O „dospělých civilizacích“

7.10.2014

Druhá část. O „pranici v pískovišti“.

Napsal anlazz.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

V první části jsme hovořili o myšlence „dospělé civilizace“, podobné té, kterou ve svých románech „Mlhovina v Andromedě“ a „Hodina býka“ popsal Ivan Antonovič Jefremov. Ale k tomu abychom pochopili co to vlastně je „dospělá civilizace“, je nutné trochu prozkoumat tu „dětskou“.

Překvapivě metafora Pereslegina o tom, že současná civilizace představuje vlastně civilizaci „dětskou“, je, jak se ukazuje, mimořádně vydařená. Člověk současnosti, „dospělý“ ve svém přirozeném prostředí, se při opuštění tohoto prostředí překvapivě začíná chovat jako dítě. Vezměme si jen ty, tak nás znepokojující, problémy budoucnosti. Pro měšťáka má problém „supercivilizace“, neboli žádoucí budoucnosti lidstva (o nežádoucí by bylo třeba hovořit zvlášť), velice jednoduché řešení – asi jako mají děti o „životě dospělých“. Dítě je přesvědčeno, že to, čím se liší od dospělého, spočívá v síle. Přičemž „silou“ se rozumí ani ne tak síla fyzická, jako schopnost realizovat svoji vůli. Jednoduše řečeno, dítě se domnívá, že „dospělí můžou všechno“. Sníst tolik zmrzliny kolik se jim zachce, být dlouho venku, chodit spát po desáté hodině, koupit si tolik hraček kolik chtějí, chodit do kina na jakýkoliv film, atd. atp.

Samozřejmě, nám to připadá jako dětská naivita, a od jistého věku začíná člověk chápat, že rozdíl mezi dítětem a dospělým spočívá v něčem úplně jiném. Něco jiného jsou ovšem civilizace. Když jde o ně, dospělý člověk si překvapivě uchovává své „dětské myšlení“. „Dospělou civilizaci“ neboli supercivilizaci si představuje jako takový svět, jenž naplní všechna jeho současná přání. V první řadě si supercivilizaci představuje jako svět hojnosti. V představách současného člověka je „dospělá civilizace“ povinna poskytnout svým členům dostatek všeho, od exotických potravin až po hvězdolety. Žádné námitky týkající se ceny této hojnosti se nepřijímají (s výjimkou jedné, o které budeme hovořit níže) – jestliže civilizace není schopna ji poskytnout, pak je houby „super“.

Mimochodem, hojnost – to je „první level“ představ o „supercivilizaci“. Kromě něj existují i podstatně důležitější příznaky „supercivilizace“. Hovoříme-li o výše zmíněné síle, neměli bychom zapomínat, že v našem světě se toto slovo často používá jako synonymum válečné moci. Žádná jiná vlastnost se nestaví tak vysoko jako schopnost „vymazat“ libovolného protivníka. Současná sci-fi osídluje kosmický prostor ohromnými impérii čítajícími miliony planet a disponujícími mnohatisícovými flotilami. Dalo by se říci, že jestliže civilizace nedisponuje alespoň několika ubohými kosmickými bitevními loděmi, nelze ji považovat nejen za supercivilizaci, ale vlastně ani za civilizaci kosmickou. No a samozřejmě, celá ta masa létajícího železa má za povinnost provozovat vzájemné rozsáhlé masakry. Cíle těchto „megabitev“ jsou zpravidla nejasné – možná se jedná o dobytí nových planet (nebo obranu starých), i když něco takového postrádá smysl. Minimálně proto, že bitvy „megaflotil“ jsou daleko nákladnější, než teraforming jakékoliv planety (když už je tu přání získat nějakou tu část „nebeské pevniny“). I když, předvídajíce podobné námitky, mnozí autoři zavádí svého druhu „deus ex machina“ v podobě potenciálně antihumánní entity: všeliké „praZlo“, jakési hmyzu podobné organismy či „bohové chaosu“, kteří ze své podstaty touží zničit lidstvo…

