Kdo jste dnes nešel do průvodu?

Pamatuji si to velmi dobře: předseda SSM byl sesazen z funkce, protože, ó hrůzo, jen si to představte, on nešel na 1.máje do průvodu, ale, a to už člověka až mrazilo hrůzou z té opovážlivosti, odjel místo toho s rodinou na chatu. Byl tím úplně zdiskreditován, byl to prostě špatný člověk, a všichni se od něj odvraceli.

Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem četla titulek Komentář Petra Honzejka: Zeman hostí komunistu a ticho k výročí zabíjení svobodomyslných Čechů je ohlušující“  Článek je dostupný jen v placené sekci, ale ústřední myšlenka je jasná – kdo mlčí k výročí 21.srpna, je dnes skandalizován a zavrhován stejně, jako by byl kdysi za neúčast v prvomájovém průvodu.

„Pokračování 50.let demokratickými prostředky“, napsal sax, a dál ho to přestalo bavit :-). Ani já bych už o tom nepsala, ale všimla jsem si lidové tvorby, a to mě zlomilo. Tohle opravdu píší někteří lidé v diskuzních fórech, ti správní, co chodí do průvodu:

Smutek padl na naší zem…..
proč se to stalo,ví jen čert
snad Bůh nevěděl co to dělá
když na nás mířila děla
snad to bral jen za zábavu
pak se chytal za hlavu……

Recept na lečo

https://www.diskutnici.cz/data/foto/124961.jpg

Nejlepší lečo na světě dělávala moje maminka. Takové neudělá nikdo, ani mně se nepovede. Přesto se pokouším přijít tomuto lehkému letnímu pokrmu na kloub. Recept je zdánlivě jednoduchý, všichni vědí, co do leča patří. Problém je v tom, v jakém pořadí ingredience na pánev dávat. Nejprve papriky, nebo rajčata?

V tomto receptu na takzvaně „pravé maďarské lečo“ dávají na zpěněnou cibuli nejprve papriky, ty podusí, a teprve potom přidají neloupaná nakrájená rajčata s nakrájenou klobásou. Není to vůbec špatné, rajčata se se mohou vlastně jen prohřát, zůstanou hezky v kouscích, není z nich kaše. Vajíčko se nedává, takže pokrm vypadá lépe.

Na recept se objevila v komentářích kritika a tento recept:

„…Žádný Maďar by nikdy nedal do leča napřed papriku a pak rajče. Postup je takový, že sádlo/olej, na to nakrájená klobása (pouští mastnotu a papriku,koření, žádné (koření) se do leča NEDÁVÁ, pak zesklovatět cibulku, dále rajče ( Maďaři dle oblasti loupou rajčata, blanšírovat a pak oloupat) a nakonec,vždy, na proužky nakrájenou papriku….“

To také není špatné, nejprve podusit nakrájená oloupaná rajčata má tu výhodu, že se z nich odpaří voda a vznikne lepší šťáva. (Jen bych nedávala před cibulí klobásu, to je podle mě nesmysl, cibule v té šťávě z klobásy nemůže zesklovatět a pořádně se osmažit.) Zkusila jsem i tuhle variantu a vajíčka přidala následujícím způsobem, který mě doslova uchvátil: V zelenině se udělají důlky a do nich se rozklepnou vejce, která se nemíchají! Pánev se zakryje a vše se dusí, než se vejce srazí podle chuti.

Vychytávky: Jako první dávám na pánev rozpustit kostičky slaniny, na ni pak půlkolečka cibule. Do podušené zeleniny přidám utřený česnek.

Vyřešit otázku, jestli nejdřív dávat rajčata nebo papriky se mi však nepodařilo. Každý způsob má svá pro a proti.

Zásadní srpnové kroky premiéra Babiše

Napsal Oleg Rybnikář

Jaké jsou kulisy současné vnitropolitické situace, jenž je označovaná jako vládní či dokonce ústavní krize?

