„Mnozí naši šlechtici jsou opravdu velcí nemravové…“

27.5.2015

Úryvek z knihy B.J.Tarasova „Nevolnické Rusko. Dějiny státního otroctví“

Přeložil Hamilbar, převzalo odtud: http://womenation.org/pomeschiki-razvratniki/

O tom, že v Rusku bylo nevolnictví, vědí všichni. Co to ale ve skutečnosti bylo – dnes neví téměř nikdo.

Celá organizace, veškerý řád hospodářství založeného na nevolnících, všechen systém výrobních i běžných, každodenních vzájemných vztahů mezi panstvem a rolníky nebo sluhy byl podřízen jedinému cíli: zajistit šlechtici-statkáři a jeho rodině prostředky ke komfortnímu a pohodlnému životu. Dokonce i péče o mravnost svých otroků byla ze strany šlechty diktována snahou zamezit jakýmkoliv neočekávanostem, schopným narušit zaběhaný řád. Ruští vlastníci duší mohli upřímně litovat toho, že nevolníky nebylo možné zcela zbavit lidských emocí a proměnit v bezduché a němé pracovní stroje.

Štvanice zvěře nebyly vždy tím hlavním cílem šlechtice, vyjíždějícího v čele svých sloužících a všelikých vyžírků na „vzdálené honitby“. Lov často končil oloupením pocestných na cestách, vypleněním rolnických dvorů nebo pogromem usedlostí nepohodlných sousedů a násilím nad příslušníky jejich domácnosti, včetně žen. P.Menšikov-Pečerský ve své eseji „Staré roky“ uvádí vyprávění sloužícího o své službě u jednoho knížete:

„Asi dvacet verst od Zaborja, tam, za Undolským lesem, je vesnice Krutichino. Patřila v té době vysloužilému kaprálovi Solonicinovi. Ten byl po mnoha úrazech a zraněních penzionován a žil v tom svém Krutuchinu s mladou ženou co si přivezl z Litvy nebo z Polska… Knížeti Alexeji Jurjičovi Solonička padla do oka… Vyjeli jsme takhle jednou lovit zrzky do Undolského lesa, uštvali jsme asi deset lišek a na odpočinek jsme se zastavili poblíže Krutichina. Vyložili jsme před knížete ulovenou zvěř, čekáme…

Ale kníže Alexej Jurjič sedí, na lišky nehledí, hledí na vesnici Krutichino, ale jak, jako by ho chtěl očima sníst. Co je mi do lišek, co je mi do zrzek? Ale kdyby někdo uštval krutichinskou lišku, nevím, co bych tomu člověku dal.

Zajel jsem tedy do Krutichina. A tam panička na zahrádce u malinových keřů, malinami se baví. Chytil jsem krasotku kolem pasu, hodil si ji přes sedlo a zpátky. Dojel jsem ke knížeti Alexeji Jurjičovi  a lištičku mu položil k nohám. „Bavte se vaše jasnosti, my ze služby, co bychom pro vás neudělali.“ Koukáme, jede kaprál; málem do samotného knížete vrazil… Všechno vám říci nemohu, jak to všechno bylo, jenom, že kaprál pak už nebyl a Litevečka žila v Zaborje v přístavbě…“

Případů kdy se mezi souložnicemi velkého statkáře ocitly násilně unesené šlechtické ženy nebo dcery – nebylo v dobách nevolnictví málo.  Příčinu, že takovýto stav mohl vůbec vzniknout, přesně vysvětluje ve svých pamětech E.Vodovozová. Podle jejích slov, hlavní, a vlastně jediné co mělo v Rusku význam, bylo bohatství – „bohatí mohli všechno“.

No a je zřejmé, že když ženy drobných šlechticů mohly být vystaveny hrubému násilí ze strany vlivnějšího souseda, rolnické dívky a ženy byly proti svévoli šlechticů-statkářů naprosto bezbranné. A.P.Zablocký-Děsjatovský, shromažďující na příkaz ministra státního majetku podrobné informace o situaci nevolných rolníků, ve své zprávě konstatoval:

„Celkově se dá říci, že odsouzeníhodné styky šlechticů s jejich nevolnicemi nejsou žádnou výjimkou. V každé gubernii, téměř v každém újezdu vám uvedou příklady… Podstata všech těchto případů je vždy stejná: smilstvo, spojené s větším, nebo menším násilím. Podrobnosti jsou značně různorodé. Jeden  nutí uspokojovat své zvířecí pudy prostě silou své moci, a neznaje hranic při svém řádění znásilňuje nedospělé děti… jiný přijíždí do vesnice na určitou dobu, poveselit se s přáteli. Napřed opíjí vesničanky a pak je nutí uspokojovat zvířecí vášně jeho i jeho přátel.“

Zásada, ospravedlňující panské násilí nad nevolnicemi zněla následovně:

„Jednou je otrokyně, tak musí jít.“

Vynucování smilstva bylo na šlechtických statcích tak rozšířené, že někteří badatelé měli dokonce tendenci vydělovat z ostatních rolnických povinností – specifickou „ženskou robotu“.

