Také o ateizmu

3.1.2020

Napsal Jan Hruška

Následující řádky píšu tak trochu pozpátku. Chtěl jsem začít psát o jednom úpadkovém jevu v dnešním křesťanství a pak mi napadlo, že bude nejlepší zeširoka začít ateizmem – z náboženského hlediska. Problém je, že je to jediné náboženství, které je o sobě přesvědčeno, že žádné náboženství není. Přesto se pokusím o určité roztřídění a stručný popis.

První skupinou jsou lidé nábožensky vlažní. Tvrdívá se, že v každé společnosti tvoří kolem osmdesáti procent. Tito lidé obvykle respektují kmenové či státní náboženství, částečně vykonávají žádané obřady a dodržují morální požadavky, ale nijak zvlášť je to nebere. Dneska je státním náboženstvím ateizmus, tak jsou ateisti. Jsou tu nějaké zbytky křesťanství, tak tvrdívají, že nad námi asi něco bude. Až přijde islám – západní společnost klesla tak hluboko, že i ten blbej islám je životaschopnější – budou muslimové.

Do druhé skupiny bych zařadil ty, kteří jako skutečnost, která je přesahuje, určuje jejich životy a spojuje je ve společnost vnímají poznané přírodní zákonitosti. Někdo namítne, že tyto zákonitosti respektují, ale neuctívají, takže nejde o náboženství, ale ideologii. Tady je opravdu hranice dost nejistá. Řekl bych, že když je pro někoho něco autoritou, pak před tím má úctu. Každopádně berou svou ideologii tak vážně, že to hraničí s uctíváním. Přinejmenším lze říct, že jim ideologie jako náboženství stačí, možná se tedy vyčlenili ze skupiny o odstavec výš. Je to nakonec docela realistické, může to na čas vytvořit i docela stabilní společnost, má to ale dvě vady. Jednak poznávání přírodních zákonitostí pokračuje, takže se brzy rozchází s jejich dogmaty. Samozřejmě to platí i naopak. Vědecké poznatky, pojímané jako dogmata brzdí další zkoumání. Druhá je horší. Nenacházejí účinné odlišení a obranu proti skupině třetí.

Třetí skupinou jsou ti, kteří skutečně vyznávají to základní vyznání ateizmu, jež se stal náboženstvím: „Není boha – kromě MNĚ“. Takový člověk obvykle nepředvádí své náboženství vnějšně. K uctívání sebe sama nepotřebuje obřady či bohoslužby. Je o své výlučnosti přesvědčen a nemusí se v tom utvrzovat. Nepotřebuje vyznání a dogmata. Všechno, co mu slina na jazyk přinese je přece slovo boží. Dokonce si často ani nedefinuje své vnitřní zakotvení, tak je jím jistý. Z biblického hlediska je to nejstarší náboženství na světě. Je to přijetí nabídky, kterou prvním lidem dělá had. „Budete jako bohové“. Mimochodem: Všimněte si, že had je v tomto příběhu první propagandista. On vlastně nelhal. Řekl jim, že budou jen jako. Řekl to ale tak, že to nejdůležitější slovíčko zapadlo. Ale zpátky. Je to náboženství přirozené. Důsledkem vědomé existence – tedy toho, že člověk vnímá vlastní existenci – je, že vnímá sebe jako střed všeho. Odtud je jen krůček k tomu, aby tento střed uctíval. To mu ovšem neumožňuje soužití s jinými lidmi, leda by byl jejich vládce. A mimo skupinu, kmen, národ, společnost nemůže jednotlivec přežít. Skupinu, kmen, atd. sjednocuje to, co společně uznávají jako někoho či něco, co je přesahuje, čili náboženství. Mimochodem: Tenhle rozpor mezi tím, co člověka první napadne a tím, co je nutné k jeho přežití je u základu křesťanského učení o prvotním či dědičném hříchu.

S tímhle vnitřním rozporem žije lidstvo od nepaměti. Ve starších dobách se takový člověk těžko přehlédl, protože společnost byla většinou tak chudá, že kdo nebyl schopen či ochoten žít jako její platný člen, ten nepřežil – a když nepřežilo společenství, nepřežil nikdo. V poslední době není toto pravidlo na první pohled vidět, zato se zdůrazňuje individualizmus a svoboda, která je svévolí. Člověk je dobrý (zvlášť já, jsem přece bůh) a pokud dělá něco špatného, může za to výchova, hlavně náboženská. Děti se nesmí vychovávat, aby se jejich dobrota neporušila a rozvinul se jejich tvůrčí potenciál. Tenhle způsob výchovy začal být praktikován za dob socialismu a řekl bych, že byl jednou z příčin jeho rozkladu. Každopádně bych viděl určitou souvislost mezi ním a extrémním sobectvím ruských a ukrajinských oligarchů a nejen jich. No a co dokáží dnešní mladí a vzdělaní…. Opakuji se, ale jestli to bude pokračovat nastoupeným směrem, lidé jednou budou vítat právo šaria jako něco, v čem se dá aspoň nějak přežít.

No ale abych nenakládal vyznávajícím ateistům víc, než co skutečně nesou. Popsaný stav je samozřejmě důsledkem selhání a rozkladu křesťanství – o tom by se daly psát knihy. S naším tématem souvisí pozoruhodný jev. Když se pozorněji podíváme na jednání a smýšlení některých křesťanů, zjistíme, že se sice víceméně věrohodně hlásí k Bohu, ale skutečným motivem jejich jednání je vlastní já stejně, jako u zmíněných ateistů. Myslím si, že rozklad západní církve způsobilo právě to, že v ní tito lidé získali větší vliv, než snesla její samočistící schopnost. U těchto lidí často pozorujeme, že když mají do svého jednání přenést biblické příběhy, automaticky si v nich přisoudí roli boha. Vezmou si třeba příklad nebeského Otce z podobenství o marnotratném synu a jednají s provinilci tak velkoryse, že nakonec ublíží jim i sobě. Nebo si přečtou z Janova evangelia příběh o cizoložné ženě a dnešním ženám, které zaměnily lásku za sex říkají „už to nedělej“ v přesvědčení, že to bude stejně účinné, jako když to tenkrát řekl té paní Ježíš. Horší je, že ve své bohorovnosti nabízejí představu, že zlo je nutno vždycky léčit tím, že se proti němu nestavíme, takže nakonec spíš podporují to, proti čemu by měli bojovat. No a ještě horší je, že „vždycky, když se muselo něco moc milovat, muselo se něco jiného moc nenávidět“, takže jsou i lidé, témata či státy, které jsou předem určeny jako odsouzeníhodné. Nakonec vidíme, že se tento typ křesťanů shodne s příslušným typem ateistů.

Křesťanství vypadalo a vypadá jinak. Bůh se stal člověkem, aby ti, kteří to přijmou a vstoupí do tohoto procesu se mohli stát orgány organizmu (Bible říká údy těla), kterým je Bůh. Takže rozpor, zmíněný na začátku zmizí. Cílem je společenství, v němž lidé vědí o sobě navzájem a směřují k sobě, kde hierarchie znamená hlavně odpovědnost těch výše postavených a co je nejdůležitější, jehož hlavou je Kristus a ne některý člověk, natož kolektivní rozum (ten ve skutečnosti většinou znamená propagandistu, za kolektivní rozhodnutí se schovávajícího). Nikdy to moc nefungovalo, ale přesto na tom vznikla civilizace, jaká tady nebyla.

Napsáno Janika Rubriky: Napsal Jan Hruška Tagged with Autor: Jan Hruška