Category: Napsal Jan Hruška

K výročí Jana Husa

Napsal Jan Hruška

Diskuse – vlastně hádky kolem Husa jsou sice slabší, ale neustávají. Dalo by se říci, že Hus to měl za čtvrt hodiny za sebou, ale pro Římskokatolickou církev (ale i pro řadu jiných) zůstává problémem po šest set let. A je to tak dobře. Žádný problém totiž není vyřešen, dokud není vyřešen správně. Těžko tedy mohu něco pokazit, když i já se na věc podívám. Třeba jsem pravdě blíž. Nebo někoho inspiruji.

Obvykle se říká, že Hus umřel za pravdu. Ovšem ukazuje se, že pravda může být široký pojem, kterému různí lidé různě rozumí. Tak třeba lidé, sympatizující s oficiálním katolicizmem v podstatě tvrdí, že umřel za jakousi svojí soukromou pravdu. Že je sice tragické, že se věc takto vyhrotila, ale není možné, aby každý prohlašoval za pravdu boží co ho napadne. Naproti tomu liberálové tvrdí, že umřel za poznanou pravdu. Vyvozují z toho, že i jejich nápady je třeba pokládat za poznanou pravdu a řídit se podle nich.

Celý příspěvek

Reklamy

Dříve a dnes

 Napsal Jan Hruška

Jak se tak začalo mluvit o Husovi, uvědomil jsem si dvě zajímavé podobnosti s tehdejší dobou. Ta první je hospodářská. Podobně jako nadnárodní bankovnictví dnes, byla západní církev v té době nejbohatší organizací na zeměkouli. Podobně jako nadnárodní bankovnictví potřebovala tím víc peněz, čím víc jich měla. I kdybychom nevěděli nic jiného, dobrý doklad nám dávají tehdejší odpustkové akce. Byly do značné míry projevem zoufalství: „My ty peníze potřebujeme, jinak zkrachujeme“. (Mimochodem: Když se o tom zmíníte roduvěrnému katolíkovi, nezačne hájit tehdejší odpustkovou praxi, ta je neobhajitelná. Začne hájit myšlenku odpustků všeobecně. K tomu se přidá nějaký hlupák, který bude rozhorleně odsuzovat něco, co odpustky nikdy nebyly a řeč je úspěšně odvedená jinam.)

Celý příspěvek

Fašizmus

Napsal Jan Hruška

Slovo fašizmus se obvykle používá jako nadávka. Proto ho lidé buď nedefinují vůbec, nebo ho používají jako shrnutí všeho, co se jim nelíbí. Nepřipadá mi to dostatečné. Pokud se pokusíme o skutečný obraz – definici, je výhodné začít u názvu. Ten je odvozen od faší, svazku prutů a popravčí sekery, které označovaly římského liktora. Jedním z významných znaků fašizmu opravdu je, že problémy ve společnosti řeší posilováním represivních složek. (Někteří Rusové by řekli, že se snaží řídit společnost na úrovni té nejnižší a nejméně účinné priority.) Prostě proti Moci (ať už se jí říká jakkoli) není obrany a odvolání. No a od toho se odvíjí to ostatní. Je jasné, že tento způsob řešení vztahu mezi svévolí mocných a bezmocností bezmocných vybuduje určitý typ podnikatelů, finančníků i politiků, mezinárodních vztahů a tak dál.
Celý příspěvek

O národu, nacionalizmu, propagandě a pravdolásce

Napsal Jan Hruška

Pan Starikov na jedné přednášce poznamenal, že ten typ nacionalizmu, který rozbíjí státy a staví lidi proti sobě přišel na území dnešní Ukrajiny někdy před stopadesáti lety z Rakouska. Pokusím se věc trochu rozvést a dát do souvislostí. Nedělám si nárok na vyčerpávající výklad, zvlášť bych byl nerad, aby to bylo vyčerpávající pro případného čtenáře. Doufám, že když líp porozumíme motivům lidí, kteří tento typ nacionalizmu šíří, snáz najdeme způsob, jak s nimi jednat, případně jak se bránit.

Pro upřesnění pojmů začnu „právem národů na sebeurčení“. V dobách, když bylo základním státním útvarem království, byla věc jednoduchá. Státem byla území a lidé na nich, která král zdědil, vyženil či dobyl. S nástupem demokracie, která je vládou lidu – ať už to v praxi znamená cokoli – bylo nutno najít novou definici. Bylo tedy řečeno, že lid, tedy ta jeho část, která se zve národ, se sebeurčil žít v jednom státě – zjednodušené, ale pro naše účely dostačující.

Celý příspěvek

Nemyšlení a zlý Putin

Napsal Jan Hruška

Přechod od moderního myšlení k postmodernímu nemyšlení můžeme krásně pozorovat na propagandě, související s Ruskem. Říká mimo jiné: „Musíme Putina zastrašit nebo zadržet, jinak by mohl, pod záminkou, že chrání Rusy, obsadit Pobaltí. Stejně kdysi Hitler, pod záminkou že chrání Němce, obsadil Československo“.

