Kategorie: Napsal Kamil Mudra

Ach jo, volby.

Babiš je něco jako šachový král. Ať dopadne partie o Hrad jakkoli, z šachovnice nezmizí.
Z hlediska boje o Hrad je vlastně figurou jen pro jeden důležitý tah – vyřazení dvou figur kterých se chceme zbavit.
Ale všechny jeho další tahy už jsou v mlze a dá se očekávat že budou slabé.
Před časem jsem tu psal že Babiš a Skála mají pro mne jedno společné – každého z nich bych raději viděl jako premiéra než jako prezidenta. Samozřejmě že raději Skálu ale jejich šance na post premiéra jsou nesrovnatelné a jednoznačně ve prospěch Babiše.

Nicméně, dokud vládne pětikolka, je Babiš figurou bezvýznamnou a nabude významu až před volbami do parlamentu. Pak ovšem významu silného protože Babiš = ANO a ANO je jediná strana která má šanci v budoucích volbách pětikolku porazit. Co ale bude s ANO když Babiš odejde na Hrad?

No a pak tu máme ještě postoj PRO, vyslovený Rajchlem, že v naší situaci vůbec nesejde na tom kdo bude sedět na Hradě, protože pětikolka už se postarala o to aby nás zbavila i té nejmenší národní suverenity s přesahem i přes její volební období – to znamená že to tak bude i za jakékoli vlády která bude vládnout po ní.

Oproti tomu Bašta šachovým králem není, jelikož když nevyhraje (což je bohužel pravděpodobné) zmízí ze šachovnice a bude dále pouhým členem celkem slabé parlamentní strany, která se navíc sama neustále vzdává koaličního potenciálu. Její postoj „s vámi nejdu“ vůči ANO se zdá být trvalým. S kým tedy chce jít vůbec netuším. Asi hodlá zůstat v parlamentu v pozici osamělého vlka, kterému postupně vypadávají zuby, coby Okamurova trafika.

Takže co s tím?
Použít jednorázově Babiše k sejmutí Dámy a Střelce s tím vědomím že když se to podaří znamená to jeho pětileté „uskladnění“ = odtržení od ANO?
Nebo využít Baštu k jakési demonstraci toho jak nás pětikolka vytáčí?
Já vlastně také ještě nemám jasno. Ale volby už jsou za rohem a brblání, na to že opozice (parlamentní dohromady s mimoparlamentní) nedokázala vygenerovat nějakého výrazného kandidáta se silným volebním potenciálem, mi v rozhodování také nepomůže.

KM.

Novoroční zamyšlení.


Karla Maříková (za SPD) 2.září 2022 v parlamentu ČR

Tenhle úderný, k vládě spravedlivě kritický projev byl pronesen v parlamentu před hlasováním o nedůvěře vládě. Nebyl jediný, hovořili v tomto duchu i Okamura, Bašta ….
A jak to dopadlo?
108 je prostě jistota.

Kritika vlády, ze strany Karly Maříkové i dalších z SPD, je stále aktuální a bylo by ji od té doby možné rozšířit o další závažné body. Jistě by této jediné, vlastenecky orientované parlamentní straně, přidalo na síle, kdyby měla na Hradě svého zástupce, který by mohl šířit (nejen) její myšlenky aniž by byl ve spárech cenzury. Protože kdo by Jaroslavu Baštovi mohl zabránit v tom aby měl v nějakém veřejném médiu svůj pravidelný prostor, jako svého času Miloš Zeman?
Bohužel, situace je taková, že nás nutí uvažovat o menším zlu, které má větší šanci se na takový post dostat. Přestože, coby voliči, to (zatím) máme plně ve svých rukou.

Ale parlamentní projevy SPD, její stránky i stránky a rozhovory s osobnostmi mimoparlamentní opozice sleduje příliš málo lidí než aby se to u prezidentských voleb projevilo potřebným způsobem.

Máme to ve vlastních rukou a je nám to houbelec platné, když nejsou vedeny zdravým rozumem a vlasteneckým postojem. Vláda si dál bude provozovat své probruselské rejdy vstřícné nadnárodním korporacím, zaštítěna svou sto osmičkou a služebnými médii, aniž by tu byl někdo, kdo by (kdyby už nic jiného) alespoň viditelně a slyšitelně poukázal na její protinárodní jednání. V obavě o svobodu projevu sdílíme takové varování, čteme takovéhle „jasánkoviny“ a v průzkumech vychází že jsme si vzájemě přestali věřit.
Tak tohle jsme si před třiceti čtyřmi lety „vycinkali“ klíči na Václavském náměstí.
Fakt jsme to chtěli a nebo máme co jsme si zasloužili?
KM

Odpověď saxovi.

Tenhle text měl být původně jen reakcí na saxův komentář.
Vyšel mi ale nějak dlouhý a mne napadlo že už je stejně zapotřebí nějakého článku nového, protože se pod tím stávajícím diskuse dlouho načítá a je „zavlákněná“ až běda. Tak se stal „článkem“ novou diskusi otvírajícím.


„Ony se tu pletou dohromady dve veci: samotna opatreni a jejich zneuziti.“
Na to aby se člověk orientoval v dějích současných, musí si udržet v paměti děje předchozí, s těmi současnými související. Když napíšeš: „A zamotala to alternativa a udelala z toho gulas.“ uchopíš celý problém dost velký kus za startovní čárou.
Vzpomeň si:
Na úplném začátku kdy celá společnost byla vyděšena tím že se na ni řítí epidemie, spolupracovala alternativa s vládou, tak že „záplatovala“ její nepřipravenost šitím a často i bezplatnou distribucí roušek, dobrovolníci donáškou jídla ke dveřím seniorů co nikoho neměli atp. My, tady na webu, jsme respektovali lockdowny, odsuzovali pitomý frajery prezentující se okatě na FB bez roušek a vysmívali se názorům o jejich neužitečnosti, čímž jsme také byli v souladu s vládou.

S nákupem prvních vakcín nastala diskuse orientovaná spíše na to která vakcína je lepší, jestli úplně nová varianta od západních firem nebo Sputnik vytvořený na principu který nám byl znám už u těch které máme v těle. K veřejnosti prohovořila Peková o své teorii o umělém viru, což však nebylo pro neodbornou veřejnost nijak důležité, protože vir tu prostě byl ať tak či onak. Ale stále ještě nešlo o spor zda se očkovat či neočkovat. Ten přišel až s možným využitím léků, které by eventuálně mohly vakcínu nahradit a teprve v tento okamžik se stává alternativa opoziční. Objevil se Beran s isoprinosinem, slovenští lékaři s ivermectinem a pro tu veřejnost která z jakéhokoli důvodu nedůvěřovala vakcíně se tato možnost stala přijatelnou alternativou jak svůj odpor k vakcíně řešit. Ale stále ještě to bylo v rovině důvěřivci versus nedůvěřivci a debaty se vedly víceméně akademicky, byť provozované laiky na odborníky se odvolávajícími. Nekonala se žádná hnutí odporu, spíše jen každý obhajoval svůj osobní postoj.