I když, podrobně rozebírat problematiku „hvězdných válek“ zde nemá smysl, to je zvláštní téma, stejně jako problém vzájemných vztahů mezi civilizacemi. Důležité je to, že podobné představy jsou hlavním proudem lidského myšlení, převládající představou o budoucnosti – pokud tato, samozřejmě, nastane. Stejně jako dítě přenáší své dětské představy na život dospělých, tak i současný člověk vidí „supercivilizaci“ jako něco podobného současnému vyspělému státu: s mocnou flotilou letadlových lodí a vysokým HDP. Nejzajímavějším na tom je, že přít se s podobnými představami je velmi těžké. Je přeci naprosto zřejmé, že být dnes občanem USA je o hodně lepší než být obyvatelem jakési Guineje nebo Paraguaye. Ovšem bude-li podobný vztah „fungovat“ i v budoucnosti, má-li smysl přenášet tam tuto představu o žádoucím ideálu – o tom nepřemýšlí nikdo. Stejně jako žádné dítě nepřemýšlí o tom, k čemu je mu moře zmrzliny, stovky hraček a možnost zmydlit Vasku ze sousedního vchodu. Přeci, jasná páka, je to zlý člověk ten Vaska, sebral lopatičku – takže schopnost vyhodit ho z pískoviště je přirozenou a opodstatněnou nutností.

Při tom, překvapivě, rodiče odtahující od sebe peroucí se děti nijak neudiví tvrzení, že jestliže by se chovali podobně, již dávno by se vzájemně pozabíjeli. Ale při tom dále věří tomu, že pokrok spočívá v možnosti postavit nespočetné množství nových svazů letadlových lodí a kosmických křižníků (v budoucnosti). Proč? V čem spočívá problém podobného chápání vývoje současným člověkem? A čím skutečně jsou armády hvězdných křižníků: nezbytnou součástí budoucnosti, nebo nějakým artefaktem současných představ o ní? A nakonec, existuje způsob chápání budoucnosti člověkem, nebo je do konce svých dnů odsouzen vymýšlet ničím neopodstatněné fantazie?

***

Překvapivě právě odpověď na poslední otázku je klíčová. Odpovíme-li na ni, můžeme automaticky odpovědět na všechny ostatní. Ve skutečnosti, chápání budoucnosti – je nejdůležitější vlastností lidského rozumu. Právě ono dává člověku ty vlastnosti, které mu umožnily vytvořit to, co chápeme pod pojmem civilizace. Základem tohoto chápání je možnost odhalení nějakých zákonů vývoje – konstrukce specifického „modelu skutečnosti“, který obsahuje pro člověka nejdůležitější vlastnosti okolního světa. Právě znalost podobných zákonitostí umožňuje člověku zabývat se například zemědělstvím. Chápání toho, že zrno upuštěné do připravené půdy dá nový klas, je obrovským výbojem lidstva. Ale podobná představa je možná i pro složitější systémy, jako je například společnost. Právě proto, prakticky od samého počátku historie lidstva je pro člověka důležité pochopení tohoto problému – což se projevuje v tvorbě složitých nábožensko-mýtických systémů.

Rozbor těchto systémů – je zvláštní velké téma, zatím poznamenáme pouze jedno: při vší své zdánlivé iracionálnosti má mýtus vždy racionální základ – je představou o reálně ve světě probíhajících procesech (hlavně společenských). Zvláštností mytologického chápání je to, že se vytváří ve společnostech s velmi pomalou rychlostí společenských změn. Odtud – idea o neměnnosti, o „věčném návratu“ a nemožnosti opustit věčný koloběh přírody. Dávný kazatel psal:

