Kuba 5. – závěr

One hell of a Gamble

Napsal G.Alexandrov

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Přečetl jsem si komentáře k příspěvku o Kubánské krizi a rozhodl se podívat se na ty události ještě jednou, ale z trochu jiného úhlu. Dnes si již můžeme dovolit být nepředpojatými a objektivními a navíc máme k dispozici podstatně více informací než kdykoliv dříve. Pojďme se pokusit uvidět věci takové, jaké byly ve skutečnosti. Nebuďme dále za blbce.

Takže v roce 1957 SSSR ukázal světu Raketu. Od této chvíle se USA nemohly spoléhat na to, že kdyby něco, přečkají to v pohodě za oceánem. „Co dělat?“

Domníváte-li se, že tato tradiční otázka zajímá pouze ruskou inteligenci, mýlíte se. O tom co dělat, přemýšlejí neustále všichni. Američané popřemýšleli a rozhodli se, postavit proti „ruské hrozbě“ rakety středního doletu. Rozhodnutí to bylo docela rozumné, nakonec Američané se vždy vyznačovali pragmatickým myšlením. V roce 1958 bylo rozhodnuto rozmístit rakety v Anglii a v roce 1959 tam rozmístili systém „Thor“. Tehdy, v témže roce 1958, když se v SSSR dověděli (neptejte se mě jak, asi straka jim to přinesla na ocase) o nadcházejícím rozmisťování „Thorů“ v Anglii, Moskva přijala politické rozhodnutí o rozmístění raket středního doletu někde poblíž Ameriky. Jako varianty možných předmostí k tomuto účelu byly posuzovány Kuba a MEXIKO(!).

Prvního ledna 1959 padl „zkorumpovaný Batistův režim“ a do Havany triumfálně vstoupily oddíly „barbudos“. Jejich vůdce, soudruh Castro, se v Únoru 1959 stal předsedou nové kubánské vlády. Jestli si myslíte, že darebák Castro byl Američany vždy považován za krvelačného nepřítele, pak se opět mýlíte. První co udělal předseda revoluční vlády suverénní Kuby bylo to, že vyrazil na státní návštěvu, a ne někam, ale do USA. Amerika ho vítala takto:

Castro v USA1

To je National Airport v hlavním městě Washingtonu. „Soudruh Castro v nepřátelském doupěti“.

A takto ho Amerika poslouchala:

Castro v USA 2

To je stadión v campusu Harvardské university. Kovárna amerických kádrů. Sedí s otevřenými ústy a poslouchají, jak soudruh Castro klokotá jako slavík.

Amerika byla z Castra nadšená. Zvláště mládež a tak zvaní „intelektuálové“. Ale cosi se porouchalo. Politickou, vojenskou a ekonomickou podporu pro novou kubánskou vládu, „vládu dělníků a rolníků“, Castro nezískal. Eisenhowerova vláda prostě pokrčila rameny: „Žij, jak umíš…“. Důvod, proč Američané nevzali Castra pod křidélko, byl velmi jednoduchý – vznětlivý bradáč byl vždy připraven všem a každému vykládat, privátně nebo na shromážděních, že je ateista. A američtí analytici usoudili, že „bezbožník“ se v katolické zemi neudrží ve vládě ani několik měsíců. Castra nevzali vážně. Bylo rozhodnuto počkat a podpořit toho, kdo nevyhnutelně Castra nahradí. Solidního člověka, „konzervativce“. Takového, co se alespoň bude holit. To až dneska víme, že na názor „analytiků“ se zdaleka ne vždy dá spolehnout, tehdy Amerika své chytrolíny poslechla a udělala kolosální chybu.

Castrovi, hledajícímu ohránce, nezbylo, než se poohlédnout jinde. Jestli si však myslíte, že okamžitě zamířil do Moskvy, pak se mýlíte. Iniciátorem sblížení se SSSR se stal Che Guevara, Castro se tomu zprvu dokonce bránil, ovšem když Guevara pohrozil, že demonstrativně odejde z vlády a „bude se věnovat organizaci chudiny“ někde za hranicemi Kuby, Castro ustoupil. Váha Guevary v revolučním prostředí byla mimořádná a Castro ho potřeboval daleko více, než „soudruh Che“ potřeboval jeho. Můžeme si připomenout, že právě oddíly Guevary a Cienfuegose dobyly o novoroční noci Havanu, zatímco tou dobou partizáni podřízení Castrovi obsazovali provincii Santiago de Cuba.