Mám-li mluvit za sebe, tak mě v té době nejvíc vadilo že vláda odmítá jakékoli vypracování studie o těch lécích a prosazuje řešení výhradně vakcínami. To mi prostě vadilo už z principu, její přístup jsem považoval za nevědecký a s dalšími informacemi (okolo byzsnysu) už mi to začalo připadat až podezřelé. To že začali být lidé z odborné veřejnosti, kteří takovou studii požadovali, označováni mainstreamem za dezinformátory už jsem považoval za urážku vědy a podezření se začalo měnit v naštvanost. Ale stále jsem byl relativně v pohodě, dokud jsem si myslel že se tím nemusím řídit.

Jenže tlak budil protitlak a s příchodem povinného prokazování očkovanosti, s následným rozdělením veřejnosti na občany s doposud běžnými právy a občany „druhé kategorie“, jimž byla velká část těch práv odebrána, jsem už trvale přešel na stranu alternativy prosazující dobrovolnost a rovné zacházení. A hlavním důvodem pro mne bylo i mainstreamem přiznané zjištění, že očkovaní roznáší covid tak jako neočkovaní, z čehož bylo zřejmé že celé toto rozdělení populace postrádá smysl. Teprve až v téhle fázi jsem se názorově rozešel s těmi, kteří stále setrvávali v té počáteční, ku vládě souhlasné linii. To píši proto že si myslím, že podobným myšlenkovým procesem prošlo mnoho lidí, včetně těch co se nechali do očkování natlačit zaměstnavatelem a nebo jen proto že ten vývoj v poznávání covidu a vakcín nesledovali v době kdy se naočkovat nechali. Bohužel jde o trvalé rozdělení společnosti, protože „neočka“ svůj postoj nemají proč měnit a „očka“ mají v sobě tu vakcínu natrvalo (byť s dočasným účinkem), takže je snadné kdykoli ten nesvár oživit nějakým vyhlášením pravidla, které bude jedné straně vyhovovat a druhá se proti němu postaví. Klasické „rozděl a panuj“ v tomto má vybudovaný pevný základ, protože jde o masovou záležitost, promítající se do oblasti: víra – nevíra.

„Ze se zneuziti narod nedokazal ubranit znamena, ze je v krizi.“
To nepochybně je ale nejde o krizi první. Po válce jsme, coby národ, zažili podobnou krizi se změnou režimu. Pro starší generaci, vyrůstající v kapíku, to byl jistě šok, protože přizpůsobit se vyžadovalo změnu myšlení z individualistického na kolektivní. Ovšem poválečné děti tím zasaženy nebyly. Vyrůstaly v socíku a už se tedy neměly s čím vyrovnávat. Vzpomínky rodičů a prarodičů byly pro ně jen vzpomínkami na realitu kterou samy nezažilly a jejich realita už byla jiná.

„Bud se rozpada, anebo – to me ted napadlo- vznika narod novy (ale muze se i nadale nazyvat cesky).“
Ta nová, poválečná generace už také byla jakýmsi „novým národem“, s jinak formovaným myšlením a fungujícím v nových podmínkách s částečně novým hodnotovým žebříčkem. Starším rodičům (zhruba od třicítky výš) se tak klidně mohli jejich, už samostatně se rozhodující dvacátníci, jevit jako „Skupina lidi, zijici na uzemi Ceska (ČSSR) která se rozhodla znovu definovat a zahodila svoji minulost.“ Jenže oni nezahodili minulost svou, ale minulost předků, která pro ně byla jen starým (pouze vyprávěným) příběhem. Nám se ta současná proměna zdá poněkud divoká, protože oproti naším rodičům, jsme se na ní podíleli mnohem méně. Polistopadové děti převzal do výchovy mimorodinný vliv mnohem rychleji než tomu bylo u nás. „Svět“ si pro ně „došel domů“, skrze počítače a Google, rychleji a razantněji než pro nás televize. A my jsme je před ním nemohli nijak chránit, protože přizpůsobení bylo žádoucí i u nás samotných. Nějaká ochrana by vlastně byla kontraproduktivní. Nu, a tak tu teď najednou máme nový národ – kde se vzal tu se vzal. Ani k tomu nepotřeboval nějaký náš rozpad.

„Zde bych popral sluchu vitacum imigrantu, zvlaste pak Ukrajincu. Co je k tomu vede? Zrejme obdiv k jejich nacionalismu – lide jim pomahaji proto, ze sami od nich potrebuji pomoc s pozdvihnutim sve male soudrznosti.“
No, pro samu soudržnost asi ne, to by se projevovovala i jinak než demoškama na Václaváku. To spíše u některých prostý soucit a u jiných pro posílení pocitu „ještě na tom nejsem tak zle když dokážu pomoci tomu kdo to potřebuje“. A nelze přehlížet ani to že jde o cosi společensky vyžadovaného/očekávaného a příčit se tomu znamená dělat si problém. Mediální masáž prostě nese své ovoce a udává trend. Navíc už nám nějak chybí nějací živí hrdinové. Chvíli jsme to zkoušeli s těmi předchozími, které jsme vítali skoro jako osvoboditele, ale když se předvedli jako srabové co jenom utekli za lepším, tak holt sáhneme po těch k jejichž hrdinství bychom za jiných okolností (třeba kdyby Ukrajina byla útočníkem) měli vážné výhrady.

„Pokud to tak je, pak nejde jen o pad Ameriky a dolaru, ale o preformatovani cele Evropy. Coz je proces na dlouha desetileti az mozna staleti. Bude-li tedy soucasna epocha uvodnich valek trvat 10-20 let, pak se dalsi 2 generace budou definovat nove narody a stare zanikat. Za sto let se to pak zpeceti vytycenim novych hranic v Evrope (a ve svete). A dalsich 100 let si na to lide budou zvykat.“
Může to proběhnout mnohem rychleji. Stačí pár hodně krušných let a ochotně se svěříme do rukou každému komu uvěříme že nás té krušnosti zbaví. A ono takového příslibu ani není třeba, když se umí zatlačit na pilu. Vždyť se podívej na země které převálcovala migrační vlna. Je to z hlediska jednoho lidského života chvilka a jejich obyvatelé museli přijmout jiný život než jaký žili před ní. Žádných 100 let na zvykání nedostali. Prostě stalo se a teď je to tak.

„Tohle neni moc videt a nemysli se na to, nebot clovek ma tendenci resit problem v horizontu sveho zivota, nejlepe pak zitra. Je v ocekavani revoluce, vitezstvi, anebo prohry a predstava, ze revoluce bude trvat sto let, je pro nej neprijatelna.“
Když máš na přemýšlení dost času, aniž by okolo tebe probíhaly nějaké výrazné změny, které by ti zasahovaly do života, tak ti představa, že revoluce bude trvat sto let přijde docela reálná. V opačné situaci je očekávání rychlého průběhu úplně normální a může ti i pět nebo šest let připadat jako dlouhá doba. No a řekl bych že my teď žijeme v těch rychlých časech. Na můj vkus je to vidět až příliš. Ani nevím jaké mám nejmladšímu synovi dávat rady do života protože nemám nějakou konkrétní představu v jakém světě bude žít. Změny (a bohužel k horšímu) očekávám už během toho vlastního.