„…Slunce vychází a znovu zapadá,
aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
Severní vítr se mění v jižní,
sem a tam točí se, tam a sem,
kolem dokola stále vrací se.
Veškeré řeky do moře míří,
moře se ale nepřeplní.
Tam, odkud pramení, se řeky vrací,
aby pak odtamtud znovu plynuly…“

Právě tak ubíhaly dějiny z pohledu člověka po tisíciletí. „Vše je pomíjivost a honba za větrem“ a každá změna je nesmyslná, na místo svrženého přichází nový tyran, a každý pokus dostat se z tohoto koloběhu je odsouzen k nezdaru. Je pochopitelné, že v tomto světě věčné uzavřenosti, věčného návratu ke zdrojům, nemohly existovat žádné myšlenky na změnu světa. Objevily se, až když rychlost evoluce začala být v tom věčném koloběhu alespoň trochu viditelná. Ona profláknutá „doba osová“ – doba formování nových světových ideologických systémů, jež se pozvedly nad předcházejícími rodovými panteony, – je zároveň dobou světových říší.

Na rozdíl od minulých říší, existujících buďto v jednom a témže areálu po celá staletí, beze změn prožívajících nekonečné „světové cykly“, jako byl starověký Egypt, nebo rostoucích a hroutících se v průběhu jedné, dvou generací, jako Asýrie, nová impéria, počínaje Achaimenovci a konče Pax Romana, objevila ideu lineárního vývoje. Samozřejmě, ne hned, a ne všem, ale sama možnost proměny světa v cosi jiného, začala nositelům lidského rozumu docházet. Vrcholem takového světonázoru se stalo „napřímení“ věčného koloběhu do „přímky“, které se uskutečnilo s přijetím křesťanství. Cesta od stvoření světa do Posledního Soudu sice nebyla prvním, ale zato v dějinách nejznámějším případem futurologie. Křesťanství odhodilo představy o neměnném koloběhu světa a zavedlo nové, založené ne na pouhém nárůstu změn, ale na aktivní roli člověka v těchto změnách. Poslední soud měl započít teprve tehdy, až všem lidem na zemi bude kázáno Evangelium (Mt 24, 13–14). To je velmi důležité, – odteď se christianizace celého světa stávala kosmickým aktem, od kterého závisel chod dějin. Samozřejmě, hovořit o úplném vítězství nad „koloběhem světa“ se ještě nedalo – musela uběhnout řada století než se křesťanská eschatologie transformovala do ideje pokroku.

Mimochodem, utváření této ideje – je složitým a nejednoznačným procesem, který je třeba rozebírat zvlášť. Zatím se omezíme na to, že lineární interpretace dějin je sama o sobě – důležitým krokem v dějinách lidstva a že přechod k ní od ideje „věčného koloběhu“ se stal prvním důležitým stupněm k chápání historických procesů. Přesnější modely sociálního pohybu vyžadovaly větší množství historického materiálu, který tehdy ještě neexistoval. Historie coby věda se jako taková teprve rodila (Herodota mi nemusíte připomínat!), transformujíce se z „historiografie“ na vlastní historii, a nemohla podat kompletní obraz proměn světa. Může se to zdát překvapivým, ale podstatně perspektivnější se ukázala analýza relativně „současných“ událostí, o kterých zůstalo o hodně více zpráv, nežli obsahují staré kroniky. Právě na zkoumání současnosti se zrodila metoda, jež se stala následujícím (po ideji „lineárního pokroku“) stupněm k poznání zákonů vývoje společnosti.

