Category: JAPONSKO (přeložil Hamilbar)

Japonsko 13.

Přeložil Hamilbar.

Celý příspěvek

Reklamy

Japonsko, epocha Meindži 8.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Informace k zamyšlení: Takasugi Šinsaku (Takasugi Shinsaku)

jap9 Shinsaku Takasugi

Třístrunný šamisen nosil stále s sebou. Většinou stačily dva hrnečky saké, aby začal improvizovat. Nejsem si jist, že zpěvní ptáci závistí tuhli a padali z větví, když uslyšeli jeho hudbu, ale v čajovnách Hagi a Kagosimy, a poté i starého hlavního města, kde ho osobně znala každá toulavá kočka, za jídlo, pití a to ostatní nemusel platit zhruba od patnácti let věku. A to taková mama-san čajového domku rozhodně není slavík.

Jedním ze spolehlivých způsobů, jak ho přimět ke hraní, bylo, pozvat ho na shromáždění starších samurajů knížete. Šamisen začínal hrát hned po třetí nebo čtvrté větě. Toto obecenstvo mělo k hudebním improvizacím podstatně horší vztah, ale zamezit oduševnělému muzicírování se mu nedařilo. Člověka s šamisenem nešlo umlčet autoritou nebo zastrašit. A zabít ho šlo také velmi těžko. Přitom zabít se ho pokoušeli velmi často, a nemělo to žádný vztah k hudbě. Takasugi Šinsaku byl jedním z vůdců „lidí ušlechtilého cíle“ provincie Čošu.

Asi v osmi nebo v devíti letech prodělal neštovice a málem na ně zemřel. Žádné další nepříjemnosti ho v životě nepotkaly. V osmnácti se stal žákem Jošidy Šoina. V jednadvacet mistrem školy Yagyu Šinkate. Byl šikovný, talentovaný, obdivuhodně vládl mečem a smyslem života se mu stala myšlenka „Sonnó Džój (SonnM jMi)“ – „ctít císaře, vyhnat barbary“. Vztek s ním jenom cloumal – jednou v průběhu politické rozepře vytasil meč a rozsekl napůl mirně kolem kráčejícího psa. Aby nezabil spolubesedníka, jak se později přiznal. A tak se klidně mohl stát ztělesněním „šílené spravedlnosti“ jako například zde již zmiňovaný Mijabe nebo zde ještě nezmiňovaný Jošida Tošimaru, nebýt dvou okolností.

První byla ta, že k překvapení všech, si Takasugi našel kamaráda. Kamarád byl také slušným básníkem, také milovníkem čajových domků a jejich obyvatelek, také žákem Šoina – a jmenoval se Kacura Kogoro, kterého tehdy ještě nenazývali „mizejícím“ Kacurou díky jeho obdivuhodné schopnosti vypařit se z problémových míst, ale Kacurou „co tím získáme“, protože právě tuto otázku obyčejně kladl poté, co horké hlavy navrhovaly další rozmáchlý plán akcí. A Takasugimu byla sympatická i ta bláznivá myšlenka Kacury, a totiž, že vláda existuje kvůli obyvatelstvu a nikoliv obráceně.

Druhou – a rozhodující – okolností byla návštěva Šanghaje, kam v létě roku 62 vláda Tokugawy vyslala delegaci na čtyřstranná jednání o obchodních kvótách. Tagasugi byl na tomto jednání zástupcem provincie Čošu. Ze Šanghaje si přivezl tři věci: jasné vidění toho, co se stane s Japonskem, jestliže se dostane do konfliktu s barbary a prohraje; přesnou představu o vojenské síle Anglie a Ameriky a o tom strašném handicapu, který má Japonsko; jasné pochopení toho, že problém není jen ve vojenské technice, ale i ve společnosti, která ji vyrábí a používá.  A samozřejmě nevelkou várku současných střelných zbraní, jak jinak. I když, „armstrongy“ mu neprodali.

V roce 63, po prvním konfliktu samurajů Čošu s Evropany (Pobřežní pevnosti Čošu systematicky pálily na evropské obchodní lodě. V rámci odvetných opatření Francouzi zničili baterie Čošu a obsadili několik vesnic na pobřeží.) ohromil vedení klanu prohlášením, že samurajové se zcela odnaučili bojovat. „Tak moc se bojíme porážky, že si od ní klidně utečeme pro smrt. Neumíme vstávat – jenom padat.“ A trval na vytvoření zvláštní milice, do které by byl umožněn vstup rolníkům a řemeslníkům. Situace byla tak zoufalá, že starší samurajové klanu byli ochotni zkusit cokoliv. Ti nejkonzervativnější z nich byli stejně přesvědčeni, že se to Takasugimu nemůže podařit, tak proč bychom mu to nedovolili. A on začal formovat a cvičit – podle evropských metodik vyčtených z knih – svůj Kiheitai, zárodek budoucí japonské armády.

 jap9 Keiheitai

(Khihetai milice)

Po událostech 64. roku (viz. „Případ palácová brána“) byl Takasugi zatčen. Přesto, že stejně jako jeho přítel Kacura, nebyl, neúčastnil se a dokonce kategoricky nesouhlasil. Ostatně, prakticky hned ho pustili, a hádejte proč. Neustálé ostřelování jejich lodí v průlivu Šimonoseki (Shimonoseki) západní mocnosti omrzelo, a Anglie, Francie, Holandsko a USA vypravily k pobřeží Čošu flotilu, která metodicky odstraňovala z povrchu zemského cokoliv, co třeba jen vzdáleně připomínalo stavbu. Po ukončení této působivé demonstrace požadovali vyslance knížete vybaveného plnými mocemi k jednání. A právě Takasugiho jmenovali vedoucím delegace, kalkulujíce s tím, že vzhledem ke svému temperamentu a přesvědčení namluví Amaterasu ví co, jednání ztroskotají a všechno, střelbou počínaje se svede na Išin Šiši. Jejich hlavami se potom bude možno vykoupit jak od Bakufu, tak od cizinců, a nic podstatného nebude třeba měnit. Takasugi vedl jednání a v průběhu 9 dní vypracoval mírovou smlouvu plně pro Čošu akceptovatelnou. Navíc se mu v průběhu jednání podařilo změnit názor amerického a anglického vyslance na situaci v zemi o 180 stupňů. Počínaje rokem 1864 budou obě velmoci tiše podporovat „lidi ušlechtilého cíle“.

 jap9 shimonoseki incident

(Shimoniseki incident)

Po podepsání smlouvy, radikálové V Išin Šiši obvinili Takasugu ze zrady a dalšího půl roku na něj pořádali štvanici. Pravda zcela bez úspěchu a navíc s velkými škodami pro sebe. Mistr Yagyu Šinkate je mistrem Yagyu Šinkate i když byl naposledy viděn střízlivý před 10 lety.