„Ale napriklad neoliticka revoluce (neolitizace) trvala tisice let (3-5 tisic?). Urcite by se i tehdy nasli lide, nervozni z toho, ze neolitizace nebude zavrsena uz pristi tyden :-)“
Tak o tom dost pochybuji. :-) Spíše jim závidím ten pomalý vývoj, během kterého nejspíš měli pocit že jejich vnukové budou žít stejně jako oni. A vnukům se vyplatilo řídit se dědovými radami, protože to znamenalo osvojit si užitečný fortel. Myslím že ten proces nazýváme „revolucí“ zcela neoprávněně, protože účastníci ho jako revoluci neprožívali. Někdo objevil třeba motyku, tak ji ostatní začali používat také a až do konce jejich života se nic nového nevyskytlo. Na něco, co by připomínalo pluh si možná počkali tisíc let. A během toho času si chodili něco ulovit nebo nasbírat stejně jak před neolitem. A jestli jim někdo šéfoval během kočování, tak jim šéfoval i když se někde usadili. Akorát že jeho synek toho víc zdědil, protože jeho fotřík už nemusel přemýšlet nad tím co nechat na místě a co si sebou vzít.

KM.

S VÁMI NEJDU!


Zajímá vás jak silný je názorový proud ke kterému se přiklánite? Jak velká část české společnosti jde s vámi, proti vám nebo kolik lidí není rozhodnuto? Případně jak moc je váš názor pro českou společnost důležitý? Pokud ano, pak vás jistě zaujme sociologický průzkum, v němž respondenti dávali najevo nejen svůj postoj k 29 klíčovým otázkám, které mají potenciál společnost štěpit, ale prozradili rovněž, za jak moc důležitá tato témata ve svých životech považují. Díky tomu tedy nyní víme, nad čím zde dnes hrozí třaskavý střet a kde je naopak šance, že oponenti budou ještě ochotni o svých odlišných pohledech debatovat nebo v nich protichůdné názory alespoň nebudou vyvolávat silné negativní emoce.
Na konci článku o tomto průzkumu naleznete výzkumnou kalkulačku, ze které se jedním kliknutím dozvíte s jak velkou společenskou skupinou souzníte v odpovědi na každou z 29 položených otázek.

KM.

BŘEZNOVÉ DNY 14.–⁠16. BŘEZEN 1939


Vyhlášení protektorátu Čechy a Morava znamenalo, že se na jeho území začaly uplatňovat zásady německé propagandy. Jejím nejmarkantnějším projevem bylo zrušení některých svátků či významných dnů z dob ČSR (7. březen – narození T. G. M., 28. říjen – vznik ČSR) a zavedení nových (16. březen – vznik protektorátu, 20. duben – narozeniny Adolfa Hitlera, 12. červenec – narozeniny prezidenta Emila Háchy). Změny se dotkly rovněž tisku. Záhy po vyhlášení protektorátu vydala vláda výnos o zřízení Tiskové dozorčí služby, podléhající Tiskovému odboru Předsednictva ministerské rady (PMR), dohled nad tiskem tak spadal do kompetencí protektorátní vlády. S vypuknutím války došlo ovšem v této oblasti k zásadní změně, kdy kontrolu tisku převzal od PMR přímo Úřad říšského protektora. Na území protektorátu tak byly definitivně zavedeny říšské mechanismy řízení médií, podle nichž byl tisk chápán jako nástroj prosazování státní politiky a propagandy.

Čím to že když to čtu tak mám takový divný pocit jako by se dějiny točily ve spirále?
Je to přece nesmysl….
Tehdy jsme neměli internet.

KM

Hlavně dobrovolně.

Stát mě donutil říkají lidé ve frontě.
„Očkovací místa hlásí výrazný nárůst zájemců o vakcínu a někde už padly i denní rekordy. Lidé nicméně uvádí, že to není dramatický vývoj epidemie, co je k vakcinaci přimělo. Jako důvod shodně zmiňují další utažení opatření. Výrazný zájem o očkování hlásí i další vyhledávané místo bez registrace – to které provozuje pražský IKEM v obchodním centru na Chodově. Stejně jako na hlavním nádraží i tady lidé uvádí jediný důvod, proč se k vakcinaci rozhodli – zpřísněná opatření.

A až tu frontu vystojí podepíší prohlášení o dobrovolnosti. Uvědomují si absurditu svého jednání?
Někteří z nich se už na základce přihlašovali do „dobrovolně-povinných“ předmětů a tak už jim to možná ani tak absurdní nepřijde.
Hmmm… Odmítám to – ale dobrovolně to udělám.
Svoboda kterou si národ vycinkal klíčemi na náměstích.
Třicetileté praní mozků nese své plody.
Lze ještě vůbec očekávat že se lidé s takto zlomenou vůlí dokáží někdy postavit za nějaký národní zájem?
Říká jim vůbec něco pojem: „Svobodná volba“?
Jak se asi cítí takto donucený taťka když mu děcka doma připomenou: „Hele a neříkal jsi že se tou šmakuládou nikdy opíchat nenecháš?“
Jak se vymluví aby nevypadal jako ten co si „nevidí do huby“?
A co, stejně dobrovolně, podepíše příště?

KM

O ne-ovcovitosti.

Jana dala odkaz na fotbalistu Juraje Kucku, který nepokleknul na podporu BLM a to se zde stalo impulzem k následné debatě o ne-ovcovitosti.
Juraj Kucka se zachoval správně a čím více takových tím lépe. Jde především o to gesto, za které mu uznale zatleskám. Gesto mu umožnil stadion s diváky. Byl se svým postojem na tom správném místě aby ho mohl projevit a díky tomu že si média všímají i toho co o tom napíše na svém Instagramu, mohl se ke svému činu také veřejně vyjádřit – takže ten jeho čin má nějaký význam. Nepochybně se vyskytuje mnoho lidí kteří to ocení a ve stejné situaci by se zachovali stejně – ovšem nedostanou nikdy příležitost k tomu aby udělali totéž – prostě jen proto že po nich to pokleknutí nikdo nevyžaduje.
Kdyby je snad někdo s cedulí na podporu BLM zastavil na ulici a to pokleknutí po nich chtěl, tak ho prostě pošlou do háje a půjdou dál, aniž by si při tom na hrdého fotbalistu vzpoměli. Jenže o jejich gestu se už nikdo nedozví, žádná média o tom nenapíšou a pro nikoho se tak nestanou nějakým vzorem ne-ovcovitosti. A stejně tak půjde dál i ten s tou cedulí a bude oslovovat další lidi, aniž by ho jejich odmítnutí nějak rozhodilo, protože on s tou negativní reakcí počítá a pomyslnou čárku za úspěch si udělá jen za toho kdo mu vyhoví. Ulice holt není stadion s diváky.