Ve skutečnosti, její zrození bylo též zákonitým. K XIX. století dosáhla rychlost změn světa té hranice, která umožňovala studium zákonitostí těchto změn. Člověk i nadále žil svůj předcházející ospalý život, ve kterém dokonce ani války nebo revoluce nijak zvlášť neměnily ustanovený řád života. (A že těch válek v průběhu historie nebylo málo. Třeba ta třicetiletá svého času vzala s sebou třetinu obyvatel Německa, ale ani ona nedokázala změnit odvěký řád věcí.) Ale jednotliví myslitelé, pozorně studujíce obraz změn probíhajících ve světě, dokázali v nich vidět to, čeho si dříve nikdo nevšiml. Karel Marx a Bedřich Engels se stali prvními lidmi, kteří převedli problém „změny kvality“ z čistě filosofické a abstraktní do roviny praktické. Zbavili Hegelovskou dialektiku metafyzického „Světového Ducha“ a nahradili ho vývojem společenských procesů. Marxisty zavedený dialektický materialismus ukázal se býti mocnou zbraní: nejen že umožnil vyjasnit otázku zdroje společenských změn (stavše se zdrojem tzv. „historického materialismu“), ale umožnil také přistoupit ke studiu budoucnosti a zkoumat budoucí (ve vztahu k situaci poloviny XIX. století) evoluci sociálních systémů.

***

A ta budoucnost se ukázala býti značně podivnou, pohlédneme-li na ni očima průměrného evropského měšťáka předminulého století. Především, společnost, která měla nahradit tehdy existující systém, který marxisté nazývali „kapitalismus“, se mu neměla v ničem podobat. Vše na co byl měšťák zvyklý a co mu bylo tak drahé, bez čeho si život vůbec nedokázal představit – vlastnictví, peníze, kapitály, burzy, banky atd. – mělo beze stopy zmizet. A to, co mělo přijít – ne, ne utopické zámky-phalanstery, ve kterých lidé žijí v jakýchsi tajemných „falangách“ – byla diktatura proletariátu. Proletáři, jež byli od nepaměti tou nejnižší třídou (níže – jenom lumpeni), měli uchopit vládu do svých rukou. A při tom, suprise-suprise, dále pracovat v továrnách a nestěhovat se do, neznámo odkud se vzavších, zámků-phalansterů. Ostatně, diktatura proletariátu – to je pouze počátek, tak říkajíc rozcvička před nadcházejícími změnami.

To, co mělo nastat potom, bylo pro měštěnína už vůbec mimo chápání průměrného člověka. Odumírání státu, soukromého vlastnictví a rodiny vypadá do té míry děsivě, že se dá vysvětlit snad jen šílenou fantazií pomatených teoretiků. Jestliže utopické phalangstery ještě jakž takž zapadaly do obvyklých představ: vždyť na světě žije tolik podivínů, klidně se mohou shromáždit na jednom místě a uskutečnit svoji utopii – pak změna celé společnosti přesahovala všechny myslitelné meze. Měštěnín nechápal: cožpak on sám, nositel „slavného zdravého rozumu“ se vlastníma rukama zřekne vlastnictví, rodiny a – strašné jen pomyslit – státu. Kdyby tam nebyl ten poslední bod, dalo by se ještě uvažovat o nějakém donucení ke komunismu, ale odumírání státu přece znamená zánik „donucovacího aparátu“. Proto nepřekvapuje, že podobné uvažování mělo za následek vždy jen jedno – odmítnutí marxistických myšlenek (nebo alespoň jejich výše uvedené části).

Ale vážně, proč marxismus prezentoval tyto na první pohled tak podivné obrazy. Vždyť zřeknutí se vlastnictví, rodiny nebo státu skutečně vypadá podivně. Za prvé proto, že nejenom buržua a maloměšťák, ale ani dělník nijak netouží po něčem podobném: byla by hloupost myslet si, že dělník jen prahne po tom ztratit rodinu nebo dokonce soukromé vlastnictví (přesto, že žádné nemá). Dělník chce mít slušný plat, pracovat v práci s normovaným pracovním dnem, v létě jezdit na dovolenou atd. atd. A ještě, velmi často, dělník touží po tom stát se buržuem – nebo aby se alespoň jeho děti „vyšvihly mezi lepší lidi“ a našly si místo mezi „elitou“. A co se týče Marxem a Engelsem zmiňované nové společnosti, ta může být dělníkovi ukradená. Takže nám z toho vychází, že mezi obyvateli buržoazního světa není nikdo, kdo by si přál vybudovat tuto novou společnost (rozhodně ne v masových počtech). (To mimochodem ukázaly experimenty s phalangstery. Žádné mimořádné nadšení ve společnosti nevyvolaly.) Tak co tedy přimělo německé myslitele přijít s tak podivným obrazem budoucnosti? Záhada.