A Takasugi nacházel lidi, uzavíral spojenectví, nějak dokázal dohlížet na výcvik lidí z Kiheitai, zřizoval kanály pro pašování zbraní. Velmi spěchal, protože věděl, že válka s vládou Tokugawy je otázkou měsíců, a jeho vlastní smrt otázkou roku nebo dvou. Ze Šanghaje si totiž přivezl nejenom nové myšlenky a nové zbraně, ale i tuberkulózu.

V prosinci roku 64 Takasugi s 80 lidmi obsadil Šimonoseki. Odtud vyrazili na východ, kde obsadili přístav Mitadžiri ve kterém kotvily tři nově zakoupené válečné lodě. Ty byly také hlavním cílem této operace. Počátkem ledna měl Takasuga ve zbrani 3 tisíce mužů. Ty vedl pochodem na hlavní město provincie – Hagi. Páni konzervativci se sice hodlali bránit, avšak opominuli tu skutečnost, že Hagi stojí na břehu moře a že existuje věc zvaná lodní dělostřelectvo. Po několika hodinách ostřelování se město vzdalo, zcela v souladu s Takasugiho tezí, že samurajové se odnaučili bojovat.

Provincie Čošu plně přešla pod vládu „lidí ušlechtilého cíle“.

(Strategie,  jak vyhrát boj proti armádě s padesátinásobnou početní převahou. Zázračný obrat ve válce mezi bakufu a Choshu.)

Kdyby byl býval Šogunát alespoň trochu akceschopný, využil by občanskou válku ve vzbouřenecké provincii a zaútočil by na Čošu ještě v zimě. Vláda ale na tom byla ale ještě hůře, než se zdálo spiklencům. Příkaz jednatřiceti knížectvím k vyslání vojsk na potlačení povstání byl vydán až v dubnu 1865. Bakufu nebylo známo, že armáda Čošu je vyzbrojena pašovanými evropskými puškami, ani to, že Takasugimu se, prostřednictvím RyMmou vytvořené společnosti Kaientai (dnes Micubiši), podařilo koupit v Šanghaji ještě další dvě válečné lodě. Ale například zpráva o tom, že „rada starších samurajů klanu“ vyhlásila všeobecnou mobilizaci,  se do Edo sice dostala, ale vůbec nikoho tam neznepokojila. (Matsudairu Katamori, který na vlastní kůži poznal, co je to dobře vycvičený a ozbrojený rolník, prostě neposlouchali.)

Expedice proti Čošu nesla název „válka ze čtyř stran“, protože vzbouřená provincie se skutečně musela bránit útokům ze čtyř směrů  – z jihovýchodu, východu, severovýchodu a západu.

7. června 1866, tedy téměř za rok po oficiálním začátku kampaně, flotila Tokugawy obsadila ostrov Osima. Takasugi Šinsaku neměl ani čas, ani touhu předvádět tuto pomalou důstojnost. Dobyl ostrov, a tím i průliv, zpět za týden. V té době Takasugi získal přezdívku podle svého oblíbeného rčení. Začali mu říkat „Takasugi přemýšlím-v-poklusu“.

Jeden z jeho kolegů o něm řekl:“Když začal jednat, byl jako úder blesku. Když se do něčeho pustil, byl jako vítr a déšť.“

Se zdravím to měl sedmadvacetiletý živel ale špatné. Po této expedici začal vykašlávat krev. Lékaři mu řekli, že když se nebude přepínat, může žít ještě několik let. Takasugi pokrčil rameny a začal připravovat další kampaň. K červenci 1866 vyčistil východ a severovýchod, a počátkem srpna armáda Čošu pod jeho velením prolomila frontu vojsk Tokugawa. 10. září padl hrad Kokura, který Bakufu plánovalo využívat coby opěrný bod invaze.

 23. září šogun oznámil ukončení bojových operací. V té době Takasugi již ležel v horečkách v Hagi. Od té doby už prakticky neopouštěl postel.

13. dubna 1867 se jeho přátelé sešli v jeho oblíbeném čajovém domku… a náhle zpoza stěny uslyšeli šamisen. Takasugi seděl venku a hrál. Následujícího dne zemřel. Předsmrtná báseň zůstala nedokončená. Začínala slovy: „Udělat šedý svět barevným.“

 Pouhého půl roku poté Tokugawa Yošinobu (Tokugawa Yoshinobu) oznámil své rozhodnutí vzdát se trůnu a předat vládu císaři.

jap9 takasugi

(Bulvární :-) obrázek s názvem Takasugi Shinsaku, tak snad je to on :-)

 ***

 „Savoir vivre“ na japonský způsob, aneb slíbená fotografie specielně pro Janiku.

Takasugi se rád předváděl. Miloval velká gesta. Miloval upřímně a celým srdcem. Příběh jeho lásky k dívce jménem O-Uno je také z kategorie laciných filmů. Velmi dojemné. Své milované dívce přivezl z Nagasaki dárek – sametovou taštičku. S kvítky a kovovými kuličkami. Anglickou.

Podobnou nikdo neměl. Ani své zákonné manželce nedával takovéto rafinované dárky, takže se nedivme, že z toho nebyla nadšená. Jenomže Takasugi moc chtěl, aby to děvče bylo ověšeno všelijakými vytříbeně elegantními věcičkami.

jap9 kabelka

Japonsko, epocha Meindži 7.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

O souvislosti epoch

Mám před sebou dvě fotografie. První – to je skupinový snímek vyšetřovatelů a velitelů patrol policejního komisariátu nového hlavního města. Máme epochu Meindži a policisté jsou oblečeni do uniforem francouzského střihu a odpovídajícím způsobem vyzbrojeni. Jednomu z nich – i když na fotografii to není vidět – by měla na opasku místo šavle viset katana.

Druhá fotografie je o 14 let mladší a je hodně rozmazaná. Je to také skupinový portrét – řadových důstojníků Šinsenu, udělaný v době klidu po práci u Palácové Brány. Barvy jsou na kaši, takže otázka, bylo-li kimono uniformy Šinsenu modré, nebo světle žluté, zůstává nadále otevřená. Ty snímky mají společné to, že se na obou se nachází stejný člověk, ten co nosí katanu. Nepodařilo se mi ho na těch fotografiích najít – ale dokumenty tvrdí, že tam je.

jap8 barvy 

(Uniforma Shinsengumi je popsána japonským slovem asagiiro, které má dva významy: světle žlutá, nebo světle modrá.)