Stejně tak je tomu i s odmítáním roušky která se pro mnohé stala jakýmsi symbolem ovcovitosti. V době kdy byla povinná i na ulici ji stejně hafo lidí nenosilo. Aby někdo bez ní upoutal pozornost, muselo jít o někoho kdo byl v hledáčku médií. Kdyby poslanec Volný chodil bez roušky jen po ulici prošlo by to nejspíš bez povšimnutí. Aby na sebe upozornil a tak demonstroval svou ne-ovcovitost, musel ji odložit (nepoužívat) v parlamentu. Parlament se tak stal Volného „stadionem“. Teprve tam se stalo její nenošení jeho gestem, provázeným tím co k tomu říkal. To že už před ním říkali totéž jiní pouliční neuživatelé roušek nikoho nezajímalo a situace na těch ulicích se nijak nezměnila ani po jeho parlamentním gestu. Ulice holt není mediálně sledovaný parlament.

Přece je tu však už rozdíl mezi ne-ovcovitostí fotbalisty Kucky a ne-ovcovitostí poslance Volného. Oba jsou sice viditelní avšak fotbalista svým gestem nijak neovlivnil následný průběh utkání – kdežto poslanec Volný svými gesty u řečnického pulltíku do průběhu činnosti parlamentu zasahoval citelně, tím že ostatním svým kolegům zkomplikoval práci. Práci za kterou je všichni královsky platíme a jejíž výsledky od nich požadujeme. De facto tím také poskytl alibi parlamentním flákačům, kteří dostali možnost výmluvy ve smyslu: „No, my jsme to či ono nestihli projednat protože Volný….“.
Ale budiž… za ty prachy co poslanci berou, jsme oprávněni od nich očekávat že si tohle nějak vyřeší, byť by si i měli „prodloužit směnu“.

Někdo by mohl říci že stadion a parlament jsou místa vzdálená každodennímu životu občana, tedy je mnohem důležitější projevovat ne-ovcovitost venku na ulici (čímž mám na mysli veškerý prostor mimo naše domovy). Ale lidé potřebují viditelné vzory, zvláště v časech které jsou charakteristické posedlostí celebritami všeho druhu a sklonem k jejich napodobování či adoraci. Jenže tak jako každému nesluší stejný vohoz ve kterém se blýskne celebrita, stejně tak nesluší každému stejné vystupování. Už proto že svým okolím není stejně jako ta celebrita vnímán. Navíc žijeme v organizované společnosti kde má většina dějů své návaznosti v podobě neustále probíhajících interakcí a lidi které potkáváme jsou často začleněni v zaběhlých algoritmech na jejichž narušování nemají zájem. My nejsme celebrity a ti lidé nejsou naším publikem. Když se necítíme být ovcí a vzhlížíme k ne-ovcovitým celebritám tak to ještě neznamená že prostor který sdílíme s ostatními je naším stadionem, parlamentem či jevištěm, sloužícím především k demonstraci našeho osobního postoje. Je tedy třeba nepřetržitě zvažovat kdy je naše ne-ovcovitost na místě a kdy není.

Svobodně uvažující člověk svádějící svůj boj s ovcovitostí by se měl řídit minimálně třemi pravidly:
1) Vzdoruji pouze tehdy, kdy následky svého vzdoru nesu jen já sám.
2) Můj vzdor má osvětový význam jen když je natolik viditelý abych jím oslovil své okolí.
3) Promyšlený postup bývá učinnější než než hurá akce vedené horkou hlavou.

Tahle tři pravidla platí univerzálně pro jakoukoli ne-ovcovitost, pokud má tato být využita k dosažení nějakého výsledku.
Janin postoj že: „Hrdina je ten, který tu roušku sebou ani nenosí.“ je dětinský a není o ničem jiném než o „sraní si do vlastního hnízda“. Její „hrdina“ totiž není ničím jiným než potenciálním prosebníkem o toleranci. On sice sebevědomě kráčí po chodníku ale se svým „hrdinstvím“ zpravidla skončí u nejbližšího obchodu kde ho bez roušky odmítnou obsloužit nebo u autobusu do kterého mu řidič nedovolí nastoupit. Pokud se rozhodne pro vymáhání jednoho či druhého, byť jen verbálně, nasere tím plno spěchajících lidi ve frontě za ním a potenciální názorové souputníky jen odradí. Kdyby měl roušku u sebe v kapse může v obou případech jít na kompromis – tedy demonstrovat svůj postoj vstupem bez roušky a následně, je-li k tomu vyzván, si ji s patřičným komentářem nasadit, aniž by ostatním negativně (hádkou a zdržováním) zasáhl do života. Avšak bez roušky v kapse se o tuto možnost připraví a nejčastěji pak demonstruje jen svou porážku, protože jak prodavač, tak i řidič autobusu se nerozhoduje za sebe, nýbrž jedná podle zadaných instrukcí, které jejich nadřízení nezmění ani kvůli nim, ani kvůli tomu „hrdinovi“. Pokud snad někdo touží být „mučedníkem za dobrou věc“ nesmí do svého mučednictví zatahovat ostatní, protože tak se z něj, z pohledu okolí, místo mučedníka stává jen sobecký blbec.

Naopak – ne-ovce s rouškou v kapse, nabízí všem zúčastněným možnost „tiché dohody“. Prodavač nebo řidič, jsoucí „na stejné vlně“ má možnost nepřítomnost roušky „přehlédnout“ a tím se zúčastnit pasivního odporu, spočívajícího v nedodržení odmítaného nařízení. Mezi ním a neorouškovaným dojde ke krátkodobému „spiknutí“, kterým oba testují průchodnost postoje u okolí, avšak neriskují že by se testování zvrhlo v nežádoucí konflikt. Oba mají možnost nepovedený test zavčas ukončit tím že si neorouškovaný roušku nasadí, avšak již nabídnuté a přijaté souznění přetrvá i v případě že někdo z okolí na situaci zareaguje negativně. Takto se vytváří ostrůvky pozitivní deviace, které se postupem času mohou spojit v převládající území. Pokud chci lidi přimět k ne-ovcovitosti, nesmím jim tuto svým jednáním vnucovat ale pouze je získávat svým příkladem. Ať už jde o roušku či cokoli jiného.

KM.

Ostrovní předvolební přemýšlení.