  • Minoritní koaliční strana ČSSD z jakýchsi sebevražedných a nevysvětlovaných důvodů zarputile trvá na nominování jakéhosi šmardy, t.č. jejich místopředsedy, do pozice jakéhokoliv ministra, tak třeba, když už je to místo zrovna volné, pro kulturu;
  • premiér Babiš je koaliční smlouvou zavázán k tomu, aby koaličního nominanta, tedy uvedeného Šmardu, prezidentovi za ministra navrhl, což rovněž učinil, a to přesto, že, jak sám říká, se nedomnívá, že by tento Šmarda byl k této funkci kvalifikovaný;
  • prezident Zeman se ke jmenování tohoto Šmardy nemá, oficiální stanovisko sdělí národu v polovině měsíce;
  • ČSSD v této situaci po premiérovi žádá, aby si jmenování jejího Šmardy od prezidenta vynutil podáním ústavní žaloby, což premiér z rozumných důvodů (např.proto, že se takto jmenování ministra vynutit nedá) odmítá ;
  • celá anti-zemanovská a anti-babišovská opozice, včetně celého mediálního mainstreamu, této situace využívá k bombastickému a hysterickému mediálnímu humbuku o údajném porušování Ústavy, ústavních zvyklostí, pravidel a tak podobně a tvrzení, že je demokracie ohrožená a tak dál
  • pod tlakem této mediálni bouře ve sklenici vody nechal se premiér Babiš slyšet že pokud situace nebude do konce vládní dovolené (26.srpna) vyřešená, tak že učiní zásadní kroky.

Včil se všichni ptají, jaké tyto zásadní kroky asi mohou být? O tom, často zcela blábolivě, mudrují různé mluvící hlavy, většinou s jediným, více či méně dovedně skrytým, cílem, a sice poplivat buď premiéra nebo prezidenta, nejlépe pak oba. Abych byl konkrétní, tak například v ůterý 30.7. to předvedl jakýsi Petr Hartman, že prý komentátor Českého rozhlasu, avšak z neuvedených důvodů puštěný do vysílání jejich České televize. Mj. lživě, s evidentně dehonestujícím záměrem, tvrdil, že premiér „zásadní kroky slibuje opakovaně už dlouho“. Kromě toho, že to prokazatelně není pravda, tak je to i v rozporu s dřívějšími tvrzeními   téže sorty profesionálních „komentátorů“, kteří premiérovi doposud vyčítali, že situaci nezabývá dostatečně. Nuže, nyní –poprvé- premiér ohlásil, že učiní zásadní kroky, pokud nebude problém ke stanovenému datu vyřešen.

A jaké teda ty zásadní kroky mohou být? Tak třeba takové, zde je jedna z možných variant :

Krok č.1 Premiér pošeptá do ouška předsedovi minoritní koaliční strany, že pokud nezmění svoji nominaci a nenavrhne jiného kandidáta, a to jemu i prezidentovi přijatelného, na pozici ministra kultury, tak že v takovém případě vypoví ON koaliční smlouvu. Po této informaci buď ČSSD změní nominaci, čímž dovrší dosavadní sebezostuzování se, anebo premiér udělá krok č.2 a vypoví koaliční smlouvu. Pak navrhne prezidentovi odvolat socialistické ministry a zrekonstruuje vládu přeobsazením uvolněných ministerských pozic podle vlastní (a zřejmě i prezidentovy) úvahy. Roztomile trapná by byla varianta, kdy by se obě do té doby koaliční strany začaly předhánět, kdo koaliční smlouvu ukončil dřív, zda ANO jejím vypovězením anebo ČSSD demisí svých ministrů..

A bude vymalováno. Odpůrci působení ČSSD ve vládě –zevnitř i zvnějšku- budou moci být spokojeni. Schválně jak dlouho jim, a to zvláště těm vevnitř, to uspokojení vydrží. Mimochodem tak bez zvýšené pozornosti spadnou pod stůl i všechny požadavky ČSSD na úpravu rozpočtu.

Opozice pak samozřejmě může znovu nechat hlasovat o nedůvěře vládě. Pak bude na premiérovi, aby jednáním se všemi  parlamentními stranami zabránil vytvoření ad hoc koalice pro nedůvěru vládě. Ale i kdyby se mu to nepodařilo (50/50), a nedůvěra byla odhlasována, pak opakovaně nově jmenovaný premiér Babiš bude sestavovat novou vládu …. nepochybně bez Šmardy ….a zřejmě i bez Pocheho a jeho Petříčka (a zástupu sociálních demokratů na MZV). A ta buď důvěru dostane anebo budou fakt předčasné volby Pokud je to to, co opoziční strany včetně ČSSD chtějí, tak to mohou dostat. Rozporuplné pocity poslanců těch stran, které takto vypadnou z parlamentu (např. ČSSD, TOP) při těchto hlasováních jim nezávidím.