S jistotou o něm víme, že byl synem samuraje, měl bratry a sestry, jako teanager utekl z domova – a na mapě se nám objevuje v době vzniku Rošingumi, kam ho přijali na osobní doporučení knížete Macudajry. V té době mu bylo asi 20 a měl již reputaci velmi rozhodného člověka a vynikajícího šermíře.

jap8 serizava

Když (ne bez pomoci Saito) „neznámé osoby“ přeci jen zabily Serizavu Kamo, Šinsen se stal Šinsenem a Saito Hadžime – velitelem třetí jednotky a levou rukou Hidžikaty. Konkrétně, mezi jeho profesionální povinnosti patřilo vyhledávání a tichá likvidace vedoucích bojových oddílů Išin Šiši – takže svým způsobem byl Saito též hitokiri („zabíječ lidí“), teroristou – jenom ve vládních službách (právě proto, smrt Sakamoto RyMmy samozřejmě pověsili na něj – nějaké precedenty už byly). Občas lovil i svoje vlastní, nebo bývalé svoje – například právě on zabil poradce Ito Kašitaro, když se tento rozhodl přejít k Išin Šiši.

Nakagura, jeden z mála přeživších důstojníků Šinsenu, ve svých memoárech popsal roztomilou scénu. Když vyšlo najevo, že velitel čtvrté jednotky Takeda Kandrjujusaj tajně kšeftuje s opiem a bere peníze za „ochranu“, bylo rozhodnuto přijmout opatření. Takže za jednoho vlahého večera, po večeři v jakési jídelně se Saito Hadžime zvedl a následoval ven Takedu. Vrátil se asi za pět minut, zamračený jako bouřkový mrak, a řekl Kondo: „Je to naprosto k ničemu. Urychleně musíme něco udělat s úrovní našeho výcviku“.

Potom začala válka. Šinsenem zacpávali všechny díry. Oddíl tál. Doplňovali je lidmi z jiných jednotek – ale to už byla káva z cikorky. Kondo a Hidžikata se od počátku orientovali na rychlost, schopnost manévru a používání západních palných zbraní (meče byly určeny k pouličním šarvátkám, nikoliv k bitvám v poli) – narychlo vycvičit lidi, uvyklé k úplně jinému válčení, se ale příliš nedařilo. Potom Kondo padl – zašel čenichat do nepřátelského tábora, podle svého zvyku o tom nikomu nic neřekl, a byl poznán. (Jeho poslední slova – „Ale že jsem uměl dělat potíže…“)

jap8 kondo

(„Dnes v noci moje kotetsu touží po krvi.“ Kondo Isami, z filmu „Shinsengumi“)

Po jeho smrti se jednotka v podstatě rozutíkala. Jak se říká, někteří do lesa, ostatní pro dříví. Hidžikata pokračoval v boji a Saito zůstal s ním. Když byla vojska šogunátu poražena u Uconomija, právě oni stanuli v čele přeživších a odvedli je do provincie Ajzu. Tam se rozdělili – raněný Hidžikata se vydal na sever, formovat novou armádu, a Saito – neboli Jamaguči Dziro, jak si tehdy říkal, zůstal bránit Ajzu. Následovalo 5 měsíců kruté partyzánské války. Síly ale byly příliš nerovné a nepomohla ani podpora místního obyvatelstva. Začátkem září Saito obklíčili u Vakamacu – a tam všichni padli, včetně zbytků jeho staré roty. Mělo se za to, že zahynul i Saito.

Hidžikata se usadil na Hokaido, skutečně tam zformoval novou armádu (to je ale jiná historie – republika Ecu (Ezo)) a úspěšně porážel nyní již vládní vojska, dokud ho v květnu 1869 (viz. příběh „Kamenné stěny“) náhodně nestřelili. Čímž válka šťastně skončila.

A Saito zůstal naživu, opět si změnil jméno, oženil se a v klidu učil šerm na universitě, než udeřil rok 1877 – válka Sejnan. Sajgo Takamori – jeden ze tří nejvyšších vůdců Išin Šiši – se názorově rozešel se svými kolegy v otázkách westernizace a samurajského ducha – a začala rvačka. Saito pod svým novým jménem vstoupil do domobrany. Touha vyrovnat si účty se Saigo byla snad silnější než pud sebezáchovy, možná, že měl nějaké jiné důvody, nevíme. Faktem je, že se svojí jednotkou spadl do jakési hodně horké kaše, převzal velení, byl těžce raněn, nějak se mu podařilo se s toho dostat a vyvést jednotku zpátky ke svým. Čímž se dostal do zorného pole velení – a byl okamžitě poznán. Právě v těchto kruzích zanechal totiž na sebe spoustu nezapomenutelných vzpomínek. Historie s Ajzu byla věcí dávnou a válka je válka, ale vraždu RyMmy by mu neprominuli. Jenomže zatímco Saito mrzl na dobře hlídané nemocniční posteli, vyjasnilo se, že v tomhle, pro změnu, prsty neměl. Takže mu učinili standartní nabídku – kteroukoliv funkci střední úrovně, dle vlastního výběru.

Nikoho by bývalo nepřekvapilo kdyby odmítl. Mnozí odmítli. Například takový Nagakura. Ale Saito souhlasil – a zamotal hlavy pánům kádrovákům (dnes „lidské zdroje“) když požádal o hodnost policejního inspektora. Ovšem nejvyšší šéf japonské policie Kavadži Tošieši rozhodl, že by byl hřích přijít o takovou posilu – a Saito, nyní inspektor Fudžita, až do penze lovil bandity pro Kjótské a Tokijské policejní presidium, a vysoce postavené zkorumpované úředníky osobně pro Kavadžiho.

A stal se legendou. „Inspektor Fudžita Goro“ se stal hrdinou kramářských písní a laciných knížek s obrázky již v době, kdy nositel toho jména byl ještě na živu, vychovával vnuky a k penzi si přivydělával coby hlídač v muzeu.

Příběh o tom, jak si Saito Hadžime změnil jméno

Po incidentu v Ikeda-ja popularita Šinsenu strmě stoupla, a spolu s ní i jeho početnost. Největším přírůstkem byla 30-ti členná skupina, vedená Ito Kašitaro. Kondó Isami ho přijal s nadšením, protože Ito měl pověst vynikajícího znalce vojenského řemesla. Nikdo z vedení Šinsenu neměl vojenské vzdělání a tak je neustále trápily pochybnosti, jestli náhodou znovu nevynalézají kolo. Takže mistra-stratéga okamžitě jmenovali vojenským poradcem a třetím nejvyšším důstojníkem jednotky.