Jeden memoárista vyprávěl o svém známém statkáři, že na svém panství byl „opravdovým kohoutem, a celá ženská polovina – od nejmladší do nejstarší – jeho slepicemi. „Prochází se pozdě večer po vesnici, zastaví se u nějaké chalupy, podívá se oknem a zlehounka zaťuká na sklo prstem – a okamžitě ta nejhezčí z rodiny k němu vychází…“

Na jiných panstvích mělo násilí systematicky uspořádaný charakter. Po skončení práce na poli panský sluha jde do chalupy toho, či onoho rolníka a odváží děvče – dceru nebo snachu – k pánovi na noc. A po cestě se stavuje v sousední chalupě a oznamuje tam hospodáři:

„Zítra jdeš čistit pšenici a Arinu (ženu) pošli k pánovi“…

V.I.Semenský psal, jak často všechno ženské obyvatelstvo nějaké usedlosti bylo násilím zneužíváno k uspokojení panského chtíče. Někteří statkáři, nežijící na svých panstvích, ale žijící v zahraničí nebo v hlavním městě, speciálně přijížděli na svá panství pouze na krátký čas z hnusných důvodů. V den příjezdu byl správce povinen předložit pánovi seznam všech děvčat, jež dospěla za jeho nepřítomnosti, a ten si každou bral k sobě na několik dní:

„Když byl seznam vyčerpán, odjížděl do ostatních vesnic, a znova přijel následující rok“.

To všechno nebylo něčím mimořádným nebo výjimečným, naopak, byla to věc naprosto běžná a všední, ve šlechtickém prostředí nijak neodsuzovaná. A.I.Košelev psal o svém sousedovi:

„Usadil se ve vsi Smykovo mladý statkář S., vášnivý milovník ženského pohlaví a zvláště pak svěžích děvčat. Svatbu nepovoloval jinak, než po osobním důkladném vyzkoušení kvalit nevěsty. Rodiče jednoho děvčete s touto podmínkou nesouhlasili. Přikázal přivést děvče i rodiče, které přikoval ke stěně a před nimi znásilnil jejich dceru. Celý újezd si o tom povídal, ale vedoucí šlechty se nenechal vyrušit ze svého olympského klidu a tak to pro něj šťastně skončilo“.

Je třeba přiznat, že, co se týče destruktivních účinků na charakter a mravnost lidu, čistotu lidové kultury a tradice, překonává dvě stě let dvořanského jha kteroukoliv potenciální hrozbu vycházející kdykoliv od vnějšího nepřítele. Státní moc a šlechta se chovali jako v dobyté a pokořené zemi, vydané jim „v plen“. Všechny pokusy rolníků stěžovat si na nesnesitelný útlak ze strany vlastníků podle zákonů Ruského impéria byly trestány jako vzpoura a se „vzbouřenci“ nakládali v souladu se zákonnými předpisy.

Přičemž pohled na nevolné rolníky jako na bezprávné otroky byl tak silně zakořeněn ve vědomí vládnoucí třídy, že jakékoliv násilí vůči nim, včetně sexuálního, se ve většině případů z hlediska práva nepovažovalo za zločin. Například rolníci statkářky Košelevé si nejednou stěžovali na správce panství, který je nejen zatěžoval nadměrnými pracemi, ale i odlučoval od žen, se kterými „měl prostopášný styk“. Ze strany státních orgánů žádná reakce nenásledovala a lidé, dovedení do zoufalství, správce „zmydlili“. A nyní zareagovala státní správa bleskově! Nehledě na to, že po provedeném vyšetřování se obvinění správce z násilí nad rolnickými ženami potvrdila, nebyl nijak potrestán a zůstal ve funkci s naprostou svobodou jednat jako dříve. Ovšem rolníci, kteří, bráníce čest svých žen, ho zbili, dostali výprask a byli zavřeni do šatlavy.

A vůbec, správci, jmenovaní statkáři na jejich panství, nebyli o nic méně krutí a zhýralí, než právoplatní vlastníci. Nemajíce již vůbec žádných formálních závazků k rolníkům a necítíce nutnost starat se o budoucí vztahy, tito pánové, většinou též z řad šlechty, jenomže chudé nebo úplní bezzemci, měli nad nevolníky neomezenou moc. Jejich chování na panstvích charakterizuje úryvek z dopisu šlechtičny svému bratrovi, na jehož panství vládl takovýto správce, pravda, v tomto případě – Němec.

„Drahocenný a vší duší i srdcem vážený bratře můj!.. Mnozí naši šlechtici jsou opravdu pořádní nemravové: kromě zákonných žen, mají ještě milenky z nevolnic, pořádají u sebe špinavé skandální večírky, ale nevylévají si na nich svůj vztek v takové míře, ani v takové míře nezneužívají jejich ženy a děti… Všichni vaši rolníci jsou naprosto na mizině, jsou vysílení, naprosto uštvaní a zmrzačení nikým jiným, než vaším správcem, Němcem Karlem, u nás přezdívaným „Karlou“, jež je lité zvíře, mučitel… Toto nečisté zvíře zneužilo všechna děvčata vašich vesnic a vyžaduje k sobě každou půvabnou nevěstu na první noc. Jestliže se to nelíbí samotnému děvčeti či její matce nebo ženichovi, a osmělí se prosit ho, aby ji nechal být, pak všechny podle zavedeného zvyku potrestají důtkami a děvčeti-nevěstě na týden, a někdy i na dva, připevní na krk vidlici aby nemohla spát. Vidlice se zamyká a klíč si Karla schová do kapsy. A mužikovi, mladému manželovi, protestujícímu proti tomu, aby Karel zneužil právě s ním sezdané děvče, omotají kolem krku psí řetěz a uvážou ho u vrat domu, toho samého domu, ve kterém jsme se my můj bratře narodili z jedné krve a z jedněch útrob…“

Mimochodem, autorka tohoto dopisu, byť se vyjadřuje nepěkně o způsobu života ruských statkářů, přece jenom má tendenci je poněkud vyvyšovat nad „nečistým zvířetem Karlou“. Studium všedního života epochy nevolnictví však ukazuje, že tento postoj není příliš opodstatněný. V cynické nemravnosti, kterou ve vztahu k nevolným lidem předváděli ruští šlechtici, těžko s nimi mohl soutěžit kterýkoliv cizinec. Mohl jenom napodobovat „přirozené“ pány.

