Pohřeb Belmonda

Kdysi byla v novinách anketa, ve které se ptali známých osobností, podle jaké nejdůležitější zásady chtějí vychovávat své děti. Odpovědi se větsinou týkaly morálních zásad, etiky, úspěšnosti. Belmondova odpověď byla jiná, a navždy mi utkvěla v paměti: „Chtěl bych, aby se moje děti uměly radovat ze života, aby byly šťastné.“

Ostrovní předvolební přemýšlení.

Tak nám začíná předvolební kampaň a to si asi zaslouží novou stránku. Očekávám že se média budou hemžit volebními spoty, chvástáním a sliby, což leckoho z nás popíchne k tomu aby to okomentoval. Pod předchozím článkem už je komentářů více než dost na jiná témata a tak jsem si dovolil posbírat pár komentů ve kterých už jsme k volbám něco zaplkali a umístit je sem coby „startovní čáru“. Pokud se zde někdo nenajde, znamená to že se buď ještě nevyjádřil a nebo jsem to přehlédnul. Ale nic se neděje – zde je k dispozici dostatek volného prostoru k úvahám, kritice, chvále či fantasiím a nejsou kladeny žádné meze. Zdrbněmež tedy politickou scénu jak si zaslouží.

astraustralia
Vyjadrovat se k tomu co se deje v CR z Australie je podobne jako kdyz se clovek zijici v CR bude vyjadrovat k situaci zde. Presto to mohu zkusit opsanim komentare ke zprave z PL v odkazu:-) (jako zpestreni odkazu)
Musi se uznat, ze premier Babis se svou protibruselskou retorikou a s durazem na narodni suverenitu, predstavuje pro CR mnohem mensi zlo, nez opozice Spolu s Piraty a Stan, ktera by nasi zem nenevratne prodala cizim zajmum a zaplavila by cesky stat muslimskymi migranty.
Nazor Astra? Ano diky takovym Babisovym proslovum a postojum patrne opet ve volbach zvitezi.
Ale pozor, jak nerozumim mentalite volice v CR o tom svedci muj chybny odhad z predeslych voleb. Tehdy jsem diky velmi rozumneho programu a argumentum“realistu“ (Robejsek) povazoval za jiste ze se dostanou do parlamentu.
Ani proceno nedostali (0,7%). Proc to volice neoslovilo? Nadpolovicni vetsina volicu ma IQtykve? Nebo proc.
Prosim ctenare aby tyto radky k volbam brali jako priznani se k tomu ze s odstupem nekolika desitek let mimo republiku jsem dost mimo a ani nekolik letnich navstev republiky na tom nic nezmenilo.

oh
No jo, pastýř – spasitel! Lidi nás nevolí, ale nemá cenu přemýšlet co děláme špatně, chce to vyměnit voliče!
Nevíte náhodou, proč mi to prohlášení připadá poněkud pražskokavárenské?
Béééé!
„ Když vyhraje Babiš, všichni to přijmou..“
Patočkův Deník Referendum se sice pokouší z Pirátů uplácat novou „progresivní“ levici, pirát z Karibiku Bartoš ovšem předem inzeruje, že bukanýři se hodlají držet vzoru, který zahájil sešup preferencí ČSSD – neomylně koalovat doprava a předem hlasitě vykřikovat, že jiná alternativa nepřipadá v úvahu, čímž se vydírací potenciál „jediných možných koaličních partnerů“ rozšiřuje prakticky až k nekonečnu.
DR:„Psali jste, že vstup Pirátů do vlády je mimo jiné podmíněn tím, že v ní nebudou zasedat lidé nekompetentní nebo s korupční historií. A odmítli jste rovněž spolupráci s těmi stranami, které ohrožují liberální demokracii, tedy KSČM, SPD a částečně i politické hnutí.

ANO. Bude se to pro letošní volby výrazně měnit?“
PB: „Myslím si, že odmítnutí spolupráce s politickým hnutím ANO bude velmi razantní. Už jen z toho důvodu, že celý stát je prolezlý lidmi, které si na různé pozice natahal premiér. Zkrátka taková tasemnice. Nejde tedy jen o osobu Andreje Babiše, ale o ovládnutí České inspekce životního prostředí nebo o fakt, že i Evropská komise upozorňuje, že ministři Karel Havlíček s Klárou Dostálovou kryjí Babišův střet zájmů a jimi řízená ministerstva protežují jeho firmy. Před posledními volbami jsme se politického hnutí ANO obávali a spolupráci s ním zcela nevylučovali. Naší podmínkou tehdy bylo, že Babiš nebude členem vlády a politické hnutí ANO nebude mít ve vládě většinu. Dnes je ovšem zcela zřejmé, že se nijak nežinýruje a rozhodlo se stát zprivatizovat. A obávám se, že další metou bude oblast zdravotnictví. Vedle politického hnutí ANO dále nehodláme společně vládnout s žádnými extremistickými stranami, které svými projevy a politikou překračují mantinely liberální demokracie.“

Takže si zavěštím: Po slavném vítězství AntiBabiše dostaneme Kalouskovu vládu (možná bez Kalouska?), zato s milým krajanem Jurečkou, politrukem Fialou, děsivou trojkou M+P+A, flexibilními STANkaři a námořními lupiči z Bruselostánu. A začnou se ordinovat obvyklé oblíbené „úspory“ a „reformy“: povinný soukromý penzijní pilíř aneb vytunelování průběžného důchodového systému, znovuzavedení Julínkovného a omezení proplácení nemocenské, zpoplatkování vzdělání, škrty a úspory v „přebujelé“ státní správě, na sociálce, a ve školství, zflexibilňování pracovní síly, zjednodušování daní pro bohaté a korporace, a pro póvl sjednocení DPH (samozřejmě na co nejvyšší úrovni), povinná minimálně 2%HDP na „obranu“, spojené s usilovným lezením do NATO řiti a US řiti a zahraničních misí. Zásluhou pirátů pak to vše ještě bude řízlnuté brusleským GreenDealem, maniakální digitalizací úplně všeho a zarovnáním do řad bruselského hlavního proudu liberální demokracie „Pouze pro liberály!“. Jo, a možná nebudete muset nosit roušky.

Tedy, jestli se necháte dobrovolně naočkovat podle instrukcí z Brusele a tamní byrokratura se nebude tvářit moc nevlídně.. Zkoušel jsem zahlédnout i alternativu, že se ANO SPOLU sčuchnou a pirátský stánek vyšachují, ale to už bylo na mou křišťálovou kouli moc a explodovala. :-))

Kamil Mudra
No jistě – klasicky – volba nejmenšího zla. Tak to tu máme řadu let, Babišem to nezačalo.

Jana
Teď moc nechápu, jak to myslíš. Tak jen pro informaci – ANO jsem nevolila a volit nebudu. A i když jsou – aspoň zatím – volby tajné, otevřeně můžu napsat, že volit budu SPD. A je mi jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne.

