Napsal Jan Hruška

Slova levice a pravice v politickém smyslu dneska většinou nemají žádný konkrétní smysl. Buď se používají jako ideologická nálepka – pravice dobrá, levice špatná či naopak (jako Orwellovo „čtyři nohy dobrá, dvě nohy špatná“), nebo vůbec jako nadávka. Tam, kde se mu smysl dává, platí, že levice zdůrazňuje kolektiv, kdežto pravice individuální práva. Pro rozsouzení, kdo je blíž realitě bude dobré si připomenout pár skutečností.

Člověk je po tělesné stránce holá opice, bez drápů a s mizernými zuby. Bez pomoci a účasti jiných lidí nepřežije většinou ani týden. Pro holé přežití je tedy důležité, aby přežilo společenství – to přežije aspoň někdo. Pokud nepřežije společenství, zahynou úplně všichni. (Mimochodem: Společenství se dost liší od kolektivu, jak ho běžně známe.) To jsem neobjevil Ameriku. Je to známo od nepaměti a vždycky platilo, že vlast je na prvním místě a přílišné zdůrazňování individuálních práv a svobod je znakem úpadku – viz třeba nepodmíněný příjem (tedy chléb a hry) pro římské občany, kteří v životě nesáhli na práci ani nebyli v armádě (tedy v legiích). Pokud mohu soudit, ve zdravých dobách společenství podporuje jednotlivce a jednotlivec společenství. Platí to pro všechny, přestože ve staré době existovala hierarchie a sociální rozdíly, dnes téměř nepředstavitelné. Tak třeba dávný vládce vybíral daně, ale také se staral, aby nevybíral někdo jiný. Když byl dávný král především vojevůdce, šel do bitvy v první řadě. Ve velmi dávných dobách, když byl král vtělením božstva plodnosti, dělal obřady, které by se dneska leckomu líbily. Méně by se mu líbilo, že až by bylo zjištěno, že není tak úplně plodný, byl by ohleduplně a milosrdně zabit a nahrazen jiným (neplodné božstvo plodnosti, to je tak pro dnešní dobu). Úpadek začíná, když elita si začne nárokovat práva, ale zanedbává povinnosti. Časem jí následují další vrstvy, až se společnost rozloží natolik, že jí okolní národy převálcují.

No a jak je to dnes u nás: Pravice staví na individuálních právech a nárocích, aniž by se většinou starala, jaký dopad bude mít splnění těchto nároků na ostatní. To se s přežitím společnosti mírně řečeno příliš neshoduje.

S levicí je to složitější. Ustanovila se, když se snažila vytáhnout masu dělníků, kapitalizmem ponížených na úroveň materiálu z nejhorší hmotné bídy. Tito lidé netvořili společnost v žádném slova smyslu. Levice z nich taky netvořila společenství – tedy svobodné lidi, kteří každý na svém místě pracují na společné věci – ale kolektiv. Beztvarou masu, vrženou jedním směrem. Pro okamžitý účel to bylo výhodné, v delší perspektivě osudné.

Komplikace nastaly už tehdy, když všelijaké fašizmy a nacizmy využily levicových zásad a postupů k dosažení pravicových cílů. To je sen pravičáka: Mít k dispozici masu, kterou s trochou šikovnosti vrhne, kam chce.

Pokus o socialistický stát byl založen na předpokladu, že se z lidí velice rychle stane nový, socialistický člověk. Tento předpoklad se nenaplnil. Noví socialističtí lidé rozbili a rozkradli socialistický stát a ani předvoj dělnické třídy jim v tom nebránil.

Dnes pracující většinou netrpí hmotnou nouzí. Proto se levice snaží oslovit jiné lidi, většinou nepracující a vytvořit z nich nátlakové skupiny. Vidíme tedy, že když člověk řekne „levice“, je otázka, co vlastně říká.

Napsal Jan Hruška

Následující řádky píšu tak trochu pozpátku. Chtěl jsem začít psát o jednom úpadkovém jevu v dnešním křesťanství a pak mi napadlo, že bude nejlepší zeširoka začít ateizmem – z náboženského hlediska. Problém je, že je to jediné náboženství, které je o sobě přesvědčeno, že žádné náboženství není. Přesto se pokusím o určité roztřídění a stručný popis.