Způsobů, jak vydělat na morální degradaci svých nevolnických otroků, měli ruští páni duší dostatek, a také je úspěšně využívali. Jedni posílali „děvčata“ na obrok (pozn.překl. renta, placená statkářovi) do měst, dobře vědouce, že tam budou provozovat prostituci, nebo je dokonce přímo posílali do nevěstinců. Jiní nepostupovali takto hrubě a občas z toho měli docela slušný zisk. Francouz Charles Masson ve svých zápiscích vypráví:

„Jedna petrohradská vdova, paní Pozdňaková, měla nedaleko hlavního města panství s docela slušným množstvím duší. Každý rok odtamtud dle jejího příkazu posílali nejhezčí a nejurostlejší děvčata dosáhnuvší věku deset až dvanáct let. Byly vychovávány v jejím domě pod dohledem zvláštní guvernantky a učily se užitečným a libým dovednostem. Současně je učili i tanci, i hudbě, i šití, i vyšívání, i česání, i dalším podobným věcem, takže její dům, vždy plný mladých děvčat, vypadal jako pension slušně vychovaných slečen. Když dosáhly věku patnácti let, prodávala je: ty nejšikovnější jako komorné damám, ty nejhezčí jako milenky světským prostopášníkům. A jelikož brala 500 rublů za kus, měla z toho docela slušný roční příjem“.

Carská vláda se k cizincům, kteří si přáli žít v Rusku, chovala vždy mimořádně pohostinně. Štědře jim rozdávala vysoké hodnosti, obdařovala je okázalými tituly, řády a, samozřejmě, ruskými nevolnými rolníky. Baron N.J.Wrangel, sám potomek příchozích z cizích zemí, vzpomínal na vlastníka sousedního panství, hraběte Vizanura, který vedl naprosto exotický způsob života. Jeho otec byl Indem, či snad Afgháncem a v Rusku se ocitl jako vyslanec své země za vlády Kateřiny II. Zde také zemřel a jeho syn se z jakýchsi důvodů zdržel v Petrohradě, kde byl obklopen laskavou péčí vlády. Poslali ho učit se do kadetky a po jejím ukončení obdarovali panstvím a vyzdvihli mezi hrabata Ruského impéria.

Novopečený hrabě se v zemi ruské nehodlal vzdávat zvyků své vlasti, tím spíše, že nikoho ani nenapadlo ho k něčemu takovému nutit. Na svém panství nepočal stavět velký zámek, místo toho postavil několik menších pohodlných domů, každý v jiném slohu, převážně východním – tureckém, indickém, čínském. Osídlil je násilně odebranými z rolnických rodin děvčaty, oděnými do slohu domu odpovídajícího šatstva. Poté co takto zorganizoval svůj harém, užíval si hrabě života, „cestujíce“ od jedné milenky ke druhé. Wrangel psal, že to nebyl žádný mladík, nehezký, ale příjemný a vzorně vychovaný člověk. Při návštěvách svých ruských nevolnic oblékal se též do šatů odpovídajících stylu domu, – jako čínský mandarin, nebo turecký paša.

Ovšem nevolnické harémy si na svých panstvích neorganizovali pouze příchozí z asijských zemí – ti se v této věci mohli v lecčems poučit od ruských statkářů kteří k té věci přistupovali bez zbytečné exotiky, zcela prakticky. Harém z nevolnic na šlechtické usedlosti – je stejná známka „urozeného“ životního stylu, jako lov se psy, nebo klub. Samozřejmě, ne každý statkář měl harém, stejně tak jako ne každý se účastnil štvanic, nebo usedal za karetní stůl. Ovšem ctnostné výjimky, bohužel, nebyly pro obraz představitele vyšších vrstev té doby typické.

Z dlouhé řady věrohodných, „ze života opsaných“ šlechtických postav, jimiž je tak bohatá ruská literatura, nejcharakterističnějším bude Trojekurov. Každý ruský statkář byl Trojekurovem, jestliže to dovolovaly okolnosti, nebo jím alespoň chtěl být, v případě, kdy prostředky k uskutečnění snu byly nepostačující. Je zajímavé, že v původní autorské verzi povídky „Dubrovský“, která neprošla carskou cenzurou a dodnes je téměř neznámá, psal Puškin o manýrách svého Kirilla Petroviče Trojekurova toto:

Málokteré děvče u dvora bylo ušetřeno sladce milostných pokusů padesátiletého staříka. Navíc, v jednom z křídel jeho domu žilo šestnáct služebných… Na oknech toho křídla se nacházely mříže, dveře se zamykaly na zámek, od něhož klíče měl pouze Kirill Petrovič. Mladé samotářky chodily v určenou hodinu v doprovodu dvou stařen na procházku do zahrady. Čas od času Kirill Petrovič některé z nich vdával a nové pak nastupovaly na jejich místa… (Semenskij V.I. Rolnická otázka v XVIII. a první polovině XIX. století Druhý díl Sankt-Petěrburg, 1888, str.258)

Velcí i malí Trojekurové obývali šlechtická sídla, hýřili, chovali se násilně a spěchali ukájet jakékoliv své chtíče, aniž by sebeméně přemýšleli o těch, jejichž osudy lámali. Jeden z mnoha příkladů – rjazaňký statkář kníže Gagarin, o kterém představený šlechty ve svém hlášení psal, že jeho způsob života „spočívá výlučně v lovu se psy, který dnem i nocí provozuje se svými přáteli, a který považuje za své štěstí i blahobyt současně“. Při tom nevolní rolníci Gagarina byli ti nejubožejší v celém okrese, neboť kníže je nutil pracovat na panském všechny dny v týdnu, včetně svátků a dokonce i na Svaté Velikonoce, to vše bez měsíčního vyrovnání. Zato však, jako z rohu hojnosti sypaly se na rolnické šíje tělesné tresty, a sám kníže vlastnoručně rozdával rány jezdeckým bičíkem, karabáčem, důtkami nebo pěstí.