Kamil Mudra
Mě se to, Jano, líbí, protože jsem naposledy takto volil.
Letos mám dilema protože chci aby vyhrálo ANO ale současně zachránit KSČM před opuštěním parlamentu, pro případ že by se po volbách dostalo do vedení Skálovo křídlo. SPD u mne asi letos ostrouhá protože mimoparlamentní propad jí nehrozí a na výhru nemá.

embecko
To je dobra uvaha i pres to riziko, ze Skala neprorazi a naopak se upevni Filip-Dolejsovska liberalni klika.
Tahle volba bez rizika nebude a komunisti jsou jedina konzolidovana sila, navic zavazana tradici, schopna v blizsim budoucnu neco zmenit. SPD nepropadne, ani nezvitezi, jak pises, takze tam by to byl v tomhle smeru vyhozeny hlas.
Zbyva pak bud volit primo ANO, coby mensi zlo, anebo rovnou pravici (ANS pani Vitove).
Proste ne demoblok :o)

pacifista
Co když budeme uvažovat o tom, že Babiš dostane tolik hlasů že bude moci dát dohromady nejen menšinovou vládu. Potom bude potřebovat partnery, kteří ho podpoří ve sněmovně a společně budou mít většinu. Tím partnerem může být ten staronový, ale jen když bude mít ve sněmovně dost křesel. Bylo by škoda kdyby mu k tomu scházelo něco málo hlasů od voličů nebo by k tomu mohl dopomoci výpadek elektrického proudu. Je proto potřeba „zajistit“ voliče. Taková partnerská páka na Babiše-korouhvičku vůbec není na škodu.

embecko
Budme radi (a doufejme), ze Pirati a demoblok nasrali Andreje takovym zpusobem, ze radsi sahne po SPD.
A hle…nejak mi tu chybi jedina zminka o CSSD, jsem zvedav, jestli tihle hadi dokazi preskocit tech 5%….vsechny diskuze vsude: CSSD jako by neexistovala…a pritom to muze dopadnout jako pred 4 lety.

vittta
To právě je to, co nevím.
Zatím to vypadá na ANO+ODS, při čemž se ale skrze ODS dostane do parlamentu TOP09.
Tady by bylo vhodné, kdyby se ta banda rozbila ještě před volbami, protože to pomalu vypadá, že ODS ani neexistuje, TOP09 jim to prostě vykradlo. To je o tom, co se ukáže jako možné, jenže kupodivu- měsíc před volbami není jasného naprosto nic. Důležitý je Okamura, Babiš hypoteticky může utvořit menšinovou vládu, s podporou SPD a KSČM, ale SPD nemůže chtít za to až moc velký profit.
A ČSSD… To je mrtvá strana, nic nenabízí, žije vlastně pořád ještě ze Zemana. Hamáček jí asi nespasí, strana pracujících z ní nebude, a na intelektuální levičáckou sebranku z pražské kavárny není dělník zvědavý. Přitom…na levici i pravici je místa dost, ale pravici vystrnadili městští liberálové, tvrdíc o sobě, že jsou pravice, a levici, při té příležitosti, to samí městští liberálové zničili, tvrdíc, že jsou levice. Trikolora pravici doslova popravila, Piráti levici zdiskreditovali, že to ani více nejde, a jiní se do toho neženou, nebo o nich nikdo neví. Já nevím, ta Aliance národních sil, co psal Embéčko, jaké má vlastně kádry? Všechno je o kádrech. Robejšek byl také sám.
To je jak ve fotbale, pohybuje se tady nějakých třeba 30 trenérů, a když je nějaký manšaft v prdeli, tak vyfakuje trenéra, a ten jde trénovat vedle, kde před tím vyfakovali toho svého, který se třeba přesídlí za hranice, ale zase se šupky hupky za 2-3 roky vrátí, když ho vyfakují za špatné výsledky, a tady po něm jako po úspěšném harcovníkovi zase sáhnou…

Už jste si vyzkoušeli volební kalkulačku?


KM.

Dobře utajená spolupráce.

Přiznám se že během sledování tohoto videa se mi vlastenecká kudla otvírala v kapse takovou silou že mi málem potrhala gatě. Uvědomoval jsem si stále více jak je současnými médii, písmem i obrazem v podobě všelikých mluvících hlav, setrvale zadupáván do nebytí tenhle nesporně významný český podíl na rozvoji jaderné energetiky, ať se to týká historie nebo i současnosti. Uvědomil jsem si také, jak mizivé procento české populace o tom má byť alespoň slabé tušení a jak mnozí hloupě mávnou rukou nad vyřazením Rosatomu z výběrového řízení, jehož bylo dosaženo vyvoláním Vrbětické kausy. I pro mne bylo překvapením jakou měrou se na činnosti tohoto jaderného gigantu světového formátu, doposud podílejí české firmy, díky historicky opodstatněné spolupráci a kvalitě nejen svých produktů, ale také vysokou kvalifikovaností lidí pracujících ve vývoji, protože jsem měl doposud jen jakési povědomí o existenci ÚJV Řež a tam vyvíjeném modulárním jaderném reaktoru.

Když přede mnou Natallia Sudliankova rozprostřela historickou i současnou roli Československa / Česka v tomto naprosto zásadním odvětví, nejen pro současnost ale i budoucnost, a uvědomil jsem si snahy těch kteří se pokouší nás z ní vyrvat doslova za každou cenu, bublalo to ve mě jak přetopeném kotli.

Nemohu dělat nic jiného než šířit toto video a tak apeluji na každého aby ho shlédnul a upozornil na něj i v okruhu svých známých, bez ohledu na věk či politické přesvědčení, aby se dostalo do povědomí co nejvíce lidem. Současný mainstream to neučiní a ten předlistopadový se tomu tématu také věnoval jen sporadicky. Není tedy nic divného na tom že pro širokou veřejnost jde o dobře utajenou spolupráci, na kterou však můžeme být oprávněně hrdí.
Technická: první asi čtyři minuty nefungoval zvuk, tak se tím nenechte zmást. Všechny zbývající minuty i tak stojí za poslech.

KM.

Covidování v Klokanystánu.

Hlášení špatných zpráv doléhá i od protinožců. Už je druhé největší australské město Melbourne v lockdownu. A také jejich hlavní město hlásí další rekordní počet nově nakažených. Úřady obyvatele varují, aby se připravili na to, že se situace ještě zhorší. Zdá se že vyhlídky Austrálie ani zdaleka nejsou dobré. Výstižně s humorem a nadhledem tamní situaci vykresluje dopis, který jsem objevil na iternetu. Jde o dopis anonymní, tedy neumím posoudit jeho věrohodnost. Ale uvědomil jsem si že tu máme Astra, který ho může okomentovat a případné rozpory s realitou uvést na pravou míru.

Austrálie mne zajímá nejen proto že v ní žije kamarád Astr, jehož prožívání krušných časů mi není lhostejné, ale také proto že byla až donedávna prezentována jako země která zvítězila nad covidem. A to takřka bez očkování pouze zavedením přísných opatření proti nimž lidé protestují. U nás se kráčí oběma cestami: tedy jak opatření – tak i vakcinace.
Následující vyjádření ze dne 14.05.2021 jsem si vypůjčil od JUDr. Jindřicha Rajchla:

Jednou z nejustálenějších frází, která optimisty spojuje či přímo charakterizuje jejich smýšlení je „světlo na konci tunelu“. Jedná se o všeobecně přijatý výraz, jenž definuje očekávání lepších zítřků. I já jsem svým založením optimista. Nikoliv však ve vztahu k rozvoji covidového autoritářství. V případě tohoto fenoménu skutečně na konci tunelu žádné světlo nevidím. Ten tunel směřuje jen hlouběji do černočerné tmy.
Připomeňme si v rychlosti heslovitě hlavní milníky uplynulého roku:
Snad to tři týdny vydržíme
Šije celá republika
Řešením je chytrá karanténa – Vakcíny vše vyřeší – stačí jedna dávka
Očkování bude dobrovolné a očkovaní lidé nebudou nijak zvýhodňováni
Látkové roušky jsou k ničemu, je třeba nosit dvě chirurgické roušky přes sebe (sic!) nebo respirátor
Očkování se samozřejmě nebude týkat dětí
Budou třeba dvě dávky vakcín
Očkování nemusí být účinné vůči mutacím
Bude nutné se očkovat každý rok minimálně dvakrát
Bez očkování dětí epidemii nezvládneme
Pfizer již testuje vakcínu na kojencích
K návštěvě restaurace a dalších podniků (kino, divadlo, sportoviště) bude nutný covid pas

