Category: Napsal Jan Hruška

Proč Babiš

Napsal Jan Hruška

Myslím, že nejlepší bude začít od lesa. Leckdo chválí předlistopadové hospodářství. Já si to pamatuju tak, že podniky běžely jaksi setrvačností. Chybělo cílevědomé vedení a lidé řešili problémy vlastními silami, zespodu. Pro ilustraci drobný příklad. Za vedoucím údržby přišel mistr údržbářů, že nemohou pracovat, protože nemají náhradní díly. Doplnil to přednáškou o bordelu a neschopnosti. Vedoucí se spolehl na slovo mistra a zorganizoval bleskovou akci k nákupu. Jenže když přijel náklaďák s díly, ukázalo se, že je není kam složit, protože stejných dílů byl plný sklad. No a zase byl za vola vedoucí. Nakonec nebyl postižen nikdo. Důvod mi připadá jasný. V rámci normalizace byli všude dosazeni lidé, jejichž jedinou kvalifikací bylo heslo „ať žije Sovětský Svaz a bratrská pomoc“. Pokud byli někde lepší, přizpůsobili se jejich úrovni. Takoví vedoucí neměli ani schopnosti, ani autoritu. Takže zánik tohoto způsobu hospodaření mi připadá spíš jako přirozené úmrtí. (Mrchožrouty nechme prozatím stranou.)

Celý příspěvek

Reklamy

Komedianti mají být hladoví

Napsal Jan Hruška

…jinak budou mít roupy. Před časem jsem tohle úsloví použil v diskusi a setkalo se s neporozumněním. Zkusím tedy napsat, jak to vidím. Jako každý bonmot je i tohle rčení silně zkratkovité, ale jako každý dobrý bonmot má hlubší smysl.

Od nejstarších dob sloužilo umění náboženství – kultu. (Ostatně i slovo kultura je odvozeno od slova kult.) Dneska jsme často stará náboženství zapomněli a zůstaly jen ty předměty. Pro názornost: V jedné knížce byl obrázek staré římské bronzové váhy, na které byla hlavička boha Herma. Pod tím text, jak si staří Římané zdobili předměty denní potřeby. Autor textu nevěděl, že ta hlavička byla nejen odkaz na boha obchodu, ale i na jeho chrám, ve kterém byly uloženy normály měr a vah.

Celý příspěvek

Zeman a svoboda

Napsal Jan Hruška

Porůznu se komentují drzosti, které si jakási matka dovolila na prezidenta Zemana. Dovolte, abych si taky přisadil.

Pro začátek si představme, že by si něco podobného dovolila na svého zaměstnavatele. Nejen že by vyletěla na hodinu. Nejspíš by se dostala na blacklist a do smrti by o slušné zaměstnání nezavadila.

Další příklad naší dnešní reality: V padesátých létech se vyprávěla taková roztomilá historka. Angličan měl nějakou práci v Praze. Dopis příteli do Londýna končil větou „napsal bych ti toho víc, ale lidé tady říkají, že StB čte cizí dopisy“. Dopsal, zalepil, odeslal. Druhý den mu na dveře hotelu klepou dva páni v kožených kabátech. Představili se a říkají „Přišli jsme, abychom vás ujistili, že StB cizí dopisy nečte“…. No bejvávalo. Dneska se cizí elektronická korespondence nejen čte úplně samozřejmě, dneska se závadová maže, případně je za ní autor legálně pronásledován.

Podobných příkladů najde každý „neurekom“. No a teď si představme, co udělá člověk ze všech stran stavěný do latě (pardon, dnes se říká korektnosti), když mu páníčci ukážou a řeknou „tady si můžeš kopnout“.