Trvalo to několik měsíců, než oběma stranám došlo, že se stala chyba. Za prvé (nikoliv však za hlavní), klasický výcvik Ito Kašitaro se ukázal být v pouliční válce k ničemu, a za druhé, vstupujíc v Šinsen, Ito předpokládal, že našel souvěrce-tradicionalisty stejné, jako byl on sám. Více se zmýlit snad už ani nešlo, leda že by se dal dohromady se Sakamoto RyMmou.

Takže už ke konci první války s Čošu (následující za „případem palácové brány“) bylo jasné, že republikáni na službě šogunátu a tradicionalisté na službě šogunátu spolu mohou žít jen v tom případě, že budou rozkvartýrováni do různých měst. Problém byl v tom, že opuštění organizace stanovy Šinsenu nepředpokládaly. Předpokládaly pravý opak, pokus opustit řady se trestal smrtí. Ovšem tento případ byl mimořádný a nakonec se zúčastněné strany domluvily na tom, že Ito a 15 mužů, kteří ho chtějí následovat, odejdou na dobu neurčitou na dovolenou, a nadále budou fungovat jako samostatná jednotka. Ito odešel – s 16-ti muži místo 15-ti, protože den před odchodem se velitel třetí jednotky Saito Hadžime  na smrt pohádal s Kondó a rozhodl se, že  Šinsen už není pro něj.

Několik měsíců byl klid. A potom se Kondo nějakým záhadným způsobem dozvěděl, že Ito vede jednání s představiteli Išin Šiši ze Satsumy a aby zvýšil svoji váhu a důležitost varoval několik vůdců Išin Šiši, že po nich Šinsen jde. Stejně záhadným bylo, že na to Kondo nijak nereagoval.

A ještě za další měsíc se ve štábu Šinsenu objevil jakýsi neznámý muž, neuvěřitelně podobný bývalému veliteli třetí jednotky Saito Hadžime (samozřejmě to nebyl on, neboť jak by se člověk mohl vrátit do organizace ze které se nedá odejít), vyjádřil přáni vstoupit – a ihned byl jmenován velitelem třetí jednotky, kterážto pozice byla již čtyři měsíce neobsazená.

(smrt Ito Kasitaro)

Tentýž den Ito Kašitaro dostal od Kondó velmi uctivý dopis s žádostí o schůzku. Co se na té schůzce odehrávalo, není známo. Známo je pouze to, že z té schůzky Ito odcházel zlehka podnapilý, a potom zapadl ještě do jakési krčmy, ve které dále navýšil hladinu alkoholu v krvi (což pro něj bylo velmi netypické). Vracel se domů pěšky. Sám. No a u chrámu Aburanokodži narazil na neznámého s kopím. Byl raněn do krku, ustoupil na chrámové schodiště a tam spáchal sebevraždu. Když ho ráno jeho lidé hledali, nějak se dověděli, že jeho tělo leží na křižovatce před chrámem. Takže se,  spolu s asi dvaceti roniny z provincie Satsuma, vyřítili na tu křižovatku… A domnívat se, že tam na ně nečekali, bylo by projevem krajní neúcty k pánům Kondó Isami, Hidžikata Tošidzo a samozřejmě i k novému veliteli třetí jednotky Jamaguči Dziro.

Asi za týden se stoupenci Ito, kteří nestihli „rvačku u Aburanokodži“ pokusili vyrovnat skore a zorganizovali past na Kondó (výsledek – kulka v Kondově rameni a dva mrtví střelci) a na velitele prvé jednotky Okitu Sodži (výsledek – pět mrtvol a jeden rozpačitý Okita). Skupina mající za cíl… ehm, Jamaguči Dziro, nestihla ani vyjít z domu. Její velitel, Munai Junosuke, si vedl deník. Poslední věta deníku, s datem 18. ledna (den smrti Munai) začíná slovy: „Ten hajzl Saito Hadžime…“.

Japonsko, epocha Meindži 6.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

jap7 1

Historie „Kamenné stěny“.

Na jaře roku 1862 vláda Tokugawy objednala prostřednictvím amerického zastoupení v Japonsku 6 válečných lodí první třídy a zaplatila za ně 60 000 dolarů ve zlatě. Ale že snad vedoucí amerického zastoupení byl podvodník, nebo že ministerstvo války USA mělo něco jiného na práci, z objednávky dorazila do Japonska pouze jedna válečná loď druhé třídy.

Zkrátka, v roce 1867 bylo do Ameriky vyslána delegace vedená Jukiti Fukuzavou (Fukuzawa Yukichi), aby vyjasnila, co se stalo s objednávkou, a hlavně s penězi. Se zlatem měla vláda USA určité problémy, ale po roce 1865 vznikl zřejmý přebytek všelijakých železných předmětů. A Japoncům na konto objednávky předali obrněnec „Kamenná zeď“ (Stonewall), ještě nedávno chloubu a pýchu loďstva Konfederace. Šťastná delegace vyrazila na zpáteční cestu s tím, že nákup dorazí do Japonska po vlastní ose. Což tento učinil a dorazil do přístavu Edo 24. dubna 1868. Jenomže dva týdny před jeho příjezdem, tedy 11. dubna, bylo město obsazeno povstalci, a křižník se tak ocitl uprostřed druhé občanské války ve svém krátkém životopisu.

„Kamenná stěna“ tedy kotvila spolu osmi loděmi japonského válečného námořnictva ve vojenském přístavu a komodor George Brown vyrazil zjistit, komu se bude zboží předávat. Vedení Išin Šiši mělo v té době jiné problémy, než aby se staralo o nějaký křižník, takže posádku poslali zpátky do Států a Brown zůstal hlídat loď.

jap7 2

V noci 19. Srpna na palubu vstoupil zdvořilý, leč od hlavy až k patě střelnými zbraněmi ověšený Japonec. Představil se jako admirál Enomoto Takeaki a požádal Američany aby opustili loď, protože vojenské námořnictvo se rozhodlo, že s „lidmi ušlechtilého cíle“ nemá společnou cestu a proto odplouvá z Eda někam kde je čistší vzduch.