Gagarin si pořídil také svůj harém:

„Má v domě dvě cikánky a sedm děvčat; ty poslední zkazil bez jejich souhlasu a žije s nimi; ty první musí učit děvčata tancům a písním. Při návštěvě hostů tvoří sbor a baví přítomné. S děvčaty zachází kníže Gagarin stejně krutě jako s ostatními, často je trestá důtkami. Ze žárlivosti, aby nikoho nepoznaly, zamyká je do zvláštního pokoje; jednou zbičoval jedno děvče za to, že se dívalo z okna“.

Je zajímavé, že šlechta újezdu, Gagarinovi sousedi statkáři, vyjadřovala se o něm maximálně kladně. Jak sděloval jeden z nich, nejen že u knížete „činy, protivící se šlechtické cti nebyly pozorovány“, ale, navíc, vede život a řídí své panství „stejně jako ostatní urození dvořané“! To poslední tvrzení bylo vlastně zcela opodstatněné.

Na rozdíl od kapriců exotického hraběte Vizanura, harém obyčejného statkáře postrádal jakoukoliv teatrálnost či kostýmy, neboť byl zpravidla určen k uspokojování naprosto konkrétních pánových potřeb. Gagarin je na celkovém pozadí ještě příliš „umělecký“ – učí své nevolnické milenky zpěvu a hudbě za pomoci najatých cikánek. Zcela odlišně je organizován všední život jiného vlastníka, Petra Alexejeviče Koškarova.

Byl to starý, sedmdesátiletý, dostatečně bohatý statkář. J.Něverov vzpomínal:

„Život ženských služebnic v jeho domě měl čistě harémový řád… Jestliže se v nějaké rodině dcera vyznačovala hezkým zevnějškem, brali ji do panského harému“.

Ženskou „opričninu“ Koškarova tvořilo zhruba 15 mladých děvčat. Obsluhovaly ho u stolu, doprovázely do postele, u té pak přes noc měly službu.  Ta služba měla velmi specifickou povahu: po večeři jedno z děvčat hlasitě oznámila celému domu, že „pánovi je libo odpočívat“. Což byl signál k tomu, aby se všichni domácí rozešli do svých pokojů, zatímco obývací salón se proměnil v Koškarovu ložnici. Do které přinášeli dřevěnou postel pro pána a slamníky pro jeho „odalisky“, které rozložili okolo pánovy postele. Sám pán tou dobou prováděl večerní modlitbu. Děvče, které bylo na řadě, svlékalo starce a ukládalo ho do postele. Mimochodem to, co se dělo dále, bylo naprosto nevinné, což bylo ovšem dáno výlučně pánovým vysokým věkem – službu konající usedala na židli u čela postele a byla povinna vyprávět příběhy do té doby než pán usnul, jí samotné nebylo v žádném případě celou noc povoleno usnout! Ráno vstávala ze svého místa a oznamovala, též na celý dům: „pán přikázal otvírat okenice“! Poté se odebrala spát a nová služba, nastoupivší na její místo, pomáhala pánovi vstát z postele a oblékala ho.

Při tom všem, přece jen život starého despoty nepostrádal jistou míru zvrhlé erotiky. Něverov píše:

„Jednou týdně se Koškarov vydával do páry, kam ho musely doprovázet všechny příslušnice jeho harému, a často ty z nich které ještě nestihly, z důvodu teprve krátkého pobytu v tomto prostředí, osvojit si všechna pravidla a v lázni se ze studu snažily zakrývat – vracely se odtamtud zbité“.

Výprask dostávaly koškarovské „opryčnice“ i prostě jen tak, zvláště po ránu, v době mezi probuzením a pitím čaje s obvyklou dýmkou tabáku, kdy přestárlý pán míval často špatnou náladu. Něverov zdůrazňuje, že v Koškarově domě trestali nejčastěji děvčata z nejbližších služek, kdežto muže ze dvora trestali podstatně méně často:

„Nejvíce toho schytávala ubohá děvčata. Když je netrestali rákoskou, tak mnohá dostávala facky a celé ráno byly slyšet hlasité nadávky, často zcela bez důvodu“.

Tímto způsobem trávil zkažený statkář dny svého nemohoucího stáří. Lze si však představit jakými orgiemi byla naplněna mladá léta jeho – a jemu podobných pánů, kteří neomezeně vládli osudy a těly svých nevolnických otrokyň. Ovšem úplně nejdůležitější je to, že ve většině případů se to dělo ne z vrozené zkaženosti, ale že to bylo nevyhnutelným důsledkem existence celého systému sociálních vztahů, posvěcených autoritou státu, který neúprosně mravně kazil jak otroky, tak i samotné otrokáře.