Ve skutečnosti nejde o žádnou záhadu. Prostě běžné myšlení (ten slavný zdravý selský rozum) neumožňuje pracovat s tak složitými systémy jako je například společnost. Z toho také vyplývá ta stoprocentní jistota, že jejich vývoj jde tím „nejlepším“, byť třeba jen pro většinu, směrem. To ovšem naprosto neodpovídá skutečnosti. Zdrojem žádné podstatné společenské změny nebylo nějaké výslovné (explicitní) přání, nejen jednotlivců, ale ani celých tříd. Tentýž kapitalismus vznikal ne proto, že se feudálům nebo rolníkům zachtělo této změny – určitě ne. Dokonce ani městské vrstvy, ona slavná „buržoazie“ (tehdy ještě tohle slovo nemělo svou kapitalistickou konotaci), nijak zvlášť netoužily měnit základy svého života. Kdepak, každá třída chtěla jen jedno jediné – zlepšení podmínek svého života. Pravda, vycházelo to ale tak, že zlepšení podmínek jedněch vyvolávalo zhoršení života jiných – co naděláte, tříd je mnoho a zdroje jsou vždycky omezené. Například zlepšení životních podmínek šlechty nesli na svých bedrech rolníci. Rozšiřování práv a možností měst mělo za následek omezování feudálních privilegií (města byla hlavní oporou královské moci v epoše absolutismu). Co se týče rolníků, ti samozřejmě nezískávali vůbec nic, ale kdyby se měly uskutečnit jejich sny, asi bychom hovořili o zániku velké části civilizace (což se dá těžko považovat za dobrý konec).

Celkově, vzájemný boj všech tříd musel dříve či později způsobit, že prostor pro kompromisy se vyčerpal. Feudální společnost skončila ve slepé uličce v okamžiku, kdy ještě více dřít rolníka z kůže již nešlo – protože veškerá kůže již byla dávno sedřená. Ale šlechtici a buržuové pokračovali v přetahování deky na sebe. Všichni víme, jak se krize vyřešila. Někdy revoluční cestou – jako ve Francii, jindy – relativně evolučně, jako v Anglii (ale i tam usekli Karlovi hlavu). Tato nová společnost zrušila všechny dřívější společenské vztahy, feudálové a měšťané se proměňovali v novou třídu – buržoazii (tak jak tento termín chápeme dnes), rolníci se proletarizovali a stávali se městskými nebo venkovskými dělníky. Ještě jednou připomenu – rolníci se vůbec nechtěli stát dělníky (a dokonce se tomu úporně bránili), ba ani šlechtici nehořeli touhou stát se podnikateli nebo úředníky. A dokonce obrovský počet obyvatelů měst usilovně lpěl na svém původním způsobu života, jako byly feudální cechy a gildy – ale pokrok byl neúprosný. Feudální společnost nemohla dále existovat – a tato krize musela být vyřešena, ať už si to většina obyvatel přála nebo ne.