Brown, aniž by pohnul okem, odpověděl, že dané plavidlo není součástí japonského vojenského námořnictva, a až do oficiálního předání je majetkem Spojených Států se všemi důsledky z toho vyplývajícími… Takeaki Enomoto byl, jak už bylo řečeno, člověkem zdvořilým a do vytváření diplomatických incidentů se mu jaksi nechtělo. Takže odešel. A to byla chyba.

Ráno se noví vládci Edo probudili a zjistili, že rejda je prakticky prázdná. S Takeaki odplulo 8 lodí a 2 500 vojáků a námořníků.

Ten zamířil na sever, kvůli bouři ztratil kontakt se dvěma loděmi (jednu později obsadili císařští), přibral další dvě v přístavu Sendaj, kde také nalodil celkem slušný kontingent armády již mrtvého šogunátu, a zamířil na Hokkaidó.

V říjnu 1868 v chodu dobyli pevnost Gorjókaku (GoryMkaku), a v listopadu už tu byla, místo procísařského Hokkaidó, Republika Ezo s Enomoto Takeaki coby prezidentem a Tošidzo Hidžikatou coby vrchním velitelem.

A Státy v téže době vyhlásily neutralitu, a prohlásily, že křižník předají zákonné japonské vládě – jakmile se vyjasní, kdo že je tou zákonnou vládou.

A Takeaki začal pomalu dělat problémy svým jižním sousedům – promptně přišli o dvě čerstvě ve Francii zakoupené válečné lodě, a to nezmiňujeme lodě pobřežní ochrany. A všem bylo jasné, že za pár let se Republika Ezo začne pomalounku rozšiřovat směrem na jih. A severní provincie od nepaměti držely ruku Tokugawa…

Takže jedním z bodů smlouvy o uznání nové japonské vlády byl bod o předání křižníku. „Kamennou stěnu“ přejmenovali na „Kótecu (KMtetsu)“ a v březnu 1869 narychlo zformovaná eskadra, s novou vlajkovou lodí v čele, vyrazila zničit protivníka. Březnová bouře ji uvěznila v zálivu Mijako. Rozvědka Ezo ale nespala a informace o eskadře dostávali v Gorjókaku stejně rychle jako v Edo. Takeaki se rozhodl křižník získat.

Štěstěna se k němu ale obrátila zády – jeho eskadru opět rozmetala bouře a první do zátoky Mijako vpadl kapitán Kuga na „Kajten“. Se statečností to bylo u Kugy naprosto v pořádku, ovšem s technickým myšlením to bylo slabší. První, co ho napadlo, bylo přirazit bokem ke „Kótecu“ a na jeho palubu vysadit desant. Což by nebyl tak špatný nápad, kdyby „Kajten“ nebyl kolesovým parníkem, který z principu své konstrukce nemůže k ničemu těsně přirazit bokem. Kolesa na bocích to prostě nedovolí. Paluba „Kótecu“ byla navíc o tři metry výše.

To, že zhruba desítka samurajů se přece jenom dostala na palubu křižníku, se dá připsat na vrub krajní nekompetentnosti posádky „Kótecu“, kterou až asi za 10 minut napadlo zahájit palbu z kulometů (zřejmě studovali manuál). Ovšem jakmile do boje zasáhly „gatlingy“, výsledek  byl jasný. Naštěstí pro „Kajten“ Kugu zabili hned a jeho zástupce rozkázal rychle odplout. Moment překvapení zůstal nevyužit a na obsazení křižníku bylo nutno zapomenout.

jap7 3 

Začátkem dubna císařská flotila dorazila k pevnosti Hakodate. Další měsíc probíhaly námořní boje, ve kterých císařská strana ztratila tři až čtyři lodě a její protivník dvě a dvě pobřežní baterie. Nakonec se ale císařským silám podařilo zcela zablokovat Hakodate z moře. A potom kdosi metodou pokusů a omylů přišel na to, že relativně moderní děla „Kótecu“ mají větší dostřel než děla pevnosti. A začalo ostřelování. Jeho efektivnost byla ovšem podstatně snížena tím, že Takeaki samozřejmě znal parametry bývalé „Kamenné stěny“ a posádky Gorjókaku a Hakodate se už měsíc zakopávaly do země.

Nekonečně dlouho to ale trvat nemohlo.

Těžko říci čím by obléhání skončilo, kdyby 13tého, zdá se, května, v celkem obyčejné a navíc úspěšné šarvátce s procísařským vojskem na pevnině (na moři to moc nešlo, ale na pevné zemi vojska republiky bojovala velmi dobře), nebyl zbloudilou kulkou zabit vrchní velitel Tošidzo Hidžikata. Bojový duch armády silně ochladl – a na další den jeden z granátů „Kótecu“ zasáhl prachárnu baterie Benten a část přístavu zůstala bez krytí. 18tého Května Takeaki vzdal město i ostrov.

Jeho lidi pustili domů, a sám Enomoto Takeaki dostal nabídku, kterou nedokázal odmítnout a stal se admirálem japonského loďstva – a zakrátko i ministrem námořnictva. A jeho vlajka vlála na chloubě a pýše japonského námořnictva, křižníku „Azuma“ („Východ“), což byl opětovně přejmenovaný křižník „Kamenná stěna“.

Takeaki zemřel v roce 1908. V témže roce byla loď pobřežní obrany „Azuma“ dána do šrotu.

jap7 4

Příběh z laciného biografu

Tato půvabná dáma se dvěma meči je zde již výše zmíněná gejša Ikumacu, následně pak paní Kido Sjukoin. Příběh z laciného filmu. Katsura se s ní seznámil v průběhu jakési šťáry ve veselé čtvrti. Ikumacu, tehdy ještě pouze majko, mu pomohla ukrýt dva lidi, které lidé knížete Matsudairy rozhodně neměli vidět v jeho společnosti. Jako výraz díků ji Katsura vykoupil, věnoval ji její kontrakt a našel šikovnému děvčeti učitele, kteří jí pomohli zvládnout druhou nejstarší profesi (novináře nepočítáme). Ikumacu se stala jedním z nejcennějších agentů Čošu ve starém hlavním městě. Díky ní Kacura prospal poradu v Ikeda-ja a neobjevil se tak na seznamu obětí.

Po té věci u Palácové Brány Katsura zmizel. Ikumatsu zůstala v Kjoto. A následoval další příběh z laciného filmu. Od opilých klientů z Ajzu se Ikumacu dověděla, že bakufu je známo, že Katsura se skrývá za městem v domě jakéhosi obchodníka s kuchyňskými potřebami. V noci se vyplížila z města, na stanovišti u městské brány ukradla hlídce koně a stihla dojet na místo dříve než vyslaný tam oddíl. Spolu pak dorazili do Čošu. A když v Čošu proběhl převrat a začala Válka ze čtyř stran, tak se Katsura, nyní již Kido Takaeši, rozhodl, že svět už je dostatečně vzhůru nohama, aby si někdo všímal nějakých drobností – a oženil se s Ikumacu. Tím to ale neskončilo.