 

Jak to bylo s odvoláním pana Staňka

„Řeknu vám celou posloupnost. 15.dubna za mnou přišel pan Hamáček s panem Staňkem a oznámili mi, že odvolají ředitele Národní galerie Praha pana Fajta kvůli nesrovnalostem v hospodaření, a pan Staněk podal trestní oznámení. K odvolání Fajta došlo o tři dny později.

Už 24.dubna vznikla petice požadující Staňkovo odvolání a 28.dubna začal odvolání vlastního ministra požadovat místopředseda ČSSD Onderka v rozporu se stanoviskem vlastního předsedy. Na Úřadu vlády jsem 2.května přijal signatáře petice, na setkání s nimi byl i pan Hamáček, který se za Staňka postavil.

Na protivládní demonstraci Miliónu chvilek 6.května na Staroměstském náměstí poslanec z koaliční soc.dem. Dolínek prohlásil, že by měl Staněk odstoupit. Na situaci pak reagovalo grémium ČSSD 9.května, které Staňkovi vyslovilo podporu a uložilo mu, aby do 31.května udělal pořádek v resortu, zklidnil kulturní scénu a vypsal výběrové řízení na Fajtova nástupce.

No a 13.května bez jakéhokoli vysvětlení pan Hamáček oznámil Staňkovi, že má rezignovat. Otočil o 180 stupňů, šel proti rozhodnutí vlastního grémia. Takže tím, že pan Hamáček ustoupil sobotkovsko-chovaneckému křídlu, navrhl odvolání ministra kultury, podrazil pana Staňka a vlastně i prezidenta, který o těch záležitostech věděl, a vznikla tato situace.“

Andrej Babiš, Právo, sobota 27.července 2019

Jihovýchodní Asii postihla katastrofa, která překonala všechny rekordy; jmenuje se Spojené státy.

Napsal DavidSwanson, přeložil Brok, převzato odtud.

V mém městě ve Spojených státech – což není zvlášť neobvyklé – máme na významných veřejných místech velké pomníky, které označují některé z nejkatastrofálnějších nemorálních akcí minulosti. Bohužel, všech pět těchto hlavních pomníků oslavuje tyto minulé hrůzy, místo toho, aby nás učili je neopakovat. Virginská universita nyní staví památník zotročeným lidem, kteří ji stavěli. Budeme tedy mít pět oslav zla a jednu jejich varovnou vzpomínku.

Dva z pěti pomníky slaví genocidu západní expanze přes kontinent. Dva slaví stranu otrokářů v americké občanské válce. Jeden uctívá vojáky, kteří se účastnili jednoho z nejničivějších a nejvražednějších útoků na malé části země, které lidstvo dosud spáchalo. Ve Spojených státech to lidé nazývají „válkou ve Vietnamu“.

Celý příspěvek

Poděkování Kamilovi

Dost dlouho jsem tu nebyla (dopřála jsem si po letech ten přepych pít první kávu a nekoukat přitom do monitoru), a jak vidím, tak ani moc nechyběla, blog běží vesele dál, což je stav ideální, kdo ze spřátelených blogerů by se tohohle dočkal :-). Ale vážně – je to zásluha především Kamila, který se chopil iniciativy a řídil to tady suverénně a bravurně sám. Takže moc ti děkuji, Kamile.

P.S.: Nevím, jestli sis všimnul, že můžeš moderovat komentáře. Máš pod svými články některé neschválené, pokud je to tvoje přání, tak je to v pohodě.

Máme být Panevropany?

Ladislav Větvička v rozhovoru říká:
„Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. Když zapomeneme na Marxe,
tak v praxi se nám dostal do reálného života někdy po revoluci v Petrohradě v roce 1917. To
byla jedna totalita. Druhá forma totality byl socialismus ne internacionální, ale nacionální, který
byl v jistém pohledu reakcí na socialismus internacionální. A ten, když nebudeme počítat
Mussoliniho od roku 1922, ale vezmeme přímo Adolfa Hitlera, se objevil na scéně v plné síle od
jeho zvolení v roce 1933. Tyto dvě síly máme prozkoumány velice dobře, tušíme, kdo za tím
stál, proč to vzniklo, k čemu to vedlo a kam to dospělo. Známe začátek, průběh i konec. Zároveň
ale nevíme, kdo pokračoval.