Od dětství budoucí pán, pozoruje způsob života rodičů, příbuzných a sousedů, vyrůstal v atmosféře tak zvrácených vztahů, že jejich nemorálnost si jejich aktéři již naprosto neuvědomovali. Anonymní autor zápisků ze života statkářů vzpomínal:

„Po obědě se všechno panstvo uložilo spát. Po celou dobu, zatímco oni spí, děvčata stojí u postelí a odhánějí mouchy zelenými větvičkami, stojíce a nehýbajíce se z místa… U malých chlapců jedno děvče větvičkou odhánělo mouchy, druhé vyprávělo pohádky, třetí hladilo paty. Je až překvapující jak to bylo rozšířené – i pohádky i patičky – a přenášelo se to ze století do století!

Když panští kluci povyrostli, přidělovali jim pouze pohádkářky. Sedí děvče na kraji postele a protahuje: I-van ca-re-vič… a mladý pán leží a provádí jí věci… Nakonec mladý pán začal odfukovat. Děvče přestalo vyprávět a opatrně vstalo. Páníček vyskočí a plesk jí po tváři!… „To si myslíš, že jsem usnul?“ – Děvče v slzách opět protahuje: I-van ca-re-vič…“

Další autor, A.Panajevová, zanechala pouze krátkou skicu pouze několika typů „obyčejných“ šlechticů a jejich každodenního života, ale to úplně postačuje abychom si dokázali představit prostředí, ve kterém mladý pán vyrůstal a které formovalo jeho osobnost takovým způsobem, aby z něj ve stáří byl další  Koškarov.

Na vzpomínaném již v předcházející kapitole šlechtickém panství, shromáždili se blízcí i vzdálení příbuzní zemřelého statkáře, aby si podělili jeho majetek. Přijel i chlapcův strýc. Starý člověk, mající značnou společenskou váhu i vliv. Je svobodný, ale vydržuje si početný harém; ve svém sídle si postavil dvoupatrový kamenný dům, do kterého nastěhoval nevolnická děvčata. S některými z nich beze studu přijel na dělení, provázely ho ve dne v noci. A nikoho z přítomných ani nenapadne se kvůli tomu nějak ostýchat, všem se to zdá být přirozené a normální.  Pravda, za několik let bude muset panství tohoto váženého člověka vláda přeci jenom převzít do péče, jak se praví v oficiálním ustanovení: „za pohoršující jednání do nebe volající nemravné povahy“…

A zde je mladší bratr nemravy, chlapcův otec. Panajevová o něm říká, že je to „dobrák“ a asi je to pravda. Jeho žena, chlapcova matka, je slušná žena a dobrá hospodyně. Přivezla s sebou několik služebných „děvčat“. Ale nebylo dne, aby je před očima svého syna nebila či neštípala za jakoukoliv chybu. Tato milostpaní chtěla mít ze svého syna husarského důstojníka, a aby ho naučila vzpřímenému držení těla, stavěla ho každé ráno na čtvrt hodiny do zvlášť k tomu vyrobené formy, ve které musel stát čtvrt hodiny v pozoru. A tou dobou se chlapec „zbavoval nudy tím, že plival do obličeje a kousal do rukou služebnou, která byly povinna držet ho za ruce“ – píše Panajevová, která tyto scény pozorovala.

Aby v chlapci vytvořila velitelské návyky, vyháněla mamina na louku rolnické děti a milostpáníček nemilosrdně bil dlouhým prutem ty, které před ním špatně pochodovaly. Jak všední byl tento obrázek, potvrzuje velké množství očitých svědků i nedobrovolných účastníků. Nevolník F.Bobkov vzpomínal na zábavy panstva, když přijelo na statek:

„Vzpomínám, jak milostpaní, sedící na parapetu, kouřila dýmku a smála se při pohledu na hrajícího si synka, který si z nás udělal koníčky a poháněl nás bičem…“

Tato na první pohled celkem nevinná panská zábava ve skutečnosti měla důležitou funkci, vštípit šlechtickému dítěti určité sociální návyky, stereotypy jednání vzhledem k obklopujícím ho otrokům. Budoucnost tohoto šlechtického hnízda, celého šlechtického rodu, budou na sebe nuceny převzít nemanželské děti. Ovšem jejich psychika je značně traumatizována vědomím společenské méněcennosti. I když v průběhu času získají všechna práva „urozené ruské šlechty“, nedokáží zapomenout traumatizující zážitky dětských let.

Morální zpustnutí ruských statkářů přesahovalo všechny meze. V domě, mezi služebnictvem, ničím se od něj neodlišujíce, žily nemanželské děti pánovy, jeho hostů či příbuzných, kteří tu po své návštěvě zanechali takovouto „památku“. Šlechtici neshledávali nic divného v tom, že jejich vlastní, byť i nemanželští synovci a neteře, bratranci a sestřenice jsou v postavení otroků, vykonávají tu nejtěžší práci, jsou krutě trestáni, případně prodáváni jinam.

J.Vodovozová popsala, jak v domě její matky žila takováto děvečka – „byla plodem lásky jednoho našeho příbuzného a krasavice z kravína na našem dobytčím dvoře“. Pokud byl živ otec memuaristky, vášnivý milovník domácího divadla, bylo postavení Minodory, jak jí říkali, celkem přijatelným. Byla vychovávána s pánovými dcerami, dokonce uměla trochu číst a mluvit francouzsky, hrála též v domácích divadelních kusech. Matka Vodovozové, která se ujala řízení panství po smrti muže, však zavedla úplně jiné pořádky. Změny měly na osud Midory velmi neblahý vliv. Bohužel, děvče s křehkou stavbou těla a vybranými způsoby vypadalo spíše jako urozená dáma, než jako obyčejná děvečka. Vodovozová o tom psala:

„To, co dříve oceňovali – její vynikající způsoby a eleganci, nutné pro herečku a komornou v dobrém domě, – se nám nyní, dle mínění matinky k ničemu nehodilo. Před tím Midora nikdy nedělala žádnou špinavou práci, teď musela dělat všechno, jenomže její křehký a k nemocem náchylný organismus jí v tom vadil: doběhne pro někoho přes dvůr, – dostane kašel, přinese dřevo k zatopení v peci, ruce má samou třísku a otečou jí. Matinka ji kvůli tomu čím dál tím více pohrdala, s čím dál tím větším podrážděním hleděla na elegantní Midoru. K tomu je nutno poznamenat, že matuška vůbec nesnášela hubená, křehká, bledolící stvoření, nýbrž dávala přednost zdatným, růžolícím a silným ženám… V té razantní proměně matinky k neobyčejně krotké Midoře, jež se před ní ničím neprovinila, zřejmě nemalou roli hrál její vzhled „étérické bytosti“. A tak se postavení Midory v našem domě stále zhoršovalo: strach… a neustálá nachlazení zhoršovaly její slabé zdraví: stále silněji kašlala, hubla a bledla. Vybíhajíc ven podle příkazu v dešti i v chladu, bála se dokonce přehodit si přes sebe šátek, aby jí nevyčítali „zpanštělost“.“

Nakonec milostpaní, vidouc, že žádný užitek od takovéto příliš kultivované otrokyně nebude, spokojila se s tím, že svoji nevolnickou příbuznou prodala spolu s jejím mužem známým statkářům.

Jestliže spořádaná vdova, starostlivá matka svých dcer, mohla jednat takto cynicky a krutě, pak o způsobech statkářů, ráznějších a tvrdších, nám dá představu popis života v sídle generála Lva Izmajlova.

Informace o nešťastné situaci generálova služebnictva se nám dochovala díky dokumentům kriminálního vyšetřování, započatého na panství Izmajlova poté, co vešly ve známost případy dokonce i v těch dobách poněkud neobvyklého násilí a nevázanosti.

Izmajlov organizoval kolosální pitky pro dvořany celého okruhu, na které sváželi k zábavě hostí rolnická děvčata a ženy jež mu patřily. Generálovi sluhové objížděli vesnice a násilím odváděli ženy přímo z domů. Jednou, když zorganizoval takovéto „hry“ ve své vesnici Žmurovo, se Izmajlovovi zdálo, že „děvek“ je svezeno málo a tak vypravil povozy do sousední vesnice. Leč tamější rolníci se neočekávaně postavili na odpor – svoje ženské nevydali a kromě toho v temnotě zbili Izmajlovova „opričnika“ – Guska.

Rozběsněný generál neodkládal pomstu do rána a ještě v noci v čele svých sloužících a všelijakých vyžírků vzal vzbouřenou vesnici útokem. Poté co rolnické chalupy rozebrali na jednotlivé trámy a založili požár, vyrazil statkář na vzdálené pole, kde se kosilo a tak tam také většina vesnice nocovala. Tam nic netušící lidi svázali a zbili.

Očekávaje hosty na svém panství, generál chápal povinnosti hostitele po svém, bezpodmínečně každému poskytnout na noc děvče k „rozmarným vztahům“ jak je delikátně řečeno ve vyšetřovacím spisu. Nejvýznamnějším návštěvníkům generálského domu se na statkářův rozkaz vydávala úplně mladá děvčata dvanácti a třináctiletá.

V hlavní rezidenci Izmajlova, ve vesnici Chitrovščina, byly u statkářova domu dvě přístavby. V jedné se nacházela kancelář panství a šatlava, v druhé – statkářův harém. Pokoje této budovy měly východ pouze přes místnosti užívané samotným statkářem. Na oknech měly železné mříže.

Počet Izmajlovových milenek byl díky jeho rozmaru vždy roven třinácti, i když jeho složení se neustále obměňovalo. Do harému nezřídka brali děvčata deseti až dvanáctiletá, která nějakou dobu vyrůstala pánovi na očích.  Jejich další osud byl víceméně stejný. Ljubov Kamenská se stala milenkou ve 13. letech, Akulina Gorochová ve 14-ti, Avdotija Černyšová v 16-ti.

Jedna z generálových milenek, Afrosiňjan Chomjaková, jež se do panského domu dostala ve svých třinácti letech, vyprávěla, jak ji dva lokajové z ničeho nic odvedli z pokojů, kde posluhovala Izmajlovovým dcerkám a dotáhli ji, přičemž ji málem vlekli po zemi, bijíce ji a ucpávajíce ji ústa, aby se nebránila, ke generálovi. Od tohoto okamžiku bylo děvče několik let Izmajlovovou milenkou. Ale když si dovolila poprosit povolení setkat se s příbuznými, potrestali ji za takovou „drzost“ padesáti ranami karabáčem.

Život obyvatelek generálského harému byl mimořádně tvrdým. Procházet se mohly pouze za bdělého dozoru, krátce na zahradě sousedící s přístavbou, jejíž teritorium nesměly nikdy opustit. Když doprovázela svého pána na cestách, děvčata převáželi ve zcela uzavřených vozech. Nesměly se vídat ani s rodiči a všem rolníkům i sloužícím bylo nejpřísněji zakázáno pohybovat se poblíž budovy harému. Toho, kdo si dovolili projít pod okny nevolnic, nebo se jim j jenom zdálky poklonil – krutě trestali.