Když se stal členem kabinetu, vedoucí jeho kanceláře se stala… Správně, paní Kido Sjukoin, kdo jiný.

Japonsko, epocha Meindži 5.

Přeložil a napsal Hamilbar, pokračování odtud.

Pár slov o spravedlnosti

Jak už bylo řečeno, původně jak Išin Šiši, tak jenom utržení ze řetězu samurajové měli všechny ty, kteří byli za otevření země, nebo si prostě nepřáli okamžitou válku s cizinci, za zrádce a znesvěcení japonské země. A se zrádci, jak je známo, není třeba se párat. „Tenču“ – „nebeská spravedlnost“ (na rozdíl od té nefungující pozemské) musí zvítězit. Takže Japonsko zalila vlna politických vražd. Ale byl v tom háček. Určené oběti byly zpravidla samy dobrými bojovníky, nebo chodily s ochranou (a někdy obojí současně). Proto vůdci povstalců hledali a pěstovali bojovníky, schopné, díky svému mistrovství, zvládnout tento handicap. Pouliční vražda to je specifická záležitost. K tomu je potřeba talent. Najít člověka potřebných kvalit není jednoduché. Zato však ti, jež se v tomto řemesle našli, působili svými úspěchy velmi silným dojmem.

jap5 gensai

Kawakami Gensai, narozen 1834. Spolu s Okadou Izu a Tanakou Sinbejem tvořili první trojku politických vrahů. V mládí se připravoval na kariéru budhistického mnicha, ale něco mu v tom zabránilo. Byl malého vzrůstu, nosil dlouhé vlasy, vypadal velmi mladistvě, mluvil tiše a vůbec dělal dojem naprosto neškodného člověka. Dle svědectví jeho kolegů, na dálku jse si ho mohli splést s děvčetem. Dle těhže svědectví byl klidný, zdrženlivý, vždy chladnokrevný, v každé situaci jednající lehce a uvážlivě a nesnášející zbytečnou krev. Vysoce postaveného úředníka Kumu Sozana zabil na ulici, za bílého dne, uprostřed spousty lidí – než stačili osobní ochránci mrknout zmizel. Vypráví se, jak v jakési hospodě seděli Išin Šiši z Higa a kromě jiného projednávali jakéhosi vládního činitele se kterým se prostě nedalo vyjít, a který právě včera komusi naložil jenom kvůli podezření. V průběhu projednávání Gensai odešel. Když se vrátil, tiše se posadil na své místo a položil vedle seba jakýsi balík. Když se ho zeptali proč odešel, rozbalil balík, vytáhl z něj hlavu a zeptal se, jestli je to ten člověk o kterém se tu hovořilo.

Narazivše kdesi na šinsenovskou hlídku, položil 8 mužů z devíti (devátý nestihl doběhnout na bojiště). A u šinsenů se ovečky nevyskytovaly.

Styl šermování – Furanui – celkem vzácný, spoléhající na rychlost.

Byl přesvědčeným izolacionistou. Po vítězství revoluce se v tomto punktu rozešel s vládou Mejdži, byl obviněn v jakési protizákonné ptákovině a snad zabit nebo popraven v roce 1871.

Okada Izo, narozen 1838. Malý, kulatý jako koule, nervózní, hyperaktivní. Podle vzezření byste také nehádali, že je to bojovník. Syn ašigaru (nejnižší stupeň samuraje) z klanu Tosa. Zuřivě se učil šermovat. Všiml si ho – k jeho neštěstí – vedoucí šermířské školy Kesi Nakesi a jeden z prvních „lidí ušlechtilého cíle“ Takeši Hanpejta. Ten také začal tu věc s Tenču – nebeskou spravedlností – tedy štvanici na úředníky bakufu. A použil k tomu svého nejlepšího žáka. Problém byl ovšem v tom, že mladík velmi špatně snášel zabíjení lidí a chřadl, a chřadl. Takže Sakamoto RyMma, který se na to nemohl dívat, si ho vyprosil u náčelníků a svěřil mu osobní ochranu Katsu Kajsu – toho z válečného námořnictva. Jenomže v roce 1865, když byl Takeši Hanpejta zatčen a odsouzen k smrti se Okada vzdal státní moci a byl popraven.

Tanaka Sinbej, rybářův syn ze Sacumy, v dětství se zamiloval do šermu, zkoušel to sám, potom našel učitele, dorazil do Kjota, a vstoupil do služby napřed k Morisitu Sindžo, potom ke Kajede Takejdži (oba vysoce postavení Išin Šiši). Ale nějak to drhlo. A tehdy potkal již výše zmíněného Takeši Hanpejtu a nejen že pro něj pracoval, Hanpejta mu dal za manželku svoji vlastní sestru. A žili si tak, šťastně a spokojeně, celé dva roky. Ale při vraždě Anegakuži Kintomo se to nějak zvrtlo a na místě činu zůstal ležet Sinbejův meč. (Mimochodem, docela legendární případ – inspektor a 6 mužů ochrany zůstali ležet na místě, a útočník byl sám.)  Meč byl mimořádný, práce Izumi-no-Kami, z těch co rozseknou železnou helmu. Takže k Sinbejovi přišli. Podíval se na zbraň a řekl: „Je to můj meč, ale co se s ním v noci dělo vám říci nemohu. Je však vidět, že na něm nejsou žádné vruby nebo škrábance.“ Vyjmul vakidzači a „zařízl se“.

Styl – Sacuma Džigen – z těch co spoléhají na první úder. Právě na jím uprázdněné místo vstoupil Okada.

O výběru povolání, aneb jak se Ernest Satow stal diplomatem.

jap5 satow 

Čtu si memoáry pana Ernsta Satowa. Moc hezké. Doba samozřejmě velmi viktoriánská.

Mladý muž se po promoci dověděl, že s Japonskem navázali diplomatické vztahy, a že Ministerstvo zahraničních věcí hledá lidi na kursy překladatelů. Přihlásil se, udělal zkoušky a vyrazil do Japonska učit se jazyk. Rodina zpočátku protestovala – otec-plukovník si přál pro syna vojenskou karieru. Tento problém vyřešil mladý Satow jednoduše. Přinesl otci svazek článků o tom co se v té době dělo v Jihovýchodní Asii. A děla se tam opiová válka v Číně a všechno o čem byla řeč výše v Japonsku.  Otec všechno pozorně pročetl a synovi se omluvil za to, že o něm špatně smýšlel.