První skupinou jsou lidé nábožensky vlažní. Tvrdívá se, že v každé společnosti tvoří kolem osmdesáti procent. Tito lidé obvykle respektují kmenové či státní náboženství, částečně vykonávají žádané obřady a dodržují morální požadavky, ale nijak zvlášť je to nebere. Dneska je státním náboženstvím ateizmus, tak jsou ateisti. Jsou tu nějaké zbytky křesťanství, tak tvrdívají, že nad námi asi něco bude. Až přijde islám – západní společnost klesla tak hluboko, že i ten blbej islám je životaschopnější – budou muslimové.

Celý příspěvek →

Napsal Jan Hruška

Zamrzí mě, když chytrý člověk začne z ničeho nic plácat. Proto si dovolím napsat následující řádky, které jsou reakcí na malou část článku „Propagandysti všech zemi, rušti aji češti- však vy vite co…“, který vyšel na Protiproudu.

Československé legie nemohly zradit císaře pána. Přestože vládnul většinou mnohem zodpovědněji než dnešní demokratičtí politici, za celých šedesát let mu nestáli Češi za to, aby se dal korunovat. Nebyl tedy král český a co je nám do císaře římského. Ostatně dovedete si představit, že by Rakousko – Uhersko bylo po válce obnoveno; jakou šanci bychom měli o dvacet let později proti zfašizovaným německojazyčným spoluobčanům?

Mimochodem: Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že Rusové nasazují legiím psí hlavu hlavně proto, že hrdinným Ruským vojákům vyprášily kalhoty, kdykoli si o to řekli.

Pražské povstání snížilo možnosti německých vojsk přejít do amerického zajetí. Tím snížilo vyhlídky plánu tyto jednotky obrátit pod vedením USA zpátky proti SSSR. Tento plán nebyl příliš reálný, ale u zelených mozků člověk nikdy neví. Právě proto měli sověti tak za zlé generálu Kutlvašlovi, že německé jednotky, opevněné v Praze nakonec propustil bez těžkých zbraní na západ.

Nad zrádcovstvím Vlasova nebudu mudrovat. Důležité mi připadá, co se neříká. K pražskému povstání se přidala malá část Vlasovců a ti podle svědectví očitých svědků, které jsem sám slyšel hledali hlavně čestnou smrt v boji.

České vládní vojsko nebylo nasazeno do bojů proti SSSR, ani když byla situace Německa zoufalá. Hitler věděl proč, ale Větvička to ví líp.

Český národ neměl po tři sta let vlastní vůdce. Proto se naučil v kritických situacích jednat koordinovaně i bez nich. Tím častěji byl poté zrazován těmi, kteří se během akce vůdci stali. Stalo se to už legiím, když je jejich velitelé zapletli do ruské občanské války, do které jim nic nebylo. Ještě víc jsme to viděli po roce 1989. No a průběžně se to projevuje špiněním vlastního národa, ve kterém se tak vyžívají malí čeští intelektuálové.

Napsal Jan Hruška

Myslím, že nejlepší bude začít od lesa. Leckdo chválí předlistopadové hospodářství. Já si to pamatuju tak, že podniky běžely jaksi setrvačností. Chybělo cílevědomé vedení a lidé řešili problémy vlastními silami, zespodu. Pro ilustraci drobný příklad. Za vedoucím údržby přišel mistr údržbářů, že nemohou pracovat, protože nemají náhradní díly. Doplnil to přednáškou o bordelu a neschopnosti. Vedoucí se spolehl na slovo mistra a zorganizoval bleskovou akci k nákupu. Jenže když přijel náklaďák s díly, ukázalo se, že je není kam složit, protože stejných dílů byl plný sklad. No a zase byl za vola vedoucí. Nakonec nebyl postižen nikdo. Důvod mi připadá jasný. V rámci normalizace byli všude dosazeni lidé, jejichž jedinou kvalifikací bylo heslo „ať žije Sovětský Svaz a bratrská pomoc“. Pokud byli někde lepší, přizpůsobili se jejich úrovni. Takoví vedoucí neměli ani schopnosti, ani autoritu. Takže zánik tohoto způsobu hospodaření mi připadá spíš jako přirozené úmrtí. (Mrchožrouty nechme prozatím stranou.)

Celý příspěvek →

Napsal Jan Hruška

…jinak budou mít roupy. Před časem jsem tohle úsloví použil v diskusi a setkalo se s neporozumněním. Zkusím tedy napsat, jak to vidím. Jako každý bonmot je i tohle rčení silně zkratkovité, ale jako každý dobrý bonmot má hlubší smysl.