Současně s těmito dvěma začala růst i třetí ideologie – a to je v podstatě také socialismus,
nazvěme ho multinacionálním, nebo multikulturním, jak chceme. Ten začal vznikat pod vlivem jak
socialismu internacionálního, tak pod vlivem Adolfa Hitlera a jeho tlaku na intelektuály v
Německu v 30. letech, a zvláště na intelektuály židovské, kteří v polovině třicátých let museli
opouštět Německo. Ti, kteří emigrovali, začali přemýšlet o tom, proč se to stalo – a co udělat,
aby už k tomu nedošlo. Po druhé světové válce si lidé řekli: „Tak to už nikdy, musíme tomu
zabránit“ – a vznikl socialismus multikulturní, který vychází z dvacátých let od pana Kalergiho,
který byl mimochodem velkým přítelem Eduarda Beneše, T. G. Masaryka. Pochází ze střední
Evropy, takže by nám měl být blízký.

Vedle internacionálního a nacionálního socialismu vznikla ideologie socialismu multikulturního
hraběte Kalergiho a potichu zapustila kořeny v celé společnosti. A je nám známý? Kdo četl jeho
knihy? Kdo četl jeho základy takzvané „frankfurtské školy“? Kdo zná všechny ideologické
předpoklady, kde už v třicátých letech a později jsou rozpracovány teorie o tom, že rodina, ani
národní stát, ani další věci, které nám připadaly jako naprosto normální a přirozené, by neměly
být součástí jejich plánovaného budoucího světa. I když jsme se mohli smát tomu, co se dělo
ve Francii v roce 1968 a potom v Německu v sedmdesátých letech, tak myslím, že nás smích
přešel. Právě tuto ideologii následovníci „frankfurtské školy“ s úspěchem zavedli do praxe ve
Spojených státech amerických koncem šedesátých let, zvláště v sedmdesátých letech. Vidíme,
že tato ideologie velice úspěšně zakořenila v západní Evropě a po roce devadesát začala
pomaličku útočit na země střední a východní Evropy.

A dnes vidíme, že za našimi zády, bez našeho vědomí, někdy od roku 1998–99, dalších deset,
patnáct let tato ideologie zapustila kořeny i u nás. Ve školství, v silových složkách, ve všech
úřadech a institucích, které považuje za důležité podobně, jako Lenin kdysi považoval za
důležité v době revoluce obsadit mosty, poštu, telegraf a já nevím co všechno. Stejně tak dnes
obsadili školství, ministerstva a silová postavení. „

Nuže co víme o Kalergim?
Na wiki se dočteme že:
Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi rozvinul vizionářskou „pan-evropskou“ ideu, kterou se
zabýval po celý svůj život. Svůj cíl, zřídit Paneuropu v mezinárodním měřítku, pojal v roce 1922,
když mu bylo 28. Jím navrhovaný politický a hospodářský svazek evropských států měl zmírnit
hrozbu nové světové války.
V roce 1923, respektive 1924 Coudenhove-Kalergi zakládá Panevropskou unii, nejstarší z hnutí
pro Sjednocení Evropy, k němuž patřili mimo jiné i Albert Einstein, Thomas Mann, Aristide
Briand, Otto von Habsburg či Konrad Adenauer. Tím se hrabě Coudenhove-Kalergi vlastně stal
předchůdcem dnešní evropské myšlenky a evropské identity. Jednotná Evropa v chápání
Kalergiho měla stát na principech svobody, míru, blahobytu a kultury, jež jsou dodnes
samozřejmou součástí základů evropské kultury. Spatřoval jednotnou Evropu v hospodářském,
ale také kulturním a politickém ohledu jako protiváhu k USA, Rusku a Asii.

Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v
Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po
druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře
Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai B’rith a významných deníků jako New York Times
prosadit projekt i u vlády USA.