Moskva tak dostala neočekávaný a nečekaný dárek. Kuba, v přímém smyslu toho slova, spadla z nebes, coby dárek shůry.

Castro Chruscov

Zde Nikita Sergejevič ani nemůže uvěřit tomu štěstí. Jak si toho svého bradáče tiskne, co?

V roce 1961 Američané navíc k anglickým „Thorům“ rozmístili rakety středního doletu „Jupiter“, tentokrát v Itálii a Turecku. Situace se stala ne jenom hrozivou, situace se stala mimořádně nebezpečnou.  Podstata byla v tom, že v té době existovala jakási strategická rovnováha sil. Strany měly k dispozici mezikontinentální strategické rakety, jejichž příprava ke startu potřebovala určitý čas a doba letu byla zhruba půl hodiny. Strany měly strategické bombardéry, které letěly k cíli několik hodin a které se k nepříteli nemohly přiblížit utajeně. Američané teprve začínali uvádět do provozu ponorky s raketami  „Polaris A1“ na palubě, ovšem tyto rakety první generace byly ještě velmi nepřesné a nedaly se proto použít proti vojenským cílům. V těchto podmínkách se rakety středního doletu, ačkoliv formálně nebyly strategickými zbraněmi, stávaly jakousi „superzbraní“, zbraní prvního úderu. Amerika získala možnost „preventivně“ zaútočit na Rusko, Amerika přitiskla ke spánku Ruska pistoli.

RAKETY STŘEDNÍHO DOLETU SE Z ČISTĚ VOJENSKÉ ZBRANĚ PROMĚNILY NA PROSTŘEDEK POLITICKÉHO NÁTLAKU A POLITICKÉHO VYDÍRÁNÍ. To je ten kontext, ve kterém se rozvíjely události okolo Kuby. Za vší tou pseudorevoluční rétorikou, za všemi těmi „ostrov svobody“ a „Kuba má láska“, se skrývala snaha státu SSSR zbavit se hrozby. SMRTELNÉ HROZBY. To je kontext, v rámci kterého je jedině možné posuzovat jednání stran. To je kontext, ve kterém začala Hra.

Jak se ta hra hrála, to si můžeme ukázat na několika příkladech. Tak řekněme, sestřelení letounu U-2 nad Kubou. Sovětská strana úmyslně vytvářela dojem, jakoby vyhodnotila lety U-2 nad Kubou jako předehru k invazi. Sestřelení letadla znamenalo, že SSSR se pokouší překazit operativní plány Američanů. Zbavit je „očí“. V noci před sestřelem Kubu zasáhl tropický uragán, velitel, generál Pliev odjel na inspekci části seskupení, na místě zůstal jeho zástupce generál Grečko. Tomu oznámili, že U-2 přeletěl Guantanamo a míří na západ, rozhodnutí bylo třeba přijmout okamžitě, dokud se letadlo nachází v kubánském vzdušném prostoru. Grečko se prý pokusil spojit s Plievem, spojení se nezdařilo(!), vydal tedy rozkaz letadlo sestřelit. Snahou sovětské strany bylo, aby tato historka vypadala v očích Američanů právě takto.

Ihned po sestřelení letadla, začali Američané horečnatě vyhodnocovat situaci a došli k závěru, že dokonce velitel o úroveň níže než je velitel uskupení může přijímat rozhodnutí vedoucí k přímé válečné konfrontaci. Vzhledem k tomu, že stát druhému státu nikdy nevěří (a dobře dělá!), část Kennedyho poradců dospěla dokonce  k závěru, že verze o přijetí rozhodnutí Grečkem je zinscenována, a že rozhodnutí bylo ve skutečností přijato Moskvou, a že to znamená, že Chruščov fakticky nemá situaci v Moskvě zcela v rukách a je nucen dělat pukrlata směrem k ještě více „tvrdolebým“ členům Presidia než je on sám. Přináší jim, tak říkajíc, oběť. Když ještě započítáme, že americká rozvědka dodala informaci o pálení archivů na sovětském velvyslanectví, nepřekvapí nás, že Američané v tom všem uviděli demonstraci rozhodnosti Moskvy a její připravenosti jít až do konce. „Chtěl jsi válku – dostaneš ji!“ To z jedné strany.

