Proč Ježíš nikdy nic nenapsal?

Část článku S.Lopatnikova „O podivnostech křesťanství“

Zdá se, že Ježíš musel být gramotným člověkem. Gramotnost byla v Judeji rozšířena v průběhu staletí před jeho narozením. Je známo, že v 1.století n.l. měla každá židovská obec školu. A co víc, vesnice, kde škola nebyla, byly vyloučeny z judaismu a dokonce zničeny, „protože takové místo porušuje rabínské přikázání: dechem z úst dětí ve škole je udržován svět“ (Jesus bin Yamla). Zatím vše, co svět ví o kázání Krista, známe jen ze slov jeho čtyř (z údajně dvanácti!) učedníků. Žádný písemný důkaz Ježíš nejen že nezanechal, ale učedníci se o něm ani nezmiňují. No, není to divné?

Takže všechny výroky tipu „Kristus řekl…“ nebo „Kristus učil…“ by se měly vyměnit za: „Učedník řekl, že Kristus řekl…“

Vezměme třeba takové kanonické dobrodružství Krista, jako bylo 40 dní v poušti… Odkud jsou ty informace, přátelé? Kristus to řekl, nebo se tam Matouš nachomýtl?

To je první nesmysl: věřit se má ne Kristovi samotnému, který jak známo, byl „sám Bůh (Bůh syn) v lidské podobě“, ale nějakým „svědkům“ – samozvancům, kteří prohlásili sami sebe za „svědky“ a „učedníky“. A svědci jak známo, „lžou jako svědci“.

Nejen Ukrajina…

Překlad článku Lva Veršinina „Země snů“.

Proč se lidé stali tak snadno manipulovatelnými? Proč se stali důvěřivými a nedokáží si na základě svých životních zkušeností dát dohromady „dvě a dvě“ a porovnat některé věci?

V první řadě spíše než důvěřivými jsou konformními… Konformita předpokládá určitou pasivitu k těm faktorům, se kterými se nemohou vyrovnat. Důvěřivost se projevuje také, jako ochota svěřit odpovědnost za organizaci vlastní spásy někomu jinému. Mluvím o „spáse“, protože hovoříme o situaci, kdy není jasná současná situace, není jasné, kam to povede zítra, takže se otázka přežití, spasení, stává aktuální. Vidíme, že mnozí lidé jsou ochotni očekávat od někoho z vnějšku, od nějakého vůdce péči o ně samé. A jak zkušenosti ukazují, jsou ochotni svěřovat tuto péči nekonečně mnohokrát.

Tolik k Ukrajině.

Celý příspěvek

Je teologie vědou?

Překlad článku  S.Lopatnikova Pravoslavná církev vlasti

Teologie je v Rusku oficiálně uznaná vědou. (http://www.kommersant.ru/doc/3060218)

Dlouhodobá debata o zahrnutí teologie do seznamu státem uznávaných vědních disciplín byla dokončena: v Rusku byl vytvořen systém udělování akademických hodností v tomto oboru. Ministerstvo školství oznámilo schválení rady odborníků pro teologii při Vyšší atestační komisi (VAK).

Co se dá zde říci? – Jen jedno:

BOŽE! DĚKUJI TI ZA TO, ŽE JSI MI UMOŽNIL PROŽÍT ŽIVOT V SSSR!

Rozdíl mezi medvědem a exekutorem

V minulé diskuzi se objevila věta, která je typickým příkladem nesmyslu, o kterém si mnoho lidí řekne: „Vždyť je to pravda.“

„Hladový medvěd nemá se svou kořistí ani kousek soucitu, exekutor také ne, v čem je tedy rozdíl mezi jedním a druhým?“

Při střetnutí medvěda s jeho kořistí se setkávají dvě svobodné bytosti, každá sama za sebe. Při tomto setkání se naplno projeví jejich nejzákladnější přirozené vlastnosti, takové vlastnosti, které je určují a definují.

Při střetnutí exekutora s dlužníkem se setkávají dva produkty civilizace, dvě funkce, dvě věci, které jednají tak, jak jsou touto civilizací vytvořeny a zmanipulovány, často i proti svým vlastním zájmům. Naše vlastnická civilizace nás dnes a denně nutí druhé obelhávat, lhát jim, okrádat je a tak dále, ale přitom stále jednáme podle určených norem, které nám nedovolují jednat podle své přirozenosti.

Může snad exekutor poslechnout své přirozené lidské cítění, svůj soucit, a říci: „Ale tohle je už opravdu moc! Tohle dělat nebudu, i kdybych v té civilizační soutěži měl prohrát!“ Teoreticky může, nebo můžeme i my všichni v řadě dalších situací, ale jen málokdo je toho schopen.

Může snad dlužník jednat podle své přirozenosti a ve svém vlastním zájmu exekutora zabít a někde zakopat? Neudělal by to pravděpodobně, ani kdyby měl zajištěnou beztrestnost, a to z jediného důvodu – takové věci se členům vlastního společenství prostě nedělají. V přirozeném světě by oproti tomu takový exekutor dlouho nepřežil.

O přirozené morálce

Některým malým dětem bývá obtížné vysvětlit, že živý králíček není věc, není to plyšový králíček, a nemohou mu ubližovat.

Jiné malé děti vědí, že plyšový králíček na rozdíl od živého králíčka nic necítí, tak s ním třískají, trhají mu očička a podobně, prostě se tak odreagují.

A ještě jiné malé děti zase považují svého plyšového králíčka za živou bytost.

Které z těchto dětí měly lepší výchovu z hlediska morálky?

***

Jako bonus citát o přirozené morálce: „To zvěcnění a sebezvěcnění, tedy převrat bytostného v naši věc, které není shledáno nezbytným a nutným, budiž předem zavrženo… a nevykonáno!“ GeoN

Terorista, nebo šílenec?

Fenomény „terorista“ a „vraždící šílenec“ se dopouštějí takřka shodných činů. Mají kromě toho ještě nějaký společný znak? Dalo by se říci, že takovým společným znakem je POHRDÁNÍ ŽIVOTEM.

Výraz „pohrdání životem“ má však různé roviny významu, lze ho různě chápat, a to ani nemusíme být filosofy, jistě to všichni alespoň cítíme. V případě teroristů a vraždících šílenců nejde o absolutní pohrdání životem. Jedná se spíš o pohrdání tzv. holým žitím, právě ve jménu jiných kvalit života, kterých se, podle nich, nedostává, plnohodnotný život tak neexistuje a bídný holý život smysl nemá.

Celý příspěvek