Jaká je ale podstata Kalergiho plánu?
Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených
států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh vzniklý
míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo
mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
K tomu je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně vytěsnit národnost za použití
etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout
Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů ve smíšený lid. Má být vytvořen, tak aby
mu mohla být elita nadřazena.
Univerzální princip rovnosti všech před zákonem by měl být zrušen a aby se zabránilo kritice
menšin, tyto by byly chráněny výjimečnými zákony. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže
genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření jakýchsi „podlidí“, kteří
vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabilita budou tolerovat a
přijímat vládnoucí elitu.

I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje evidentně inspirují dnešní
Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s cizorodou imigrací,
aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, se během let jeví jako základ veškeré
evropské politiky prosazující integraci a dříve nevídanou vstřícnost k menšinám jak etnickým
(multikulturalismus) tak ideovým (např. LGBT, gender)

Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Na
počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou
jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho plánu. Mezi nimi
jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a
Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se
konal na oslavu 90 let panevropského hnutí.

OSN se angažuje svým neustálým vybízením k přijímání miliónů uprchlíků, aby se
kompenzovala nízká porodnost v Evropě. Zpráva divize „Obyvatelstvo“ OSN v New Yorku z
ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a
upadající populace“. Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů
imigrantů.

Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno řešena pomocí
opatření k podpoře rodin. A je zřejmé, že genetická výbava Evropanů nebude
„namixováním“ nijak vylepšena. Takže jediným cílem těchto opatření je zcela denaturovat
národy, přeměnit je ve společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti.

G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové zdravotnické organizace, nám dokonale představil
lekci od Kalergiho, když řekl: „Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti a
smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v jediném světě, závislé na
centrální autoritě.“

Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před
opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět. Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a
míšenectví. Pod tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním
prostředkům jsou Evropané vedeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí svých
vlastních národních identit.

Pokud jde o ohlupování, hned mi (mimo jiné) vytane na mysli neomarxismus o kterém nám tetka
Wiky sděluje:
Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus
(Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred
Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann),
antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus. Prostředí kulturálních studií pracovalo
také s pojmem kulturní marxismus, od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní
komentátoři a konspirační teoretikové.
Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů,
škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století,
kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či
revizionisty. Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo
dokonce George Orwell. Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako
celku prakticky možná.

Hmm… Tak charakteristika není možná ale jeho zastánci by chtěli aby se stal vůdčí ideou.

Pavol Fendek, autor knihy „Soumrak evropské civilizace“ o neomarxismu říká toto:
„S překvapením jsem zjistil, že i znalým politologům dělá problém interpretace tohoto pojmu.
Neomarxismus považují za jakési „obrození“ původního učení Marxe v nových podmínkách, což
je zásadní omyl. Neomarxisty jsou všichni, kdo se hlásí k ideám kulturního marxismu
Frankfurtské školy a antibělošské rasistické ideologie multikulturalismu. V centru zájmu
kulturních marxistů Frankfurtské školy stojí učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící do tzv.
kritické teorie, nazvané jako nedogmatický neortodoxní neomarxismus. Podle kritické teorie jsou
Západní země jediným nositelem rasismu, xenofobie, netolerance apod., stejně jako to, že
zločiny a amorálnost Západu vycházejí z jeho charakteru, který utvářelo křesťanství.
Rozdíl mezi marxismem a neomarxismem je principiální: tam, kde Marx označuje jako
utlačovatelskou kapitalistickou třídu, neomarxisté označuji jako utlačovatelskou střední třídu,
dělnickou třídu, bílou rasu a celou evropskou civilizaci.
Pro neomarxisty, nazývané logicky též kulturními marxisty, nestojí žádná věc výše, než zničení
rodiny, kterou pohrdají jako diktaturou a inkubátorem sexismu a sociální nespravedlnosti.
Frankfurtská škola vyvinula ideologií kulturního marxismu, jejímž cílem je rozdrtit všechny zdroje
soudržnosti v Západní společnosti: náboženství, rodinu, národ, rasu a kulturu. Podle této
ideologie trpí všichni Evropané, kteří se ztotožňují s náboženstvím, rodinou, národem a rasou,
psychickou poruchou. Základní postulát zastávaný Frankfurtskou školou staví na premise, že
pozitivní postoje Evropanů vůči vlastní církvi, rodině, komunitě, národu a rase znamená
negativní postoj vůči lidem jiných náboženství, společností, národů a ras.
Pokud v této ideologické konstrukci dosadíme místo Evropanů příslušníky jiných kultur, tak tato
premisa samozřejmě neplatí. Právě tím je dokázána nevědeckost a účelovost této ideologie:
pro Evropany platí, pro ne-Evropany neplatí.“