Úplně totéž se muselo stát i s kapitalismem. Dříve či později se musela dostavit krize, která nemohla být vyřešena jinak, než změnou společenského zřízení. Samozřejmě o nějakém přání buržousta či proletáře se v takovém případě nedá vůbec mluvit: na pořadu dne není otázka plnění přání, nýbrž přežití společnosti jako takové. A teprve po překonání vrcholu krize začíná být aktuálním zlepšování života. Marx žil právě v tomto okamžiku – kdy se původní absolutní peklo pro dělníky proměňovalo na něco více méně snesitelného: zkracoval se pracovní den, zaváděla se minimální mzda, šel boj o zákaz dětské práce. Většina socialistů se domnívala, že právě tato cesta umožní řešit všechny problémy a povede k vybudování pro všechny přijatelné společnosti. Že stačí ještě kousek, a bude možno mluvit o smíření dříve antagonistických tříd v harmonické společnosti. Ovšem pro Marxe a Engelse takováto tvrzení byla absurdní. Nešlo ani tak o to, že za každým kapitalistovi vyrvaným drobkem byly roky usilovného boje a ono vykřičené zlepšování společnosti bylo spjato ani ne tak se snahou o harmonii jako se stoupajícím tlakem proletariátu. S neustálými stávkami, střety s policií, a konečně s činností aktivistů, žijících neustále pod hrozbou uvěznění. Šlo o něco jiného.

***

Šlo o to, že, stejně jako v tom případě s feudalismem, kapitalismus měl jakousi krajní mez své existence, bod, který nemohl nikdy a nijak překonat. Ten základní protiklad, který nemohl být vyřešen jinak, než totální změnou společenského řádu.

Marxismus vyvozuje základní protiklad kapitalismu jako protiklad mezi společenskou výrobou a soukromým přivlastněním kapitálu (ve „vulgárním marxismu“ se tomu říkalo protiklad mezi prací a kapitálem). Ono se to často vykládá velmi zjednodušeně: „dělníci vytváří nadhodnotu a buržousti ji prožírají“. Jenomže tento výklad přináší více škody než užitku. Většinou kapitalista na svou osobní spotřebu neutrácí zase až tak veliké částky: no dobře, deset milionů dolarů ročně, no, když už se moc snaží, sto! Ve srovnání s kapitály největších společnosti, které činí miliardy a desítky miliard – to není tak mnoho. Navíc, velmi mnozí příslušníci buržoazie (například v Evropě) nevedou nijak mimořádně luxusní životní styl – projevuje se vliv protestantské etiky. Právě z toho vzniká iluze o možnosti vybudování spravedlivější společnosti beze změny společenského zřízení: představa, že když všichni buržuové dokáží o něco snížit úroveň své spotřeby, mohou se tyto peníze dostat dělníkům, a ti se na oplátku mohou vzdát třídního boje. A tím vznikne ona vytoužená společnost „všeobecného štěstí“.

Jenomže je tu jedna drobnost, která spočívá v tom, že pod daným protikladem marxismus chápe něco jiného. Problém je v něčem úplně jiném: rozhodující část nadhodnoty, kterou kapitál odebírá dělníkům, nejde na osobní spotřebu „panstva“, ale na navýšení kapitálu. Za ty peníze se nakupuje další vybavení, staví se nové budovy, najímá se personál, financují se marketingové studie – zkrátka, dělá se všechno pro zvětšení firmy. Kapitál musí růst – to je absolutní zákon kapitalismu. Problém spočívá v tom, že růst musí všechny kapitály, zatímco zdroje naší Země jsou, jak je známo, omezené. A proto, v průběhu svého růstu, musí kapitály mezi sebou vést krutou válku. Může to vypadat překvapivě, ale tento boj je zároveň též příčinou, proč musí každý jeden kapitál růst. Ty, které růst odmítnou, dříve nebo později snědí. Co naděláte – dialektika života.

