Kapitola 7
Napsal bossjak
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Hlavními důsledky Otova tažení do Itálie byl vznik nového útvaru – Svaté říše římské a počátek svazku trůnu a oltáře. Jako v každém svazku, hlavní je vždy ten silnější.

Pravda, v samotném Římě v prvních desetiletích po Otovi nedošlo k žádným závažným změnám. Pontifikové se stále oddávali hýření a neřestem, jenom teď byli častěji dosazováni německým císařem a ne místními patriciji. Jediné co se začalo měnit, byla materiální situace papežství. Nastolení míru v říši dalo brzy své plody.  Nastala etapa ekonomického růstu a do Říma se počaly stékat finanční potůčky.

O ekonomickém vzestupu hovoří i to, že se výrazně oživil obchod. Což plyne kromě jiného i z toho, že v roce 1045 byl papežský trůn prodán židovi Řehoři VI. Jan Gratián (Giovanni Graciano) pocházel z bohaté židovské rodiny, která využila simonii k tomu, aby pro svého člověka koupila vysoce výnosné místo arcikněze farnosti kostela Svatého Jana (San Giovanni a Porta Latina). Dále se Gratián stal kmotrem Teofylakta Tuskulského, pozdějšího papeže Benedikta IX. Když se v roce 1045 Benedikt rozhodl opustit Svatý stolec, protože se hodlal oženit, nebo proto, že se prostě bál o život, prostě prodal Janovi papežský titul za dva tisíce stříbrných dinárů.

Samozřejmě, někdo by v tom mohl vidět opravdové židovské spiknutí, ovšem takovéto myšlenky vznikají pouze z neznalosti historie. Ale my jsme si zde již vyjasnili, že i sám vznik židovské sekty neproběhl zcela nezávisle na zákulisních manipulacích silných tohoto světa. A zatím není žádného důvodu podezírat židovský projekt ze samostatnosti.

Celý příspěvek →

Kapitola 7.

Napsal bossjak

Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

 

V druhé polovině IX. století, po smrti císaře Lothara I., se území říše definitivně rozpadlo na řadu samostatných feudálních států. V té době za pomoci Ludvíka II. usedl na papežský stolec Mikuláš I. (858-867).

Mikuláš I. pocházel, jako obvykle, z velmi významného římského aristokratického rodu. Ambiciózní a panovačný, opravdový státník, pustil se energicky do upevňování autority papežské moci, potažmo Říma.

Od počátku své vlády byl papež Mikuláš I. výrazným propagátorem myšlenky centralizované papežské moci. Byl to on, kdo vnesl tezi, podle které jsou práva papeže božského původu a tudíž ho nikdo nemůže těchto práv zbavit: „Sám bůh vložil na papežova bedra úkol pečovat o církev a učinil ho jejím neomezeným vládcem“. Podle Mikuláše I.: papež – živý zákon, jeho slovo – slovo boží, jeho dílo – dílo boží. Církev je – jednotný organismus, jehož duší je – papež; a tudíž je vměšování zvenčí v církevní záležitosti nepřípustné. Do Krista, tvrdil Mikuláš I., existovalo spojení duchovní a světské moci v rukách panovníků, ale Kristem se tyto dvě moci oddělily a od té doby si císař nesmí přisvojovat roli pontifika, stejně jako papež práva císařova. Ježíšem provedené rozdělení mocí bylo, podle slov Mikuláše I., provedeno k poučení světské moci: křesťanští císařové potřebují papeže kvůli životu věčnému, zatímco papežové používají císaře a krále jenom kvůli záležitostem pozemským. Vycházeje z takovýchto představ o papežství, vyžadoval Mikuláš I. všeobecné uznání své autority. Církevní synody proměnil v němé svědky papežových rozhodnutí, jež, podle jeho slov, měla nezpochybnitelnou platnost v celé církvi; papež uchovává víru a vykládá její dogmata, přisvojuje si práva nejvyššího cenzora stejně jako právo nemilosrdně trestat odpadlíky od víry „pravé“.