Nemohu si pomoci ale já na takových ideách nevidím nic levicového. Jen si nemyslím že byly
vytvořeny za účelem zdiskreditování levice, nýbrž že jde o průvodní (a částí společnosti vítaný a
živený) výsledek jejich prosazování v praxi a má lví podíl na současném matení pojmů, což
leptá možnost porozumění mezi lidmi jako žíravina. Soudě skrze novozákonní: „Po ovoci
poznáte je.“ měli by se neomarxisté nazývat spíše neokalergisty což by bylo mnohem
výstižnější. Ale to by bylo hraní s odkrytými kartami a to se v těchto kruzích nenosí. On papír a
Marx snese všechno, ať si klidně starý fousáč rotuje v hrobě jako turbína.

Georg Orwell řekl: „Některé ideje jsou natolik idiotské, že jim může uvěřit jen intelektuál“.
No, nemyslím si že by všelijaké neziskovky, demonstrace, poslanecké sněmovny, státní
instituce, redakce nebo umělecké párty… atd. atp. byly nějak „nabušené intelektuály“.
Jenže ono jde hodně i o to jak promyšleně se ty ideje podávají.

KM

Svoboda slova? Možná není na škodu být v něčem „za světem pozadu“.

Na předchozí článek o udavačství bych chtěl navázat doporučením poslechu rozhovoru s Benjaminem Kurasem, dle jehož mínění je omezování svobody slova vždy prvním krokem k nastolení totality.

Výše zmíněný novinář, spisovatel a bývalý zaměstnanec BBC, který se pohybuje střídavě mezi Velkou Británii a Českou republikou a sleduje působení cenzury i autocenzury nejen ve Velké Británii, kde už dlouhá léta žije, ale i jinde ve světě , ČR nevyjímaje, má k tomuto tématu co říci a také nabízí zajímavá, mnohdy až překvapivá srovnání, či podněty k zamyšlení jak daleko se mohou vyvinout některé snahy, jejichž počátky máme možnost i u nás doma pozorovat.

Ti kdo raději čtou než poslouchají a nebo se ve svém komentáři chtějí odrazit od citace, mají možnost otevřít si celý rozhovor v písemné podobě zde.

KM

O udavačství jako takovém.

Alva zde umístila tento komentář (citaci) který převzala z diskuze na webu vodaksb.eu/diskuse:

• Spuštění aplikace pro elektronické trestní oznámení prostřednictvím Portálu občana. Pilotní odzkoušení v oblasti nenávistných trestných činů.
Ne všechny extremistické subjekty obsažené ve Zprávě se v roce 2018 dopouštěly nezákonné činnosti. Z dlouhodobého hlediska ale naplňují znaky extremismu, tak jak jsou definovány v předchozích výročních dokumentech.
Zpráva nově vedle pojmu extremismus zavádí označení projevy „předsudečné nenávisti“. Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické.
Projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Zpravidla se jedná o skupiny definované rasou, národností, etnicitou, náboženstvím, sexuální orientací, politickým nebo jiným smýšlením, sociálním původem apod. Nemusí se jednat o skutečnou příslušnost k určité skupině, ale i o příslušnost domnělou (např. je-li osoba mylně považována pro tmavší pleť za Roma, ale ve skutečností není Rom). Takové projevy nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů. Může se jednat o fyzické násilí, slovní útoky, či využívání urážlivé symboliky. Projevy předsudečné nenávisti se liší od extremistických zejména tím, že nemusí být spojeny s některou z totalitních ideologií. Osoby, které se jich dopouštějí, nemusejí být nutně členové či příznivci extremistických hnutí. Rovněž u nich absentuje jasné volání po svržení systému pluralitní demokracie a jeho nahrazení systémem totalitním.

K citovanému Alva dodává:
„Vypadá to, že se občan nezachová. Bude-li či nebude obviněn, záleží na „úhlu pohledu“ ´= libovůli udavače.“

To mne přimělo k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout toho aby tomu tak nebylo. Je to vůbec možné? Lze vypracovat nějaký postup či pravidla aby se takové libovůli co nejvíce zúžil prostor či dokonce se ji podařilo eliminovat?

