Covidování v Klokanystánu.

8.8.2021

Hlášení špatných zpráv doléhá i od protinožců. Už je druhé největší australské město Melbourne v lockdownu. A také jejich hlavní město hlásí další rekordní počet nově nakažených. Úřady obyvatele varují, aby se připravili na to, že se situace ještě zhorší. Zdá se že vyhlídky Austrálie ani zdaleka nejsou dobré. Výstižně s humorem a nadhledem tamní situaci vykresluje dopis, který jsem objevil na iternetu. Jde o dopis anonymní, tedy neumím posoudit jeho věrohodnost. Ale uvědomil jsem si že tu máme Astra, který ho může okomentovat a případné rozpory s realitou uvést na pravou míru.

Austrálie mne zajímá nejen proto že v ní žije kamarád Astr, jehož prožívání krušných časů mi není lhostejné, ale také proto že byla až donedávna prezentována jako země která zvítězila nad covidem. A to takřka bez očkování pouze zavedením přísných opatření proti nimž lidé protestují. U nás se kráčí oběma cestami: tedy jak opatření – tak i vakcinace.
Následující vyjádření ze dne 14.05.2021 jsem si vypůjčil od JUDr. Jindřicha Rajchla:

„Jednou z nejustálenějších frází, která optimisty spojuje či přímo charakterizuje jejich smýšlení je „světlo na konci tunelu“. Jedná se o všeobecně přijatý výraz, jenž definuje očekávání lepších zítřků. I já jsem svým založením optimista. Nikoliv však ve vztahu k rozvoji covidového autoritářství. V případě tohoto fenoménu skutečně na konci tunelu žádné světlo nevidím. Ten tunel směřuje jen hlouběji do černočerné tmy.
Připomeňme si v rychlosti heslovitě hlavní milníky uplynulého roku:
Snad to tři týdny vydržíme
Šije celá republika
Řešením je chytrá karanténa – Vakcíny vše vyřeší – stačí jedna dávka
Očkování bude dobrovolné a očkovaní lidé nebudou nijak zvýhodňováni
Látkové roušky jsou k ničemu, je třeba nosit dvě chirurgické roušky přes sebe (sic!) nebo respirátor
Očkování se samozřejmě nebude týkat dětí
Budou třeba dvě dávky vakcín
Očkování nemusí být účinné vůči mutacím
Bude nutné se očkovat každý rok minimálně dvakrát
Bez očkování dětí epidemii nezvládneme
Pfizer již testuje vakcínu na kojencích
K návštěvě restaurace a dalších podniků (kino, divadlo, sportoviště) bude nutný covid pas

No a nejnovější perlu vypustil ze svých úst šéf MeSES Petr Smejkal. Tento současný apokalyptik číslo jedna, jenž z trůnu s přehledem sesadil své předchůdce Flégra, Kubka a Hořejšího v interview prohlásil:
„Když bude v restauraci někdo, kdo nebude mít QR kód nebo covidový pas, kdo tam evidentně nemá co dělat, tak hostinský může zavolat policii. Pro mě je to ekvivalent, jakoby někdo byl opilý a začal se rvát. Tak ho vyhodím, nebo majitel zavolá policii, a ta ho vyvede.“
Došlo tak k prolomení další hranice. Neočkovaní lidé byli postaveni na úroveň opilců a měli by být vyvádění policií jako výtržníci. Myslím, že je zřejmé, že už jsme jen krůček od okamžiku, kdy budou prohlášeni za zločince. Ona proklamovaná dobrovolnost vakcinace zmizela nenávratně v prachu dějin.„
(konec vypůjčeného textu)

Navzdory chmurnému závěru, srovnám-li současné místní poměry s těmi Australskými (uvedenými v dopisu) dalo by se říci: „Zlatý Babiš!“
Nojo. Ale ono se také říká „Co není může být.“ a já skutečně nevidím nějaké to světélko, které by poskytovalo záruku toho že se v té Australské variantě neocitneme. Protože tlak na vakcinaci zcela nepochybně narůstá a je těžké odhadnout jak daleko je vláda ochotna zajít v jejím prosazování. Teď máme před volbami – ale co bude po nich, až budou mít politici své posty na další čtyři roky jisté a už se jim nebude příčit „nepopulární“ rozhodování?