No a nejnovější perlu vypustil ze svých úst šéf MeSES Petr Smejkal. Tento současný apokalyptik číslo jedna, jenž z trůnu s přehledem sesadil své předchůdce Flégra, Kubka a Hořejšího v interview prohlásil:
„Když bude v restauraci někdo, kdo nebude mít QR kód nebo covidový pas, kdo tam evidentně nemá co dělat, tak hostinský může zavolat policii. Pro mě je to ekvivalent, jakoby někdo byl opilý a začal se rvát. Tak ho vyhodím, nebo majitel zavolá policii, a ta ho vyvede.“
Došlo tak k prolomení další hranice. Neočkovaní lidé byli postaveni na úroveň opilců a měli by být vyvádění policií jako výtržníci. Myslím, že je zřejmé, že už jsme jen krůček od okamžiku, kdy budou prohlášeni za zločince. Ona proklamovaná dobrovolnost vakcinace zmizela nenávratně v prachu dějin.
(konec vypůjčeného textu)

Navzdory chmurnému závěru, srovnám-li současné místní poměry s těmi Australskými (uvedenými v dopisu) dalo by se říci: „Zlatý Babiš!“
Nojo. Ale ono se také říká „Co není může být.“ a já skutečně nevidím nějaké to světélko, které by poskytovalo záruku toho že se v té Australské variantě neocitneme. Protože tlak na vakcinaci zcela nepochybně narůstá a je těžké odhadnout jak daleko je vláda ochotna zajít v jejím prosazování. Teď máme před volbami – ale co bude po nich, až budou mít politici své posty na další čtyři roky jisté a už se jim nebude příčit „nepopulární“ rozhodování?

Takže pro tu představu, jak by to mohlo vypadat i u nás, předávám slovo Češce žijící v Austrálii a autorce následujícího textu, který by měl být docela aktuální neb jest datován ke 4.8 2021:

Minulý týden jsem četla českou knížku Listopád, autorka Alena Mornštajnová. Kniha je fikce, jak by třeba vypadala situace v ČSSR, kdyby v listopadu 1989 vyhráli komunisté. S prvními stránkami se mně dělalo mdlo z pomyšlení, kterak jsem taky mohla dopadnout za své názory a postávání a výkřiky na náměstí. Jenže při popisu fiktivních příběhů s odstupem pěti, deseti a více let jsem si najednou v hrůze uvědomila: „Do prkýnka, ona přesně popisuje to, v čem já žiju tady a teď!“ Proto si opět vylévám srdce klávesnici. Donedávna jsem australskému a speciálně queenslandskému vedení fandila v domnění, že nás covidovýma opatřeníma ochránili. Ale já už vám nějak nevím…

Do sousedního státu nebo teritoria potřebuju „víza“. Říkají tomu pass neboli propustka, povolení ke vstupu. Mění se za pochodu, takže když si ho svědomitě vytisknete den předem, ráno už nemusí být aktuální. Toho jsme teď ušetřeni, protože hranice jsou stejně zavřené, jsou tam zátarasy a policie v roli pohraničníků. Psi nejsou potřeba, všudypřítomné kamery je skvěle nahradí a bez nároku na Pedigree.- Od prvního května máme uzákoněno, že každá provozovna musí vládě poskytnout informace o každém, kdo tam jen strčí nos. Na dveřích všech obchodů, kadeřnictví, kin, prádelen… prostě venku na každých dveřích (v případě třeba tábořišť tak na stromě nebo ceduli) jsou čtverečkové QR kódy. Ten musíme před vstupem oskenovat chytrým telefonem, v kterém musíme mít staženou vládní aplikaci. Apka přes ten kód zajistí, že někde nahoře budou vědět, kdy jsme kam vlezli a kontaktní údaje o nás.
Já mám sice toho chytrýho blbce, ale nejsem online, takže tak jako dělám, že to dělám, ale už mě do několika obchodů a galerie nepustili, protože chtěli vidět, jak vše tou aplikací prošlo. Navíc při svém švejkování musím obezřetně koukat přes rameno, jestli za mnou nestojí někdo, kdo by mě udal. Mají sice náhradní řešení pro lidi bez chytrýho telefonu, ale jen jednou v kavárně se mně poštěstilo, že jsem mohla svoje údaje vyplnit ručo fučo do jejich tabletu. Byli ovšem tak naštvaní, že ho museli hledat a pak to oni musí vládě odeslat, že mně do kafe určitě plivli. Snad aspoň někdo negativní. A kolik lidí ten tablet omatlalo, na to jsem ani nevzdechla.
Nejveselejší je jít do nákupního centra, to se skenuješ při vlezu do centra a pak v každým obchodě, záchodě, kamkoliv strčíš hlavu, vlastně předtím, než ji tam strčíš. QR kódy fungují spolehlivěji než vojáci ve zmíněné knížce. A pro nás postarší se nákup stává superopruzem, neb v ruce mám sundané sluneční brýle, optické brýle na čtení cen, které se potom stejně s rouškou zamlží, chytrofón, klíče od auta, peněženku, tašku, nasazuju si roušku a do toho na mě ochranka řve, že si ty plný ruce musím dezinfikovat.

Kdybych chtěla za mamkou do Čech, tj. opustit Austrálii, tak musím vládu požádat o „výjezdní doložku“, kterou mně stejně nedají, protože ji nedali napoprvé ani plně očkované (tj. osobě s rudým razítkem) kamarádce, jejíž mámě v Čechách zbývá pár týdnů života. A kdyby to náhodou dopadlo – letenky, když už výjimečně jsou, tak se pohybují v řádu tisíců dolarů, a výsledek, jestli odletíte, doletíte a přiletíte, je stejně jistý asi jako věštba z kávové sedliny. Před odletem taky potřebujete covid test starý maximálně 72 hodin, přičemž testovací místa vám garantují jeho obdržení do pěti dnů.
A kdyby se přece jen člověk z tohodle ostrova dostal, tak po návratu dvoutýdenní samovazba pod dozorem armády v určeném hotelu za 3 000 doláčů. Zatím, i když je člověk očkovanej, bez výjimky. Teď pobyt v karanténní cimře zpestřili ještě tím, že mají uvězněnci zakázáno chodit na balkóny. Někdo nafilmoval, jak si z balkónu na balkón předávají cigarety a virus.

Roušky jsou povinné všude, mimo sport a podobně, to znáte sami z loňska, jenom tady se to dodržuje a hlídá. A to tak, že když jsem si ji jednou ve stařecké roztržitosti zapomněla nasadit a vkročila na posvátnou půdu obchodu bez ní, ječela na mě ochranka, prodavači, ale i zákazníci. Připadala jsem si jako hlavní aktérka v honu na čarodějnice, takže jsem se do toho kšeftu už nevrátila a večeři jsem vyčarovala z domácích zásob.
S australským sluníčkem, proti němuž nosíme sluneční brýle a čepici, tak v té roušce už nepoznám ani vlastního manžela. Dobrá příležitost pro bankovní lupiče. Další problém s mojí nedokonalou angličtinou, kdy si kvůli náhubku vzájemně nevidíme na pusu, tak mně čím dál víc lidí nerozumí a já už si taky připadám jak natvrdlo, jelikož se pořád ptám, co pod tím hadrem huhlali, a rychlejší by bylo, kdyby mně to namalovali.
Uvažuju o studiu znakové řeči. Ovšem při mé smůle by pak byly určitě povinné palčáky.