O udavačství se ve Wiki dočteme toto:

Udavačství (denunciace) je anonymní či veřejné obvinění (čili udání) osoby nebo skupiny osob, nezřídka z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch a nebo na něm má osobní zájem. Udavač je obvykle nazýván konfident nebo informátor. Známým konfidentem byl Karel Sabina.

V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.

Starší právní nauka užívala pojem „udavač“ („denunciant“) jako neutrální označení osoby, která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, které je oprávněn státní orgán zahájit z moci úřední (bez návrhu soukromé osoby), především tedy trestní řízení.
V novější době takto působí trestní oznámení.

Ottův slovník naučný definuje udávání takto:

Udání – denunciace
Udání anonymní jest oznámení o spáchaném činu trestném neb o pachateli činu trestného, které kdo se zatajením svého jména činí u příslušného úřadu. Všechna trestní udání o deliktech veřejných soustřeďují se u státního zastupitelstva, které jest povinno je zkoumati bez ohledu na to, jsou-li anonymní čili nikoli. Za účelem ochrany občanů před bezdůvodným nařknutím předpisuje řízení trestní, že sluší se přistoupiti k vyšetření okolnosti v udání anononymním obsažených jen tehdy, jsou-li určitými a osvědčují-li věronodně trestný skutek nějaký; a že i tu má státní zastupitelstvo tak si počínati, aby nebyla vzbuzena obecná pozornost a aby pokud možno šetřeno bylo cti osoby obviněné.

Denunciací zove se též udání trestního skutku a provinilce vrchnosti církevní. Rozeznává se: denunciace evangelická, jež po smyslu evangelia (Mat. k. 18. v. 15—17.) tím způsobem se děje, že udavač marně napomenuv předem v soukromí, pak před svědky, potom teprve zprávu k vrchnosti vznáší, a denunciace soudní, udání učiněné příslušnému soudci, při čemž však z pravidla nevzchází udavači povinnost průvodu (tj. předkládati příhodné prostředky důkazní), jak žalobci se děje. Soudní udání podnět dává ku trestnímu řízení jako obžaloba a inkvisice.

Pojmeme-li udávání (oznamování) zcela obecně coby konání jednotlivce, aniž bychom ho dávali do souvislosti s nějakým konkrétním režimem či společenským systémem, nabízí se otázky:
Je udávání správné?
Je společnosti prospěšné?
Je správné udávat anonymně?
Mělo by být udání od anonymního zdroje ignorováno?

Žijeme v době kdy je možné na internetu udávat anonymně i anonymy, pouhým kliknutím na tlačítko. Internet je tak širokou informační i komunikační platformou s jakou se lidstvo ve své, nám doposud známé, historii nesetkalo. Vyvinula se tak rychle že s ní možná většina těch kteří ji využívají ani neumí správně zacházet (tím nemyslím technicky) a o správném přístupu k ní existují rozdílné představy. Nese to sebou problémy i „problémy“ související se šířením dezinformací i „dezinformací“.
Nikdy nebylo anonymní udání tak snadné jako dnes. Můžete ho napsat z bezpečí internetové kavárny a odeslat z jednorázově založeného e-mailu jen pro tento účel, můžete ho zavolat z mobilu na jedno použití….
Takže – co s tím?

KM

Inspirace

Před odjezdem do lůna přírody, kde nebudu pokoušen internetem, zde zanechávám nový prostor pro debatu a dva citáty které by mohly být odrazovým můstkem pro téma:

„Žádný stát na světě nepotřebuje ke své existenci finančně bohaté elity bez porozumění pro sociální spravedlnost, odpovědnost a etiku. Potvrzuje se mimo jiné, že základní lidská reakce na potěšení není pocit spokojenosti, ale chtít víc. Získanou moc, člověk neumí transformovat do štěstí. To je další a vážná výzva nejenom pro politiky a vědce, ale i pro mladou konzumní generaci.“
Jan Campbell

„Znalosti znamenají moc. Protože každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře svého nepochopení pro toho kdo ví a chápe více. Snažte se proto abyste toho znali a chápali více, braňte zájmy své a své rodiny.“
V.V. Pjakin

KM