Od nejstarších dob sloužilo umění náboženství – kultu. (Ostatně i slovo kultura je odvozeno od slova kult.) Dneska jsme často stará náboženství zapomněli a zůstaly jen ty předměty. Pro názornost: V jedné knížce byl obrázek staré římské bronzové váhy, na které byla hlavička boha Herma. Pod tím text, jak si staří Římané zdobili předměty denní potřeby. Autor textu nevěděl, že ta hlavička byla nejen odkaz na boha obchodu, ale i na jeho chrám, ve kterém byly uloženy normály měr a vah.

Celý příspěvek →

Napsal Jan Hruška

Porůznu se komentují drzosti, které si jakási matka dovolila na prezidenta Zemana. Dovolte, abych si taky přisadil.

Pro začátek si představme, že by si něco podobného dovolila na svého zaměstnavatele. Nejen že by vyletěla na hodinu. Nejspíš by se dostala na blacklist a do smrti by o slušné zaměstnání nezavadila.

Další příklad naší dnešní reality: V padesátých létech se vyprávěla taková roztomilá historka. Angličan měl nějakou práci v Praze. Dopis příteli do Londýna končil větou „napsal bych ti toho víc, ale lidé tady říkají, že StB čte cizí dopisy“. Dopsal, zalepil, odeslal. Druhý den mu na dveře hotelu klepou dva páni v kožených kabátech. Představili se a říkají „Přišli jsme, abychom vás ujistili, že StB cizí dopisy nečte“…. No bejvávalo. Dneska se cizí elektronická korespondence nejen čte úplně samozřejmě, dneska se závadová maže, případně je za ní autor legálně pronásledován.

Podobných příkladů najde každý „neurekom“. No a teď si představme, co udělá člověk ze všech stran stavěný do latě (pardon, dnes se říká korektnosti), když mu páníčci ukážou a řeknou „tady si můžeš kopnout“.

Napsal Jan Hruška

O uprchlické krizi už řekl kdekdo kdeco. Můžeme ji vidět jako výsledek hesla „všechnu moc neviditelné ruce trhu“, protože nese zisky verbířům, převaděčům a spoustě jiných podobných. Její smysl (tedy pokud vůbec má nějaký smysl) se hledává ve snaze vytvořit v Evropě vrstvu rasově, národnostně i morálně neukotvených otroků. Její cíl (pokud má nějaký cíl) můžeme také vidět v tom, co vidíme ve státě Izrael. Postavit proti sobě dvě etnika, která se nenávidí a jsou téměř ve stavu trvalé občanské války. Oba národy spojuje nenávist proti těm druhým a ti, kteří vládnou si mohou dělat co chtějí, protože na ně nikdo nemá čas. Dokonce to můžeme vidět i tak, (za to mě někdo sežere bez chleba) že Islám se svými drsnými, ale dlouhodobě osvědčenými zákony je kultura, která má naději přežít všeobecný rozklad, který západní kulturu zákonitě čeká.

Málo si při tom všem všímáme falešné humanity, která to všechno propagandisticky zastřešuje. Tuto falešnou morálku, ideologii nebo jak tomu říkat si dovolím nazvat trestem božím za antikomunizmus. Jestli chcete pochopit, co tím myslím, musíte vědět dvě věci: Bůh nemusí nikoho trestat. Když nechá lidi dělat co chtějí, vytrestají se sami. A potom většinou ještě řeknou „kdyby byl nějaký Bůh, tak by to nedopustil“. Naštěstí Bůh většinou opravdu nedopouští, takže se „nejlepší úmysly“ různých podnikavců nějak zhatí a nedopadne to tak špatně, jak mohlo a mělo. Někdy ale holt dopustit musí. Ostatně jestli se vám v tom Bůh nelíbí, můžete říct, že nás dohnaly důsledky dřívějšich chyb.

No a za druhé: Antikomunizmus není odmítání komunistické ideologie – to bych spíš nazval zdravým rozumem. Antikomunizmus je debilní, agresivní ideologie bolševického typu, tedy něco jako vyhánění čerta Belzebubem.

Dnešní oficiální přístup k uprchlíkům a tím i ke dnešní uprchlické krizi začal vznikat na západě někdy v padesátých létech. Socialistický tábor považoval za nutné uzavřít hranice na západ, takže lidé, kteří chtěli pryč utíkali různými dobrodružnými způsoby. To samo o sobě bylo dobrým tématem pro západní propagaci: „Podívejte se, jak lidi utíkají z východního ráje“. Antikomunistické propagandě to ovšem nestačilo. Podle ní ti lidé vždycky utíkali, protože byli za své názory pronásledováni „zločinným komunistickým režimem“, případně bojovali proti němu. Ve skutečnosti uprchlíci většinou patřili do některé ze tří skupin: Vysoce kvalifikovaní odborníci, kterým byly na západě slíbeny mnohem lepší životní podmínky, notoričtí romantici a dobrodruzi, no a zločinci, kterým západ zajišťoval beztrestnost – jak jsem řekl pod záminkou, že jejich zločiny jsou vlastně zásluhami. Ti, kteří byli opravdu pronásledováni za svoje názory a postoje obvykle neměli možnost utéci – a ani nechtěli. Ono není velké hrdinství utéct a štěkat skrz plot.