Očkování tady probíhá, jako kdyby ho logisticky zaštiťovala chytrá horákyně. Očkuje se a neočkuje se. Zatím mělo oba dva píchance jen 13 % Australanů. Vláda sice chvályhodně hned zpočátku nakoupila dostatečné množství AstraZeneca, ale množí se případy úmrtí na krevní sraženiny, takže moc důvěry nedává. Všeobecně se obviňuje očkovací látka, ale podle naší zdravotnice, která nám zajišťuje veškeré zdravotní opíchání, je problém jinde. Po zabodnutí jehly se má nejdřív trošičku nasát, aby bylo jasné, že neteče nic růžového a není napíchnutá žádná cévka, a pak teprve zatlačit a vpustit očkovací látku do pacienta. Jenže všechno se dělá šup lup nebo ještě spíš hrk frk a na tohle se zapomíná.
Já jsem v tomto ohledu bez stanoviska, protože se hroutím, i když do sebe zapíchnu omylem jehlu při šití. Ale stejně čekám na Pfizera, kterého zase není dostatek. Jeden čas byl nedostatek jehel. A tak dochází i ke kuriózním situacím, kdy si naše milé federální státy a teritoria vyčítají, že tenhle je ve srabu a soused mu nepůjčil vakcíny. Nojo, jenže soused neví dne ani hodiny, někdy ani minuty, kdy je bude potřebovat sám. Obočí a tlak asi pár lidem zvedl výrok jednoho ministra, který na tuhle situaci zoufale prohlásil: „A to si říkáte Commonwealth?“ Zřejmě si, chudák, pod pojmem Společenství národů představoval společné národní očkování.

Pokuty za nedodržení čehokoliv se vesele rozdávají a pohybují se od stovek do tisíců dolarů. Jen nedávný příklad, kdy mladý muž přijel z Nového Jižního Walsu a v propustce nepřiznal, že byl v Sydney, která byla už tehdy horká tečka. Napařili mu flastr 10 000 dolarů australských. Koho by ta pálka zajímala v kačkách, kurs se obvykle pohybuje okolo 16 až 17 korun za klokaní dolar. Já jsem si zpočátku myslela: Haha, jak ty pokuty a platby za karantény z lidí dostanou? Jenže dluhy, které máte vůči státu, jsou všude ve světě na úplně nejprvnějším místě ze všech prvních.

Ano, český tisk má tentokrát pravdu, do ulic Sydney vyrazila armáda a bude pomáhat policii s dodržováním všech opatření. Budou chodit dům od domu, klepat na dveře a zjišťovat, jestli všichni obyvatelé sedí doma na zadku. Opravdu si nevymýšlím, na tuto strategii byli vážení občané upozorněni i v televizi. Takže mohou očekávat, že se jim za dveřmi zjeví dva chlapi v dlouhých kožených kabátech… pardon ve slušivých uniformách, vyžádají si doklady a přepočítají přítomné.- Kamarád z rodné hroudy mně chtěl poslat časopis Puchejř, jako už ho posílá celá léta a je to moje vzácná spojka s domovem. Na pražské poště mu bylo sděleno, že Austrálie nepřijímá žádné zásilky, aby náhodou nebyly nakažený.
Nevím, jak by ten virus přežil, když mně sem vloni úřední dopis s modrým pruhem a s rozhodnutím o českém důchodu putoval čtyři měsíce.
Nevím, jestli nebudou uplatňovat i praxi z jiných oborů, kdy jsou vyžadovány otisky palce, protože exoticky vypadající obyvatelé jsou k nerozeznání jeden od druhého i od třetího a mohou své zaměnitelné podoby zneužít.

Před dvěma měsíci, v blaženém čase, kdy byl od viru pokoj, se kamarád vydal na svoji dlouho plánovanou a stále odkládanou cestu do Západní Austrálie. Po deseti dnech putování a ujetí tří a půl tisíce kilometrů se dohrabali k hranicím státu v době, kdy někde zase někdo prsknul, a hranice zavřeli. Přišla nám od něho SMS: „Tak nás na západ nepustili.“
On je Australan, neměl tušení, jaké asociace ve mně tahle věta vyvolá.
Na objednání k zubaři manžel čeká už rok a půl, protože se průběžně zavírají, otvírají, omezují a tak pořád dokola.
K dnešnímu dni má stát Queensland 66 pozitivních případů a tři a půl miliónu lidí (celá jihovýchodní část) je v domácím vězení. Veškerá hřiště jsou zavřená, na tom dětském jsou pro jistotu houpačky zauzlované.
Z mimocovidového soudku: Volby jsou v Austrálii povinné už hóóódně roků. Pokud se nedostavíš k volbám, ulehčíš svému účtu o něco přes 100 dolarů. Napadá mě několik dalších nevirových podobností s různými režimy, ale to už bych se nemohla podepsat ani křestním jménem :-)

Na demonstranty zatím nestřílí, ale vodní děla už očekávám. A zavřít nás můžou, až zezelenáme (je čím dál těžší najít politicky korektní barvu). V sobotu jsme měly dámskou jízdu s českýma kamarádkama. Každá navařeno, napečeno, já chlebíčky v lednici. Ráno v 10 hodin byl nečekaně vyhlášen tvrdý lockdown od čtvrté hodiny odpoledne. Nerady porušujeme nařízení, ale tohle nešlo překousnout. Takže pár odvážných členek naší disidentské skupiny muselo dorazit na místo před čtvrtou, musely parkovat za rohem, ještě před přípitkem jsme pozavíraly dveře a okna, při odchodu se holky nesměly vřele a hlasitě loučit na ulici.

Z klokaního Alcatrazu zdraví
Marta Anonym

KM.

Zákony a my.

Aktuálně lidé sledují „souboje“ mezi justicí a vládou a tak je asi dobré zamyslet se nad tím jak máme vnímat všeliké zákony, vyhlášky, pravidla, zákazy a nařízení (dále jen zákony), kterými se to okolo nás jen hemží. Mne k tomu zamyšlení inspiroval komentář Jany, kterým reagovala na můj předchozí. Ten její komentář od kterého se odrazím kopíruji sem:

Ad Kamil Mudra (27.7.2021 – 23.08)
Pokud jsem dobře rozuměla, myslíš tím, že v právním státě se mohou dodržovat zákony a z nich vyplývající nařízení podle vlastního uvážení každého občana?
Zákony nikdy nejsou, nebyly a nebudou dokonalé, to ale neznamená, že bychom se neměli snažit se k té dokonalosti (ideálu) aspoň přiblížit. Jak jsem si všimla, i dobré věci (nařízení) inklinují vždycky k horšímu. (Příklad: zákaz bití dětí nezabrání tomu, nedat někdy dítěti na zadek nebo pohlavek, facku. Ale kdyby zákon zmínil /povolil/ ten pohlavek, ve výsledku se to může a taky zvrhne v mlácení dětí bez ohledu na přiměřenost samotného fyzického trestu a taky závažnosti „přestupku“, za který byl udělen)..
Jestliže se tedy zákony a nařízení vyhlašují už s vědomím obou stran, že jich není zapotřebí dodržovat, co je to potom za zákony? Zákon džungle? Až tak jsme zdegenerovali?

Takže:
„Pokud jsem dobře rozuměla, myslíš tím, že v právním státě se mohou dodržovat zákony a z nich vyplývající nařízení podle vlastního uvážení každého občana?“
Oficálně a obecně to samozřejmě nelze. Ale je nějaká množina lidí kteří to takhle mají a já k nim patřím. Nehlásím se k tomu nějak hrdě ani si nesypu hlavu popelem – prostě konstatuji že je tomu tak. A protože už kroutím sedmou dekádu, cítím se kompetentní k bilancování svého života a když pohlédnu zpět, tak mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem tímhle svým přístupem (tj. kterýmkoli svým porušením či nedodržením zákona) nikdy nikomu neublížil a nic nepoškodil. Tedy to vidím tak, že jsem nezávisle na zákonech doposud naplňoval ono: „Zákony nikdy nejsou, nebyly a nebudou dokonalé, to ale neznamená, že bychom se neměli snažit se k té dokonalosti (ideálu) aspoň přiblížit.“ Také jsem, aniž bych se přitom řídil nějakými (psanými) zákony, řadě lidí pomohl a stejně tak bylo mnohokrát pomoženo mě.

