudce, že ho nestačilo zadržet a dovolilo mu, aby zašimral spícího Lukáše na nose. Bylo to takové hebké cvrnknutí, jako když hodná máma, v  dobré náladě, něžně napomíná nezbedného klučinu.

Celý příspěvek

Kamilovy otázky

Už čtyři měsíce pokládám lidem, kteří se v mé přítomnosti projeví „proimigrantsky“ dvě otázky:

1) Pokud by vláda vyhlásila že přijme do naší země tolik uprchlíků za kolik se (za konkrétní osobu) písemně zaručí nějaký občan ČR, kolika příchozím byste takovou záruku poskytli?

Po tom co odpoví následuje druhá otázka:

2) A co kdyby ten váš podpis znamenal, že se po dobu pěti let stanete jakýmsi „kurátorem“ té osoby, dohlížejícím na její integraci, a za každé její porušení našich zákonů budete nést stejné následky jako ona?
Celý příspěvek