Takže pro tu představu, jak by to mohlo vypadat i u nás, předávám slovo Češce žijící v Austrálii a autorce následujícího textu, který by měl být docela aktuální neb jest datován ke 4.8 2021:

Minulý týden jsem četla českou knížku Listopád, autorka Alena Mornštajnová. Kniha je fikce, jak by třeba vypadala situace v ČSSR, kdyby v listopadu 1989 vyhráli komunisté. S prvními stránkami se mně dělalo mdlo z pomyšlení, kterak jsem taky mohla dopadnout za své názory a postávání a výkřiky na náměstí. Jenže při popisu fiktivních příběhů s odstupem pěti, deseti a více let jsem si najednou v hrůze uvědomila: „Do prkýnka, ona přesně popisuje to, v čem já žiju tady a teď!“ Proto si opět vylévám srdce klávesnici. Donedávna jsem australskému a speciálně queenslandskému vedení fandila v domnění, že nás covidovýma opatřeníma ochránili. Ale já už vám nějak nevím…

Do sousedního státu nebo teritoria potřebuju „víza“. Říkají tomu pass neboli propustka, povolení ke vstupu. Mění se za pochodu, takže když si ho svědomitě vytisknete den předem, ráno už nemusí být aktuální. Toho jsme teď ušetřeni, protože hranice jsou stejně zavřené, jsou tam zátarasy a policie v roli pohraničníků. Psi nejsou potřeba, všudypřítomné kamery je skvěle nahradí a bez nároku na Pedigree.- Od prvního května máme uzákoněno, že každá provozovna musí vládě poskytnout informace o každém, kdo tam jen strčí nos. Na dveřích všech obchodů, kadeřnictví, kin, prádelen… prostě venku na každých dveřích (v případě třeba tábořišť tak na stromě nebo ceduli) jsou čtverečkové QR kódy. Ten musíme před vstupem oskenovat chytrým telefonem, v kterém musíme mít staženou vládní aplikaci. Apka přes ten kód zajistí, že někde nahoře budou vědět, kdy jsme kam vlezli a kontaktní údaje o nás.
Já mám sice toho chytrýho blbce, ale nejsem online, takže tak jako dělám, že to dělám, ale už mě do několika obchodů a galerie nepustili, protože chtěli vidět, jak vše tou aplikací prošlo. Navíc při svém švejkování musím obezřetně koukat přes rameno, jestli za mnou nestojí někdo, kdo by mě udal. Mají sice náhradní řešení pro lidi bez chytrýho telefonu, ale jen jednou v kavárně se mně poštěstilo, že jsem mohla svoje údaje vyplnit ručo fučo do jejich tabletu. Byli ovšem tak naštvaní, že ho museli hledat a pak to oni musí vládě odeslat, že mně do kafe určitě plivli. Snad aspoň někdo negativní. A kolik lidí ten tablet omatlalo, na to jsem ani nevzdechla.
Nejveselejší je jít do nákupního centra, to se skenuješ při vlezu do centra a pak v každým obchodě, záchodě, kamkoliv strčíš hlavu, vlastně předtím, než ji tam strčíš. QR kódy fungují spolehlivěji než vojáci ve zmíněné knížce. A pro nás postarší se nákup stává superopruzem, neb v ruce mám sundané sluneční brýle, optické brýle na čtení cen, které se potom stejně s rouškou zamlží, chytrofón, klíče od auta, peněženku, tašku, nasazuju si roušku a do toho na mě ochranka řve, že si ty plný ruce musím dezinfikovat.