Tak nám začíná předvolební kampaň a to si asi zaslouží novou stránku. Očekávám že se média budou hemžit volebními spoty, chvástáním a sliby, což leckoho z nás popíchne k tomu aby to okomentoval. Pod předchozím článkem už je komentářů více než dost na jiná témata a tak jsem si dovolil posbírat pár komentů ve kterých už jsme k volbám něco zaplkali a umístit je sem coby „startovní čáru“. Pokud se zde někdo nenajde, znamená to že se buď ještě nevyjádřil a nebo jsem to přehlédnul. Ale nic se neděje – zde je k dispozici dostatek volného prostoru k úvahám, kritice, chvále či fantasiím a nejsou kladeny žádné meze. Zdrbněmež tedy politickou scénu jak si zaslouží.

astraustralia
Vyjadrovat se k tomu co se deje v CR z Australie je podobne jako kdyz se clovek zijici v CR bude vyjadrovat k situaci zde. Presto to mohu zkusit opsanim komentare ke zprave z PL v odkazu:-) (jako zpestreni odkazu)
Musi se uznat, ze premier Babis se svou protibruselskou retorikou a s durazem na narodni suverenitu, predstavuje pro CR mnohem mensi zlo, nez opozice Spolu s Piraty a Stan, ktera by nasi zem nenevratne prodala cizim zajmum a zaplavila by cesky stat muslimskymi migranty.
Nazor Astra? Ano diky takovym Babisovym proslovum a postojum patrne opet ve volbach zvitezi.
Ale pozor, jak nerozumim mentalite volice v CR o tom svedci muj chybny odhad z predeslych voleb. Tehdy jsem diky velmi rozumneho programu a argumentum“realistu“ (Robejsek) povazoval za jiste ze se dostanou do parlamentu.
Ani proceno nedostali (0,7%). Proc to volice neoslovilo? Nadpolovicni vetsina volicu ma IQtykve? Nebo proc.
Prosim ctenare aby tyto radky k volbam brali jako priznani se k tomu ze s odstupem nekolika desitek let mimo republiku jsem dost mimo a ani nekolik letnich navstev republiky na tom nic nezmenilo.

oh
No jo, pastýř – spasitel! Lidi nás nevolí, ale nemá cenu přemýšlet co děláme špatně, chce to vyměnit voliče!
Nevíte náhodou, proč mi to prohlášení připadá poněkud pražskokavárenské?
Béééé!
„ Když vyhraje Babiš, všichni to přijmou..“
Patočkův Deník Referendum se sice pokouší z Pirátů uplácat novou „progresivní“ levici, pirát z Karibiku Bartoš ovšem předem inzeruje, že bukanýři se hodlají držet vzoru, který zahájil sešup preferencí ČSSD – neomylně koalovat doprava a předem hlasitě vykřikovat, že jiná alternativa nepřipadá v úvahu, čímž se vydírací potenciál „jediných možných koaličních partnerů“ rozšiřuje prakticky až k nekonečnu.
DR:„Psali jste, že vstup Pirátů do vlády je mimo jiné podmíněn tím, že v ní nebudou zasedat lidé nekompetentní nebo s korupční historií. A odmítli jste rovněž spolupráci s těmi stranami, které ohrožují liberální demokracii, tedy KSČM, SPD a částečně i politické hnutí.

ANO. Bude se to pro letošní volby výrazně měnit?“
PB: „Myslím si, že odmítnutí spolupráce s politickým hnutím ANO bude velmi razantní. Už jen z toho důvodu, že celý stát je prolezlý lidmi, které si na různé pozice natahal premiér. Zkrátka taková tasemnice. Nejde tedy jen o osobu Andreje Babiše, ale o ovládnutí České inspekce životního prostředí nebo o fakt, že i Evropská komise upozorňuje, že ministři Karel Havlíček s Klárou Dostálovou kryjí Babišův střet zájmů a jimi řízená ministerstva protežují jeho firmy. Před posledními volbami jsme se politického hnutí ANO obávali a spolupráci s ním zcela nevylučovali. Naší podmínkou tehdy bylo, že Babiš nebude členem vlády a politické hnutí ANO nebude mít ve vládě většinu. Dnes je ovšem zcela zřejmé, že se nijak nežinýruje a rozhodlo se stát zprivatizovat. A obávám se, že další metou bude oblast zdravotnictví. Vedle politického hnutí ANO dále nehodláme společně vládnout s žádnými extremistickými stranami, které svými projevy a politikou překračují mantinely liberální demokracie.“

Takže si zavěštím: Po slavném vítězství AntiBabiše dostaneme Kalouskovu vládu (možná bez Kalouska?), zato s milým krajanem Jurečkou, politrukem Fialou, děsivou trojkou M+P+A, flexibilními STANkaři a námořními lupiči z Bruselostánu. A začnou se ordinovat obvyklé oblíbené „úspory“ a „reformy“: povinný soukromý penzijní pilíř aneb vytunelování průběžného důchodového systému, znovuzavedení Julínkovného a omezení proplácení nemocenské, zpoplatkování vzdělání, škrty a úspory v „přebujelé“ státní správě, na sociálce, a ve školství, zflexibilňování pracovní síly, zjednodušování daní pro bohaté a korporace, a pro póvl sjednocení DPH (samozřejmě na co nejvyšší úrovni), povinná minimálně 2%HDP na „obranu“, spojené s usilovným lezením do NATO řiti a US řiti a zahraničních misí. Zásluhou pirátů pak to vše ještě bude řízlnuté brusleským GreenDealem, maniakální digitalizací úplně všeho a zarovnáním do řad bruselského hlavního proudu liberální demokracie „Pouze pro liberály!“. Jo, a možná nebudete muset nosit roušky.

Tedy, jestli se necháte dobrovolně naočkovat podle instrukcí z Brusele a tamní byrokratura se nebude tvářit moc nevlídně.. Zkoušel jsem zahlédnout i alternativu, že se ANO SPOLU sčuchnou a pirátský stánek vyšachují, ale to už bylo na mou křišťálovou kouli moc a explodovala. :-))

Kamil Mudra
No jistě – klasicky – volba nejmenšího zla. Tak to tu máme řadu let, Babišem to nezačalo.

Jana
Teď moc nechápu, jak to myslíš. Tak jen pro informaci – ANO jsem nevolila a volit nebudu. A i když jsou – aspoň zatím – volby tajné, otevřeně můžu napsat, že volit budu SPD. A je mi jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne.