Proč musíme připustit že zákony nejsou, nebyly a nebudou dokonalé?
Prostě proto že nejsou nikdy „šité na míru“ jednotlivcům, jde o jakousi „právní konfekci“ a lidé jsou rozdílní jak zvenčí tak i uvnitř. Ovšem zákon musí být platný pro každého, jinak by se nemohlo ani hovořit o nějaké rovnosti před zákonem.
Jaký je tedy účel něčeho tak nedokonalého?
Mají sloužit k ochraně před škodou, kterou bychom mohli svým jednáním způsobit sobě, někomu jinému, nebo i něčemu na čem společnosti záleží. Tedy jejich účel je prvořadě ochranný – nikoli řídící, jak jsou převažující částí populace často vnímány. Zákon má nastoupit až ve chvíli, kdy by se člověk ze své vůle chystal dopustit nějakého výše zmíněného škodlivého jednání, proto aby mu v tom, i za cenu trestu či sankce zabránil, není-li onen jedinec schopen nebo ochoten, korigovat zamýšlený čin vlastním úsudkem, tak aby ke škodě nedošlo.
Z toho pohledu stojí úsudek před zákonem.
Ovšem nikoli úsudek ve smyslu: „smí se to – nesmí se to“, nýbrž úsudek: „způsobím-nezpůsobím“. Ten „zákonodárný“ je až na druhém místě, coby pojistka společnosti. Tedy Janino „přibližování se k ideálu“ nespočívá ve vylepšování zákonů (i když to není na škodu) a v jejich co nejpřesnějším dodržování, nýbrž ve směřování ke stavu, ve kterém ten či onen zákon již není potřebný.

Všichni známe semafory. Slouží nám a nebo nás řídí? Dle toho co jsem, z pohledu chodce vypozoroval, jsou asi většinou obyvatel vnímány jako technická udělátka která nás řídí (zvláště ty co nelze ovládat tlačítkem) skrze nastavená pravidla: „červená stůj – zelená jdi nebo jeď“. Tak je to vštěpováno i rodiči dětem, coby sázka na jistotu že jsou na přechodu v bezpečí. Ale když vidím lidi čekající na tu zelenou, nebo automaticky tisknoucí tlačítko i v situaci kdy „široko daleko“ nic nejede – cítím že cosi není v pořádku. Ten semafor přece má chodcům sloužit k bezpečnému přechodu silnice a když se na ní nevyskytuje nic co by mne mohlo ohrozit – proč ho zbytečně používat (tlačíko) a nebo se jím nechat řídit? Jen proto abych neporušil zákon tím že bych šel na červenou? Zdravý člověk si přece pro bezpečný přechod zcela vystačí se svými smysly a vlastním úsudkem. Semafor v takové situaci vnímám jen jako pomůcku pro ty kteří jsou nějak hendikepováni, tím že mají narušené smysly nebo sníženou mobilitu.
A takto přistupuji i k zákonům.

„Jestliže se tedy zákony a nařízení vyhlašují už s vědomím obou stran, že jich není zapotřebí dodržovat, co je to potom za zákony? Zákon džungle? Až tak jsme zdegenerovali?“
To se občas stane v situaci kdy zákonodárce ovládá území tak velké že se na něm život v různých lokalitách natolik liší , že v nich plošně vydaný zákon ani nelze, za místně standardních podmínek, nijak porušit. Místní správa pak takový zákon vydá jen proto že to dostane befelem, ale o jeho dodržování v praxi se nestará. Pokud by naše vláda vydala zákon o lovu velryb na našem území, tak se jím nadále nemusí zabývat ani vláda, ani občané. Ale přesto by mne nepřekvapil nástup aktivistů demostrujících proti němu. Ano, až tak jsme zdegenerovali, ale pokud by to mělo souviset s nějakou džunglí, tak jen s tou právnickou.

Ovšem co když naše vláda vydá (byť i jen vlivem befelu) zákon co se mi jeví úplně pitomý, avšak takový který se nás všech týká? Tímto se zaobírám ve svém komentáři na který Jana reagovala – a tak ho jen doplním o postoj v situaci kdy je vláda schopna si jeho dodržování vynutit. Tak schválně: Jsem rebel, když na to budu nadávat v okruhu známých, v anonymních diskusích na internetu, občas vyrazím na ulici s transparentem ale zákon budu poctivě dodržovat? No, cítit se tak mohu – ale ve skutečnosti tím rebelem nejsem. Protože ve všech těch případech dělám to co je mi dovoleno. Rebelem se stávám teprve tehdy, když výše zmíněné coby povolené, spojím i s nedodržováním. Intenzita toho nedodržování se pak pohybuje na škále od nějaké „partyzánštiny“ společně se stejně smýšlejícími kteří si to nedodržování vzájemně umožní, až po veřejnou deklaraci – tak abych i na neznámé lidi zapůsobil svým příkladem. V takovém případě bych ale měl být argumentačně natolik vybaven, abych přičinu svého rebelství dokázal každému srozumitelně vysvětlit a neprojevil se jako blbec, protože tak bych té své veřejné rebelii tak akorát nasypal hrách pod nohy. No a samozřejmě bych měl být schopen a ochoten snášet negativa kterým se tak vystavím.

Inu, kdyby se úplně každý řídil nepsaným pravidlem: „Neškoď, neubližuj a žij tak abys v rámci svých možností přinášel radost sobě i ostatním.“ možná bychom ani nepotřebovali žádné zákony a vystačili bychom si jen s občasnými instruktážemi ve smyslu: co, kde, kdy jak a proč. Ale to už bychom byli přímo v tom ideálu, který je prozatím kdesi v nedohlednu.

KM.

Pojďme si to trochu shrnout.

Bez zbytečných emocí, čistě racionálně a prozatím i bez konspiračních spekulací. Aktuálně, individuálně každého trochu jinak ale přesto všech, se nás v různé míře dotýkají (mimo jiných a možná do budoucna i důležitějších) dva probíhající společenské děje. Proměnlivá vládní opatření proti covidu a státy prosazovaná vakcinace.
Tím ted žijeme, o tom diskutujeme, hádáme se, tvoříme názorové skupiny, jak v odborné veřejnosti tak i v té laické. Informace se na nás hrnou, z médií i z našeho okolí, už není snadné je absorbovat, aniž by si v tom člověk udělal nějaký „krabičkový“ systém pro jejich ukládání a následné alespoň trochu uchopitelné zpracování. Takže nejlépe je asi položit si základní otázku, avšak nikoli nějak kolektivně (to bychom v tom měli bordel hned od začátku) ale každý sobě samému:

Co chci?
No jasně! Chtěl bych být krásný(á), zdravý(á), moudrý(á) a bohatý(á) – na to mi stačí jedna škatule a ostatní mohu klidně odnést do sběru. Takže je třeba to upřesnit na:
Jak se mám srovnat s výše zmíněnými společenskými ději, tj. s vládními opatřeními, která mi zasahují do života a s vakcinací ke které jsem, za pomoci těch opatření, stále více „dostrkáván“? No a protože nejsem žádný živočich, který si vystačí s intuicí, je jasné že to vyžaduje tu práci s informacemi a musím mít alespoň základní povědomí o tom co se děje. A když píši „základní“ pak tím myslím opravdu od základu a tím základem je co? No přece . Já ve válce s covidem – protože o to tady jde. Takže co mám ve výbavě? Nepochybně to s čím jsem se už narodil – tedy imunitní systém. Co ještě? Osobní „válečnou strategii“ – necpat se zbytečně tam kde bych to mohl schytat v nezvladatené míře (husté davy – především v uzavřených prostorách) a prozatím se v rozumné míře řídit těmi třemi „R“, protože mi umožňují „dávkovat si porce covidu“ tak abych průběžně dosáhl nějakého „přirozeného naočkování“ až do stupně ve kterém budu schopen „rozdat si to s nepřítelem naplno“ s reálnou šancí na vítězství. Do té doby ještě mohu svou jedinou zbraň (imunitní systém) posilovat dodávkou potřebných ingrediencí a vylepšovat třeba aktivitami v přírodě.
Tak to je asi tak vše co mohu sám za sebe. K ostatnímu se už vztahují ta