Kapitál má jeden jediný cíl své existence – vítězství v konkurenčním boji se sobě podobnými. Proto veškerou svoji činnost kapitalista optimalizuje se zřetelem výhradně k tomuto cíli. Všechna ta výstavba továren, průzkum nových nalezišť, aplikace výsledků vědeckého bádání, nové konstrukce a výrobní postupy – směřuje k jedinému cíli: předehnat konkurenci. V tom také spočívá hlavní rozpor kapitalismu: stvořil obrovský a složitý systém výroby, představující masu vzájemně provázaných a vzájemně závislých podniků, které současně mezi sebou válčí na trhu. Výroba jakýchkoliv výrobků je naprosto druhotná – důležitá je kapitalizace. Někdy se lze obejít i bez výroby čehokoliv – stačí růst kotace na burze. Nárůst burzovních spekulací a nadouvání „burzovních bublin“ jako byla známá „hysterie dotcomů“ má kořeny právě v tomto. Problém nespočívá v tom, jak se domnívá značný počet „expertů“, že „spekulativní“ kapitál vytlačuje kapitál průmyslový, ale že průmyslový i „spekulativní“ kapitál mají fakticky totožný cíl – konkurenční boj.

Tento boj nekončí ani dosažením absolutního vrcholu – ustavením monopolu. Může to vypadat překvapivě, ale monopolní postavení neruší konkurenci, pouze ji převádí do jiných forem. Od tohoto okamžiku firma-monopol musí vydávat všechny své síly ne na rozšíření svého trhu, ale na boj s těmi, kdo by ji potencionálně mohl sesadit z vrcholu. Ve skutečnosti se nejedná o nic nemožného. Nakonec, trh je trh, dokonce i ve své „monopolní“ variantě a těžkosti „převzetí“ vlivu monopolisty jsou kompenzovány neskutečnou atraktivitou takového „sousta“ (kromě jeho velikosti je třeba si uvědomit, že monopolista může zvyšovat cenu o hodně výše než je cena tržní, což má za následek potenciální „přehřátí“ trhu). Takže, únik ze systému neexistuje – monopol nemění podstatu kapitalistického systému, naopak ještě zjevněji demonstruje jeho podstatu: monopolista může (a zároveň musí) neomezeně zvyšovat svůj kapitál a jediné co mu v tom brání – je vliv jiných monopolistů (ze „sousedních“ oblastí), jak přímý, tak prováděný prostřednictvím státu (antimonopolní politika).

Ostatně, nebavíme se o zvláštnostech současného kapitalismu, ale o tom, že nezávisle na formě, jeho podstata zůstává stejná. Místo toho aby se staral o uspokojování potřeb občanů, stará se vždy o vydělávání peněz. Právě tento aspekt je základem „výroby“ kapitalistických krizí. Na konkurenčním boji založené mechanismy řízení nic jiného nedokáží. Miriády všelikých zpětných vazeb, neskutečné množství modelů chování, norem a pravidel – to vše je soustředěno jenom na to, aby ukouslo konkurentům alespoň kousek jejich koláče.

***

Toť on, kořen všech problémů, odhalený marxismem. Konkurence, jako boj o zdroje, jsoucí základem všech společenských vztahů, zachvacující všechny společenské třídy a vrstvy. To je důvod proč nepřipadá v úvahu ustavení společnosti „všeobecné harmonie“: je asi stejně pravděpodobné jako hypotetický „patriarchální ráj“, vymyšlený na konci feudální společnosti, s jeho bukolickými krajinkami a galantními kavalíry. Jak známo, místo „patriarchálního ráje“ přišla Revoluce s gilotinami a terorem, a poté – kapitalismus s jeho stroji „slupnul“ tu „bukoliku“ že po ní nezůstala ani stopa. Jenomže stejný osud očekává i jakýkoliv model „spravedlivého kapitalismu“ – jeho vnitřní princip nevyhnutelně povede ke zničení jakýchkoliv mechanismů určených ke stabilizaci nákladů konkurenčního boje. Jakékoliv akce mající za cíl blokovat nastoupení krize, mají za následek snížení komerční efektivity a návazně hledání cest jak je obejít. A brzy na trhu opět vítězí ten, kdo dokázal obejít kroky oněch „globálních regulátorů“ (nebo ještě lépe využít jich ve svůj prospěch, tak jak se to přihodilo například s MMF, jež se stal nástrojem v rukách naprosto konkrétních „hráčů“).