Takže vznikl koncept lidských práv pro uprchlíky. Pro západ měl výhody jednak hospodářské – uprchlíky, které potřebovali přijali a ty ostatní poslali do JAR nebo Austrálie, druhak propagandistické a politické. Obraz hodného západu, který lidem poskytuje svobody, které zlý východ neposkytuje byl velice působivý.

No, „čo bolo, to bolo“. Teď se nám to vrací v tom, že se hotové představy používají na dnešní uprchlickou krizi. „Zločinecké režimy“, „ušlechtilí, vysoce kvalifikovaní uprchlíci“ a tak dál. Lidem, kteří tento přístup prosazují je jedno, že to bylo dost mimo realitu už tehdy a dneska mnohem víc. Hlavně ten druh liberálů, pro které je skutečností to, co si vymysleli je nevývratně přesvědčen, že právě tohle je správný pohled na věc. Také jim to dává možnost projevit humanitu, kterou zaplatí někdo jiný. V tom posledním se ale mýlí – jako ostatně ve všem. Až to dopadne, jak to dopadnout musí, odnesou to s námi.

Napsal Jan Hruška

Jedna z nejhnusnějších vlastností toho, co se běžně nazývá šikanou je, že se týrání a ponižování bezbranných vydává za humor. Člověka neinformovaného překvapí, že ti, kdo podobné věci dělají, je obvykle považují za podařenou taškařici. Každá věc, která je v přirozeném řádu věcí dobrá se dá zneužít a obvykle čím je lepší, tím horší bude, když se zneužije. Jak vidno, platí to i o humoru.

Tuhle všeobecně známou věc jsem použil jako úvod k připomenutí, že zneužít k šikaně se dají i jiné, v podstatě dobré věci a že je tento trik hojně používán. Začněme třeba „uměním“. Zvrácenosti, drzé špinění lidí a idejí, vandalizmus, lži na politickou objednávku jsou prohlašovány za umění a běda tomu, kdo něco takového odsoudí.

Pokračovat můžeme dějinami. Tady je zajímavé, že se to částečně prolíná s humorem. Co já si pamatuju jako studentský humor, to jsou najednou výsledky moderního bádání. Rozdíl je v tom, že co my jsme považovali za srandičky, z toho je vědecky dokázaná pravda a hlavně metráky špíny, vylévané na ty, kterých bychom si měli vážit.

Svoboda, zvlášť svoboda slova se snad ani k ničemu jinému nepoužívá. Zvlášť přitom vynikají nejrůznější triky, jak popřít, že ten poškozený by měl mít taky svobodu se bránit. Další obory lidské činnosti si doplníte sami.

Nutno dodat, že člověk, který něco takového dělá, si sotva kdy přizná pravý stav věci. Už výrostek, který ponižuje a mlátí malé děti nepřipustí, že by to pro ty týrané mohla být menší legrace než pro něj. Natož dospělý umělec, historik, politik a tak podobně. Platí tady pravidlo, že člověk nejsnáz obelže sám sebe – to lže někomu, kdo je předem rozhodnutý uvěřit.

Napsal Jan Hruška

Byly časy, kdy jsem věřil na demokracii jak hloupej Pepíček na čápa. To jsem ovšem nevěděl, že jsou nejméně dva typy demokracie. Demokracie řekněme prostá, která vychází z toho, že většina lidí si dovede se svými záležitostmi docela dobře poradit, takže se dělá, na čem se shodne většina. Další možnost je demokracie davovo – elitářská. Tady nějaká elita usoudí, že ostatní jsou nesvéprávní blbci a je třeba dělat to, co vidí jako správné ona. Aby byly zachovány demokratické procedury a „dav“ hlasoval proti svým zájmům, je lámán propagandou. Pokusím se vysvětlit, proč si tento systém vzdor všemu s vážnou tváří říká „svoboda a demokracie“ a lidi se tomu ani nediví.

Celý příspěvek →