 

 

Trest boží

Napsal Jan Hruška

O uprchlické krizi už řekl kdekdo kdeco. Můžeme ji vidět jako výsledek hesla „všechnu moc neviditelné ruce trhu“, protože nese zisky verbířům, převaděčům a spoustě jiných podobných. Její smysl (tedy pokud vůbec má nějaký smysl) se hledává ve snaze vytvořit v Evropě vrstvu rasově, národnostně i morálně neukotvených otroků. Její cíl (pokud má nějaký cíl) můžeme také vidět v tom, co vidíme ve státě Izrael. Postavit proti sobě dvě etnika, která se nenávidí a jsou téměř ve stavu trvalé občanské války. Oba národy spojuje nenávist proti těm druhým a ti, kteří vládnou si mohou dělat co chtějí, protože na ně nikdo nemá čas. Dokonce to můžeme vidět i tak, (za to mě někdo sežere bez chleba) že Islám se svými drsnými, ale dlouhodobě osvědčenými zákony je kultura, která má naději přežít všeobecný rozklad, který západní kulturu zákonitě čeká.

Málo si při tom všem všímáme falešné humanity, která to všechno propagandisticky zastřešuje. Tuto falešnou morálku, ideologii nebo jak tomu říkat si dovolím nazvat trestem božím za antikomunizmus. Jestli chcete pochopit, co tím myslím, musíte vědět dvě věci: Bůh nemusí nikoho trestat. Když nechá lidi dělat co chtějí, vytrestají se sami. A potom většinou ještě řeknou „kdyby byl nějaký Bůh, tak by to nedopustil“. Naštěstí Bůh většinou opravdu nedopouští, takže se „nejlepší úmysly“ různých podnikavců nějak zhatí a nedopadne to tak špatně, jak mohlo a mělo. Někdy ale holt dopustit musí. Ostatně jestli se vám v tom Bůh nelíbí, můžete říct, že nás dohnaly důsledky dřívějšich chyb.

No a za druhé: Antikomunizmus není odmítání komunistické ideologie – to bych spíš nazval zdravým rozumem. Antikomunizmus je debilní, agresivní ideologie bolševického typu, tedy něco jako vyhánění čerta Belzebubem.

Dnešní oficiální přístup k uprchlíkům a tím i ke dnešní uprchlické krizi začal vznikat na západě někdy v padesátých létech. Socialistický tábor považoval za nutné uzavřít hranice na západ, takže lidé, kteří chtěli pryč utíkali různými dobrodružnými způsoby. To samo o sobě bylo dobrým tématem pro západní propagaci: „Podívejte se, jak lidi utíkají z východního ráje“. Antikomunistické propagandě to ovšem nestačilo. Podle ní ti lidé vždycky utíkali, protože byli za své názory pronásledováni „zločinným komunistickým režimem“, případně bojovali proti němu. Ve skutečnosti uprchlíci většinou patřili do některé ze tří skupin: Vysoce kvalifikovaní odborníci, kterým byly na západě slíbeny mnohem lepší životní podmínky, notoričtí romantici a dobrodruzi, no a zločinci, kterým západ zajišťoval beztrestnost – jak jsem řekl pod záminkou, že jejich zločiny jsou vlastně zásluhami. Ti, kteří byli opravdu pronásledováni za svoje názory a postoje obvykle neměli možnost utéci – a ani nechtěli. Ono není velké hrdinství utéct a štěkat skrz plot.

Takže vznikl koncept lidských práv pro uprchlíky. Pro západ měl výhody jednak hospodářské – uprchlíky, které potřebovali přijali a ty ostatní poslali do JAR nebo Austrálie, druhak propagandistické a politické. Obraz hodného západu, který lidem poskytuje svobody, které zlý východ neposkytuje byl velice působivý.