vládní nařízení:
Co s nimi? Přijetí těch která mi přijdou nějak rozumná mi problém nečiní – asi bych si je „nařídil“ i sám (byť ledacos ne zrovna nadšeně) a nějak kreativně, s přihlédnutím ke konkrétní situaci, se jimi řídil. Problém je s tou jejich plošností která mou kreativitu dost omezuje. Z těch co se mi jeví jako nerozumná něco „ošvejkuju“ ale před něčím už neuteču. A hlavně, abych měl aspoň trochu jasno v tom dělení na rozumná a nerozumná, nemohu už uvažovat jen sám za sebe ale brát v potaz i to, co nejenom že já sám nemohu ovlivnit ale dokonce i to v čem je pod tlakem ta otravná vláda, která mi těmi nařízeními komplikuje život. Něco si mohu vydedukovat, něco se dočtu… ale je třeba si přiznat že úplně „v obraze“ nikdy nebudu. Vždy bude to moje posuzování rozumnosti a nerozumnosti nastavovaných pravidel částečně postaveno na nějakých indiciích, které si mohu vykládat mylně protože ani já nemám patent na rozum. Takže jak se s tím vyrovnat? Tak jistě ne nějakou slepou důvěrou ve vládu. Ta si ji určitě nezaslouží a nikdy jsme takovou která by si ji zasloužila ani neměli. Ale opačně, nevěřit vládě ani „nos mezi očima“ – to už je na emigraci. Jenže kam, když bych si s jinou nepolepšil? Nemluvě o tom že se mi jinam nechce. Takže už jen kvůli vlastnímu psychickému zdraví mi nezbývá než vytvořit si pro své posuzování těch nařízení aspoň jakýsi „malý koutek tolerance“ ve kterém si některá z vládních rozhodnutí prohlédnu skrze filtr složený z vrstev „omluvenek“ typu: „no asi jinak nemohla“, „tohle je spíše blbost než záměr“, „nějakou dobu se to vydržet dá“… atp. což alespoň trochu sníží tlak v mém „přetopeném kotli“, umožní mi vidět svět okolo sebe méně zamlženým zrakem a uvědomit si že ne ze všeho „se střílí“ a konec konců – nějak bylo, nějak bude – byli jsme tu před covidem a budeme i po něm.
Nařízení se dají vyhlásit a stejně tak i zrušit. Horší je to však když jde o

vakcíny:
Slovutní vědátoři ověnčení tituly hýří informacemi ve kterých si vzájemě odporují a prostý občanský laik se může rozhodnout jen pro očkovat nebo neočkovat. Maximálně může (zatím) to své rozhodnutí odkládat co nejdéle a hrabat se v těch jejich doporučeních a varováních. Jenže aby to hrabání mělo nějaký smysl potřebuje k tomu alespoň minimální informační platformu která mu umožní poznat o čem je řeč. Tedy vědět alespoň to jak funguje mRNA Covid-19 vakcína kterou se do něj snaží píchnout, kde se tu tak najednou vzala když obvyklý vývoj trvá řadu let a z toho tak alespoň trochu odhadnout co od ní může očekávat. Protože jakmile ji jednou v sobě bude mít není cesty zpět a ty informace se pohybují na škále od „určitě se očkovat“ až po „rozhodně se neočkovat“. Ne že by informace nebyly dostupné. Proč mohla být Covid-19 vakcína vytvořena tak rychle je celkem přijatelně vysvětleno zde. Za poslech stojí srozumitelný a zdá se že i poctivý výklad k vakcínám messengerovým, vektorovým, inaktivovaným, proteinovým a nebo taky Comirnaty, Moderna, Astrazeneca, Novavax, Sinopharm, Sputnik – od doktora Marka Petráše, vakcinologa, přednosty Ústavu epidemiologie a biostatistiky 3. LF UK, jediného Čecha působícího v pracovní skupině pro vakcínu COVID při evropské ECDC, který je také externím spolupracovníkem Centra experimentální medicíny IKEM. Pan doktor působí celkem důvěryhodně a nevyjadřuje se nijak „náborářsky“ žádným směrem. Tématem není to, která vakcína je lepší či horší, pro koho se která hodí více nebo jestli se nechat očkovat či nikoliv. Jen vysvětluje jaké jsou mezi jednotlivými vakcínami rozdíly a proč vývoj očkovacích látek trvá rozdílnou dobu. Oproti tomu třeba Dr. Sucharit Bhakdi se netají tím že by očkování nejraději zrušil (nebo alespoň druhou dávku). Kdo by se chtěl zabývat vývojem vakcín více do hloubky může si přečíst: Vývoj vakcíny proti koronavirům: od SARS a MERS po COVID-19. Ale asi ani v něm nenajde odpověď na to jak se může najednou „vytratit“ mutace viru která dokáže obejít očkování.

Prostě – informací je plný internet – jde o to zpracovat je tak aby se z toho člověk nezbláznil. Doposud na neočkované netlačil čas ale od 1. září „přijde bída na kozáky“, protože mnozí se mohou dostat do situace kdy si budou muset „platit vstup do práce“ pokud od nich zaměstnavatel bude vyžadovat testy. To znamená nějakých 4 x 800,- Kč měsíčně a to pro mnohé může znamenat citelný zásah do rodinného rozpočtu. Co když to samé potká i partnera? A co když rodiče nechtějí nechat očkovat svou ratolest (od dvanácti let výše)? Tak to je dalších 2 x 3200,-Kč měsíčně. Takže neočkovaná rodina 2+1 by měla vypláznout měsíčně nějakých 9 600,- Kč. Zbyde jí třeba na nájem? S tímhle „nožem na krku“ nejspíš „dobrovolně“ naběhne na to očkování i mnohý zásadní odpůrce aby neskončil v exekuci. Přiznám se, že jak se s něčím takovým vyrovnat aniž by člověk v sobě léta nesl pocit křivdy, fakt netuším. Proti tomu je nějaká výjezdní doložka (symbol komunistického útlaku) úplná prkotina. Lze namítnout že komunisti by nás naočkovali bez ptaní. My si teď ale přece hrajeme na demokracicii. A nebo jsme si nějak nevšimli že už nehrajeme? A tím se dostávám k širšímu pohledu než je ten individuální, obecně nazývanému

konspirační teorie:
V souvislosti s covidem a vakcinací se spekulace točí nejvíce okolo monitorování jedince a snižování světové populace. To že sledovat lidi lze i bez vakcín už nám předvádí Čína s jejím kreditním systémem. Ve vztahu k vakcinaci by tedy očkovací průkazy mohly být jen jakousi „první vlaštovkou“, psychologicky připravující evropany na zavedení něčeho takového. Tak že o nějaké „čipování“ asi nejde. Existuje už dost pokročilá sledovací technika, která se bez napíchaných čipů obejde. No a s tím snížením populace… Ještě před sto lety nás po glóbu pobíhala sotva čtvrtina současného stavu. Přesto jsme za celá staletí zpětně dokázali vygenerovat nejenom dostatek válečníků na to abychom si dokázali krutě dávat vzájemně přes držku, ale i dostatek schopných lidí abychom nestagnovali ve vědě, kultuře, umění… no prostě v ničem. Takže kdyby nás do budoucna o tři čtvrtiny ubylo – pro náš živočišný druh by nešlo o žádnou tragedii. Zatím covid nevypadá na to že by takovou redukci zvládnul. Spíše to vypadá na nějaký globální test toho jak bude společnost na takovou krizovku reagovat. No a to když tak sleduji – žádná sláva. No schválně – jakou známkou, dle domácího školního pojetí, byste to ohodnotili? Třeba za předměty:
zdravotnictví
státní správa
justice
sociální chování
a klidně si můžete vymyslet i nějaké další.