Chaotická podstata kapitalismu, neodstranitelná žádnými „kosmetickými procedurami“, jako např. keynesianství, vyhlíží zvláště hloupě ve srovnání s rostoucí silou lidského rozumu. Chaos skrývaný za geometrickými objekty závodů, za přesnou prací složitých strojů, chaos nacházející se za prací dělníka, inženýra, vědce, chaos ukrytý v nekonečném množství všelijakých plánů rozvoje, marketingových strategií a pojednání analytiků. A nakonec, to úplně nejhorší, chaos, podřizující si ohromné kolosy státní byrokracie a milionové armády. Imperialismus, jako nejvyšší stádium kapitalismu, kdy konkurence stoupá na úroveň megasystémů obsahujících stovky milionů lidí. Tento chaos již lidstvo stál několik desítek milionů přímých obětí prostřednictvím dvou Světových válek. A hrozí ještě větším počtem, v souvislosti s mnohokráte zvýšenou ničivou silou zbraní.

Kapitalismus narazil na své meze. Dále cesta nevede. Člověk nemůže nadále pořádat „pranice v pískovišti“, protože již vyrostl do té míry, že jakékoliv „pranice“ budou mít za následek takové počty obětí, jaké svět zatím neviděl. Ještě před První světovou válkou existovaly naprosto exaktní výpočty, ukazující, že se stane pro země, jež se jí zúčastní, katastrofou. Známá kniha Normana Angella „Velká iluze“ ve které anglický ekonom dokazoval, že válka nevede k rozkvětu, ale ke katastrofě, se před začátkem války stala bestselerem. Jenomže to nepomohlo. Nekonečné množství vzájemně provázaných konkurenčních zájmů nevyhnutelně vedlo k válce, a zde nejenom Norman Angell, ale i korunované osoby byly bezmocné. Jak známo, císař Vilém poté, co vydal příkaz ke vstupu vojsk do Belgie, plakal. Příkaz ale neodvolal. Nemohl ho odvolat – protože jiná cesta pro německý kapitál neexistovala. A dokonce i poté, když První světová jatka skončila a lidstvo na své vlastní kůži poznalo, co to jsou „hrůzy války“, kdy se zdálo, že již nikdy více lidstvo do této pasti nespadne – nic neskončilo. Za 20 let vstoupil svět do nové války, ještě strašnější než ta předcházející.

A pouze jedna událost světového významu, která se udála v intervalu mezi První a Druhou světovou válkou, umožnila lidstvu opustit tuto smyčku. Bavíme se o vzniku a růstu Sovětského svazu, státu, kterému obyvatelé Země vděčí za svoji existenci. A nejenom za ni. Právě vznikem Sovětského svazu dostal člověk šanci „opustit pískoviště“ a konečně dospět. A dokonce ani to, že to byl právě sovětský člověk, který se poprvé fyzicky zvedl nad planetu, která po tisíciletí sloužila jako aréna nekonečných „válek v pískovišti“, není vůbec náhoda. Ano, první pokus byl neúspěšný – úplný průlom se nezdařil. Chaos pevně drží člověka ve svých rukách. Nicméně právě tento příklad nám ukazuje cestu dalšího vývoje. Letadlo bratří Wrightů uletělo několik desítek metrů a při čtvrtém letu se poškodilo a již nikdy více neletělo. Ale právě od tohoto okamžiku získal člověk možnost svobodného letu a tisícileté sny o křídlech se dočkaly své realizace. Stejně tak SSSR je prvním, byť i neúspěšným skokem do budoucnosti, jež před člověkem otevírá počátek „dospělé historie“. Ostatně, o té bude následující část…

Napsáno Janika Rubriky: ANLAZ (přeložil Hamilbar) Tagged with Autor: Hamilbar