No, „čo bolo, to bolo“. Teď se nám to vrací v tom, že se hotové představy používají na dnešní uprchlickou krizi. „Zločinecké režimy“, „ušlechtilí, vysoce kvalifikovaní uprchlíci“ a tak dál. Lidem, kteří tento přístup prosazují je jedno, že to bylo dost mimo realitu už tehdy a dneska mnohem víc. Hlavně ten druh liberálů, pro které je skutečností to, co si vymysleli je nevývratně přesvědčen, že právě tohle je správný pohled na věc. Také jim to dává možnost projevit humanitu, kterou zaplatí někdo jiný. V tom posledním se ale mýlí – jako ostatně ve všem. Až to dopadne, jak to dopadnout musí, odnesou to s námi.

 

Šikana

Napsal Jan Hruška

Jedna z nejhnusnějších vlastností toho, co se běžně nazývá šikanou je, že se týrání a ponižování bezbranných vydává za humor. Člověka neinformovaného překvapí, že ti, kdo podobné věci dělají, je obvykle považují za podařenou taškařici. Každá věc, která je v přirozeném řádu věcí dobrá se dá zneužít a obvykle čím je lepší, tím horší bude, když se zneužije. Jak vidno, platí to i o humoru.

Tuhle všeobecně známou věc jsem použil jako úvod k připomenutí, že zneužít k šikaně se dají i jiné, v podstatě dobré věci a že je tento trik hojně používán. Začněme třeba „uměním“. Zvrácenosti, drzé špinění lidí a idejí, vandalizmus, lži na politickou objednávku jsou prohlašovány za umění a běda tomu, kdo něco takového odsoudí.

Pokračovat můžeme dějinami. Tady je zajímavé, že se to částečně prolíná s humorem. Co já si pamatuju jako studentský humor, to jsou najednou výsledky moderního bádání. Rozdíl je v tom, že co my jsme považovali za srandičky, z toho je vědecky dokázaná pravda a hlavně metráky špíny, vylévané na ty, kterých bychom si měli vážit.

Svoboda, zvlášť svoboda slova se snad ani k ničemu jinému nepoužívá. Zvlášť přitom vynikají nejrůznější triky, jak popřít, že ten poškozený by měl mít taky svobodu se bránit. Další obory lidské činnosti si doplníte sami.

Nutno dodat, že člověk, který něco takového dělá, si sotva kdy přizná pravý stav věci. Už výrostek, který ponižuje a mlátí malé děti nepřipustí, že by to pro ty týrané mohla být menší legrace než pro něj. Natož dospělý umělec, historik, politik a tak podobně. Platí tady pravidlo, že člověk nejsnáz obelže sám sebe – to lže někomu, kdo je předem rozhodnutý uvěřit.

Demokracie rozkvétá…

Napsal Jan Hruška

Byly časy, kdy jsem věřil na demokracii jak hloupej Pepíček na čápa. To jsem ovšem nevěděl, že jsou nejméně dva typy demokracie. Demokracie řekněme prostá, která vychází z toho, že většina lidí si dovede se svými záležitostmi docela dobře poradit, takže se dělá, na čem se shodne většina. Další možnost je demokracie davovo – elitářská. Tady nějaká elita usoudí, že ostatní jsou nesvéprávní blbci a je třeba dělat to, co vidí jako správné ona. Aby byly zachovány demokratické procedury a „dav“ hlasoval proti svým zájmům, je lámán propagandou. Pokusím se vysvětlit, proč si tento systém vzdor všemu s vážnou tváří říká „svoboda a demokracie“ a lidi se tomu ani nediví.

Celý příspěvek

K výročí Jana Husa

Napsal Jan Hruška

Diskuse – vlastně hádky kolem Husa jsou sice slabší, ale neustávají. Dalo by se říci, že Hus to měl za čtvrt hodiny za sebou, ale pro Římskokatolickou církev (ale i pro řadu jiných) zůstává problémem po šest set let. A je to tak dobře. Žádný problém totiž není vyřešen, dokud není vyřešen správně. Těžko tedy mohu něco pokazit, když i já se na věc podívám. Třeba jsem pravdě blíž. Nebo někoho inspiruji.