A z druhé, poté co američtí vojáci provedli provokaci s U-2 nad Čukotkou, Chruščov vystoupil s otevřeným posláním ke Kennedymu, ve kterém položil rétorickou otázku: „Co kdybychom to letadlo vyhodnotili jako strategický bombardér s atomovými pumami na palubě?“. Ti, kteří toto Chruščovovo poslání hodnotí jako pouhou propagandu, nechápou, že to byl filigránsky vybroušený a propočítaný tah. To byla diplomacie nejvyšší třídy. Chruščov zasáhl jednou ranou hned několik zajíců: dával Kennedymu najevo, že prohlédl hru amerických vojáků, že má obavy, že Kennedy o té hře nejenom nic neví, ale že se dokonce bojí, že vojáci mohou Kennedyho o incidentu s U-2 neinformovat, a že chce-li s ním vést dialog je nucen používat veřejná vystoupení. Pro Kennedyho hrůza situace spočívala nejenom v tom, že se přesvědčil, že Chruščov vidí a chápe situaci hlouběji než on sám, ale i v tom, že oceňujíc správně situaci, Chruščov nevěděl o existenci raket s jadernými hlavicemi na amerických přepadových stíhačích poslaných zachraňovat „zbloudilé“ U-2. Tedy Chruščov nevěděl, jak daleko to celé už zašlo, ale Kennedy to díky McNamarovi věděl!

Kennedy zjistil, že v právě probíhající Hře se do sebe pustili na jedné straně americká vojenská věrchuška a na druhé straně Chruščov. Zjistil, že ztratil subjektivitu, že ztratil kontrolu nad situací, že se stal loutkou, kterou manipulují ze dvou stran – z jedné strany jeho vlastní vojáci a z druhé Chruščov. V probíhající Hře se z hráče stal jednou z karet na stole.

Američtí vojáci si chtěli za každou cenu ponechat možnost prvního úderu a byli kvůli tomu ochotni riskovat i jadernou válku. Navíc Američané v té době měli strategickou převahu. Chruščov se snažil  jakýmikoliv prostředky je nejenom této možnosti zbavit, ale i prohloubit rozkol, vzniklý mezi vojenským a politickým vedením USA. A povedlo se mu to.

Ve vzniklé situaci, kdy události překotně nabíraly crescendo, a Kennedy zjistil, že je fakticky zbaven operativní informace a nemůže přijímat rozhodnutí na základě reálného obrazu skutečnosti, prostě neměl žádnou jinou možnost, než Hru ukončit. Zjistil, že karty, se kterými hraje – jsou cinklé. Problém byl v tom, že je cinknul ne on. Prohmatávaje karty chvějícíma se rukama, našel napíchnuté místo, ale nechápal, co znamená. A vstal od stolu. Havanský doutník si zapálil Chruščov.

Chruščov shrnul ze stolu výhru a vyfoukl dým ke stropu.

Ale že to byla hra. „One hell of a Gamble“. Lépe bych to neřekl.

  1. hans

    Příklady pro Sia:Nebáli se generálové Vasilevskij (viz např. Smysl mého života), Rokossovskij (např. ohledně plánování ofenzívy v Bělorusku, kdy oponoval najednou Stalinovi, Žukovovi a generálnímu štábu), Apanasenko (který Stalina neváhal seřvat..Charakteristický je generál Jakovlev ve svých pamětech (Než děla promluvila ) – např. při popisu sporu o příslušnost samohybných děl (jako zástupce velitele dělostřelectva se o ně nechtěl starat, s tím že mají víc splečného s tanky, spor trval několik měsíců) – Stalinovi oponovat šlo ale věcně – v momentě, kdy prohlásil "to není naše technika", stal se terčem Staliva posměchu.Jurij Žukov: Stalin. tajny vlasti. ( http://nkozlov.ru…2/?resultpage=1 ) – výklad o mocenských bojích mezi Stalinem a jeho bezprostředním okolím, podle autora se Stalin snažil prosadit za své nástupce Ždanova a Vozněsenského, proti vůli Molotova, Malenkova, Beriji. Kdy ani jedna strana se nebyla schopna prosadit proti druhé (z Vozněsenským Stalin nakonec prohrál…) Jedna epizoda: v lednu 1944 Malenkov připravil projekt usnesení UV ( http://nkozlov.ru…2/?resultpage=9 dole, hlava 7 ; spočíval v omezení moci strany ve prospěch sovětů, včetně krácení stranického aparátu…), podpořili ho Molotov a Chruščov, na návrh napsal své "da" Stalin, po něm i Andrejev (čili 4 členové politbyra z devíti), přesto v politbyru neprošel. Evidentně se nebáli… ( http://nkozlov.ru…/?resultpage=10 ). Nebo situace na zasedání UV v únoru 1937: projednával se případ Bucharina a Rykova, byla ustavena komise předseda Mikojan, mezi členy i Stalin, a jak proběhlo hlasování je vidět zde – http://burkina-faso.narod.ru…m#t4 – poslušného souhlasu se Stalinem nevidno.

