Něco poetiky
Napsal Zoom
Kdo Tě nepoznal
————————
Sám ve svém vesmíru
nenapsaných dopisů
ztracených tužeb
Běží náhorní planinou
myslí si
že vyzrál na svět
když přiklonil se k nicotě
Nechce
ničemu věřit
jen sobě
Netuší
oč přichází
a ještě přijde
Nekonečno se mu
posmívá
Ejhle člověk!
***
Vzkaz
——–
Vojáček jde pouští rozpálenou
a pomalu vysychá
Zapomněl už, kdo do války
před léty ho odeslal
Nevzpomíná nad krajinou
v hlavě jenom stín mu zbyl
Nebylo tam příliš písku,
nebylo tam slunce moc
Snad ten slabý závan větru
přijde někdy na pomoc
A vzpomínka se mu vrátí,
bude možná silnější.
Vodu, kopce, lesy, města
v duchu zase uvidí
A vrátí se, a vrátí se?
Kdopak ví, jo, kdopak ví…
***
Krajina zapomnění
————————
Krajina zapomnění, krajina dlouhých nocí
nepřichází kuropění
ráno sto let od půlnoci
Potěžkejte svoji duši
a promluvte ke svědomí
sic je vám to sotva platné
A nechtějte rozhřešení
Snad pak přijde trocha slunce
snad déšť smyje otazníky
život projít kolem hladce
Neuzříte, tomu není
Ještě jednou děkuji, Zoome, že jste uznal tento prostor hodným pro vaše verše.
Tohle bude takové tiché zákoutí, pro mě osobně pohlazení pro duši v záplavách často zbytečných, zlých a útočných slov všude kolem.
Jak už jsem zmínila, překvapilo mě, že člověk Vašeho zaměření s rozsáhlými znalostmi a vzděláním v úplně jiném oboru, než je humanitní, něco takového napíše. Taky možná proto jsem těm veršům věnovala větší pozornost, než mívám ve zvyku. A myslím, že i o tom to je, je nesmírně důležité, jak slova druhých přijímáme. Děkuji i za to :-).
A já zas děkuji Vám za poskytnutý prostor.
Krásné verše.