Obvykle se říká, že Hus umřel za pravdu. Ovšem ukazuje se, že pravda může být široký pojem, kterému různí lidé různě rozumí. Tak třeba lidé, sympatizující s oficiálním katolicizmem v podstatě tvrdí, že umřel za jakousi svojí soukromou pravdu. Že je sice tragické, že se věc takto vyhrotila, ale není možné, aby každý prohlašoval za pravdu boží co ho napadne. Naproti tomu liberálové tvrdí, že umřel za poznanou pravdu. Vyvozují z toho, že i jejich nápady je třeba pokládat za poznanou pravdu a řídit se podle nich.

Celý příspěvek

Dříve a dnes

 Napsal Jan Hruška

Jak se tak začalo mluvit o Husovi, uvědomil jsem si dvě zajímavé podobnosti s tehdejší dobou. Ta první je hospodářská. Podobně jako nadnárodní bankovnictví dnes, byla západní církev v té době nejbohatší organizací na zeměkouli. Podobně jako nadnárodní bankovnictví potřebovala tím víc peněz, čím víc jich měla. I kdybychom nevěděli nic jiného, dobrý doklad nám dávají tehdejší odpustkové akce. Byly do značné míry projevem zoufalství: „My ty peníze potřebujeme, jinak zkrachujeme“. (Mimochodem: Když se o tom zmíníte roduvěrnému katolíkovi, nezačne hájit tehdejší odpustkovou praxi, ta je neobhajitelná. Začne hájit myšlenku odpustků všeobecně. K tomu se přidá nějaký hlupák, který bude rozhorleně odsuzovat něco, co odpustky nikdy nebyly a řeč je úspěšně odvedená jinam.)

Celý příspěvek

Fašizmus

Napsal Jan Hruška

Slovo fašizmus se obvykle používá jako nadávka. Proto ho lidé buď nedefinují vůbec, nebo ho používají jako shrnutí všeho, co se jim nelíbí. Nepřipadá mi to dostatečné. Pokud se pokusíme o skutečný obraz – definici, je výhodné začít u názvu. Ten je odvozen od faší, svazku prutů a popravčí sekery, které označovaly římského liktora. Jedním z významných znaků fašizmu opravdu je, že problémy ve společnosti řeší posilováním represivních složek. (Někteří Rusové by řekli, že se snaží řídit společnost na úrovni té nejnižší a nejméně účinné priority.) Prostě proti Moci (ať už se jí říká jakkoli) není obrany a odvolání. No a od toho se odvíjí to ostatní. Je jasné, že tento způsob řešení vztahu mezi svévolí mocných a bezmocností bezmocných vybuduje určitý typ podnikatelů, finančníků i politiků, mezinárodních vztahů a tak dál.
Celý příspěvek

O národu, nacionalizmu, propagandě a pravdolásce

Napsal Jan Hruška

Pan Starikov na jedné přednášce poznamenal, že ten typ nacionalizmu, který rozbíjí státy a staví lidi proti sobě přišel na území dnešní Ukrajiny někdy před stopadesáti lety z Rakouska. Pokusím se věc trochu rozvést a dát do souvislostí. Nedělám si nárok na vyčerpávající výklad, zvlášť bych byl nerad, aby to bylo vyčerpávající pro případného čtenáře. Doufám, že když líp porozumíme motivům lidí, kteří tento typ nacionalizmu šíří, snáz najdeme způsob, jak s nimi jednat, případně jak se bránit.

Pro upřesnění pojmů začnu „právem národů na sebeurčení“. V dobách, když bylo základním státním útvarem království, byla věc jednoduchá. Státem byla území a lidé na nich, která král zdědil, vyženil či dobyl. S nástupem demokracie, která je vládou lidu – ať už to v praxi znamená cokoli – bylo nutno najít novou definici. Bylo tedy řečeno, že lid, tedy ta jeho část, která se zve národ, se sebeurčil žít v jednom státě – zjednodušené, ale pro naše účely dostačující.

Celý příspěvek