Kdybych chtěla za mamkou do Čech, tj. opustit Austrálii, tak musím vládu požádat o „výjezdní doložku“, kterou mně stejně nedají, protože ji nedali napoprvé ani plně očkované (tj. osobě s rudým razítkem) kamarádce, jejíž mámě v Čechách zbývá pár týdnů života. A kdyby to náhodou dopadlo – letenky, když už výjimečně jsou, tak se pohybují v řádu tisíců dolarů, a výsledek, jestli odletíte, doletíte a přiletíte, je stejně jistý asi jako věštba z kávové sedliny. Před odletem taky potřebujete covid test starý maximálně 72 hodin, přičemž testovací místa vám garantují jeho obdržení do pěti dnů.
A kdyby se přece jen člověk z tohodle ostrova dostal, tak po návratu dvoutýdenní samovazba pod dozorem armády v určeném hotelu za 3 000 doláčů. Zatím, i když je člověk očkovanej, bez výjimky. Teď pobyt v karanténní cimře zpestřili ještě tím, že mají uvězněnci zakázáno chodit na balkóny. Někdo nafilmoval, jak si z balkónu na balkón předávají cigarety a virus.

Roušky jsou povinné všude, mimo sport a podobně, to znáte sami z loňska, jenom tady se to dodržuje a hlídá. A to tak, že když jsem si ji jednou ve stařecké roztržitosti zapomněla nasadit a vkročila na posvátnou půdu obchodu bez ní, ječela na mě ochranka, prodavači, ale i zákazníci. Připadala jsem si jako hlavní aktérka v honu na čarodějnice, takže jsem se do toho kšeftu už nevrátila a večeři jsem vyčarovala z domácích zásob.
S australským sluníčkem, proti němuž nosíme sluneční brýle a čepici, tak v té roušce už nepoznám ani vlastního manžela. Dobrá příležitost pro bankovní lupiče. Další problém s mojí nedokonalou angličtinou, kdy si kvůli náhubku vzájemně nevidíme na pusu, tak mně čím dál víc lidí nerozumí a já už si taky připadám jak natvrdlo, jelikož se pořád ptám, co pod tím hadrem huhlali, a rychlejší by bylo, kdyby mně to namalovali.
Uvažuju o studiu znakové řeči. Ovšem při mé smůle by pak byly určitě povinné palčáky.

Očkování tady probíhá, jako kdyby ho logisticky zaštiťovala chytrá horákyně. Očkuje se a neočkuje se. Zatím mělo oba dva píchance jen 13 % Australanů. Vláda sice chvályhodně hned zpočátku nakoupila dostatečné množství AstraZeneca, ale množí se případy úmrtí na krevní sraženiny, takže moc důvěry nedává. Všeobecně se obviňuje očkovací látka, ale podle naší zdravotnice, která nám zajišťuje veškeré zdravotní opíchání, je problém jinde. Po zabodnutí jehly se má nejdřív trošičku nasát, aby bylo jasné, že neteče nic růžového a není napíchnutá žádná cévka, a pak teprve zatlačit a vpustit očkovací látku do pacienta. Jenže všechno se dělá šup lup nebo ještě spíš hrk frk a na tohle se zapomíná.
Já jsem v tomto ohledu bez stanoviska, protože se hroutím, i když do sebe zapíchnu omylem jehlu při šití. Ale stejně čekám na Pfizera, kterého zase není dostatek. Jeden čas byl nedostatek jehel. A tak dochází i ke kuriózním situacím, kdy si naše milé federální státy a teritoria vyčítají, že tenhle je ve srabu a soused mu nepůjčil vakcíny. Nojo, jenže soused neví dne ani hodiny, někdy ani minuty, kdy je bude potřebovat sám. Obočí a tlak asi pár lidem zvedl výrok jednoho ministra, který na tuhle situaci zoufale prohlásil: „A to si říkáte Commonwealth?“ Zřejmě si, chudák, pod pojmem Společenství národů představoval společné národní očkování.