Život generálské usedlosti nebyl prostě hrubý a mravně zkažený – byl vyzývavě, agresivně zvrhlý. Statkář využívá fyzickou dostupnost nevolných žen, ale především se snaží zkazit je uvnitř, rozšlapat a zbourat jejich duchovní bariéry, a dělá to s démonickou umíněností. Poté co si vzal do svého harému dvě děvčata – rodné sestry, nutí je Izmajlov společně, jedna před druhou „snášet svoji hanbu“. A trestá své milenky ne za skutečné prohřešky, dokonce ani za odpor proti jeho fyzickému nátlaku, ale za pokusy bránit se morálnímu násilí. Avdotiju Konoplevu vlastnoručně zmlátí za to, že „nechtěla jít k panskému stolu, když milostpán mluvil nepřístojné řeči“. Olga Šelupenková byla tahána za vlasy také za to, že nechtěla poslouchat panské „neslušné řeči“. A Marija Chomjaková dostala výprask důtkami jen proto, že zčervenala od „sprostých slov milostpána“…

Izmajlov trestal své milenky i důkladnějšími tresty. Surově je bili karabáčem, na krk jim připevňovali vidlici, posílali na těžké práce a podobně.

Nimfodoru Choroševskou, neboli jak ji říkal Izmajlov Nymfu, zkazil když ji ještě nebylo čtrnáct. Přičemž, poté co se kvůli něčemu rozhněval, podrobil ji celé řadě krutých trestů:

„napřed dostala výprask karabáčem, potom důtkami a v průběhu dvou dnů dostala výprask ještě sedmkrát. Po těchto trestech nacházela se tři měsíce stále v uzavřeném harému panství, a celou tu dobu byla pánovou milenkou“

Nakonec ji oholili půl hlavy a poslali do draslárny, kde strávila sedm let při galejnické práci.

Ovšem vyšetřovatelé zjistili jednu pro ně naprosto šokující skutečnost. A totiž, že Nimfodora se narodila v době, kdy její matka byla pánovou milenkou a byla zavřena v generálově harému. Takže jak se ukázalo, ta nešťastná dívenka byla Izmajlovovou nemanželskou dcerou. A její bratr, taktéž nemanželský syn generála, Lev Choroševskij – sloužil mezi „kozáčky“ v panské čeledi.

Kolik měl ve skutečnosti Izmajlov dětí se nepodařilo zjistit. Některé se hned po narození ztratily v beztvaré mase čeledi. V jiných případech vdávali těhotnou od statkáře ženu za nějakého rolníka.

Jednou z nejrozšířenějších zábav šlechtické společnosti bylo ve druhé polovině XVIII. století divadlo.

Začalo to jako zábava, ovšem brzy zaujetí divadelními představeními nabralo charakter skutečné vášně. Ovšem, stejně jako v celém šlechtickém životě epochy nevolnictví, i zde rozhoduje koncept vlastnictví, atribut „moje“ má rozhodující roli. Divadlo jako takové je samozřejmě hezká věc, ale nejprestižnější je mít vlastní divadlo, vlastní herce.

Domácí divadlo si pořizovali v první řadě pro to, aby sloužilo k povyražení domácího pána. Někdo toužil po úctě, jiný chtěl překvapit hosty štědrým pohoštěním a bohatými dekoracemi, početností souboru, a někteří majitelé si tím naplňovali nerealizovanou touhu po literární slávě. Jiní jen tak blbli k pobavení svému i ostatních. Polní maršál hrabě Kamenskij osobně prodával lístky na představení svého divadla, nesvěřujíce nikomu tuto odpovědnou práci, a stejně tak vedl přísnou evidenci příjmů pokladny a též jmen těch komu lístky daroval. Žertéři platili hraběti sedícímu na místě prodavače vstupenek v parádní uniformě i s řádem sv.Jiří měděnými drobáky. Leč skoupý velmož nebyl líný pečlivě přepočítat mince, což mu trvalo zhruba půl hodiny. Při tom pouze za kostýmy jedné inscenace „Chalifa Bagdádského“ utratil okolo 30 000 rublů. Bohatý statkář Ganin, „téměř poloviční idiot“ dle neuctivého vyjádření M.Pyljajeva, hrál na svém panství výlučně hry vlastnoručně napsané, ve kterých také sám hrál. Jednou z jeho oblibených rolí, a jak se říkalo, výborně jím hranou, byla „role lvice na všech čtyřech“.

Celé je to téměř nekonečná galerie nesmyslných obrazů a sbírka veselých historek ze kterých by se dal eventuálně sestavit poutavý komediální námět na téma „starých časů“. Ale ve skutečnosti se za těmito anekdotickými příběhy o podivínských statkářích skrývá mimořádně neutěšená skutečnost zákulisí nevolnického divadla, do kterého tak neradi nahlížejí současní apologeti ruského života v XVIII.-XIX. století.

V divadelním sále na stěně osobní lóže excentrického hraběte Kamenského visely důtky. V průběhu představení si Kamenskij zapisoval všechny chyby, kterých si povšiml, a o přestávce se vydával za kulisy a jedny z těchto důtek bral s sebou. Potrestání viníka bylo provedeno okamžitě a křik trestaných doléhal až k divákům, které tato doplňková zábava velmi těšila.

Kníže N.G.Šachovský byl co se týče prostředků fyzického působení na své umělce ještě vynalézavější. Dostávají výprask rákoskou nebo důtkami, krk jim zamykají do vidlice nebo je usazují na židli, uvázanou ke stěně železným řetězem a na šíji upínají obojek a nutí je sedět tak několik dní téměř bez pohybu, bez jídla a spánku.