Kamil Mudra
Mě se to, Jano, líbí, protože jsem naposledy takto volil.
Letos mám dilema protože chci aby vyhrálo ANO ale současně zachránit KSČM před opuštěním parlamentu, pro případ že by se po volbách dostalo do vedení Skálovo křídlo. SPD u mne asi letos ostrouhá protože mimoparlamentní propad jí nehrozí a na výhru nemá.

embecko
To je dobra uvaha i pres to riziko, ze Skala neprorazi a naopak se upevni Filip-Dolejsovska liberalni klika.
Tahle volba bez rizika nebude a komunisti jsou jedina konzolidovana sila, navic zavazana tradici, schopna v blizsim budoucnu neco zmenit. SPD nepropadne, ani nezvitezi, jak pises, takze tam by to byl v tomhle smeru vyhozeny hlas.
Zbyva pak bud volit primo ANO, coby mensi zlo, anebo rovnou pravici (ANS pani Vitove).
Proste ne demoblok :o)

pacifista
Co když budeme uvažovat o tom, že Babiš dostane tolik hlasů že bude moci dát dohromady nejen menšinovou vládu. Potom bude potřebovat partnery, kteří ho podpoří ve sněmovně a společně budou mít většinu. Tím partnerem může být ten staronový, ale jen když bude mít ve sněmovně dost křesel. Bylo by škoda kdyby mu k tomu scházelo něco málo hlasů od voličů nebo by k tomu mohl dopomoci výpadek elektrického proudu. Je proto potřeba „zajistit“ voliče. Taková partnerská páka na Babiše-korouhvičku vůbec není na škodu.

embecko
Budme radi (a doufejme), ze Pirati a demoblok nasrali Andreje takovym zpusobem, ze radsi sahne po SPD.
A hle…nejak mi tu chybi jedina zminka o CSSD, jsem zvedav, jestli tihle hadi dokazi preskocit tech 5%….vsechny diskuze vsude: CSSD jako by neexistovala…a pritom to muze dopadnout jako pred 4 lety.

vittta
To právě je to, co nevím.
Zatím to vypadá na ANO+ODS, při čemž se ale skrze ODS dostane do parlamentu TOP09.
Tady by bylo vhodné, kdyby se ta banda rozbila ještě před volbami, protože to pomalu vypadá, že ODS ani neexistuje, TOP09 jim to prostě vykradlo. To je o tom, co se ukáže jako možné, jenže kupodivu- měsíc před volbami není jasného naprosto nic. Důležitý je Okamura, Babiš hypoteticky může utvořit menšinovou vládu, s podporou SPD a KSČM, ale SPD nemůže chtít za to až moc velký profit.
A ČSSD… To je mrtvá strana, nic nenabízí, žije vlastně pořád ještě ze Zemana. Hamáček jí asi nespasí, strana pracujících z ní nebude, a na intelektuální levičáckou sebranku z pražské kavárny není dělník zvědavý. Přitom…na levici i pravici je místa dost, ale pravici vystrnadili městští liberálové, tvrdíc o sobě, že jsou pravice, a levici, při té příležitosti, to samí městští liberálové zničili, tvrdíc, že jsou levice. Trikolora pravici doslova popravila, Piráti levici zdiskreditovali, že to ani více nejde, a jiní se do toho neženou, nebo o nich nikdo neví. Já nevím, ta Aliance národních sil, co psal Embéčko, jaké má vlastně kádry? Všechno je o kádrech. Robejšek byl také sám.
To je jak ve fotbale, pohybuje se tady nějakých třeba 30 trenérů, a když je nějaký manšaft v prdeli, tak vyfakuje trenéra, a ten jde trénovat vedle, kde před tím vyfakovali toho svého, který se třeba přesídlí za hranice, ale zase se šupky hupky za 2-3 roky vrátí, když ho vyfakují za špatné výsledky, a tady po něm jako po úspěšném harcovníkovi zase sáhnou…

Už jste si vyzkoušeli volební kalkulačku?


KM.

Dobře utajená spolupráce.

Přiznám se že během sledování tohoto videa se mi vlastenecká kudla otvírala v kapse takovou silou že mi málem potrhala gatě. Uvědomoval jsem si stále více jak je současnými médii, písmem i obrazem v podobě všelikých mluvících hlav, setrvale zadupáván do nebytí tenhle nesporně významný český podíl na rozvoji jaderné energetiky, ať se to týká historie nebo i současnosti. Uvědomil jsem si také, jak mizivé procento české populace o tom má byť alespoň slabé tušení a jak mnozí hloupě mávnou rukou nad vyřazením Rosatomu z výběrového řízení, jehož bylo dosaženo vyvoláním Vrbětické kausy. I pro mne bylo překvapením jakou měrou se na činnosti tohoto jaderného gigantu světového formátu, doposud podílejí české firmy, díky historicky opodstatněné spolupráci a kvalitě nejen svých produktů, ale také vysokou kvalifikovaností lidí pracujících ve vývoji, protože jsem měl doposud jen jakési povědomí o existenci ÚJV Řež a tam vyvíjeném modulárním jaderném reaktoru.

Když přede mnou Natallia Sudliankova rozprostřela historickou i současnou roli Československa / Česka v tomto naprosto zásadním odvětví, nejen pro současnost ale i budoucnost, a uvědomil jsem si snahy těch kteří se pokouší nás z ní vyrvat doslova za každou cenu, bublalo to ve mě jak přetopeném kotli.

Nemohu dělat nic jiného než šířit toto video a tak apeluji na každého aby ho shlédnul a upozornil na něj i v okruhu svých známých, bez ohledu na věk či politické přesvědčení, aby se dostalo do povědomí co nejvíce lidem. Současný mainstream to neučiní a ten předlistopadový se tomu tématu také věnoval jen sporadicky. Není tedy nic divného na tom že pro širokou veřejnost jde o dobře utajenou spolupráci, na kterou však můžeme být oprávněně hrdí.
Technická: první asi čtyři minuty nefungoval zvuk, tak se tím nenechte zmást. Všechny zbývající minuty i tak stojí za poslech.

KM.

Covidování v Klokanystánu.

Hlášení špatných zpráv doléhá i od protinožců. Už je druhé největší australské město Melbourne v lockdownu. A také jejich hlavní město hlásí další rekordní počet nově nakažených. Úřady obyvatele varují, aby se připravili na to, že se situace ještě zhorší. Zdá se že vyhlídky Austrálie ani zdaleka nejsou dobré. Výstižně s humorem a nadhledem tamní situaci vykresluje dopis, který jsem objevil na iternetu. Jde o dopis anonymní, tedy neumím posoudit jeho věrohodnost. Ale uvědomil jsem si že tu máme Astra, který ho může okomentovat a případné rozpory s realitou uvést na pravou míru.

Austrálie mne zajímá nejen proto že v ní žije kamarád Astr, jehož prožívání krušných časů mi není lhostejné, ale také proto že byla až donedávna prezentována jako země která zvítězila nad covidem. A to takřka bez očkování pouze zavedením přísných opatření proti nimž lidé protestují. U nás se kráčí oběma cestami: tedy jak opatření – tak i vakcinace.
Následující vyjádření ze dne 14.05.2021 jsem si vypůjčil od JUDr. Jindřicha Rajchla:

Jednou z nejustálenějších frází, která optimisty spojuje či přímo charakterizuje jejich smýšlení je „světlo na konci tunelu“. Jedná se o všeobecně přijatý výraz, jenž definuje očekávání lepších zítřků. I já jsem svým založením optimista. Nikoliv však ve vztahu k rozvoji covidového autoritářství. V případě tohoto fenoménu skutečně na konci tunelu žádné světlo nevidím. Ten tunel směřuje jen hlouběji do černočerné tmy.
Připomeňme si v rychlosti heslovitě hlavní milníky uplynulého roku:
Snad to tři týdny vydržíme
Šije celá republika
Řešením je chytrá karanténa – Vakcíny vše vyřeší – stačí jedna dávka
Očkování bude dobrovolné a očkovaní lidé nebudou nijak zvýhodňováni
Látkové roušky jsou k ničemu, je třeba nosit dvě chirurgické roušky přes sebe (sic!) nebo respirátor
Očkování se samozřejmě nebude týkat dětí
Budou třeba dvě dávky vakcín
Očkování nemusí být účinné vůči mutacím
Bude nutné se očkovat každý rok minimálně dvakrát
Bez očkování dětí epidemii nezvládneme
Pfizer již testuje vakcínu na kojencích
K návštěvě restaurace a dalších podniků (kino, divadlo, sportoviště) bude nutný covid pas

No a nejnovější perlu vypustil ze svých úst šéf MeSES Petr Smejkal. Tento současný apokalyptik číslo jedna, jenž z trůnu s přehledem sesadil své předchůdce Flégra, Kubka a Hořejšího v interview prohlásil:
„Když bude v restauraci někdo, kdo nebude mít QR kód nebo covidový pas, kdo tam evidentně nemá co dělat, tak hostinský může zavolat policii. Pro mě je to ekvivalent, jakoby někdo byl opilý a začal se rvát. Tak ho vyhodím, nebo majitel zavolá policii, a ta ho vyvede.“
Došlo tak k prolomení další hranice. Neočkovaní lidé byli postaveni na úroveň opilců a měli by být vyvádění policií jako výtržníci. Myslím, že je zřejmé, že už jsme jen krůček od okamžiku, kdy budou prohlášeni za zločince. Ona proklamovaná dobrovolnost vakcinace zmizela nenávratně v prachu dějin.
(konec vypůjčeného textu)

Navzdory chmurnému závěru, srovnám-li současné místní poměry s těmi Australskými (uvedenými v dopisu) dalo by se říci: „Zlatý Babiš!“
Nojo. Ale ono se také říká „Co není může být.“ a já skutečně nevidím nějaké to světélko, které by poskytovalo záruku toho že se v té Australské variantě neocitneme. Protože tlak na vakcinaci zcela nepochybně narůstá a je těžké odhadnout jak daleko je vláda ochotna zajít v jejím prosazování. Teď máme před volbami – ale co bude po nich, až budou mít politici své posty na další čtyři roky jisté a už se jim nebude příčit „nepopulární“ rozhodování?

Takže pro tu představu, jak by to mohlo vypadat i u nás, předávám slovo Češce žijící v Austrálii a autorce následujícího textu, který by měl být docela aktuální neb jest datován ke 4.8 2021:

Minulý týden jsem četla českou knížku Listopád, autorka Alena Mornštajnová. Kniha je fikce, jak by třeba vypadala situace v ČSSR, kdyby v listopadu 1989 vyhráli komunisté. S prvními stránkami se mně dělalo mdlo z pomyšlení, kterak jsem taky mohla dopadnout za své názory a postávání a výkřiky na náměstí. Jenže při popisu fiktivních příběhů s odstupem pěti, deseti a více let jsem si najednou v hrůze uvědomila: „Do prkýnka, ona přesně popisuje to, v čem já žiju tady a teď!“ Proto si opět vylévám srdce klávesnici. Donedávna jsem australskému a speciálně queenslandskému vedení fandila v domnění, že nás covidovýma opatřeníma ochránili. Ale já už vám nějak nevím…

Do sousedního státu nebo teritoria potřebuju „víza“. Říkají tomu pass neboli propustka, povolení ke vstupu. Mění se za pochodu, takže když si ho svědomitě vytisknete den předem, ráno už nemusí být aktuální. Toho jsme teď ušetřeni, protože hranice jsou stejně zavřené, jsou tam zátarasy a policie v roli pohraničníků. Psi nejsou potřeba, všudypřítomné kamery je skvěle nahradí a bez nároku na Pedigree.- Od prvního května máme uzákoněno, že každá provozovna musí vládě poskytnout informace o každém, kdo tam jen strčí nos. Na dveřích všech obchodů, kadeřnictví, kin, prádelen… prostě venku na každých dveřích (v případě třeba tábořišť tak na stromě nebo ceduli) jsou čtverečkové QR kódy. Ten musíme před vstupem oskenovat chytrým telefonem, v kterém musíme mít staženou vládní aplikaci. Apka přes ten kód zajistí, že někde nahoře budou vědět, kdy jsme kam vlezli a kontaktní údaje o nás.
Já mám sice toho chytrýho blbce, ale nejsem online, takže tak jako dělám, že to dělám, ale už mě do několika obchodů a galerie nepustili, protože chtěli vidět, jak vše tou aplikací prošlo. Navíc při svém švejkování musím obezřetně koukat přes rameno, jestli za mnou nestojí někdo, kdo by mě udal. Mají sice náhradní řešení pro lidi bez chytrýho telefonu, ale jen jednou v kavárně se mně poštěstilo, že jsem mohla svoje údaje vyplnit ručo fučo do jejich tabletu. Byli ovšem tak naštvaní, že ho museli hledat a pak to oni musí vládě odeslat, že mně do kafe určitě plivli. Snad aspoň někdo negativní. A kolik lidí ten tablet omatlalo, na to jsem ani nevzdechla.
Nejveselejší je jít do nákupního centra, to se skenuješ při vlezu do centra a pak v každým obchodě, záchodě, kamkoliv strčíš hlavu, vlastně předtím, než ji tam strčíš. QR kódy fungují spolehlivěji než vojáci ve zmíněné knížce. A pro nás postarší se nákup stává superopruzem, neb v ruce mám sundané sluneční brýle, optické brýle na čtení cen, které se potom stejně s rouškou zamlží, chytrofón, klíče od auta, peněženku, tašku, nasazuju si roušku a do toho na mě ochranka řve, že si ty plný ruce musím dezinfikovat.

Kdybych chtěla za mamkou do Čech, tj. opustit Austrálii, tak musím vládu požádat o „výjezdní doložku“, kterou mně stejně nedají, protože ji nedali napoprvé ani plně očkované (tj. osobě s rudým razítkem) kamarádce, jejíž mámě v Čechách zbývá pár týdnů života. A kdyby to náhodou dopadlo – letenky, když už výjimečně jsou, tak se pohybují v řádu tisíců dolarů, a výsledek, jestli odletíte, doletíte a přiletíte, je stejně jistý asi jako věštba z kávové sedliny. Před odletem taky potřebujete covid test starý maximálně 72 hodin, přičemž testovací místa vám garantují jeho obdržení do pěti dnů.
A kdyby se přece jen člověk z tohodle ostrova dostal, tak po návratu dvoutýdenní samovazba pod dozorem armády v určeném hotelu za 3 000 doláčů. Zatím, i když je člověk očkovanej, bez výjimky. Teď pobyt v karanténní cimře zpestřili ještě tím, že mají uvězněnci zakázáno chodit na balkóny. Někdo nafilmoval, jak si z balkónu na balkón předávají cigarety a virus.