Podívejme se nejprve na Hitlera a zároveň na moderní myšlení. Postoj nacistů v Československu byl následující: My jsme „herenfolk“ a Češi zde bydlící zaplevelují náš životní prostor. Už svou existencí nás utiskují. Když přijmeme jejich předpoklady, byl to postoj z hlediska logiky nenapadnutelný, tedy „rozumný“. Také byl upřímný – nebyl nijak zvlášť maskován. Československo pak bylo vydáno Hitlerovi, protože mocnosti, které se prohlásily za arbitry, nechtěly vidět, jak se věci mají.

Celý příspěvek

Ublíženost

Napsal Jan Hruška

Lidé většinou rádi slyší, že jim bylo upřeno nějaké jejich právo, nebo že jim bylo jinak ublíženo. Ve správných souvislostech je to dobré, protože smysl pro spravedlnost a volání po ní je jednou ze základních vlastností člověka. Jenže jako vše dobré, i tohle se dá snadno zneužít. Zneužít mnohými způsoby. V dalším textu bych chtěl popsat jeden z nich.

Celý příspěvek

Vnitřní nepřítel

Napsal Jan Hruška

Nedávno jsem se kdesi na Internetu začetl do diskuse o televizním pořadu, který pojednával o politických procesech z padesátých let – televizor nevlastním, takže jsem tento pořad neviděl. Zaujaly mě dvě věci: Ta první byl fakt, že se ve veřejnoprávním médiu po třiadvaceti letech někdo odvážil pravdivě říci, že oběťmi těchto procesů byli obvykle komunisté. Tato skutečnost totiž značně narušuje pečlivě budovaný ideologický obraz, na kterém odporní komunisti vraždí ušlechtilé demokraty. Fakta ale mluví o něčem, co spíš vypadá jako lidské oběti démonům bolševizmu (když už hledáme obraz ke komunistům nevlídný), protože pro takové oběti byli také vybíráni ti nejlepší.

Celý příspěvek

Skřivan

Napsal Jan Hruška.

Kdo na posledních vnitropolitických událostech vidí něco dobrého, ten většinou různým způsobem říká, že jsou snahou o očištění veřejného života a pokusem vytáhnout nás z marasmu. Že soudy zasáhly tam, kde si politici neudělali pořádek mezi sebou sami. Já jsem si při jejich sledování vzpomněl, za posledních dvacet let ostatně nikoli poprvé, na jednu starou bajku:

Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Jsou Hromnice a mrzne, jen to praští. V hnízdě domlouvá skřivanovi manželka. „Podívej se, jak to venku vypadá, seď doma a nikam nelítej“. Skřivan na to: „Neblbni stará, jde o stavovskou čest“! Vyletí, vrzne, zmrzne a spadne na cestu. Jde po cestě kráva a zrovna nad skřivanem zvedne ocas a udělá prrrrr-plesk. Bylo to teplé, skřivan pookřál, vystrčil hlavičku a začal se rozhlížet. Jenže letěl kolem jestřáb. Uviděl, že se dole něco hýbe, vytáhl skřivana, ani ho neotřepal a sežral ho i s peřím. Z toho plyne poučení: Není vždycky tvůj nepřítel, kdo na tebe se re, no a není vždycky tvůj přítel, kdo tě z toho vytahuje.

O čem nás poučí historie?

Napsal Jan Hruška.

Výročí ukončení bojů 2. světové války bylo příležitostí k úvahám o falšování a přepisování historie. Tohle měly původně být příspěvky do diskuse. Pak mě napadlo, že to stačí na krátký článek.

Rád bych vás upozornil, že dějiny jsou vždycky mýtus. Bez něj jde o hromadu faktů, předložených nám snad náhodou, každopádně neznámo proč, neznámo kým, bez souvislosti a smyslu, no a milionkrát větší hromadu faktů, o kterých nevíme, protože jsme se s nimi nesetkali. Teprve mýtus ukazuje klíč, podle kterého byla vybrána zrovna tato fakta, dává jim smysl a vytváří příběh. Je to tak samozřejmé, že si to většinou neuvědomujeme, podobně jako si neuvědomujeme vzduch, který dýcháme. Dost lidí je nevývratně přesvědčeno, že zrovna jejich verze příběhu je věda, kdežto ostatní jsou mýty.

Celý příspěvek

Rodina a komunizmus

Napsal Jan Hruška.

Antikomunisté prohlašují komunizmus za zločin, komunisté říkají, že jde o utopii, která tady nikdy nebyla. Koneckonců názory jsou od toho, aby se různily. Připadá mi ale pozoruhodné, že ani jedna z těchto dvou part nevidí, že tu až donedávna bylo všeobecně rozšířeno něco, co je komunizmu nápadně podobné – rodina. Jedním z nejnápadnějších znaků rodiny přece vždycky byl společný majetek, tedy to, co by mělo být jedním ze základních znaků komunizmu. Právnickým jazykem se mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví, což musí znít těm, kteří zbožštili osobní vlastnictví jako rouhání. Domnívám se – nemám pro to přímé důkazy, ale připadá mi to jako rozumný dohad – že právě proto uvěřila první generace komunistů tak snadno tomu, že „už tyto děti budou žít v komunizmu“. Prostě se to, co žili doma v rodině, rozšíří na celou společnost a bude vybudováno.

Celý příspěvek