Celý příspěvek →

Kapitola 9

Napsal bossjak
Přeložil Hamilbar, převzato odtud. 

(Předchozí díl)

A nyní se projevila všechna špatnost středního řídícího článku impéria Karla z Anjou. Usilovná administrativní činnost sicilského krále mluví o tom, že problém skutečně chápal, ale jak se zdá nedoceňoval jeho rozsah. Jeho kontrola úředníků byla důsledná, ale nebyla dostatečně hustá. I na Sicílii bylo konec konců třeba pohrabat se ve špinavém prádle kvůli ponaučení. Vždyť jestliže na pevnině Karel zvládal zmírňovat napětí za cenu hlav nerozumných úředníků, pak na Sicílii jeho náměstci, na které Anjouovci již nezbývalo sil, žili zjevně značně uvolněně a v pohodě a příliš se nestarali o blaho jim svěřených domorodců. Taková prkotina. Jenže tato drobnost ukázala se býti právě tím motýlem, jenž zlámal hřbet tomu nejtažnějšímu ze všech tažných koní.

Celý příspěvek →

Kapitola 9
 
Napsal bossjak
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.   

(Předchozí díl) 

Tak se na to tedy podívejme. Karel jednal mimořádně prakticky a racionálně a nedopouštěl se, zdálo by se, žádných chyb. Hohenštaufů, coby nesmiřitelných protivníků, bylo nutno se zbavit a Karel se jich zbavil. Jakoukoliv opozici dusil již v zárodku, nedávaje jí ani tu nejmenší šanci zesílit. Římskou kurii držel král Obou Sicilií také v železných rukavicích. Postavení Anjouovce bylo tak silné, že ani papeže Karel nepotřeboval. Když v roce 1268 zemřel Kliment, ocitla se Církev na dlouhé tři roky bez vůdce, což rozhodně hrálo do not jednomu jedinému člověku. Kardinálové, Anjouovcovi rodáci, doplnění do konkláve papežem Klimentem, silou mocí brzdili proces posuzování kandidátů a neumožňovali svým italským kolegům zvolit papeže-Itala. Což je naprosto pochopitelné, logické, přirozené a nepochybně správné. Neboť zatímco v Itálii hrdinsky vládl Karel a ve Francii šlechetně kraloval jeho bratr Ludvík, papež prostě nemohl být nikým jiným nežli Francouzem.

Celý příspěvek →

Napsal bossjak

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

(Kapitola devátá)

(……….)

Je třeba říci, že všechny výše popsané události probíhaly na pozadí velmi příznivých klimatických podmínek, tak říkajíc ve skleníkovém prostředí. Jenomže pak se k přelidněné a ideovou jednotu ztrácející Evropě počala přibližovat malá doba ledová. Postupné ochlazování způsobovalo nenápadné zvyšování životních nákladů, neboť zdražovalo zrní a další zemědělské produkty tvořící základ středověké ekonomiky.  Což dále zesilovalo i beztak značný demografický tlak po celé Evropě.

A římský Svatý stolec ztrácející v těchto podmínkách svou moc znovu obrátil svůj zrak směrem k Francii, pokoušeje se najít sílu, které by se dala svěřit likvidace nenáviděných Hohenštaufů. Přitom není vyloučeno, že toto rozhodnutí bylo ovlivněno osobností krále Ludvíka Svatého.

Jak již bylo dříve řečeno, tento francouzský král se stal faktickou duší sedmé křížové výpravy, a vůbec, jeho upřímná zbožnost nemohla ujít pozornosti vedení Lateránského paláce. Odplutí Ludvíka do Palestiny se konalo pouhé dva roky před smrtí Fridricha Hohenštaufa, a tak když papežskému stolci v souvislosti se smrtí krále Sicílie probleskla naděje vypořádat se s jeho dědici, Ludvík statečně konal svou křesťanskou povinnost před matinkou Evropou. Vidouc takovýto zápal ve věci víry, poslal Řím k bratru krále Karlovi z Anjou návrh postavit se zlehka za Itálii a potrestat přidrzlé Hohenštaufy.

Celý příspěvek →