KM

Zástupkyňa generálnej riaditeľky WHO šokuje: Očkovanie zabíja a príčiny sa tutlajú!

Na článek s tímto názvem odkázal Peter Matej a doprovodil ho těmito komentáři:

„Global Vaccine Safety Summit bola dvojdňová akcia zorganizovaná svetovou zdravotníckou organizáciou a konala sa v sídle WHO v Ženeve vo Švajčiarsku v dňoch 2. a 3. decembra 2019. Keď sa takto vyjadrí zástupkyňa generálnej riaditeľky WHO, tak je to dôvod na zamyslenie sa pre každého súdneho človeka….si myslím ja. Na konferencii odzneli aj iné zaujímavé príspevky a keby niekoho zaujímala hodnovernosť článku,tak odkazy na zdroj sú vyznačené v texte modrou farbou.

Je jasné,že ak toto odznelo pred vyhlásením pandémie Covid-19, tak sa výrok zástupkyne netýka proticovidových vakcín ! Utvára to však celkový obraz o tom, s akou zodpovednosťou pristupujú farmaceutické firmy a WHO k ľudstvu ako takému.

Mimochodom, tá zástupkyňa generálnej riaditeľky je pôvodom Indka a v Indii je na ňu podané trestné oznámenie za to, že z pozície svojho postavenia vo WHO bránila v Indii používaniu Ivermektínu na liečbu Covid-19. Vláda Indie sa jej nariadeniu postavila na odpor a výsledky sú také,že India má na 1 milión obyvateľov 10 x nižšiu úmrtnosť na Covid ako napr. ČR alebo USA.“

CELÝ ČLÁNEK JE ZDE

Článek v diskusi „utopila“ zbytečná dohadovačka zabývající se obsahem jen okrajově a Jana se pokusila k němu znovu obrátit pozornost tím že z něj ocitovala:
„WHO pri príležitosti posledného Global Vaccine Safety Summitu celkom jasne priznala, že nemá potuchy, ako nebezpečné v skutočnosti očkovacej látky sú a masmédiá zámerne neinformovala o tomto škandalóznym priznaní. Namiesto toho sa vyvolávajú údajné epidémie, aby bolo nutné vsugerovať drakonické očkovacie zákony. V tejto chvíli by sa mal každý prebudený rozum pýtať, či očkovanie skutočne slúži nášmu zdraviu alebo skôr nejakej iné agende“.

Pokus neuspěl. Přesto si myslím že stojí za to si článek přečíst, protože WHO není žádná bezvýznamná organizace a ukázka toho „jak to v ní chodí“ si pozornost zaslouží.

KM.

Co jsou vlastně zač, ti woke?

Před časem mne ohův odkaz na Kechlibarovy tři rozhovory přivedl k výrazu „woke“. Přiznám se že jsem si pod tím neuměl nic bližšího představit a tak jsem se dal do pátrání po internetu abych se dozvěděl „vo co go“. S těmi, kteří na tom jsou stejně jako jsem nedávno byl já, bych se chtěl podělit o získané informace a od těch kteří jsou v této záležitosti zkušenější, přivítám jejich rozšíření či doplnění.

Celý fenomén je velmi komplexní, ať už tím jak se projevuje, tak i tím, z čeho vychází a dlouho pro něj nebylo souhrnné označení.
Až když si někdy kolem roku 2018 začali tito lidé sami říkat „woke“ (což přeloženo z černošského amerického slangu – znamená „probuzený“) bylo aspoň jak je označit. Tou dobou ale už stačili obsadit univerzity a začali obsazovat i korporace, redakce, neziskovky, úřady, oblasti kultury, sportu a školství … prostě vyskytují se všude a pokud člověk žije v některé z anglosaských zemí, zejména pak ve Spojených státech nebo ve Velké Británii, neschová se před ním. Navzdory všemu společenskému pokroku, přišla v anglosaském světě k moci generace, která si libuje v cenzuře, vyhazování za názor a až fanaticky puritánským přístupem k těm nejmenším detailům v projevu.

Myšlenkově toto hnutí vychází z amerického hnutí za občanská práva z 60. let, zejména tedy antirasismu, feminismu a hnutí za práva LGBT komunity, ale má se k nim asi podobně, jako Mussolini ke starověkému Římu – tedy pokračuje v jejich symbolice, ale obsahově už je o něčem úplně jiném. Základní složkou jejich filosofie je takzvaná intersekcionalita, teorie o tom, že systémy diskriminace, útlaku a dominance se paralelně překrývají u různých společenských skupin. Woke hnutí člověka definuje daleko víc jeho příslušností k určité skupině definované mírou tzv. privilegií, než jeho osobním charakterem. Bez ohledu na to, co dotyčný dělá, by podle této ideologie měl reflektovat svá „privilegia“ a podle toho se na úkor méně privilegovaných omezovat – popřípadě by měl být uměle omezován, například skrze systémy kvót. Právě na základě intersekcionální teorie je rozebíráno, kdo je více privilegovaný než někdo jiný a tak například bílý gay je „privilegovanější“, než černá transžena, která na ženu nevypadá.

Problémů s woke hnutím je spousta, ale některé typické stojí za vypíchnutí jako ty nejdůležitější:
a) Menšiny, kterých se woke zastávají, o to zpravidla samy nestojí
b) Problémy, o nichž woke říkají že dotyčné menšiny mají, sice většinou existují a nejde o maličkosti, ale chování woke hnutí je takové, že nevede k jejich řešení, ale pouze ke zneužití pro jinou agendu (zpravidla jim jde o rozbití společnosti, jak ji známe a všeho, co by zapadalo do představy „usedlého, nerevolučního života“)
c) Jejich metody, zejména systematická on-line šikana a vytváření dojmu „křičící většiny“ za situace, kdy „mlčící většina“ se do debaty radši nezapojuje, vedou k tomu, že jim skoro každý podlehne.

Modus operandi woke je vždy dost podobný. Vyberou si menšinu a začnou jménem té menšiny po většině požadovat ty nejabsurdnější ústupky, protože dotyčnou menšinu používají jako klacek na majoritu, s jejíž „usedlostí“ a „nerevolučností“ mají problém. Avšak, na rozdíl od woke, naprostá většina těchto zastávaných lidí chce akorát normálně žít. Nepožadují vyhazovy z práce za použití nesprávného genderu ani za vánoční stromeček vedle stolku muslimského kolegy….. tohle všechno požadují aktivisté, kteří zpravidla ani do žádné takové menšiny nepatří, pouze se rozhořčují „za ně“, zpravidla proto, že lidi z těch menšin považují za málo uvědomělé.
Novinářům se zakazuje psát na jistá témata, profesoři jsou vyšetřováni, protože citovali z děl světové literatury… výsledkem je neustálé zužování prostoru pro to, co je možné říkat, aniž by byl hovořící vystaven hrozbám odplatou. Ocitáme se ve světě blokování přednášek lidí s odlišnými názory, vyřazování starých filmů z archivů, pojmů jako „mikroagrese“ nebo „bezpečný prostor“, kde nelze vůbec používat určitá slova či obraty. V atmosféře vyvolané zvláštním nejen akademickým radikalismem, která začíná nepříjemně připomínat prostředí sekty disponující „zjevenou“ pravdou. V takovém prostředí končí racionální debata.