Pokuty za nedodržení čehokoliv se vesele rozdávají a pohybují se od stovek do tisíců dolarů. Jen nedávný příklad, kdy mladý muž přijel z Nového Jižního Walsu a v propustce nepřiznal, že byl v Sydney, která byla už tehdy horká tečka. Napařili mu flastr 10 000 dolarů australských. Koho by ta pálka zajímala v kačkách, kurs se obvykle pohybuje okolo 16 až 17 korun za klokaní dolar. Já jsem si zpočátku myslela: Haha, jak ty pokuty a platby za karantény z lidí dostanou? Jenže dluhy, které máte vůči státu, jsou všude ve světě na úplně nejprvnějším místě ze všech prvních.

Ano, český tisk má tentokrát pravdu, do ulic Sydney vyrazila armáda a bude pomáhat policii s dodržováním všech opatření. Budou chodit dům od domu, klepat na dveře a zjišťovat, jestli všichni obyvatelé sedí doma na zadku. Opravdu si nevymýšlím, na tuto strategii byli vážení občané upozorněni i v televizi. Takže mohou očekávat, že se jim za dveřmi zjeví dva chlapi v dlouhých kožených kabátech… pardon ve slušivých uniformách, vyžádají si doklady a přepočítají přítomné.- Kamarád z rodné hroudy mně chtěl poslat časopis Puchejř, jako už ho posílá celá léta a je to moje vzácná spojka s domovem. Na pražské poště mu bylo sděleno, že Austrálie nepřijímá žádné zásilky, aby náhodou nebyly nakažený.
Nevím, jak by ten virus přežil, když mně sem vloni úřední dopis s modrým pruhem a s rozhodnutím o českém důchodu putoval čtyři měsíce.
Nevím, jestli nebudou uplatňovat i praxi z jiných oborů, kdy jsou vyžadovány otisky palce, protože exoticky vypadající obyvatelé jsou k nerozeznání jeden od druhého i od třetího a mohou své zaměnitelné podoby zneužít.

Před dvěma měsíci, v blaženém čase, kdy byl od viru pokoj, se kamarád vydal na svoji dlouho plánovanou a stále odkládanou cestu do Západní Austrálie. Po deseti dnech putování a ujetí tří a půl tisíce kilometrů se dohrabali k hranicím státu v době, kdy někde zase někdo prsknul, a hranice zavřeli. Přišla nám od něho SMS: „Tak nás na západ nepustili.“
On je Australan, neměl tušení, jaké asociace ve mně tahle věta vyvolá.
Na objednání k zubaři manžel čeká už rok a půl, protože se průběžně zavírají, otvírají, omezují a tak pořád dokola.
K dnešnímu dni má stát Queensland 66 pozitivních případů a tři a půl miliónu lidí (celá jihovýchodní část) je v domácím vězení. Veškerá hřiště jsou zavřená, na tom dětském jsou pro jistotu houpačky zauzlované.
Z mimocovidového soudku: Volby jsou v Austrálii povinné už hóóódně roků. Pokud se nedostavíš k volbám, ulehčíš svému účtu o něco přes 100 dolarů. Napadá mě několik dalších nevirových podobností s různými režimy, ale to už bych se nemohla podepsat ani křestním jménem :-)

Na demonstranty zatím nestřílí, ale vodní děla už očekávám. A zavřít nás můžou, až zezelenáme (je čím dál těžší najít politicky korektní barvu). V sobotu jsme měly dámskou jízdu s českýma kamarádkama. Každá navařeno, napečeno, já chlebíčky v lednici. Ráno v 10 hodin byl nečekaně vyhlášen tvrdý lockdown od čtvrté hodiny odpoledne. Nerady porušujeme nařízení, ale tohle nešlo překousnout. Takže pár odvážných členek naší disidentské skupiny muselo dorazit na místo před čtvrtou, musely parkovat za rohem, ještě před přípitkem jsme pozavíraly dveře a okna, při odchodu se holky nesměly vřele a hlasitě loučit na ulici.

Z klokaního Alcatrazu zdraví
Marta Anonym

KM.

Napsáno Kamil Mudra Rubriky: Napsal Kamil Mudra