Kategorie: Uncategorized

Popravy Azovců očima starého ruského vojáka

Jsem několik dní v šoku. Opravdu. Celý život jsem prožil ve vojenských botách, obrazně i skutečně. Byl jsem vychováván jako budoucí voják. Sloužil jsem zemi. Četl jsem a čtu válečné knihy. A jsem v šoku. Z toho, co čtu v internetu. O popravách, pomstě a tak.
Jste lidé, pánové, nebo ne? Svědomí, mozek – máte kde? Můžete se podívat do očí svým dětem?
Můžete mě vyřadit z přátel a banovat, jak chcete. Můžete na mě napsat udání. Tohle je můj názor a bude. Zapomeňte na popravy. ZAPOMEŇTE. Jsou zásadně nepřípustné. Podle svědomí, podle rozumu, ze zákona nepřípustné.
Kašlu na Azovce. Nenáviděl jsem je a nenávidím. Ale nenávidím je chladně a klidně.
Zajímají mě naši vojáci. Ne mrtví hrdinové, ne ti, kteří přijali mučednickou smrt. Těm hluboká poklona, věčná vzpomínka.
Zajímají mě živí. Dobrá, civilisté nevěnovali pozornost názoru vojáků. Zakázali výměnu Azovců. Tak to je.
Poprava Azovců ale zvedne do zbraně ty, kteří dosud seděli a nezúčastnili se. Poprava Azovců udělá ze směšných figurek hrdiny na dlouhé časy. Popravy Azovců nás budou stát obrovské ztráty – lidské, ekonomické, diplomatické, reputační.
Druhý aspekt – poprava je rychlá. Všechno skončí. Ale dlouhá, dlouhá práce na dolech, na stavbě železnic, na obnově měst, je dlouhá. Hodně dlouhá.
Třetí aspekt. Děti. Jak se budete moci dívat do očí dětem po popravě Azovců? Dětem, kterým jste vykládali o míru, budoucnosti, kráse, laskavosti? Jak? Jak jim dokážete vysvětlit svou brutalitu?
Ano, občas lituji, že jsem nezahynul někde na služebních cestách. Je těžké a velmi smutné žít v civilním míru.
Teď s tím žijte.

Zdroj: https://brazilnatal.livejournal.com/5573977.html

Po zveřejnění článku byl autor šokován množstvím nenávistných komentářů. Napsal o tom další trpkou poznámku, a komentáře zakázal…

„Neexistuje žádná říše dobra, a říše zla. To by bylo jednoduché. Hranice mezi dobrem a zlem je v srdci každého z nás.“ Alexandr Solženicin

Bohdan Chmelnický

Opera ukrajinského skladatele Konstantyna Daňkeviče.

Ukrajinci nemají ve své historii jen Banderu. Mají i jiné historické postavy, mezi ty velké bezesporu patří Bohdan Chmelnický.

Ukrajina není nacistický stát

Vůbec nepovažuji Ukrajinu za nacistický stát.

Samozřejmě všichni známe to ozbrojené ultrapravicové hnutí, které teď bojuje na straně proti Rusům, není to ale to, co řídí stát v Kyjevě, a už vůbec ne to, co inspiruje drtivou většinu lidí, kteří na sebe na sociálních sítích věší žlutomodré vlaječky. Toto hnutí není nic víc než nástroj, který jedna strana potřebuje jako bojovou sekeru a druhá jako skvělé strašidlo, ale pokud sami mezi sebou, ne v televizi na kameru, ale vážně, budeme nazývat ukrajinství nacismem, nic o něm nepochopíme.
Kdo byli skuteční nacisté?
Vždyť to nebyli jen zloduši, kteří někoho zabíjeli, ne, měli docela určité rysy, které dramaticky odlišovaly nacismus od jakýchkoliv jiných temných jevů v historii.
Nacismus, to je biologizace politiky, biologizace společenských vztahů.
Nacista je člověk, který vnímá lidi jako přímé pokračování flóry a fauny, a vytváří stát, který s těmito lidmi jedná přesně stejně, jako s rostlinami a zvířaty. Stát, který někoho chová nebo ničí v závislosti na jeho vrozených, základních, „přírozených“ známkách etnicity, rasy, fyziologii etc. – jako zahradník sázející růže a plevel. Tady máme dvoumetrové modrooké blondýny z Německa nebo Švédska – ty potřebujeme a tady máme křivonohého hrbonosého Rabinoviče, toho pryč. To je nacismus. Právě tím se liší od všech ostatních proklínaných nebo jen nejednoznačných režimů různých dob, včetně mimochodem i fašismu, který by se neměl zaměňovat s nacismem. Není těžké zpozorovat, že žádná biologizace v politice Kyjeva není.
Žádné mechanismy rozdělení lidí podle jména, jestli je blonďák nebo brunet, a čí babička s kým byla v manželství a jaké má kdo procento té či oné krve, na Ukrajině nejsou.
Ne, architektura Ukrajiny stojí na něčem jiném, na něčem velmi vzdáleném nacistické teorii, a dokonce i samotný styl ukrajinské politické existence – anarchistický, plytký, pokud možno – nemá nic společného s mašinerií německého ordnungu.
Aby se stal nacistou, musel být člověk Němec nebo “ árijec „, a tato možnost nemohla být nijak nabyta, takže dveře pro špatné lidi byly zavřené hned a navždy.
Zato Ukrajincem se kupodivu může stát skoro každý člověk na světě.
A ty podivné kyjevské otevřené dveře nutí k podezření, že ukrajinství není jen nacismus, ale ani národ. Je to něco jiného.

(podle Dmitrije Olšanského, pokračování následuje)

Všem padlým v bojích…

„Myslím, že žijeme ve strašné době – na přelomu staletí. V příštím století nastane pravděpodobně katastrofa. Hudba, poezie, jakékoliv umění budou ve velkém úpadku. Technika zničí zvláštní spontánnost vnímání, která byla tak důležitá pro hudbu posledních dvou století.“

Dmitrij Chvorostovskij