  2. Sio

    Díky Hansi,Určitě se na to podívám. Vždy mě zajímaly problémy z různých stran. Máte pravdu, přemýšlení je moje silnější stránka, čtení ta slabší. No, snad jsem něco z historie stihl přečíst, ale nebude toho zase tolik.Ale už tím přemýšlením a srovnáváním různých diktatur je člověku jasné, že diktátor-lidumil těžko může obhájit moc. Je legitimní přemýšlet bez ideologických brýlí jako o Stalinovi, tak o Hitlerovi a dalších diktátorech. Z těch starších jsou dnes málem hrdinové.Kdo odsuzuje Caesara, že de facto zlikvidoval republiku v Římě? Kdo dnes odsuzuje Napoleóna nebo třeba Alexandra Velikého?Je to vždy otázkou úhlu pohledu.

  3. hans

    [29] …Ale už tím přemýšlením a srovnáváním různých diktatur je člověku jasné, že diktátor-lidumil těžko může obhájit moc…Záleží na tom, co myslíte slovem "lidumil". Může být lidumil ve vztahu k lidu, nikoliv ovšem ve vztahu boháčům (mám na mysli Machiavelliho trojici vladař – boháči – lid).A nepřijde mi moc produktivní přemýšlet bez ideologických brýlí o diktátorech a o ostatních vládcích nikoliv. Srovnávat je třeba všechny režimy bez ohledu na nálepky přilepené jim propagandou jednoho z těchto remžimů.Srovnáváte třeba Churchilla a Stalina? Vemte si poválečné volby v Sojuzu (1946) a Británii (1945). V Sojuzu měli volební právo všichni a všichni proto mohli potvrdit či odmítnout jednoho kandidáta. Naproti tomu do londýnského parlanemetu volilo s bídou 5% lidí (pouze obyvatelé čtyř malých regionů – Anglie, Skotska, Walesu a sev.Irska, obyvatelstvo asijských a afrických regionů země volební právo memělo), kdo tedy byl větším diktátorem a kdo lepším demokratem? Hrdinové a padouši jsou určováni v závislosti na předsudcích (rasa, víra…) a ideologické výhodnosti.

  4. Soi

    RozsahV diskusích na netu, vlastně ve všech diskusích je největší problém v tom, že nikdo nedokáže pár slovy popsat svůj postoj v širším kontextu. Čili používáme zkratek a já jen nastínil náhled na diktátory a vybral první 4, co mě napadli.:-)Porovnávání režimů, Stalina a Churchila atd – já s vámi v tomto souhlasím, nedělám si iluze o jakékoli demokracii, že je skutečnou vládou lidu.V komunistických režimech mají zase hlasovací právo všichni a – jaká náhoda – 99% hlasuje stejně při volební účasti 99% :-)Čet jsem zajímavé romány od Rogera Caratiniho o římslých císařích a ona ta římská demokracie byla něco podobného jako jste popsal pro Britské impérium. A Caesar se angažival na straně Populárů, které bychom v dnešních termínech asi nazvali levicí.Ale zcela obecná myšlenka, často opomíjená, mnohými asi úmyslně. Činy každého státníka, ať už je diktátorem nebo ne lze rozumně posoudit jen v historickém kontextu, doby, kdy se staly a stavu společnosti v té době. Hodnotit nebo dokonce soudit dnes Stalina, Hitlera nebo dokonce Caesara bez znalostí společenské situace, ve které dělali sá rozhodnutí není seriózní.

Odvaž se, potom se uvidí

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s