Pánovi se nelíbí hra hlavní hrdinky a tak neváhá přímo v županu a noční čepičce vyskakuje s poza kulis a bije ženu s rozpřahem do tváře s hysterickým vítězným křikem:

„Říkal jsem, že tě na tom nachytám! Po představení marš do stáje pro zaslouženou odměnu“

Herečka na okamžik zkřiví tvář, ale hned dostává předcházející hrdý vyraz vyžadovaný rolí a pokračuje v hraní…

Jiný pán přichází o přestávce za kulisy a napomíná jemně otcovským tónem:

„Ty, Sašo, svoji roli jsi moc nezvládla: baronka se musí chovat důstojněji“. A těch 15-20 minut přestávky byly pro Sašu nekonečné, píše životopisec, „kočí jí bil se vší důstojností. Potom tatáž Saša musela hrát ve vaudevillu, nebo odtancovat balet“.

Rákosky, facky, nakopnutí, vidlice a železné obojky – to jsou běžné prostředky trestání a současně též prostředky výchovy talentů ve šlechtických divadlech. Život herců-nevolníků se tam málo v čem lišil od postavení oduševnělých loutek. Používali je, jejich úkolem bylo bavit a přinášet potěšení. Ale bylo je možné beztrestně zlomit, zmrzačit, nebo vůbec zničit. Leč existuje názor, že právě tam, v těch rezervacích ponížení lidské osobnosti, tyranie a krutosti, se rodilo ruské divadelní umění, a již kvůli tomu samotnému lze odpustit všechny nedostatky „růstu“. Ale – lze?!

Očitý svědek všedního života feudálů i jejich nevolnických „loutek“ psal v hořkém údivu: „Ať se snažíš jak se snažíš, ale prostě si nedokážeš představit, že lidé, a navíc děvčata, po rákosce, a k tomu navíc rákosce od kočího, zapomínajíce na bolest a ponížení, se okamžitě dokáží změnit buď ve vážnou hraběnku, nebo skákat a smát se z celé duše, flirtovat, létat v baletu, a při tom to musely dělat a také dělaly, protože jak všechny říkaly, že když se nebudou rovnou z pod rákosky vrtět, veselit se, smát se, skákat, tak opět kočí… Vědí z hořké zkušenosti, že za sebemenší náznak strojenosti je budou opět bít a bít hrozně. Jasně si představit takové postavení nejde, ale vždyť přece to všechno bylo… Stejně jako flašinetáři holí a řemenem nutí tancovat psy, tak i statkáři rákoskami a důtkami nutili smát se a tančit lidi…“

Fyzickými tresty utrpení a muka nevolnických umělců zdaleka nekončila. Generalissimus A.V.Suvorov, náruživý milovník divadla a hudby, byvše sám majitelem nevolnického souboru, nechal se jednou slyšet, že divadelní představení jsou užitečná a potřebná k „procvičení a nevinnému povyražení“. Většina generalissimových současníků, disponujících nevolnickými herečkami, nesdílela tak úplně jeho idealistické názory a proměňovala svá domácí divadla ve skutečná ohniska té nejbarbarštější neřesti.

De Passenans popisuje všední dny ruského statkáře-divadelníka následovně:

„Jeho kuchaři, jeho lokajové a podkoní stávali se v případě potřeby muzikanty… jeho komorné a služky – herečkami. Jsou současně jeho milenkami i živitelkami a chůvami dětí které mají s milostpánem…“

Nevolnické herečky – byly téměř vždy nucenými milenkami svého pána. Fakticky to byl další harém, jenomže veřejný, něco na co byl majitel otevřeně hrdý. Herečkami dobromyslný majitel „hostí“ své přátele. V domě, kde bylo domácí divadlo, nejednou představení končilo hostinou, a hostina – orgiemi.

Člověk, který si dopisoval s Voltairem, člověk „evropského vzdělání“, Jusupov měl ve svém soukromém životě zvyky asijského despoty, na což kunsthistorikové rádi zapomínají. Ve svém paláci v Moskvě měl divadlo a skupinu baletek, – patnáct až dvacet nejkrásnějších děvčat vybraných mezi herečkami domácího divadla, jimž hodiny tance dával za obrovské peníze Yogel. Tyto nevolnice připravovali z důvodů dalekých od čistého umění. I.A.Arsenjev o tom psal ve svém „Živém slově o neživých“ psal:

„V čase Velkého půstu, kdy nehrála carská divadla, zval k sobě Jusupov důvěrné přátele na představení svého nevolnického baletního souboru. Tanečnice, poté co Jusupov dal domluvené znamení, shodily své kostýmy a objevily se před diváky ve svém přirozeném vzezření, což staříky, milovníky všeho krásného, uvádělo do vytržení“.

Ovšem jestliže pro přestárlé panstvo podobné hříšné zábavy, navíc v době Velkého půstu, byly vědomou svobodnou volbou, pak z hlediska nevolných účastnic těchto knížecích „večírků“ to vypadalo úplně jinak. Na statkářův rozkaz vytrhávali mladá děvčata z patriarchálních rolnických rodin, jež žily krajně konzervativním náboženským způsobem života, a násilně je učili neřestem. Co všechno musely vydržet, jaká fyzická a duševní muka vytrpěly tyto nešťastné Ariši a Feni, než se naučily se smíchem obnažovat před zraky chlípných velmožů, jestliže pro jejich matky bylo v té době neodpustitelným hříchem objevit se před cizími lidmi prostovlasá? Jaká bolest se skrývala za jejich úsměvy?! A skutečně by dokázali nějací mimozemští dobyvatelé způsobit jim větší ponížení, a spolu s nimi celému národu, jeho tradicím, důstojnosti a cti, než toto „přirozené“ panstvo?

Napsáno Janika Rubriky: Zajímavosti Tagged with Autor: Hamilbar