Roušky jsou povinné všude, mimo sport a podobně, to znáte sami z loňska, jenom tady se to dodržuje a hlídá. A to tak, že když jsem si ji jednou ve stařecké roztržitosti zapomněla nasadit a vkročila na posvátnou půdu obchodu bez ní, ječela na mě ochranka, prodavači, ale i zákazníci. Připadala jsem si jako hlavní aktérka v honu na čarodějnice, takže jsem se do toho kšeftu už nevrátila a večeři jsem vyčarovala z domácích zásob.
S australským sluníčkem, proti němuž nosíme sluneční brýle a čepici, tak v té roušce už nepoznám ani vlastního manžela. Dobrá příležitost pro bankovní lupiče. Další problém s mojí nedokonalou angličtinou, kdy si kvůli náhubku vzájemně nevidíme na pusu, tak mně čím dál víc lidí nerozumí a já už si taky připadám jak natvrdlo, jelikož se pořád ptám, co pod tím hadrem huhlali, a rychlejší by bylo, kdyby mně to namalovali.
Uvažuju o studiu znakové řeči. Ovšem při mé smůle by pak byly určitě povinné palčáky.

Očkování tady probíhá, jako kdyby ho logisticky zaštiťovala chytrá horákyně. Očkuje se a neočkuje se. Zatím mělo oba dva píchance jen 13 % Australanů. Vláda sice chvályhodně hned zpočátku nakoupila dostatečné množství AstraZeneca, ale množí se případy úmrtí na krevní sraženiny, takže moc důvěry nedává. Všeobecně se obviňuje očkovací látka, ale podle naší zdravotnice, která nám zajišťuje veškeré zdravotní opíchání, je problém jinde. Po zabodnutí jehly se má nejdřív trošičku nasát, aby bylo jasné, že neteče nic růžového a není napíchnutá žádná cévka, a pak teprve zatlačit a vpustit očkovací látku do pacienta. Jenže všechno se dělá šup lup nebo ještě spíš hrk frk a na tohle se zapomíná.
Já jsem v tomto ohledu bez stanoviska, protože se hroutím, i když do sebe zapíchnu omylem jehlu při šití. Ale stejně čekám na Pfizera, kterého zase není dostatek. Jeden čas byl nedostatek jehel. A tak dochází i ke kuriózním situacím, kdy si naše milé federální státy a teritoria vyčítají, že tenhle je ve srabu a soused mu nepůjčil vakcíny. Nojo, jenže soused neví dne ani hodiny, někdy ani minuty, kdy je bude potřebovat sám. Obočí a tlak asi pár lidem zvedl výrok jednoho ministra, který na tuhle situaci zoufale prohlásil: „A to si říkáte Commonwealth?“ Zřejmě si, chudák, pod pojmem Společenství národů představoval společné národní očkování.

Pokuty za nedodržení čehokoliv se vesele rozdávají a pohybují se od stovek do tisíců dolarů. Jen nedávný příklad, kdy mladý muž přijel z Nového Jižního Walsu a v propustce nepřiznal, že byl v Sydney, která byla už tehdy horká tečka. Napařili mu flastr 10 000 dolarů australských. Koho by ta pálka zajímala v kačkách, kurs se obvykle pohybuje okolo 16 až 17 korun za klokaní dolar. Já jsem si zpočátku myslela: Haha, jak ty pokuty a platby za karantény z lidí dostanou? Jenže dluhy, které máte vůči státu, jsou všude ve světě na úplně nejprvnějším místě ze všech prvních.

Ano, český tisk má tentokrát pravdu, do ulic Sydney vyrazila armáda a bude pomáhat policii s dodržováním všech opatření. Budou chodit dům od domu, klepat na dveře a zjišťovat, jestli všichni obyvatelé sedí doma na zadku. Opravdu si nevymýšlím, na tuto strategii byli vážení občané upozorněni i v televizi. Takže mohou očekávat, že se jim za dveřmi zjeví dva chlapi v dlouhých kožených kabátech… pardon ve slušivých uniformách, vyžádají si doklady a přepočítají přítomné.- Kamarád z rodné hroudy mně chtěl poslat časopis Puchejř, jako už ho posílá celá léta a je to moje vzácná spojka s domovem. Na pražské poště mu bylo sděleno, že Austrálie nepřijímá žádné zásilky, aby náhodou nebyly nakažený.
Nevím, jak by ten virus přežil, když mně sem vloni úřední dopis s modrým pruhem a s rozhodnutím o českém důchodu putoval čtyři měsíce.
Nevím, jestli nebudou uplatňovat i praxi z jiných oborů, kdy jsou vyžadovány otisky palce, protože exoticky vypadající obyvatelé jsou k nerozeznání jeden od druhého i od třetího a mohou své zaměnitelné podoby zneužít.

Před dvěma měsíci, v blaženém čase, kdy byl od viru pokoj, se kamarád vydal na svoji dlouho plánovanou a stále odkládanou cestu do Západní Austrálie. Po deseti dnech putování a ujetí tří a půl tisíce kilometrů se dohrabali k hranicím státu v době, kdy někde zase někdo prsknul, a hranice zavřeli. Přišla nám od něho SMS: „Tak nás na západ nepustili.“
On je Australan, neměl tušení, jaké asociace ve mně tahle věta vyvolá.
Na objednání k zubaři manžel čeká už rok a půl, protože se průběžně zavírají, otvírají, omezují a tak pořád dokola.
K dnešnímu dni má stát Queensland 66 pozitivních případů a tři a půl miliónu lidí (celá jihovýchodní část) je v domácím vězení. Veškerá hřiště jsou zavřená, na tom dětském jsou pro jistotu houpačky zauzlované.
Z mimocovidového soudku: Volby jsou v Austrálii povinné už hóóódně roků. Pokud se nedostavíš k volbám, ulehčíš svému účtu o něco přes 100 dolarů. Napadá mě několik dalších nevirových podobností s různými režimy, ale to už bych se nemohla podepsat ani křestním jménem :-)

Na demonstranty zatím nestřílí, ale vodní děla už očekávám. A zavřít nás můžou, až zezelenáme (je čím dál těžší najít politicky korektní barvu). V sobotu jsme měly dámskou jízdu s českýma kamarádkama. Každá navařeno, napečeno, já chlebíčky v lednici. Ráno v 10 hodin byl nečekaně vyhlášen tvrdý lockdown od čtvrté hodiny odpoledne. Nerady porušujeme nařízení, ale tohle nešlo překousnout. Takže pár odvážných členek naší disidentské skupiny muselo dorazit na místo před čtvrtou, musely parkovat za rohem, ještě před přípitkem jsme pozavíraly dveře a okna, při odchodu se holky nesměly vřele a hlasitě loučit na ulici.

Z klokaního Alcatrazu zdraví
Marta Anonym

KM.