Berouce do úvahy nezdravé japonské klima, koupil si mladý Satow před odjezdem revolver a celou cestu do Japonska s ním trénoval. Po příjezdu do Nagasaki ho po dvou týdnech přestal nosit. „Pochopil jsem, že jestliže se některý z gentlemanů se dvěma meči rozhodne vyjádřit mně svoji nespokojenost, vystřelit prostě nestihnu. A revolver byl těžký a nepohodlný a také špinil kapsy olejem.“

Otázka stravování aneb role vepřového v kontrarevoluci.

Rok 1864. Nagasaki, anglické vyslanectví. Lékař vyslanectví, doktor William Willis (ten, který potom zůstal se Saigo v Sacumě (Satsuma)), přišel za překladatelem vyslanectví Ernstem Satowem s tím, že dostal jakousi oficiální japonskou žádost, kterou ovšem, samozřejmě, není schopen přečíst.

Satow čte dopis, zjevně z jakési vojenské kanceláře, a zlehka nadzvedá obočí, protože v dopise se jakýsi vojenský činovník velmi zdvořile táže, zda-li požívání masa skutečně výrazně zvyšuje zásobu energie v lidském těle, podporuje růst kostí a svalů a celkově je zdraví prospěšné.

Zlehka udivený Willis nadiktoval odpověď, že tedy v podstatě ano, bílé a zvláště pak červené maso tomu všemu napomáhá, ovšem k ovlivnění vzrůstu je třeba podávat maso dětem od tří let, u dospělých je možné pouze zvýšit hmotu svalstva. Že však vychází, tedy Willis, pouze z evropských zkušeností, účinky masa na Japonce, kteří po generace maso nejedli, si předpovědět netroufá.  Autorovi dopisu by poradil provést sérii opatrných pokusů, protože už byly některé precedensy. (Precedensy skutečně byly. Před několika lety, v Šanghajském siročinci děti málem umřely, protože je soucitný personál krmil mléčnými produkty.)

Za tři měsíce přišel další, tentokrát děkovný, dopis. Autor v něm píše, že provedl sérii pokusů, všechny byly mimořádně úspěšné, a on je doktorovi velmi vděčen za jeho vysoce odborné rady. Za sebe, coby výraz díků, se může pouze podělit výsledky pozorování, spočívajícími v tom, že pravidelné požívání masa dospělými Japonci, kteří ho předtím nikdy nejedli, poněkud zvyšuje jejich agresivitu. V daném případě to nevadí, ale za jiných okolností by to mohlo vyvolávat určité problémy.

Vděčným autorem obou dopisů nebyl nikdo jiný, než zástupce velitele Šinsenu  Hidžikata Tošidzo (Hijikata ToshizM). Otázkou zůstává, co měl na mysli pod „poněkud“ zvýšenou agresivitou.

jap5 shojin ryori

 

Japonsko, epocha Meindži 4.

Přeložil Hamilbar, pokračování odtud.

Šinsen aneb esence zlomyslnosti

Když komodor Perry použil své dělostřelectvo coby nůž na ústřice, v Japonsku to přijali, jak již bylo výše řečeno, jako konec světa. Cizinci roztahující se na japonské půdě?

Diktující vládě podmínky? No to už by bylo lepší spolu s ostrovy zmizet pod hladinou. A ohromný počet lidí – zvláště z takzvaných „nespřátelených“ provincií (to jest vévodství kdysi nepřátelských rodu Tokugawa) mělo za to, že když je to takhle, tak lze cokoliv. Samurajové – zvláště mladí – opouštěli svá knížata (věc naprosto neslýchaná) a mířili do staré nebo nové metropole ve snaze nějak ovlivnit chod věcí.

A představu o tom, kterým směrem ovlivňovat, měli jednoduchou. Většina z nich smrtelně vážně považovala zem Japonska za zem posvátnou v přímém smyslu toho slova, a politiku izolace prováděnou rodem Tokugawa za naprosto správnou. A ti, co obhajovali otevření země, byli zrádci na druhou a podléhali okamžitému vyhlazení. Stejnému vyhlazení podléhali i sami cizinci, hanobící pouhou svou přítomností japonskou zem. Stupeň xenofobie byl strašidelný. Již zmíněného Chitocubaši Yošinobu měli v určitých kruzích za nebezpečného westernizátora protože měl rád vepřové a při jízdě na koni používal evropské sedlo. (Bylo by zajímavé vědět, co by řekli páni izolacionisté, kdyby věděli, že nejoblíbenějším dopravním prostředkem Yošinobu je velocipéd. Chudák na něm mohl jezdit veřejně až poté co se vzdal titulu šogúna.)

Program-maximum těchto odervaných od rodné větve samurajů (roši) byl jednoduchý – pobít zrádce, svrhnout bakufu a jménem císaře vyhnat barbary, aby všechno bylo jako dříve, jenom o něco lepší. Program-minimum – vyprovokovat válku mezi barbary a bakufu (útoky na evropské čtvrti nebo na Evropany, kteří se neprozřetelně někde objevili bez ochrany, byly na denním pořádku) – no a samozřejmě pobít všechny zrádce.

Většina roši se dříve či později přidávala k uskupením Išin Šiši („lidí ušlechtilého cíle“). Ale i ti, co se nepřidali, představovali velké nebezpečí, protože vyváděli své nepřístojnosti neorganizovaně.

A vládce knížectví Ajzu, Matsudaira Katamori si pomyslel, že když fouká vítr, chytří lidé staví větrné mlýny. A rozhodl se mobilizovat část těchto samurajů bez pána k udržování pořádku v Kjótó. (Normální japonská policie totiž nenosila zbraně. Vybavena byla k chytání zlodějů a řešení opileckých rvaček a v žádném případě se nehodila k boji s dobře vyzbrojenými a svým způsobem organizovanými samurajskými oddíly.)

Hatamoto Kiyokawa HachirM byl zplnomocněn vybrat za tímto účelem odpovídající lidi. Dal dohromady docela velký oddíl, který nazval Rošingumi (tedy „domobrana roši“), vyrazil směrem na Kjóto a rozbil tábor ve vesničce Mibu. Upřímně řečeno, dohlížet na pořádek ve staré metropoli v žádném případě nebylo součástí jeho plánů. Kiyokawa byl tajným stoupencem procísařské strany – a chtěl oddíl, najatý za peníze bakufu, použít proti vládě.