Napadlo by vás, že dokonce nemluvňata mohou být rasisty? Zaměstnanci hollywoodského obra Walt Disney už to vědí. Osm tisíc jich prochází školením, aby cítili vinu a hanbu za systémový rasismus a bělošské privilegium. Kromě jiného jim také sdělili otřesnou zprávu, že u dětí se projevují první známky rasismu ve třech měsících a čtyřletí bílí caparti už pociťují silnou zaujatost ve prospěch bělošství.
V Seattlu školní úřad oznámil bílým učitelům, že se provinili „duchovní vraždou na černých dětech“. Rodiče, kteří díky distanční výuce během lockdownu slyšeli co učitelé občas hustí do dětí v rámci výchovy proti rasismu, si stěžují. Třeba když zjistili, že jejich prvňák musí „dekonstruovat své rasové a sexuální identity“.

Potíž je pak v tom, že naši domácí woke aktivisté, kteří poslední roky v Česku rostou jako houby po dešti, přebírají tenhle americký diskurs se vším všudy. Proto náhle posloucháme o BLM nebo o „bezpečnosti trans lidí“…. což u nás prostě není problém.
Přesto se to najednou v médiích hemží „nebinárními lidmi“, kteří se necítí ani jako muži ani jako ženy, byť je to opět téma, které nesouvisí s reálným, měřitelným a diagnostikovatelným problémem pohlavní dysforie, ale spíš s tím, že americká (a v menší míře britská) společnost má velmi úzce definované mužské a ženské role ve společnosti.

Nám to přijde absurdní, protože to z našeho pohledu absurdní skutečně je, ale vidíme dobře, jak vypadá situace, kterou pak zneužije „profesionální revolucionář“, jemuž jde o to aby našel nějaký klacek na většinovou společnost – stůj co stůj. Napadlo mne že to co charakterizuje Woke má hodně blízko k lidem které jsme si zvykli označovat za „kavárnu“ nebo „sluníčka“ ale že je ten výraz asi přiléhavější navzdory tomu že nepochází z domácího prostředí. Správně vyslovené „woke“ totiž připomíná takové to výstražné vlčí zavrčení, které signalizuje smečce že končí veškerá diskuse. To, zdá se mi, mnohem více vystihuje postoj těchto lidí než představa útulné kavárničky zaplněné rádobyfilosofujícími hosty, nebo představa rozesmáté tvářičky orámované životodárnými paprsky. Ono zatím to ještě v našich končinách nemusí být tak silně znát a svádí to k přehlížení. Ale také svět kolem nás běží rychlým tempem, mladí chtějí být „in“ a já bych se docela nerad dožil toho že o nás nějaká severokorejská migrantka prohlásí totéž co o USA. Zvláště když jsme teď s naším „demokratickým vzorem“ na jedné lodi.

KM.

Staré dobré: „Cui bono?“

Takže:
komu covid prospívá/vyhovuje (skupina a):
1) Všem kdo jsou obtěžkáni tučnými konty a potřebují své „nuly a jedničky“ převést do hmatatelné podoby (v krizi se nakupuje nejlépe)
2) Farmaceutickému průmyslu
3) Ekologistům („mrtvý člověk dobrý člověk“, rapidní snížení turismu)
4) Bankovním domům (každá státní půjčka je malou domů a dobře využitelnou pákou)
5) Zkorumpovaným vládám (covid odpoutává pozornost od vstřícných kroků vůči lobistům a vystrašený lid se lépe ovládá, na covidová pravidla lze snadno naroubovat ledacos co by jinak procházelo obtížně)

komu covid neprospívá/nevyhovuje (skupina b):
1) Turistickému průmyslu
2) Školství
3) Výrobcům produkujícím během působení covidu méně žádané zboží
4) Podnikatelům ve službách (ne všem – někteří naopak dokáží covid-podmínek využít)
5) „Řadovému občanovi“ kterému covid komplikuje život

Oba krátké seznamy lze jistě doplnit.
Takže – která skupina (a/ nebo b/) tahá v chodu společnosti za delší provaz (je tedy vlivnější)?
Dle mého mínění je to skupina a), a proto se v našich životech více promítne její působení. Jestli to působení budeme vnímat jako přípravu NWO, nebo zájmový průsečík není rozhodující protože ani v jednom případě se nedopátráme konkrétní hlavy (hlav) na které bychom si „schladili žáhu“ a dokázali ji v jejím působení zabránit, či alespoň ji výrazně omezit. No a vyhledávání hlav pro zchlazení žáhy v našich vlastních řadách je už úplná pitomost.
Nám, kteří se tady scházíme (i dalším podobně „vlivným“), zbývá vlastně jediná „tradiční“ možnost – hledání způsobů jak s tou situací „vyjebat“, ať už jde o vyjebávání sdílené a nebo každý po svém.
Nic nového pod sluncem.

KM

Co můžeme.

Hezký den vespolek :) … Nějaký ten den je jeden mimo civilizaci a nestačí se divit….. Řeknu vám, že pročíst ty vaše hádky je hardcoor… Zeptal jste se Kamile Jany, jak lze částečně zabránit těm světoVLÁDNÍM svinstvům. Já to vidím takhle. Člověk se narodí sám a zemře sám. Tečka. Vše co zažívá mezitím, se odehrává „pouze“ na základě jeho reakcí na okolo něj existující prostředí a jejich vzájemném působení. Můžeme ovlivnit to, co se děje v našem prostředí? Ovlivnit jistě ano, ale plně kontrolovat určitě ne. Můžete například rekultivovat krajinu/přírodu tak, aby vás tolik neohrozila v případě povodní, zemětřesení apod, ale samotný vznik těchto úkazů neovlivníte. Můžete se aktivně věnovat politice, ovlivnit dění v zemi a možná i na planetě z hlediska řízení společnosti, ale pokud se mocní rozhodnou rozpoutat válku, tak se na ni můžete maximálně tak předem připravit, ale zastavit ji nejspíš nedokážete. Co tedy ve svém životě mohu skutečně ovlivnit? Sebe. A co konkrétně? Mohu ovlivnit to, čemu ve svém životě budu věnovat pozornost.
A čím zaměřuji svou pozornost? Svou vůlí, tedy tím, co právě chci … Co mám tedy pod určitou kontrolou? Svou vůlí zaměřenou pozornost. Pokud budu tedy celý den, týden, rok svou pozornost zaměřovat na špínu, výkaly, negativitu, zlo, to jak mi všichni ubližují, to jak jde vše „do kopru“, to jak mě nemá nikdo rád, tak za co bude stát můj život? Za sumář toho všeho. Bude to tedy jedno velké lejno. Co když si budu pečlivě vybírat na co zaměřím svou pozornost a zcela jasně si stanovím vnitřní hodnoty, dle kterých budu používat svou vůli? Co když se např. rozhodnu žít ctnostným způsobem jako staří filosofové? … tzn. moudře – rozhoduji se dle rozumu bez zbytečného egoismu, spravedlivě – řídím se svým svědomím, statečně – zcela zbaven strachu, který je pouze mentální představou a umírněně – mám míru pro rozlišení mezi dobrem a zlem.
Pokud nechci, tak nikdy neodevzdám klíč od svého duševního klidu druhým. Nikdo vás nemůže zlomit, zklamat, zradit, tedy pokud jste se sami nerozhodli, že mu to dovolíte, protože reakce na cokoliv co se děje máte pod svou kontrolou.
Události, které se dějí, většinou jen těžko můžete ovlivnit, ale své reakce na ně vždy a tudíž můžete vždy změnit výsledek takové události. Je to na vás, na vašich hodnotách, vaší vůli a pozornosti a tudíž i na tom, co z toho vzniká – a to je náš CHARAKTER. To vše můžete ovlivnit, včetně toho, jakým způsobem máte nastavenou mysl, jak ji používáte, co si představujete (čemu opět věnujete tu pozornost, ale ve své hlavě)…. asi tak :)

Bjedruna