Napsal Josef K.

Zcela nedávno se ve zdejší diskusi rozhořel spor o význam slova fóbie. Rád bych k tomu něco poznamenal. Řecké slovo φόβος fóbos neznamená nic jiného, než strach a fóbie je proto pouze strach z něčeho, rozhodně ne nenávist k něčemu. Nenávist je řecky μίσος mísos (viz např. misantropie) – třetí i páté písmeno v řeckém zápisu je sigma, kdy to páté písmeno je sigma koncová, která je vždy jen malé písmeno, jež se píše pouze na konci slov. Nenávist k něčemu by tedy byla mísie (např. islamomísie). Významový posun u slova fóbie je naprosto účelový a musím ho považovat za takové novodobé (a přitom zcela úmyslné) babylónské zmatení jazyků. Je proto naprosto zřejmé, že opakem fóbie ve skutečnosti nemůže být slovo filie z řeckého slova φιλία filía (neplést s latinským slovem filia – dcera – od něj pochází například slovo filiálka nebo v genetice pojem první filiální generace), které znamená lásku, náklonnost či sklon k něčemu – všechny tyto významy jsou zde správné (takže např. bibliofilie označuje lásku ke knihám, zatímco třeba pedofilie není láskou k dětem, ale perverzní a odpornou náklonností k nim a zase hemofilie je sklon k chorobné krvácivosti způsobený dědičnou poruchou srážlivosti krve). V současné době je doslova módní záležitostí odsuzovat xenofóbii, islamofóbii a na druhé straně rusofilii. Po jejich projevech se usilovně pátrá. Přitom mít strach z cizinců nebo z islámu je zcela legitimní a pro tento druh strachu existují i zcela racionální důvody (na rozdíl třeba od strachu z pavouků – arachnofóbie, když je téměř nemožné se u nás setkat s potenciálně nebezpečným druhem pavouka). Mít z něčeho strach také automaticky neznamená to nenávidět. Pokud bych já osobně měl (zcela iracionální) strach z pavouků, tak by to pro mne nebylo důvodem je nenávidět, ale být od nich co nejdál. Kdo odmítá migranty a islám v České republice proto není nenávistný, ale má zdravý rozum a vidí fatální důsledky, jež by zcela nutně mělo přijímání lidí ze zcela inkompatibilního prostředí, s názory a chováním neslučitelnými s českou kulturou. Tito lidé se nechtějí přizpůsobit a integrovat, ale chtějí na hostitelské společnosti parzitovat a následně ji ovládnout, jak se to již dnes děje v některých státech Západu (tyto státy mají šanci na další budoucnost jedině v případě novodobé reconquisty). Podle mne by každý měl mít zájem předat naši zemi svým dětem a vnukům bezpečnou a suverénní, s žijící českou kulturou. Pouze parazité živící se politickým aktivismem a vyznávající zásadu po nás potopa, mohou pracovat na postupné likvidaci vlastního národa a své vlasti a ještě se přitom stavět do pozice morálních veličin.