Kiyokawa chtěl v čele svých vojáků zaútočit na americkou čtvrť – ať potom vláda dokazuje, že s tím nemá nic společného – a tím vyprovokovat válku. Jenže měl smůlu – nebo se spíše ukázala jeho nekompetentnost v oblasti kádrové politiky. V sebraném jím oddílu se, aniž si toho povšiml, utvořily dva navzájem nezávislé útvary. Oddíl jistého  Serizawy Kamo (Serizawa Kamo Mitsumoto) – bývalí vojáci armády Tengu (to je jiný dlouhý příběh), kteří se v té době již stali jen obyčejnou loupežnickou tlupou, a lidé z šermířské školy Tennen Rišin (Tennen Rishin-ryk) – KondM, Hidžikata (Hijikata), Inoue, Okita, Nagakura, Harada, Jamanami (Yamanami) – skupina stmelená přátelskými vztahy a vlastní specifickou ideologií (viz níže).

A když na další poradě Kiekawa prohlásil, že přechází na stranu císaře, Hidžikata Tošidzo (Hijikata ToshizM), číslo dva v Tennen Rišin, vstal a řekl, že tohle je jasná zrada a Kamovi lidé, kterým se vůbec nelíbilo, že jim velí cizinec, ho podpořili.

V důsledku toho, zhruba 40 mužů se rozhodlo odejít s Kiekawou, a 13 zůstat v Mibu.

Je zajímavé, že těch 40 se ani nepokoušelo proti těm 13ti cokoliv podnikat – ale Kiekawa následujícího dne padl do léčky, zázrakem unikl, narážku pochopil a z Kjóto zmizel, opustivše své muže.

Ti co zůstali, se rozhodli založit svou vlastní organizaci, kterou nazvali „Nová domobrana“ – Šinsengumi. Ani ta však nebyla zdaleka jednotná. Serizawa Kamo se většinu času zaobíral vyděračstvím a vymáháním výpalného (občas dokonce s pomocí dělostřelectva) a jeho lidé za ním nezůstávali v ničem pozadu. Přezdívka „vlci z Mibu“ daná Šinsengumi, která se posléza stala legendou, byla důsledkem podobných incidentů a byla původně pejorativní. Nakonec ovšem knížeti Matsudairovi došla trpělivost a on usoudil, že mimořádné bojové kvality Kamo nestojí za jím vytvářený neklid. Zavolal si k sobě KondM Isami, náčelníka šermířské školy Tennen Rišin, který spolu s Kamo útvaru velel, a sdělil mu, že si nepřeje již nikdy cokoliv slyšet o tom skandalistovi.

Za několik dní poté druhý muž v Kamově týmu, Nimi Nišiki (Niimi Nishiki), v klidu vybíral výpalné od hospodského ve čtvrtí Gion, když do hospody vešli Hidžikata, Harada, Nagakura a…. nejbližší přítel a kamarád z mokré čtvrti Nimi a Serizawy, mladý muž jménem Saito Hadžime (SaitM Hajime) (Serizawa o něm říkal, že „nasává jako houba, a pere se jako střízlivý“). Nimiho přitlačili ke zdi a donutili ho na místě spáchat sebevraždu. Za dalších 14 dní byl Serizawa Kamo, obezřetně měnící svá bydliště a nikdy nechodící sám, zabit v nevěstinci v Mibu „neznámými lupiči“.

SaitM Hajime

sajto hajime

Jeho stoupenci buď také zahynuli rukou neznámých zločinců, nebo utekli.

A od této chvíle byl Šinsen Šinsenem – nejdisciplinovanějším a nejbojeschopnějším vojenským útvarem šogunátu.

Ironie situace spočívala v následujícím. Vedoucí této samurajské organizace – Kondo Isami – byl všehovšudy pouhopouhým rolnickým synkem, kterého díky jeho mimořádnému šermířskému talentu adoptoval jeho učitel-samuraj (věc v Japonsku obvyklá). Jeho zástupce, vynikající taktik, chodící ďábel, „zlý duch Šinsenu“, Hidžikata Tošidzo byl synem rolníka neadoptovaný nikým. Kde vzal nepříslušející rolníkovi příjmení není známo. Známo je jen to, že jeho právo nosit dva meče nikdo nezpochybňoval. Nebylo zájemců.

Hidžikata Tošidzo

hidžikata tošido

Ostatní personál na tom nebyl lépe – samurajové nejnižšího stupně, bývalí rolníci a dokonce (jaká hrůza!) bývalí řemeslníci a obchodníci. Počítalo se pouze umění vládnout mečem, schopnost učit se a podřízení se specifickým pravidlům, o kterých jinde. 

Opora režimu, ochránci tradice – tito lidé porušovali ustanovení Tokugawa pouhým faktem své existence.

Ještě komičtější byl důvod, proč podporovali bakufu. Nevím, kdy to začalo, ale již v roce 1864 celé vedení Šinsenu byli samí republikáni – přitom ti nejradikálnější (všeobecné a rovné volební právo atd.). Zdálo se jim, že vojenskou meritokracii (jakou bylo bakufu), dokonce i zkorumpovanou, bude jednodušší změnit v něco pořádného, než přímou císařskou vládu. (Koncem války v roce 1869 Hidžikata a Enomoto Takeaki zkoušeli realizovat některé z těch myšlenek na Hokkaido.)

Je však třeba říci, že toto smýšlení nebylo pro nadřizené Šinsenu tajemstvím a nijak tyto nadřízené neznepokojovalo.

Pravidla Šinsengumi

Základní pravidla

1. Je zakázáno sejít z cesty hodné samuraje.

2. Je zakázáno opustit Šinsengumi.

3. Je zakázáno vymáhat peníze pro soukromé účely.

4. Je zakázáno vésti soukromé spory.

5. Je zakázáno bojovat z osobních důvodů.

Tři doplňující pravidla

Je-li velitel oddílu smrtelně raněn, nebo zabit, všichni jeho podřízení jsou povinni bojovat do posledního muže a zemřít na místě.

I v případě velkých ztrát, je zakázáno vynášet z bojiště těla padlých, pokud nejde o velitele útvaru.

Když člen Šinsengumi zahájí boj ze služebních, nebo jiných důvodů, bude raněn, nedokáže zabít nepřítele a dovolí mu odejít, je povinen provést seppuku, a to i vpřípadě, že zranění mu bylo způsobeno zezadu.